K otázce přízvuku na předposlední slabice v nářečí na Volyňsku

Ludmila Švestková

[Články]

(pdf)

К вопросу об ударении на предпоследнем слоге в югозападном говоре / Le problème de l’accent placé sur l’avant-dernière syllabe dans un dialecte du sud-ouest

Česká nářečí jihozápadní se kromě jiných archaických jevů[1] vyznačují melodickým vrcholem na předposlední slabice a zesílením této slabiky. Boh. Havránek upozornil již v Nářečích českých,[2] že je možno v tomto melodickém vrcholu na předposlední slabice vidět — podobně asi jako i v závěrečné kadenci na Plzeňsku — nikoliv nový vývoj těchto nářečí, nýbrž jen zbytky přízvuku staršího. Jeho pozorování podporuje i výskyt tohoto jevu na Prachaticku, Doudlebsku, ale i na Stříbrsku, Manětínsku[3] [165]a na Chodsku⁴) a podle mého zjištění též na Blatech, Strakonicku a Volyňsku a sporadicky i na Příbramsku a Hořovicku. Všechny tyto oblasti se nám spojují v jednotný pás archaických nářečí jihozápadních a nutí nás k úvaze nad původem pozorovaného jevu. Je v těchto nářečích přízvuk na penultimě opravdu archaismem, či jej můžeme vykládat jako innovaci? Na tyto otázky se pokusil odpovědět M. Romportl v článku K otázce ustálení západoslovanského přízvuku,[4] kde se zamýšlí nad vývojovou teorií Lehra-Spławińského[5] i hypothesou Boh. Havránka a podává své doklady tohoto penultimového přízvuku na Chodsku i posunu přízvuku na prvou slabiku na Jablunkovsku.

Ze starších zmínek o přízvuku v nářeční literatuře jihočeské uvedu zde v krátkosti pouze ty, které se podle mého mínění týkají — třeba jen nepřímo — předposlední slabiky. Jsou to na př. Vydrovy doklady z Hornoblanicka, které Weingart i Petřík pokládají za jev převážně melodický.[6] Také Rodinovy příklady „pootavského přízvuku“[7] jsou pravděpodobně penultimového charakteru (v případě trojslabičných) nebo výrazy předložkové (odchylky v přízvukování jednoslabičných předložek[8] pokládáme za obecně české), jsou však asi mylně interpretovány. L. Petříková soudí, že v tomto případě nejde o přízvuk, nýbrž o melodický vrchol. Pokud jde o zesílení poslední slabiky, pozorované A. Frintou, B. Vydrou a K. Rodinou, nesouvisí již tento jev s otázkou zesílení předposlední slabiky.

V uvedených pozorováních se odráží nejistota, v které se octl mnohý zapisovatel nářečního přízvuku, měl-li rozhodnout, zda slyšel na určité slabice přízvuk či pouhé melodické zvýšení. Vedlo to pak často k nepřesným závěrům. Dnešním pracovníkům v dialektologii tu velmi pomáhá magnetofonový záznam, jehož poslech si mohou libovolně opakovat, po případě, pokud zjišťují melodii, přepsat z něho vybrané věty na kymografu a zjistit jejich přesný melodický průběh. Pro bezpečné určení místa přízvuku však podobný přístroj dosud chybí, a to z toho důvodu, že objektivní zobrazení síly zvuku technickým zařízením zůstává dosud obtížným komplikovaným problémem, poněvadž přístroj reaguje na sílu zvuku poněkud jiným způsobem než lidský sluch. Krom toho přízvuk není jev jednoduchý, který by bylo lze studovat odtrženě od jiných činitelů zvukové linie, s nimiž je v těsném vztahu.[9]

Je tedy samozřejmé, že problém přízvuku na předposlední slabice nutno řešit v souvislosti s celým modulačním systémem zkoumaného nářečí a zároveň s přihlédnutím k jeho hláskoslovné stránce, bezpodmínečně pak na základě srovnání s melodickým zvýšením na této slabice. Proto jsem se ve své práci,[10] jejíž jedna část (Přízvuk) je podkladem tohoto článku, věnovala i ostatním modulačním faktorům souvislé řeči. Zde se [166]o nich nehodlám rozšiřovat. Probereme však nejprve melodické zvýšení předposlední slabiky, které je příznačnější, častější, vyskytuje se i u mladší generace a hlavně — metody jeho pozorování jsou jednoznačnější než metody zjišťování přízvuku.

