Mluvnická povaha infinitivu v současné spisovné češtině

Karel F. Svoboda

[Články]

(pdf)

Грамматический характер инфинитива в современном литературном чешском языке / Le caractère grammatical de l’infinitif dans le tchèque littéraire moderne

Cílem tohoto článku[1] je pokusit se o výklad mluvnické povahy infinitivu v současné spisovné češtině, ačkoli jsem si vědom toho, že poznání vývoje jazykového jevu podstatně prohlubuje poznání přítomného stavu.[2] Avšak, jak to vyjádřil akad. B. Havránek,[3] „právě současný jazyk je nám přístupen ke studiu ve své komplexnosti a homogennosti, a to v takové šíři, kterou nemáme u jazyků dob minulých“. Skýtá nám podstatně větší množství dokladového materiálu o využívání jednotlivých jazykových prostředků, takže nám dává více možností ke studiu jejich vzájemných významových vztahů. A „jen spojitost tvarů umožňuje nám bezpečněji odhadovat jejich významy“,[4] vžít se do myšlenkových procesů, na nichž je založen určitý způsob jazykového vyjádření. Poznání mluvnické povahy určitého jazykového prostředku v době současné usnadní i poznání jeho povahy v době minulé.

Užívání infinitivu ve velmi různých větných funkcích a vztazích, v nichž se uplatňují i jiné jazykové prostředky, vyžaduje, aby se při studiu infinitivu srovnávalo využití infinitivu a jiných jazykových prostředků se zřetelem k jejich tvarovým možnostem a jejich mluvnická sémantika. Srovnáváním využití infinitivu na jedné straně a slovesa finitního, podstatného jména slovesného (dějového) a celé věty na straně druhé je možno dospět k poznání jeho poměru k těmto jazykovým prostředkům po stránce významové a odtud k poznání jeho mluvnické povahy.

V naší jazykovědě již M. Hattala[5] vykládal, že infinitiv „souvisí“ s finitním slovesem tím, že 1. rozlišuje činný a trpný rod, 2. řídí pád, tj. týž pád jako finitní sloveso, 3. je rozvíjen příslovci, 4. vyjadřuje vid slovesný. — Srovnávaje genitivní rekci supina s akuzativní rekcí infinitivu téhož slovesa, uvažuje v současné době A. Dostál[6] takto: „Jestliže můžeme genitivní rekci v tomto případě pokládat za rekci více nominální, kdežto akusativní rekci zase za rekci spíše verbální, lze již z toho usuzovat, že vklínění u infinitivu do slovesných tvarů bylo i v době nejstarších slovanských textů větší než vklínění u supina.“ Vklíněnost infinitivu mezi ostatními slovesnými tvary dokazuje A. Dostál[7] bystře i tím, že dochází [162]dost často k vyrovnávání mezi kmeny prézentním a infinitivním, poněvadž „rozdíl mezi oběma kmeny se cítí jako morfologická anomálnost, neodůvodněná rozdílem významovým“.

 

I. Infinitivní děj a jeho subjekt

 

Poměrně nejpodrobněji byl dosud charakterizován poměr mezi infinitivem a podstatným jménem slovesným (dějovým). Shoda mezi nimi je v tom, že se obě kategorie tvoří ze slovesných základů, pojmenovávají děje nebo stavy, že infinitiv doplňuje ve stavbě větné podobně jako substantivum slovesné tvary,[8] lze jej jako substantivum blíže určit adjektivem v platnosti přísudku, nikoli adjektivem v platnosti přívlastku. Avšak rozdíl v sémantice mezi infinitivem a podstatným jménem slovesným byl dosud jen naznačen, a co je závažnější, zjištěné poznatky nebyly zobecněny ve výkladu mluvnické povahy infinitivu, popř. podstatného jména slovesného.

Uvedu nejprve některé nejcennější postřehy a poznatky o významovém rozdílu mezi oběma kategoriemi, jak jsem se s nimi setkal u některých lingvistů, doplním je pak vlastními poznatky a pokusím se o zobecnění.

Již A. A. Potebňa,[9] nesouhlase s Miklošičovým výkladem,[10] že se na jednající osobu (agens) myslí i při podstatných jménech slovesných, poznamenal, že se děj infinitivu v mysli mluvčího vztahuje i v případech ich sehe blitzen k 3. osobě, neurčité, neobsažené v tvaru infinitivu, ale ukázané kontextem, že na rozdíl od toho podstatné jméno dějové, pojmenovávajíc věc (v kačestve predmeta), je samo 3. osobou.

A. A. Šachmatov[11] prohloubil pojetí Potebňovo výkladem, že se substantivizovaný děj jeví jako nositel příznaků, kdežto děj vyjádřený infinitivem se chápe jako děj aktivní (op. cit., s. 392) a že představa infinitivního děje vyvolává představu jeho konatele tak, jako jméno přídavné vyvolává představu nositele dané vlastnosti (s. 104, 461). — V. V. Vinogradov[12] vykládá, že z té příčiny, že „infinitiv potenciálně v sobě obsahuje vztah k osobě“, vyplývá možnost modálního jeho užití ve funkcích všech základních způsobů slovesných. — Z. Klemensiewicz[13] uvádí větu Czytać jest poźytecznie jako příklad užití infinitivu v platnosti podmětu, jako „pojmenování činnosti nevyjádřeného konatele (sprawcy) nebo pojmenování stavu nevyjádřeného nositele“.

Na výklad I. Poldaufa,[14] že „kde jde o konkretní aktuální děj, o jehož působení nebo kvalitě se predikuje, tam nemůže být infinitiv, ale buď podstatné jméno slovesné (v angličtině včetně gerundu) jako tvar skutečně modálně neutrální [střelba se ozývá (ozývající se střelba), střelba je silná (silná střelba)] …“, odpověděl akad. Fr. Trávníček[15] rozborem postihujícím podstatu věci: „Ve větě ‚střelba je silná‘ je podmět střelba nositelem vlastnosti ‚silná‘, kdežto ve větě ‚střílet je nesnadné‘ infinitiv nositelem nesnadnosti není. Tato vlastnost se obecně přisuzuje slovně nevyjádřenému vykonavateli střílení, tj. (každému) člověku, lidem. Smysl je tedy tento: střílet je pro člověka, pro lidi nesnadné.“

V Mluvnici spisovné češtiny (II, 1951) užívá Fr. Trávníček ve výkladu o podmětu termínu nepřísudkový podmět a vysvětluje jej takto (§ 505, 3): „Nepřísudkový podmět je vyko[163]navatel nebo nositel děje, který není ve větě přísudkem, je vyjádřen neurčitým slovesem (infinitivem, příčestím, slovesným podstatným jménem) nebo dějovým jménem.“ Termín subjekt infinitivního děje, kterého užívám v dalších svých výkladech a který zahrnuje konatele nebo nositele infinitivního děje, je tedy druh „nepřísudkového podmětu“.

Na vztah infinitivního děje k subjektu ukázal též J. Ružička[16] výkladem, že se u infinitivu cítí „predpoklad činiteľa alebo nositeľa deja vyjadreného neurčitkom“; myšlenku však nerozvinul ani její správnost nedokázal.

Vztahu infinitivního děje k subjektu se dotkl také Fr. Kopečný. Bystře si všiml, že „podmětový infinitiv s kvalifikačním přísudkem je přirozeně možný jen při osobním (živém) původci děje slovesného: Hrát si s puškou je nebezpečné je přirozeně možné jen při živém podmětu, podobně jako padat s výšky 10 metrů je smrtelné“.[17] Mimo to v poznámce (op. cit., s. 170) mluví o vztahu infinitivního děje „k implicitnímu podmětu“, když se zabývá větnou platností slova zdráv ve větě Vrátit se zdráv byla jediná jeho touha. Vysvětluje, že zdráv je „třeba hodnotit jako doplňkové určení“ mimo jiné proto, že „je tu zachován vztah k implicitnímu podmětu, srov. pro femininum ‚vrátit se zdráva byla jediná její touha‘“. Rovněž případy typu je to nepříjemné, ocitnout se vlastní vinou na mizině zařadil mezi infinitivní vazby s implicitní predikací, s větnou povahou (op. cit., s. 244). Kopečný však z těchto postřehů nevyvodil důsledky pro obecnou charakteristiku infinitivu, naopak praví, že „můžem slovesné substantivum chápat jako skloňovaný infinitiv“ (op. cit., s. 132).

Po uvedení těchto několika případů, v nichž jazykovědci ukázali na vztah infinitivního děje k jeho subjektu, pokusím se v dalším výkladu dokázat, že vztah infinitivního děje k jeho subjektu patří k podstatným znakům mluvnické sémantiky infinitivu.

Svědčí o tom již sám fakt, že existuje infinitiv činný a trpný,[18] že se např. tvary chváliti a býti chválen a spojení (to) musí uznat a (to) se musí uznat významově liší jen různým vztahem mezi dějem infinitivu a jeho subjektem. Přitom se rozdíl mezi infinitivem činným a trpným neuplatňuje pouze, je-li infinitiv ve vztahu podmětovém,[19] např. Radost jest neprojít životem nepovšimnut, nýbrž býti milován a nenáviděn (Olbracht), ale i např. předmětovém, jako Ale tu si vzpomněla na tisíc podrobností, o nichž si přála být zpravena (Majerová), v postavení přístavkovém, např. Slibuje si od toho cosi zvláštního: projeti svým rodištěm, leckoho a leccos poznati a nebýt nikým poznán (Šrámek), v samostatném infinitivu navozovacím, např. Ach, být tak pohaněn! Být vydán na pospas lidské škodolibosti! Na veřejném místě snésti urážku! (Vančura).

Pouze vztahem infinitivního děje k subjektu lze vysvětliti rozvíjení infinitivu doplňkem, osobním zájmenem zvratným v platnosti předmětu nebo příslovečného určení a předmětem nebo příslovečným určením s přivlastňovacím zájmenem zvratným,[20] např. Svádět boj sám se sebou a zvítězit nad sebou, to je víc nežli zvítězit nad sokem (Weiss). — Teď je ostatně čas být v městečku mezi svými (Glazarová). Přísudkové adjektivum spojené s infinitivem býti se shoduje v mluvnických významech se subjektem infinitivu, např. Nesnažím se však o nic jiného než býti spravedlivý (Havlíček). Nebo dokonce: Člověk by nikdy [164]nevěřil, co dovedou způsobiti předměty, jimž je určeno hlučeti, vyjadřovati se, býti teplé, žíti (Havlíček).

