Odpověď prof. Horálkovi

Bohuslav Hála

[Kronika]

(pdf)

-

Od uveřejnění kritických poznámek prof. Horálka (v 2. č. SaS 16, 1955) k mé studii Podstata českého jambu s hlediska fonetického, Věstník král. čes. společnosti nauk V, 1952, uplynula sice doba dosti dlouhá, pokládám však přece jenom za nutné dodatečně uvést nepřesnosti této kritiky na pravou míru.

Nehodlám vyvracet kritikův ničím nepodložený nespravedlivý odsudek Sieversovy „zvukové analysy“, jejíž fysiologické základy jsou mu zcela cizí, ani jeho přezíravý postoj k fonetickým přístrojům a metodám, s nimiž se sám nikdy neseznámil, a omezím se jen na ty body, které se týkají mé vlastní práce.

Prof. Horálek tvrdí, že se mé názory o českém jambu neopírají o objektivní fonetické pozorování, nýbrž jednak o starší studie o českem verši, jednak o značně subjektivní chápání některých jevů a hlavně o můj nesprávný přednes. První z obou tvrzení vyvrací prof. Horálek sám na s. 111 v pozn. 8 pod čarou, kde píše, že prý se dovolávám starší literatury jen kuse. Tato výtka je však docela zbytečná, poněvadž v úvodu své studie docela jasně říkám, že mi o historickou rekapitulaci diskuse o českem jambu vůbec nejde. Proti čemu však je třeba se důrazně ohradit a co nelze omlouvat sebechvatnějším čtením, je povrchní způsob Horálkova kritisování.

Prof. Horálkovi ušla věc zásadní důležitosti, totiž skutečnost, že své výklady o podstatě českého jambu vůbec neopírám o připojené obrazy, představující výsledky strojových záznamů a jejich vyměření, nýbrž že tyto obrazy jsou pouhým ilustračním materiálem k mým výkladům, zakládajícím se výhradně na přímém sluchovém pozorování a mém vlastním cítění zvukové stránky českého verše. Obrazy jsem připojil jenom proto, abych své výklady učinil názornějšími, jak je to patrno na př. z obr. 11, který představuje tónový průběh dvou různých způsobů přednesu téhož úryvku prózy.

A nyní něco o té subjektivnosti a objektivnosti recitace. Každé recitování je svým způsobem subjektivní, vždyť právě to je věcí recitátorova umění, aby si zvukové složky přednášeného slovesného díla upravil podle svých vlastních představ. Žádná z úprav nesmí však být v rozporu s běžnými fonickými zákonitostmi toho či onoho jazyka. Po této stránce mnou recitované verše nemohly být předneseny o nic lépe, i kdyby je byl recitoval sebezkušenejší přednašeč.

Přistoupím nyní k dalšímu bodu kritiky, jemuž přikládá prof. Horálek největší závažnost, a proto mu věnuje také nejvíce místa, ačkoli právě tato část kritiky je promyšlena nejméně. „Jak je vůbec možné,“ táže se tu s údivem kritik, „že existují také jazyky se zvukovou linií stoupavou (prof. Hála sám uvádí francouzštinu)“? … Vždyť tímto výkladem „dostává se do rozporu se svým výkladem počátečním“ … Kdyby si byl však kritik tuto věc dostatečně promyslil, nemohl by podobnou otázku vůbec položit; takto mate dvě různé fonické složky řeči, a to celkovou dynamickou linii souvislého mluvního úseku mezi dvěma vdechy a rytmický průběh jednotlivých taktů, v našem případě též veršů. Fysiologickým podkladem mluvního úseku mezi dvěma vdechy je vždy průběh decrescendový; to platí pro všechny jazyky vůbec, a tedy i pro francouzštinu. Nelze se přece domnívat, že má Francouz ke konci výdechového úseku k disposici více dechu než na začátku, a že tedy mluví v celkovém [250]crescendu; crescendem pronáší jenom menší rytmické jednotky, avšak celková síla mluvy ve výdechovém úseku postupně slábne. Jsou sice případy, kdy se síla závěrečného úseku zvětší, a to při silném důraze, jenže to je vždy důsledek situace zcela mimořádné, vyžadující, aby se s dechem hned od začátku výdechové taktové skupiny za tímto účelem důkladně šetřilo a také aby příslušný mluvní úsek nebyl příliš dlouhý, jinak s dechem nevystačíme. To jsou věci ve fonetice známé a každý si je může sám na sobě velmi snadno zkontrolovat i bez „nespolehlivých“ fonetických přístrojů. Rytmické uspořádání českého způsobu mluvení se do uvedené sestupné dynamické linie ve formě decrescendové vlny — jako při všech jazycích se sestupným uspořádáním taktů, t. j. s přízvukem na první slabice taktu — plynule včleňuje a souvislý decrescendový fonický tok je rušen jenom menšími nebo většími výkyvy, způsobenými přízvučnými slabikami a důrazy. V jazycích, které nemají přízvuk na první slabice, jsou přirozeně poměry jiné: zde se objevuje buď fakultativně nebo pravidelně (ve francouzštině) rytmus crescendový, omezený ovšem vždy jenom na jediný takt nebo na krátkou taktovou skupinu. Můžeme tedy říci, že Čechovi je úsekové rytmické crescendo znakem neobvyklosti, kdežto Francouzovi běžným a ustáleným zvykem. Proto je Francouzovi jamb přirozenou rytmickou formou verše, jako Čechovi trochej a daktyl; naopak nezvyklým se mu jeví metrum sestupné, Čechovi vzestupné. Odtud zvláštnost a nesnadnost jambického metra v českém básnictví.

