Monografie o českém časovém souvětí

Jaroslav Bauer

[Kronika]

(pdf)

Монография о чешском сложновременном предложении / Monographie sur la proposition subordonnée de temps en tchèque

Stať K časovému souvětí v dnešní češtině, kterou v tomto čísle uveřejňujeme (s. 10-18), je malým úryvkem z obsáhlé kandidátské disertace Leonida Ivanoviče Rojzenzona, tč. staršího učitele na katedře ruského jazyka Uzbecké státní university Ališera Navoje v Samarkandu, o českém časovém souvětí (Složnopodčinennoje predloženije s vremennym pridatočnym v češskom jazyke).

Její autor se zúčastnil jako příslušník Rudé armády bojů o osvobození naší vlasti (jeho oddíl byl vyznamenán za zásluhy o osvobození Brna) a pobyl pak kratší dobu v Československu. Tu se seznámil prakticky s českým jazykem a tak si jej oblíbil, že se rozhodl věnovat [72]mu svůj vědecký zájem. Nedal se odradit tím, že na místě vzdáleném od sovětských slavistických středisek musel zápasit s velikými obtížemi při opatřování vědecké literatury a jazykových pramenů i s jinými potížemi. A zvolil si dokonce jednu z nejobtížnějších a nejméně zpracovávaných oblastí české mluvnice: syntax souvětí. Volba časového souvětí byla šťastná, protože jde o jeden z nejsložitějších a nejzajímavějších typů souvětných; u nás mu dosud nebyla věnována soustředěná pozornost. Tak vznikla velká monografie o českém časovém souvětí, obhájená autorem úspěšně jako kandidátská disertace. Publikovaný autoreferát (vyšel ve Lvově 1957) a 5 velkých statí o celkovém rozsahu více než 180 tiskových stran nám dává dobrou představu o práci jako celku.

Má dva základní oddíly: v prvním autor sleduje historický vývoj časového souvětí a v druhém podrobně analyzuje jeho dnešní stav; průběžně sleduje frazeologizaci některých typů.

Časové souvětí dělí Rojzenzon na tři tradiční typy: 1. souvětí s ději současnými; 2. souvětí, v němž děj věty hlavní následuje po ději věty vedlejší (predloženija sledovanija), tedy s předčasností vedlejšího děje; 3. souvětí, v němž děj věty hlavní předchází před dějem věty vedlejší (predloženija predšestvovanija), tedy s následností vedlejšího děje.

To je však jen celkové rozdělení a v rámci jednotlivých typů pak autor jasně odlišuje různé odstíny časového vztahu, takže mu neunikl důležitý rozdíl mezi časovými větami odpovídajícími na otázku kdy? a prostě časově zařazujícími hlavní děj, a mezi časovými větami odpovídajícími na otázku jak dlouho? a vymezujícími trvání hlavního děje.[1] Podrobná analýza ho vedla i k odlišení souvětí se vzájemným časovým vztahem dějů (jedna věta tu není určením druhé).[2]

Tak v rámci současnosti rozlišuje prostou současnost (v nové češtině se vyjadřuje zejm. spojkami když, jak, co; zatím co, mezitím co), současnost opětovaných dějů (kdykoli), současnost s vymezením trvání hlavního děje (ograničiteľnaja odnovremennosť: základní spojky tu jsou dokud, pokud) a současnost se souběžným postupným rozvíjením obou dějů (tou měrou jak, čím déle — tím více apod.). Poslední typ se u nás obvykle do časového souvětí nezařazuje a považuje se za měrově srovnávací nebo měrový. Rojzenzon sám jej pokládá za typ v češtině ještě plně nerozvinutý, teprve vznikající.[3]

V souvětí s předčasností vedlejší věty rozlišuje obyčejné sledování děje věty hlavní za dějem věty vedlejší (prosté se spojkami když, jak nebo zdůrazněné se spojkovými výrazy potom co, poté co apod.), vymezení počátku děje věty hlavní (od té doby co), okamžitý nástup děje (když, jak; sotva(že), jakmile, jak jen, hned jak aj.); zde odlišuje jako zvláštní typy souvětí vyjadřující rychlý sled dvou dějů (než — už, sotva — už apod.) a souvětí vyjadřující nečekaný, překvapivý začátek druhého děje (když tu, když vtom, až tu, až vtom apod. — viz článek).

Podobně rozděluje souvětí s následností vedlejšího děje na typ s prostým sledem dějů (např. dříve než) a typ, v němž se vymezuje trvání, průběh hlavního děje (dokdy? — dokud ne, než, až).

Ve všech typech sleduje podrobně vztah časových a vidových tvarů přísudkových sloves v obou větách a vypočítává všechny možné jejich kombinace (zde by bylo mnohde žádoucí zobecnění).

