Půl století badatelské činnosti francouzského marxistického lingvisty Marcela Cohena

Jan Šabršula

[Rozhledy]

(pdf)

Полвека исследовательской работы французского языковеда-марксиста Марселя Коэна / Un demi-siècle d’activité scientifique du linguiste marxiste Marcel Cohen

[1]K uctění životního díla známého francouzského lingvisty, komparatisty, semitologa a romanisty, etnografa, sociologa i pedagoga Marcela Cohena vydali jeho přátelé úplnou bibliografii jeho prací do r. 1955, která však není jen pouhým seznamem spisů, článků a recensí (o 1.402 číslech). Kniha přináší také četné výňatky z Cohenových spisů a reprodukuje studie, které se časem staly těžko dostupnými a registruje i recense, které různí posuzovatelé vypracovali o Cohenových dílech.

Marcel Cohen je vědcem zaměření velmi širokého a hlubokého. Šíře jeho pohledu se projevuje už od dob jeho studií. Již jako student vypracoval studii o argotu na technice a studium semitologické spojuje zároveň s vlastním výzkumem v Alžírsku. Tak vzniká práce Le parler arabe des Juifs d’Alger (Paris, Champion 1912), která vzbudila velkou pozornost (osm referátů od r. 1913 do r. 1919). Už zde se projevuje spojení semitologie s romanistikou, a to rozborem přejatých prvků románských.

V letech 1910—1911 pracuje M. Cohen v Habeši, shromažďuje lingvistický a národopisný materiál a na základě jeho dalšího zpracování se řadí mezi nejlepší etiopisty (Rapport sur une mission linguistique en Abyssinie, Paris 1912; Documents ethnographiques d’Abyssinie, 1913¹, 1920²).

Od r. 1911 je Cohen docentem amharštiny na École des Langues orientales. Po válečném přerušení (1914—18) je pověřen vedením studijního střediska etiopistiky na École pratique des Hautes Études.

Od té doby se vědecká a publikační aktivita M. Cohena stupňuje: jeho doktorská these Le système verbal sémitique et l’expression du temps (Paris, 1924) vyvolala v letech 1925—27 odezvu 16 vědeckých referátů, které kvalifikují práci jako mistrovskou. Následují Études d’éthiopien méridional (1931), Documents sud-arabiques (1934) a Traité de langue amharique (1936); Cohenova komparatistika překračuje již systematicky za hranice semitských jazyků. O tom svědčí Nouvelles études d’éthiopien méridional (1939) a zejména spis Essai comparatif sur le vocabulaire et la phonétique du chamito-sémitique (1947), který vychází po nedobrovolném odmlčení za druhé světové války (1939—45), kdy si M. Cohen — příslušník hnutí odporu („résistant“) — svou činností zaslouží válečný kříž.

M. Cohen se nepřestává zajímat o svůj jazyk mateřský, a tak v r. 1947 vychází jeho Histoire d’une langue: le français (2. vyd. 1950), zobrazující dějiny francouzského jazyka na pozadí sociálního a kulturního prostředí. Francouzštině jsou věnovány také spisy Grammaire française en quelques pages (1948), Regards sur la langue française (1950) a četné dílčí zmínky ve spisech jiných.

Velká Cohenova erudice se stala základnou, z které vyrostly četné spisy týkající se problémů obecnějších, k nimž se Cohen obracel už jako spolupracovník A. Meilleta ve spise Les langues du monde (1924, 2. vyd. 1952).

Hlubokých znalostí obecně jazykovědných problémů bylo zapotřebí jak k vypracování rozsahem nevelkého spisu Instructions d’enquête linguistique (Paris, Institut d’ethnologie 1928¹, 1950², [283]125 s.) a Questionnaire linguistique (1928¹, 1931², 1951³; spis obsahuje metodické instrukce pro získávání lingvistických materiálů anketou), tak k dílům už přímo teoretickým: Initiation aux recherches sur Société et langage (I. 1948, II. 1949, Paris), Le langage, structure et évolution (1950), L’écriture (1953), Grammaire et style (1954), Pour une sociologie du langage (Paris 1955). Některé z těchto spisů předběžně seznamují s dalším Cohenovým programem: tak L’Écriture je zkráceným předběžným vydáním velké práce, která je v tisku: La grande invention de l’écriture et son évolution.

