Poznámky o využívání slovní zásoby v češtině humanistického údobí

Emanuel Michálek

[Články]

(pdf)

Заметки об использовании словарного запаса в чешском языке эпохи гуманизма / Remarques sur l’utilisation du vocabulaire dans le tchèque de la période humaniste

Velmi významnou etapu ve vývoji našeho jazyka znamená údobí českého humanismu. Není pochyby o tom, že humanistický text se liší od nehumanistického znaky dostatečně výraznými, zejména pokud jde o stavbu větnou. V této stati bychom se chtěli zamyslit nad otázkou, do jaké míry lze také u slovní zásoby mluvit o specifickém humanistickém využití.

Protože odborná literatura lingvistická nevěnovala těmto otázkám dosud takovou pozornost, jakou zasluhují, nemohou si naše poznámky činit nárok na nějaké definitivní řešení, nýbrž mají nutně jen předběžný a pokusný ráz.[1]

Jedním z významných představitelů českého národního humanismu je Viktorin Kornel ze Všehrd. Všehrdova rozsáhlá spisovatelská činnost zahrnuje díla dvojího druhu: Jsou to jednak humanistické překlady literatury starokřesťanské (spisy Jana Zlatoústého a Cyprianovy), jednak známé dílo právnické „Knihy devatery“, shrnující a dovršující starší právnickou literaturu českou. Právě tato okolnost dovoluje srovnávat jak jednotlivá Všehrdova díla mezi sebou, tak i „Knihy devatery“ s předhumanistickou právní literaturou. V tomto příspěvku nám půjde o srovnání slovní zásoby „Knih devaterých“ a jejího využití se stavem, který vykazují starší právní knihy. I když věnujeme hlavní pozornost jen jedinému typickému humanistickému autoru, je snad možno některé závěry aspoň do jisté míry zobecnit pro náš národní humanismus vůbec.

Rozdíly, které se v díle Všehrdově jeví ve srovnání se starší právní literaturou, pokud jde o využití slovní zásoby, můžeme shrnout do několika bodů. Je to především daleko hojnější užívání pojmenování obrazného, zejména metafory a různých přirovnání. Dále je to hromadění slov významově málo diferencovaných (popřípadě oposit) a výrazů patřících do společného významového okruhu. Konečně sem patří tendence k hojnějšímu užívání ustálených spojení slov a zře[89]telná tendence k určité souměrnosti a vyrovnanosti nejen v syntaxi, nýbrž i v oblasti pojmenování.

Je nyní otázka, můžeme-li v uvedených rysech vidět charakteristické znaky humanistické, a jestliže ano, tedy proč. Nejde tu jistě o jazykové prostředky zcela nové, jaké se v předhumanistické slovní zásobě nevyskytují. Ale přece jen humanismus mohl mít, a podle našeho soudu skutečně měl, vliv na frekvenci i ráz těchto jevů.

Přihlédněme nyní blíže v naznačeném směru k slovní zásobě Všehrdových Knih devaterých, a to nejprve k pojmenováním obrazným.

Pročítáme-li Všehrdovo dílo, neujde nám, jak autor poměrně často sahá k obraznému pojmenování. Obrazným pojmenováním rozumíme záměnu založenou na vztazích vnitřních nebo podobnostech, které jsou mezi jevem pojmenovávaným a jevem, který je slovem běžně, konvenčně označován,[2] např. Všehrd mluví „o nahém obžalovaném“ a myslí tím „pohnaného bez obranných prostředků“ (s. 56[3]). Všimneme si zde (jako i ve všech dalších případech) především těch typů, které v starších právních knihách ještě běžně doloženy nejsou.

Sem bychom zařadili výrazy jako oděnie a zbroj v těchto spojeních: póvod … oděniem póhonu a žaloby i zbrojí spravedlností svých jest dobře opatřen (s. 61).

Podobné obrazy najdeme i tam, kde Všehrd mluví o cíli, který sleduje svým dílem: ne lotru palici strúži, ale zbrojí a braní muže dobrého opatruji (s. 65).

Zároveň zde poznáváme oblast, z níž Všehrd často volí svá obrazná pojmenování, totiž vojenství (srov. výrazy oděnie, zbroj, braň, palice apod.).

