Slovník spisovného jazyka českého

Ivan Poldauf

[Rozhledy]

(pdf)

Словарь литературного чешского языка / Le dictionnaire du tchèque littéraire

Již na sklonku r. 1958 před námi ležely první čtyři sešity (384 stran) Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ), díla Ústavu pro jazyk český ČSAV vydávaného za vedení ak. B. Havránka pod vědeckou redakcí J. Běliče.[1] Slovník je rozplánován do tří dílů po tisíci stranách a má vyhovět volání nejširší veřejnosti po hutném, vědecky podloženém slovníku, který by zachytil lexikální stav jazyka v jeho poslední podobě. Víme dobře, neboť to pociťujeme téměř na každém kroku, že se v důsledku společenských a kulturních proměn posledního půlstoletí a zvláště pak posledního desetiletí český jazyk pozměnil, a to i proti stavu, který mohl zachytit devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého, dílo let 1935 až 1957 (PS). Třebas neaspiruje na rozsah tohoto díla, který byl v naší literatuře vskutku nebývalý — a nadto tu u nás šlo o první velký, ryze jednojazyčný výkladový slovník, odstraňuje mnohé z jeho nedostatků. PS se teprve časem, zvláště počínaje druhým svazkem, rozvinul v dílo široce dokumentované a oproštěné od nemístného purismu. Teprve časem, jak rostlo promýšlení lexikografických problémů u nás, a to i s přihlédnutím k závěrům sovětské lexikografie, zpřesněly jeho údaje a jeho výklad se stal i citlivějším, jemnějším. Na málokterém díle se také tak zřetelně projevil stále vzrůstající zájem socialistického státu o jeden z jeho národních jazyků jako právě na slovníku, který jeho uživatelé překřtili na „Akademický“. To všechno, zvláště ovšem těžké období protektorátní, nemohlo přispět k jednotnosti PS. V řadě již započatých postupů bylo nutno pokračovat, takže mohutnějící kánon lexikografických zásad, díky sovětským pracím i hluboce teoreticky podložený, nemohl být uplatněn. Nový SSJČ napravuje především tyto nedostatky: malý rozsah frazeologie s řádným výkladem, nedostatečná péče o problematiku pravopisu, výslovnosti a tvarosloví a malá škála při rozřaďování výrazu podle stylistické oblasti a jejich běžnosti.

SSJČ usiluje o to, aby se stal svého druhu souhrnem několika praktických příruček, ať už existují, či jen k svému vypracování pod tlakem všeobecné potřeby spějí. V souvislosti s nejnovějšími Pravidly českého pravopisu zachycuje současné způsoby psaní slov, zmiňuje se však podle potřeby i o dlouho užívaných variantách starších. Text heslového odstavce užívá jen progresívních forem v případě pravopisných dublet, jakož i kratší formy infinitivu na -t, která je jediná společná všem stylistickým rovinám jazyka. Poněkud nepříjemná je ta okolnost, že u dublet přejatých slov, která se liší psaním se s nebo z, popřípadě neoznačením a označením kvantity, přijde při dodržování zásad řadění na významnější, přední místo varianta ustupující a na méně významné, druhé místo varianta progresívní (např. aprovisace, aprovizace, bakterie, baktérie). Také tiskově uvádění obou podob značně zatěžuje. Tak jako to zčásti činí i Pravidla, informuje SSJČ použivatele i o výslovnosti přejatých slov, a to zkratkovitě v hranatých závorkách a převodem na běžný český pravopis. Od této informace upouští jen v případech kvantity, která u osob užívajících spisovného jazyka i v projevech mluvených zřejmě kolísá. Svými tvaroslovnými připomínkami splňuje SSJČ i úkoly příručky o flexi spisovného jazyka, kterou se dříve — nezcela právem — snažila zčásti plnit i Pra[211]vidla. SSJČ je rovněž slibným rozběhem k příručce české synonymiky, neboť — nejčastěji vedle výkladové definice — vysvětluje význam i s pomocí synonym, popříp. i antonym, a to tak, že jsou synonyma na rozdíl od slov pouze vykládajících tištěna proloženou kurzívou. Konečně jsou do SSJČ vtěleny nejzákladnější údaje slovníku etymologického; výchozí hesla jsou tu totiž opatřena údajem o jazyku, z něhož je slovo převzato, popřípadě při převzetí z jazyka prostředkujícího je uveden i jazyk výchozí. Jde tu tedy buď plně nebo částečně o úkoly pravidel pravopisu, pravidel tvarosloví, ortoepického slovníku, slovníku vazeb, synonymického slovníku a slovníku etymologického.