Specifická stránka sémantiky infinitivu, totiž vztah infinitivního děje k subjektu, projevuje se ovšem ve využití infinitivu. Je zvlášť výrazná v těch případech, v nichž je možné užíti i podstatného jména slovesného, v nichž — jak ukáži — infinitiv a podstatné jméno slovesné tvoří ,,binární opozici“,[21] jejímž příznakovým členem je infinitiv, bezpříznakovým podstatné jméno slovesné, opozici s možnou substitucí infinitivu podstatným jménem slovesným, nikoli obráceně.

Vztahem ke konateli infinitivního děje lze vysvětlit rozdíl mezi významy vět Je možné střídat stráže — Je možné střídání stráží. V první větě se modálně určuje obsah slov střídat stráže se zřetelem ke konateli tohoto obsahu: střídat stráže je možné potenciálnímu konateli střídání. Význam druhé věty je mimo situaci a kontext dvojznačný: buď se vypovídá pouze o možnosti střídání stráží, aniž se myslí na konatele, tj. že stráže mohou být vystřídány, nebo má věta Je možné střídání stráží týž význam jako věta Je možné střídati stráže, tj. možnost střídání stráží se vyslovuje vzhledem ke konateli, který je zřejmý ze situace nebo širšího kontextu. Je patrno, že podstatné jméno slovesné vyjadřuje samo o sobě bez působení širšího kontextu čistý děj bez náznaku jeho konatele nebo nositele, je výrazem větší myšlenkové abstrakce než infinitiv. A. A. Potebňa (op. cit., s. 347) vykládal, že dějové jméno má abstraktnější význam než sloveso tím, že vyjadřuje děj jako pomyslnou substanci, kdežto sloveso vyjadřuje činnost ve spojení s jejím konatelem, při čemž infinitiv je abstraktnější než sloveso finitní, poněvadž sám o sobě neurčuje osobu.

Z vysoké míry abstrakce, která je ve významu podstatného jména slovesného, vyplývá to, že je možno užít podstatného jména slovesného bez udání, na koho děj slovesný přechází, třebaže sloveso, finitní i infinitiv, od něhož je podstatné jméno slovesné utvořeno, vyžaduje určení, na koho děj přechází. Např. Je potřebí pokaždé na počátku sezóny důtklivého pokárání (tj. psa), aby se do střelné zvěře nezakusoval a aby nedostal chuť vyvrhnout zajíce, kterého má donést (Herben). Užijeme-li infinitivu, není možné předmětové určení ke slovesu pokárat vypustit, nýbrž řekneme např. Je potřebí pokaždé na počátku sezóny důtklivě psa pokárat …

Srovnání vět Je možné střídat stráže a Je možné střídání stráží též ukazuje, že podstatné jméno slovesné, nikoli však infinitiv, je neutrální co do slovesného rodu: genitiv, zájmeno přivlastňovací a přídavné jméno přivlastňovací determinující podstatné jméno slovesné odvozené od přechodného slovesa vyjadřují buď konatele, nebo nositele děje. Spojení zavolání mého otce, žákovo uznání, jeho odsouzení znamenají, že otec buď zavolal, nebo byl zavolán, žák někoho uznal (ocenil), nebo došel uznání (byl uznán) atd. Neutrálnost podstatného jména slovesného co do slovesného rodu je dána právě tím, že podstatné jméno slovesné ve svém základním významu abstrahuje od subjektu děje.

Rozdíl mezi vztahem infinitivního děje k subjektu a vztahem děje podstatného jména slovesného k subjektu proniká výrazněji v těch případech, kdy se subjekt infinitivního děje konkretizuje, tj. kdy z kontextu vyplývá, kdo je konatelem [165]infinitivního děje: subjekt infinitivního děje se totiž závazně konkretizuje z užšího kontextu, a to z větného členu na infinitivu nezávislého, a jen není-li kontext, ze situace, kdežto subjekt podstatného jména slovesného (dějového) se nezávazně konkretizuje ze situace nebo ze širšího kontextu, obsahujícího sdělení o situaci, nebo je výslovně vyjádřen členem závislým na podstatném jméně slovesném (genitivem jména, zájmenem přivlastňovacím a přídavným jménem přivlastňovacím). Srov. např. věty Těšilo ho poznání, že svět napravuje chyby (Scheinpflugová) — Těšilo ho poznat (spíše: poznávat), že svět napravuje chyby. Význam první věty mimo kontext není jednoznačný: není zřejmé, zda konatelem poznání je předmět ho, či zda se myslí obecně, zda subjektem poznání jsou nějací jiní lidé. Na rozdíl od toho se v druhé větě subjekt infinitivu jednoznačně konkretizuje z předmětu ho. Podobně např. ve větě A já vám taky nechci zamlčovat, že mne vaše věčné varování otravuje (Glazarová) může zájmeno vaše označovat konatele nebo nositele varování, kdežto věta A já vám taky nechci zamlčovat, že mě otravuje vás věčně varovat je jednoznačná, neboť se z předmětu mě, závislém na finitním slovese, závazně konkretizuje konatel infinitivního děje.

Zřetelem k subjektu infinitivního děje vysvětlíme, proč je možné říci Nést se v náručí matčině je příjemné:[22] obsah spojení nést se v náručí matčině se hodnotí jako příjemný vzhledem k subjektu infinitivu nést se, subjektu, který při reflexivním pasivním infinitivu je cílem infinitivního děje.

Poměr infinitivu a podstatného jména slovesného jako dvou členů korelace, v níž podstatné jméno slovesné je bezpříznakové co do udání subjektu děje a může proto substituovat infinitiv, tj. člen příznakový, vyjadřující děj se vztahem k implikovanému, popříp. konkretizovanému subjektu, lze doložit i případy, v nichž infinitiv a podstatné jméno slovesné jsou závislými větnými členy. Srov. např. Voják se bojí bombardovat — Voják se bojí bombardování. Bojím se operovat — Bojím se operace. Ve větě Voják se bojí bombardování konatel děje pojmenovaného substantivem bombardování není vyjádřen, ani se nekonkretizuje jednoznačně z užšího kontextu, může pouze vyplynout ze situace nebo širšího kontextu; věta nenaznačuje, zda se myslí bombardování, jehož konatelem je voják nebo někdo jiný. Podobně věta Bojím se operace vyjadřuje strach mluvčího z operace, aniž je zřejmé, zda se myslí operace, kterou provede sám mluvčí, či operace, jíž se má sám podrobit. Je patrno, že substantiva tu vyjadřují čisté děje. V jazykové praxi užíváme uvedených vět zpravidla tehdy, chceme-li vyjádřit, že se podmět slovesa báti se obává bombardování nebo operace prováděné někým jiným. To je dáno tím, že jazyk má zvláštní prostředek, infinitiv, kterým se může vyjádřit děj, jehož konatel vyplývá z užšího kontextu, třebaže vztah mezi slovem pojmenovávajícím subjekt infinitivního děje a infinitivem samým není formálně vyjádřen shodou subjektově predikátovou, ani tu není jiný vztah členu řídícího a závislého. Bratr se bojí bombardovat a Bratr se bojí operovat znamená jednoznačně, že se bratr bojí být konatelem bombardování, resp. operování.

Zřetel ke konateli děje rozhoduje též o užití infinitivu nebo podstatného jména slovesného v platnosti přívlastkové. Tam, kde individuální konatel ustupuje do pozadí, snižuje se obvyklost užívání např. přívlastkového infinitivu u substantiv, v jejichž významu není směřování k výkonu děje. Tak řekneme Stavěl si zkusmo [166]malé milíře z tyček a zkoušel nové způsoby pálení dřevěného uhlí (Majerová); tu jde o pálení uhlí vůbec a užití infinitivu není možné, avšak jde-li o vztah určitého subjektu k výkonu děje a hodnocení tohoto výkonu, je možné i substantivum způsob rozvíjet infinitivem, např. Jeho způsob pálit uhlí je pozoruhodný.

Větou Plachtit — to byl Martincův koníček se rozumí, že Martinec plachtil, tj. konatel infinitivního děje se konkretizuje z přídavného jména přivlastňovacího Martincův. Ve Weissově románě Země vnuků (s. 37) na rozdíl od toho čteme: Martinec byl ve svém živlu. Plachtění — to byl jeho koníček, neboť se myslí na Martincův zájem o plachtění, na jeho znalosti z dějin plachtění a na jeho nadšení, s kterým o plachtění vyprávěl. Podstatného jména slovesného by však bylo možno užít zde i tehdy, kdyby Martinec sám plachtil.

Implikovanost subjektu v sémantice infinitivu se projevuje i vázaností infinitivu na slova jen určitých lexikálních významů. Tak v platnosti podmětu se užije infinitivu tehdy, jestliže přísudek má predikovat vztah subjektu k ději (stavu). To bývá 1. tehdy, jestliže přísudkem s modálním slovem vyjadřujeme vztah subjektu k realizaci děje infinitivu, např. Zabývat se touto otázkou není dnes nutné, tj. nutné konateli infinitivního děje, 2. tehdy, jestliže přísudkem hodnotíme děj infinitivu se zřetelem k subjektu, např. Líbilo se mi pozorovat ranní ruch v našem městě. — Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě (Drda), 3. jestliže přísudkem vyjadřujeme působení jiné osoby na vztah konatele k ději, např. Nebylo mi dovoleno vstoupit.

Infinitiv ve vztahu předmětovém závisí 1. na slovesech nebo slovesných spojeních vyjadřujících, v jakém vztahu je podmět finitního slovesa k ději pojmenovanému infinitivem (infinitiv subjektový), např. Přál si se mnou mluvit, 2. na slovesech pojmenovávajích podnět ke konání děje daný jejich mluvnickým podmětem subjektu infinitivního děje zpravidla vyjádřenému předmětem řídícího slovesa (infinitiv objektový), např. Poručil mu odejít. — Přinutil ho odejít.

Rovněž podstatná jména rozvíjená infinitivem vyjadřují v širokém slova smyslu vztah k infinitivnímu ději, a to buď obecného implikovaného subjektu nebo konkretizovaného subjektu vyjádřeného nominálním přívlastkem řídícího substantiva, např. Úsilí poznat pravdu — Jeho (otcovo) úsilí poznat pravdu.

