Česká jazykověda v roce 1956 (mimo bohemistiku)

Zdeněk Tyl

[Kronika]

(pdf)

Чешское языкознание в 1956 г. I / La linguistique tchèque en 1956 I

[*]I. Linguistika obecná

 

Dalším příspěvkem do naší i sovětské diskuse o vzájemném vztahu mezi významem slova a logickým pojmem je čl. F. Trávníčka Nekotoryje zamečanija o značenii slova i ponjatii (Voprosy jazykoznanija 1956, č. 1, s. 74—76); a. se v něm staví proti názoru sovětské linguistky J. M. Galkinové-Fedorukové, že slova, která jsou výrazem citových hnutí a projevů vůle, nevyjadřují zároveň také logické pojmy, jako je tomu u převážné většiny ostatních slov. U nás pokračovala diskuse o této složité otázce mezi V. Hrabětem a P. Trostem (K problému slova a pojmu, SaS 17, 1956, 107—108 a 247—249).

Do oblasti matematické (symbolické) logiky se hlásí svým obsahem stať M. Mlezivy Materiální implikace a podmíněný výrok běžné řeči (Filosofický časopis 4, 1956, 704—712), svými výsledky není však bez významu ani pro obecnou jazykovědu: jde tu o logickou platnost vět uváděných spojkami typu když …, pak … O logický a noetický rozbor pojmu „fráze“ usiluje P. Materna v čl. Podstata fráze (tamtéž, s. 741—744), odůvodňuje škodlivost frází a zároveň naznačuje i prostředky, jak proti nim bojovat.[**] Knižní práce O. Zicha Lidová přísloví s logického hlediska (Praha, Nakladatelství ČSAV 1956, 178 s.) obsahuje m. j. také kapitolu Myšlení a řeč s výkladem o tom, jak si problému jazyka a myšlení všímá lidová filosofie, vtělená do přísloví; k jazykové stránce přísloví přihlíží často i v jiných částech knihy, na př. při výkladu o logické stránce lidového vtipu a j.

Základní fakta o původu řeči, o úloze mozku jako materiálního základu myšlení, o vyšší nervové činnosti, řeči a myšlení pračlověka podává — s hlediska především filosofického a psychologického, nikoli linguistického — populárně založená přednáška D. Svorada Vznik a vývoj řeči a myšlení (Knihovna Čs. společnosti pro šíření polit. a věd. znalostí, sv. 131, Praha 1956, 95 s.).

Důležitého rozdílu mezi obecným významem slova, užitého jako znaku pro určitý pojem, a aktualisovaným významem téhož slova v konkrétním, reálném kontextu, je si moderní jazykověda ovšem dobře vědoma a vydatně ho při své práci využívá; stále však zůstává v této oblasti ještě dost otázek nevyřešených nebo nedořešených a na některé z nich upozorňuje A. Belić v příspěvku, který poslal do Vajsova čísla letošního ročníku Slavie (O rečima; 25, 1956, 173—174; v. zde dále na s. 188n.). Dialektický konflikt, který se projevuje v souslovích (sdružených pojmenováních) mezi jejich vícečlennou formou a jednotným obsahem (t. j. významem) usiluje jazyk odstranit zpravidla univerbisací. Jak se hlavní typy této univerbisace (komposice, derivace, substantivisace, abreviace) různě uplatňují v češtině, slovenštině a ruštině, ukazuje A. V. Isačenko v čl. O některých zákonitostech v oblasti pojmenování (Sb. Vys. školy pedag. v Olomouci — Jazyk a literatura 3, 1956, 17—23). Vliv světového názoru na tvoření nových slov zjišťuje K. Janáček tamtéž (s. 25—27): rozborem textových paralel lze ukázat, že Sextus Empiricus je vskutku původcem četných hapax legomen, která se vyskytují v jeho spisech, a vznik některých se nejlépe vysvětlí právě působením filosofova světového názoru, t. j. relativismu. Z látkové oblasti klasické filologie je také čerpána většina dokladového materiálu čl. F. Novotného Co je metonymie? v LF 4 (79), 1956, 1—7: při metonymii nejde o přenášení slova, po př. jeho významu, jako při metafoře, nýbrž především o výběr takového výrazu z celého komplexu slov, kterým by se daný pojem mohl nejlépe vyjádřit, a dále o pojmenování zkratkovité. Složitá je problematika t. zv. mezinárodních slov: lze je rozdělit na několik kategorií (na př. mezi[185]národní slova v obecném jazyce a v odborné terminologii), projevují se u nich často mimořádné odchylky v pravopise, různosti v morfématické stavbě, varianty stylistické atd.; těmito otázkami se zabývá V. Fried v čl. Mezinárodní slova, jejich shoda a úskalí (ČMF 38, 1956, 204—217 a 284—294) a všímá si přitom vydatně také podílu mezinárodních slov v české slovní zásobě.

Přehled novějších prací o oboru jazykového zeměpisu ve Francii i v jiných zemích románských podává Z. Hampejs v ČMF 38, 1956, 31—40; o cílech a metodách francouzské toponymie v současné době informuje J. Hořínek v Sb. VŠP v Olomouci (3, 1956, 41—54).

