Ještě k opisnému préteritu v češtině (Odpověď akademiku Trávníčkovi)

František Kopečný

[Discussion]

(pdf)

Ещё раз об описательном претерите в чешском языке / A propos du préterit périphrastique en tchèque

Ve svém článku K českým opsaným tvarům slovesným v 1. čísle Slova a slovesnosti 19, 1958, s. 1—18 rozeznává akademik Trávníček dvě řady opisných tvarů. Řadu A, tj. préteritum psal jsem a kondicionál psal bych (též antepréteritum byl jsem psal a minulý kondicionál byl bych psal[1] — a řadu B, futurum budu psát a opisné pasivum jsem, byl jsem, budu chválen. Je to správné, nikdy dosud opisné tvary takto ústrojně nedělil.

Akad. Trávníček se v tom zásadně shoduje s mými poukazy na rozdíly mezi oběma těmito řadami tvarů, jak jsem je uvedl ve sborníku na počest akademika Teodorova-Balana.[2]

Jenom v bodě 2b, kde ukazuji na relativní samostatnost skutečně finitních složek u tvarů typu B a vidím ji [mimo jiné[3]] v možnosti opakovat při odpovědi jen tuto finitní složku, by snad bylo bývalo lépe ponechat mou formulaci. Že totiž proti Budeš to ještě dělat? Nebudu — nebo Jsi ještě zkoušen? Nejsem — nemůžeme říci analogicky Jsi to už udělal? Nejsem.

Rozdíly mezi oběma řadami tvarů jsou i podle Trávníčkova mínění nepochybné. Ale akad. Trávníček soudí, že z nich vyvozuji nesprávné důsledky. Pochybuje o oprávněnosti samých termínů tvary „analytické“ a „syntetické“, protože v každém slovesném tvaru jsou obě tyto složky, analýza i syntéza, zastoupeny, tedy i ve tvarově jednoduchém píšu. Z hlediska poznávacího má Trávníček patrně pravdu, ale uznává sám, že z hlediska morfologického je třeba rozlišení a tu přestává na termínech tvary jednoduché a opsané. Tím bychom vydělili tvary typu píšu, ale zůstaly by nerozlišeny tvary ostatní, opisné tvary obou řad, A i B, mezi nimiž jsou přece „nepochybné rozdíly“. Terminologická stránka je vždycky druhořadá; stačilo by snad tedy i Trávníčkovo označení opisné tvary A a opisné tvary B, ale z hlediska skutečného ustavení těchto tvarů nemohu pokládat takové řešení za uspokojivé. Tvary typu B se neshodují po žádné stránce s tvary typu A, leč po stránce grafické oddělitelnosti „morfématických slov“[4] jsem, jsi atd. od l-ových tvarů. [278]Ale grafická oddělenost je znak nahodilý a konvenční. Podstatné je ovšem to, že jsou tyto préteritální morfémy (podobně jako kondicionálové morfémy bych, by atd.) přemístitelné — a to je jediný znak, kterým se liší syntetický tvar psal jsem od syntetického tvaru píšu. Jsem si dobře vědom tohoto rozdílu a také jsem to při rozmluvě akad. Trávníčkovi řekl, že se přes něj přenáším úmyslně, že chci raději spojovat do jedné řady volal jsem a volám nežli volal jsem a jsem volán). Protože se přemístitelnost morfému většinou pokládá za příznak slovní samostatnosti, musíme pak pokládat za slovo i koncové -s v přišels, podobně jako reflexivní komponent se v slovese smát se.[5] Grafika tu tedy není důsledná (psal jsem proti psals, cos to psal). Problém samostatnosti slova tu nebudeme řešit, významově samostatná tato morfémová slova (na rozdíl od pomocných sloves v pasivu nebo ve futuru) nejsou. Z takové situace je snad nejschůdnější východisko to, že sice budeme mluvit o obojích tvarech, A i B, jako opisných, ale rozeznávat mezi nimi tvary syntetické (A) a analytické (B). To bude asi stanovisko většiny našich lingvistů, vyjímaje mne a akademika Trávníčka. Sám totiž nepokládám přemístitelnost za překážku morfémovosti a za příznak slovní samostatnosti a kladu tvary píšu a psal jsem na jednu rovinu. Trávníček zase nechce uznat syntetický ráz tvarů A. Domnívá se, že „nepochybné rozdíly“ mezi nimi nejsou podstatné a snaží se jejich dosah zmenšit tím, že vykládá jejich historii.