Vedle toho však a především je SSJČ dokonalým popisem současné spisovné slovní zásoby. Chápe ji tak, že nevylučuje výrazy nespisovné, ale pomocí přesných údajů odděluje od základní spisovné zásoby slova nebo ty významy slov, které se se stylistickým záměrem přijímají do spisovného jazyka z oblasti nespisovné. Jsou to např. výrazy obecného jazyka, výrazy nářeční, slangové a argotické, výrazy zastaralé a zastarávající („poněk. zast.“) a výrazy přímo historické („dř.“).

Nejefektivnější způsob zpracování slovníku zajistilo vedení Ústavu v přípravné diskusi o ukázkovém čísle, v němž bylo i po stránce tiskové uplatněno několik variací. Je totiž jasné, že veřejnosti přístupný slovník může takové množství úkolů plnit jen při velmi přísném spoření tiskovým prostorem. Je skutečně užito velmi hutné sazby. Podařilo se zlomit zkostnatělou tradici, udržovanou tiskárnami slovníků, podle níž bylo nutno první řádek heslového odstavce s heslovým záhlavím tisknout od kraje a ostatní řádky odstavce — přes přímo křiklavou neúspornost — zarážet. SSJČ zaráží první řádek, v ostatních pak plně využívá šířky tiskového sloupce. Může pak „prosvětlovat“ odstavce mezi sebou. Upustilo se od interpunkčních znamének při střídání písem, tedy nejen, jako tomu bylo dříve, na konci odstavce (mohlo se tak stát i před výraznými typografickými figurami). Bylo také užito přiměřeného množství snadno pochopitelných zkratek. Celý slovník pak je tištěn z trojího, dobře harmonujícího písma. Základní má čtverou podobu: obyčejnou (pro citace a údaje tvaroslovné, pravopisné a výslovnostní), kurzívní (pro výklad významu heslového záhlaví), kurzívní proloženou (pro synonymiku) a půltučnou pro heslová záhlaví a pro číslice, jimiž se číslují jednotlivé významy (arabské) a homonyma (římské). Druhé písmo, drobné, slouží v základní své podobě pro ostatní výklad, tedy také jiný než významový, např. mluvnický (slovní druh, rod, slovesné aj. vazby apod.) a stylistický (včetně oběžnosti slova), a v podobě kurzívní pro výklad významu slovních spojení, frází, klišé, zvláštních citátů a vůbec slov, která nejsou v heslovém záhlaví. Třetího písma, grotesku, v jediné velikosti, je použito v souvislosti s dalším, vysoce úsporným zařízením.

SSJČ zařazuje totiž do jednoho odstavce odvozená a složená slova se společnou první částí, pokud jde o typické a zvláště dosti obecné tvoření. Činí tak ve zcela určitých případech, takže může spoléhat, že uživateli slovníku se tato praxe vbrzku stane zřejmou a slovník i přes částečné narušení naprosto průběžného abecedního pořádku mu bude plně přístupný. Jsou to především tvoření konverzí (životná — neživotná, vlastní jména — obecná jména). Ta však vždy jako homonyma nečísluje, takže tu dochází k jisté nedůslednosti (srov. např. abecedář, adaptér). Dále je to při tvoření zdrobnělin (a adjektiv na -ový od nich odvozených), přechýlených podstatných jmen rodu ženského, příslovcí a podstatných jmen na -ost s významem vlastností. Přiřazena jsou i slovesa násobená, jména obyvatel a přídavná jména na -ský, odvozená od jmen místních a národních. Přiřazena k sobě jsou také zvratná a nezvratná slovesa, na rozdíl od PS se však graf. úpravou dostalo zvrat. slovesům uznání lexik. samostatnosti. Nadto se nejen příslovce, ale i přídavná a podstatná jména s významem vlastnosti shrnují do jednoho odstavce u slov cizího původu, kde odvozování zřídka doprovází pronikavější významová změna. Tím, že tato hesla nespotřebují samostatné odstavce a odkazy k nim se provádějí jen při větší abecední vzdálenosti, způsobené podstatnější změnou v kmeni, [212]je uspořeno mnoho drahocenného prostoru. S výjimkou jmen přechýlených, tištěných půltučně, jsou takto „zatažená“ záhlaví, která tedy stojí mimo vlastní abecedu slovníku, vysazena groteskem. Grotesk se tak stává zástupcem půltučného písma záhlaví, kdekoli byla opuštěna vlastní abeceda, i když — kde to jen je možné — trsy záhlaví vysazených groteskem mají abecední uspořádání vlastní. Přitom je zachována přehlednost zvláště díky tomu, že v záhlavích není již dále zkracováno; naopak, každé záhlaví je plně vypsáno. Jde tedy o řešení velmi důvtipné, neboť neplatí tiskovou úspornost draze. I když by např. údaje o tvarech a vidu mohly být určeny číslicí nebo krátkou značkou, nedosáhlo by se nikdy rychlé srozumitelnosti.

