Poznámky o metonymii

Pavel Trost

[Články]

(pdf)

Заметки о метонимии / Quelques remarques sur la métonymie

I. О metonymii bylo nedávno napsáno:[1] „Metonymie je svou podstatou něco docela jiného než metafora, slovo se při metonymii nepřenáší, nýbrž se ho užívá ve vlastním významu o tom, co je jeden ze znaků věci, která se má zvláštním způsobem pojmenovat.“ Např. metonymie železo pro „meč“. Proti tomu lze namítat: železo je přece více než „meč“ (nejen meče jsou ze železa) a zároveň i méně (meče jsou železo zvlášť zpracované). Je tedy jisté rozpětí mezi znakem a označeným. Není to však rozpětí velké, protože se oba významy překrývají.

O metonymii se na tomto místě dále píše: „Není tu přenášení, nýbrž výběr a zkratka.“ Metonymie je zkrácení plnějšího pojmenování, které by mělo syntaktickou formu určení. Takto chápaná metonymie se pak odlišuje od synekdochy, chápané pod formulí pars pro toto: „Kdežto metonymie vytýká a jmenuje jednu ze složek určovacích, kvalitativních, vyjadřuje synekdocha jednu z částí, na které lze celek dělit, tedy složku kvantitativní. Metonymie je tropus přívlastku, synekdocha je tropus dělení nebo celku.“ Např. synekdocha (otcovská) střecha pro „otcovský dům“. Proti tomu lze namítat: střecha jako podstatná část domu není přece jeho „složkou kvantitativní“, tj. nekvalitativní. I přívlastek věci je část celku (který není roven součtu částí). Je však možno říci, že metonymie obráží v jazykovém plánu komplexní jednotu věcí. Jak známo, vymezil Bally synekdochu, metonymii a metaforu formulemi pars pro toto, pars pro parte a totum pro toto.[2] Vedle pars pro parte (tj. jedna část pro jinou část téhož komplexního celku) nemělo by se však přehlížet ani totum pro parte.[3]

II. Zcela nově řešil problém metonymie Roman Jakobson.[4] Řeč vůbec zahrnuje dvojí proces: jednak výběr jednotek z jazykového kódu (slovníku), jednak jejich skládání ve vyšší jednotky. V normálním jazykovém chování probíhají stále oba procesy, při afasii je však porušena buď schopnost výběru, nebo schopnost skládání. Při výběru jednotek rozhoduje vztah podobnosti, při jejich skládání vztah soumeznosti. Metafora je založena na vztahu podobnosti, metonymie naopak na vztahu soumeznosti. Proto porušená schopnost výběru vylučuje metaforu a dává průchod metonymii, porušená schopnost skládání však vylučuje metonymii a dává průchod metafoře. Existuje metaforická a metonymická afasie, jako existují slo[19]vesná díla metaforická a metonymická; i když normální jazykový proces zahrnuje postup i podle podobnosti i podle soumeznosti, převažuje vždy buď jeden, nebo druhý.

To je neobyčejně důmyslné pojetí, někteří pracovníci v oboru afasie projevili už s ním souhlas. K němu několik poznámek.

Je nezbytné rozlišovat mezi vztahy v kódu a vztahy v kontextu, jsou ovšem i vzájemné vztahy mezi kódem a kontextem. Např. o záměně slova „nůž“ slovem „vidlička“ v „metonymické afasii“ nelze s určitostí říci, že je to záměna založená na soumeznosti kontextové (posiční), nikoli kódové (sémantické). Obě slova náleží do stejné významové oblasti a jsou obsažena ve významu slova „příbor“. Vztah k určité věcné oblasti je třeba považovat za základní složku významu slov. Má-li jedno slovo více ustálených vztahů, patří i tyto vztahy do slovníku, tj. do kódu. Kód a kontext se vzájemně doplňují.

Průběh jazykového procesu mohou řídit buď věci prostřednictvím kódu (věci se zakódují), anebo slova kontextem (slova se rozvíjejí kontextem). Podle toho je jazykový projev aktivní nebo reaktivní, tvorba nebo reprodukce. Normální jazykové chování se stále pohybuje mezi těmito póly.