Výklady, které následují, omezují se pouze na Volyňsko, t. j. na nářečí obcí, jejichž kulturním a hospodářským střediskem je Volyně.

 

Melodické zvýšení penultimy. V jihočeských nářečích se často objevuje zvýšení předposlední slabiky koncového taktu. Petřík je nazval „melodickým vytýkáním“, čili t. zv. „posunutím přízvuku“ a všiml si, že toto zvýšení tónu na slabice předposlední je v našich nářečích častější, kdežto stoupání tónu na slabice druhé po přízvuku má platnost specialisovanější.[11] Tento typ melodického zvýšení je v jihočeských nářečích tak častý, že by nebylo výstižné užívat pro něj termínu „melodické vytýkání“, poněvadž v mnohých případech ani nemá v pravém slova smyslu vytýkací funkci. Při opravdovém zdůraznění užije mluvčí většinou středočeského vytýkání, t. j. zvýšení druhé slabiky po přízvuku. U víceslabičných taktů můžeme toto rozlišení poměrně snadno pozorovat. Na př.

 

 

Obr. 1. Vona má mašle papíroví (Nihošovice)[12]

 

 

Obr. 2. Túle má mašle papíroví (Nihošovice, tatáž osoba)

 

V první větě zdůraznila mluvčí poslední slovo, zvýšila v něm druhou slabiku po přízvuku. Věta druhá následovala v jejím líčení těsně za první větou, zdůrazněno bylo v ní slovo prvé, od něho klesá pak melodická linie věty až k poslednímu slovu; toto, slaběji vyřčené, má melodický vrchol až na slabice předposlední.

V taktech trojslabičných je však penultima zároveň druhou slabikou po přízvuku. Rozlišování zmíněných dvou forem je v nich proto značně těžší. Rozdíly funkcí možno částečně poznávat podle velikosti intervalů.[13] Při větším zdůraznění bývá totiž druhá slabika po přízvuku vyšší, poněvadž má funkci zdůrazňující. Větší interval stoupnutí uslyšíme (i u taktů víceslabičných) při domlouvání, vysvětlování, bránění, obdivu, zájmu, omlouvání se, výčitce a p. Nelze však stanovit přesně jeho funkci.

[167]Termín „melodický vrchol“ nahrazujeme často termínem „melodické zvýšení“, poněvadž tento druhý pokládáme za obecnější. Platí i pro doklady s mírným zvýšením předposlední slabiky (doprovázejícím její zesílení), které netvoří svým tvarem melodický vrchol slova, jak ukazují vyměřené kymografické záznamy.

 

Ovšem obvykle, při typickém jeho průběhu v trojslabičných slovech počíná poslední takt klesnutím třetí slabiky od konce hlouběji než předcházející slovo a předposlední slabika, která začíná výše a stoupá vydutým obloukem, tvoří pak opravdový vrchol tohoto slova (taktu), neboť poslední slabika zvolna klesá dosti hluboko. Před pausou konečnou klesá pod úroveň melodického průběhu celé věty. Výrazný průběh posledního taktu má tato věta, kterou mluvčí dodává k vyprávění:

 

Abi jí dal tu ofjeru (Nihošovice)

 

Obr. 3

 

Jiné příklady podobného charakteru: Já sem jí neviiďel (Neoslužice; klidně)[14] Diď‿bi zvoňili hoďinku! (Nuzín), Já sem na to nebiilaa (Kakovice: dodává k hovoru o tanečních zábavách), Ňeсo poť‿ťim zámkem hrčelo (Litochovice).

 

U víceslabičných slov (taktů) pozorujeme dvojí formu zvýšení penultimy. První se shoduje s taktem trojslabičným; to znamená, že třetí slabika od konce je nižší než prvá. Tento tvar melodického zvýšení se vyskytuje ve větách poměrně klidných:

 

 

Obr. 4 Já sem ňihdá neviďela (Čestice; rozpomíná se)

 

Prvé dvě slabiky posledního slova klesají. Předposlední slabika vystupuje obloučkem asi o tercii výše a zase obloučkem klesá. Poslední slabika sestoupí téměř o celou kvartu. Podobně i další věty: Von bi to bejval ˈneuˌďelal (Neuslužice), Už bilo ˈpo konoˌpickej (Kakovice; klidně dodává), To nejsou přát / bratráneʒ‿ˈze sestřeˌňicí (Nuzín).