Slovesa rozvíjená infinitivem účelovým vyjadřují směřování jejich podmětu k výkonu děje pojmenovaného infinitivem, např. Šel nakupovat, Byl nakupovat, nebo v nečetných případech vyjadřují podnět k pohybu, který jejich podmět dal jejich předmětu k výkonu děje, např. Poslal mě zatopit.

O implikovaném konateli infinitivního děje svědčí i fakt, že nelze užít infinitivu neosobních sloves a vazeb typu prší a píchá mě v uších ve spojení typu je možné (nepříjemné) pršet,[23] píchat mě v uších a že o samém faktu deště (pršení) apod. je možno modálně predikovat jen tak, že se fakt pojmenovává dějovým substantivem nebo vedlejší větou, např. Déšť je možný, Sněžení je možné, Je možné, že bude pršet, že prší, Není možné, aby sněžilo; říká se Je možnost deště, ale nelze říci Je možnost pršet. Proč je tomu tak? Proč nelze říci Je možné pršet, Je možné táhnout (o průvanu), třebaže se říká Je možné táhnout tento [167]náklad jen po rovině, anebo Pršet je nepříjemné, třebaže se říká Mluvit s ním je nepříjemné? Vysvětlení je v tom, že se ve spojeních typu Je možno jít do lesa, jak již bylo ukázáno, modalita děje vyslovuje vzhledem k implikovanému konateli infinitivního děje, což u neosobních sloves a vazeb není možné. Podobně nelze říci je nepříjemné píchat (mě, otce) v uších, jestliže se tím chce říci, že je nepříjemné, jestliže mě (otce) píchá v uších, tj. jestliže se predikuje nepříjemnost vzhledem k někomu (něčemu) jinému, než je konatel slovesa píchá. Ve spojení Je nepříjemné píchat (někoho) v uších dochází ke konkretizaci konatele infinitivního děje ze situace, tj. za konatele infinitivního děje se chápe mluvčí; pak se hodnocení vyslovuje vzhledem k tomu, kdo píchání provádí, např. vzhledem k lékaři, tj. implikovanému konateli infinitivního děje.

Výkladu užití infinitivu se zřetelem k subjektu jeho děje zdánlivě odporují případy typu chtělo pršet, mohlo by tě píchat v uších, tady nesmí táhnout, začalo hřmít, přestalo hřmít, tj. případy, v nichž slovesa v infinitivu jsou neosobní, tj. nemohou mít subjektem mluvnický podmět konající děj jimi pojmenovaný, takže jsou-li v určitém tvaru, tvoří základ jednočlenné věty. Jde tu, domnívám se, o vyjádření založené částečně na personifikaci: o děních neživé přírody se vypovídá jako o činnostech, které konají lidé a jiní živí tvorové, tj. přisuzuje se jim vůle, schopnost nebo dovolení konat děj, začínání a končení děje apod. Avšak nejde tu o vyjádření vztahu implikovaného subjektu infinitivního děje k infinitivnímu ději, jako je tomu v případech Napadlo ho zhasnout, Přísluší mu o tom rozhodnout, ani o vyjádření živé, rozvinuté personifikace přírodního dění, nýbrž jen jedna jeho stránka se charakterizuje s pomocí pojmů odvozených z jednání živých tvorů. Plyne z toho, že by v těchto případech nebylo vhodné pokládat infinitiv za podmět, nýbrž že tu jde o jednočlenné věty, jejichž základem je modální nebo fázové sloveso a infinitiv předmětem. V případech typu bude pršet jde o jeden slovesný tvar.

Infinitivu neosobních sloves se též užívá jako předmětu u sloves smyslového vnímání, tj. v případech, v nichž se řídícím slovesem nevyjadřuje vztah podmětu finitního slovesa ke vzniku infinitivního děje (tj. nevyjadřuje se, ani že podmět finitního slovesa směřuje k výkonu infinitivního děje, ani že k němu dává podnět, ani že brání jeho vzniku), takže se subjekt infinitivního děje nekonkretizuje ani z podmětu ani z předmětu finitního slovesa, např. Slyším hřmít, Vidím sněžit.

Infinitivem neosobních sloves lze uvádět na mysl zejména dění neživé přírody, ale i duševní stavy lidí jako přání nebo častěji jako podmínku vzniku jiného obsahu, např. Ulevit se mi! Ulevit se mi, začal bych znovu pracovat. — Píchat mě v uších, šel bych k lékaři. — Pršet, zůstali bychom doma.

Užívání infinitivu se zřetelem k implikovanému konateli je v některých případech komplikováno tím, že konatel infinitivního děje musí být vědomý, nikoli bezděčný. Tak např. aktivní musí být konatel infinitivu v platnosti příslovečného určení účelu.[24] Na rozdíl od toho v tzv. možnostním typu Je vidět Sněžku, Je vidět Sněžka[25] lze v infinitivu užít jen nedokonavých sloves smyslového vnímání s implikovaným konatelem bez záměrné aktivity. [168]Srov. Otec tam byl vidět — Otec se tam byl podívat. Matka byla v kuchyni slyšet — Matka si byla v kuchyni poslechnout, o čem mluvíme.

Na rozdíl od toho užití infinitivu doplňkového objektového je vázáno na řídící sloveso určitého lexikálního významu, a to na slovesa rovněž smyslového vnímání bez záměrné aktivity konatele, avšak jak na slovesa nedokonavá, tak dokonavá. Nemožnost užít infinitivu doplňkového po slovesech smyslového vnímání implikujících iniciativního konatele (např. Pozoroval ho jít do lesa, Poslouchal ho hrát na housle[26] je dána tím, že by tu byl přílišný nesoulad mezi dvěma částmi spojení, neboť v první by byl konatelem slovesného děje (tj. děje finitního slovesa) jeho mluvnický podmět, v druhé části by se konatel slovesného děje (tj. děje slovesa v infinitivu) konkretizoval z předmětu finitního slovesa. Naproti tomu ve spojení, jehož určité sloveso pojmenovává děj s neiniciativním konatelem (např. Viděl ho jít do lesa, Slyšel ho hrát na housle), rozdíl mezi neiniciativním konatelem finitního slovesa a konatelem infinitivního děje nevystupuje tak ostře. Z obdobné příčiny nelze vyjádřit doplňkový vztah infinitivem k podmětu se slovesem v pasivu, např. Byl spatřen jít do lesa (nýbrž Byl spatřen, kterak jde do lesa), neboť tu by podmět určitého slovesa byl míněn jako cíl děje slovesného, subjekt infinitivního děje jako konatel: věta by se skládala z částí nestejnorodých z hlediska vztahu mezi podmětem a slovesnými ději, tj. dějem finitního slovesa a infinitivu.

Tím, že je v sémantice infinitivu implikován subjekt infinitivního děje, je dána polovětná povaha infinitivu. Je tu třeba rozlišit dva případy: 1. infinitiv podmětový a přívlastkový, při nichž se ostatní částí věty vypovídá o vztahu subjektu k infinitivnímu ději, 2. infinitiv předmětový, příslovečný a doplňkový, při nichž infinitiv vstupuje do sekundárně predikačního vztahu k některému členu věty. Jde tu však jen o predikaci podle smyslu, nikoli o predikaci formálně explicitní. Zatímco se finitním slovesem přisuzuje znak v nějaké modalitě, infinitiv pro svou neosobnost o modalitě děje nic nepraví (o tom zevrubně dále), modalita infinitivního děje vyplývá až z kontextu a situace. Prvotná predikace je výslovné přisouzení znaku subjektu, nejčastěji finitním slovesem, druhotná predikace infinitivní vazby je vztah infinitivního děje k subjektu pouze podle smyslu, i když vstupování infinitivního děje do tohoto vztahu patří k podstatným vlastnostem infinitivu. Infinitiv by bylo vhodné charakterizovat jako polovětný výraz[27] na rozdíl od tzv. polovětných vazeb.[28] Infinitiv je polovětný výraz sám sebou, tj. vztah k subjektu je v jeho sémantice a v některých případech se subjekt jen kon[169]kretizuje z užšího kontextu nebo ze situace, při čemž při těsném spojení má infinitivní výraz blízko k větnému členu, při volném spojení nebo je-li samostatný, má povahu větnou nebo prostě navozovací; naproti tomu větná povaha polovětných vazeb, např. apozice, záleží jen v jejich vztahu k členu řídícímu.

Svou polovětnou povahou tvoří infinitiv přechod mezi jmenným větným členem[29] a větou, např. Leknutí bylo zbytečné. — Leknout se bylo zbytečné. — To, že ses lekl, bylo zbytečné. Slíbil mi brzkou odpověď. — Slíbil brzy odpovědět. — Slíbil, že brzy odpoví. Polovětná povaha infinitivu se projevuje po zvukové stránce tím, že infinitiv, zejména rozvitý, bývá častěji oddělen pauzou, a je-li anteponován, někdy i mírně stoupavou melodií.

Infinitiv předmětový, přívlastkový, příslovečný a doplňkový se od substantivního a zájmenného předmětu, přívlastku, příslovečného určení a doplňku liší též tím, že kromě syntaktického vztahu k řídícímu členu a k členům, které jej rozvíjejí, vstupuje do významového vztahu k členu, z něhož se konkretizuje jeho subjekt.

K významovému rozdílu mezi infinitivem a podstatným jménem slovesným (dějovým) zbývá ještě dodat, že někdy je rozdíl mezi vyjádřením děje s implikovaným subjektem nebo se subjektem abstrahovaným, tj. rozdíl mezi užitím infinitivu nebo podstatného jména slovesného, vzhledem k významovému obsahu věty irelevantní. Tak řekneme Střílet z pistole není snadné proto, že se vyslovuje hodnocení ke konateli střílení. Avšak ani věta Střelba z pistole není snadná nemůže mít jiný význam. Rozdíl je pouze v tom, že v tomto případě dochází k většímu soustředění na děj sám, při čemž konatel ustupuje do pozadí, např.:

Všude tam bylo tak málo uhle, že se dolování nevyplácelo (Majerová). — … při němž by stačilo jenom stisknutí knoflíku, aby celá země vylítla do povětří (Majerová). — … když se jim řeklo, že shromažďování pod širým nebem je zakázáno (Majerová).

