Příspěvek k teorii jmenného přísudku

Roman Mrázek

[Články]

(pdf)

К теории именного сказуемого / Contribution à la théorie de l’attribut nominal

I

1. V. V. Vinogradov praví v úvodu k II. svazku akademické mluvnice ruštiny, že „tradiční učení o rozvíjecích větných členech vyžaduje důkladné revise“.[1] Jeho zjištění se týká sice především skladby ruské, zejména zpracování příslušných oddílů v tomto díle, avšak má platnost nepochybně širší. A vztahuje se nejen na rozvíjecí, nýbrž i na oba základní větné členy. Ba zdá se, že pro další propracování teorie větných členů je zvláště všestranné osvětlení kategorie přísudku přímo výchozím článkem. Proto tato stať chce být příspěvkem k prozkoumání různých stránek jmenného přísudku se sponou a snaží se v souvislosti s tím řešit též některé problémy obecnější povahy, zvláště pokud jde o členitost vět s nominativem substantiva a s určitým tvarem slovesa býti. Jiné další otázky (na př. otázku sponových sloves, podmětové platnosti infinitivu a vedlejších vět, čistě jmenného přísudku) ponechává stranou.

Problematika jmenného přísudku byla v jazykovém bádání novější doby stále živá. Šlo hlavně o to, zda mu lze přiznat svéprávnou platnost vedle přísudku slovesného. K překonání názoru, jako by přísudkem měl být pokud možno vždy jen určitý tvar slovesa, byť i sponového, přispěly zejm. výzkumy v oblasti nominálních vět a důkaz jejich genetické starobylosti v indoevr. (i jiných) jazycích; tyto objevy jsou spjaty se jménem Zubatého (srov. RS 2, 1909, s. 2n.), Meilletovým a Blochovým (srov. La phrase nominale en indoeuropéen, MSL 14, 1906—1908, s. 1n.). V ruském mluvnictví se ujalo soudobé pojetí jmenného přísudku (dokonce v rozsahu dosti širším než na př. u nás) poměrně dříve než jinde, zřejmě i proto, že v ruštině je nominální větný typ zcela běžný. V české skladbě platil dlouhou dobu výklad J. Gebauera, který hodnotil jmennou část přísudku se sponou jako doplněk, i když ne zcela vyhraněně (srov. J. Gebauer, Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské⁴, Praha 1905, s. 173, 181). Jednoznačně se mluví o doplňku a přísudkové platnosti spony býti teprve v Ertlově zpracování Gebauerovy mluvnice (srov. Mluvnice česká pro školy …⁹, Praha 1926, II, s. 19—20, 38), kdežto zpracování Trávníčkovo zůstává při dřívějším pojetí Gebauerově (srov. J. Gebauer - Fr. Trávníček, Příruční mluvnice jazyka českého⁵, Praha 1936, s. 242, 251n.). — Nové chápání jmenného přísudku, podle něhož sponové býti není přísudkem a jmenná část není doplňkem, proniklo jasně do bohemistiky až v Cvičebnicích jazyka českého pro I. až IV. tř. středních škol B. Havránka-L. Kopeckého-E. Starého-A. Získala (Praha 1933—1936) a je od té doby uznáváno téměř obecně.[2] Plné jednoty v názorech však mezi českými syntaktiky dosud dosaženo není [17]a objevují se leckde tendence vidět v čisté sponě přísudek nebo alespoň jeho mluvnické jádro. O tom svědčí jak Novočeská skladba Vl. Šmilauera (Praha 1947, s. 143n. — autor mluví o přísudku slovesně-jmenném a doplňku doplňujícím, podobně jako dříve V. Ertl), tak i diskuse v časopise Český jazyk v roč. 1952—1954. Přes tyto rozdíly v pojetí jsou u nás otázky spojené s problematikou jmenného přísudku, doplňku a spony propracovány vcelku pronikavěji než v jazykovědě západoevropské a jiné.[3]

V literatuře o jmenném přísudku a predikaci vůbec projevuje se (nejen u nás, ale též v měřítku evropském) dosti značná různost v názorech i pojmoslovná nejednotnost, větší než kdekoli jinde ve skladbě. Ta má nepříznivý dosah pro materiálovou práci, zejm. srovnávací; dosti neshod je tu na př. mezi pojetím syntaktiků českých a ruských. Je nepochybné, že syntaktické bádání musí být při svém úsilí o objektivní poznání jazyka vedeno zároveň snahou dospět k co největšímu pojmoslovnému sladění. Jde o to, aby se syntaktické jevy zobecňovaly v celém rozsahu, nikoli aprioristicky, ve vší typové mnohotvárnosti a s historickou perspektivou. Pak se syntax dobere pojmů, které pro svou průkaznost a přesnost dojdou obecného uznání a budou spolehlivým nástrojem zkoumání jazyka nebo jazyků. Z objektivního, správného poznání vyplyne tedy i zásadní shoda v názvosloví.

2. S tohoto hlediska je nutno nejdříve vyšetřit, jaký význam se přikládá pojmu predikace. V odborné literatuře se tu setkáváme s různými pojetími.

Předně se často termínu predikace (příp. predikativnost) užívá ve významu sepětí výpovědi s jistou skutečností, s jistou situací nebo kontextem. Dějí-li se však naše jazykové projevy zpravidla jen ve větách, je-li jazyk nástrojem k sdělování myšlenek, je sepětí se skutečností samozřejmou, stálou vlastností každé věty a není potřebné užívat tu označení predikace. Lze v tomto významu plně vystačit s názvem sdělení (komunikace, komunikativní platnost). Sdělnost jazyka je jeho obecná vlastnost, plynoucí z jeho společenského úkonu; věta se liší od slova a slovního spojení jako jednotek nominativních právě svou sdělnou povahou.