[168]Druhý tvar tvoří oblouk s vrcholem na předposlední slabice:

 

 

Obr. 5 Já bich tam ˈnetreˌfilaa (Nuzín; temperamentní osoba)

 

Důrazně a rychle vyřčeno ve vyšší poloze. Druhá slabika posledního slova stoupne asi o kvartu, o další kvartu vystoupí předposlední slabika, která v horní části utvoří oblouček a klesá srázně dolů.

Také další věty byly proneseny velmi živě a s důrazem: To už ňесо tento proďeláte! (Čestice), A to bilo hnet nej‿se šlo do kostela (Volyně; opravuje vypravěče), To já pamatuju (Neuslužice).

 

Na předcházejících větách jsme viděli, že se tento tvar objevuje často i v důrazném postavení. Dle toho lze soudit, že je v něm zahrnuto vytýkání obou slabik: druhé i první. Není však vyloučeno, že je to pouze rozšířená forma taktu tříslabičného pro víceslabičný takt.

 

Zesílení penultimy. V případech, kdy dochází k zesílení penultimy, nebývá melodické zvýšení této slabiky tak vysoké jako při pouhém stoupnutí melodie. Na př. poslední slovo věty: Inda prej bili ˈhastrˌmaňi (Čestice), které bychom,snad mohli přepisovat i jako ˈhastrˈmaňi, poněvadž výchylky na stinítku indikátoru dynamiky[15] jsou stejné pro první i předposlední slabiku, zatím co se melodické zvýšení neprojevilo, jak je patrno z následujícího diagramu.

 

 

Obr. 6.

 

Slyšela jsem i prodloužení samohlásky v zesílené slabice. Na př. Přišel k ourazu támleˈ ze Staˌroova (Volyně), Do to došel voˈkoolo? (Neuslužice) a pod. Je zajímavé, že i Dušek se zmiňuje několikrát o dloužení předposlední slabiky.[16] Slova, která uvádí, kvantitu si vesměs podržela. Také v jiných případech slyšíme dlouhou předposlední slabiku (kahánec, bratránec, hřebílec; lupání, kořání; kiťíce; Ančíno, teťíno; vimlácíno, ublížíno).

[169]Naskýtá se otázka, jak souvisí původ velmi častého dloužení předposlední slabiky v jihočeských nářečích s přízvukovým nebo melodickým vrcholem na téže slabice.[17] Její délka nás často mýlí při určování místa přízvuku. Penultima v jihočeských nářečích se také nezkracuje tak často jako v obecné češtině (na př. polifka; Praha, Litoměřice a j.).

Jindy zesiluje dojem přízvuku značné zeslabení (polykání) koncových nebo počátečních slabik: a ta sluška / diž‿je [vi]ďela/ že … (Střítka). Věta je vzata z klidného vyprávění. V prvním úseku je zdůrazněno slovo sluška. V druhém úseku vystupuje slovo [vi]ˈďela zesílením a zvýšením penultimy. První jeho slabika je velice zeslabena (zredukována).

Většinou se objevuje zesílení v řeči poměrně klidné. Dochází k němu často na slově, které je jádrem věty, a proto na konci větného úseku. Při větším zdůraznění přebírá někdy funkci zesílení melodické zvýšení této slabiky: A to prej bil ˈhasˌtrman (Nihošovice), A von vám / von se s ťim vopletal / že to bǝla pravda// že že viďel hastrmana (Nihošovice; tatáž osoba přesvědčuje dále o pravdivosti svého vyprávění).

Podle toho můžeme soudit, že melodické zvýšení je tu dnes snad náhradou za bývalý přízvuk. Zbytky zesílení předposlední slabiky se vyskytují celkem nepravidelně, nejsou vázány svým výskytem ani na určité obce ani osoby. Častěji se s nimi setkáme u osob starších. Podobně je tomu podle M. Romportla i na Chodsku,[18] kde se tento jev vyskytuje ve větší míře a vzhledem k starobylosti nářečí je snad i na starším stupni vývoje. Uchovalo se tu totiž zesílení předposlední slabiky i v jiných taktech věty, zatím co na Volyňsku se tento stav snad váže pouze na poslední takt věty. Pozoruhodné jsou tyto doklady: Povjez‿ˈjim to! (Nihošovice), Abi se mňeli čemu liˈďi smát (Neuslužice) a j.