Studie B. Hály Slabika, její podstata a vývoj (Sb. filologický IV, sv. 1, Praha 1956, 107 s.) přináší v úvodních partiích orientační, ale kriticky zaměřený souhrn všech důležitějších starších názorů jak na slabiku samu, tak i na rozličné fonetické a linguistické problémy se slabikou spjaté; její jádro však tvoří výklad a podrobné zdůvodnění vlastní Hálovy teorie o podstatě slabiky a celé její široké problematice (tu jde na př. o pobočné slabiky, rozhraní slabik, slabiky s difthongy a trifthongy, změny v počtu slabik atd.). Referát P. Zimy Otázka dynamického přízvuku (SaS 17, 1957, 199—208) podává rozbor dvou novějších cizích prací o tomto thematu od I. Fonágyho a N. I. Žinkina a doplňuje jej jak materiálem ze starší literatury, tak výsledky vlastních laboratorních pokusů.

Sborník statí Československá logopedie (red. L. Edelsberger, V. Chudoba, P. Janota, K. Ohnesorg, A. Zahálková-Pavlová; Praha, SPN 1956, 234 s., 8 obr. příl.) obsahuje vedle většiny speciálních a především k logopedické praxi zaměřených příspěvků také několik statí významných pro jazykovědu. To platí zejména o několika příspěvcích M. Sováka, jemuž je sborník jako celek věnován (Z dějin logopedie; Organisování logopedické péče v různých zemích; Význam společenské podmíněnosti dorozumívacího procesu); o dyslaliích s hlediska fonetického vykládá tu K. Ohnesorg (Frekvence dyslalií a jejich fonetický výklad, s. 100—113) a B. Hála rozbírá speciální situaci logopedické práce v krajích se zachovanými dialekty (Norma české výslovnosti v aplikaci na logopedickou péči, s. 127 až 131). Cenná je i v závěru knihy obsáhlá Československá bibliografie logopedická a oborů s ní hraničících za léta 1846—1956, kterou sestavil S. Svačina.

Z ostatních prací tohoto oboru upozorňujeme ještě na přednášku F. Brohma O vývoji dětské řeči a jejích vadách (Knihovna Čs. společnosti pro šíření polit. a věd. znalostí, sv. 137, Praha 1956, 45 s.), speciální studii M. Sováka K otázce vztahu levorukosti a poruch řeči (Pedagogika 6, 1956, 601—608) a konečně na obsáhlou monografii o nejnovějších metodách pro vyšetřování sluchu a jeho kvantitativní hodnocení od K. Sedláčka, nadepsanou Základy audiologie (Praha, SZN 1956, 424 s.).

K diskusi o strukturalismu (o ní viz v našem přehledu za rok 1955 v SaS 17, 1956, 237n.) se ještě vrátil drobnou poznámkou K. Horálek (Ke kritice strukturalismu, SaS 17, 1956, 114—115): kritiky pražského strukturalismu je třeba, ale ta musí být založena na důkladném rozboru a zhodnocení všeho podstatného, co v publikacích PLK vyšlo, nikoli na několika nahodilých výrocích, vytržených z kontextu.

V čl. Ze středověkých poetik (ČJ 6, 1956, 321—329) ukazuje J. V. Bečka, jakou důležitost přikládal středověk slohovému umění, jehož pravidla byla rozbírána a vykládána v soustavných poetikách; z nich si Bečka podrobněji všímá díla Galfreda de Vino salvo (Geoffroi de Vinsauff) a Němce Eberharda, která byla dobře známa i v našich zemích. Mimo tento příspěvek patří do obecné stylistiky ještě zpráva téhož autora o dalším průběhu sovětské diskuse o otázkách stylu v roce 1954—1955 (ČJ 6, 1956, 190 až 193) a přehledný výklad M. Grygara Sovětská diskuse o jazyce umělecké literatury (od r. 1950) v Slavii 25, 1956, 122—147.

Český překlad Úvodu do jazykovědy I od A. S. Čikobavy, který vypracovali M. Dokulil a L. Doležel a doplnili podle potřeby českými, slovenskými i cizojazyčnými příklady, vyšel opožděně a ne[186]vzbudil už — také pro jednostranné pojetí některých svých výkladů — větší pozornost (Praha, SPN 1956, 218 s.).

 

II. Srovnávací linguistika jazyků indoevropských a jazyků sousedních

 

A. Erhart v čl. Zum ie. Wechsel Media: Media aspirata (SbFilFakBU 5, 1956, ř. jazykovědné — A — č. 4, s. 5—17) zkoumá případy jako stind. aham: řec. egó, stind. mahant —: řec. megas a nově vysvětluje toto střídání.