Názvů predikace, predikát, predikovat užívá se dále i tehdy, jde-li o zkoumání věty s hlediska závažnosti, sdělné novosti jejích obsahových částí; srov. Přednáška bude dnes odpoledne × Dnes odpoledne bude přednáška. Tato představová (též psychologická, aktuální, významová, nejnověji kontextová) výstavba věty čili její obsahový sklad leží ovšem v jiné rovině a bylo by jen na prospěch věci, kdyby se od termínu predikace a názvů příbuzných v tomto významu rovněž upustilo. Označení psychologický predikát (přísudek) a psychologický subjekt (podmět) jsou sice výstižná, avšak je třeba se jich v zájmu pojmoslovné jednoznačnosti zříci.[4] Zde [18]můžeme raději podle V. Mathesia užívat názvů východisko věty (po příp. myšlenky, výpovědi) a jádro věty (myšlenky, výpovědi),[5] už proto, že se o psychologickém podmětu — jeho synonymem bývá někdy název logický podmět — mluví i ve smyslu subjektu nevyjádřeného mluvnickým podmětem, na př. ve větách Bolí mě v zádech, Hemžilo se tam rybami.[6]

Konečně se predikace chápe ojediněle ještě jinak, totiž jako vlastnost některých slovních tvarů nebo slov vyjadřovat jen sdělení, být vždy jen větou a nikoli pojmenováním (nebo pouhým flektivním tvarem); to se týká hlavně určitých tvarů slovesných, jmenných podob adjektiv a některých příslovcí (nepřesně nazývaných slova kategorie stavu nebo predikativa), jako jsou píšeš, odejděme, nelze, rus. bogat atp. Jde v podstatě o pojetí, které najdeme na př. již u A. M. Peškovského (Russkij sintaksis v naučnom osveščenii,⁷ Moskva 1956, s. 165n.). I ono vnáší do terminologie jistou rozkolísanost a nelze je dobře držet, i když uznáváme, že by se v tomto významu mělo o nějakém termínu uvažovat (viz níže).

Po odmítnutí uvedených tří pojetí je třeba stanovit, jaký význam by tedy bylo radno názvu predikace přikládat. Vzhledem k tomu, že se příbuzného názvu predikát užívá nejčastěji o větném přísudku, nabízí se užívání slova predikace jen jako názvu pro větný úkon predikátu, přísudku, a to jako protějšku k větnému úkonu podmětu. Přísudek je k podmětu ve vztahu predikačním neboli predikativním; predikace je jeden druh syntaktického vztahu, úkonu a existuje proto jenom ve větách dvoučlenných. Ve větách jednočlenných (na př. Mrzne, Bylo tma) naproti tomu o predikaci nejde, neboť ty mají jen jednu základní část (a jeden základní člen) a je nedůsledné nazývat ji přísudkem, jak to velmi často vidíme. Správně proto mluví naše nové školní mluvnice prostě o základní části (základním členu) jednočlenné věty.[7] Fr. Trávníček razí tu nový název jednotná větná část a bylo by jistě užitečné, kdyby byl tento nebo podobný název (jednotný člen, jednotný základní člen) obecně přijat jako termín.[8]

Přísudek (dvoučlenné věty) a jednotný člen (jednočlenné věty) mají přes svou rozdílnou povahu některé obecnější rysy společné a při syntaktické práci se leckde setkáváme s naléhavou potřebou je i názvem nějak úsporně postihnout. (Je tomu tak na př. při charakteristice doplňku, příslovečného určení, neúplných vět, slovosledu i jinde.) Jako obecnější název, který by zahrnoval přísudek i jednotný člen, bylo by možno doporučit slovo výrok, které bylo v starším českém mluvnictví běžné pro přísudek; nyní ovšem by se muselo v uvedeném významu terminologisovat, aby nedocházelo k záměně jednak s názvy výpověď, věta, [19]jednak s názvem přísudek. Jeho výhoda byla by i v tom, že se od něho dá tvořit adjektivum výrokový a substantivum výrokovost; toto substantivum by mohlo být vhodné označení na př. pro vlastnost některých slov a tvarů vystupovat vždy jen v úkonu přísudku nebo jednotného členu (srov. shora).

3. Bylo již nejednou správně zdůrazněno, že do predikačního vztahu vstupuje celá podmětová a přísudková část, nejen podmět a přísudek;[9] na př. rozvitý přísudek zvýší náklady na stavbu o 8000 Kčs a rozvitý podmět náš národní výbor ve větě Náš národní výbor zvýší náklady na stavbu o 8000 Kčs. Rovněž se připomíná, že predikace ve větě se jmenným přísudkem je někdy dosti blízká k determinaci (viz níže). Rozdíl mezi nimi je ten, že predikace má povahu větotvornou, slouží k tvoření dvoučlenných vět (obecněji, i se zřením k jednočlenným větám, má tuto povahu výrokovost), kdežto při determinaci vzniká jednotka se základem výrazu adekvátní, totiž složitější pojem. Jmenná predikace se v literatuře zpravidla ilustruje na dokladech, kdy je přísudek za podmětem, protože je jádrem myšlenky (neboli psychologickým přísudkem); na př. Otec je zdráv; Přítel je v lázních; Tahle skříň je jenom na šaty. V těchto případech chápeme predikaci zcela zřetelně a její český ekvivalent přisuzování má tu svůj vlastní, doslovný význam. Avšak je-li přísudek na prvním místě ve větě, je-li východiskem myšlenky, dochází k modifikaci predikačního vztahu, přisuzování je jakoby setřeno, není tak zřetelné; srov. věty Odpoledne bude průvod; V jeho práci byly nedostatky; O koncert je velký zájem. Vzniká pak otázka, zda výrazy odpoledne bude, v jeho práci byly, o koncert je plní úkon přísudku, nebo nikoli. Tento dosti složitý vztah mezi obsahovým skladem věty (t. j. kontextovým členěním) a mezi skladem mluvnickým nelze zajisté pomíjet; má dosah i mimo kategorii přísudku u jiných větných členů. Je třeba na jedné straně vyšetřit, do jaké míry může obsahový sklad věty mít vliv na stanovení dvou jejích základních částí mluvnických a zda snad spolu s dalšími činiteli přímo nepůsobí, že ve větě budeme spatřovat jen jednu základní část. S druhé strany nelze oba tyto plány jazyka ztotožňovat ani libovolně směšovat. Domníváme se, že obsahový sklad má pro stanovení členitosti věty a jejích mluvnických částí, podmětové a přísudkové, význam jen velmi omezený. Pojem predikace, přisuzování, není tedy možno chápat příliš úzce, doslovně. Predikace znamená syntaktický vztah dvou obsahových, významových jednotek, postavených do oposice tak, že jedna je protějškem druhé.[10] Nezbytnou podmínkou pro predikaci je dále to, že obě větné části, zvl. podmětová, musí být jistým způsobem vyjádřeny. K vyjádření podmětu slouží nominativ jména nebo substantivní výraz s nominativní platností (není-li podmět vyjádřen, musí se nominativně chápat), zcela výjimečně i genitiv. Vyjádření přísudku je poměrné rozmanité. Proto jsou jednočlennými takové početné věty, kterým tento předpoklad predikace, t. j. podmět, vyjádřený nebo nevyjádřený, chybí; srov. případy jako Včera mrzlo, U vás mi bylo veseleji.[11] Z toho, že základními částmi věty dvoučlenné jsou dvě obsahové jednotky, vyplývá, že [20]nemůže být přísudkem pouhé sloveso býti, má-li význam ryze mluvnický. Proto věty jako Je pondělí, Byla hustá mlha, Bude půlnoc mají jen jednu základní část, jsou jednočlenné; viz níže odst. 6.