Jinou takovou oblastí je oblast zemědělství a každodenních činností a prací:

za to (tj. úředníci za svou práci) od lidí k živnosti své penieze a úplatky berú, a to jest jich, jakož často slýchají, pluh (s. 162); jak jsú spravedlivě počátek a základ právóm nalezli (staří Čechové), tak jsú jim potřebně, tak dokonale i užitečně i vrch a makovici vymyslili (s. 137); vetché slovo jest, že ze zlých obyčejóv dobrá se práva liehnú (s. 147).

Obecnější povahy jsou obrazná pojmenování v takovýchto spojeních:

jakž … žádný se neohlásí, ten se póhon tu hned přetrhá, vymazuje a míjie (s. 129); abychom jazyk svój (poněvadž jsmy Čechové) i třeli i rozšiřovali (s. 453); jestliže jest v to drženie ne právem, než mocí a jakúž koli bezpravností vkročil (s. 237).

Souhrnně můžeme říci o Všehrdových obrazných pojmenováních, z nichž jsme zde uvedli několik příkladů, asi toto: Tato pojmenování nezasahují zpravidla do vlastní terminologie. Neznamená to ovšem, že staročeská právní terminologie obrazných pojmenování vůbec neužívá. Ale jsou zde omezena na určité celkem ustálené případy a Všehrd zde nijak hlouběji nemění. Užívá prostě typů známých již z památek starších. Pokud jde o povahu obrazného pojmenování, užívá Všehrd někdy vedle sebe pojmenování přímého i obrazného: pro chválu a lehký vietr (s. 453), ten se póhon tu hned přetrhá, vymazuje a míjie (s. 129). Ale často se přímý význam nevyjadřuje, nýbrž vyplývá pouze z kontextu.

U Všehrdových obrazných pojmenování jde jistě velkou většinou o typy zcela lexikalizované. Autor na to ostatně na některých místech sám upozorňuje, když svůj obraz označuje za „vetché slovo“ (s. 147) nebo k němu připojuje poznámku [90]„jakož často slýchají“ (s. 162). Je známo z dějin evropského humanismu, jak humanističtí autoři rádi operovali obraty a větami hotovými a známými. Zde je jeden z kořenů humanistické záliby v příslovích, pořekadlech a citátech a jiných ustálených slovních spojeních. Na důkaz si jen připomeňme slova známého evropského humanisty Erasma Roterdamského: Elegantia sita est in verbis receptis ab auctoribus idoneis (ze spisu „Utraque copia verborum et rerum).[4]

Ani oblasti, z nichž byla volena obrazná pojmenování Všehrdova, nejsou nahodilé. Mají obdoby u jiných humanistických autorů našich i cizích a souvisí s literární tradicí antickou. U Všehrda pak jde také o vliv biblický, např. zbrojí spravedlností svých (s. 61, srov. R 6, 13).

Dalším rysem příznačným pro humanistické autory je, jak už jsme se zmínili, hromadění výrazů významově málo rozlišených a synonymických.

Máme zde především zřetelné příklady toho, že se Všehrd vyhýbá užití téhož výrazu blízko za sebou, např.:

někto věno s svého dědictvie na jiné dědictvie své převodí … a opět ktož s cizieho na své dědictvie věno přenášie (s. 233).

Nebo pro pojem „souditi“ je užito v několika řádcích za sebou takovýchto pojmenování: každému spravedlivý súd jde … nepřietele … jako přietele súdie … súdové spravedliví všem … se dějí (s. 413).

Jinde mluví o úkladnících, „kteří jsú mně vždycky tak velmi v mrzkosti byli, jak jsem se já jim velmi nelíbil“ (s. 458).

Představu „náležeti, příslušeti komu“ vyjadřuje Všehrd na jiném místě těmito výrazy: tu písaři samému (neb se to jeho úřadu dotýče) mluviti příležie … Na komorníka samého sluší odhádanie. Zvody všecky třie maji: miestokomorník, miestosudí a miestopísař (s. 161).

