K novému vydání Dalimilovy kroniky

Alena Fiedlerová

[Rozhledy]

(pdf)

О новом издании хроники Далимила / Nouvelle édition de la chronique de Dalimil

Nakladatelství Československé akademie věd vydalo před nedávnem jednu z nejdůležitějších staročeských památek, tzv. Dalimilovu kroniku.[1] Vyšla jako 18. svazek sbírky Památky staré literatury české a její vydání připravili akademik Bohuslav Havránek a doc. dr. Jiří Daňhelka. Podrobný historický komentář připojil doc. dr. Zdeněk Kristen.

Tzv. Dalimilova kronika patří spolu s nejstaršími legendami a staročeskou Alexandreidou do skupiny nejstarších českých literárních památek, které vznikly na rozhraní 13. a 14. stol. jako jeden z důsledků národnostního uvědomování české šlechty za jejího politickohospodářského boje proti německému patriciátu, proti kolonisačním snahám posledních přemyslovských panovníků a jejich zálibám v cizích kulturních zvycích a literaturách. Český národní jazyk a nově vznikající literární díla měla být šlechtě oporou v zápase o udržení jejích politických a hospodářských posic. Ze všech tří jmenovaných literárních památek měla právě Dalimilova kronika hlavní úlohu při plnění tohoto úkolu.

V úvodu k novému vydání Dalimilovy kroniky vysvětluje doc. Daňhelka podrobným rozborem formální i obsahové stránky této památky, příčiny Dalimilovy popularity a společenskou funkci, jakou měla kronika v době svého vzniku i později. Legendy a Alexandreida sloužily odporu proti cizáctví svou formální vyspělostí, ale jejich vyumělkovanost a u Alexandreidy ještě i její úzce třídní zaujetí byly příčinou toho, že zůstaly známy a mohly sloužit jen té třídě, pro kterou vznikly.

Dalimilova kronika patří sice také svým vznikem do okruhu literatury šlechtické, její autor sám znal přísné zásady tehdejší básnické tvorby, jak je z památky zřejmé, ale ve své skladbě je neuplatnil. Celá komposice kroniky, jednoduchost syntaktické stavby, použití dvouveršových celků s libovolným počtem slabik ve verši, spojených prostými, většinou gramatickými rýmy, i nehledaná slova, to vše zpřístupňovalo chápání jejího textu i lidem, kteří nepronikli do tajů středověkých poetik. Hlavní příčina oblíbenosti a důležitosti Dalimilovy kroniky byl však přece jen její obsah. Thema zcela blízké (na rozdíl od Alexandreidy a legend), dějiny vlastní země, je zde zpracováno pod zorným úhlem ideje tehdy nejživější, totiž ideje vlastenectví, jejímž pramenem byl odpor proti měšťanstvu, převážně německému. Tento odpor byl sice vyvolán v jednotlivých složkách tehdejší české feudální společnosti různými příčinami, ale byl všem společný a Dalimilův český národnostní pathos a jeho zřejmá snaha v jeho duchu působit i na vývoj budoucích událostí přispívaly jistě k oblíbenosti jeho kroniky.

Osoba autora kroniky zůstává stále neznáma, jak ukazuje i nyní doc. Kristen v úvodu k historickým poznámkám. (Pojmenování Dalimil vzniklo, jak známo, neporozuměním Tomáše Pešiny z Čechorodu, který neznámého autora „kroniky Boleslavské“, jak se Dalimilova kronika dříve nazývala, ztotožnil s kanovníkem boleslavského kostela Dalimilem Mezeřickým.) Z celé kroniky je však zřejmé, že to byl šlechtic a že také zcela v duchu názorů tehdejší doby byl zastáncem feudálního státu. Ovšem tento Dalimilův feudální stát měl být především státem českým. Za tu cenu se autor dovedl zříci i svého úzce třídního stanoviska a dát přednost českému „chlapovi“ před německým císařem. A právě v tom je, řečeno slovy Daňhelkovými, „vrchol dalimilovského vlastenectví a demokratičnosti, … klíč k pochopení sociální funkce Dalimilovy kroniky a odhalení příčiny její popularity“ (s. 11).