Jedním z prostředků k vyjádření predikace je určitý tvar slovesa významového. V jiných větách plní úkon „predikačního formantu“ určitý tvar slovesa býti. Jeho význam záleží v tom, že predikaci zřetelně mluvnicky vyjadřuje. Proto ve větách jmenných nemůže být někdy plně nahrazen jinými mluvnickými prostředky, na př. intonací, slovosledem a pod. To je patrno v případech jako Noclehárna ve druhém poschodí, v rus. Moloko na plite, Etot čelovek vysokogo rosta, kde predikace (v psaném projevu) neproniká tak jasně a příslušné útvary nabývají v jiném kontextu povahy determinační; srov. Noclehárna ve druhém poschodí byla obsazena, Moloko na plite uže kipit.

V čistě jmenných větách, běžně užívaných v nadpisech novinářských článků, je rozlišení predikace a determinace vůbec dosti obtížné a mnohé případy připouštějí dvojí pojetí; na př. ve větě Polští hosté v Praze lze výraz v Praze považovat buď za přísudek ve větném skladu dvoučlenném nebo i za přívlastek k jednotnému členu polští hosté ve větě jednočlenné. Tuto otázku bude třeba zevrubně vyšetřit na podkladě bohatých excerpcí.

II

4. Nyní přistoupíme k prozkoumání výrazové a významové stránky jmenného přísudku. Zdá se, že bude účelné tuto kategorii hlouběji propracovat a v jistém smyslu i přehodnotit. Mezi jeho jednotlivými typy jsou opravdu dosti podstatné rozdíly, a to nejen formální; jejich přesná charakteristika je pro vědecké účely nezbytná a v mnohém směru důsažná. Již samo označení jmenný přísudek je příliš obecné. Ve jmenném přísudku mohou být slovní druhy a výrazy nejrozmanitější povahy. Přitom některé z nich mají zpravidla ve větě úkon jiný, jim vlastní, odpovídající jejich lexikálně pojmovému významu, kdežto větný úkon predikativní je u nich druhotný, vývojově pozdější. Při přísudkovém užití se ovšem základní, vlastní význam těchto tvarů a výrazů neruší, nýbrž trvá dále. Tak na př. ve větách Pracovali jsme na poli, Práce na poli trvala dlouho, Strýček je na poli je předložkový lokál na poli po stránce lexikálně pojmové stále výraz příslovečný, má význam určení místního; je to jeho význam základní.[12] Ve větě prvé má větný úkon příslovečného určení místa, ve větě druhé úkon přívlastku, v třetí větě t. zv. jmenného přísudku. Nebo ve větách Stěžovali jsme si na vedoucího, Stížnost na vedoucího byla nemístná, Stížnost byla jen na vedoucího opět vidíme, jak akusativ s předložkou na (na vedoucího) základního významu předmětového má v druhé větě úkon přívlastku a v třetí větě úkon přísudku. Porovnáme-li tedy přísudky ve větách Otec je zdráv, Strýček je na poli, Stížnost byla jen na vedoucího, vidíme, že obecný název jmenný přísudek nechává jejich dosti pronikavé rozdíly prostě stranou, nepostihuje je. Mnohé rozpory (na př. mezi výklady významoslovnými nebo o slovních spojeních na straně jedné a mezi výklady o větných členech na straně druhé) i některé spory (na př. při rozhodování o tom, zda jde o předmět nebo přívlastek, v slovních spojeních typu stavba mostu, lov ryb) by se odstranily, kdyby se důsledněji přihlíželo k tomu, že větný úkon slovních druhů, tvarů i výrazů je třeba posuzovat v těsné spojitosti s jejich základním významem, který jim přísluší. Zření k této okolnosti by se mělo odrazit i v názvosloví.

Pokud jde o jmenný přísudek, je možné rozeznávat jednak jmenný přísudek shodný a jednak neshodný, ale uvnitř neshodného přísudku je třeba vedle jiných typů uznávat [21]za samostatné typy přísudek povahy předmětové a příslovečné, neboli prostě přísudek předmětový a příslovečný. Doložíme to podrobněji. O přísudek shodný jde v případech jako Otec je zdráv, Moskva je hlavní město SSSR, Bratr je ředitelem, Jen málo žáků je pilných. Jmenný přísudek neshodný bývá vyjádřen předně jménem v pádě prostém, a to v genitivu (na př. Tenhle nález je moravského původu, Ta zahrada je mého strýce) nebo v dativu (Dopis je mamince, To je muzikantům); ojedinělý je přísudek typu Je hr, v němž došlo k adjektivisaci citoslovce, nebo rus. On byl vypivši. Může být dále vyjádřen i jinými pády, příslovci nebo infinitivem, ale to už jsou přísudky předmětové (u dějových jmen) nebo příslovečné (všechny ostatní). Přísudek povahy předmětové není v češtině častý; srov. Příští přednáška bude o Nerudovi, Tahle pověst je o Libuši, Stížnost je na vedoucího, Krásná vzpomínka je na pobyt v Jugoslavii. Přísudek příslovečný, proti předmětovému neobyčejně častý, bývá vyjádřen příslovcem, podstatným jménem v pádě prostém i předložkovém, nebo infinitivem; na př. To je špatně, Byl v klobouku, Je to k politování, Můj známý je v Praze, Byl jsem se koupat. Po stránce významové lze tu rozlišovat dva případy. Jednak příslovečný přísudek vyjadřuje kvalitu v širokém smyslu, podobně jako téměř všechny ostatní jmenné přísudky; to je příslovečný přísudek kvalitativní; na př. Přednáška byla pod vši kritiku, Je to ze dřeva, Jsem na rozpacích. A jednak jde o vyjádření rozličných okolností a příslušný přísudek je dobře možno nazývat okolnostním; na př. Je na zahradě, Na levém břehu je naše chata, Koncert bude zítra.[13] Ovšem nelze stanovit přesné rozmezí mezi kvalitativním a okolnostním přísudkem příslovečným a není to ostatně ani potřeba. Je mezi nimi plynulý přechod a oba významy se leckdy prolínají.

