Odpověď I. Poldaufovi

František Kopečný

[Rozhledy]

(pdf)

-

Prof. I. Poldauf byl tak laskav, že mi poslal ještě před sazbou kopii své odpovědi na některé moje poznámky týkající se jeho práce „O spojování sloves s předponami ..“, vyšlé v tomto časopise roč. 27, 1955, s. 28—35. Mohu tedy zaujmout stanovisko k jeho poznámkám ihned.

Poldauf mi vytýká, že jsem nepostřehl, že i on přirozeně uznává jen dvojí předpony (lépe dvojí funkci předpon), lexikální a gramatické. Omlouvám se, že jsem to nepostřehl; bylo to pro přemíru takových „řadicích“ případů, které jsem musil pokládat za lexikální. Možnost korektur uznává i Poldauf, lišíme se (myslím značně) v jejich množství. Poldauf totiž pokládá za pochybený můj pojem „nejvlastnějšího perfektiva“. Nemyslí při tom jistě na případy jasných perfektivních paralel typu udělat, napsat …, kde není sporu o tom, že tu jde o dokonavý tvar k dělat, psát. Ale vzhledem k tomu, že se leckdy pokládají i slovesa typu přidělat, naddělat …, připsat, vypsat … za dokonavá k dělati nebo psáti, nebylo by nemístné užít pro napsat termínu „nejvlastnější perfektivum“, aby se odlišilo od nevlastních perfektiv (de fakto nových sloves) zapsat, vypsat a j. Poldauf však myslí (tak jako já) na případy, kdy se teprve v dokonavém vidu vystihují volbou předpony jenom jemné významové odstíny (nebo jenom různé modifikace zdokonavení). Poldaufovi zůstávají tyto jemné modifikace v jedné rovině „prostých perfektiv“ (ať už prostých nebo řadicích). Mně nikoli. Trvám na tom, že i v tomto případě je pojem „nejvlastnější perfektivum“ užitečný. A trvám i na kriteriu, jak lze nejvlastnější perfektivum zjistit.

[173]Napřed ale musím odmítnout výtku, že opomíjím polysémii slov; že vyhledávám jediný, nejvlastnější význam slovesa. A že vycházím od předpokladu značné významové jednotnosti jednotlivých předpon.

První výtku (naznačenou až na konci) stačí odbýt jediným citátem z mého článku: říkám tam na s. 30, že více perfektiv existuje často proto, že se takto mohou (u dokonavých tvarů alespoň) „vyjádřit rozličné významové odstíny (proloženo zde), které zůstávají v základním slovese nevyjádřeny“. A i těmi čtyřmi příklady, na kterých to demonstruji, vyvracím myslím dost jasně takovou výtku. Nebylo ovšem mým úkolem o této věci mluvit zevrubněji. Soudím dále, že bylo možno vidět i z těch čtyř příkladů, jež na tuto polysémii uvádím, že mi jde o tutéž věc jako Poldaufovi: ukázat, jak právě každému tomu významu odpovídá určitá předpona perfektivisační.

Zrovna tak nemá žádné opory v textu mého článku druhá neodůvodněná výtka, jako bych vycházel od předpokladu značné významové jednotnosti jednotlivých předpon. Fakt polysémie předpon je tak zřejmý, že je těžko si představit dosah této výtky. Jaký však má smysl mluvit o lexikálních významech na příklad u předpony u-, když nám jde o její funkci perfektivisační? Je jistě vtipné, jestli se „význam“ předpony u- u sloves typu uvařil, usmažil definuje jako „dosahování upotřebitelnosti zajištěním předpokladů, úpravou“, ale mně nešlo vůbec o takovéto spekulativní abstrakce, když lze vystačit s prvním faktem: že uvařit je prostě dokonavý tvar k vařit, usmažit ke smažit atd. Nějaká další definice „významu“ takové předpony je pro mne už cura posterior.

Nuže, je známou skutečností, že nedokonavá simplicia mají někdy víc dokonavých tvarů, a to právě proto, aby se vystihly ony významové odstíny, jež v tomto simplex explicite vyjádřeny být nemohou. Ale to neznamená, že nemáme práva mluvit tu o „nejvlastnějším perfektivu“ v tom případě, když je perfektivní tvar opravdu nejblíž tomuto nerozčleněnému významu základního prostého imperfektiva. Budu tu citovat starý Agrellův a Šmilauerův příklad o domnělých čtyřech perfektivech ke slovesu končiti. Uvádí jej ve svém článku Z. Sochová[1] a musíme jej reprodukovat:

„Profesor náhle onemocněl, ale přece dokončil přednášku. Profesor ukončil přednášku deset minut před jedenáctou. Profesor připojil ještě několik slov a potom skončil. Profesor zakončil přednášku a potom oznámil, že příště přednášet nebude.“