Podstatného jména slovesného však někdy užijeme i v tom případě, myslíme-li na určitého konatele i je-li konatel nějak vyjádřen, např. Vymýšlení bylo pro Hudcovu mysl nezbytné jako běh krve pro jeho zmužnělé tělo (Majerová). — Rozloučení není pro mne legrace (Stehlík).

Infinitiv se uplatňuje v případech, v nichž se buď mluvčí nebo osoba, jíž je projev určen, nebo oba myslí jako subjekty infinitivního děje, tj. zejména v projevech, ke kterým dala podnět přímo situace a které na situaci jsou vázány. Na rozdíl od toho v projevech, které nejsou situačně zakotveny, tj. zejména v odborných projevech, v nichž mluvčí abstrahuje od konatele a soustřeďuje se na kvalitu děje, je užití podstatného jména slovesného ve shodě s jeho specifickou sémantikou, tj. ve shodě s jeho maximální abstrakcí, jíž se dospělo k pojetí děje jako substance bez subjektu. Např. Jarovizace a zákon stadijního vývoje mají značné uplatnění v praxi. Umožňují zkrácení vegetační doby u obilnin a tím i boj proti vymrzání ozimů (Černohorský) — (v křížení) západní genetikové vidí možnost kombinace základů vlastností rodičovských párů, kdežto Mičurin hlavně možnost rozviklání konservatismu dědičnosti (Černohorský). Podobně je třeba hodnotit užívání infinitivu a podstatného jména slovesného např. v jazyce novin: jde-li o pojednání podávající obecně platná poučení, je [170]podstatné jméno slovesné na místě, např. Získání dalších pracovníků a kvalifikovaných odborníků je jednou ze základních podmínek k dalšímu zvyšování zemědělské výroby.[30] Jestliže se pisatel (mluvčí) obrací k určité osobě (k určitým osobám), které myslí jako možné konatele, užije infinitivu; tím dosáhne větší dějovosti vyjádření, než jakou má podstatné jméno slovesné, např. Získat další pracovníky a kvalifikované odborníky je jedna ze základních podmínek dalšího zvyšování zemědělské výroby. Vyjádření s infinitivem v některých případech nepoučuje pouze, nýbrž vyzývá k jednání.

 

II. Modalita infinitivu

 

Funkcí finitních slovesných tvarů je pojmenovávat a současně přisuzovat děj nebo stav: sloveso 1. osoby přisuzuje děj mluvčímu, sloveso 2. osoby osobě (věci), ke které se mluvčí projevem obrací, sloveso 3. osoby přisuzuje děj (stav) někomu (něčemu) třetímu. O něčem vypovídají i slovesa 3. osoby v jednočlenných větách slovesných, třebaže tu obsah věty není rozčleněn v podmět a přísudek. V. V. Vinogradov nazývá jeden z paragrafů svého díla Russkij jazyk (srov. pozn. č. 12) „Kategorija lica kak fundament skazujemosti“. Na rozdíl od toho infinitiv nevypovídá, děj nepřisuzuje, nýbrž pouze jej pojmenovává, tj. nesděluje děj nebo stav jako existující nebo neexistující, ani jako možný, žádaný apod., nýbrž uvádí jej pouze na mysl.

Již H. Steinthal[30a] vykládal, že infinitiv obsahuje vztah k osobě, ne však „die prädicative Aussage“. V poslední době K. Ammer[30b] řadí infinitiv mezi nevýpovědní kategorie (Nichtaussage-Kategorie), u nás K. Hausenblas[31] charakterizuje infinitiv na rozdíl od finitních tvarů slovesných tím, že infinitiv je „vyvázán z funkce výpovědně tvrdící, z funkce být predikátem … Protože není právě tvarem s funkcí výpovědně tvrdící, může být pojmenovávacím tvarem slovesným“. A. Dostál[32] souhlasí s výkladem, že infinitiv nemůže být v češtině přímým predikátem, a výslovně dodává: „Příčina toho, že infinitiv je vyloučen z funkce (přímo) predikativní, je v tom, že infinitiv jako tvar na pozadí jiných slovesných tvarů, fungujících jako predikát, nevyjadřuje děj osobně (nevyjadřuje gramatickou osobu).“

Z neosobnosti infinitivu vyplývá, že nepřisuzuje děj v žádné modalitě, že je modálně neutrální. Avšak podobně jako infinitiv závazně konkretizuje z kontextu a situace implikovaný obecný podmět, přijímá infinitiv, jsa v podstatě modálně neutrální, z kontextu a situace, popř. z intonace i některou modalitu. V dalším výkladu se pokusím toto tvrzení dokázat jednotlivými způsoby užití infinitivu. Modální neutrálnost infinitivu lze nejen vyvodit induktivně z jednotlivých případů, v nichž infinitiv nabyl nějaké modality z kontextu či situace, a z případů, v nichž je vlivem kontextu jeho modální neutrálnost zastřena, nýbrž i z případů, v nichž se modální neutrálnosti infinitivu využívá k plnění specifických funkcí. Modální neutrálnost infinitivu v nejčistší podstatě nacházíme v případech, které nazývám samostatný infinitiv navozovací.

Jeho sémantiku objasnil již J. Zubatý v čl. Jsem s to, NŘ 5, 1921, s. 6n. Uváděje mimo [171]jiné příklady nic nedělat a chodit jen po procházkách, to by se mi také líbilo; zaháleti, lelky chytati, péra kaziti, na sta ortografických chyb nadělati — k tomu jste, vy písaři (Tyl), vykládal je takto: „Neurčitý způsob se vším, co k němu patří, není přímou částí věty, v níž se k němu ukazuje zájmenem to. Není závislý na slovese (nebo rčení) v přísudku této věty; je to spíše samostatný větný útvar, který stojí o sobě, kterým mluvící osoba prostě jmenuje děj nebo stav, jejž má na mysli (proloženě ode mne), bez přímé mluvnické souvislosti s částmi věty řídící. Tuto souvislost naznačuje v řídící větě právě ukazovací zájmeno, z jehož tvaru poznáváme, v jakém poměru si máme mysliti představový obsah části infinitivní k větě řídící, zdali jako podmět, či jako předmět, či jako příslovečné určení toho nebo onoho druhu.“ S podobným výkladem se setkáváme i v Trávníčkově spise Neslovesné věty v češtině (II, s. 139): „Kladení samostatného gramatic. podmětu má tu psychologickou příčinu, že mluvící osobě zatane v mysli nejprve osoba nebo věc, o které chce něco říci, a pak teprve to, co chce říci.“[33]

Infinitivem navozovacím se uvádí na mysl 1. obsah, který se již uskutečnil nebo uskutečňuje, např.: Nevyléčen jít dělat za tři! Copak se smí takhle hazardovat (Sedláček), 2. obsah jen myšlený, který se dosud neuskutečnil, např.: Být štědrým, radovat se z radosti druhých, to je vlastnost budoucích lidí (Weiss).

Zda jde o děj, který se již uskutečnil, nebo o děj jen myšlený, poznáme z celkového smyslu věty, ze širšího kontextu nebo ze situace.

Navozovací funkce infinitivu i konkretizace jeho subjektu z kontextu se využívá též v případech jako A potom : bohatí lidé, a svářiti se! Zdálo se mu to býti proti zdravému rozumu (Vančura). Prostou juxtapozicí jsou tu dva myšlenkové obsahy navzájem konfrontovány, aby se vyjádřilo, že je nebo častěji že není mezi nimi soulad.[34]

Modální neutrálnosti infinitivu se využívá dále 1. k vyjádření složitých vztahů mluvnického podmětu k ději slovesnému, vztahů, které nemohou být vyjádřeny tvarem jednoho slovesa, nýbrž spojením sloves dvou, např. musím odejít, rozhodl se odejít, 2. k vyjádření vztahu mluvnického předmětu k ději, např. nutil ho pracovat, poručil mu odejít, viděl jsem ho odcházet. Modalita infinitivu či přesněji modalita děje pojmenovaného slovesem v infinitivu není v těchto případech vyjádřena pouhým infinitivem, nýbrž vyplývá z lexikálního významu řídícího slovesa a ze situace. Již Potebňa (op. cit., s. 346, 390) vysvětlil, že infinitiv může vyjadřovat slovesný způsob pouze tak, že se spojí s primárním přísudkem, a odmítl výklad Buslajevův, který mezi znaky, jimiž se infinitiv odlišuje od podstatného jména slovesného, uvedl schopnost vyjadřovat slovesný způsob: možnost, nutnost apod.

Je třeba odlišovat modalitu, která patří k podstatě mluvnické kategorie, a modalitu přijatou v kontextu a situaci, i když jde o modalitu, kterou mluvnická kategorie, v našem případě infinitiv, přijímá zákonitě, i když jde o způsob přijímání modality, který je podstatnou vlastností dané kategorie.

[172]K tomu, domnívám se, dost nepřihlíží výklad Vl. Skaličky v cit. článku Infinitiv: „Jisto je, že infinitiv má své vztahy k modalitě, a to především ten vztah, že se připojuje k modálním slovesům, popř. k jiným modálním slovům. Spojení jako mám jít, musím jít, je třeba jít je nepochybně výraz modální. Modalitu sice udává modální sloveso (popř. slovo), ale navíc se modalita týká celé věty a tím také infinitivu. Když pak infinitiv ve velké většině případů funguje ve spojení s modálními, popř. fázovými slovesy (to se týká velké většiny evropských jazyků), má rozhodně svou modalitu“ (s. 6n.). Nevysvětluje se tak, jakou funkci plní infinitiv v procesu pojmenovávacím, proč se infinitivu může užívat k vyjadřování dějů s nejrůznějšími modalitami, např. k vyjádření děje možného (Je možné ho navštívit, Můžeme ho navštívit), nutného (Je nutné ho navštívit, Musíme ho navštívit, Mám ho navštívit), přikázaného (Nastoupit!), přaného (Být otec doma!), děje neskutečného (Chce odejít, Je třeba mu pomoci) i skutečného (Vidím ho přicházet, Začínám číst, Přestávám číst).