5. Detailní třídění příslovečného přísudku bude pochopitelně totožné s tříděním příslovečného určení. V Mluvnici Trávníčkově (II) je v oddíle o významech pádů prostých a předložkových velmi promyšleně podáno rozlišení významů příslovečných od významů jiných. Dokladů tam uvedených lze velmi dobře použít se zřením k přísudkovému úkonu; ovšem zdaleka ne každý příslovečný výraz (nebo příslovce) může být přísudkem. V přehledu máme tyto významové typy:

1. Význam místní: To je daleko, Východ je těmito dveřmi, To je zatím stranou, Náš dům je kousek od divadla, Nejsem z těch, kteří pomlouvají, Voda byla až do pasu, Je mimo Brno, Je ten vlak na Prahu?

2. Význam časový: Bylo to dávno (koncem roku, pátého dubna, minulý čtvrtek), Příští týden bude porada, Bylo to k večeru (kolem vánoc), Prázdno je až od úterka, Úloha je až na pozítří.

3. Význam způsobový: To je pomalu, rychle, stále na jedno kopyto, Byl jako stěna, Střecha je na spadnutí, Jídlo je na sádle, Bez chyb byla jen úloha Josefa Novotného, To je na klavír (avšak je zde možné i pojetí účelové!).

4. Význam látkový: Ze dřeva je podstavec, Je to ze železa.

5. Význam míry a množství: Bylo to po prvé, Dům byl za 50 000, Groteska bude místo týdeníku.

6. Význam nástroje, prostředku nebo prostředníka: Rána je nožem, Výkres je tužkou.

7. Význam příčiny a důvodu: Ta únava je z hladu, To bylo omylem (zde opět jasně proniká rozdíl proti shodnému přísudku To byl omyl), To je ze zvyku (zvykem), Toto opatření je na rozkaz velitelství.

8. Význam účelový: Jsem vám k službám, Co je k večeři?, Je na návštěvě, Proti kašli jsou tyhle prášky, Dárek je pro maminku, Byl jsem mu za kmotra, Byl jsem na rybách, Byli jsme se koupat.

[22]9. Význam podmínkový a přípustkový: Je to přes zákaz, Bylo to mimo očekávání, Takové jednání je proti pravidlům slušnosti.

10. Význam zřetelový: On je do práce, Je na plíce.

11. Význam účinku a následku: Ten člověk je k politování, Pro radost je něco takového!, Je to k nepřestání (k nevydržení).

12. Význam společnosti, styku: Jsem bez přítele, Budeme pohromadě, Byl jsem s bratrem, Je proti nám (při nás).

13. Význam průvodních okolností: To bylo cestou do školy, Byli jsme ve strachu, Bylo to jeho zásluhou (avšak v nepříslovečném významu jenom Byla to jeho zásluha), Byl v klobouku (bez kabátu), Na omylu jste vy, Je to na mou odpovědnost, Byl jsem už na odchodu.

14. Význam vztahu: Ten knoflík je od kabátu, Skříň je se zlatým kováním, Hra je o pěti jednáních, S tvarohem jsou tyhle buchty.

Z uvedeného výčtu je patrno, že k okolnostnímu přísudku patří především přísudek s významem místním a časovým, řidčeji s významem měrovým, průvodních okolností, sociativním, příčinným a ojediněle i jiným. Ta okolnost, zda příslovečný přísudek vyjadřuje ve větší nebo menší míře spíše kvalitu nebo spíše okolnosti, má i další dosah. Přítomností kvalitativního významu je dáno předně to, že se i při pozměněném obsahovém skladu věty zřetelně pociťuje přísudkový úkon příslovce nebo příslovečného výrazu, že predikace zůstává nepochybná; na př. V rozpacích jsou jen někteří, S tvarohem jsou tyhle buchty, Od domu je ten klíč. Za druhé určitý tvar slovesa býti má zde veskrze ryze mluvnickou platnost.[14] Naproti tomu příslovečný přísudek okolnostní, není-li jádrem myšlenky, pozbývá v závislosti na věcném obsahu věty i její projevové situaci svou přísudkovost, jeho přísudkový úkon a predikace nepronikají tak jasně a takové věty se blíží jednočlenným; srov. případy jako Včera byl hezký den, Zde je příjemný stín, Na ledě je teď první útok, Z vrcholu Kriváně byl krásný rozhled, O byt je nouze. (Podobně je tomu u některých přísudků předmětových, na př. Na vedoucího je stížnost, O koncert byl velký zájem.) A je dále jisté, že čistě mluvnický charakter určitého tvaru slovesa býti je tu někdy méně výrazný a může v řídkých případech přecházet do významu dějového; na př. V tomto potoce jsou raci, Ve sklepě už nejsou brambory, O tomto thematu bude přednáška.[15]

Je skutečně velkým problémem, zda by nebylo možno některé věty typu Včera byl hezký den, O koncert byl velký zájem považovat za jednočlenné, t. zn. spatřovat ve výrazech včera, o koncert prostě příslovečné určení nebo předmět, bez přísudkového úkonu a tedy bez predikačního vztahu k podmětům hezký den, velký zájem. Odpověď nemusí být zcela jednoznačná a vyžaduje si nejprve vyšetření mluvnického skladu, členitosti vět s pouhým určitým tvarem slovesa býti a s nominativem substantiva; jim proto musíme věnovat pozornost.