M. Cohen má též zájmy pedagogické, o čemž svědčí nejen podání látky v jeho dílech, nýbrž i četné metodické pokyny, které jsou neoddělitelnou částí jeho děl a menších studií, a také samostatný spisek, nazvaný Pour le renouveau de l’enseignement (1949; seznam recensí tohoto spisku je uveden na s. 363) a na třicet článků, věnovaných různým pedagogickým problémům (viz s. 363 až 364 díla Cinquante années de recherches …).

M. Cohen je také iniciátorem studijního zaměření celých kolektivů; tak např. zorganisoval skupinu lingvistů ke studiu hamitsko-semitské problematiky a dnes úspěšně vede mladé marxistické lingvisty.

Obecné zájmy vedly Cohena k četným studiím, které mají vyjasnit rozsah specifického předmětu lingvistiky, vědy, která je tolik závislá na všech formách lidské činnosti. Není téměř jazykového projevu, který by nevzbudil Cohenovu pozornost a nevedl jej k úvahám. Dílo M. Cohena sahá do analýzy argotu (Le langage de l’École polytechnique, Mémoires de la Société de Linguistique de Paris 15, 1908—1909, s. 170—192) až po nové studie o lingvistické statistice (viz bibliografie, s. 94—95, kde je seznam příslušných článků, přednášek a recensí).

A tu je jasné, že není snad jedince, který by mohl oprávněně referovat o celém díle M. Cohena a se stejnou vědeckou kompetencí jako autor sám. A také dílo Cinquante années de recherches je dílem kolektivním.

Pokusíme se proto dále jen o referující shrnutí myšlenek, které jsou zaměřeny na čtyři oblasti obecných otázek, jimiž se M. Cohen především zabývá. Jsou to otázky týkající se vnitřní struktury jazyka (slovní druhy a fonologie), vztahu jazyka a myšlení, vztahu mezi fakty jazykovými a šířením kultury mezi národy a konečně poměru lingvistiky a dialektického materialismu.

I. Slovní druhy a fonologie.[2] Jakýkoli stav jazyka je možno popsat tím, že se roztřídí fakta, která mají v jazyce své funkce reálně se uplatňující. Prvotní je tedy klasifikace faktů systému jazyka daného, a nikoli kategorie, k nimž se došlo apriorně, např. na základě jazyka jiného. Rozlišování slovních kategorií (sloveso, substantivum, adverbium atd.), funkcí uvnitř jednotlivých kategorií (osoba nebo rod u slovesa, rod nebo číslo u substantiv atd.) anebo vzájemné vztahy slov jsou nejrůznějšího druhu a často velmi složité. Jestliže nedbáme postavení slov ve větě, intonace, rytmu atp., je třeba, abychom studovali funkce variací fonických elementů slov: fonémy a jejich seskupení a přízvuk. Přitom ovšem není ještě uspokojivě vyřešena otázka, zda lze odhalit fonologickou charakteristiku rozčlenění věty v slova nebo skupiny slov. Cohen nachází v amharštině příklad toho, jak vkladné [ə] mezi jednoduchými souhláskami může charakterisovat počátek slova (nəgus; „ə“ jinak normálně není v otevřené slabice mezi jednoduchými souhláskami).

