K nové fonetické studii o slabice a její podstatě

Čestmír Nováček, Edvard Lotko

[Kronika]

(pdf)

Новая фонетическая работа о слоге и его природе / Nouvelle étude phonétique de la syllabe et de son essense

Otázka podstaty slabiky a jejích hranic nebyla u nás dosud předmětem speciálního a podrobného fonetického studia, ačkoli některých stránek slabiky si všímali již různí autoři. V cizině existuje o tomto problému celá literatura; zejména západními badateli bylo formulováno mnoho teorií, často protichůdných, avšak obsahujících nejednu důležitou myšlenku.

O jednotnou koncepci se snaží prof. Bohuslav Hála ve své práci Slabika, její podstata a vývoj (Československá akademie věd, Praha 1956, 107 s.). Práci prof. Hály lze uvítat hlavně z toho důvodu, že podává (v první části) přehled dosavadního stavu bádání o slabice (s četnými připomínkami) a že se pokouší (v druhé části) o syntézu dosavadních názorů, provedenou z různých hledisek.

Výzkum slabiky je pokládán za jeden ze základních problémů fonetiky. Právem B. Hála zdůrazňuje ostatně celkem shodně s některými jinými autory, že mnohé otázky týkající se jazyka nelze řešit bez poznání podstaty slabiky. Názory o tom, zda lze slabiku považovat za základní jednotku řeči, jak to činí B. Hála, a je-li slabika jevem jazykovědným či nikoli, se různí.

B. Hála rozdělil svou práci na tři části. V první podává výklad dosavadních teorií o slabice, v druhé seznamuje čtenáře s vlastním výkladem podstaty slabiky a jejích vlastností a konečně v třetí části připojuje aplikace své teorie slabiky na některé zvláštní případy.

Zatím co většina Hálových prací má čistě experimentální charakter, vyhýbá se autor v této práci použití přístrojů, neboť je — jak sám uvádí — »toho mínění, že lze otázku slabiky rozřešit celkem i bez nich«; přesto však hned vzápětí píše, že se přece jen opírá »o jistá objektivní zjištění, ať cizí nebo vlastní, přispívající k osvětlení některých bodů našeho problému« (s. 8). Z Hálovy práce je zřejmé, že určení podstaty slabiky, přesto že si mluvčí slabiky jasně uvědomuje a může slova po slabikách vyslovovat, působí velké potíže.[1]

Hned v úvodu své práce se B. Hála vyjadřuje dosti skepticky o výsledcích dosavadního bádání, neboť žádná z dosavadních teorií prý [157]nevyřešila otázku úplně. K objasnění otázky slabiky je podle autora nutno řešit otázku podstaty slabiky a jejích hranic,[2] poněvadž nerozlišování těchto dvou různých jevů vedlo by až k popírání slabiky vůbec — ovšem nesprávně (např. u Calzii, Scriptura aj.). Proto také první část publikace tvoří kapitola o podstatě slabiky, k níž je připojena kapitola o hláskové náplni slabiky, a dále kapitolka o hranicích slabiky. Nejobsáhlejší a poměrně nejdůležitější je kapitola první (s. 7—27).

Mezi četnými teoriemi, jež byly o podstatě slabiky vytvořeny, uvádí B. Hála na prvním místě teorii výdechovou a teorii sonoritní. Tyto dva názory považuje za hlavní již ve svých dřívějších pracích, zejména v Úvodu do fonetiky; expirační teorii, jak ji formuloval Sievers, Hála vlastně uznává za správnou (»pro každou slabiku (existuje) samostatný impuls ke zvýšení výdechu v mezích jeho plynulého průběhu«, s. 11), i když pouhý fyziologický výklad je pro něho nedostačující.[3] Podobně je tomu v podstatě i s druhým uvedeným názorem — slabikou akustickou, sonoritní — formulovaným hlavně Jespersenem v Lehrbuch der Phonetik; ačkoli i zde Hála izolovaný, pouze akustický výklad odmítá, závažnost maximální sonority jakožto jádra slabiky přece jen přiznává. Jisté je, že četní autoři (Trubeckoj, Bogorodickij, Avanesov aj.) považují tento moment za nejdůležitější, přitom rozhodující je pouze sonorita slabičného centra a nikoli všech hlásek v slabice obsažených.[4] Oprávněně zde žádá Hála rozlišování pojmů sonorita a slyšitelnost; oba pojmy nejsou totožné, ovšem je nutno mít na zřeteli, že spolu — jak ukázal už Bogorodickij — těsně souvisí. K oběma uvedeným teoriím ještě připomínáme, že ve skutečnosti platí obě, neboť se vzájemně doplňují. Tento názor, vysvětlující slabiku momenty expiračními i sonoritou, zastával již V. A. Bogorodickij.