Další, a neméně podstatné zhuštění vyplývá z toho, že heslový výraz je v textu zkracován počátečním písmenem, popřípadě s koncovkou (čistota: č.; č-ou). Omezením dokladové, citační části dochází ovšem ve srovnání s PS k největší úspoře. SSJČ nemá totiž za cíl podat průřez (často nutně jen subjektivní) dokladovým materiálem z krásné literatury, který má Ústav k dispozici. Proto se omezuje na slovní spojení, zvláště taková, která vystihují vazbu, a na charakteristická spojení více nebo i méně zřetelného rázu terminologického. Přitom klade veliký důraz na složku frazeologickou. V tomto směru leží nepochybně veliké obohacení proti PS. Jen u zastaralých, nářečních, slangových a jinak řídkých slov bývá uváděn i významný autor, jenž jich užil v spisovném kontextu, a to při zkrácené citaci dokladu nebo i bez ní.

Jako samostatná hesla jsou zařazeny i běžné předpony a běžné první složky kompozit (a-, aero-, arci-, auto-, děje-, do- apod.). Krom předpon slovesných jsou pak i tu k záhlaví, v samostatné abecedě, avšak v tomto případě i v samostatných, sražených odstavcích, podány nejvýznamnější odvozeniny. Ježto se nedosahuje podstatné úspory při výkladu významu odvozenin, bylo by možno říci, že výklady o vzájemném vztahu složek kompozit jsou neúměrné poslání slovníku.

U sloves, rovněž tištěny groteskem, jsou na konci odstavce za zvláštní značkou připojeny předpony, s nimiž se základ spojuje. Podle našeho názoru do slovníku vůbec nepatřily samostatně neexistující slovesné základy. Řadí-li se podle abecedy, dostávají se totiž písmena zprostředka slov na jejich začátek, kde je „citlivý tón“ slovníkové škály. Např.: -běhnouti, -bíhati, -bírati, -ctnouti se, -dírati. Tyto jednotky nejsou slovy a již proto nepatří do slovníku. Něco jiného jsou slova vyskytující se jen v slovních spojeních a frázích. U těch SSJČ správně uvádí „jen ve spojení“ (např. bach — jen ve spojení dat si bacha). Stejně málo právem bude slovník musit zaznamenávat složky jako -pis, -zpyt aj. Avšak ani předpony, s nimiž se slovesný základ spojuje, nepatří k heslu plným právem. Také základní smysl užitého písma, grotesku, je tím porušen. Zatímco se na nepředponové dokonavé tvary odkazuje na konci heslového odstavce (např. u hesla bluňkat na bluňknout, u brát na vzít), je při předponovém dokonavém protějšku (např. bědovati—zabědovati) dokonavý tvar „utopen“ v pouhém výčtu všech předponových tvarů (bědovati — předp. na- se, pro-, za-). Výčet předpon sice umožňuje uniknout problému, které z předponových tvoření skutečně významově nemodifikuje základ, avšak jinak zvláštní hodnotu nemá, spíše jen nebezpečně utvrzuje představu o jakési konečnosti, uzavřenosti tohoto tvoření. Zdá se, že tu autoři aplikovali to, oč se pro němčinu — kde to bylo na místě — pokoušely slovníky Brockhausovy. Ty řadily slovesa s odlučitelnou „předponou“ podle rozložené podoby: ich nehme ab, ich nehme an, ich nehme auf, ich nehme aus, ich nehme ein … Avšak německá odlučitelná „předpona“ do velké míry podržuje svůj původní ráz samostatného slova (s funkcí rezultativního doplňku) a pouze pod tlakem přízvukových poměrů větných strhuje na sebe hlavní přízvuk spojení (se slovesem): abnehmen, aufgenommen, ausnehmend, einzunehmen. Teprve pak působí celek „dojmem“ jednoho slova. České slovesné předpony však takovou samostatnost nikdy nemají. Krom souhrnných pojednání o jejich funkci, jako se to děje i u předpon neslovesných, do slovníku jako samostatné jednotky nepatří. Tím méně pak do něho patří tvarové proměny (-bíhati, -bírati apod.), které si další [213]odvozování od předponového základu vynutilo. Za zcela pochybené pokládám přiřazování předpon k tvarům násobeným. Tak např. očmuchávati není předponové sloveso k násobenému čmuchávati, ale sloveso odvozené od očmuchati způsobem, který náhodou dal základu -čmuchat podobu -čmuchávat, shodnou se samostatným slovesem násobeným.