Oblast slovních druhů už ovšem patří do gramatiky. A tu je třeba zkoumat, do jaké míry může nejen studium morfologické, nýbrž i studium fonologické vést k stanovení distinktivního charakteru znaků rozlišujících kategorie, které mají zvláštní funkce uvnitř některých druhů slov anebo které jsou společné několika z nich. A tak se již dávno konstatovalo, že některé fonetické útvary nezasahují jistá méně důležitá slova, která jsou často krátká a nepřízvučná. Byly také zaznamenány jiné zvláštní případy přízvukování, např. u imperativu sloves nebo vokativu jmen. Takové „vý[284]jimky“ bylo možno odůvodnit zvláštní úlohou některých forem. Také bylo často pozorováno, že analogie působila proti pravidelnosti fonetického vývoje. Bylo ukázáno (Trubecký), že v jazycích je možno nalézt jevy, které nejsou ani čistě fonologického, ani čistě morfologického charakteru. A tak byl vytvořen termín morpho-phonologie, morfonologie, označující studium fonologie morfémů, zejména užívání fonémů jako prvků konstituujících elementy morfologické. Touto cestou se dále došlo ke zkoumání, jak působí forma na fonémy, a ukázalo se, že gramatika může přímo působit na výslovnost, na uchovávání nebo vznik hlásek apod. Jasným příkladem fonologické diferenciace (a tedy působení funkce na zvukovou formu) je rozdílnost přízvukování mezi řeckými slovesy a podstatnými jmény, jiný příklad vidí M. Cohen v amharštině, kde jména činitelská na -i jsou výjimkou z pravidla o měkčení tehdy, když jejich význam je oddělil od slovesného kořene. Neměkčení se tak stalo charakteristikou jmen. A také osudy starého diftongu oi ve francouzštině by se mohly vykládat takovým způsobem. V 17. století došlo k dvojí výslovnosti tohoto diftongu: ę, wę, wa. Výslovnost ę se pak ustálila v určitých případech: v koncovkách tvarů „imparfait“ a kondicionálu -ait, zatímco jinde nacházíme větší rozmanitost (Chinois, Japonais), při čemž v některých případech (Français, François) došlo k sémantické segregaci a ustálení dvou tvarů. Cohen uvádí příklady z jiných jazyků (etiopštiny, arabštiny), kde rovněž došlo podobným způsobem k vyčlenění kategorie gramatické nebo sémantické.

Zvláštními příklady funkční výslovnosti jsou případy, kdy konservativní pravopis může vést v dalším vývoji k restauraci oněmělých fonémů. Tak latinské -s na konci slov oněmělo a nezanechalo v italské flexi žádné stopy. Bylo však restituováno, snad vlivem škol, a poskytlo staré francouzštině možnost rozlišovat podmět (cas sujet) a předmět (cas régime) a později i francouzštině, španělštině a portugalštině možnost rozlišovat singulár od plurálu, které ovšem ve francouzštině bylo nakonec jen grafické. Funkční výslovnost -s v nové době vidíme např. ve francouzštině u tous (zájmeno).

Cohenova studie tedy vede k zamyšlení nad tím, jak studium detailů fonologických funkcí může souviset s rozdílnostmi kategorií morfologických a sémantických.