Více pozornosti by podle našeho názoru zasluhovala další teorie — Saussurův výklad o apertuře, neboli o »slabice artikulační« (kterou např. Grammont považuje za jedině správnou). Zdá se, že Saussurovo vymezení slabiky a jejích hranic je principiálně velmi přijatelné a že vyjadřuje v podstatě to, co uvádí i B. Hála dále ve své teorii, i když některé nesrovnalosti v některých dílčích momentech tomuto výkladu právem vytýká. Z dalších Hálových výkladů zřejmě vyplývá, že základ slabiky lze vystihnout pomocí sonority a apertury, neboť největší sonoritu mají nejotevřenější hlásky.

Četné další teorie charakterizují vlastně vždy jen některé momenty, určující slabiku buď jako jev fyziologicko-artikulační, nebo akustický. V některých teoriích v Hálově publikaci uvedených (např. ve výkladu Techmerově, Sommerfeltově, Roudetově) se však již projevuje syntetické hledisko, které pak v širším pojetí zastává autor recenzované publikace. Ve většině případů se tu ovšem obrací pozornost jen velmi málo ke zřetelům jazykovým; jde převážně o fyziologické výklady nebo fyzikálně akustické zdůvodnění slabiky.

Domníváme se, že přijmeme-li názor, že slabika je věcí fonického plánu jazyka, není třeba uvažovat o tom, zda je jevem fonetickým nebo fonologickým. Slabiku lze nepochybně foneticky interpretovat; je tu však jiná závažná otázka, zda je totiž tato fonetická interpretace výkladem jazykovědným či nikoli. Zdá se nám, že výklad slabiky, jak je podán ve většině uvedených teorií, a v podstatě i zdůvodnění B. Hály (nemáme tu na mysli aplikace jeho teorie), jsou ja[158]zykovědě poněkud vzdáleny. Z hlediska čistě jazykového je třeba hledat jisté funkce, jež slabika v jazyce plní (srov. Trubeckoj, Horálek, Ružička, Sommerfelt). Je třeba poukázat zejména na těsný vztah mezi prozodickými prostředky a slabikou; kromě toho je slabika i důležitým prostředkem rytmizačním, a to právě z ní může činit významný fonologický fakt. Foneticky je tedy slabika projevem přirozeného členění plynulé artikulace s jedním relativním vrcholem sonority, avšak pro jazykový systém (fonologicky) se stává důležitou až tehdy, stane-li se členem protikladu, jenž je založen na relevantním (prozodickém) příznaku.

Stručnější než první kapitola je rovněž kriticky zaměřená kapitola druhá (»Hlásková náplň slabiky«), v níž jsou nadhazovány některé otázky, jimiž se pak autor znovu zabývá v dalších svých výkladech. V podstatě lze říci, že se tu B. Hála snaží, jak to činil už v předchozí kapitole, sloučit pojetí organogenetické s pojetím akustickým. Z jednotlivých názorů v kapitole obsažených vyplývá, že vrcholem slabiky je hláska, na niž připadá maximální vypětí artikulačního úsilí, tj. hláska nejsonornější, především samohláska; v některých jazycích to však mohou být i jisté souhlásky. Přitom tyto vrcholy sonority nejsou stejné, neboť tu nejde o absolutní maximum, ale vždy jen o poměrnou sonoritu. Hovoře o hláskách z hlediska jejich významu pro výstavbu slabiky, doporučuje B. Hála na základě zjištění některých jiných autorů dělit hlásky na sonanty (slabikotvorné) a nesonanty (neslabikotvorné); mimo to u konsonantů rozlišuje sonory, jež mohou být nositeli slabičnosti, a nesonory — ty nositeli slabičnosti býti nemohou. Toto třídění sice vyhovuje poměrům v slabice, nelze však opominout skutečnost, že uvedených termínů bylo do jisté míry užito dříve a že se částečně vžily v poněkud jiných významech.[5]