V těchto případech jde tedy o využití synonym, aby se autor vyhnul jednotvárnému opakování výrazu. Děje se to v duchu známé humanistické zásady, jejíž jednu versi čteme i v první naší humanistické gramatice a stylistice Blahoslavově: Obecné přísloví jest u latiníků … varietatem esse gratam. A protož utendum est aliquando synonymis et in nostra lingua.[5]

Blahoslav má ovšem ve své „Gramatice“ na mysli v prvé řadě jazykovou práci na textu biblickém. Proto nabádá k opatrnosti v užívání synonym a upozorňuje na rozdíly mezi nimi. Dotýká se úlohy synonym v díle povahy odborné a v odborné terminologii, např. tam, kde uvažuje o překladu latinských sloves sequi a imitari v náboženském názvosloví (Gramatika, s. 332).

Můžeme říci, že obdobně postupuje opatrně v otázce synonym v právní terminologii také Všehrd. Snaha po rozmanitosti výrazu není na újmu významové přesnosti a poměrné ustálenosti staročeských termínů. Všehrd užívá převážně synonym neterminologických.

O Všehrdově jemném smyslu pro tyto věci svědčí např. jeho úsudek o substantivizovaném adjektivu budúcí, jehož se ve staročeské právní literatuře někdy užívalo ve významu „nástupce, potomek, dědic“, srov.: panu Jetřichovi z Janovic, jeho dědicóm i budúcím.[6] Všehrd však soudí, že lze vystačit se slovem „dědic“: Jménem dědicóv ve dskách netoliko synové se mienie, ale také vnuci [91]i pravnuci a tak níže … Jménem budúcích nic se nerozumí a darmo se a beze všie příčiny a bez rozumu ve dskách to slovo psávalo (s. 175 a 177).

Jak ukázal akademik B. Havránek, byl humanistický jazyk po stránce lexikální školen tím, že autoři podle svých vzorů hromadili výrazy významově blízké.[7] Všehrd sahá k tomuto prostředku, aby zdůraznil, vystupňoval určité představy nebo myšlenky:

hleď, aby nic zmatečného, nic proti právu, nic proti obyčeji a zvyklosti neučinil, skrze co by tobě měla lehkost, škoda nebo posměch a odsúzenie přijíti (s. 109); vymyslili jsú (staří Čechové) přísahu tak póvodu jako pohnanému, ale těžkú, hroznú a strašlivú, aby žádný … nesměl se o spravedlivého … pokúšeti (s. 85); častí a mnozí svárové u desk a nesčíslné nesnáze a těžké bývají (s. 238).

Takovéto rozvíjení řetězů slov bývá především tam, kde autor sleduje nějaký konkrétní výklad. Zde často rozkládá myšlenku na jednotlivé názorné obrazy:

žalobník jedinú věc před sebú má, ale ktož odpoviedá, mnohé; neb musí odpierati, brániti, přenášeti, vymlúvati, umenšovati, odvozovati, odvracovati, potlačovati (s. 61).

Hromadění významově blízkých slov je ovšem známo už z právních textů předhumanistických. Jde tu o případy jako: aby držáno a zachováno bylo nebo: ižádnému, kteréhožkoli buď duostojenstvie, povýšenie nebo stavu.[8] U Všehrda je však užití tohoto prostředku daleko širší a řady tak vzniklé jsou mnohem bohatší. Porovnáme-li Knihy devatery s textem stylisticky tak bohatým a rozvinutým, jako je Komenského Labyrint, zjistíme, že se v této věci od něho příliš neliší. Podle statistiky Čyževśkého[9] je v Labyrintu asi na 20 stránkách více než 80 slovních řetězců alespoň tříčlenných (ovšem i nesynonymických). U Všehrda jsem jich zjistil na úseku přibližně stejném přes 70.

Všehrd zná i neuzavřené řady, které jsou tak charakteristické pro Komenského (Čyževśkyj, op. cit., s. 64n.). Souvisí to s tím, že se Všehrd snaží o výčty co nejúplnější, a kde to není možné, výslovně to uvede. Srov. příklady z „Knih devaterých“:

tu jest zpráva o listech i dobrých vólech, o ležení, o lání i o škodách i o jiných všech věcech, kteréž k listovniemu právu příslušejí (s. 27n.); k tomu súdu žádný o dědiny a zbožie … o žádné zápisy a naprosto o žádnú věc, kteráž k zemskému súdu příslušie, nemá žádného pohoniti (s. 22).

