Odpověď na repliku Dr B. Borovičkové

Josef Vachek

[Rozhledy]

(pdf)

-

Obávám se, že dr Borovičková nepostřehla, co bylo nejvlastnějším jádrem mého článku, jejž jsem napsal s hlediska jazykovědného pro jazykovědný odborný časopis. Bylo to upozornění na okolnost, že eliminace významového činitele při zkouškách jazykové srozumitelnosti navozuje při měření situaci dokonale nejazykovou, která neobráží poměry v jazyce (kde je se zvukovou materií vždy nerozlučně a neodmyslitelně spjat význam, t. j. odkaz na mimojazykovou skutečnost) a která proto nemůže být pokládána pro poměry v jazyce za průkaznou.

Na tuto mou thesi reaguje autorka jediným kratičkým odstavcem, v kterém usuzuje, že odtržení od významové stránky jazykového materiálu je nutné, aby byla pro účel experimentu isolována složka zvuková od významové. K tomu je třeba říci toto: Isolace té či oné složky komplexního jevu pro účel experimentu je jistě nutná a výhodná tam, kde ji povaha zkoumaného jevu připouští a kde se touto isolací neskreslí nebo neporuší podstata toho jevu. Je tomu tak při experimentování s jazykem? Je známo, že se taková isolace daří o mnoho lépe ve vědách přírodních než ve vědách společenských, kde předmět experimentu, člověk, je vždy nejen objektem, ale i subjektem. To platí zvláště o pokusech provést takovou isolaci při práci s jazykem. Ten je totiž nezbytným nástrojem myšlení a dorozumívání ve všech oblastech lidské činnosti a k jeho soustavě je mluvčí chtě nechtě trvale připoután, takže isolující odstup od této soustavy není ani odborníku-jazykovědci vždy snadný. Tím nesnadnější bude ovšem takový odstup subjektu-nejazykovědci, a to tím spíše, půjde-li o pokus isolovat od sebe dvě složky v jazykovém komplexu tak těsně spjaté, jako jsou zvuková forma a významový obsah.

Nadto ještě nelze zapomínat, že při zkouškách jazykové srozumitelnosti je situace podstatně jiná než při experimentech ve vědách přírodních, a to po dvojí stránce. Předně, zatím co ve vědě přírodní isolaci jedné jevové složky od složek ostatních provádí odborník přírodovědec, při zkouškách srozumitelnosti musí tuto isolaci na jazykovém materiále provést zapisovatel, resp. posluchač, který jazykovědným odborníkem zpravidla není, takže již z tohoto důvodu lze mít pochybnosti o zdárném provedení isolačního procesu. Za druhé pak ve vědě přírodní má obvykle experimentátor průběh [179]isolačního procesu při pokuse plně pod svou kontrolou; avšak při zkouškách srozumitelnosti nelze tuto kontrolu uspokojivě zaručit právě pro onu těsnost a bytostnost sepětí mezi zvukovou formou a významovým obsahem, sepětí, které se přirozeně bude jevit zvláště bytostným a těsným právě u neodborníka v jazykovědě, jakým i měřící i zapisující osoba zpravidla je. (Důkazy takového sepětí byly podány v mém pojednání; je škoda, že je dr B. v své odpovědi pomíjí.)

Jistý jazykovědný dosah má v odpovědi dr B. jen ještě jeden argument, kterým se dokládá větší vhodnost logatomů proti slovům při zkouškách jazykové srozumitelnosti. Je to poukaz na to, že se „v telefonních hovorech vyskytují často neobvyklá jména osobní či místní — ba dokonce i kodované zprávy“; dr B. soudí, že bezsmyslové logatomy jsou spíše s to zjistit, jsou-li takováto slova, na význam zřetelně nevázaná, přenášena srozumitelně či nikoli, než by to mohl zjistit test sestavený z položek slovních. Ale ani tento argument nelze označit za přesvědčivý. Předně je známo, že méně běžná osobní a místní jména se v telefonních hovorech zpravidla „hláskují“, aby bylo zaručeno jejich správné zachycení. Proto také byla nedávno pro češtinu sestavena i normalisovaná hláskovací tabulka, v níž jsou jednotlivé hlásky — či přesněji písmena, neboť o ta v praxi zpravidla běží — označeny známými jmény (hlavně křestními), zřetelně od sebe rozeznatelnými. Jde tedy i při takovém „hláskování“ konec konců zase o přenášení slov v jazyce obvyklých a skutečně existujících, nikoli umělých. I když funkce těchto slov tu není prvotná, nýbrž druhotná (t. j. nejde tu o zprostředkování významu celého slova, nýbrž jen o snadnou identifikaci jeho počáteční hlásky, po př. písmene), přece i tato druhotná funkce je umožněna poznáním normalisovaných slov na základě jejich skutečné existence v daném jazyce.