Zřejmý doklad soudobé i pozdější popularity Dalimilovy kroniky je také v množství dochovaných opisů této památky. Mnohé z nich pocházejí z doby husitské, kdy aktuálnost kroniky znovu stoupla a kdy vznikl i tzv. „kratší Dalimil“ (Krátké sebránie z kronik českých k výstraze [135]věrných Čechóv). Zvláštností dalimilovského textu je i to, že nebyl mechanicky opisován, ale v nových historických situacích i nově doplňován, aktualisován a propracováván, při čemž ovšem základní text zůstával po stránce obsahové neměněn. Dnes známe třináct rukopisů nebo rukopisných zlomků kroniky. Akademik Havránek a doc. Daňhelka ponechávají jako pracovní pomůcku rozdělení rukopisů do tří redakcí, zavedené již Jos. Jirečkem, ale zdůrazňují, že mezi jednotlivými rukopisy je plynulá vývojová linie a že ono dělení je opravdu jen pomocné. K první redakci se počítají kromě nejstarobylejších zlomků Hanušových a Hradeckých rukopisy Cambridžský, Františkánský a Vídeňský, k druhé rukopis Lobkovický, Cerronský, Fürstenberský a Pelclův a k třetí stylisticky přepracovaný rukopis Zebererův. Kromě českých rukopisů se dochovaly i dva staré německé rukopisné překlady: veršovaný ze 14. stol. a prozaický z 15. stol.

První vydání Dalimilovy kroniky bylo pořízeno v době pro náš národ velmi pohnuté, r. 1620, Pavlem Ješínem z Bezdězce. Toto významné a z hlediska vydavatelského důležité vydání bylo však po porážce bělohorské z velké části zničeno. Dalimilova kronika byla vydávána i později od doby obrození, ale s výjimkou vydání Jos. Jirečka a E. Mourka velmi nedokonale. Její vydavatelé (Frant. F. Procházka, Václav Hanka a nově Václav Flajšhans a Milan Maralík) modernisovali její jazyk nebo ji přímo překládali do nové češtiny bez hlubší práce textově kritické.

Nejlepší vydání bylo až dosud vydání Jos. Jirečka, které vyšlo r. 1877 v 3. dílu Pramenů dějin českých. Vydavatel vyšel z rukopisu Cambridžského a zlomků Hanušových a Hradeckých, připojil však všechny doplňky ostatních rukopisů a poměrně obsáhlý, ne vždy spolehlivý, textově kritický aparát. Cenný je i věrný paleografický otisk Cambridžského rukopisu, pořízený prof. E. Mourkem r. 1892 a nově r. 1910.

Mourkovo vydání zůstalo až do naší doby, tedy téměř 50 let, posledním vydáním původního staročeského textu Dalimila, ovšem vydáním pro širší vrstvy pro nedostatek jakýchkoli vysvětlivek téměř nečitelným; od vydání Jirečkova pak uplynulo již plných 80 let (Flajšhansovo vydání je novočeskou úpravou, Maralík otiskuje vedle novočeského překladu vlastně text Jirečkův). Důvodem této dlouhé časové mezery mezi dalimilovskými edicemi je obtížnost a složitost vydavatelské práce bohatě dochovaného textu. Časové rozmezí mezi jednotlivými opisy kroniky (mezi zlomky z 1. pol. 14. stol. a rukopisem Zebererovým z r. 1459 a Fürstenberským z konce 15. stol. více než 100 let, od vzniku originálu téměř 200 let) zanechalo své stopy na jejím jazyce, který se nestejně rychle modernisoval po stránce hláskoslovné, tvaroslovné i lexikální. Text kroniky zatím narůstal, byl rozšiřován o nové aktuální přídavky a poznámky, připojované již modernějším jazykem, většinou však formálně, obsahově i stylem dobře navazujícími na text původní. Z hlediska historického je právě cena posledních kapitol původního textu a přídavků největší, protože tu jde o vlastní autentický autorův záznam historických událostí. Tak se v jediném díle vzájemně překrývají tři zřetele, totiž jazykový, literární a historický; pro vydavatele je často velmi obtížné rozhodnout, kterému z nich dát přednost. Tato nesnáz je ještě zkomplikována tím, že nové vydání Dalimila není edicí úzce vědecky kritickou, ale chce být typem hodnotné čtenářské edice, která vedle kriticky otištěného textu podává i dosti široký a z hlediska věcné a jazykové důležitosti vybraný aparát textově kritický a podrobné poznámky historické. Proto se vydavatelé rozhodli vydat Dalimilovu kroniku především jako literární památku, v celém rozsahu dochovaného textu a jeho vývoji. Rukopis Cambridžský pro svou značnou mezerovitost a časté zcela neodůvodněné vynechávání jednotlivých veršů tomuto účelu nevyhovoval. Pro novou edici byl proto vybrán pozdější rukopis Lobkovický, a to pro jeho počáteční úpravu (bez druhých přípisků, které jsou psány mimo text, a jak soudil již Jos. Jireček, i jiným písařem). Tento rukopis ve srovnání s textem původním představuje již dosti značně rozšířené znění kroniky (kromě mnoha jednotlivých veršů jsou zde přidány celé úseky nebo kapitoly, např. v kapitole 55 známá bajka o žabách a čápovi, na konci celých pět kapitol apod.) a při tom si vlivem starší předlohy zachoval poměrně starobylý ráz.