V řadě slov se však zesílení nebo alespoň melodické zvýšení penultimy objevovalo téměř pravidelně u všech osob za všech příležitostí, ba dokonce i v oblastech bližších jazykovému centru jako Příbramsko a Hořovicko, kde se tento jev většinou omezoval podle mého pozorování pouze na tato slova. Příklady z Volyňska, které zde uvádím, pokládám za typické i ve jmenovaných oblastech: ˈTo já uš ˈnepamaˌtuju (Neuslužice; trochu se smutkem), To si moc ˈnepamaˌtuju (Kakovice; bez zájmu), To já aňi uš ˈnepamaˌtuju (Nihošovice; lhostejně). Intervaly melodických obměn v těchto větách jsou poměrně malé (asi sekunda). V dokladu z Neuslužic dokonce předposlední slabika klesá. Vždy však jsou tato slova umístěna na konci věty. V následujícím dokladu se melodické zvýšení ani zesílení předposlední slabiky neobjevilo, ačkoli bychom je očekávali u devadesátileté mluvčí se zachovalým nářečím, která přízvukuje normálně předposlední slabiku: To já neviim / nepamatujuu moc / (Čestice). Protažení slabiky ju stojí za povšimnutí. Poslední slabiku slova by tu snad bylo možno pokládat za předposlední, neboť slovo moc s ním tvoří jediný takt.

Jiná slova se často objevují alespoň s melodickým zvýšením na penultimě (mnohdy se značným zesílením penultimy). Na př. maminka, konopická, dopušťení, komedije, muzika a p. Některá z nich jsou značně citově zabarvena, jiná cizího původu; nelze je brát tedy za dostatečně průkazné. V ojedinělém dokladu mám zachyceno zvýšení předposlední slabiky i uvnitř věty (v slově dopušťení).

Ve složeninách vysvětlujeme zesílení vedlejšího přízvuku jejich délkou. Na př. Ti ˈňemoˌtvore! (Nuzín; v rozčilení), Halejte a už‿je mje ˈtřijasedumˌdesát! (Litochovice; s chloubou), Scházelo mu málo ˈdo devadeˌsáťi. (Neoslužice; klidně).

[170]Také předešlé doklady číslovek vedou k domněnce, že se v našem případě jedná pravděpodobně o jev větný: o zvláštní zakončení věty, o jakousi dynamicko-melodickou kadenci, vyznačující se zvýšením melodie na penultimě nebo zesílením této slabiky. Následující doklad je velmi příznačný: ˈNezabíjejˌte ho! / ˈNezabíˌjejte! (Neuslužice). V obou za sebou jdoucích větách je zesílena slabika předposlední.

Pozoruhodné je, že i v nářečích slezskopolských[19] vyznačuje se koncový takt posunem přízvuku. Podle M. Romportla dochází v těchto nářečích k posunutí přízvuku na prvou slabiku nejčastěji v posledním slově ve zcela neutrálně až lhostejně pronesených větách.

Také opakování slov nám může velmi často mnoho říci. Mezi prvními doklady melodie jsem uvedla věty: Vona má mašle papírovíí / Túle má mašle papírovíí (Nihošovice)[20] a vysvětlovala jsem na nich rozdíl mezi zvyšováním slabiky druhé a předposlední. Podobně je tomu i při zesílení předposlední slabiky v následujícím dokladu:

 

 

Obr. 7. Při ˈsmolňici / při ˈsmolˌňici / (Neuslužice; vysvětluje, že dříve pracovali večer při smolnici).

 

Zatím co se tu v důrazném postavení zesiluje a zvyšuje slabika druhá, při opakování, při dodatku — zakončení mluvního projevu — děje se tak se slabikou předposlední. V obou případech se tu ukazuje relevance intonace posledního taktu.

Závěrem lze říci, že předposlední slabika koncového taktu věty vyniká v našem nářečí poměrně častým melodickým zvýšením, po případě prodloužením, v menší míře pak zesílením této slabiky. Melodie a přízvuk jsou tu snad na sobě vzájemně nezávislé. Zesílení penultimy se objevuje v řeči poměrně klidné na konci větného úseku. Je-li ve vytčeném slově zvláštní důraz, pak místo zesílení dochází k tónovému zvýšení, spojenému s příkřejším stoupáním na této slabice. Zesílení penultimy se vyskytuje celkem nepravidelně, takže jeho zachycení na magnetofonový pásek je dílem náhody. Častěji ho ovšem nalezneme v místech se zachovalejším nářečím.