Všehrdovi nejde již jen o výraz plný a rozvinutý bez hlubšího zřetele k vzájemnému poměru mezi jednotlivými členy řad. Jeho řetězce slov jsou často vnitřně odůvodněné, spjaté vnitřními vztahy v míře větší než ve starší době.

Tak používá Všehrd u některých řetězců výrazů s významem souvztažným:

ale jest ten ne psaný než přirozený zákon, … k kterémuž nejsmy naučeni než učiněni, ne zpraveni ale narozeni (s. 152); ne jedné, ne dvojie nebo trojie, ale nesčíslné, dokonalé a ustavičné chvály jsú hodni staří Čechové (s. 136); póvodu i pohnanému společné a obecné, i rozdielné a zvláštnie co jest (s. 128).

Jindy uvádí v řetězcích případy, jejichž sounáležitost je dána činiteli společenskými, tradicí apod.:

bude (žalobce) moci toho, na komž jest právo ustál … pohnati, buď oč koli, buď o dědictvie nebo o škody nebo o dluh, malý neb veliký (s. 22); měj přátely jaké chce, chudé nebo bohaté, [92]syny, strýce, bratří … nemóž než na krále takové zbožie každé nezapsané připadnúti (s. 25).

Nezřídka najdeme u Všehrda i jiný typ:

každý … móže … proti každému sebe i spravedlnosti své brániti i na každém jí dobývati, tak chudý jako bohatý, žena jako muž (s. 7—8); aby (zlí) … dobré lidi o statky jich, o čest i hrdla … připravovati nechtěli (s. 9).

Zde autor prostě vypočítává všechny možné případy patřící do určité kategorie.

Takovéto typy, u nichž jde o členění určitých souhrnných pojmů, je třeba odlišovat od hojnějších případů prosté enumerace, při níž mezi pojmenováními spojenými v slovní řetězce není žádný bližší vztah.

Všehrd využívá i některých prostředků zvukových, i když ne v tak hojné míře jako později Komenský v „Labyrintu“. To ovšem souvisí i s různou povahou zmíněných děl. Sem patří hromadění slov se stejnou předponou nebo základem anebo opakování slov, např.:

aniž se tu kto vetřieti, vprošovati neb vkupovati móže (s. 34); súdce … próvody, dóvody, obrany, vývody, súdie (s. 70); jiní zmatci přiházejí se při žalobách, jiní po náleziech …, jiní při dskách (s. 420); kdež se žaloba ze škod … uteče, kdež se kto dokládá v žalobě, čehož okázati nemóže, kdež řečí psanú žalobu promění (s. 422).

Bylo by však možno uvést i typy jiné, např. (cizozemci) nepřátelé českého jazyka jsúce, chvály však statečné mužnosti a mužné statečnosti české zamlčeti jsú nemohli (s. 5).

Pokládal jsem za nutné zmínit se i o těchto věcech také proto, že zde bývá souvislost se starší domácí tradicí často přehlížena právě u Komenského. Činí tak podle mého názoru i studie Čyževśkého zabývající se stylistickým rozborem Labyrintu (na uv. místě s. 59—85). Autor zde prohlašuje Komenského styl v podstatě za barokní. Myslím, že nedocenil spojitost Komenského s českou humanistickou literaturou, počínaje již Všehrdem (B. Havránek, Vývoj, s. 51n.).[10]

Jiným takovým prostředkem, s nímž se u Všehrda často setkáváme, jsou antonyma. Bývá to zase ve výčtech, např.: daleko jsem zašel k proměněniem obyčejóv dobrých ve zlé, starých v nové, obyčejných v neslýchané, pravých v nepravé, upřiemých v lstivé, sprostných v úkladné (s. 444); přiházie se také … že pohánějící z žádné svévolnosti ani z bujnosti, ale z núze a z potřebnosti k póhonu bývá přitištěn (s. 122).