Celý text kroniky je i v novém vydání rozdělen na kapitoly (tradiční dělení zavedené vlastně [136]Pavlem Ješínem) a je tištěn v přepise, a to základní text antikvou, místa, kde byl rukopis porušen, jsou emendována z jiných rukopisů (nejčastěji z Vídeňského, který byl patrně předlohou pro Lobkovický) a vytištěna kursivou. Kursivou jsou také vytištěny přídavky, které navíc proti rukopisu Lobkovickému mají rukopisy druhé redakce a rukopis Zebererův. Stejným způsobem, ale antikvou jsou vytištěny druhé, mladší přídavky Lobkovického rukopisu. Rukopis, z něhož je text otiskován nebo doplňován, je označen po straně jednotlivých sloupců. Vlastní text kroniky končí kapitolou 106 (s. 169 tohoto vydání). Ve zvláštním oddíle je v edici samostatně otištěno ještě osm přídavků souvisících s kronikou a zaznamenaných většinou také v rukopise Lobkovickém (většina z nich však již v rukopise Vídeňském). Zpracováním nejsamostatnější je doplněk č. 7 na s. 177—179 (Žalozpěv nad smrtí pana Viléma Zajíce z Valdeka), zapsaný prvně v rukopise Lobkovickém, a jeho pokračování doplněk č. 8 na s. 179—180. Oba jsou známy také z Litoměřického rukopisu Pulkavovy kroniky pod názvem Nota od pana Vilhelma Zajiece. Tak podává nové vydání Dalimila čtenáři celý dalimilovský text takovým způsobem, že lze sledovat i jeho postupné narůstání.

Nelze však přehlédnout, že se vydávání Dalimilovy kroniky jako literární památky dálo na úkor její starobylosti jazykové. Jazyk Lobkovického rukopisu je totiž přes svou poměrnou starobylost přece jen dosti vzdálen od nejstarších zlomků Hanušových a Hradeckých. Nejnápadněji se projevují tyto změny v oblasti hláskosloví. Např. přehláska u v i je v Lobkovickém rukopise provedena již důsledně, zlomky Hanušovy a Hradecké ji nemají ještě vůbec a rukopis Cambridžský ji má v menšině případů (Jireček je ve svém vydání rekonstruoval na podobu nepřehlasovanou). Jistou modernisaci lze však pozorovat i v oblasti tvarosloví a lexika. Tak např. v Cambridžském rukopise téměř důsledně užívané tvary 1. os. pl. prés. s koncovkou -my (kap. 15 nestydímy, vidímy; kap. 18 učinímy; kap. 34 chcmy-li, neviemy, viemy atd.) jsou v Lobkovickém rukopise často nahrazovány tvary na -me, starší podoba zájmena jáz novějším já, používá se novější podoby slova řěpík za starší řěpí, úplně důsledně se nahrazuje staré drbiti, které bylo vzácným archaismem[2] i ve staré češtině (Gebauerův Slovník staročeský uvádí kromě dokladů z Dalimila pouze jediný doklad z marginalií z Túlce sv. Bonaventury), novým musiti apod. Značné kolísání v některých jevech hláskoslovných i v textu Lobkovického rukopisu, které vzniklo tím, že se písař při opisování řídil jednou předlohou, jindy svým jazykovým povědomím, přimělo vydavatele, aby změnili v této edici dosavadní způsob transkripce, běžný v edicích řady Památek staré literatury české, a rozkolísané hláskové jevy sjednotili. Aby však alespoň částečně byla zachována starobylost textu, byly tyto úpravy provedeny směrem k stavu staršímu. Tak byla důsledně upravena jotace, a sice všude, kromě po j v krátkých slabikách (jotace po j byla patrně tehdy již rozkolísaná nebo úplně ustoupila) a ovšem kromě po l (kde zanikla v době předhistorické), ojedinělé případy dvojhlásky uo byly převedeny na původní ó. Přehláska u v i a změna šč v šť byla v rukopise Lobkovickém provedena již úplně a není tedy upravována, což však, uvedeno do jedné časové linie s důsledně dodržovanou jotací, poněkud zkresluje skutečný stav staročeského hláskosloví v dané době. Ostatní starobylé jevy tvaroslovné a lexikální zaznamenali editoři většinou v textově kritických poznámkách, jejichž jedna část je věnována formám a výrazům ze starších rukopisů kroniky.