Nuže l-ové útvary slovanské k historii zrovna svádějí. Slovanština je vedle arménštiny a tocharštiny tou jazykovou větví, která jinde okrajový (a v dalším vývoji často zaniklý) indoevropský útvar l-ových adjektiv rozvinula velmi bohatě, a to na rozdíl od arménštiny funkčně vcelku sourodě: Původnímu ide. významu náklonnosti k nějakému ději stojí nejblíž nebo se mu přímo rovnají substantiva typu tlachal, chlubil, břídil … V češtině máme od nich přečetná příjmení typu Kvapil, Běhal, Dřímal, Spal …, která významově nemají nic společného s l-ovými příčestími a tím méně l-ovými základy préterit, útvarem vývojově nejvzdálenějším. Máme i nesubstantivisovaná adjektiva tohoto významu, dbalý, stálý, prchlý, vzteklý …, obyčejně byl ovšem tento význam u adjektiv osvěžen novým formantem -vý [trpělivý, mlče(n)livý, křiklavý, bodlavý …]. Z významu náklonnosti k ději se lehce vyvine význam činitelský a v tomto významu se l-ový útvar v slovanštině už v dobách pradávných paradigmatisoval v příčestí na -lъ. To se stalo už v praslovanštině základem opisného perfekta a v této funkci přestávalo být rychle na větší části slovanského území skutečným verbálním adjektivem, a to i tam, kde se analytické perfektum typu pisalъ esmь nezměnilo v syntetické préteritum. Skutečná verbální adjektiva na -lý máme však někde (zejména v češtině) paralelně s ním. Zdali se paralelně držela vedle l-ových základů préteritálních a jiných tvarů, či zda se přitvářela a pokud se skutečně přitvářela, v tom spočívá po mém soudu hlavní úkol historického bádání v této otázce. Je tu potřeba probádat napřed poměry v každém jazyce zvlášť, než bude možno sestavit obraz vývoje celoslovanského. Na to, že sám l-ový základ préterita není (kromě myslím v bulharštině) v slovanštině vlastním „příčestím“, upozornil např. Isačenko.[6]