Po O. Frišovi (The IE Comparative, ArchOr 18, 1950, 170—188; The IE Comparative Suffix -ios and the Neuter Suffix -os, tamtéž 21, 1953, 101—113) usiluje A. Erhart přispět k výkladu indoevropského komparativu a některých jiných tvarů etymologicky příbuzných v studii Zum Ursprung der indogermanischen Komparative und der altindischen in- Stämme (ArchOr 24, 1956, 432—443). Vidovou platností slovesných tvarů určitých v Avestě se zabývá D. Zbavitel (A Contribution to the Problem of the Verbal Aspect in Avesta, ArchOr 24, 1956, 15—22) a výsledky svého rozboru srovnává se staršími pracemi H. Reichelta. Výtěžkem dalšího studia materiálu, na kterém L. Zgusta založil svou monografii o osobních jménech v řeckých městech severního Přičernomoří z r. 1955 (její výsledky shrnul a. v čl. The Iranian Names from the North Coast of the Black Sea, Acta Orientalia Hungarica 4, 1955, 245—249) je studie Die Deklination der Personennamen griechischer Städte der nördlichen Schwarzmeerküste, v podtitulu označená jako příspěvek k bádání o řecké koiné (ArchOr 24, 1956, 276—283 a 410—419). Do sborníku k 70. narozeninám akad. J. Rypky přispěl týž autor čl. Iranian Names in Lydian Inscriptions (Charisteria Orientalia, Praha 1956, s. 397—400). P. Poucha doplnil své Institutiones linguae Tocharicae, vydané v r. 1955, druhým svazkem, který obsahuje chrestomatii tocharských textů (Praha, Nakladatelství ČSAV 1956, 44 s.); posmrtně vyšel k Sanskrtské čítance O. Friše (vydána v r. 1954) jako 2. svazek Slovník, který z autorovy pozůstalosti doplnil a vydal V. Pořízka (Praha, Nakladatelství ČSAV 1956, 355 s.). V nedávné době proběhla v Sovětském svazu diskuse o genetických svazcích kavkazských jazyků; o ní podává soubornou zprávu A. Erhart v SbFilFakBU 5, 1956, ř. archeologickoklasické (E) sv. 1, s. 198—203. Od téhož autora je třeba ještě upozornit na dva příspěvky k studiu litevštiny: vysokoškolský učební text Litevština (Praha, SPN 1956, 153 s., rozmnož.) a stručný přehled slovníkových prací o litevštině v SbFilFakBU 5, 1956, ř. jazykovědné (A) sv. 4, s. 142—143.

 

III. Slovanská jazykověda (mimo bohemistiku)

 

Práce obecně slovanské. Pokusem o novou klasifikaci slovanských jazyků na základě synchronním je příspěvek F. Kopečného do II. dílu Česko-polského sborníku vědeckých prací (v red. M. Kudělky vyšel v Praze v SPN 1956, s vročením 1955): Nové rozdělení jazyků slovanských a v souvislosti s ním problém nářečí lašských (s. 9—23). Na rozdíl od svého staršího návrhu, který uveřejnil v Slavii 19, 1949/50, s. 1—12 a kde rozeznával celkem pět skupin jazyků slovanských (československou, polskou, východoslovanskou, makedonskobulharskou a jihoslovanskou), uznává tu Kopečný — přihlížeje k podstatným jevům strukturním, především z oblasti mluvnické stavby — toliko skupiny dvě, a to severní, po mluvnické stránce značně homogenní, a jižní, velmi pestrou a různorodou; v ní část západní (jihoslovanská, t. j. srbocharvátština a slovinština, tvoří do jisté míry přechod ke skupině severní. Lužická srbština zůstala i tentokráte Kopečnému mimo systém, jinak důkladně promyšlený, což ovšem je jeho patrnou slabinou. Pokud jde o druhou část článku, problém jazykové příslušnosti nářečí lašských, neposkytuje ani nová Kopečného klasifikace základ pro takové řešení sporné otázky, které by uznala stejně jazykověda polská jako česká.

V novém časopise slavistů z Německé demokratické republiky Zeitschrift für Slawistik uveřejnil V. Machek dva příspěvky etymologické. V prvním, Slav. ot-, balt. [187]at- (1, 1956, č. 1, s. 3—10), spojuje obě předpony, po př. předložky, s řec. anti, lat. anti-, něm. ant-. Z tohoto ot- se předložka otъ vyvinula velmi rychle, ještě v době, kdy se ot- rovnalo řec. anti také významově; s řečtinou je shoda také v genitivní vazbě (gen. = starý ablativ), a proto lze klást vznik předložky ot do doby, kdy slovanština ještě měla ablativ. V druhém čl., Expressive Vokaldehnung in einigen slavischen Nomina (tamtéž, č. 4, s. 33—40) uvádí Machek řadu slovních dvojic, z kterých je patrno, že v slovanštině došlo v mnohých případech k prodloužení kmenového vokálu z příčin expresivních. Obecnou problematikou složení gramatické stavby jazyka se zvl. zřetelem k systémovým složkám a vzájemnými vztahy a hierarchií těchto složek se zabývá A. Dostál v čl. K otázce složení gramatické stavby a jejího vývoje v novém Bulletinu Vys. školy rus. jaz. a lit. 1, 1956, 61—68. M. Dokulil znovu zpracoval úsek ze svého diskusního příspěvku předneseného na pražské konferenci o mezislovanských vztazích r. 1954 (o něm viz v loňském přehledu, SaS 17, 1956, 242) a otiskl jej pod názvem Ruský vklad do pokladnice slovanských jazyků v období výstavby socialismu v Slov. přehledu 42, 1956, 77—80. Kriticky referuje o třech nových etymologických slovnících slovanských V. Polák v Roczniku sławistyczném 18, 1956, 20—30 (o českém slovníku Holuba—Kopečného z r. 1952 a o dosud vyšlých částech polského slovníku F. Sławského a ruského slovníku Vasmerova); v referátu je řada nepřesností.