III

6. Členitost vět obsahujících jen finitní tvar slovesa býti a nominativ substantiva — který ovšem může být rozvit — vykládá se v odborné [23]literatuře nestejně; jde o případy jako Je mlha, Jsou brambory?, Byl vlahý večer, Bude porada o plnění úkolů. Jaká je jejich významová podstata? Přinášejí sdělení o tom, že něco (ojediněle někdo) »je« (»bude« … ), vyjadřují tedy pouhé bytí toho, co je dáno věcným významem substantiva.[16] Protože nominativ substantiva je obvyklým výrazovým prostředkem podmětu, pokládají se takové věty většinou za podmětové, dvoučlenné, a v určitém tvaru slovesa býti se veskrze spatřuje přísudek, i tehdy, má-li ryze mluvnický význam. Za jednočlenné se berou jen ty věty, v kterých je substantivum adverbialisováno (srov. Bylo tma, Bylo velmi zima). V ruské jazykovědě Šachmatov a po něm jiní považují podobné věty za jednočlenné pouze tehdy, mají-li význam présentní, t. j. v podobě nominální (na př. Zima. — Večer. — Dožď.), kdežto ostatní již za dvoučlenné (Byla zima, Budet moroz).[17] Jako jednočlenné jsou vyloženy, alespoň v náznaku, na př. u F. Miklosiche, ve větší míře v mluvnici H. Paula, z našich syntaktiků u Fr. Trávníčka a A. V. Isačenka.[18] Zdá se, že současné jazykovědné bádání právem tíhne k popírání dvoučlenné povahy mnoha takových vět a že si toto pojetí vydobývá stále širšího uznání.

Věty, o něž jde, je třeba chápat jako jednočlenné tehdy, má-li sloveso býti ryze mluvnický význam (v tom případě není totiž obsahovou jednotkou a nemůže být proto přísudkem). Jsou-li jednočlenné, očekáváme, že i po stránce věcného obsahu budou blízké jiným větám, obecně za jednočlenné uznávaným. A je tomu skutečně tak. Vyjadřují stejně jako ony sdělení o různých jevech přírodních a časových, přinášejí hodnocení jisté situace nebo vyjadřují modálně citové stanovisko a pod. Některé z nich mají přímo synonymické protějšky ve větách se stavovým příslovcem[19] nebo neosobním slovesem. Příslušná substantiva jsou z valné části abstrakta a obecným rysem jejich lexikálního obsahu je to, že v jednočlenných větách s nimi zřetelně proniká význam stavový.

Podrobněji lze uvést tyto významové typy jednočlenných vět sponově jmenných:

1. Věcným obsahem jsou jevy přírodní: Je vítr (je větrno), Je mráz (mrzne), Bude obleva (bude tát), Je déšť (prší), Byla úplná tma (úplně tma), Je sluníčko (slunno), Bylo bláto (blátivo), Bylo strašné horko (strašně horko), Byla hustá mlha, Byl parný den (parno), Je průvan (táhne), Je takový svěží vzduch (tak čerstvo).

2. Zjištění časová a jim podobná: Je (bylo, bude … ) pondělí, pátek, Je jaro, léto …, Byl podzim; Už je den, Je ráno, Bylo poledne, Bylo letní odpoledne, Je soumrak, Byl teplý večer, Je půlnoc; Jsou vánoce, velikonoce, Byly prázdniny, Je První máj; Jsou žně, Je senoseč, Bylo vinobraní, Byly hody … Tyto věty chápeme ve významu Je doba žní, Byla doba senoseče a pod. Srov. tyto dva případy: (To víte,) jsou řepy, (a tak se musíme všichni tužit), kde jde o větu jednočlennou, proti dvoučlenné existenciální Jsou řepy, (které dorostou až 6 kg váhy) (viz níže); Je šest hodin, Je půl osmé, Bylo čtvrt na tři, Už je čas; Je začátek, Bude konec.

3. Hodnocení situace: Byla hezká zábava, Byl nával, Je práce (je pilno), Byl hluk (hlučno), šum, úplný klid (úplně ticho), Je špatná kázeň; Byl hlad, Je nouze o byt, Byla zlá doba, nezaměstnanost, válka; Je porucha, přestávka, Byl budíček; Je krásný rozhled (je hezky [24]vidět), Je dobrý poslech (je hezky slyšet), Byl malý zájem, A byl pokoj (ve význ. bylo po starosti, po křiku).

4. Modálně citové stanovisko: Je naděje, že …, Byla dlouhá chvíle, Byla snaha pomoci mu, Nebyla dobrá vůle.

Z uvedených dokladů vyplývá, že kategorie stavu, o které se v poslední době znovu diskutuje,[20] nemůže být v žádném případě záležitost slovně druhová, nýbrž jen významová. Diskuse se znovu ozvala jak na konferenci o vědeckém poznání soudobých jazyků, tak na konferenci historicko srovnávacího studia jazyků slovanských (zprávu o nich přineseme příště). Je dána zobecněním lexikálního významu jistých substantiv, adverbií, adverbialisovaných výrazů a infinitivů, užitých v jednočlenné větě se sponou. Stavový význam pozorujeme tedy nejen ve větách s příslovci, nýbrž i ve větách jiných.

Jednočlenná interpretace řady vět s nominativem substantiva, vyjadřujících pouhé bytí, závisí tedy na dosti určitých lexikálně významových předpokladech.[21] Nelze ovšem významovou stránku přeceňovat tak, že by se za jednočlenné pokládaly i věty jako Svítí slunce, Teče voda, Udělal se vítr, Tatínkovi bolela hlava, jak to nacházíme na př. u Isačenka a Kopečného.[22] Takové pojetí by zavedlo skladbu na scestí.

Naproti tomu nelze za přísudek považovat sloveso býti ani tehdy, je-li zdůrazněno, má-li podobu zápornou nebo opětovací (bývati). Věty jako Mráz bude, Není vítr, Bývala dlouhá chvíle zůstávají jednočlenné.