Je zřejmé, že modality jednotlivých vět nejsou vyjádřeny ani infinitivním tvarem, ani lexikálním významem samého slovesa v infinitivu. Ve všech případech slovesa v infinitivu pojmenovávají, uvádějí na mysl děj, aniž je z nich samých zřejmá jeho modalita, jinými slovy: infinitiv jako slovesný tvar je modálně neutrální. V nějaké modalitě a jako skutečný nebo neskutečný je jeho lexikální význam chápán až ve spojení se slovy jinými a se zřetelem k situaci. Je patrno, že modalita infinitivního děje je vyjádřena modálními slovy (možné, můžeme, nutné, musíme, mám) nebo intonací (Nastoupit! Být otec doma!), že chápání infinitivního děje jako skutečného nebo neskutečného vyplývá z lexikálních významů jiných slov ve větě (vidím, začínám, přestávám, chce, je třeba), jinými slovy: infinitiv; sám o sobě tvar modálně neutrální, přijímá citlivě modální význam od slov, se kterými tvoří větu, nebo z intonace; nemá tedy modalitu svou vlastní, nýbrž odvozenou.

Avšak ani po modálních slovesech mohu, musím, chci nevyjadřuje se infinitivem vždy děj neskutečný, nýbrž infinitivem lze přímo navázat, nejčastěji s pomocí příslovce tak, takhle na skutečný, aktuální děj. Např. žákovi, který právě dělá chyby nebo se otáčí, může říci učitel: Chceš stále takto chybovat? Musíš se pořád otáčet? Podobně: Naše dítě musí takhle spát každý den. Někoho, kdo pozdě píše dopis, např. se zeptáme: Kdo vám přikazoval vyřizovat tuhle korespondenci tak pozdě? Tu infinitiv pojmenovává aktuální děj a mluvčí chce pouze zjistit, jaký vztah má k tomuto ději osoba, na niž se obrací, nebo tento vztah sám sděluje. To vyjadřuje dvěma slovesy, z nichž jedno, pojmenovávající jeden z možných vztahů, je ve finitním tvaru, druhé, pojmenovávající děj sám, je v infinitivu.

I. Poldauf (v cit. čl. z ČMF 36, s. 19) dokazoval správnost svého výkladu, že se infinitivem vyjadřuje i při doplňování slovesa „děj neskutečný“, takto: „Jsou to slovesa chtění a nechtění, odhodlanosti i zdráhání (také v důsledku lenosti, niterného odporu, nejistoty a zvláště obav — to fear, dread, be afraid of dying [stavět se určitým způsobem vůči …]: to die [zdráhat se, nechtít v důsledku obav]), ochoty i neochoty, záměru, žádostivosti, usilování (i předběžného, tj. chystání se a zkoušení) i vystříhání se, umožnění a strpění i znemožnění a nestrpění“ (s. 19) … „Vesměs jsme tu měli co činit se slovesy, jejichž obsahem je přímo nebo nepřímo zaměření nebo vztah k něčemu, co ještě není, co jen chce být, má být, může být apod.“ (s. 20).

Avšak je třeba uvážit, že se mohu např. bát konat děj, který již konám (větu Bojím se koupat ve velké hloubce může říci i někdo, kdo se ve velké hloubce právě koupe), podobně mohu chtít konat to, co již konám (např. na otázku [173]Proč stále stojíte, proč si nesednete? odpovíme Já chci stát, abych si nezmačkal šaty), o dítěti, které spí, se řekne: Takhle musí spát každý den, na otázku Co děláte? odpoví např. mluvčí, který právě začal psát článek a píše jej, Začínám psát článek. Uvedená slovesa sice vyjadřují vztah mluvnického podmětu k infinitivnímu ději, tj. jeho záměr infinitivní děj konat, jindy jeho odmítavý vztah k němu, avšak nejde tu vždy o vztah k ději majícímu se teprve uskutečnit.

Je tedy třeba rozlišovat 1. vyjádření vztahu k ději, ať jde o první jeho realizaci, tj. o děj v době projevu neskutečný, či o pokračování v něm, tj. o děj skutečný, 2. vyjádření neexistence spojení mezi mluvnickým podmětem a přísudkem nebo neexistence vůbec. V prvním případě se užívá infinitivu ve spojení se slovem jiným, při čemž mluvčí nechce infinitivem výslovně říci, že infinitivní děj „ještě není“, nýbrž pojmenovává jím pouze obsah, jehož vztah k realitě vyplývá z kontextu a situace. V druhém případě se užívá záporu.

Nelze vyvozovat neskutečnostní povahu infinitivu z toho, že týž obsah můžeme někdy vyjádřit „vedlejšími větami s ‚neskutečnostnímí‘ spojkami kondicionálovými (aby, když)“ ani z „ekvivalence vět jako if I were, to be, abych byl, kdybych byl“,[35] neboť ani tyto věty nepojmenovávají primárně děj neexistující, nýbrž děj především rovněž jen uvádějí na mysl. Zda jde o děj skutečný nebo neskutečný, je u vět s aby zřejmé až z kontextu a situace; větu Je zakázáno zde kouřit // aby se tu kouřilo můžeme určit osobám, které právě kouří: infinitivu nebo věty s aby je užito proto, že se chce vyjádřit, čemu se brání, nikoli sdělit, zda to je či není. Např. věty Nezakázal jste mi kouřit // abych kouřil se užije zpravidla právě tehdy, jestliže mluvčí kouří. Podobně se ve větách Brání chlapci jezdit na kole — Brání chlapci, aby jezdil na kole vyjadřuje infinitivem i větou s aby děj jen myšlený, děj, v němž se chce chlapci zabránit; nic se nepraví o tom, že tento děj není. Užijeme obou způsobů vyjádření, když chlapec nejezdí na kole, ale i např. tehdy, jestliže vidíme, že chlapec jezdí a že se mu v tom brání; např. slovy: Podívejte se, jak mu brání jezdit na kole // aby jezdil na kole. O tom, že jde o navození děje a vyjádření vztahu k němu, nikoli o konstatování existence nebo neexistence děje, svědčí i fakt, že je možno užít větného záporu, aby chlapec nejezdil, v obou případech, ať chlapec jezdí nebo nejezdí.

Ani z významové ekvivalence infinitivních vět podmínkových a podmínkových vět s kdyby neplyne, že neskutečnostní význam je obecnou vlastností infinitivu: možnost substituce obou způsobů vyjádření není dána jejich neskutečnostním významem, jak o tom svědčí mimo jiné nemožnost substituovat infinitivem řídící kondicionálovou větu k větě s kdyby. Primární, specifickou a podstatnou vlastností věty podmínkové je právě uvádět na mysl obsah, na němž závisí vznik obsahu věty řídící. Tomu by však bylo třeba věnovat zvláštní výklad.

Modální neutrálnost infinitivu, jak bylo vyloženo, vyplývá z toho, že se infinitivem děj slovesný nepřisuzuje. Užívá se proto infinitivu i v těch zvláštních případech, v nichž jde o navození děje a substance, buď jen implikované nebo výslovně pojmenované, jako potenciálního subjektu infinitivního děje, aby v mysli byly infinitivní děj a substance uvedeny do vzájemné spojitosti. Smysl této juxtapozice je zřejmý z intonace a z kontextu. Vyjadřuje se jí:

1. přání, aby substance byla konatelem (nositelem) infinitivního děje (infinitivní věta přací), např. Být otec doma!

[174]2. možnost spojení substance a infinitivního děje jako okolnost, jež podmiňuje vznik obsahu věty řídící (infinitivní věta podmínková), např. Být otec doma, bylo by nám lépe;

3. stálé směřování substance k realizaci infinitivního děje, např. Ten člověk se jen strojit.

4. Infinitivem se uvádí děj, jehož výkon subjektu pouze chybí, např. Ten psík jen mluvit. Toto jiné chápání vztahu subjektu k infinitivnímu ději, než tomu bylo v předchozím případě, vyplývá z lexikálního významu infinitivního slovesa a lexikálního významu podmětu, popř. z kontextu nebo situace. Kdybychom podmět psík nahradili např. podmětem ten člověk, chápal by se vztah podmětu k infinitivnímu ději stejně, jako je tomu u typu Ten se jen strojit, tj. věta by znamenala Ten člověk stále jen mluví nebo chce mluvit.

4. Formální juxtapozicí se zdůrazní absence spojení mezi substancí a infinitivním dějem,[36] např. Mají daleko, a matka v lyžařských kalhotech ne a ne se vzchopit pod beztvarou zasněženou jedlí (Pujmanová). Jde tu o druh infinitivu historického, vyjadřující důrazově článek dějového řetězu, k jehož realizaci nedochází.

6. Smyslem juxtapozice substance a infinitivního děje je konečně, jak bylo ukázáno, provést konfrontaci dvou obsahů, substance jako subjektu infinitivního děje a infinitivního děje, aby zpravidla vynikla jejich neslučitelnost nebo zřídka jejich snadná slučitelnost, např. Bohatí lidé, a svářiti se!

Cílem konfrontace není někdy zjistit jen slučitelnost, nýbrž i druh spojení mezi subjektem a infinitivním dějem. To však není vyjádřeno explicitně, nýbrž vyplývá ze situace a kontextu. Proto je tento typ mnohoznačný; tak např. já tančit? znamená: „1. já že bych měl tančit?, 2. že bych chtěl tančit?, 3. že budu tančit?, 4. že umím tančit? …, zřídka i 5. já že jsem tančil?“[37]

Uvedené případy mají společné též to, že v nich jde o důrazové vyjádření obsahu; proto se upouští od vyjádření doplnitelných mluvnických významů slovesa, aby byl vytčen jeho význam lexikální.

V případech uvedených pod 1—5 se infinitiv určuje zpravidla jako přísudek, je však rozdíl mezi infinitivním přísudkem a přísudkem vyjádřeným finitním slovesem. Po stránce formální není infinitivem provedeno přisouzení v nějaké modalitě, nýbrž jde o pouhou juxtapozici; teprve z kontextu, situace, popř. z intonace je zřejmé, jednak že substance je míněna jako subjekt infinitivního děje, jednak v jakém modálním vztahu je subjekt k infinitivnímu ději; jde tedy i tu o predikaci jen podle smyslu, nikoli o predikaci formálně explicitní.

Na schopnosti infinitivu navozovat děj, konkretizovat subjekt ze situace a přijímat modalitu z intonace je založeno užívání infinitivu též ve funkci rozkazovací a tázací. Na rozdíl od předchozích případů tu nedochází většinou k juxtapozici substance a děje, nýbrž zpravidla se navozuje pouze děj, při [175]čemž subjekt děje vyplývá ze situace a vztah subjektu k ději je vyjádřen intonací.