Srovnáme-li první čtyři sešity SSJČ s PS, vidíme, že byly vypuštěny jen výrazy úzce odborné, a i v příslušné vědecké disciplíně okrajové. Zato přibyly řady běžných výrazů, ať slov, terminologických spojení nebo frází, které s sebou přinesl a jimž také i do projevů spisovných přístup zjednal prudký vývoj naší národní společnosti a s ní i jejího jazyka. Je to ovšem stav způsobený také tím, že první polovice PS nezabírala dostatečně ani do šířky, ani do hloubky. Vždyť střed českého slovníku, kdesi v blízkosti hranice mezi písmeny O a P, se nalézá mezi třetím a čtvrtým svazkem devítidílného PS, tedy — počítáno na svazky — na konci jeho první třetiny! 384 stran SSJČ odpovídá 520 stranám PS. To znamená, měl-li by tento stránkový poměr pokračovat, že by plánovaných 3000 stran obsáhlo materiál jen z půl čtvrtého svazku PS místo všech devíti. I když uvážíme zmíněnou už nesouměrnost ve vypracování PS, máme jisté obavy, že při zachování výtečných kvalit nebude moci být SSJČ dílem trojsvazkovým. Bylo by možné mnoho uspořit u předponových sloves (z nichž je v první polovině českého slovníku menšina), zvláště tak, že by se dokonavé předponové tvary bez výkladu pouze odkazovaly (např. donutiti dok. k nutiti). To se zatím nestalo, naopak samostatných odstavců se dostalo i slovesům, jejichž význam bylo možno snadno dovodit z odstavce pojednávajícího o předponě (jako dobetonovat, dobetonovávat, doformovat, doformovávat), ač tu jde o značné prostorové zatížení u díla, jehož první devízou musí být hutnost, a tedy také prostorová úspornost. Ježto sloves tvořících dokonavý protějšek pomocí předpony do- je nepatrně, nejbližší další předponou pak je na-, bylo by možno k této praxi ještě (v zájmu drobného odběratele díla) včas přistoupit.

Obohacení slovníku o množství terminologických i jiných ustálených spojení a o bohatou frazeologii přiblížilo slovník k skutečnému projevu ve spisovném jazyce, kdekoli k tomu jen byla příležitost. Slovníku však přibyl nový problém, který nebyl řešen: jak tuto složku heslového odstavce zpřehlednit, popřípadě vnitřně uspořádat. Zvlášť v heslech bohatých na taková spojení a na frazeologii je totiž orientace velmi obtížná. Jinak lze jen konstatovat, že ve shodě s výkladovým posláním slovníku je v něm frazeologie rozřaďována tak, že se spojení a fráze dostávají k významu, o nějž v jednotlivém případě zjevně jde.