II. Fakta jazyková a myšlení.[3] Jazyk je nástrojem sdělování, komunikace; není nástrojem jednoduchým: jest to „ústrojí“ (machinerie) velmi složité, které má svou vnitřní organizaci, svůj systém, s vlastními zákony setrvačnosti. V různých společnostech se liší od řeči jiných společností; je normálně omezen na komunikační funkci uvnitř určité skupiny lidí. Podobně, ale ne zcela stejným způsobem jsou omezeny instituce, zvyky, víra, technické zvyklosti: každý společenský jev má jistou autonomii. Jazyk však ve svém neustálém vývoji v mezích své vnitřní setrvačnosti je účasten i na všeobecném vývoji živých bytostí a lidstva. Přizpůsobuje se různým funkcím od rozhovoru až k potřebě vyjadřování vědeckých spekulací. Slouží k představování myšlenek. Jazyk však není myšlenka, není myšlením. Není ani úplná koincidence mezi myšlením a jazykem: ;,Bien que toute pensée paraisse s’expliciter en éléments du langage, et que toute phrase, tout mot ait normalement une signification, il n’y a pas entière coïncidence entre pensée et langage. Il y a de la pensée qui excède le langage et du langage automatique sans pensée proprement dite.“ (s. 390) A také existuje myšlení, které se vyjadřuje hudbou, výtvarným uměním apod. (Zvlášť je však třeba posuzovat i některé formy uvažování matematického („il faut considérer à part le raisonnement mathématique“), které ostatně může v jistých oblastech vystačit i se zvláštními representačními značkami. A tu plynou zajímavé problémy např. z toho, že logika může užívat slov. Aristoteles dokonce myslil, že gramatické kategorie jeho mateřského jazyka odpovídají absolutním a neměnným kategoriím lidského myšlení. Do rozpaků by ho bylo jistě přivedlo zjištění, že některé jazyky nepotřebují spony (ruština nebo arabština) anebo že místo spony vyjádřené slovesem užívají vyjádření zájmenného („l’homme-malade-lui“ — typ doložený pro semitské jazyky). Že je třeba velké opatrnosti, pokud jde o vztah myšlení a řeči, a tedy logiky a grama[285]tiky, ukazují i příklady jako cogito — je pense, Petri — de Pierre. Zde ovšem gramatické vyjádření 1. osoby anebo posesivnosti v obou případech je, liší se jen způsob lingvistického vyjádření, ačkoli způsob myšlení lidí v obou případech může být totožný. Stopovat vlivy myšlení na jazyk je tedy velmi nesnadné, zvláště uvědomíme-li si, že latinské koncovky mohly snad být kdysi také oddělenými elementy.

Jak se některé oblasti myšlení mohly nekrýt s jazykem, o tom svědčí příklady vět Les arbres sont verts nebo Die Bäume sind grün, které neříkají přesně totéž, jako věty Ils sont verts, les arbres; Grün sind die Bäume, zatímco logicky a = b právě tak jako b = a. Mimo nástroj-jazyk mohou být některé vyšší typy logického uvažování a ovšem také „machines à raisonner“.

Jistá volnost vztahu k formám jazyka plyne i z toho, že člověk jako individuum nemusí zůstat odkázán jen na svůj mateřský jazyk. Existuje možnost naučit se cizímu jazyku, dokonale mu rozumět a užívat ho k vyjadřování svých myšlenek. A mimo to — kromě normálního užívání jazyka — je možno vyjadřovat se chybně (bez újmy porozumění) anebo vybírat si různé prostředky z důvodů afektivních, estetických apod.

Pokud jde o slovník, jeho vztahy k činnosti společnosti a jejímu myšlení jsou bezprostřední, ale i tak velmi složité. Avšak u materiálu fonického a u gramatické stavby (matérial phonique, charpente gramaticale) jsou vztahy nepřímé a těžko určitelné. Jazykový systém má svůj vlastní vývoj, závislý sice na vztazích vnějších (non sans relation avec autre chose), ale do určité míry autonomní. V kterémkoli jazykovém systému bez výjimky se neuvědomělým výběrem došlo k dočasnému fixování určitého vymezeného počtu samohlásek a souhlásek, kterých se užívá jako fonémů, tj. zvuků sloužících k rozlišování významů (phonèmes — c’est-à-dire des sons susceptibles de distinguer des significations). Tyto fonémy vstupují do rozličných kombinací, konstituují slova. Slovo mimoto ovšem má na nějakém (pevném nebo proměnlivém) místě přízvuk (zvýšení nebo zesílení hlasu). Tam, kde z jistých důvodů je možný počet kombinací menší (tak např. u jednoslabikové čínštiny), může být počet samohlásek v náhradu znásoben růzností modulace. Také gramatické prostředky (vyjadřující v různých jazycích např. rod, číslo, osobu …) jsou různé, avšak přece jen počtem omezené; např. významové modifikace konce, začátku nebo vnitřku slova, popř. několik takových modifikací zároveň, připojování prefixů či sufixů, připojování krátkých slov bez vlastního přízvuku. Takové prostředky však mohou být nahrazeny pevným postavením slov ve větě (např. předmět přímý ve fr.). Zde už také vidíme, jak je syntax svázána s morfologií, či dokonce jak je v jistých případech jejich rozlišování nemožné.