Lze tedy soudit, že jev, který pokládáme za zbytky staršího přízvuku, udržuje se spíše v postavení nedůrazném, v klidnějších větách, kdežto k innovacím přízvukovým, na př. k vytýkání druhé slabiky na Volyňsku a konečně i k zdejšímu nahrazování přízvuku penultimového melodickým vrcholem spíše dochází při zdůraznění.[21] Bylo by snad možno též pokládat jihozápadní dynamicko-melodickou kadenci za zjev nový, který však, jak se domnívám, nutně potřeboval k svému rozvoji existenci staršího přízvukování, podobného výše uvedenému typu.

Tato naše pozorování, jak se zdá, podporují myšlenku B. Havránka, vyslovenou již v Nářečích českých a znovu formulovanou na dialektologické konferenci[22] (v Brně [171]1954): „Nelze proto jednoznačně tvrdit, že penultimální přízvuk je sekundární; není vyloučeno, že je to jev primární a že sekundární je přízvuk na slabice první.“[*]

 

UKÁZKY

Pro lepší představu o hustotě výskytu melodického zvýšení nebo zesílení penultimy ve zkoumaném nářečí uvedu zde krátké ukázky.[23] Takty s melodickým zvýšením na předposlední slabice jsou vytištěny kursivou. Dvojslabičná slova neoznačuji (třebaže i v nich bývá melodický vrchol slova na slabice předposlední), poněvadž se jejich melodický průběh neliší od středočeské melodie. Přízvuk značím pouze v taktech se zesílenou penultimou. Je zřejmé, že tyto texty zachycují značné kolísání nářečních jevů. (Poznámky k transkripci viz v pozn. 14.)

Čestice

A — K. M., 94 let z Kváskovic, od 22 let provdaná v Česticích.

B — A. Ž., 77 let, z Čestic.

C — P. J., explorátor.

O hastrmanech

A: Já sem čerta ˈneviˌďelaa / aňi / jedenkrát‿taki nebošťík Sloboda šel na polee / a viďel / že viďí / že bjehají tále vokoloo / ribňíkaa // nákí klu(cí). // Aa von mňe povídá: / „Mooje zlatá / já sem vám jako bla̱zen / já sem koukal tam u toho ribňíkaa // co se tam kluci ˌkouˈpaji. / A najednou se vám skoval / ˈskoˌvalii / pot tu voduu / aa / aa najednou.“ // De je ten pán? / Abi si nekam seet. /

C: Von si sedne nó. / Povidejte vo čem.

A: Tak // von povídá: / „Ale prosim vás co / já sem tam já sem tam chťel bježeet / a moje mje tam nedalaa / žee / máme prácii / tak se vám najednou ti klucí stratilii,“ / já po‿am: / „Tak tam bili hastrmaňi.“ / Taki takovej souset to bil dobrej. // A ten povídá: / „Já sem ˈžádosťiˌveej / co to je / já sem jag‿žif nevi neviďeel / ˈhastrˌvana / ale todle / mušim / že bilo pravdaa / že bi tam mohli bejt ti ˈhastrˌmaňii. // No tak viďítee / a já já to ňihdá ˈneviˌděla.

B: A diť hastrmaňi nebilii.

A: Co? // Inda prej bilii ˈhastrˌmaňi. // Túle prej né // náž‿ďedoušek řikávaal / že jim tǝrhal hastrman japka naa ˈščepje.

 

Nihošovice

A — Č. A., 81 let, z Kakovic, rodiče i prarodiče též, od 18 let vdaná v Nihošovicích.

B — S. K., 70 let, z Lesních Chalup (Volyně).

C — explorátor

O hastrmanovi

A: A tendleten prachďeroušek prej taki nes kříškii / na Zelenej / na Velkej páteek / a túle u kříže se prej mu vzal takovej človjeek / a mňel prej zelenej kabát // dlouheej / a / takoví pruti tři prej mňel f kapse zastrče(nǝ). / A to prej bil ˈhasˌtrmaan. / U Chrástavi prej potoom / jak přišli k Chrástavej / tak tam zatočil k tomu ribňíku. / To řikal ten ďeroušek vopravduu. / A von vám / von se s ťim vopletal / že to bǝla pravdaa / a říkal to určiťe / že že bila pravda // že že viďel hastrmana.

 

[172]Zavíjená

C: Bili tadi taki zavíjení?

A: No joo / zavíjeníí / jo.

C: Vás taki snad‿zavíjelii?

A: Taki / já mňela taki zavíjenoou.

C: A jak to biloo? / A to váz‿vezli s Kakoouc?