SSJČ, jak se nám v prvních sešitech představuje, slibuje být pozoruhodně úplný. Hesla, která jsme přece jen pohřešili při namátkové prohlídce, jsou proti celkovému již zachycenému počtu nečetná: adreska (adresní štítek), aerotaxi, Alžběta (čas v telefonu), americium, aureomycin, audiovizuální, autocamping, Azor (je-li ve slovníku Amidór), baraterie, barytron (meson), Basic (English), bela (pes), benzedrin, berkelium, Blažková (stará B.), blind (na b.), blinkr, blitz, blitzkrieg, bublina m. (náfuka), cajmrsk, cásek (nadávka), causa litis, celovagónový, cifrplát, citrónka (Citroen), cukrblik, cunda, čaučau, čéče, čedar, čelistník, Černovice (jsou-li ve slovníku Bohnice), činoherník, čudla, čudl(ík) (tech. slang), decibel (slovník má méně významný bel), dědečkovství, dekontaminace, diapás, diskreční, dispaš. Není také mnoho dalších významů slovníkem uvedených hesel. Poznamenali jsme si jen: amerikán (úl), aparát (bez bližšího údaje = fotografická kamera, telefon, přijímač), asfalt („ulice velkoměsta“), automat (např. Coppéliův člověk-automat), bago (třetí mezi dvěma hráči), berdej, bohatý (složený nebo vycházející z četných jednotek — úlovek, výběr), brambory (sport. slang), brka (zhrub. nohy), buben (těhotné), buk (bezpečí — za bukem, zpoza buka), cenzus (sčítání lidu), cihla (hud. slang, celý tón), čára (hrát čáru), čistota (= čistotnost), čočku (tj. nic), díra (vulg. vězení, zhrub. hrob), docela a dost (nepřízvučná mají význam „poměrně, celkem“, nikoli „úplně“ a „dostatečně“), doma (tj. naši, např. co dělají d.), dobrý zač (tj. levný n. úvěru schopný). Ani ustálených spojení nám v průběžných poznámkách desiderat mnoho nepřibylo: anglické [214]prostírání, dát avízo (varovat), slepá bába (je jen v přenes. významu), bába na trhu, držet bank, bázová škola, jako namazaný blesk, bludný Holanďan, bodová hodnota (zboží), přírodní bohatství, konkurenční boj, bouře n. bouřka ve sklenici vody, utřít bradu, dobrý bratru za …, být (stát, ležet komu) v cestě, rovnou cestou, s citem (jemně), boží dar (nadání), národní demokrat, -cie, dílenské práce, dírka koláčová (falešná, nepravá). I když frazeologické bohatství SSJČ je obdivuhodné, je důsledkem závažnosti této složky novodobého slovníku, že bychom přece jen ještě uvítali zvýšení počtu uváděných frází. Poznamenali jsme si: je andělíček (odešel mezi a-y) (slovník má „rozmlouvá s apoštoly“), bezruký otvírá, mohl by se svlékat za bičem, propálil boty chodil bos, neznat (v čem) bratra, holit (koho) bez břitvy, mít (najíst se) čeho do boha, je dobrý (ale) do buřtů, prostřílet jako cedník, v polou (na, do polovice) cesty (o kompromisu), posvítit komu na cestu („vyprovodit ho“), vyšlapat (upravit, ukázat) komu cestu, chystá se na dalekou cestu, jít svou cestou (1. mít volný průběh, 2. „táhnout“), kam i císař (pán) chodí pěšky, pozorovat cvrkot, ukrádat pánubohu čas, až bude černý, trefit n. mířit do černého, černé na bílém, dělá se mu černo před očima, čert mu nedal dobře dělat, kam ho sem čerti nesou, brali mě všichni čerti, neřekl čerta (ani) ďábla (je pod ďábel), na čerty (tj. mnoho), v čertech (být) a k čertu, -ům (jít) (tj. pryč), mít červa, poznat po čichu, po všem činu, se vším činem, čtyřikrát krejcar obrátit, dotáhnout to daleko, pěkně děkuju (iron.), čekat do soudného dne, udělat díru do rozpočtu (o velkém výdaji), hledat dír(k)u (výmluvu), ukázat (komu) kde nechal tesař díru, jak široký tak dlouhý, tady dnes a zítra kdes, sekat dobrotu, nehrát dohromady, nahoru dolů (sem tam n. rozvláčně, důkladně), být z Prahy doma, jsi mi platný jako nikdo doma, cítit se (být) jako doma, chodit (kam) jako domů.

Připomínky k zásadám vypracování hesel se mohou týkat heslových záhlaví a údajů je doprovázejících, výkladu významu, popříp. významů heslového záhlaví a konečně dalších údajů, popřípadě tiskové úpravy.