Pokud jde o počet jednotek lexikálních, které postačují myšlenkovým sférám určitého kolektivu, mluví Cohen o obvyklém počtu slov (30.000—50.000), při čemž ovšem kořenů je méně, a proto dochází v jazycích k derivaci (modifikací kořenů nebo pomocí afixů) anebo k přechodu slov z jedné kategorie do druhé, k změnám gramatické charakteristiky (fr. manger sloveso, le manger subst.). Některé lexikální elementy mohou fungovat jako obvyklé modifikátory (modificateurs usuels).

Jedna myšlenka může tedy být vyjádřena nejrůznějším způsobem: tak intensita nějaké vlastnosti může být ve francouzštině vyjádřena pomocí modifikátorů jako très …, extrêmement …, formidablement beau, v italštině pak také jedním slovem (bellissimo …).

Srovnáváním jazyků, s přihlédnutím k způsobům vyjadřování kategorií myšlení, docházíme k závěru, že některé tendence jsou velmi obecné, např. v morfologii snaha po unifikaci (jako výraz snahy po ekonomii pozornosti a paměti). Taková snaha umožnila např. náhradu rozmanité latinské konjugace ve futuru (srov. amabo, ale legam) jednotným typem (amare habeo). Opačně však působí častá frekvence, a tak máme od indoevropštiny až do nové doby protiklad tvarů est, sont.

Příkladem funkční závislosti stavby jazyka na mimojazykové realitě jsou formy času u sloves anebo vymizení duálu u mnoha jazykových skupin ve prospěch protikladu jedinosti a mnohosti v souvislosti s vývojem způsobu myšlení.

[286]Změní-li se způsob života anebo mentalita společnosti vlivem cizího nárazu, gramatická struktura jazyka se tomu může přizpůsobovat; to bylo pozorováno např. u maďarštiny a finštiny, když se obě ugrofinské skupiny usadily uprostřed evropských národů. Jiné zjistitelné přizpůsobení je patrné u Kanaků na Nové Kaledonii, kde působila francouzština. Nápadný a průkazný je v té věci příklad mnoha zaostalých národů, jejichž numerický systém byl buď nevyvinutý, anebo téměř neexistoval, a byl ustaven v důsledku vnějšího nárazu. Důležitými vlivy pak jsou i vlivy cizích jazyků na jazyk, který je na začátku literární tradice. Tak mohou působit i překlady. Lingvistický materiál a gramatika se změnám a adaptaci nebrání. Vždyť spisovná latina se formovala pod vlivem řeckým. A i když francouzština, která nahradila latinu v administrativě a vědě 16. a 17. stol., gramatiku nezměnila, nacházíme v ní věty delší a složitější, mnoho slov nových a užívání fonémů v nových podmínkách (např. t mezi samohláskami).

Jazykový systém, nástroj lidské společnosti, který byl jednou ustaven, má svou relativní autonomii, své vlastní reakce na vnější síly, vyvíjí se vlastním způsobem a na základě své vlastní setrvačnosti (il évolue sur son mode propre et avec son inertie particulière). To znamená, že je zde neustále jakési posunutí koincidence (décalage) mezi procesy myšlení a jazykem („… il y a constamment décalage entre les mouvements de la pensée et ceux du langage …“). Proto by nebylo správné, kdybychom chtěli prostřednictvím ustavené jazykové struktury zkoumat všechny podrobnosti mentality společenství, které jazyka užívá.

III. Jazyk a kulturní pronikání.[4] M. Cohen zkoumá a osvětluje, jak se různé druhy přenášení kultury projevují na faktech jazykových.