Historický vývoj českého préterita jsem sice ve svých článcích dopodrobna neprobíral, ale naznačil jsem jej už tím, že jsem konfrontoval zbytky bývalého analytického pojetí tvaru psal jsem, jak je zachycujeme ještě v staré češtině (a jak žije dodnes na slovanském jihu a v lužické srbštině) se stavem dnešním. Akad. Trávníček se domnívá, že je možno historickým výkladem jevu změnit hodnocení jevu podle jeho dnešní povahy. Ale to je nemožné. Dnešní hodnocení tvaru nepsal jsem dopadne stejně, ať vznikl ze staršího nejsem psal, či (jak se domnívá Trávníček) z jsem ne psal. Jiný je úkol postihnout místo jevu v daném úseku jazykového systému a jiný úkol podat historický výklad tohoto stavu. Trávníček např. správně poznamenává, že tvary typu chválil jsem jsou historicky o mnoho starší nežli tvary opisného pasiva (jsem chválen), které se vyvíjejí až v pozdějších [279]fázích češtiny. Je přirozené, že vývoj potřebuje čas, ale sám čas není přímou příčinou vývoje. Nevede nutně v každém úseku jazykového systému k vývoji, a zejména ne k rovnoměrnému vývoji na všech úsecích —, ale hlavně: není sám o sobě žádnou příčinou pro směr vývoje. Ten je třeba vysvětlit jednak ze systému samého (z vnitřních zákonů jazykového vývoje), jednak z vnějších podnětů historickospolečenských, které tento vývoj urychlují nebo zpomalují, nebo mu dokonce vytyčují směr. Trávníčkův výklad po mém soudu přehlíží strukturální svéráznosti jazykových jevů. Tak např. tvar psal je mu příčestím, není prý určitým tvarem slovesným a neodlišuje se podstatně od tvaru chválen. Toto skutečné příčestí chválen je mu „stejně verbalisováno“, vyjadřuje slovesný rod a vid. Avšak tvar psal samozřejmě vyjadřuje zcela jednoznačně rod a vid, ale i všecky jiné kategorie finitních tvarů, protože je to čistý finitní tvar, nemůže být (sám o sobě) nikdy ničím jiným než 3. sg. ind. préterita aktiva. Vid a rod vyjadřuje i jako složka préterita nebo kondicionálu. Zato tvary typu chválen jsou jako kategorie do slovesného rodu zařazeny celkem slabě (srov. příčestí typu odejitý, vyspaný aj.) — podobně jako jejich l-ové protějšky, skutečná příčestí typu odešlý, vyspalý, nastouplý …, která nacházíme v hanáčtině i od přechodných sloves, tedy s pasivním významem (zapíchlý, vytrhlý, zeseklý, zaplý, ofouklý, navlíklý atp. = zapíchnutý, vytržený, zesečený, hanácké zapnutý, ofouknutý, navlečený), jak ukážu podrobněji jinde. V srbocharvátštině je úplně synonymní ogijano sunce a ogrijalo sunce ‚hřející, hřejivé slunce‘, jak se dozvíme z Miklošičovy syntaxe a z Havránkových Genera verbi. Znakem pravých příčestí je právě slabá orientovanost co do slovesného rodu (vyspaný = vyspalý, rodilá = rozená), i když se ovšem orientovanost na rod jazykovým vývojem, a především právě v jazycích spisovných, přirozeně zesiluje. A slovesný vid u příčestí chválen je také až druhotnou známkou verbalisace, vid rozlišují totiž i jasně substantivní (a od nich odvozené adjektivní) deriváty slovesné, např. obnovitel — obnovovatel, kazitel — zkazitel (a pak jejich adjektiva obnovitelný, obnovovatelný …). Verbalisaci příčestí nikdo nepopírá, je přirozená, vždyť se příčestí počítají do slovního druhu slovesa a jsou paradigmaticky od sloves tvořena, ale nelze přehlížet zásadní rozdíl mezi tvarem chválil a chválen. Akad. Trávníček se ve svém článku nezmínil o skutečných l-ových příčestích, příčestích typu přišlý, odešlý …, která také skutečně konkurují s příčestími na -tý nebo -ný, srov. zmíněnou synonymní dvojici odešlý//odejitý. Není tedy dána odpověď na mou otázku v článku: „Jestliže je odešel příčestím, co je potom odešlý (když jeho lidová varianta odejitý příčestím je)?“ Jinak řečeno. Nazýváme-li příčestím odejitý, musíme tak nazvat i jeho naprosté funkční synonymum odešlý. Trváme-li pak i pro tvar odešel na termínu příčestí, přikrýváme jediným termínem „l-ové příčestí“ dva útvary, jež spolu nemají z hlediska dnešního nic společného.

A potom jako přehlíží akad. Trávníček podstatný rozdíl mezi tvary chválil a chválen, podobně tvrdí, že není podstatného rozdílu mezi jsem v chválil jsem a jsem ve jsem chválen. Rozdíl je tu zřejmý, je zejména ostrý v moravských nářečích, kde opisné jsem v řídkém pasivu má stejnou podobu jako sponové jsem; zní totiž su, si, je … proti -sem, -s, u préterita.[7] Ale nebudu opakovat svůj výklad, zmíním se jen o námitkách Trávníčkových proti němu. Jasný rozdíl mezi oběma tvary míní Trávníček zmenšit poukazem na to, že jsem je v préteritu stálou příklonkou, kdežto jsem v pasivu nestálou předklonkou. Ale i tato formulace, domyšlena do konce, potvrzuje podstatný rozdíl. Stálé příklonky jsou pevné morfologické svědectví. Nestálé předklonky jsou tím svědectvím jen záporně, svědčí o nesrovnatelnosti obého. Jen o nestálé předklonnosti platí Trávníčkovo zjištění, že tu běží o čistě fonetickou hru větného rytmu (v závislosti od větné výstavby ovšem). Kterékoli slovo se může dostat do předklonkového postavení, ale nemůže se touž okasionálností stát stálou příklonkou. V tom je podstatný rozdíl.