Tato tendence jde tak daleko, že Všehrd neváhá užít i méně obvyklých výrazů tím, že běžná slova opatří záporkou: všickni úředníci nebo neúředníci, súdce zemští nebo nesúdce (s. 104). Takovéto případy zároveň ukazují, že paralelnost, vyrovnanost a pravidelnost, která byla důležitým principem ve výstavbě humanistických period větných, byla často zachovávána i při umisťování jednotlivých výrazů ve větě.

U Všehrda pozorujeme různé typy paralelnosti. Především jsou paralelně stavěny některé výrazy patřící k témuž významovému okruhu, popřípadě synonyma:

o těch práviech země české jsem psáti umínil … na rózno a rozdielně položená shledati a v hromadu krátce sebrati má mysl všecka, mój úmysl všecken, všecka má práce jest (s. 8); právo stané každý na se sám uvodí, nebo pychem a hrdostí, že státi z úmyslu nechce, nebo nedbanlivostí a nepilností, že, věda a moha, nedbá k svému póhonu nebo k súdu státi, nebo fortelem a lstí, že chtě lidí oklamati, nestojí (s. 141).

[93]Ale nejčastěji užívá Všehrd souměrné stavby v protikladech:

na spravedlnost viece než na vtipnú chytrost, na jistý próvod než na nejistú výmluvnost spoléhaj (s. 55); jest ten ne psaný než přirozený zákon, kterémuž jsmy se nenaučili, nepřijali, nečtli, ale z přirozenie samého jej jsmy zachvátili, v se vpili a na sobě jej vytlačili, k kterémuž nejsmy naučeni než učiněni, ne zpraveni ale narozeni (s. 152).

Z uvedených příkladů je patrno, že Všehrd poměrně často staví myšlenku do určité souměrnosti, mnohdy právě ve spojitosti s antonymy. Paralelita myšlenková je tu pak ve svém účinku násobena paralelitou formální. Někdy přitom využívá i korespondujících spojek (nebo, ale, než), jindy přestává na paralelitě dvou (nebo i více) větných částí (popřípadě celků) bez užití formálních slov.

Uvedli jsme výše, že do právní terminologie v užším smyslu Všehrd celkem nezasahoval. Přece však již z toho, co bylo řečeno, je možno vyvodit, že se jeho postoj ve srovnání se staršími právními texty změnil, aspoň pokud jde o právní formuli. Nedbá již tak úzkostlivě její nedotknutelnosti jako doba starší (výklad o přísaze na s. 91, o zmatcích na s. 414). Bylo to jistě dáno celkovým vývojem právních názorů, např. u důkazních prostředků apod. Ale sotva lze tu pominout působení humanistických představ o stylu a jazyce vůbec.

Jako jeden z rysů charakterizujících Všehrdovu slovní zásobu vytkli jsme dále tendenci k ustáleným slovním spojením. Řadíme sem jednak sdružená pojmenování, jednak frazeologii v širším smyslu.[11] Obě velké skupiny jsou zastoupeny i v díle Všehrdově.

Již z příkladů, které jsme citovali u výrazů obrazných a synonymických, vyplývá, že k sdruženým pojmenováním sahá Všehrd poměrně často. Slovní zásobu svého díla rozhojňuje Všehrd mnohdy právě pomocí pojmenování sdružených. Připomeňme si některé charakteristické případy:

to znaje a vždycky před očima maje (s. 123); útok slove — slovo bral útok (s. 105); darmo a beze všie příčiny (s. 177); pro chválu a lehký vietr (s. 453); tak a na takový zpósob (s. 211).

Stranou můžeme nechat terminologické typy otec poruční (s. 167), otázky činiti (s. 240), protože u nich Všehrd celkem zachovává stav známý z právních textů starších údobí. Pokud jde o ostatní typy, můžeme v díle Všehrdově zaznamenat určitý zřetelně patrný vzestup sdružených pojmenování ve srovnání s památkami staršími. Jak se zdá, neomezuje se tato tendence jen na díla povahy odborné, nýbrž platí pro humanismus patrně obecně, jak upozornil Jar. Bělič.[12] Sám jsem měl příležitost ověřit si tuto tendenci při srovnávání textů žaltářních ze 14. stol. se zněním bible Melantrichovy.