Obecně platí, že se jazyky vyvíjejí. Každý stav jazyka, tj. jakýkoli jazyk nějaké skupiny lidí v dané době je podroben změnám pomalejším či rychlejším. Jazyk může ovšem zůstat po jistou dobu v podstatě stejný a může existovat, aniž by bylo třeba jej nazvat či kvalifikovat nově. Tak např. moderní spisovná francouzština existuje přibližně již tři století a bude trvat ještě dále, i když víme, že Francouz 20. století nemluví a nepíše přesně tak jako Descartes. Tři století však představují jen nepatrný časový úsek.

Rovnováha jazykových systémů bývá za jistých podmínek porušena a dochází k zrození jazyků nových. Na vývoj a změny jazyka působí opotřebování, které však je brzděno tendencí opačnou, snahou zachovat srozumitelnost a tradiční formy. Každý systém kteréhokoli jazyka v daném okamžiku, i když je v rovnováze (ostatně ne zcela pevné), má slabé body. Tak např. v latině systém šesti pádů byl otřesen oněměním pádových koncovek, možností směšování tvarů a možností vyjadřovat stejné vztahy předložkami. A tak opotřebování koncovek v pozdní mluvené latině, která se stále více vymykala kontrole jazyka spisovného, znemožňovalo fungování starého systému. Musila se proto konstituovat nová rovnováha jinými prostředky, které vztahy mezi slovy vyjadřovaly jinak. Změny takového druhu jsou pomalé. Než se z jednoho jazyka vytvoří jazyk, který je možno kvalifikovat jako jiný, trvá to tisíce let.

V dějinách dochází také k substituci jazyků a k bilingvismu. Lidé, kteří mluví jistým jazykem, snad vždy jsou v kontaktu (mírovém či založeném na násilí) s jinými skupinami lidí. Jestliže se i bez takového kontaktu a vlivu může jeden jazyk přeměnit v jazyk jiný, dochází v historii často také k substituci jazyků, ať už např. dobyvatelé svůj jazyk jiné skupině lidí vnutí, anebo si sami jazyk porobených osvojí. A tak latina dobyvatelů vytlačila z Galie keltštinu, avšak galorománština zvítězila nad germánskými jazyky Franků, Burgundů, Normanů atd. — V takových případech jsou však vždy jistá období koexistence obou jazyků a bilingvismu, který tedy není, jak z historie vidíme, ničím výjimečným. A ovšem jazyk, který přežije, bývá stykem s jiným jazykem ve svém vývoji ovlivněn. Tak ve francouzštině je možno zjistit „transfusions“, zvláštnosti keltské a francké výslovnosti, slovníku atp.

Transfundují i systémy písma. Ty se přejímají od jiných národů v souvislosti s vývojem styků [287]kulturních. Tak se s pronikáním křesťanství a římských institucí šíří písmo mezi Slovany a Germány (latinka nebo abeceda řecká); pronikání islámu do Afriky a Asie bylo doprovázeno šířením písma arabského; podobné vlivy vidíme i tam, kde se šířilo již dříve písmo klínové anebo na východě Asie písmo čínské. — Písmo se však nepřejímá jako isolovaná forma: i s ním přicházejí cizí slova a způsoby vyjadřování.

Zvláštní kapitolou je přežívání mrtvých kulturních jazyků v souvislosti s existencí určitých kast, vrstev vzdělanců. Na rozdíl od jazyků, které vymizely úplně, protože nesloužily vyvinuté civilisaci a hodnotné psané literatuře, jazyky jako klasická latina, řečtina apod., i když se nazývají „mrtvými“, jsou přece jen konservovány („langues en conserve“), ovšem jen u skupin vzdělaných lidí, kteří jsou svou profesí v jistém slova smyslu určeni k „bilingvismu“. V některých takových případech jde vlastně jen o kastu kněží (např. funkce latiny v katolické církvi). Avšak i tu se k takové kastě přidružují i jiné skupiny lidí, písaři, administrativní pracovníci (v středověké Francii aj.); dokonce se stává, že mimo jazyk národní a jazyk náboženské kasty existuje ještě zvláštní spisovný jazyk administrativní (např. aramejština v určitém období v Babylonii).