Akad. Trávníček soudí, že rozdíl v kladení záporu u tvarů typu A a B jen konstatuji, ale ne[280]vykládám, popř. vykládám falešně. Např. že zbytečně předpokládám tvar není se tu připisovalo (pro případ, že by se záporná částice ne- spojovala s pomocným slovesem). Tvar nepřipisovalo se by podle akad. Trávníčka existoval i tehdy, kdyby se v 1. osobě říkalo nejsem připisoval, ve 2. nejsi připisoval. Avšak máme několik jazyků, kde existuje dodnes typ nejsem psal, a ani v jednom z nich nezní 3. sg. jinak nežli jest psal a záporně není psal,[8] jak přirozeně podle samé struktury tvaru očekáváme; takže i apriorní soud vyzní opačně než u akad. Trávníčka,[9] jak si to můžeme v tomto případě snadno ověřit na jazykové skutečnosti.

Akademik Trávníček tvrdí dále, že se v staročeštině vyskytuje záporná podoba futura nepsati budeš „mnohem častěji“ než normální nebudeš psáti … (s. 11). Jistě jsem nepročetl tolik staročeských památek jako akad. Trávníček, znám však podobu nepsati budeš jen jako výjimečnou.[10] Gebauer sice uvádí asi 16 nepochybných dokladů na tento typ nepsati budu (11 z nich je typ nemoci budu s inf), a na normální typ nebudu psáti jen dva, ale ovšem s označením atp., jako i jindy u normálních typů.

Abych nabyl aspoň přibližného obrazu o poměru výskytu obou typů, prošel jsem narychlo text, kde se dá očekávat záporné futurum, a to je žaltář (nebudu míti nedostatku, nebudu se báti, přisáhl Hospodin a nebude toho želeti atp.). Mám po ruce doma jen Klementinský. A podle něho jsem našel v celém žaltáři i s přílohami na 20 dokladů normálního záporu nebudu chodit (z toho asi čtvrtinu typ nebudu se báti) jen dva doklady na typ nepsati budu, hned 3. žalm nebáti se budu tisiúce a žalm 50, 18 obětí nemilovati budeš (Kapitulní tu má v obětech nekochati se budeš). Snad bude někde poměr pro typ nebáti se budu příznivější. Také Gebauerovy doklady nejsou patrně v tomto směru úplné; G. neuvádí např. první z obou dokladů z Klem. (a to, co uvádí z Kap. 93,9, nemá zase Klem.).[11] Ale v žádném případě nebude moci obstát tvrzení, že je typ nepsati budu „mnohem častější“ než nebudu psáti. Pravda je právě opačná a je ještě podtržena Gebauerovou poznámkou na citovaném místě (Hist. ml. IV, s. 646), že podle Miklošiče je typ nevolati budu jinde ve slovanštině neznámý.[12]