Plodné je rozlišení spojek s obecným časovým významem (obščevremennyje sojuzy, např. když, jak) a spojek specializovaných jen na jeden odstín časového vztahu (zatímco pro současnost, jakmile pro předčasnost s rychlým nástupem hlavního děje apod.).[4] A zajímavá zjištění přináší i podrobné sledování, jak vznikají a více nebo méně se ustalují složité spojkové výrazy. (Místy autor pod vlivem ruštiny, [73]v níž proces vzniku složených spojek postoupil daleko více než v češtině, přeceňuje sepětí a gramatikalizaci takových výrazů.)[5]

Mnoho nových postřehů vyplynulo ze stálého zřetele k frazeologizaci různých typů časového souvětí nebo aspoň jeho složek. I když nebudeme s autorem vždy souhlasit, pokud jde o míru frazeologizace, musíme obdivovat bystrost jeho pohledů a proniknutí do této obtížné syntakticko-sémantické problematiky českého jazyka. Výsledky svých pozorování shrnul ve stati K izučeniju prirody složnych predloženij, Trudy Uzbekskogo Gosud. Universiteta im. Ališera Navoi, Novaja serija 62, Samarkand 1956, s. 83—117.

Pozorná analýza bohatého novočeského materiálu, získaného excerpcí několika desítek knih z 19.—20. stol.,[6] umožnila Rojzenzonovi i stylistické hodnocení jednotlivých konstrukcí a spojovacích prostředků. Překvapuje, jak se cizinci, který nemá přímý styk s českým jazykovým prostředím, stylistická charakteristika většinou dobře podařila. Přihlíží i k materiálu nářečnímu, pokud mu byl dostupný.

Pohled na české časové souvětí prohlubuje autor srovnáním s ruštinou, někdy i s ukrajinštinou a polštinou. Ale výklad je všude podán z hlediska českého systému, nikoli snad porovnávacím způsobem.

Z historické části své práce publikoval Rojzenzon dva úseky: pojednání o reliktech archaických konstrukcí vyjadřujících časové vztahy v stč. (O nekotorych archaičeskich konstrukcijach složnovremennych předloženij v drevnečešskom jazyke, v cit. edici Uzbecké university 73, 1957, s. 101—123), předeslané v celé práci před vlastní analýzou jednotlivých typů stč. časového souvětí, a rozbor souvětí s předčasností a následností děje věty vedlejší (Iz istoričeskogo sintaksisa češskogo jazyka, cit. edice 92 — Slavjanskij sbornik, 1958, s. 131—163).

Pro úplné vyřešení problému archaických konstrukcí, které by bylo možno považovat za zbytky vyjadřování časových vztahů z doby před rozvojem hypotaxe, nemáme dosud potřebné předpoklady (autor se nemohl ještě opřít ani o staročeskou skladbu Trávníčkovu[7]) a nelze ji řešit na podkladě analýzy jednoho typu souvětí. Proto jsou v této části Rojzenzonovy práce nutně vedle postřehů správných i výklady sporné a chybné. To nijak nezmenšuje záslužnost pokusu samého.

Mnohem zdařilejší je konkrétní analýza jednotlivých typů staročeského časového souvětí. I zde by bylo zapotřebí rozšířit materiálovou základnu (autor měl k dispozici jen starý Výbor z literatury české I. II. z r. 1845—46 a mimo něj jen málo textů) a prohloubit historickou perspektivu jasnějším rozlišením chronologických vrstev v staročeském období. Ale už v nynější podobě je práce cenným příspěvkem k osvětlení vývoje našeho časového souvětí.

Z novočeské části své disertace otiskl Rojzenzon kapitolu o souvětí s ději současnými a o souvětí s předčasným dějem vedlejším (Pridatočnoje predloženije vremeni v sovremennom češskom jazyke. Predloženija odnovremennosti. Cit. edice 62, 1956, s. 3—44. Predloženija sledovanija, tamtéž 79, 1957, s. 41—89). U každého speciálního typu ukazuje úvodem rozdíl od stavu staročeského a všímá si pak vývoje v 19. stol. a zejména dnešního stavu.

Je skutečně škoda, že podrobná a cenná monografie Rojzenzonova vychází (s velkými typografickými potížemi, které jsou pramenem mnoha chyb v českých příkladech) v periodiku pro nás těžko dostupném a po částech. Kdyby vyšla jako celek, s propracováním některých partií na základě ještě širšího materiálu a s přehlédnutím z české strany, stala by se ještě významnějším přínosem k poznání syntaktické stavby českého jazyka. Vždyť je to vůbec jedna z prvních monografií o českém souvětí. A je pro nás zajímavá i po stránce metodické, neboť je vcel[74]ku zpracována způsobem obvyklým v sovětských syntaktických pracích.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 1, s. 71-74

Předchozí Antonín Vašek: Nová práce o valašském nářečí

Následující Pavel Trost: Kniha o větné fonologii