Nástrojem přenášení kultury může být i jazyk mrtvý. Příkladem toho je zase francouzština, která je po první etapě volného vývoje, zejména od renesance, zaplavována prvky latinskými do té míry, že se dnes její slovník skládá ze dvou skupin slov různého typu (deux stocks de mots différents): jsou to slova lidová (oeil, frêle) a slova „učená“ (oculaire, fragile). Ale nejde jen o slova, jak se často zjednodušeně říká. Popis a rozbor moderní francouzštiny ukazuje, že jde i o prvky, které pronikly do tvoření slov, do gramatiky a do výslovnosti (srov. été proti estival, expérience, exclusion). Polatinštění francouzštiny je zajímavým protikladem pofrancouzštění správy (1539) a vědy (discours de la Méthode z r. 1637): jazyk potřebuje výrazy, které dříve neměl, a proto je přejímá z latiny. — Podobně koncem 17. století přichází velké množství prvků řeckých. Je to v době, kdy se buržoasie již dostává k moci, kdy se rozvíjí technika, průmysl, přírodní vědy. — Část takových prvků přichází v době, kdy je třeba doplnit politický slovník (tedy v době vytvoření francouzské republiky). A tak ožily ve francouzštině i prefixy nebo sufixy řeckého původu jako hyper-, auto-, -cratie (aristocratie, démocratie), -logie a vznikají pak i hybridní slova řecko-latinská jako automobile nebo sociologie. A tím se také aklimatisovaly nové skupiny hlásek, jako ps (psychologie). Tu už ovšem nejde o důsledky bilingvismu, jako tomu bylo v době renesance u velké části vzdělanců. Postupem doby přestaly být tyto řecko-latinské prvky majetkem pouze nečetné vrstvy, a staly se součástí celonárodního slovníku.

Prvky uvedených antických jazyků transfundovaly také do ostatních jazyků evropských. V španělštině a v italštině však rozdíl mezi slovy původními a přejatými není tak velký jako ve francouzštině. Větší však je rozdíl v angličtině, kde je původní slovní zásoba germánská. V některých jazycích se často projevují vlivy jiného druhu: tak něm. Wasserstoff anebo rus. vodorod jsou kalky vytvořené podle vzoru hydrogène.

M. Cohen měl ve svém díle možnost zabývat se obdobnými transfusemi v jazycích semitských. Tak byla do Habeše importována z Arábie (od 6. stol.) „klasická etiopština“ (guèze), do které pronikly prvky domácí a řecké. Když pak v době od 9. do 13. století zvítězila příbuzná amharština, guèze dále fungovala jako jazyk náboženský a spisovný. Od 19. stol. guèze slouží jen náboženství, avšak amharština v souvislosti s rozšířením své funkce přejala četné prvky řeči guèze, což působilo na gramatiku a na slovník i na udržení některých starších způsobů výslovnosti (zejména u lidí ze vzdělaných vrstev). — Podobně se dlouhou dobu udržela hebrejština (která byla do Palestiny asi r. 1000 před n. l. přinesena vpádem z jihu) jako jazyk náboženský; zde dokonce máme doklad, jak se mrtvý jazyk stal znovu (na části území Palestiny) jazykem mluveným, ovšem proniknut prvky z evropských současných jazyků.

Obecně dochází k transfusím mezi jazyky současnými. Různé národy vynikají v různých oborech (hudba, malířství, průmysl, vojenství, politická organizace) a tím působí na své okolí. Nápadně se takto projevuje zejména vliv jazyků germánských na jazyky ugrofinské, kde vidíme i vlivy [288]na gramatiku. Pozorujeme i období reakce proti cizím prvkům, např. v současné němčině. Období prostupnosti a neprostupnosti jazyků (perméabilité — imperméabilité) se tedy mohou střídat.