Úkolem sborníku Vznik a počátky Slovanů, jehož I. svazek vydalo Nakladatelství ČSAV v red. J. Eisnera 1956, je doplnit podle současného stavu slovanské archeologie a historie Niederlovu Rukověť slovanských starožitností, vydanou u nás v českém překladu r. 1953 (pův. vyšla francouzsky); obsahuje však také několik statí, zasahujících do slovanské jazykovědy, od jediného autora V. Poláka. V prvním z nich, Ethnogenese Slovanů s hlediska jazykového (s. 7—12) přináší přehled a zhodnocení novější literatury o tomto thematu s cennou bibliografií. Významný podíl připadá jazykovědě zejména při řešení problému slovanské pravlasti a druhý příspěvek Polákův, Slovanská pravlast s hlediska jazykového (s. 13—27) opět usiluje o přehledné shrnutí celé otázky. Východiskem tu je jednak rozbor materiálu toponymického (především jmen vodních toků a názvů hor), jednak prozkoumání lexikální zásoby slovanské se zřetelem k jazykovým interferencím neslovansko-slovanským a výsledky obojího postupu celkem potvrzují starší mínění Niederlovo; některé odchylky vysvětluje Polák poukazem na to, že pravlast Slovanů není pojem statický: Slované se ve své pravlasti zvolna přesunovali; pro určení směru tohoto pohybu nejsou bez významu jazykové, především lexikální shody mezi Slovany a jejich sousedy. Tentýž výklad otiskl Polák v podstatě také ve Sb. Čs. společnosti zeměpisné 59, 1956, 135—143. Jak etymologické zkoumání pomáhá zjišťovat, jde-li o domácí slova slovanská nebo o cizí výpůjčky a tak nepřímo odhalovat kulturní proudy a vlivy v dobách, ze kterých má historie jen velmi málo spolehlivých zpráv přímých, ukazuje Polák v třetí stati, Praslovanská kultura s hlediska jazykového (s. 95—118); touto thematikou se u nás v nedávné době zabýval V. Machek a podařilo se mu v mnohých případech ukázat, jak germánské vlivy na slovanštinu byly v minulosti přeceňovány. Jazykovědný rozbor staré náboženské terminologie slovanské i vlastních jmen z téhož oboru má významný podíl také při zkoumání náboženských představ starých Slovanů a různých vlivů, které spolupůsobily při utváření jejich náboženského života; to je obsahem čtvrtého příspěvku Polákova (Slovanské náboženství, s. 119—132). Cena všech těchto příspěvků tkví ve snesení, utřídění a zhodnocení dosud podaných výkladů (ne vždy správném), nikoli v individuálních názorech; významně se tu uplatnila i spolupráce V. Machka. Jednostranné příspěvky Polákovy se však bohužel značně překrývají, danou tematiku nevyčerpávají a přeceňují význam cizích vlivů (srov. kritický referát K. Horálka v čas. Čs. rusistika 1, 1957, 296—297).

Svědectvím živého zájmu, kterému se zejména u nás těší t. zv. Geograf bavorský jako [188]důležitý pramen pro poznání sídel slovanských kmenů na sever od Dunaje v 10. století, je společná práce B. Horáka a D. Trávníčka Descriptio civitatum ad septentrionalem plagam Danubii (t. zv. Geograf bavorský), která vyšla v Rozpravách ČSAV, roč. 66, 1956, seš. 2; vedle zevrubného komentáře obsahuje i text památky a jeho český překlad. Čl. Kv. Hodury K výkladu jmen t. zv. Geografa bavorského (NŘ 39, 1956, 42—45) navazuje na nedávný příspěvek J. Spala k interpretaci této památky (Slavia 24, 1955, 4—8) a připojuje k němu několik poznámek.

Jazyk a památky staroslověnské (církevněslovanské). Téměř všechny příspěvky z loňského roku, které thematicky patří do tohoto oddílu, soustředily se do zvl. čísla 25. ročníku Slavie, věnovaného nestoru našich paleoslovenistů, prof. Josefu Vajsovi k jeho 90. narozeninám (17. 10. 1865). Pro toto číslo (2) se redakci podařilo zajistit širokou účast také jazykovědců zahraničních, ze zemí slovanských i neslovanských, a příspěvků se sešlo tolik, že některé bylo nutno odsunout do dalšího čísla (3).[*] Jednotlivé stati uvádíme v tomto přehledu v tom pořadí, jak jsou otištěny v Slavii; na příspěvky autorů, kteří se zabývají jinou thematikou než staroslověnskou, po př. církevněslovanskou (Kurz, Belić, Kuznecov, Borkovskij, Polonijo a j.), upozorňujeme na jiných místech.