A: To já se. / Žeňich přijel pro ňe / jako tatínek tam přijelii / z‿muzikou přišlii. / Á / to se tam / tam bьl vobjeet / f Kakoucíích / potom f Přeclavicích bili vodafki .... / A vocadle takii tam bilo liďii. / Tatíneg‿nááš / Draška tam biil / Krúta jag‿bil túlee / Urbaan. / Sebou mňel taki ti liďii / vocadle / Bernaas …

B: No jó / souseďii. / No toť.

A: Souseďii jo.

B: To bejváva(lo).

A: A to se pekli takoví mňechurii / velkíí / na pleech, // To už bili ekstra ti pekáče za půl toodle stoluu. / Noo‿a na ňih‿bili / na ňih‿bili malováňí naďelaníí‿a. / Tak ti / dje núški dicki ťech mjechur předvezloo. // Nó sem přijelii‿a / a tu svolali fšechni ženckí. / S celí fsi // To jich bьlo plno. / Fšeckii.

B: No toť / fšeckii.

A: A ti mňechuri roskrájelii na ti ďílii‿a / a f soutkách kořalki se přivezlii // a tak se piloo‿a jedloo / ti ženckí / a spívalii / ha nejčkó // mje dávali / šátek // na místo vjenečku / vjeneček sundavalii‿a / to víte to / a spívali k tomuu / jo to já neviim / ti písňičkii.

B: No to víte / za ti letaa.

A: To já / nepamatujuu.

B: A vo každej sou písnički jiní. / Fšude sou jiní ženckíí‿a.

A: A nejčko se vikupo(valo) / A žeňich mušel vikoupit‿tu nevjestuu. / Mušel dávat peňízee. / Voňi handlovali s ním ti ženckíí. / Jinda to umňeli / ti starí ženckii.

B: A to bilo hnet / nej‿se šlo do kostelaa.

A: Coo?

B: To se handlovalo hnet / nej‿se šlo do kostelaa.

A: Ne túle vo tej zavíjenej.

B: A tadi / a tadi.

A: / Túle vo tej zavíjenej // Ale / tu bilo křiiku / no voňi to umňelii!

B: No bože muj! / To víte že!

A: Stará Lukáška mňela čepec takovej na hlavjee a / ta to umňela / handlovala: „Ešťe muší přidaat / ešťe přidat“. // Potom to dali na muzikuu / na muzikantii / no ták // alee // bьlo taki / bьlo to heskíí!

B: Ano / a pominoulo to fšeckoo.

A: Pominoulo to fšeckoo.

B: Fšecko to pominou(lo).

A: Potom každej se dal ďíl domuu / taki tí mňechurii / to víte / každej se vinasnažovalii abi to mňeli dobríí / pjekníí / křechkíí / mňechu(ri). / Potom se / Napřet / nej‿sme / nej‿sme sem vešli tak to / zavřeli duum / zavřeli duum / a chleba bochňík / a níčko voňi tlouklii // tag‿vodevřelii / a chleba hne(d)‿dávali krájet pre^(j͜)jesli budee / jesli bude / pracovitá.

B: Nebo dávavá. / Vona to mušela asi ukrojit a hoďit to přez‿hlavu / ten skrojeek.

 

Kakovice

A — R. T., 73 let, z Jířetic, rodiče též.

B — V. K., 72 let, z Bohunic, rodiče též.

C — Š. L., explorátor.

[173]Poslední zavíjená

A: A diž‿bili ti zavíjení. / Tadi bila f Kakoucích posleďňí vo mej svadbje / ta zavíje(ná). / Víc potom uš to nebilo.

C: A jag‿váz‿zavíjelii?

B: Čepili vás fšelijaak. / Šátek vám zavázalii.

A: Dali jí macka takii … // Do peřinki zavinouli mackaa / zhasli svjetloo / vono nebilo viďet.

B: A mušela si sednou(t)‿ta nevjesta k tomu žeňichovi. / A diž siš k ňemu nesedla / tak mušel za ňí / ten žeňich zaj‿znova za ňí plaťiit / zaj‿znova. / Mikšová tam bila ponejprrf / ta bila tam ponejprrf / tam na tej naší svadbje. / Ta co je tam v Husincii / nebo hde. / Ta bila / ponejprv‿na tej naší svadbje / tak tej neboška teta Klichouc zaklepávala pantofle / jen jí to klaďífko lítalo v ruce.

A: A jak to / to vi ste taki bila / zaklepávali vám taki pantofle takle v rucee?

B: Diž‿už‿nebila potom žádná jiná tadii / tag‿už‿mňe ne. / To dicki tej nevjesťe / kerá přišla ponejprf na tu zavíjenou.