Slovo je určováno věcným významem a kontextovou schopností; vztah mezi významem a kontextem není v zásadě takový, že by význam byl prvotní a kontext druhotný. Víme, že se jen menší část běžného slovníku vyznačuje jednoznačným vztahem slova k věci. V poslední době se právem poukazuje na to, že se osvojení jazykových významů děje právě prostřednictvím kontextu a tím v značné míře mimo názorné obrazy věcí.[5] Víme, jak se v běžné řeči řadí určitá slova k určitým slovům. Užívání slov se vymezuje nejen významem, nýbrž také kontextem.

III. Je tedy zřejmě hluboký rozdíl mezi metaforou a metonymií. Při metafoře je převrácen vztah slova k věcné oblasti, tj. základ jazykového významu; teprve názorný obraz věci zprostředkuje vlastní smysl metaforického výrazu. Při metonymii není převrácen vztah slova k věcné oblasti a nevlastní smysl metonymického výrazu nebývá vzdálen jeho základnímu jazykovému významu; proto nemívají metonymie výraznost metafor. Některé metonymie jen nepatrně zvyšují rozpětí mezi znakem a označeným, které je více méně v každém jazykovém projevu (rozpětí mezi obecným významem slova a předmětným vztahem). Někdy je ovšem rozpětí silnější, např. když se konkrétum zaměňuje abstraktem (téže významové oblasti). Rozpětí je značné v parafasiích významové sféry („vidlička“ pro „nůž“), ale metonymie toho druhu nejsou v normální řeči časté. Metonymie odrážejí komplexní jednotu věcí nebo ji navozují. Jsou projevem bezmocnosti zvládnout komplexní jednotu věcí nebo jsou naopak svrchovanou schválností.

 

R é s u m é

BEMERKUNGEN ÜBER METONYMIE

Man kommt jetzt wieder auf die traditionelle Unterscheidung der Poetik von Metapher und Metonymie zurück. Neulich erblickt Prof. Novotný den Unterschied von Metapher und Metonymie darin, dass wohl bei der Metapher eine Bedeutungsübertragung stattfindet, nicht aber bei der Metonymie. Indessen eine Spannung zwischen Zeichen und Bezeichnetem, Wortbedeutung und Gegenstandsbezug, besteht bei der Metonymie ebenso wie bei der Metapher. Doch liegt bei der Metapher Übertragung (des Gegenstandsbezuges) in eine andere Sachsphäre vor, bei der Metonymie Verrückung innerhalb derselben Sachsphäre.

[20]Die neue höchst scharfsinnige Auffassung Roman Jakobsons stellt den Gegensatz von Metapher und Metonymie mit jenem von assoziativen und syntagmatischen Sprachbeziehungen zusammen: die Metapher beruht auf assoziativen Beziehungen (innerhalb des sprachlichen Codes), die Metonymie auf syntagmatischen Beziehungen (im Kontext der „Sendung“). Gewiss steht nicht fest, dass etwa eine Aphatiker-Metonymie Gabel für Messer auf Berührung im Kontext beruht, nicht aber auf Berührung im Bedeutungsfeld. Doch wenn schliesslich Bedeutung und Kontext miteinander zusammenhängen, so ist nicht grundsätzlich der Kontext von der Bedeutung abhängig. Ein Wort wird in seiner Anwendung durch Sachbedeutung und Kontextfähigkeit bestimmt. Der normale Sprachprozess verläuft gleichzeitig die Sachen und die Worte entlang.

Metonymien sind entweder Ausfluss der Ohnmacht, die komplexe Einheit der Dinge zu bewältigen; oder gerade umgekehrt einer überlegenen Haltung des Sprechers, die zu eigenmächtigen Verkürzungen greift.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 1, s. 18-20

Předchozí František Trávníček: K českým opsaným tvarům slovesným

Následující Lubomír Doležel: Polopřímá řeč v moderní české próze