Další důležitá věc: prof. Horálek namítá, že mé výklady o českém jambu jsou „v rozporu s tím, co se o zvukové linii české věty běžně učí; u normální české věty bývá podle běžných mluvnických výkladů dynamická linie vzestupná, nikoli sestupná, jak tvrdí prof. Hála“. V tom má kritik pravdu, že tu rozpor existuje, a to — dodal bych — rozpor zásadního rázu. Je však otázka, zdali mají za této situace starší výklady onu cenu, kterou jim prof. Horálek přisuzuje. Při zkoumání dynamiky a tonality mluvené řeči opírám se raději o sluchové pozorování, které je pro mne spolehlivějším kriteriem nežli „běžné“ mluvnické výklady a příklady, třeba i v „normálních“ — jak říká kritik — českých větách. Kde by vlastně byl vědecký pokrok a nač by se vůbec bádalo, kdybychom se měli přidržovat jenom toho, co se „dosud běžně učilo“, a kdybychom měli zůstávat na výkladech Gebauerovy-Ertlovy Mluvnice pro střední školy?

Považuje-li prof. Horálek Ertlův výklad za poslední slovo v této věci (u Gebauera jej v obdobné formulaci nenajdeme), je to jeho věc. Pro mne je Ertlovo pojetí omylem, neboť kdyby byla dynamická linie české věty stoupavá, tak proč vlastně jamb působí našim básníkům obtíže a proč se o něm vůbec tolik diskutovalo? A když je česká dynamická linie vzestupná, proč pak jsou obyčejně méně slyšitelné konce vět než jejich začátky? Ostatně, neudržitelnost učení o „stoupavé vlně“ v češtině prokázala vtipným a zároveň i jednoduchým a objektivním způsobem A. Skaličková na jednom zasedání katedry českého jazyka. Z vět, které byly zaznamenány magnetofonem při jiné příležitosti a za docela jiným účelem, vystříhala závěrečné takty, jež všichni přítomní slyšeli jako „větný přízvuk“, a přemístila. Při reprodukci se ukázalo, že jejich síla je daleko menší než v ostatních částech reprodukovaných vět; uznali to všichni přítomní a každý si může pravdivost tohoto zajímavého pokusu kdykoli sám ověřit (výsledky této práce budou ostatně v dohledné době publikovány ve spisech Karlovy university).

Zmíněné pokusy A. Skaličkové jsou zároveň jasnou odpovědí na Horálkův údiv nad tím, že považuji existenci pseudojambické nebo lépe řečeno stoupavé dynamické úpravy české mluvy v určitých slovesných prozaických kontextech za svůj objev. Žádný podobný výklad jsem dosud nikde nečetl; můj vlastní výklad pak nemůže snížit ani záměrně stylisovaná kritikova poznámka o tom, že prý jsem si pro svůj „objev“ zvolil spisovatele „docela podřadného“, totiž A. L. Kaisera (úryvek z románu Voják statečný). Také zde mi prof. Horálek podkládá něco, co jsem neřekl: ve svém výkladu ukazuji totiž na možnost dvojí recitační reprodukce určitých prozaických pasáží, při čemž eventuální stoupa[251]vost není pak vůbec totožná s t. zv. větným přízvukem, který má kritik na mysli.

Výsledky pokusů A. Skaličkové jsou dále i odmítnutím Horálkova předpokladu, že by „přesnější fonetické pozorování mohlo ukázat, že dynamická linie české věty je častěji jen rovná (tedy ani sestupná ani vzestupná), ale to samozřejmě prof. Hála na mysli nemá a jeho záznamy to také nepotvrzují“. Zde má kritik náhodou pravdu: nic podobného jsem opravdu na mysli neměl a není k tomu ani důvodů. Kdyby dynamická linie české věty měla být rovná, pak by tento zjev byl světovou fonetickou kuriositou. Jak si však vůbec mám srovnat tento kritikův názor s jeho tvrzením o něco výše, že „u normální (!) české věty bývá dynamická linie vzestupná“.

Pokud se týče mého pojetí oficiálních „taktů začínajících nepřízvučnou předklonkou“ jakožto „taktů s předrážkou“, tu připouštím, že lze tento problém posuzovat s různých hledisek. Mám však důvod pro to, abych pokládal své stanovisko za správnější, a tím je celkový rytmický ráz české mluvy, který nejnápadněji vyniká v řeči hovorové a lidové a je zřejmější tenkrát, neposuzujeme-li češtinu samu o sobě, nýbrž ve srovnání s jazyky, v kterých vládnou odlišné poměry přízvukové. Snad se při jiné příležitosti dostanu k výkladu podrobnějšímu. Na nutnost rozlišovat vzestupné takty od klesavých taktů s předcházející slaběji přízvukovanou slabikou upozorňuje už Sievers v Grundzüge der Phonetik ⁵ 1901, § 633.

Prof. Horálek obhajuje vřele Jakobsona, jemuž jsem vytkl zásadní chyby v pojetí českého přízvuku a kvantity; žádná obhajoba nemůže však udělat z černého bílé.

Končím svou odpověď na výtky, jež prof. Horálek ve své kritice proti mé práci snesl. Jako kritikovi by mu zejména velmi prospělo, kdyby se dopracoval k poznání, že nelze druhému vytýkat věci, které neřekl, a s těmito výroky pak polemisovat; také by udělal dobře, kdyby nepsal tak aby mohl čtenáře svádět k domněnce, že kritik zastává poznatky už prokázané a obecně uznávané[*].

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 4, s. 249-251

Předchozí Vladimír Hrabě, Pavel Trost: K problému slova a pojmu

Následující Karel Horálek: Doslov kritikův