Pravopis záhlaví je opřen o Pravidla pravopisu a jejich obecnou tendenci rozšiřuje i na výrazy do Pravidel nepojaté. V textu jsme našli progresívní formy opominuty jen u exklusivní a exklusivnost (hesla aristokratický, -čnost). Pravopis sousloví condicio sine qua non by měl být klasicky latinský (od dicere a výsl. [kondyció], na rozd. od conditio [kondýció] kořenění). Abecední pořádek je narušen u ampérmetr. Přepis výslovnosti převodem na běžný pravopis je zajisté správný (jak se však bude přepisovat slovo jako kurs?). Je třeba hodnotit, že se uvádí i výslovnost, která se dosud pokládala za nespisovnou (např. akát [-ká- i -gá-], mohlo být i dekret [-kr- i -gr-]). Slova nově přicházející z angličtiny měla však již být přepisována s ej a ou (je [dejvis kap], ale [krezy-komedye]), není správné soustavné přepisování zavřeného francouzského e dlouhým é (sédyj). Není jasné, proč se k přepisování francouzského u (jakož i jiného zvuku v anglickém business) užívá y (byfe, byznys), ač jde o výslovnost shodnou s i. Bylo by také dobře neopomíjet poukaz na dvouslabičnou výslovnost při ou (bystrouška). Odkazy jako ae- v. též e-, é- jsou možné, jde-li o pravopis; jde-li však o výslovnost, jsou problematické (abs- [aps-], ads- [ats-]). Místy bychom uvítali údaj výslovnosti jako příspěvek k její stabilizaci (např. balata).

Stylistické údaje a údaje o běžnosti slova jsou velikým kladem slovníku. Přesto bychom doporučovali doprovodit všude, kde nejde o libovolně kladný či záporný postoj označení „expr.“ zkratkou „hanl.“ nebo „zprav. hanl.“ nebo i „expr. zálib.“ (tak je např. u bouda expr., zprav. hanl.). Je např. babice, expr., bábinka, expr., ačkoli je první hanlivé, druhé zálibné. Podobně zase amt není jen zast. ob., ale i expr. hanl. Cenné jsou poukazy na hovorové, nářeční i jiné dublety slov (bylo by např. možno dodat i k čtyři („ob. štyry“, k dolíček „ob. ďolíček“ a pamatovat i na česká nářečí, např. nář. děrek). Některá slova bychom už označili za zastaralá (alterovat, expr., rozčilovat se) nebo nářeční (hladká ančka, čekuláda už není „ob.“) a vulg. (děkanovat i dekl je označeno stejně, totiž „ob.“, ačkoli dekl je jistě už vulg.). Naopak se domníváme, že některé výrazy jsou stále běžné. Tak např. dědouš nebo camping (která mají [215]hvězdičku), čtení (bylo oživeno v „pedagogické čtení“) nebo bytelný (označeno za „poněk. zast.“, avšak diskuse o bytové kultuře, probíhající v novinách, přináší toto slovo napořád). Také dámo v j. č. přestává být „zdvořilým oslovením“.

Některé rozdíly v hodnocení musíme jistě připsat té okolnosti, že krom hlavního redaktora a M. Helcla tvoří redakci uživatelé moravských variant spisovné i hovorové, obecné češtiny, při čemž i tito oba dlouhá léta v oblasti těchto variant působili. Vděčíme tomu za přesná vyznačení některých výrazů za „obl. mor.“ (např. dědina, dohněvat). Domníváme se však, že mnoho takových výrazů nebo významů bylo podáno bez příslušného označení. Všimli jsme si např.: bok znamená postranní plochu (obrátit se na bok, tj. tak, že se tato plocha dotýká země), ale obl. mor. „strana vůbec“ (obrátit se na bok = na stranu, stranou) (podobný rozdíl mezi bokem 1. takže je postranní plocha obrácena k věci, 2. vůbec stranou). Složeniny s bledo- u jmen barev (na rozd. od bledě-) jsou obl. mor. Cihlička je „ob.“ už jen „obl. mor.“, cikánit nemá v Čechách význam „lhát“. Dcerka ve významu „dívka vůbec“ je zast. n. obl. mor., děcko je kniž. nebo expr. podcenivě, avšak ob. obl. mor. Donést je obecné ve významu „dopravit až k cíli předem danému, zvl. do uzavřené prostory, zanést“, ale ve významu „dopravit ve směru k mluvícímu, přinést“ je obl. mor. (PS uváděl „nář.“) (dones mi pivo, listonoš donesl dopis).