Podobně se nedomnívám, že by původní záporné podoby byly jsem ne psal, jsem nechválen. Jistěže nebude nikdo popírat občasnou existenci takových typů, tak jako existují dodnes [a to zejména v jazyce lidovém][13] rektifikační typy jsem né Dostál, ale Kvapil; su né vyspalé, ale ospalé; jsi-li neznalý. A taková stylistická varianta, vycházející z členského záporu anebo ze zmíněné už existence záporných sloves, mohla opravdu vyvolat i občasnou skutečně doloženou po[281]dobu typu jsem ne psal (srov. Marc. 10, 21 edinogo esi ne dokonьčalъ; ne uvědělъ esi Supr. 475₁₁). Ale to jsme ještě daleci toho, abychom mohli takový typ pokládat za legitimního předchůdce i staročeského (podle Trávníčkova sekundárního) nejsem psal i novějšího nepsal jsem. Zato typ nejsem psal (už ve stč. jen sporadický) je skutečně doloženým legitimním předchůdcem dnešního typu nepsal jsem, který vznikl (už v staré češtině), když se přehodnotila a přetvořila struktura opisného typu esmь pisalъ, tj. když pomocné sloveso ztratilo slovesnou povahu a přetvořilo se v mluvnický morfém na označení osoby. Sotva kdo uvěří, že mezi dnešním nepsal jsem a předpokládaným pradávným, ale stejně sporadickým esmь ne pisalъ může být přímá spojitost. — A co se týče typu jsem nechválen, tu můžeme zřetelně vidět podmínky, za jakých existuje vedle typu nejsem chválen: záporné příčestí má skoro vždy své samostatné oprávnění jako významové antonymum kladného (ne tedy, jak správně zdůrazňuje Miklošič, jako pouhé popření kladného): jest neučiněn znamená jest nestvořen (symbolum Athanasii), jsem nebo budu neposkvrněn = jsem nebo budu čist. Nehledíc už ani na případy typu nepostižené (jsú) cesty jeho [Olomoucké povídky],[14] kde nepostižený = nepostihlý, ‚nevystihlý, nepostižitelný‘. Přirozeně, že je tu významové sousedství velmi těsné, a proto nepřekvapuje občasný výskyt typu nenalezena jest ve mně zlost (žalm 16,3). Ale jde přes možnost tohoto významového rozlišení (možnost trvající dodnes, srov. jsem nepoznán proti nejsem poznán, je nepohaněna proti a vedle není pohaněna, je nestvořen proti není stvořen ap.) o typ zřetelně menšinový, stylisticky příznakový, afektivnější proti normálnímu nebudú uzdraveni, mučeni apod. Typ opisného pasiva je tak mladý, že se tu dá ověřit Trávníčkova teorie o původnosti a větším stáří typu jsem nechválen proti nejsem chválen obzvlášť snadno. A právě z této situace analogicky můžeme usoudit, že zrovna tak se to má s domnělou původností typu nepsati budu (kde to ostatně také lze ještě ověřit) a dokonce typu jsem ne psal. Skutečný občasný výskyt všech těchto typů má zřetelně příčiny stylistické [vytýkavější členský zápor proti nevytýkavému záporu všeobecnému][15] nebo významové; v starších stádiích jazyka bylo víc záporných sloves.

Na závěr musím poznamenat, že by mě mrzelo, kdyby můj závěrečný odstavec v citovaném článku ve sborníku Teodorově-Balanově měl být chápán tak, jak ho pochopil akad. Trávníček, totiž jako výraz neúcty k našim velikánům Dobrovskému a Gebauerovi. Bylo by to tím nemístnější, že celý článek je obhajobou naší dobré gramatické tradice,[15a] i když se ovšem myslí na mluvnickou tradici před Dobrovským. Dobrovskému tím nikdo nebude moci upřít veliký, ba obrovský význam. Nejmíň by posloužil skutečným velikánům právě ten, kdo by je chtěl učinit neomylnými ve všem a do všech důsledků.[16] Také co se týče Gebauera, přiznávám se, že přestože ve věci samého l-ového příčestí a výkladu opisnosti typu psal jsem s ním nesouhlasím (a souhlasím tu se starší mluvnickou tradicí před Dobrovským), převelice si vážím Gebauerovy práce a skláním se před ní s úctou. Vždyť jeho Historická mluvnice bude ještě nadlouho studnicí poznání historie jazyka; právě proto, že ji máme, mohl napsat i sám Trávníček mluvnici svou. [282]Ale něco jiného je úcta, i převeliká úcta, a něco jiného víra v neomylnost. Tu jistě ani akad. Trávníček nepožaduje a ostatně ani neuznává, sám v lecčems s Gebauerem nesouhlasí. Také já tedy někdy nesouhlasím, třebaže vcelku méně často než sám akad. Trávníček. Někdy je člověk okolnostmi nucen hájit pravdu i proti uznávaným velikánům a proti autoritám. A nejtrpčí úděl je, když je třeba hájit pravdu i proti milovanému učiteli.[*]

Slovo a slovesnost, volume 19 (1958), number 4, pp. 277-282

Previous Milan Romportl: K českému souhláskovému systému (Místo souhlásek f a v v soustavě českých konsonantů)

Next Jan Šabršula: Půl století badatelské činnosti francouzského marxistického lingvisty Marcela Cohena