Dále B. Hála poukazuje na to, že sonory se mohou stát sonanty, ale jen v sousedství nesonorních konsonantů (např. brk, vlk), nikoli v sousedství vokálů, jež v takových případech samy přejímají funkci sonantů (např. vál). Zajímavé jsou případy, kdy se octnou dvě sonory v těsném sousedství; zjistíme, že slabiky arm, alm, arn, aln lze vyslovit jednoslabičně, nikoli však anr, anl, amr, aml. Z toho plyne Hálův závěr, že sonorita nasál je o něco menší než sonorita likvid, což je v souhlase s menší otevřeností artikulační. Připomínáme, že to ovšem neplatí pro všechny jazyky. Za správné považujeme Hálovo tvrzení, že oklusivy a frikativy (proti názoru některých badatelů) se nemohou stát sonantními nikdy. — Otázce hierarchie hlásek v slabice je věnována samostatná kapitolka: celkem lze souhlasit s názorem, že přijmeme-li rozdělení hlásek na sonanty a nesonanty, je podrobná akustická stupnice hlásek (i Saussurovo třídění podle apertury) zbytečnou komplikací.

Zabývaje se otázkou hranic slabiky (třetí kapitola), uvádí B. Hála shodně s jinými autory, že u skupin dvou či několika souhlásek nemohou ve sporných případech ani instrumentální metody objektivně prokázat hranice slabiky. Zajímavé jsou příklady (na s. 36) ukazující, že ani jeden konsonant mezi vokály není podle různých autorů v různých jazycích otázkou zcela jasnou. Celkem přijatelně vysvětluje tyto případy Saussure ve smyslu vzniku skupin hlásek s postupně se zvětšující a zmenšující aperturou. Naproti tomu např. Avanesov klade slabičné hranice v těchto případech do místa maximálního spádu sonority (což v podstatě odpovídá názorům Passyho, Sieverse, E. A. Meyera aj.). Tyto různé názory, podložené organogeneticky i akusticky, si neodporují, nýbrž naopak se vzájemně potvrzují. Lze tedy také souhlasit s B. Hálou, že za místo předělu mezi slabikami »se celkem shodně pokládá jisté minimum mezi dvěma maximy, ať už je toto minimum minimem sonority, výdechového tlaku nebo artikulační energie vůbec« (s. 39).

Hlavní těžiště práce klade B. Hála do její druhé části, v níž na 19 stránkách podává svůj vlastní výklad podstaty slabiky a jejích vlastností. Při formulaci své teorie přejímá autor v podstatě uvedené již názory starších badatelů, avšak oprávněně poukazuje na to, že je třeba chápat tyto názory [159]komplexně — vytýká jim proto jistou jednostrannost.

Za základní znaky slabiky považuje autor zaznění hlasu (fonaci) a uvolnění cesty pro hlas (aperturu). Oběma těmito složkami se zabývá podrobně ve dvou samostatných kapitolkách, v nichž v podstatě upřesňuje či doplňuje to, co bylo řečeno už výše. Celkem se tu markantněji projevuje správnost Saussurova názoru, neboť — jak píše Hála — »přechod ze striktury do apertury je tak důležitým znakem slabiky, že se nakonec v našem dnešním jazykovém povědomí stává nezbytným prostředkem jejího uchování« (s. 46). Z artikulační povahy souhlásek a z různého stupně jejich zvučnosti plyne, že nesonory plní funkci striktury lépe než sonory, z nesonor pak zase lépe oklusivy, při nichž dochází k vytvoření úplné klausury.[6]

Užitečný se zdá pojem »restriktury«, který tu B. Hála zavádí. Slabiky zavřené označuje Hála jako slabiky s restrikturou, slabiky otevřené jsou bez restriktury. Ve srovnání s vlastní strikturou je restriktura zjev fakultativní, sekundární; její artikulace je méně energická, méně pevná. Tím lze podle Hály dobře vysvětlit tu skutečnost, že souhlásky ukončující zavřenou slabiku jsou méně odolné proti rozmanitým změnám než souhlásky slabiku začínající.