Především třeba z této čtveřice vyloučit dokončiti. Předpona do- je zvláštní tím, že je přímo jejím lexikálním[2] obsahem „dovedení děje ke konci“ („das Zu-Ende-führen“, idée ďachèvement). Právě pro tuto možnost lexikálního významu dokončení děje nebo stavu je možno předponou do- prefigovat i slovesa jinak stěží prefigovatelná. Je možno vytvořit tak jakási náhradní perfektiva ke slovesům, jež podle své sémantiky skutečná prostá perfektiva ani nepotřebují: doležet, dostát, dožít, dokázat (ve významu „dokončit kázání“): maso se nechá doležet, obilí se nechá dostát, počkáme, až to (kněz) dokáže … U zbývajících tří tvarů zakončit, ukončit, skončit nám ukáží právě běžné derivace zakončovat a ukončovat, že se jimi vystihují jisté modifikace zakončení (zakončit na př. vhodným uspořádáním nebo vhodnou redukcí látky; ukončit = udělat z nějakých zvláštních důvodů nebo za jistých okolností konec). Jako vlastní perfektivum, bez těchto dodaných modifikací zůstává pak jenom skončit, u kterého také není další derivace (skončovat) nijak běžná. Bylo by možno uvést ještě i Poldaufův příklad brousit. Je jasné, že zabrousit k hájovně a tetřívek zabrousil jsou zcela jiná slovesa (subjektová) proti nabrousil nůž (objektovému); a od nabrousit nůž je jistě třeba oddělit vybrousit nůž nebo obrousit křištál jako zvláštnější modifikace. Právě proto, že jde o lexikální posun, nutno pak přitvářet příslušná imperfektiva téže modifikace. Není snad přece [174]náhoda, že slovesa obrušovat a vybrušovat jsou běžná, kdežto nabrušovat prakticky neexistuje, podobně jako hořejší skoncovat. To jsem si nevyspekuloval, poučí nás o tom Přír. slovník jaz. čes. Můj hřích patrně spočívá v tom, že jsem si tohoto zjevu všiml a uvažoval o jeho významu. Ještě asi před rokem přiznal kol. Poldauf v rozhovoru, že neexistence další derivace od vlastních perfektiv je závažný a zajímavý fakt. Nyní však nechce tuto praktickou nemožnost další derivace za kriterium pravé perfektivnosti považovat. Jednak proto, že není závazná pro všechny případy, jednak proto, že neexistence dalšího derivátu může mít i jiný důvod. Lituji, že musím opakovat všední pravdu o nejednoznačnosti jazykových jevů, o zásadním zákoně křížení homonymity a synonymity. Jev X nemusí mít v jazyce jen odraz x, ale někdy i y. A naopak, jazykový prostředek x (nebo jeho neexistence) nemusí být jen odrazem jevu X, ale třeba též jevu Z. Přeloženo do naší problematiky: Neexistence (nebo relativně zřetelně menší frekvence) dalšího derivátu k vlastnímu perfektivnímu tvaru je jednak důsledkem hrozící lexikální totožnosti s výchozím nedokonavým simplex — jednak může ovšem být např. důsledkem toho, že jistý afektivní slovníkový posun je možný jen ve výsledkovém čili dokonavém vyjádření, na př. u perfektiv typu zaplavat si, zabruslit si, zatančit si.[3] A naopak, legálnost pravé perfektivní paralely lze dokázat nejen nepotřebností další derivace, ale právě i tou lexikální totožností případného dalšího derivátu s výchozím nedokonavým simplex. Poldauf i toto své vlastní kriterium neprávem znevažuje. Je to dobré kriterium, když se ho dobře použije. On je znevažuje právě jen nevhodně voleným příkladem. Dvojice jet-přijíždět není přece synonymní. Má-li věta „tatínek už jede“ týž význam jako věta „tatínek už přijíždí“, pak to plyne ze situace a ne z formy; jet říká daleko míň než přijíždět, neříká nic o směru. Právě proto může mít v jiné situaci význam přímo opačný (tatínek už odjíždí). Obsah slovesa jet je tak široký, že lze do něho zahrnout i odjíždět i přijíždět. Taková synonymita by ovšem žádným kriteriem být nemohla. To všechno Poldauf jistě dobře ví, ale není pak potřebí ukazovat na slabiny, kde nejsou.

Vím, že jsou i složitější situace, než ukazují volené příklady (volil jsem uváděné, ne svoje: jednak z Naší řeči, jednak vlastní Poldaufův). Vím také, že neexistují „vlastní perfektiva“ ke slovesům pohybu, t. j. i ke všem slovesům determinativním (píši o tom jinde). Je to docela přirozené. Je nemožno nevyjádřit v jejich dokonavých, tedy výsledkových podobách právě i ten výsledek, t. j. cíl pohybu.

Články kol. Poldaufa jsou cenné tím, že ukazují, jak starší vidové páry typu psát - napsat, dělat - udělat jsou silněji lexikální, těžko u nich dochází k úplné gramatikalisaci. Proti tomu jsou geneticky mladší protiklady typu zapsat - zapisovat, vydělat - vydělávat, významově identické, nesporněji gramatické. Ale to neopravňuje k tomu, aby se viděl ve všech předponových útvarech slovníkově blízkých prostému základu jev stejnorodý. Jsou jistě případy, kdy je dost těžké mluvit v takovém případě o nejvlastnějším perfektivu (na př. u perfektiv porovnat, srovnat, urovnat — když už pominem konkurenci s vyrovnat, narovnat.[4] Ale sama snaha hledat nejvlastnější perfektivum, kde to jen možné je, se jistě nemůže proto a priori odsuzovat. A konečně připomínám, že jisté druhy soudů lze dělat i bez vyčerpávajícího materiálu; a jsou to právě ty závažnější soudy, apodiktické.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 3, s. 172-174

Předchozí Ivan Poldauf: Ještě k „prostě vidovým předponám“ v češtině

Následující Karel F. Svoboda: Ještě ke kvantitativnímu přívlastku