IV. Jazykověda a dialektický materialismus. Tomuto thematu věnoval M. Cohen nemálo úsilí. Je předmětem i samostatné brožury Linguistique et Matérialisme dialectique.[5] M. Cohen ovšem tuto látku propracovává ještě dále na různých místech a zejména v díle Pour une sociologie du langage. Jazyk poskytuje materiál ověřující dialektický materialismus. Studium jazyka však může vést i k novým aplikacím dialektické metody.[6] Sama historie vědy o jazyce je dobrou ilustrací vzájemné souvislosti věcí a jevů. Věda o jazyce je vázána na obecný pokrok civilisace a na vývoj a rozvoj jednotlivých věd: od praktické potřeby (tlumočení, překládání — interakce mezi národy) k popisu gramatického systému, od popisu k hledání dalších souvislostí vnějších i vnitřních, k myšlence, že se jazyk vyvíjí, a k lingvistice jako vědě v 19. století, kdy se objevuje srovnávací metoda a lingvistika historická a možnosti prehistorických rekonstrukcí. Ukazuje se, že se uvedená jazyková fakta objasňují zásadami materialistické dialektiky: protikladností, vzájemným působením, neustálou změnou, vznikem nových kvalit … Při zkoumání vnitřní struktury jazykového systému je nutno dbát na to, co je hlavním článkem struktury, orientovat se na střední normu a neupnout se na náhodné detaily, na individuální a krátkodobé odchylky. Naopak však bude třeba zabývat se i takovými odchylkami, které mohou být představiteli nových tendencí; a stejně bude třeba zkoumat i „výjimky“, dosvědčující stav dřívější. Jazyk je třeba zkoumat jako systém systémů (systém hlásek nesoucích význam, systém gramatických forem, lexikon). Je třeba zkoumat vztahy mezi členy systémů (protiklady, alternace fonologické; soubor vztahů mezi slovy, vyjádřených gramatickými prostředky), je třeba zkoumat funkce tvarů (morfémů a jejich protikladů: -ons proti -ions) a funkce vyjádřené sledem prvků ve větě. V plánu lexikálním je třeba zkoumat vztahy mezi morfosémantémy, i zde nacházíme princip protikladnosti. Nestačí zkoumat jen materiál. Je třeba klasifikovat významy, studovat, jak jazyky vyhovují potřebě označovat předměty, stavy, děje, abstraktní pojmy; je třeba studovat složité vztahy mezi základními a odbornými složkami slovníku a odraz různých podmínek kolektivní psychologie. Struktura jazyků je dobrým námětem k studiu vnitřní struktury, specifických vlastností faktů, které tuto strukturu tvoří, při čemž zároveň zkoumáme i vztahy této struktury k faktům jiným, k faktům myšlení a k jejich společenským podmínkám. I při zjednodušeném zkoumání stavů (bez přihlížení k vývoji) lze a je třeba aplikovat principy dialektického materialismu. Tím spíše ovšem při studiu vývoje jazyků. Při všech souvislostech má jazyk svou vlastní setrvačnost a jeho vývoj nemusí být paralelní s vývojem různých podmínek vnějších.[7]

[289]M. Cohen je oprávněn k tomu, aby se zabýval obecnými problémy jazykovědy. Je k tomu oprávněn proto, že svým hlubokým a pilným studiem konkrétního materiálu získal vědomosti, které mohou být předmětem skutečného filosofického zevšeobecnění, a není tedy odkázán na lacinou, planou subjektivní spekulaci.

Dílo M. Cohena je pro lingvisty nejrůznějších oborů vysoce užitečné a poučné.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 4, s. 282-289

Předchozí František Kopečný: Ještě k opisnému préteritu v češtině (Odpověď akademiku Trávníčkovi)

Následující Jaroslav Zima: Nová studie o struktuře moderní francouzštiny