Z druhé části Hálovy publikace je zřejmé, že fonetická zjištění, jež podle autorových slov nemohou fonologické závislosti ani vyvrátit ani podstatně doplnit, týkají se skutečně pouze jevů fyziologických a fyzikálně akustických; ačkoli sám B. Hála uvádí, že výklad pouze fyziologický musí nutně ztroskotat, je jeho definice slabiky na s. 57 také převážně pod vlivem fyziologických prvků. Bylo by proto jistě užitečné, kdyby autor vedle těchto fyziologických a fyzik. výkladů zaujal také stanovisko k event. funkcím, jež slabika plní v jazykovém systému.

Třetí a poslední část knížky (»Aplikace mé teorie na některé zvláštní případy«) je také poměrně rozsáhlá a má ráz doplňkový; autor se v ní pokouší uvést v soulad některé jazykové jevy se svou slabičnou teorií. — Především se tu B. Hála zabývá pobočnými slabikami; přikláněje se k názoru O. Hujera, B. Havránka, F. Trávníčka aj., uznává na rozdíl od J. Chlumského existenci pobočných slabik a vysvětluje jejich vznik snahou zbavit se nepohodlné skupiny, pokud to ovšem mluvní situace připouští (a pokud není užito jiného prostředku). — Důležitý je Hálův výklad o výslovnosti geminát (nastíněný již v Úvodu do fonetiky), kterou Hála považuje za jediný případ, kdy rozhraní slabik padá do nitra konsonantu; tense geminované hlásky je uprostřed oslabena a gemináta se tak rozpadá na dvě části, z nichž první tvoří restrikturu slabiky předcházející, druhá strikturu slabiky následující. Spojení hlásek v první části gemináty je těsné, proto také např. v italštině bývají gemináty jedině po krátkých vokálech. Správně také upozorňuje Hála na neoprávněné míšení pojmů gemináta — dlouhá samohláska a gemináta — dvě stejné souhlásky (např. od toho). Výklad geminovaných hlásek v pojetí B. Hály je důležitým příspěvkem k vysvětlení jistých jevů ve výslovnosti některých jazyků.

Z kapitolky o slabikách diftongických a triftongických uvedeme jen několik poznámek. Výstižně je tu poukázáno na to, že polovokál v diftongu vzestupném má ráz více konsonantický, poněvadž prostředkuje přechod ze striktury do apertury, kdežto v sestupném diftongu je vokál jen oslabením apertury. K názorům N. Trubeckého (A. Abelové aj.), že diftong může vzniknout i spojením vokálu se sonorou (tj. spojením dvou libovolných slabikotvorných prvků), Hála se nestaví kladně ani záporně, avšak připomíná, že by toto pojetí znamenalo pro lingvistiku citelný zásah do dosavadních představ o povaze diftongu. — Triftongy jsou podle Hály sonoritní vrcholy, obklopené dvěma nesonantickými samohláskami. V závěru však B. Hála pochybuje o existenci triftongů, neboť prý jedna z obou nesonantických vokalických složek projeví se patrně vždy plnou konsonantizací.

Změny v počtu slabik, tj. zánik slabik a vznik nových, jsou podrobněji popsány v kapitolce poslední. Hála tu vychází ze stanoviska, že počet slabik si příslušníci jazykového kolektivu dobře uvědomují a pokud možno [160]jej zachovávají; do této tendence však zasahují různé vlivy, hlavně snaha po úspornosti mluvního vyjádření. Vznik nových slabik odporuje tomuto požadavku, a proto je prý méně častý než zánik slabiky; jediným činitelem je tu »fakultat. uplatnění vokalických přechodů« (s. 92).

Práci doplňuje ruské a anglické resumé, soupis hlavní literatury a rejstřík jmenný a věcný. 14 vyobrazení v textu dokresluje některé slovní výklady autorovy.

V závěru uvádíme, že prof. Hála provádí ve své teorii — jak už bylo řečeno — vlastně syntézu dosavadních názorů o slabice a ukazuje, že to, co jednotliví badatelé považovali za jedinou podstatu slabiky, byly pouze dílčí momenty účastnící se při jejím vzniku. V tomto širším pohledu, v podrobně sebraném materiále a ve snaze o hodnocení spočívá také hlavní význam Hálovy práce.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 2, s. 156-160

Předchozí Slavomír Utěšený: Dialektologická konference k připravovanému jazykovému atlasu východní Francie

Následující Jiří Daňhelka: Rukopisy bývalé mikulovské knihovny