Podobná je situace i při přenášení zpráv kodovaných. Jsou tu teoreticky možné dva případy. Buď je zapisovatel kodované zprávy s daným kodem obeznámen málo nebo nic, a v tom případě odesilatel kodovanou zprávu opět hláskuje normalisovanými slovy; pak jde o případ zcela obdobný jako při přenášení neobvyklých jmen osobních nebo místních. Anebo je zapisovatel s kodem obeznámen tak dobře, že jej dokáže zapisovat bez hláskování; v tomto případě nabývají pro něho kodovaná slova charakteru jazykového, kde je zvuková forma opět neoddělitelně spjata s významovým obsahem. Nejde tedy ani v tomto případě o zvuk odtržený od obsahu, tedy o situaci, která by ospravedlňovala zkušební použití logatomů od významu odtržených. (Že i při přenášení hovorů v cizím jazyce jde vždycky o těsné sepětí zvukové formy a významového obsahu, není třeba zvláště dovozovat; není tedy ani přenášení hovorů v cizím jazyce argumentem pro zkoušku bezsmyslovými logatomy, jak se někdy soudívá, ale pouze pro prozkoušení dané telefonní cesty také slovním materiálem příslušného cizího jazyka.)

Ostatní vývody dr B. jsou s hlediska jazykovědného irrelevantní. Platí to jak o jejím výkladu o třech kategoriích zkoušek srozumitelnosti, připomínajícím fakta běžně známá, tak o informaci o zásadách CCIF. O tom, že postup mnou doporučovaný nesouhlasí s postupem, jejž od svých členů vyžaduje CCIF, přirozeně dobře vím (a konstatuji to výslovně v článku zaslaném Slaboproudému obzoru; v Slově a slovesnosti se o CCIF sice výslovně nezmiňuji, ale ani tu nezamlčuji skutečnost, že se mé stanovisko liší od stanoviska obrovské většiny badatelů našich i zahraničních, a to i kolektivu sovětského; viz mou pozn. 9 na s. 43). Tato skutečnost ovšem sama o sobě nestačí k důkazu, že mé stanovisko je nesprávné. Svědčí jen o tom, že zahraniční i naši badatelé i CCIF dosud řešili otázku zkoušek jazykové srozumitelnosti jednostranně, s hlediska jen technického, a nepřihlíželi k jazykové stránce daného problému. Bohužel to platí — i po mých výkladech v Slově a slovesnosti — také o odpovědi dr B., která, jak jsem tu právě ukázal, se ani v své odpovědi uspokojivě nevypořádala s problémy, na něž bylo v uvedených výkladech poukázáno.

[180]Na konkrétní připomínky týkající se nedostatků jejích logatomických tabulek odpovídá dr B. pouze všeobecným poukazem na neukončenost své excerpce jazykového materiálu. Toto vysvětlení by bylo možno uznat tehdy, kdyby materiál sebraný excerpcí částečnou alespoň zhruba vystihoval poměry v českém jazyce. Na základě ukázkových tabulek (obsahujících neméně než 2100 položek!), jež vydala instituce tak autoritativní, jakou pro dané otázky nesporně je Výzkumný ústav spojů, dovodili jsme řadou konkrétních dat, že tyto tabulky pro poměry v češtině ani zhruba výstižné nejsou. Z těchto konkrétních bodů snaží se dr B. konkrétně vysvětlit jen jediný, totiž stereotypní kladení samohlásky a na počátku a na konci skupin typu ajra, azva atp., a to tím, že jí šlo pouze o vzájemné působení souhlásek v postavení intervokalickém a že stereotypním a na počátku a na konci skupiny chtěla „vyloučit vliv případného působení samohlásek různé kvality“. Tato odpověď ovšem znovu dotvrzuje, že dr B. šlo opravdu jen o problematiku akustickou, s hlediska fysikálního jistě zajímavou, ale zcela odtrženou od funkce zkoumaných akustických jevů v jazyce, a že si nepoložila otázku s jazykovědného hlediska základně důležitou, jsou-li akustické jevy, jež z materiálu vybírá, seskupeny tak, aby byly pro jeho kontexty příznačné, a tedy pro poměry v nich průkazné. — K ostatním konkrétním připomínkám, jak již řečeno, dr B. stanovisko nezaujala.