Textově kritické poznámky jsou zařazeny jako samostatný oddíl za text kroniky (s. 181—236). Jejich první část obsahuje podrobný popis jednotlivých zlomků a rukopisů kroniky, přehled jejích předchozích vydání a seznamuje čtenáře podrobně s edičními zásadami. Druhou část pak tvoří vlastní poznámky k jednotlivým místům. Nejsou úplné, jak by tomu musilo být v přísně kritické edici, ale jejich výběr je proveden velmi pečlivě se zřetelem na jejich textovou důležitost. Každé kapitole textu jsou určeny dva odstavce poznámek. První se týkají zápisu v rukopise (poměr rukopisu k otištěnému textu, popis iniciál, písařské zvláštnosti, stav písma, pergamenu apod.), emen[137]dací (podoba přijatá jako emendace je před závorkou, čtení opravené za závorkou, obojí označeno zkratkou rukopisu) a přídavků (v kterých rukopisech je který přídavek a který z nich je otištěn u Ješína). V druhé části najde čtenář vedle nejdůležitějších textových variant právě ony cenné starobylé výrazy a formy ze starších rukopisů, jak o nich byla zmínka výše.

Textovou část kroniky doplňuje slovníček, otištěný na posledních stránkách. Je diferenční a vedle slov a frazeologických spojení v nové češtině vůbec neexistujících nebo lišících se od nové češtiny významem uvádí i tvary pro dnešního čtenáře zvláště obtížné, ovšem pouze s odkazem na příslušné heslo. V případě, kdy jde o význam vztahující se přímo k určitému těžko srozumitelnému místu, je toto místo označeno kapitolou a veršem. Heslová slova jsou uváděna v tradiční gebauerovské hláskové podobě (k roku 1300); tam, kde je to v rozporu s textem (např. u přehlásky u v i, kde slova čúti, cuzí, ľúbiti atd. jsou dochována v Lobkovickém rukopise již jen jako číti, cizí, líbiti), bylo nutno použít odkazu na heslo v podobě gebauerovské.

Konečně další podstatnou část vydání kroniky tvoří obsáhlý historický výklad doc. Zdeňka Kristena. V úvodu shrnuje autor všechny až dosud pronesené názory na stále neznámou osobu skladatele kroniky, ani jeden z nich, jak se zdá, ještě nepřinesl uspokojující řešení.[3] V další části úvodu zabývá se Kristen prameny díla Dalimilova. Na základě dosavadní literatury o tomto problému soudí, že ze všech pramenů Dalimilem jmenovaných byla to především Kosmova kronika. Ostatních uvedených pramenů užíval Dalimil patrně jen velmi nesoustavně. Zdá se však, že hojně čerpal i z legend, ačkoli o tom sám výslovně nemluví, a že v daleko větší míře, než sám přiznává, používal tradice a ústního podání. Nejcennějším historickým pramenem jsou poslední kapitoly kroniky (přibližně asi od vlády Přemysla Otakara II. 1253), kdy autor vycházel z vlastní zkušenosti.

Vlastní jádro Kristenových historických výkladů tvoří poznámky k jednotlivým místům, které z hlediska současného stavu historického bádání o nejstarších dějinách našeho státu objasňují jednotlivé události zapsané v kronice, a snaží se určit poměr mezi Dalimilovými zprávami a zápisy v jiných starších zachovaných kronikách.

Po podrobném rozboru nové kritické, ale přitom čtenářské edice Dalimilovy kroniky lze říci, že vydavatelé vhodným způsobem sladili všechny zřetele, ke kterým bylo nutno přihlédnout při složité ediční situaci této památky, a podrobným promyšlením všech důležitých edičních zásad připravili zájemcům o starou českou literaturu opravdu vzornou čtenářskou edici. K jejím kladům patří i pěkná grafická úprava a zdařilá obálka Stanislava Valáška. Bohužel nakladatelství neprojevilo dosti zájmu a pochopení a kniha byla vydána jen v omezeném počtu 2.300 výtisků a v několika dnech byla rozebrána. Musíme jen doufat, že brzy vyjde její druhé vydání (bylo slíbeno na r. 1958) a že se pak dostane i na ostatní zájemce.[4] Tato edice Dalimilovy kroniky je také pro odborníky slibnou předzvěstí chystané velké edice kritické, kterou akademik Havránek a doc. Daňhelka právě připravují k vydání.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 2, s. 134-137

Předchozí Slavomír Utěšený: K typům nářečních monografií

Následující Antonín Škarka: Nad novým Výborem ze staré české literatury