7. Od jednočlenných vět jmenovaných typů odlišují se podobné věty dvoučlenné hlavně tím, že sloveso je, jsou, byl … není u nich ryze formální, nýbrž dějové (má některý z významů sloves existovati, žíti, konati se, býti k disposici, podávati se, býti dán, vyskytovati se), a je proto přísudkem. Po stránce významové u nich neproniká význam stavový v tom smyslu jako u vět jednočlenných a po stránce sémantické v nich bývají substantiva všeliká, nejen abstraktní, ale především konkrétní. Lze je dobře možno nazývat existenciálními. Mezi nimi a větami jednočlennými je dosti plynulý přechod. V seřazení od existenciálního významu slovesa býti až po význam téměř čistě mluvnický jde o tyto typy:

1. Brambory už nejsou, Je máslo?, Máslo je, (Nechoď pěšky), je auto, Jsou peníze?, Nejsou peníze; Byly knedlíky, Jsou jenom brambory (ve význ. podávati se).

2. Jsou lidé, kteří …, Je generátor, který …, Jsou případy, kdy …

3. Byl jeden král …, Bylo jedno děvčátko …, Byla jedna slepička …

4. Je i jiné řešení, Jsou ještě další možnosti, Byly připomínky, Jsou námitky, Jsou dotazy?, [25]Je stížnost, Je úkol zajistit účast, Je návrh, abychom …, Jsou vhodné podmínky, Je nárok na slevu?

5. Řídké jsou věty užívané při popisu nějakého předmětu nebo v exposici vyprávění: Je stroj. (Má tři části. Přední je vyrobena z nejlepší oceli …) — Je kopeček. (Na kopečku stojí chaloupka …)

6. Je (byl, bude …) koncert, Bude schůze, Byla diskuse, Byly závody, volby, Bude ples, Bude prověrka, Byl průvod, Je přednáška?, Je Horálek? (s význ. Koná se přednáška prof. Horálka, nebo Lze dostat knihu prof. Horálka?).

Věty posledního typu jsou již značně blízké jednočlenným, zejm. tehdy, užije-li se jich k charakteristice jisté situace, t. j. nikoli ve významu konati se; na př. Byl koncert. Sál byl naplněn do posledního místečka … × Byl (bude) koncert?

8. Nyní je možno přistoupit k otázce členitosti vět, které obsahují vedle nominativu substantiva a slovesa je, byl, bude … ještě další větný člen. Především jde o věty jako Venku je vítr, Zítra bude neděle, V údolí je mlha; nominativ má povahu jádra myšlenky a v podobě vyjadřující pouhé »bytí« (Je vítr, Bude neděle, Je mlha) je hodnotíme jako jednočlenné. Považují se většinou za dvoučlenné, výrazům venku je, zítra bude, v údolí je se přiznává úkon přísudku.[23] Kdybychom přijali toto pojetí, odloučili bychom ovšem od sebe případy jako Je mráz, Byla půlnoc … (jednočlenné) a Venku je mráz, Před chvílí byla půlnoc … (dvoučlenné). Nabízí se i opačné řešení, rovněž důsledné: hodnotit je veskrze jako jednočlenné; pak by se však mohlo namítnout, že se přeceňuje stránka lexikálně významová. Je tu konečně i východisko kompromisní: podle něho by bylo možno přiznat jednočlenný sklad pouze zcela malé části těchto vět, a to tehdy, jsou-li drobně rozvity výrazem po stránce obsahové dosti obecným, vyplývajícím ze situace; jinými slovy tehdy, když mluvčí na dvě rovnocenné obsahové jednotky vůbec ani nepomýšlel; na př. Venku je vítr (mráz, déšť, bláto …), Zítra bude pátek (mlha, hezké počasí, teplý den ..), Dnes je nádherný večer, Tady je úplná tma, Za chvíli bude poledne, Je tu průvan, Odsud je nádherný rozhled. Dvoučlenně by se podle tohoto pojetí naproti tomu daly posuzovat věty jako Od 15. června budou prázdniny, V tramvaji byl nával, Dvě hodiny byla porucha, O půl šesté bude budíček, V údolí byla ještě mlha. Kompromisní řešení má tu nevýhodu, že je nedůsledné, dosti vratké. Podobnou závadu má konec konců i důsledné pojetí jednočlenné, protože by se různě vykládala členitost na př. vět V údolí je mlha × V údolí je jezero.

Přikláním se proto po dlouhých úvahách k tomu, že podobné věty je nezbytné považovat vesměs za mluvnicky dvoučlenné, třebas jsou obsahově blízké jednočlenným. Vyhovují předpokladům predikace v dostatečné míře (přítomnost dvou obsahových jednotek, jejich protikladné postavení, nominativ substantiva, běžný výskyt v podobě, kdy se nominativ stává východiskem myšlenky, na př. Vítr je jen nahoře, Neděle bude pozítří, Mlha je v údolí). Protože však predikace tak jasně neproniká, lze tuto okolnost vystihnout názvem věty (dvoučlenné) s nezřetelnou predikací. Není-li nominativ substantiva jádrem myšlenky, jde tu pak o věty s predikací zřetelnou; na př. Obleva bude už asi od zítřka, Zlá doba byla za protektorátu, Hluk byl všude.

Jednočlenný sklad mají jen věty obsahující slova, která přísudkem nebývají (už, právě, ještě, teprve a někt. j.); srov. Už je den, Právě je začátek, Ještě jsou prázdniny, Teprve byla půlnoc. Podobně jsou jednočlenné některé takové věty, jichž se zpravidla neužívá v podobě, v které by příslovečný nebo předmětový výraz měl zřetelný úkon přísudkový. Vyjadřují většinou modálně citové hodnocení; na př. Je radost na to pomyslet, Takového keře [26]by byla škoda, Byla z toho ostuda, Není tě hanba?, Byla toho velká potřeba, Na záchranu nebyla naděje, Na návrat nebylo pomyšlení. U některých substantiv tu došlo přímo k adverbialisaci (škoda, radost, potřeba, hanba a j.).