 

Litochovice

A — V. K., 74 let, z Litochovic, otec z Litochovic, matka z Kuřiman.

O Helfenburku.

A: Inda / to já sem slišela hned vod mí maminkii / halejte! / A už je mje ˈtřijaˌsedumˈdesát / a vod mí maminkii! / Že prej tam pořád neco po(t)‿ťim Helfenburkem / po(t)‿ťim zámkem hrčelo. // A že nevjeďeli co je too / a tak pořát prej skoumalii / voňi uš inda taki liďi uš tak jakoo / á potom prej si spomňelii / a bila tam náká taková prej jakoo / ďirkaa / a voňi prej // a voňi prej // tam // pusťili huus // do tí ďíri dali hus. / A ta hus viplavalaa / aš v Baborovje. / Halejte! / Tag‿že prej tam tekla voda. / Po(t)‿ťim zámkem tekla vodaa / a že to tam hrčelo. // Voňi řikali / že tam straší / víte. / To víte / to dicki taková hloupá ˈpovíˌdačka. / A vona ta husa / že prej až‿v Baborovje / připlavala až ˈdo‿Baboˌro(va). / To zaz‿řikalii ti starí už dicki / vítee / ešťe prachstarí / žee jak jak jak je fšechnoo‿a coš‿já / tak teda vo tom tom mim mláďí taki iního nemúžuu / neš tak co sem vám to ˈpovíˌdala.

 

Neuslužice

A — V. J., 75 let, z Neuslužic, rodiče též.

B — V. F., 85 let, z Neuslužic, rodiče též.

C — V. M., 65 let, ze Skal, přivdaná v 18 letech do Neuslužic. Matka z Radějovic.

D — Š. L., explorátor.

O hadovi

C: To bьloo / to říkával náš taťínek. / Mňel sestruu / a říkali jí // Aninka. // Jeho vlasňí sestra to bila. / Aa babička dojilaa‿a / a holka furt řikala: / „Jeje nepapej samí mlíčko / papej taki chlebíčeek!“ / a babička višla vot krávii‿a // šlaa / to říkával náš tatíneg‿nee / šlaa / se poďívat / co tam ta holka pořát s ki(m)‿mluví / na talíři mňela hadaa / a pi(l) mlíko. // Tag‿ho chťela zabíít‿a / fšichňi křičeli: / „ˈNezabíjejˌte ho! / ˈNezabíjejˌte ho! / Vona došla / zakřičela na sousedaa: / Pojte se poďívad‿a / voňi šlii‿a: / „ˈNezabíjejˌte ho / ˈnezabíˌjejte / mňeli biste nešťesťí!“

 

Jak se svítívalo

D: A vi ste taki svíťili loučemaa?

[174]C: To já ˈpamaˌtuju doma. / Ešťe sme svíťili smolňicí. / Mňeli sme krp / to šlo do komínaa‿a / tam sme si dali dicki smolňičkuu‿a / učili sme see. / Psali sme úlohi / při tom. / To já ˈpamaˌtuju. / Potom krp skoplii‿a / udělali tam rovnou zeť / a bьlo too. / To já ˈpamaˌtuju / tohle / ten krp. / To bьla / dóle bilo to rovní / a pak to bilo jako sklenutí a tam sme si přiložili a / vono to šlo do komínu‿a ten čoout / a mi sme při tom psali úlohi do školi. / Učili sme se při tom a / fšechno. / Vot kahánku bьlo moc čoudu.

 

Jak se sousedi škádlívali

A: Jednou sem zaj‿skoval / sousedovi polštář / co je pot chomout / na kobьluu. / Ďelal sem mu voje do vozu / von je tam nechal pot kolnou a / šel k vobjeduu / já mu ho skooval. // Nejčko / dva ďňi pršeloo / von-nejezďil. / Von ho ˈpotřeˌbooval / druhej den ráno / třetí den ráno scháňel / chťejí jeʒ‿vozit hnuuj‿a / nejčkoo / chťejí kšírovat kobьluu / voňi nemají polštář. / Von tu višeel / a / povídaa: / „Fčera tu choďili komedijaňťi a / ukradli nám novej polštář. / Fungl novej / zrovna sme ho přinesli voḓ sedláře.“ / Sem po‿ál: / „To je sp … Já vam pučim krumpoolec.“ / Já se(m)‿mjel dva. / „Já vam pučim krumpoolec.“ / A to víte / dostal sem. / Jó jak sem jel pro dříví / zašel sem mistrovi jako dobrímu kamarádoovi / povídám: / „Pane mistře / já sem ten polštář skoval / aš tag‿bude asi deset hoďin / tak tam ˌdojˈďeete / a vindejte jim ho. / Je tam vzadu zandanej za dřívíím. / Noo tag‿von tam došel a / polštář mu vindaal / nejčko / já sem vez‿dříví vokoloo / poláňí / von‿na mňe bježel s klackem. / Mušel sem utec domuu / nechat voli ˈna silˌňici.