Značný je také rozdíl mezi dílem Všehrdovým a právními texty staršími v užívání frazeologie. Počítáme sem ustálené obraty, úsloví, pořekadla, citáty apod. Tyto útvary jsou v starší právní literatuře vzácné, kdežto u Všehrda jich najdeme hodně. Již z celkového humanistického zaměření vyplývá, že valná část takovýchto ustálených obratů je literárního původu, především antického a biblického. Literární původ nelze však prokázat u všech případů. Je proto třeba počítat s tím, že Všehrd mnohdy zachoval i složky frazeologie jazyka mluveného, nejen knižní. Na to, zdá se, ukazuje mimo jiné i konkrétní ráz mnohých [94]rčení jako: ne hned sáhna vezmeš, než jestiť prvé uklátiti a potom hrýztí (s. 108). Mnohé z těchto případů nemají paralelu ve Flajšhansových Českých příslovích.

Takovéto útvary bývají zpravidla tam, kde Všehrd chce osvětlit, pregnantně vystihnout nějakou myšlenku, kterou právě naznačil jen obecně, např.: Žaloby, což najkratšie móžeš, užívaj … Slova nepróvodného, slova neužitečného jako rokle a kamene úrazného se vystřiehaj (s. 55).

Přehlédneme-li nyní souhrnně ony rysy, které jsme vytkli jako charakteristické pro využití slovní zásoby u Všehrda, zjistíme, že mají jednoho společného jmenovatele. Tím je úsilí o vyjadřování lexikálně bohaté a jemně odstíněné, vyhovující soudobým stylistickým ideálům a úkolům kladeným na jazyk. Tento rys můžeme pokládat za příznačný pro humanismus vůbec. Je sice pravda, že požadavek lexikálního bohatství nebyl neznám již v době předhumanistické. Ale v humanismu se mění do značné míry celý vztah k jazyku. V souvislosti s tím je i snaha o rozvinutou a odstíněnou slovní zásobu důslednější, hlubší a uvědomělejší, než tomu bylo dříve.

K podobným výsledkům jako při rozboru díla Všehrdova dojdeme také u jiných humanistických autorů. Tak např. jsme srovnali známý Poggiův list Leonardu Aretinskému v překladě Veleslavínově (Archiv český 3, s. 198—203) se staročeským převodem z 15. století (Prameny dějin českých 8, s. 323—334). Nejnápadnějším znakem znění Veleslavínova (srov. B. Havránek, cit. Vývoj, s. 50n.) jsou daleko bohatěji rozvinuté slovní řetězce: poněvadž jste tak bedlivě a pilně poslauchali nepřátel a odporníkův mých, slušné a náležité jest, abyste i mne již také mluvícího dobrotivě a trpělivě slyšeli (Archiv 3, s. 200). Předhumanistický překlad měl zde prostší formulaci ve shodě s latinským originálem: poněvadž jste protivníky mé tak pilně slyšeli, hodné jest, abyšte také i mne mluvícieho s dobrú myslí vyslyšali (Prameny 8, s. 327n.) quoniam … adversarios meos tam diligenter audistis, consequens est, ut me quoque dicentem aequis animis audiatis. Podobných případů by se dalo uvést mnoho. Jiným znakem Veleslavínova překladu je sklon užívat pojmenování sdružených: správu učiniti (Velesl., s. 198) proti oznámiti (Prameny 8, s. 323) recensere, odpovědi dával (Velesl., s. 198) proti odpoviedati (Prameny 8, s. 324) respondere; ku příkladům lidu židovského (Velesl., s. 200) proti na přieklady Židuov (Prameny 8, s. 328) ad Hebreorum exempla. Najdou se ovšem i případy opačné, ale je jich zřetelně méně. I v jiných případech volí někdy Veleslavín vyjádření plnější a určitější ve srovnání s překladem starším: v srdci svém smyslil (Velesl., s. 199) proti smyslil (Prameny 8, s. 326) sentiebat; úhlavním nepřítelem (Velesl., s. 199) proti nepřietel (Prameny 8, s. 327) hostem; na smrt odsauzeni (Velesl. s. 200) proti odsúzeni (Prameny 8, s. 328) condemnatos apod. K stejnému výsledku vede i srovnání dvojího znění jiných spisů, např. staročeského překladu Liber Soliloquiorum animae ad deum s převodem Veleslavínovým. Ve všech těchto dílech můžeme vcelku konstatovat tendence obdobné jako u Všehrda.