9. Z předešlých výkladů nepřímo vyplývá, že dvoučlenné jsou také všechny věty typu Před domem je zahrádka, Zítra bude koncert, Na vedoucího je stížnost, které i v podobě vyjadřující pouhé bytí byly dvoučlenné (Je zahrádka, Bude koncert, Je stížnost). Od vět typu Zahrádka je před domem, Koncert bude zítra, Stížnost je na vedoucího se liší tím, že v souvislosti s jiným obsahovým skladem je v nich predikace nezřetelná. Většinou obsahují u slovesa býti příslovečný výraz, řidčeji výraz povahy předmětové. Nelze ovšem jejich dvoučlenný sklad vykládat tak, že přísudkem je určitý tvar slovesa býti a příslovečný výraz (na výraz předmětový se přitom zapomíná) je prostě příslovečným určením, jak se s tím nezřídka setkáváme.[24] Takové příslovečné určení nabývá úkonu přísudku, přejímá přísudkovost slovesa býti a to se pak mění v prostředek jen mluvnický. Jen zřídka se může (ve větě s okolnostním přísudkem) přísudková platnost přesunout více na sloveso býti, takže je úměrně s tím oslabena přísudková platnost příslovečného výrazu a my jej cítíme téměř jako pouhé příslovečné určení, t. j. v základním významu; srov. Jestliže zde tyto podmínky nejsou, (nelze mluvit o zvratu), Ve sklepě jsou ještě brambory, Tady jsou raci. (Je příznačné, že ruština, která jinak t. zv. sponové sloveso v présentu nevyjadřuje, užije v podobných případech závazně zástupného slovesa jesť, imeťsja, vodiťsja, vstrečaťsja a pod.) Zcela obdobně je tomu ve větách s přísudkem předmětovým; na př. O Nerudovi bude zvláštní přednáška, Proti tomu byly námitky.

Věty dvoučlenné s okolnostním přísudkem příslovečným se někdy neprávem považují za kusé, neúplné, není-li v nich vyjádřeno sloveso je, jsou. V češtině je to dosti pochopitelné, protože užívání spony je obvyklé, kdežto ryze nominální podoba je již stylisticky příznaková; tak na př. Vl. Šmilauer vidí neúplné věty v případech typu Vpředu stůl, po stranách vchod (Novoč. skladba, s. 96). Mnohem více však zaráží, jestliže v ruštině, která présentní sponové sloveso byť nevyjadřuje pravidlem (podobně jako jazyky baltské a mnohé jazyky neindoevropské), má akademická Sintaksis (č. 2, s. 97—98) za neúplné věty jako Vokrug doma sad, Meždu derev’jami tropinka, ba dokonce Sekretaŕ sejčas u direktora.[25]

Jak chápeme věty Vpředu stůl, Po straně vchod, užívané v scénických poznámkách dramatických děl? Jistě ne tak, jako by příslovečné výrazy vpředu, po straně určovaly přímo substantivum v nominativu, byly jeho přívlastkem (t. j. přední stůl, postranní vchod?). Cítíme zde oposici (t. j. Vpředu jsou dveře, Po straně je vchod), což je tu neklamným znakem predikačního vztahu. Proto u nich musíme mluvit o podmětu a přísudku. Na věci nic nemění, jestliže sloveso je, jsou, platnosti mluvnické a explicitní prostředek k naznačení predikace, tu vyjádřeno není. A nemůže být v tomto případě rozhodující ani změněný obsahový sklad. Jsou to tedy dvoučlenné věty nominální, s nezřetelnou predikací; přísudkový úkon v nich má samo příslovečné určení místa. Totéž platí i pro připomenuté věty ruské.

Všechny úvahy o přísudcích povahy příslovečné a předmětové svědčí o jejich specifičnosti a o tom, že je skutečně zapotřebí uznávat je za zvláštní typy. Ukázalo se rovněž, že si skladba musí zevrubněji všímat substantivních vět se slovesem býti, [27]jednočlenných, existenciálních i jiných dvoučlenných. Jsou mimořádně hojné a jejich výrazová stránka patří k systémovým rysům různých jazyků (v češtině vyjádření slovesy je, jsou, byl …, v ruštině nominální, po příp. se slovy vot, von, s inkongruentním jesť, jindy se slovesy imeťsja, vodiťsja, čisliťsja, sostojať atd., v polštině vyjádření nominální nebo se slovesem być, v němčině es ist, es sind, es gibt, es gab …, ve francouzštině il y a, il fait, v angličtině it is, there is atd.); v podobě záporné jsou rozdíly ještě větší (na př. užívání slovesa míti v polštině a srbocharvátštině, genitivu záporového v některých slovanských jazycích a pod.). Výklad o těchto jevech se nemůže ve větší vědecké práci rozplynout ve zmínce o jmenném přísudku nebo o větách jednočlenných, tím méně se na ně může prostě zapomínat. 

IV

10. Dosud nebyla, pokud je mi známo, v našem mluvnictví konkrétně řešena problematika vět, v kterých k jednomu příslovečnému přísudku přistupuje další rozvíjecí člen povahy jmenné nebo příslovečné. Vzniká pak nejistota, který výraz má vlastně přísudkový úkon a který nikoli. Může zde nastat několik případů.

1) Příslovečné výrazy jsou téhož druhu a jsou k sobě v poměru celek - část, po příp. obecné naznačení - zpřesnění. Na př. Zkouška bude zítra odpoledne, Tlačenka je dole v komoře.[26] Oba příslovečné výrazy tvoří nepochybně pojmovou celost. Proto lze hovořit o příslovečném přísudku, vyjádřeném dvěma určeními místa (času …), z nichž jedno zpřesňuje druhé.

2) Příslovečné výrazy jsou různého druhu.

a) Každý z nich může sám být přísudkem. Není-li intonací nebo slovosledem naznačeno, na který z nich padá větší sdělná závažnost, bylo by nejvhodnější mluvit o dvojím, po příp. trojím přísudku příslovečném. Nositeli přísudkového úkonu jsou obě příslovečná určení. Je to typ Porada je v zasedací síni od pěti hodin, Příští vystoupení je pozítří v Letovicích, Utkání bylo ve čtvrtek na Stadioně; názvem dvojí, trojí přísudek odlišujeme tyto případy od přísudku několikanásobného. Je-li naopak vlivem kontextu nebo projevové situace jeden z příslovečných výrazů pro dané sdělení závažnější, důraznější, je zcela přirozené, že do popředí vystoupí jeho základní, vlastní význam, tedy bude pouhým rozvíjecím členem, nikoli přísudkem. Srov. Byl jsem nakupovat ve městě × Byl jsem v městě nakupovat, V městě jsem byl nakupovat; Byl jsem v Tatrách na dovolené × Já jsem byl na dovolené v Tatrách; Byli jsme na přehradě chytat ryby × Byli jsme chytat ryby na přehradě; Byl na čekané v Klůčí × Byl v Klůčí na čekané. — Přísudky jsou tu všude výrazy neproložené.