Pro dějiny stsl. překladu evangelního má podstatný význam zjištění, jaký byl podíl Metodějův na revisi Konstantinovy překladatelské práce, po př. při doplňování stsl. evangeliářů na čtveroevangelium. Příležitost k takovému zkoumání poskytuje rozbor překladů pocházejících bezpečně od Metoděje (spisy právnické, především nomokanon), je vsak přitom třeba pozorně přihlédnout k odlišnému stylu právních norem, kde ostatně zachovávání co největší doslovnosti bylo žádoucí také z důvodů věcných. Na tyto možnosti upozorňuje K. Horálek v čl. K překladatelské činnosti Metodějově (s. 191—193). Konstantinovo nevšední překladatelské umění dokazuje slovinský paleoslovenista F. Grivec rozborem několika ukázek volného překladu, které jsou zajímavé stejně teologicky jako filologicky, zvl. pokud jde o mluvnickou stavbu i slovní zásobu (O svobodnih prevodih v staroslovenskih evangelijih, s. 194 až 197). Otázku prvenství mezi třemi nejstaršími rukopisnými památkami hlaholskými, Kyjevskými listy, Zografským evangeliem a evangeliářem Assemanovým, rozhoduje O. Menhart na základě indicií grafických ve prospěch moravské hlaholice Kyjevských listů (O prvenství moravské hlaholice, s. 198 až 199). Speciálnějším thematem z oboru hlaholské paleografie se zabývá studie V. Tkadlčíka Trojí hlaholské i v Kyjevských listech (s. 200—216), která si vytkla za cíl podrobným rozborem odhalit pravidla, jimiž se řídilo užívání trojího různého hlaholského i, nebo alespoň tendence, které se tu projevují; to by pak umožnilo rekonstruovat základní pravidla hlaholského pravopisu. Paleografií se zabývá také příspěvek A. Dostála K hlaholskému písmu Clozova sborníku (s. 217—220), a to otázkou přechodu od starší okrouhlé hlaholice k typu hranatému (charvátskému), který v písmu Clozova sborníku shledával V. Vondrák; autor článku, který připravuje kritické vydání této památky, ukazuje, že tvrzení o charvátském rázu hlaholice v Clozově sborníku je značně přehnané a že je mnohem správnější opatrná formulace Vajsova, který tu shledával jen zárodky pozdějších hranatých tvarů. Anonymní homilie rukopisu Clozova po stránce právní je předmětem studie J. Vašici (s. 221—233). Vašicovo srovnání homilie s nejstarší slovanskou právní památkou původu bezpečně cyrilometodějského, kterou je „Zakon sudnyj ljudem“, ukázalo, že tu jde o jakousi adhortaci k soudcům-knížatům, aby konali řádně své povinnosti v duchu ZS; proto je AH na ZS obsahově, výrazově i terminologicky závislá a některá její místa je třeba interpretovat ve smyslu odborně právním a za stálého srovnávání se ZS. Vašicova stať je příspěvkem k takové interpretaci několika míst AH, která dosud nebyla správně chápána. Notes sur l’aspect dans la traduction de Saint Athanase [189]de Constantin le Prêtre od francouzského slavisty A. Vaillanta (s. 234—240) se opírají o materiál z jeho nedávné kritické edice této památky, která se nám sice zachovala v několika csl. rukopisech ruské provenience teprve z konce 15. století, ale překlad sám je datován rokem 907 a nese známky stsl. jazyka bulharského typu. Sovětský paleoslovenista A. S. L’vov v čl. Staroslavjanskoje natruti — napitěti (s. 241—249) zdůrazňuje význam důkladného studia lexikálních variant v stsl. památkách, když jeden řecký termín je překládán dvěma nebo více stsl. výrazy, a přitom se naskýtá otázka časové posloupnosti variant, jejich původu, motivace atd. Ukázkou takového interpretačního postupu je právě rozbor obou stsl. sloves, kterými se překládá řec. trefein ‚krmiti‘. Staroslověnské participium praesentis gory, doložené pouze na jednom místě v evang. Assemanově (3^d13; L24, 32) vykládá J. Kurz (s. 250—253) jako pozůstatek původ. časování slovesa gorěti podle I. třídy; tvary od kmene goręt- jsou relativně mladší, i když také praslovanské. Příčinu zachování jen participiálních tvarů tohoto typu spatřuje Kurz v jejich ustálené funkci adjektivní, která se uplatnila i v dalším vývoji jazyků slovanských. J. Stanislav v čl. Slovenské slovo nepriaznik, stsl. nepriěznь ‚diabolus‘ (s. 254—257) shledává v slovenském lexikálním materiálu (také onomastickém) další souvislosti s cyrilometodějstvím na Slovensku a domnívá se — dosti odvážně —, že stsl. slovo nepriěznь vůbec může pocházet z oblasti, kde se v podobě jen málo pozměněné udrželo až do XVIII. století (v zápisné knize města Krupiny). Ve shodě čes. a stsl. názvu nedělja cvětnaja, Květná neděle „dominica in palmis“ (na rozdíl od řec. kyriaké tón baión) spatřuje F. V. Mareš (s. 258—259) svědectví bezprostředního styku staroslověnštiny s češtinou a pojmenování cvětnaja nedělja řadí k stsl. výrazům moravského původu: název Květná neděle se podle jeho mínění ujal na Moravě ještě před příchodem slovanských apoštolů, a to jako kalk podle některého z běžných pojmenování západních jako dominica florum, pascha floridum a j. Všechna řecká a vůbec východní pojmenování jsou v tomto případě totiž zcela odlišná. V drobném příspěvku Staroslověnské sъtvorilъ, bǫdǫ (s. 260—261) dovozuje P. Vyskočil, že nečetné doklady slovesného tvaru tohoto typu (v lístkovém materiálu pro připravovaný stsl. slovník je jich celkem 8) je třeba považovat spíše za zvláštní slovesný způsob, a to kondicionál futura, nikoli za ind. fut. exacti, jak je vykládal na př. Dobrovský. R. Rogošić ze Záhřebu v historickoprávní studii De incarceratione et migrationibus Methodii, Slavorum praeceptoris et archiepiscopi (s. 262—282; s čes. résumé) vykládá postavení arcibiskupa Metoděje se stanoviska kanonického práva 9. století. Čím archeologie zejména v poslední době přispěla k objasnění dějin Velké Moravy, shrnuje v přehledu J. Eisner (Archeologie o Velké Moravě, s. 283—289). Polský slavista T. Lehr-Spławiński se vrací k často diskutované otázce cyrilometodějství v Polsku kritickým přehledem novější literatury Czy są ślady istnienia liturgii cyrylometodejskiej w dawnej Polsce (s. 290—292), zůstává i nadále na svém celkem skeptickém stanovisku. V tom se liší od B. Havránka, který přezkoumáním celého problému dochází k závěru, že o existenci staroslověnské složky ve vývoji staropolské kultury (už v raném piastovském státě, nikoli teprve od 12. stol.) není třeba pochybovat, i když nenabyla nikdy takového rozsahu a významu jako v našich zemích (Otázka existence církevní slovanštiny v Polsku, s. 300—305). Následující příspěvky dvou záhřebských slavistů jsou věnovány dalším osudům církevní slovanštiny na slovanském jihu: J. Vrana ukazuje, že i pozdní památky, jako je na př. t. zv. Miroslavovo evangelium z 2. pol. 12. stol., mohou mít význam pro poznání vzájemného vztahu stsl. evangeliářů a studium jejich textu (O odnosu Miroslavljeva evanđelja prema staroslovjenskim evanđelistarima i četveroevanđeljima, s. 306—312) a J. Hamm hodnotí význam církevněslovanské kultury a písemnictví pro jižní Slovany, zejména Charváty; vidí jej především v tom, že hlaholismus byl významnou oporou jejich národního zápasu a kromě toho připravoval půdu pro vznik národního písemnictví (Glagolizam i njegovo značenje za Južne Slavene, s. 313 až [190]321). Články F. Kopečného a V. Kyase se týkají hlaholismu na české půdě a podle jejich obsahu bude o nich zmínka v oddíle bohemistickém. Jako celek je Vajsovo číslo důstojnou oslavou zasloužilého jubilanta, který je i ve svém vysokém věku stále ještě vědecky činný a spolu s J. Vašicou chystá do tisku Soupis staroslovanských rukopisů Národního musea v Praze.