Infinitiv rozkazovací nevyjadřuje tedy rozkaz explicitně vzhledem k určité mluvnické osobě, nýbrž subjekt rozkazovacího infinitivu, např. Nastoupit!, vyplývá až ze situace a může jím být nejen 2. os. jedn. č., ale i 2. os. množ., ba může zahrnovat i samého mluvčího jako příslušníka kolektivu, jemuž se vyslovuje rozkaz, takže se rozkazovací infinitiv může významem rovnat též imperativu 1. os. množ. č. Mluvčí infinitivem navozuje dějový obsah a intonací vyjadřuje výzvu k jeho realizaci.

Je však též možné výslovně jmenovat osobu, které se vyslovuje slovesem v infinitivu rozkaz; dochází tu pak k prosté juxtapozici konatele a infinitivního děje, např.:

Závodní rozhlas se mezitím téměř nepřetržitě utkává s hlukem řeky: „Inženýr Gal převzít strážní službu ve stavebním dvoře levý břeh! Mistr Najman hlídat hráz u starého skladiště cementu! Soudruh Klír zajistit skládky dřeva na pravém břehu!“ (Pluhař).

Na rozdíl od toho podstatné jméno slovesné (dějové) neimplikuje v sobě vztah mezi dějem a konatelem, takže se obsah podstatného jména slovesného predikuje celé situaci, nikoli pouze konateli děje. To se projevuje tak, že se pojmenování podstatným jménem slovesným a podstatným jménem vůbec může využít k přisouzení znaku nějaké předmětné danosti, a to v jednočlenných větách jmenných, např. k vyjádření názvu obrazu Zapálení lesa nebo k citovému navození děje Zapálení lesa! Nelze ho však užít ve funkci imperativní. Pouze spojení podstatného jména slovesného s negativním adjektivem žádný může být rozkazovací větou: Žádné zapalování lesa! Naproti tomu záporka ne ve spojení s podstatným jménem slovesným může vyjadřovat jen zápor slovní, např. nezapálení lesa.

Rovněž infinitivními větami tázacími (rozvažovacími, deliberativními otázkami) se infinitivem s tázací intonací navozuje zpravidla jen děj, při čemž jeho subjektem se myslí buď jen mluvčí nebo mluvčí s kolektivem, do něhož mluvčí patří, např. Co dělat? Jít do dědiny a vypůjčiti si sekyru? (Mahen). Deliberativní otázky, v nichž je subjekt výslovně vyjádřen, jsou řídké, např. Proč já odprosit?[38]

Po výkladu o modální neutrálnosti infinitivu a o tom, jak vztah infinitivního děje k realitě vyplývá z kontextu a situace, je třeba se ještě vrátit k výkladu infinitivu jako výrazu „pro neskutečnostně pojatý děj“.[39] Je třeba uvážit, zda je výstižné mluvit vůbec o pojetí děje jako neskutečnostního, když děj pojmenovaný slovesem v infinitivu neskutečný buď je, nebo není a když jako takový je vskutku chápán. Proč by někdo např. větou Je cítit čmoud hodnotil reálný vjem jen „jako vnímatelný (ne jako vnímající nebo vnímaný), tedy něco v oblasti možností“?[40] Řekne-li někdo Je cítit čmoud, rozumíme mu tak, že čmoud skutečně cítí, tj. chápeme větu jako výpověď o reálném vjemu, při čemž, poněvadž neuvádí výslovně sebe jako konatele vnímání, je mluvčím implikována možnost, že i jiní se budou na daném smyslovém vjemu podílet.

O určitý způsob pojetí děje jde podle mého mínění pouze tam, kde se infinitivu užívá k vyjádření obecného soudu, kterým se navazuje na urči[176]tou aktuální situaci, avšak nevypovídá se jím jen o určitém, konkrétním jevu, který se děje nebo již skončil, nýbrž i o jeho opakování, tj. i o tom, co nastane, co ještě není. V infinitivu je totiž nejen implikován obecný konatel, nýbrž infinitiv vyjadřuje i obecný děj. Vyjadřuje jej proto, že se děj infinitivem nepřisuzuje ani 1. mluvnické osobě, ani 2., ani 3., ani se nevyjadřuje v nějakém čase. Toho se využívá při vyjadřování obecných zkušeností.[41] Např. Jindrova matka a paní Böhmová byly sestry, rozené Plačkovy. Tedy velmi blízký příbuzný (byl Jindra), ale u příbuzných sloužit, zvlášť když neustále zdůrazňují milosti, je ze všech trpkých chlebů chlebíček nejtvrdší (Rachlík). Tu obsah věty u příbuzných sloužit je ze všech trpkých chlebů chlebíček nejtvrdší je míněn jako obecná pravda, o níž se přesvědčil i Jindra. Infinitivem je, jak již uvedeno, možné vyjádřit vzájemný vztah kontextového nebo situačního subjektu a děje slovesného, aniž se říka, že infinitivní děj koná jen kontextový nebo situační subjekt, tj. je tu implikována možnost spojení i s jinými subjekty.

Může se tedy obsah infinitivu pojit k určité události i k určitému konateli, ale jak událost, tak konatel se mohou zobecnit, tj. nemyslí se na obsah jen v jedné konkrétní situaci, nýbrž na týž obsah v jakémkoli opakování, ani jen na konatele, který dal podnět k užití infinitního pojmenování, nýbrž i konatel může být zobecněn, tj. děj je podán bez časového zařazení a někdy se abstrahuje i od určitého konatele. S tím je vhodné konfrontovat výklad Fr. Kopečného (op. cit., s. 134), že „infinitiv je výraz pro děj pojatý abstraktně, i když konkretně probíhá, infinitivem se nemyslí na tu konkretnost“. Z výkladu shora uvedeného je patrno, jednak co je podstatou abstraktního chápání děje (je to jeho zobecnění), jednak je z příkladů zřejmé, že odtržení mluvčího od konkrétního děje není nutné, že mluvčí může mít stále na mysli výchozí konkrétní zkušenost, že však chce vyjádřit její obecnou platnost: proto základem vyjádření učiní infinitiv, tj. tvar co do základního času neutrální, jehož subjekt může být obecný i konkretizovaný ze situace nebo kontextu. Srov. ještě: Je milé vás vidět — Je mi milé vás vidět — Je mi milé, že vás vidím.

Jen ve zvláštních případech se děj vyjádřený podmětovým infinitivem chápe jako aktuální, konkrétní. To je tehdy, jestliže je děj vyjádřený infinitivem jednoznačně časově určen, např. Takhle kouřit právě teď je od tebe nerozumné, jsi po nemoci se svým smyslem rovná větě To, že takhle kouříš právě teď, je od tebe nerozumné, jsi po nemoci. Rovněž výpověď Bylo mi tehdy trapné s ním mluvit je zapojena do určité doby, při čemž subjektem infinitivního děje je určitá osoba: infinitiv ve spojení s jinými slovy pojmenovává určitý případ. Zda mluvčí myslí na mluvení realizované či jen na vztah k němu, lze poznat pouze ze situace a širšího kontextu. Možno říci, že časový vztah infinitivního děje k době projevu vyplývá z užšího kontextu a ze situace. Vzhledem k době projevu je infinitiv časově neutrální, to je dáno jeho modální neutrálností. Proto se může infinitivu užívat k pojmenování dějů přítomných, budoucích i minulých, např. Zkouším to přeložit, zkusím to přeložit, zkoušel jsem to přeložit; infinitiv v prvním případě vyjadřuje děj, který se konal v době projevu, v druhém děj, který může nastat v budoucnosti, v třetím děj, který se konal. Podobně Vidím ho přicházet, Uvidím ho přicházet, Viděl jsem ho přicházet. Časová neutrálnost infinitivu se např. ve spojení se slovesy modálními projevuje [177]tak, že ze samého spojení není zřejmé, zda se děj v době projevu konal či zda byl míněn jako budoucí, zda byl vzhledem k času finitního slovesa současný či následný, např. musím psát, musil jsem psát, chci zde bydlit.

Užití podmětového a závislého infinitivu vzhledem k času finitního slovesa (poměrný čas) je omezené: z toho, že infinitiv vyjadřuje děj, k němuž se směřuje nebo má směřovat, nebo děj, k němuž směřovat se brání, vyplývá nemožnost vyjádřit infinitivem děj předčasný, tj. děj, který mohl nastat před dějem finitního slovesa; ani žádným časovým příslovcem nelze naznačit, že infinitivní děj je míněn jako předčasný. Předčasný děj ve vztahu podmětovém a předmětovém se vyjadřuje vedlejší větou se spojkou že. Srov. např. Je správné od tebe vždy se vracet včas — Je správné od tebe, že se vždy vracíš včas, ale jen: Je správné od tebe, že ses vždy vracel včas. Proto nelze užít infinitivu po slovesech, která jsou rozvíjena dějem předčasným, nelze např. říci Zapřel tam býti, nýbrž řekne se Zapřel, že tam byl. Tím se liší závislý a podmětový infinitiv od polovět. vazeb např. přechodníkových, neboť tvarem přechodníků je jednoznačně vyjádřen poměrný čas, tj. vztah děje přechodníku k ději finitního slovesa, a to na rozdíl od infinitivu vedle současného děje děj předčasný, nikoli následný; přístavkem a volným doplňkem se pojmenovává příznak současný s existencí toho, co je pojmenováno řídícím výrazem, a tedy současný s dějem finitního slovesa, jestliže zvláštními výrazy, jako kdysi, druhdy, nedávno,[42] po nějaké době apod., se výslovně neuvede, že jde o dějový vztah jiný než předčasný.[43]

 

III. Infinitiv z hlediska formálního vyjádření jeho větného vztahu

 

Užití infinitivu je sice pro jeho specifickou sémantiku vázáno na slova určitých lexikálních významů,[43a] avšak větně členská funkce infinitivu tvarem vyjádřena není. Infinitivu téhož tvaru se užívá ve všech větných funkcích, takže se infinitivy podmětový, předmětový, příslovečný atd. navzájem tvarem neliší; jejich větná funkce je dána jejich větným vztahem.