 

O maškarách

B: A to uďelali f Střítežích / ten udělal jiní kome- / tento taki maškarám / takoví ˈkomeˌdije. // Zabíjeli prase / přet masopusteem // a uďelal jítrňice s piliin / ten hospodář / a nejčko diš / choďili po fsii / jak se inda choďilo z muzikou po fsii / tak …

C: Já mislim že to pamatujete takii. / Nepamatujetee?

B: Jó to uďelali z muskejch kobьluu / pána / paňičku / vod vojanckejch pána / židaa / žebráka / komiňíka /.

A: Komiňík / bil kvúli šunkám. / Ten sebou mňel žebříček / a a do každího komínu. / Že jó! // A diš tam bili šunki / tag‿je sebral.

B: A voňi ti už liďi potom skovávali. / … / Todle ťi ˈmaškarˌňíci / jak přišli taam / tak honem / jeden bježel do troubii / a vitach / ítrňice‿a / rozďelili se vo ňe / a / voňi tam bili nacpaní pilini. / Vono tam nebilo ňiic. / To bьlo svalňe pro ňe ˈrichtoˌvaní. / To bil taki takovej hospodář / taškářskej.

C: To víte. / To bilo fšelijakejch ˈkomeˌdijí.

 

Vacov

R. H., 41 let, z Javorníku, rodiče též, velmi rázná. Rychlé tempo. K následujícímu vyprávění ji přiměla melodie „plzeňské” otázky kolegy z Prahy. Ukazuje tedy, jak je cizí plzeňské „zpívání” na Volyňsku.

To spíváte jen vi / Pražáci / a mi né / mi spíváme jinak! // Vi si to mislíte. / Pražáci te zlášťňí / Pražáci si mislí vo nájs / že mi spívámee / a mi si zase mislíme vo Pražákách / že Pražáci spívají. / A to / mi si mislíme / že nespí/váme. // Ale Pražácii / ti to tak natahujoou. / Ale mi ne! / Mi to řikáme lepší. // …

… dicki / sem si mislela / že ti Pražáci múžou tak spívat / voňi to krouťí voňi neví vúbeʒ‿aňi kerak co. // To sme četli vonehda takovou pohátkuu / jah‿máma mjela tři holkii / a takoví bili rozívení‿a fšechno ji nechalaa / toulki fšelijakí / že aňi správňe neumjeli mluvit. / Naučili se šišlaat‿a / nevjeďeli kerah‿bi to řekli / aňi máma je [175]nevichovalaa / abi jim řekla jag‿mají správňě mluviit / a potom diš se mjeli holki vdávat / a / přicházeli žeňiši / tak holki hnedle aňi neumjeli mluviit a žeňiši je nechťelii / že neumí mluvit. // Vo ťech šišlaveejch! // Přišel / žádná se nevdala. / Tři bili / žádná se nevdala / ta nejmlačí potom přeci na ti vjenaa / diž mjeli velkí vjenaa / že bi se bejval žeňich nachitaal‿a / a diš přišeel / ta(k) / kočka vlezla za kamni / mjeli tam ňákí / jídlo pro ňej ˈpřipraˌvení‿a / a vona na ňej křič(el)a: / "Ciic" / a ta druhá: / "Miic" / „A diť sem nezikala niic“. / Tak se potom / napřet / máma jim nařizova(la): „Nemlu / nemlufte / neříkejte ňic aš přídou žeňichovee / ať se neepodřeknete že umíte šišlaat.“ / A zaťím potom šišlali fšecki. / A to bilo že je máma špaťňe ˈvichoˌvala. / Proto já našim holkám nevotpusťím ňiic / ďelat muší‿a / diš se jednou vdajii / a manžel bi je vihnaal / tag‿bi se aňi ˈneužiˌvili. /

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 3, s. 164-175

Předchozí Eva Tlustá: K substantivisaci adjektiv v češtině, zvláště v starším období spisovného jazyka

Následující Vladimír Skalička: Cesta za marxistickou jazykovědou