Do sborníku, který vyšel r. 1956 v Haagu k 60. narozeninám Romana Jakobsona, napsal K. Horálek stať Sv. Kirill i semitskije jazyki (s. 230—234). Konstantin sám — jak upozornil A. Vaillant podle rozboru textu t. zv. Makedonského zlomku — uvedl v předmluvě k překladu evangelia, že neváhal uchýlit se podle potřeby od řeckého originálu; v takových případech sáhl někdy k evangelním textům syrským a Horálek ve svém příspěvku rozmnožuje dosud známé paralely mezi evangelními texty stsl. a syrskými o několik nových dokladů. V pokusu přeložit slovo geenna ve smyslu originálního aramejského významu spatřuje svědectví o tom, že Konstantin znal aramejský jazyk.

Po důkladných přípravách, zahájených ještě za okupace z iniciativy akad. B. Havránka, vyšel na sklonku minulého roku ukázkový sešit Slovníku jazyka staroslověnského, který za vrch. red. J. Kurze a spolupráce dalších externích odborníků připravili pracovníci Slovanského ústavu ČSAV v Praze a v Brně (Nakladatelství ČSAV, 36 s.). Vedle stručného úvodního výkladu o organisaci práce na slovníku a jejím postupu, dále o hlavních lexikografických zásadách a po seznamu excerpovaných památek (slovník se omezí na kánón klasických památek, které však byly vyexcerpovány úplně) obsahuje ukázka vybraná hesla, která mají posloužit za podklad pro širokou diskusi. Podle jejích výsledků bude pak neprodleně zahájena práce na definitivním textu slovníku, který podle předběžných odhadů má obsáhnout dva díly asi po 1000 stranách lexikálního formátu a začne vycházet od roku 1957 v sešitech.

Jižní jazyky slovanské. Do sborníku, kterým bulharská jazykověda uctila 95. narozeniny svého stařešiny A. Teodorova-Balana (Sofija 1955, vyšel v polovině r. 1956), přispěl A. Frinta čl. Shody jazyka bulharského s českým (s. 389—396). Uvádí v něm četné příklady těchto shod z hláskosloví, tvoření slov, slovní zásoby i frazeologie a na nich ukazuje dávno již prokázanou pochybenost these B. Coneva, jako by čeština byla ze všech slovanských jazyků nejvíce vzdálena od bulharštiny, na rozdíl od slovenštiny, jejíž styčné body s bulharštinou Conev naopak nepřiměřeně vyzdvihoval. Od A. Frinty pochází také návrh na transkripci českých a slovenských jmen v bulharštině, v podrobnostech odlišný od dosavadní praxe (Kăm transkripcijata na češki i slovaški imena, Bălgarski ezik 5, 1955, 250—252).