Volnost tvarového zapojení infinitivu do věty se projevuje např. tak, že infinitiv rozvíjí nejen slovesa pojící se s akuzativem (Doporučil mu jít k lékaři), ale i s genitivem a dativem (Bojí se odejít, Zvyká si pracovat), i slovesa pojící se s pádem předložkovým (Snažil se vzbuditi v ní touhu po nejlepším působení (Benešová). — Tančí zběsile a touží dobýt a oslnit ne jednoho ze všech, ale všechny do jednoho (Majerová). Užití infinitivu v těchto případech je založeno na jeho původní funkci vyjadřovat, k čemu se směřuje, a na přeneseném vý[178]znamu účelovém a zřetelovém.[44] Současné povědomí tohoto významu infinitivu je slabší než v minulosti, takže se v jazyce spisovném setkáváme dosti zřídka s tak volně připojeným infinitivem, jako je tomu v případech:

Myslil na své věci. A ty byly složité a zamotané, a bylo potřebí mnoha úvah, důmyslu a práce rozpřísti je, rozuzlit, srovnat a zamotat je znova (Olbracht). — Jejich těla byla znova sváděna někam se rozpospíchat a stáhnout obličej v posunek napjatě přemýšlivý (Olbracht). — … náhoda, která jí dala světlo i pravdu a která ji štvala dosíci i posledního písmene pravdy, stávala se jí neštěstím (Majerová). — Byl jsem určen stát se chodící připomínkou dřívějšího otroctví (Langer).

Někdy je vztah infinitivu k řídícímu výrazu vyjádřen odkazovacím zájmenem s předložkou nebo bez ní,[45] např. Uvažuji o tom jít tam již dnes. — Pomýšlel na to vrátit se na venkov. — Jde o to nedopustit se nyní ukvapenosti.

I toho způsobu vyjádření je možno užít pouze tam, kde se vyjadřuje směřování někam nebo účel. K vyjádření průvodních současných nebo předčasných dějů se na rozdíl od toho vedle časových vět užívá předložkových pádů s podstatným jménem slovesným. Srov. Bál se vzpomínat na čin, kterého se dopustil — Bál se při vzpomínce na čin, kterého se dopustil. Nebo: Při přistávání hmyzu v květu a v menší míře i po něm jsou na květ kladeny i určité požadavky mechanické (Černohorský). Podobně nelze infinitivem vyjádřit příslovečné určení příčiny nebo prostředku, např. Zakrněním listenů ve květenstvích nebo jejich úplným vymizením (brukvovité) se stávají květy nápadnějšími (Černohorský). — Pepík vzlykal dojetím (Scheinpflugová). Slabá účelovost infinitivu se projevuje tak, že infinitivu účelového lze užít jen po některých slovesech, jinde se užívá podstatného jména slovesného s předložkou, např. … už týdny z nich čítá, třeba o tom, jak se jalovec sbírá k vykuřování obydlí na zimu (Hrubín). — Proto pro označení rozlišených těl těchto rostlin užíváme slova kormus (Černohorský).

Rovněž vázanost infinitivu jen na slova určitých lexikálních významů, a to i v případech infinitivu podmětového, ukazuje na to, že infinitiv věcné významy směřování a účelu neztratil,[46] i když ve srovnání s předložkovými pády podstatných jmen slovesných (dějových) tyto významy vyjadřuje nevýrazněji. Neflektivnost infinitivu, oslabení jeho směrového významu a odtud oslabení jeho schopnosti vyjadřovat jednoznačně významový vztah k jiným slovům ve větě se projevilo v historickém vývoji jednak ústupem infinitivu z některých pozic (srov. pozn. 44), jednak proniknutím do funkcí jiných (zejm. infinitiv podmětový, doplňkový, samostatný infinitiv navozovací, infinitivní věty), ale i pře[179]hodnocením větné platnosti infinitivu v některých případech, jako v typech Mám přečíst ten dopis,[47] Je co dělat, Máte co dělat,[48] dvojím významem některých infinitivních spojení, např. Dal smažit brambory, Vidět jsem ho bít,[49] pasivním významem infinitivního děje vzhledem k podmětu finitního slovesa, popř. předmětu řídícího slovesa, třebaže vzhledem k implikovanému konateli infinitivního děje a tím tedy svou podstatou je jednoduchý, nereflexivní infinitiv vždy rodu činného, např. Otec se dal oholit,[50] Mám prádlo sušit na půdě[51] a nespisovné Kde je dělat ta skříň, Mám skříň dělat u Nováků.[52]

Volnost zapojení infinitivu do větné stavby je dána i tím, že se subjekt infinitivu konkretizuje sice z některého větného členu (podmětu, předmětu, příslovečného určení), že však infinitiv s tímto větným členem do syntaktického vztahu nevstupuje, tj. tento člen není vzhledem k infinitivu mluvnickým podmětem ani jiným větným členem. Z toho plyne, že infinitiv vyjadřuje článek myšlenky méně výrazně a méně samostatně než věta.

Případy, v nichž v témže syntaktickém vztahu lze užít infinitivu i vedlejší věty, zabýval se v nedávné době též I. Poldauf (cit. čl. z ČMF 36, s. 19); vykládal, že spojení chci, abych zdravě bydlil znamená „chci, aby se mi to umožnilo, je to však nakonec věcí jiných“, chci zdravě bydlit znamená prý „přeji si to, toužím po tom“ a „řekneme ovšem vždy jen chci jít (protože má chůze závisí v poslední instanci na mé vlastní vůli)“.[53]

Avšak v obou případech vyjadřuji přání, abych zdravě bydlil, i při druhém způsobu vyjádření si mluvčí může uvědomovat, že realizace jeho přání závisí na rozhodnutí osob druhých, řekne se např. Chci ovšem zdravě bydlit, ale zda to bude, o tom já rozhodovat nebudu, Chci jít dnes do biografu, ale otec mi to asi nedovolí.

Záměrem zdůraznit nebo nezdůraznit závislý děj vysvětloval rozdíl mezi infinitivním a větným vyjádřením A. Dostál v cit. článku ve sb. „Studie ze slovanské jazykovědy“ (s. 259n.): „Jakmile zdůrazníme děj slovesa určitého (teď jdu, už jdu apod.), trháme zároveň vlastní sousloví jít se najíst, jít se obléci, členíme celou výpověď na dva zřetelné celky, které syntakticky vyznačujeme: A teď už jdu // abych se najedl, tj. proto jdu, jdu teď. Tam, kde bychom nemohli zdůraznit význam prvního slovesa, tj. kde bychom nemohli oddělit toto první sloveso, nemůžeme užít vedlejší věty, srov. např. musím jít (po musiti nelze užít vedlejší věty se slovesem určitým), mohu jít (rovněž nelze užít vedlejší věty se slovesem určitým) a naproti tomu chci jít a chci, abys šel. Proto říkáme Jdu chytat ryby (srov. Jdu na ryby), Jdu se najíst atd., chceme-li vyjádřit cíl, záměr, účel, kdežto Již jdu, abych se najedl, protože cíl, záměr (účel) naopak nezdůrazňujeme.“ Avšak i význam modálního slovesa můžeme zdůraznit i cíl vyjádřený větou, ba větné vyjádření cíle může být silněji zdůrazněno než infinitivní vyjádření, např. Jdu tam právě proto, abych se najedl.

Rozdíl mezi infinitivním a větným vyjádřením je třeba vysvětlovat z formy samé, z jednotlivých dílčích významů, které se oběma způsoby vyjadřují: věta s finitním slovesem explicitně vyjadřuje predikační akt, tj. finitním slovesem, shodujícím se s podmětem v osobě, čísle, popř. jmenném rodě a životnosti, přisuzuje v určitém modu i času znak podmětu, kdežto subjekt, modalita i popř. [180]čas děje infinitivního pouze vyplývají, i když většinou jednoznačně, z kontextu a situace. Proto např. infinitivu (účelového) užije mluvčí, jestliže chce obsah infinitivu, tj. účel, těsně spojit s obsahem řídícího výrazu obsahujícího finitní sloveso, tj. s pohybem někam. Říká se většinou Jdu se koupat, poněvadž oddělovat tu výrazně dvě dějové složky (jdu, abych se koupal) by bylo většinou neúčelné. Řekneme však Jdu tam jen proto, abych se vykoupal. — Jdeme tam, abychom se mohli denně koupat.

Je patrno, že mluvčí řekne spíše např. Rozhodl jsem se odcestovat již zítra, rozvíjí-li se jeho myšlenka rychle, že však užije spíše věty vedlejší Rozhodl jsem se, že odcestuji již zítra ráno, rozvíjí-li se pomaleji. Podobně je možno si vysvětlit i rozdíl mezi Viděl jsem ho přicházet a Viděl jsem, že přichází.

Se splýváním infinitivu s určitým slovesem souvisí, že se užívá spíše spojkové věty než infinitivu, je-li význam závislého slovesa bohatěji rozvit a jde-li o těsnější připojení závislého děje, např.: Vůbec není radno nikomu večer a v noci, aby třebas na potkané po silnici se mi nápadněji přiblížil (J. Herben).

Proto jsou méně časté případy užití infinitivu, v nichž je infinitiv od řídícího členu oddělen větou nebo polovětnou vazbou, jako:

Maminka nám přísně přikazovala, koho potkáme na cestě, toho pozdravit (J. Herben). — Slíbila mu, neuvědomivši si, co vlastně slibuje, nepohlédnouti již nikdy do jiných očí, uzavříti se světu, to jest valčíkům, písničkám a šohajům, všemu a všem (Svobodová).

Avšak po slovesech vyjadřujících pohyb užívá se infinitivu i tehdy, je-li bohatě rozvit nebo od řídícího slovesa oddělen větou vloženou, popř. vsuvkou; tu proniká základní úkon infinitivu prostě pojmenovávat, uvádět na mysl, při čemž vztah determinační je uvolněn. Např.:

A jiné hloučky se nenápadně loudají opačným směrem, kde do vlhké nepohody svítí řádka oken Alexovy krčmy — spláchnout dvěma či třemi režnými smutek v hrdle, ten nezvyklý tísnivý pocit v barabské duši, setřást se sebe tlející hřbitovní atmosféru a uctít, jak se sluší na chlapa, kamarádovu památku (Pluhař).

Věty místo infinitivu se užije též tehdy, jestliže má být subjekt děje jednoznačně vyjádřen podmětem, nebo myslí-li se na určitý děj s jiným podmětem, než je podmět řídící věty, tj. jestliže je nutný úplný predikační akt. Srov.: Ne, nerouhá se, ví, co mluví (soudní Ratkin); ale bude lépe, když ona se nebude plésti do věcí, kterým nerozumí (Šrámek). — Bude lépe neplésti se do těch věcí. V druhém způsobu vyjádření by nebylo jasné, kdo má být konatelem děje slovesa neplésti se, zda jen mluvčí (Ratkin) či též jeho žena, jíž je projev určen.