Ani nové pokusy dr B., o kterých je referováno v závěru její odpovědi, podle mého soudu nijak neotřásají mou základní thesí. Jestliže měření dvou telefonních cest různé kvality, prováděné jednak tabulkami logatomů, jednak tabulkami slov,[*] ukázala při měření logatomickém větší rozdíly v procentu srozumitelnosti než při měření slovním, nebylo tu zjištěno nic zásadně nového, nýbrž jen sneseny nové doklady na fakt všeobecně známý. Důležité je ovšem správné zhodnocení této obecně známé skutečnosti. Podle mého názoru svědčí nepochybně o tom, že rozptyl procenta opravdové srozumitelnosti u obou zkoumaných telefonních cest je vskutku relativně malý a že po této stránce měření pomocí slov vystihuje situaci při hovoru — a o ten při používání telefonu v praxi přece běží — mnohem věrněji než měření prováděné bezsmyslovými logatomy.

Lze ovšem plně porozumět snaze techniků, aby při měření dosáhli většího procentového rozstupu v zájmu větší názornosti výsledků a větší citlivosti zvoleného měřítka pro zkoumání kvality telefonních cest. Nelze však souhlasit s tím, označují-li se výsledky logatomickým měřením získané za percentuální zjištění srozumitelnosti, a to ze dvou důvodů. Obou jsem se již dotkl v článku, na který dr B. odpovídá. Předně proto, že nelze objektivně zabránit, aby se významové asociace zapisujícímu subjektu nevtíraly — a vtírat se mu budou tím více, čím přesněji budou bezsmyslové logatomy vystihovat složení jazykových útvarů pro daný jazyk typické. Tyto asociace ovšem nutně skreslí přesnou reprodukci bezsmyslových logatomů a tím značně zeslabí přesvědčivost percentuálních výsledků měřením získaných. Za druhé proto, že sám pojem „hlásková srozumitelnost“, kterým technici operují a jejž i terminologicky normalisovali (jak na to dr B. upozorňuje), obsahuje s hlediska jazykovědného kontradikci in adiecto. Jak jsme dovodili v článku, na nějž dr B. odpovídá, lze o srozumitelnosti v jazykovém smyslu mluvit jen tam, kde s jistou složkou zvukové formy je spjata jistá složka významového obsahu. Při zkoušení bezsmyslovými logatomy zjišťujeme jen poznatelnost, chceme-li, přenosnost hlásek; se srozumitelností nemají výsledky tohoto zjištění nic společného.

Ale i pro zjištění prosté přenosnosti hlásek se dle našeho názoru slabikové, bezsmys[181]lové logatomy valně nehodí. Jakmile totiž vstupují hlásky v spojení — nota bene v spojení toho typu, jaká jsou pro daný jazyk obvyklá a typická —, nutně vyvstávají u zapisovatelů významové asociace (a to zase tím nutněji, čím více se logatomy budou blížit konkrétním jazykovým útvarům) a výsledky měření se jimi automaticky skreslují. Bylo by tedy při zjišťování prosté přenosnosti hlásek patrně nejvhodnější měřit tyto hlásky v isolaci, po případě v naprosto stereotypisovaných spojeních, j. ala, asa, ama atp. Znovu však zdůrazňujeme, že výsledky získané takovým měřením se týkají jen poznatelnosti té které hlásky a že se zjištěním srozumitelnosti jazykového projevu nemají nic společného a pro její zjištění nemohou být průkazné. Tu lze podle našeho přesvědčení zjistit jen měřením používajícím těch jednotek, jež respektují těsné sepětí zvukové formy a významového obsahu. Nejmenšími prakticky použitelnými jednotkami toho druhu jsou slova. Slovní materiál pro měření nutno ovšem vybrat tak, aby co možná věrně obrážel jak kombinatoriku, tak častost a konečně i frekvenční rozsah formantů, příznačné pro české kontexty toho druhu, o který jde.

Z našich vývodů jistě vyplývá, že nám nejde o to, „zkoušet žáky tak, aby všichni uměli“. Oč vskutku běží, je formulovat při zkoušce otázky tak, aby odpovědi na ně podané umožňovaly zjistit to, oč podle povahy zkoušky vskutku běží, nikoli něco podstatně jiného.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 3, s. 178-181

Předchozí Karel F. Svoboda: Ještě ke kvantitativnímu přívlastku

Následující Petr Sgall: Ještě k otázkám strukturalismu