Je to totéž jako ve větách s významovým slovesem: syntaktickou platnost větného členu nelze mechanicky posuzovat jen podle toho, k čemu se daný člen vztahuje, nýbrž podle toho, do jaké míry v něm proniká základní význam. V nedůrazně pronesené větě Dostal prášky proti kašli spatřujeme ve výrazu proti kašli přívlastek (přesněji příslovečný přívlastek), neboť určuje akus. prášky. Avšak ve větě Dostal prášky proti kašli musí vlivem důrazu více vyniknout základní význam, totiž příslovečný, a předložkový pád proti kašli je prostě příslovečným určením, a to účelovým, přestože se zdánlivě vztahuje ke slovu prášky.

b) Přísudkem může být jen jeden příslovečný výraz, buď evidentně nebo pro svou obvyklost. V tomto případě je určení přísudku vcelku snadné; na př. Budu dnes doma [28](nelze říci Budu dnes, proto přísudkem je příslovce doma); Byl na čekané od večera (obdobně); Byl jsem s kamarády na fotbale. (Byl jsem s kamarády je sice možné, ale výraz s kamarády nebývá v poměru k výrazu na fotbale obvykle výrazovým prostředkem přísudku; ve zvláštním kontextu ovšem opačné pojetí vyloučeno není.)

11. Na podkladě uvedených případů lze dále zpřesnit i obsah pojmu doplněk, jak se podává v dnešních našich mluvnicích.[27] Chápeme-li děj v nejširším významu, jsou dosavadní definice plně vyhovující, jistým zúžením však je to, že se doplněk dokládá pouze na větách se slovesným přísudkem, a to dvoučlenných; na př. Chlapec chodí bos, Vrátil se zdráv. Jos. Zubatý, kterému zde přísluší priorita badatelských výsledků ve srovnávací perspektivě, správně upozorňoval, že tu jde vlastně o kontaminaci dvou sdělení: vrátil se a je při tom zdráv.[28] Podobná kontaminace je však možná i u jmenného přísudku (shodného i neshodného). Při jmenném přísudku shodném máme nepochybné doplňky v takovýchto případech: Švestky jsou lepší sušené, Čaj je chutnější málo slazený, Nebyla bych hezká tlustá (Tlustá bych nebyla hezká). Při neshodném přísudku příslovečném je tomu dosti obdobně, přece však ne zcela totožně; na př. Karlík je venku bos, Jsem doma sám, Jsou proti nám všichni, Já jsem tam byl jako zástupce naší organisace. Nejpřirozenější je pokládat výrazy bos, sám, všichni, zástupce naší organisace opět za doplňky. Ovšem protože nominativ jména má ve vyjádření jmenného přísudku před příslovečným výrazem přednost (základní úkon příslovečného výrazu je vyjadřovat příslovečné určení), tlumí tím přísudkovost tkvící fakultativně v příslovečném výrazu. To záleží na obsahovém skladu věty a na lexikální povaze jejích členů. Na př. věty Jsem v Praze šťasten, Je na pracovišti plně zaměstnán je možno rozebírat i tak, že přísudkem je šťasten, plně zaměstnán, a výrazy v Praze, na pracovišti jsou určení místa. — V každém případě existuje doplněk i v jednočlenných větách; srov. Neoblečenému by mi bylo zima, Jako přítele je mi tě líto, Jako předsedovi komise by mi muselo být trapno. Se zřením k tomu všemu by bylo možno říci, že doplněk je — po stránce významové — rozvíjející větný člen vyjadřující vlastnost, kterou má substantivum za děje nebo stavu tkvícího ve výroku. Syntakticky se vztahuje vždy ke dvěma členům zároveň, totiž k výroku (t. j. přísudku nebo jednotnému členu) a k některému jinému členu, kterým může být podmět (Voják spal oblečený), předmět (Zastihl jsem ho unaveného), ojediněle i příslovečné určení (srov. dosti nezvyklé případy jako Vodou se myji nejraději studenou).

12. Jsou i případy, kdy rozvitím věty s přísudkem předmětovým může nastat za jistého obsahového skladu podobná problematika. Jde o to, jak máme rozebírat doklady typu O Nerudovi bude přednáška až příští týden, O této události byly zprávy zmatené, Na toto setkání budou vzpomínky vždycky radostné. Jsou to věty dvoučlenné, s přísudky příští týden, zmatené, radostné. Vycházíme-li ze zření k základnímu významu a větnému úkonu, můžeme celkem snadno dát správnou odpověď. Vezměme jako podklad větu Na toto setkání budou vzpomínky vždycky radostné (aby byla situace jasnější, uvedeme ruské znění, kde je nutný jiný slovosled: Ob etoj vstreče vospominanija budut vsegda radostnyje). Výraz na toto setkání patří svým základním významem k slovesu: vzpomínat na toto setkání (tento význam je předmětový). V slovním spojení vzpomínky na toto setkání nabývá úkonu přívlastkového. Lze mluvit o přívlastku [29](totiž o předmětovém přívlastku) v naší větě? Jistě že ne, neboť její syntaktická organisace je již zcela jiná. Došlo tu k přeměně syntaktických vztahů v tom smyslu, že přívlastkový úkon tohoto výrazu s výrazem předmětovým byl oddělením od určovaného jména zrušen. Proto výraz na toto setkání vystupuje v dané větě ve svém významu základním, t. j. předmětovém. Spatřujeme proto ve výrazech o Nerudovi, o této události, na toto setkání předměty. Tato skutečnost je zároveň přesvědčivým stvrzením nutnosti, abychom i u dějových jmen mluvili o předmětu (v úkonu přívlastkovém), a nejen obecně o neshodném přívlastku, protože to nepřispívá k přesnému poznání syntaktických jevů.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 1, s. 16-29

Předchozí Karel Horálek: O poměru jazykovědy k vědám příbuzným

Následující Jaroslav Bauer: K vývoji českého souvětí