Východní jazyky slovanské. Z rusistických prací zasluhuje pozornosti především několik příspěvků sovětských linguistů, které vyšly u nás. P. S. Kuznecov v stati K istorii form 3-lica nastojaščego vremeni glagola v russkom jazyke (Slavia 25, 1956, 175—183; Vajsovo číslo) shrnuje dosud podané výklady změny -ť < -t v 3. osobě sg. i pl. praes.: jedni vidí ve změně výsledek procesu fonetického, druzí morfologického; stejně je možno jak foneticky, tak morfologicky vykládat v těchto případech vznik tvarů bez koncového -t. Na materiálu staroslověnském i staroruském je založen obsáhlý výklad A. G. Rudneva O proischoždenii dejepričastija (Časopis ČSI 1, 1956, 19—63). Dosud se zkoumal vznik ruského přechodníku především v souvislosti s církevní slovanštinou, při jeho výkladu je však třeba přihlédnout také k jazykovému materiálu ze staroruského písemnictví praktického rázu, které se opíralo o živou lidovou mluvu, mimo to ovšem také k materiálu nářečnímu. Na tomto základě dochází Rudnev k názoru, o němž celkem nebylo pochybnosti, že „dějepričastija“ v ruštině vznikla z krátkých tvarů participia akt. v nom. sg. a pl., které v platnosti členu několikanásobného přísudku vedle tvaru určitého slovesa ustrnuly v příslovce. Druhá Rudnevova studie Odnorodnyje členy předloženija, otištěná v nově založeném Bulletinu Vys. šk. rus. jazyka a literatury (1, 1956, 19—47), je výňatkem z připravované monografie o syntaxi ruské [191]věty složené; odnorodnyje, t. j. několikanásobné členy větné jsou podle Rudnevovy definice ty, které stejným způsobem určují některý z členů věty nebo jsou jím určovány, takže plní jednu a tutéž sémantickou funkci. Užívání spojek a, i na začátku vět v staré ruštině zkoumá V. I. Borkovskij (Sojuzy a i i načinateľnyje v drevnerusskich gramotach, Slavia 25, 1956, 184—190; Vajsovo číslo) a dokazuje, že tyto spojky nebyly tam mechanickým spojovacím prostředkem, nýbrž měly vlastní, zcela vyhraněné významy.

Na druhou Rudnevovu studii navazuje čl. J. Hrbáčka O několikanásobných větných členech, zvláště o několikanásobném přísudku, otištěný rovněž v Bulletinu VŠRJL (1, 1956, 49—57); autorovi jde zejména o zjištění, jakými znaky se několikanásobný přísudek vyznačuje po stránce genetické, syntaktické a především sémantické. Příspěvkem k ruské lexikologii je výklad L. V. Kopeckého O lexikálních prvcích v systému ruské mluvnice (Časopis ČSI 1, 1956, 531—548), usilující o přesnější vymezení vzájemného poměru morfologie a lexikologie, po př. skladby a lexikologie; to je jedním z nutných předpokladů pro takový popis lexikálního systému, jaký pro mluvnické jevy podává systém gramatický. Příspěvkem k syntaxi ruských predikativ je čl. L’. Ďuroviče Predikatívne slová na -o s infinitívom a vedľajšou vetou v súčasnej ruštine (Časopis ČSI 1, 1956, 550—563). I. Paňkevič otiskl v Slavii 25, 1956, 57—62 dvě drobné poznámky k interpretaci staroruského Slova o polku Igorevě Dva pytannja, zv’jazani z dyskusieju pro Slovo o polku Igorevim (Slavia 25, 1956, 57 až 62); zabývají se jednak výkladem jména zpěváka Mitusa (podle jedné, ale celkem málo pravděpodobné domněnky možného autora Slova), jednak slovy typu černjaď se zvl. zřetelem k významové stránce jejich sufixu.

Z důležitějších referátů o sovětských linguistických pracích jmenujeme Paňkevičův podrobný rozbor knihy F. P. Filina „Leksika russkogo literaturnogo jazyka drevnekijevskoj epochi (po materialam letopisej)“ z r. 1949 (Slavia 25, 1956, 82—98), M. Nohy o práci R. I. Avanesova „Udarenije v sovremennom russkom literaturnom jazyke“ z r. 1955 (Časopis ČSI 1, 1956, 507 až 512) a K. Hausenblase o II. dílu akademické mluvnice ruštiny, který pod red. V. V. Vinogradova a J. S. Istrinové vyšel r. 1954 (NŘ 39, 1956, 174—178). O této významné syntaktické práci uspořádala Vys. škola rus. jazyka a literatury v Praze širší diskusi 14. 6. 1956; podrobná zpráva o ní od M. Kubíka je v Časopise ČSI 1, 1956, 696—701.

Za vynikající pracovní úspěch mladých českých rusistů, kteří za vedení akad. B. Havránka připravují vědeckou mluvnici ruštiny pro Čechy na moderním konfrontačním základě, možno právem označit sborník Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české I. Studie syntaktické (Praha, Nakladatelství ČSAV 1956, 224 s.). Také všechny studie sem pojaté jsou vypracovány s důsledným zřetelem porovnávacím, ruská mluvnická stavba je tu stále konfrontována s mluvnickou stavbou češtiny a podle možnosti se přihlíží i k aspektu vývojovému. I po stránce thematické tvoří Kapitoly ústrojný a vzájemně dobře se doplňující celek, věnovaný vybraným úsekům ruské a české skladby, zejména pokud jde o syntax slovesa. Sborník obsahuje tyto práce: 1. R. Mrázek, K jednočlenným větám slovesným (s. 7—79; pojednává srovnávacím způsobem o větách označovaných v sovětské jazykovědě tradičním názvem „bezličnyje predloženija“); 2. O. Parolková, Zvratná pasivní forma (s. 80—118; příspěvek k řešení problematiky trpného rodu v ruštině a v češtině, a to jak po stránce výrazové, tak i významové); 3. V. Barnetová, K násobenosti slovesného děje (s. 119—161; do jaké míry je násobenost slovesného děje — speciálně v ruštině — vypracována v rovině sémantické a dále jaké jsou její výrazové prostředky a jejich charakter); 4. S. Žaža, K postavení přívlastku (s. 162—179; jak je rus. přívlastek shodný, vyjádřený příd. jménem v širším smyslu, připojen k podst. jménu, které rozvíjí, a jaká je souvislost tohoto připojení s povahou významového sepětí přívlastku a podstatného jména); 5. P. Adamec, K rozdílům mezi českým a ruským slovosledem (s. [192]180—198; všímá si aktuálního členění větného, t. j. slovosledu významového, dále syntaktické a významové sounáležitosti jednotlivých větných členů a konečně rozdílů v pořádku slov stojících mezi východiskem výpovědi a jejím jádrem, vše spíše s hlediska obecného).