Uvedli jsme několik rysů, o nichž předpokládáme, že jsou příznačné pro využití slovní zásoby v díle humanistického autora. Jistě to nejsou rysy všechny. Ponechali jsme stranou např. důležitou otázku slov cizího původu. I zde bychom zjistili jisté specifické znaky. Nejde ani tak o to, že se zvětšil počet těchto slov v humanistické češtině ve srovnání s údobím dřívějším, jako spíše o to, že byla přejímána slova z určitých vyhraněných prostředí: U Všehrda jsou to především [95]slova administrativní, jako registrator, ingrosator, relací, nebo slova z prostředí školského, jako katedra, suma, item apod.

Otázka specifických rysů ve využití slovní zásoby za humanismu není bez problémů a nesnází. Obyčejně bývají při humanismu vyzdvihovány myšlenkové i formální souvislosti s antickou tradicí.[13] Ale ani v této věci není situace tak docela prostá. Je známo, že se antika uplatňovala v různé míře po celý středověk a že je třeba počítat s několikerou vlnou tzv. renesance antiky (např. karolínská a otonská renesance apod.). Přece však jsou zde ve srovnání se středověkem i zajímavé rozdíly. Je např. charakteristické, že se středověké poetiky předhumanistické téměř nezabývají prostředky synonymickými, málo si všímají metafor apod.[14] Staví se zde tedy do pozadí právě ty jevy, které jsou pak pro humanistické využití slovní zásoby příznačné.

Na druhé straně není dosud zcela jasno o tom, kdy můžeme počítat s počátky humanismu v naší literatuře. Zdá se, že v této souvislosti nebyl dosud doceněn, aspoň pokud jde o jisté rysy jazykové, význam listin a administrativních písemností vůbec.[15] V nich se už ve 14. a 15. století shledáváme s některými z těch znaků, které jsme zjistili v díle Všehrdově.

V tom se s nimi shodují i některé soudobé texty náboženské a beletristické, převážně překlady z latiny.[16] Ale teprve v díle Všehrdově je nový jazykový a stylistický ideál plně uskutečněn.

 

R é s u m é

BEMERKUNGEN ÜBER DIE AUSWERTUNG DES WORTSCHATZES IM TSCHECHISCHEN DER HUMANISTISCHEN PERIODE

Neben der Auswertung der syntaktischen Mittel sind für die tschechischen Texte der humanistischen Periode auch gewisse Tendenzen in der Auswertung des Wortschatzes bezeichnend. Hieher gehört besonders eine reichere Verwertung bildlicher Benennungen, eine Häufung der in ihrer Bedeutung wenig differierenden Worte (eventuell der Oppositen) oder der Ausdrücke, welche in einen gemeinsamen Bedeutungskreis gehören, sowie eine Neigung zur Verwendung stabilisierter Wortgefüge. In diesen Zusammenhang gehört auch die Tendenz zum symmetrischen Bau. Manche von den angeführten Merkmalen sind freilich schon aus einigen vorhumanistischen Texten bekannt, besonders aus solchen, welche aus dem Lateinischen übersetzt sind. Im Humanismus macht sich aber eine reichere und konsequentere Verwertung dieser Mittel geltend im Zusammenhang damit, dass das ganze Verhältnis zur Sprache tiefer und bewusster geworden ist. Die angeführten Erscheinungen haben wir in dem Hauptwerk V. Kornel’s [96]ze Všehrd, des ersten bedeutenden Vertreters der tschechisch geschriebenen humanistischen Literatur, verfolgt. Dieselben Tendenzen sind auch in den Schriften anderer humanistischen Autoren (Blahoslav, Veleslavín, Komenský) zu finden.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 2, s. 88-96

Předchozí Pavel Novák: K otázce obecného významu gramatických jednotek

Následující Petr Zima: K otázce klasifikace mluvního tempa