Mnohé případy však nelze vysvětlit žádným z uvedených způsobů: užití infinitivu nebo vedlejší věty v nich závisí jen na řídícím slově, tj. je jen záležitostí jazykové formy. Některá slova se rozvíjejí jen infinitivem, jiná jen větou vedlejší. Řekneme např. Odmítl s ním jít, nikoli však Souhlasil s ním jít, podobně nelze říci Přemlouval[54] ho jíti s ním.

V tom bývají mezi jazyky charakteristické rozdíly,[55] např. Prošu vas ujti. — Prosím, abyste odešel. Prikazal gotoviť samovar. — Přikázal, aby připravili samovar. Predlagaješ’ snjať jego s raboty? — Navrhuješ, abychom ho odvolali z funkce? Pozvoľte sprosiť. — Dovolte, abych se zeptal. Na rozdíl od češtiny neužívá ruština infinitivu po slovesech smyslového vnímání. [181]Ve slovenštině bývá infinitiv účelový po některých slovesech, po nichž se v češtině užívá převážně účelové věty, např. Otec ma vzal so sebou na druhú stranu privítať vzácných hostí z Lučence (Alexy). — Ba raz ho Gabriel zlákal chytať raky v potôčiku za hliníkom (Moric).[56]

Na závěr je možno pokus o výklad mluvnické povahy infinitivu v současné spisovné češtině shrnout takto: Infinitiv je slovesný tvar nejen tím, že se 1. tvoří od téhož slovního základu jako jiné slovesné tvary, 2. že řídí týž pád jako finitivní sloveso, 3. vyjadřuje vid slovesný, 4. rozlišuje činný a trpný rod, 5. je rozvíjen příslovci a přísudkovými adjektivy, nikoli adjektivy v platnosti přívlastkové, nýbrž též tím, 6. že děj vyjadřuje se vztahem k jeho subjektu, tj. ke konateli nebo nositeli děje slovesného. Poněvadž však infinitiv nepredikuje výslovně děj žádné mluvnické osobě, nýbrž subjekt infinitivu je buď pouze implikován jako obecný, nebo se konkretizuje z užšího kontextu, popř. ze situace, je infinitiv svou podstatou modálně neutrální.

V jednotlivých jazykových projevech se jím navozuje na mysl věcný obsah jako článek myšlenkového řetězu, aniž se konstatuje jeho existence nebo neexistence, nebo se vyjadřuje děj jako obecný (samostatný infinitiv navozovací, infinitiv podmětový), nebo se v rozmanitých případech spojuje podle smyslu, nikoli však syntaktickým vztahem 1. s některým větným členem užšího kontextu jako svým subjektem, a to prostřednictvím větného členu užšího kontextu, s nímž je infinitiv ve vztahu syntaktickém, 2. se subjektem zřejmým ze situace nebo z celkového smyslu věty, 3. s juxtaponovaným subjektem v případech se zvláštní sémantikou.

Implikovanost subjektu v sémantice infinitivu se projevuje dále vázaností infinitivu na slova jen určitých lexikálních významů, polovětnou povahou infinitivního vyjádření i tím, že infinitiv v platnosti závislého členu vyjadřuje děj, ke kterému se směřuje, děj s dějem řídícího slovesa buď současný nebo vzhledem k němu následný (čas poměrný), ač co do základního času je český infinitiv neutrální.

Polovětná povaha infinitivu je patrná v případech, 1. v nichž infinitiv v platnosti vedlejšího větného členu je k jinému větnému členu ve vztahu sekundární predikace, 2. v nichž se predikuje vztah infinitivního subjektu k infinitivnímu ději, 3. v nichž se na obsah infinitivu odkazuje zájmenem to, 4. v nichž je infinitiv základem věty (infinitivní věty podmínkové, přací, rozkazovací, tázací, účinkové).

Ze základní vlastnosti infinitivu, tj. z tvarové nevyjádřitelnosti vztahu subjektově predikátového mezi subjektem a infinitivem, vyplývá, že infinitiv je svou podstatou nevýpovědní kategorie, která nebývá mluvnickým základem výrazu vyjadřujícího predikační vztah, nýbrž k větnému členu, z něhož se konkretizuje podle smyslu jeho subjekt, buď není v žádném syntaktickém vztahu (infinitiv v platnosti větného členu — tzv. sekundární predikace), nebo tvoří spolu s vyjádřeným či situačním subjektem základ věty, v níž se modalita vztahu mezi subjektem a infinitivním dějem vyrozumívá z celkového smyslu vyjádření a z intonace (juxtapozice substance a infinitivu, infinitivní věty). Je tedy infinitivní vyjádření ve srovnání s větným méně explicitní, takže je někdy vhodné, jindy nutné užít vyjádření větného místo infinitivního, při čemž infinitivní vyjádření v některých případech není stylisticky příznakové (infinitiv v platnosti závis[182]lých větných členů), jindy stylisticky příznakové je (juxtapozice substance a infinitivu, infinitivní věty).

Přes formální neexplicitnost má infinitivní vyjádření až na zvláštní případy významovou jednoznačnost. Ta vyplývá ze sémantiky infinitivu (vztah infinitivního děje k implikovanému subjektu, který u infinitivu aktivního je konatelem, u infinitivu pasivního nositelem) a z toho, že se infinitiv zákonitě spojuje podle smyslu s jinými členy věty a že se z nich nebo ze situace jeho subjekt zákonitě konkretizuje, že vztah infinitivního děje k realitě je vyjádřen jinými větnými členy nebo intonací, jen ve zvláštních případech vyplývá až ze situace a ze vzájemného vztahu mezi lexikálními významy slov v mluvnickém podmětu a infinitivu.

 

R é s u m é

DER GRAMMATISCHE CHARAKTER DES INFINITIVS IM GEGENWÄRTIGEN SCHRIFTTSCHECHISCH

Der tschechische Infinitiv ist für eine Verbalform zu halten nicht nur deshalb, dass er von demselben Wortstamm wie andere Verbalformen gebildet wird, denselben Kasus wie das Verbum finitum regiert, den Aspekt ausdrückt, die Tätigkeits- und Leideform unterscheidet, durch Adverbia und Adjektiva im Prädikat und nicht durch Adjektiva im Attribut determiniert wird, sondern auch dadurch, dass er die Handlung (Geschehen oder Sein) in Beziehung zu deren Subjekt, d. h. zum Agens oder Patiens der verbalen Handlung, ausdrückt. Da aber der Infinitiv die Handlung keiner grammatischen Person ausdrücklich prädiziert, sondern das Subjekt des Infinitivs entweder nur als allgemein implizit ist oder aus dem engeren Satzkontext, bzw. aus der Situation konkretisiert wird, weist der Infinitiv seinem Wesen nach eine neutrale Modalität auf.

In den einzelnen Äusserungen bringt der Infinitiv den Inhalt als Glied einer Gedankenkette einfach zum Bewusstsein, ohne dessen Existenz oder Nichtexistenz ausdrücklich auszusagen (z. B. Brání mu jezdit na kole), drückt die Handlung als allgemein aus (der selbständige Nenninfinitiv: Řemeslu se učit, toho znám případů jen málo; der Infinitiv als Subjekt: Po práci odpočívat je příjemné) oder verbindet sich in verschiedenen Fällen dem Sinne nach, jedoch nicht durch syntaktische Beziehung, mit einem Satzglied des engeren Kontextes als mit seinem Subjekt (Nebylo nám možno si odpočinout) usw.

Die Implikation des Subjekts in der Semantik des Infinitivs zeigt sich in der Gebundenheit des Infinitivs an Wörter von bestimmter lexikaler Bedeutung, weiter in der Tatsache, dass der Infinitiv als abhängiges Glied eine Handlung, zu der hingezielt wird und die mit der Handlung des regierenden Zeitwortes entweder gleichzeitig ist oder ihr nachfolgt, ausdrückt, obwohl vom Zeitpunkt des Sprechers der Infinitiv, was das Tempus anbelangt, neutral ist, auch in der Tatsache, dass der Infinitiv als abhängiges Satzglied zu einem anderen Satzglied in der Beziehung einer sekundären Prädikation steht, und schliesslich dass in den Fällen, wo der Infinitiv die Aufgabe eines grammatischen Subjektes erfüllt, über die Beziehung des Infinitivsubjekts zur Infinitivhandlung prädiziert wird.

Der Infinitiv als eine Nichtaussage-Kategorie tritt zu einem anderen Satzglied meistens in die Beziehung einer nur sekundären Prädikation ein, kann aber auch mit dem ausgedrückten grammatischen Subjekt oder mit dem Situationssubjekt den syntaktischen Kern des Satzes bilden, dessen Modalität aus dem Gesamtsinn der Äusserung und aus der Intonation ersichtlich ist (Juxtaposition des grammatischen Subjekts und Infinitivs, Infinitivsätze).

Da die Infinitiväusserung im Vergleich zu der Satzäusserung weniger explizit ist, ist es manchmal geeignet, ein andres Mal nötig nicht den Infinitiv, sondern die Satzform zu benutzen.

[183]Trotz der formellen Nichtexpliziertheit ist die Infinitiväusserung mit Ausnahme von besonderen Fällen (z. B. Viděl jsem ho bít, Já tančit?) eindeutig. Dies folgt aus der Semantik des Infinitivs (Beziehung der Infinitivhandlung zum implizierten Subjekt, das beim aktiven Infinitiv ein Agens, beim passiven Infinitiv ein Patiens ist) und daraus, dass sich der Infinitiv mit andern Satzgliedern dem Sinne nach gesetzmässig verbindet, dass sich aus diesen Satzgliedern, resp. aus der Situation das Infinitivsubjekt gesetzmässig konkretisiert und das Verhältnis der Infinitivhandlung zur Wirklichkeit durch andere Satzglieder oder durch die Intonation ausgedrückt wird und nur in besonderen Fällen erst aus der Situation und aus dem Kontext erkennbar ist.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 3, s. 161-183

Předchozí Jiří Daňhelka: Rukopisy bývalé mikulovské knihovny

Následující Ivan Poldauf: Děj v infinitivu