Několik propracovaných porovnávacích příspěvků rusko-českých vyšlo i mimo Kapitoly. Poznámky k reflexívam v ruštine, slovenčine a češtine A. V. Isačenka (Časopis ČSI 1, 1956, 64—73) vedou k závěru, že ruština ve srovnání s češtinou a slovenštinou má mnohem menší možnosti tvoření reflexivních forem slovesných a omezeno je i jejich využití v různých větných typech. V. Lapárová v čl. K otázke datívneho typu zvratných slovies (tamtéž, s. 621—626) vychází z Havránkových Genera verbi I (1928) a z příspěvku F. Kopečného o pasivu, reflexivní formě slovesné a reflexivním slovesu (v Studiích a pracích linguistických I, 1954) a na tomto základě se snaží především utřídit základní dativní typy v současné slovenštině a dále zjistit, co těmto typům odpovídá v ruštině. Vybraným otázkám užití modálních sloves a modálních predikativ v češtině a v ruštině je věnován rozbor P. Adamce Modální slovesa a modální predikativa v češtině a v ruštině (Bulletin VŠRJL 1, 1956, 71—109); vychází z češtiny a v ruštině hledá možnosti ekvivalentního vyjádření dané myšlenky. Začlenění některých případů vidové konkurence do jazykového systému současné češtiny a ruštiny je obsahem čl. K. Bareše O konkurenci vidů v českém a ruském jazyce (Časopis ČSI 1, 1956, 566—578); stať M. Kubíka Ženské osobní názvy v ruštině a v češtině (Bulletin VŠRJL 1, 1956, 118—128) je dílčím příspěvkem k otázce ruských ekvivalentů českých přechýlených podstatných jmen, která označují povolání, sociální příslušnost, společenské postavení, veřejné funkce atd. Zmínky zasluhuje i kritický rozbor R. Zimka morfologické práce A. V. Isačenka „Grammatičeskij stroj russkogo jazyka v sopostavlenii s slovackim“ (Bratislava 1954) v Sb. Vys. školy pedag. v Olomouci (Jazyk a literatura) 2, 1956, 173—189.

Na poli rusko-české lexikografie můžeme zaznamenat vydání III. dílu Velkého rusko-českého slovníku, který je celý vyplněn hesly písmene P (Praha, Nakladatelství ČSAV, s. 15 + 733). Početná řada našich rusko-českých slovníků odborných byla v r. 1956 obohacena o několik dalších publikací, které vesměs vyšly nákladem SNTL v Praze. Jsou to: M. Pekar—J. Spisar, Rusko-český hutnický slovník (259 s.); M. Hovorka, Rusko-český technologický slovník (s. 73 + 901); J. Jankovský—J. Semenichin, Rusko-český textilní slovník (277 s.); S. Makarjev, Rusko-český letecký slovník (271 s.). Nákladem Dopravního nakladatelství v Praze vyšel Rusko-český železniční slovník, který sestavil kolektiv pracovníků za red. V. Müllera (479 s.) a v SPN Rusko-český a česko-ruský knihovnický slovníček od M. Nádvorníka a M. Papírníka (60 s.).

Z hojných článků zaměřených k metodice vyučování ruštině na různých typech a stupních našich škol a otiskovaných v čas. Ruský jazyk jmenujeme aspoň ty, jejichž závěry nejsou bez dosahu jazykovědného: S. Žaža, K zařazení pravopisu do systému vyučování ruštině (RJ 6, 1956, 306—310); G. Baláž, Prízvuk ruských príčastí (tamtéž, s. 394 až 400); M. Zatovkaňuk, K problematice předložkových spojení s hlediska jazykového a didaktického (tamtéž, s. 19—29); L’. Ďurovič, Syntaktická charakteristika niektorých častí řeči (tamtéž, s. 149—154); L. V. Kopeckij, K vydání školního rusko-českého slovníku (tamtéž, s. 55—63); o významu slovníku pro vyučování ruštině, podněty pro jeho využití ve škole); N. Perglová, Neznámé české mluvnice ruštiny z let 1867—68 (tamtéž, s. 385—393).

Pod názvem Další ukrajinské příspěvky lexikologické ref. J. Filipec v Časopise ČSI 1, 1956, 667—673 o Lexikografickém bulletinu (Leksykohrafičnyj bjuleten’), který vydává ukrajinský Instytut movoznavstva im. A. A. Potebni v Kyjevě, zejména o obsahu 4. a 5. svazku (1954, 1955).

 

České práce o polštině a slovenštině budou tentokrát výjimečně uvedeny při bohemistické části našeho přehledu v č. 4.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 3, s. 184-192

Předchozí Ladislav Dvonč: K otázke sociálnych „nárečí“

Následující Zdeněk Nejedlý, František Šorm: Politické byro ÚV KSČ