Pokud jde o údaje tvaroslovné, máme připomínky k deklinaci. U adjektiv jsou uváděny i případné „kratší“ komparativy. Tu bychom snad jen poznamenali, že k daleký je dnes supletivní komparativ vzdálenější, nikoli další, jak se uvádí. U substantiv někdy litujeme, že není odlišeno skloňování podle vzorů pro životná od skloňování podle vzorů pro neživotná. Máme např. heslu búr, -a m. rozumět tak, že se skloňuje podle dvůr či podle vůl — jak je akuzativ? U substantiv je vždy uváděn tvar genitivu, v případě vsouvání -e- také genitivu plurálu, a tvary se změnami v kmeni. Tvar 6. p. mn. č. je uváděn, končí-li u maskulin a neuter na -ích nebo -ách. 6. p. j. č. není uváděn u neuter na -um, jinde však dosti soustavně. Domníváme se, že však i tu autoři místy sáhli k oblastním tvarům, byť jen jako variantním, ačkoli právě tvarosloví spisovného jazyka se zřetelně opírá o úzus středočeský. Tak uvádějí „6. j. -u, -ě“ u dvouslabičných (ojediněle i trojslabičných) neplně zdomácnělých slov zakončených na dentálu (-t, -n, -l, -s) nebo s koncovkou -tiv (u jmen pádů). Středočeský úzus však sotva zná: v akcentě, při atentátě, v aksamitě, v atlase (látce), v batistě, v celibátě. Přitom ovšem nesporně zdomácňování výrazů umožňuje již např. v baretě nebo v citátě. Podobně je v uvedeném úzu nezvyklé: v banáně, v bujóně, v celofáně, v demižóně, v cimbále, v cumle, v byznyse, v citruse a zpravidla i v ablativě, akuzativě, dativě. Také tam, kde je k dispozici 6. p. na -i, je ve středočeském úzu tvar na -ě sotva možný (břemeně, kameně). Překvapuje také v Amsterodamě (srov. Bieblovu Javanku „v Amsterodamu sama“). Místy bylo opominuto, že varianta -ě náleží jen jednomu z významů (např. u akt, byt). Údaje o nominativu plurálu na -i a -ové by mohly být soustavnější (bozi, bohové). Připuštění toliko koncovky -é nejen u maskulin na -ita, ale i u maskulin na -ista je přece jen poněkud strohé, někdy už uměle archaizující. Rozhodně však neměly být u životných maskulin opominuty případy, kdy není přípustný tvar na -ovi (bůh v křesťanském významu se tak liší od pohanského, srov. také člověk). Zkracování uvnitř textu, které neopakuje poslední společnou souhlásku, je někdy ošemetné. Srov. např. Argus, -ga m. — A-ovýma očima, jde o Argovýma či Argusovýma?

Slovesa jsou jako slovní druh vyznačena údajem o vidu: „dok.“ nebo „ned.“. Je však třeba upozornit, že obojvidost „ned. i dok.“ není vždy stejného řádu. Tak třebas u debutovati, defraudovati sotva sahá tak daleko jako u degradovati, degenerovati, tj. aby prézentní tvary měly platnost futurální. Podobně nelze např. u slovesa časovati (bombu) vyvozovat ze spojení časovaná bomba (srov. pečená husa) dokonavost pro celé sloveso. Někdy chybí připomínka prefixu (bachratiti — z-, cyklostylovati — na-). Litujeme, že nejsou aspoň odkazem spojena indeterminativa a determinativa (běhat — běžet).

Dvě, jak se domníváme, důležité stránky, tradičně opomíjené slovníky, zůstaly nedotčeny [216]i v SSJČ. Nejsou rozlišena substantiva a významy počitatelné od nepočitatelných (má např. brukev mn. číslo nedruhové, jako třebas kedlubny?). Vtipně je uvedeno u angrešt „2. plod(y) srstky“. Za druhé pak není uvedeno, zda sloveso (aspoň v daném významu) je schopno perfektivizace či nikoli.

Pokud jde o výklad významů, jsou příslušné definice jasné, jednoduché a spolehlivé (doporučovali bychom snad jen u dnešní upustit od výkladu „hloupý“, neboť tento význam nenáleží jakémukoli kontextu, ale jen do vět nereálného obsahu, tj. otázek, vět záporných a podmínkových; také domluvný 2. je „umějící si vynutit vyslechnutí n. získat přízeň“ spíše než „výmluvný“; pan(í) domácí je majitel(ka) pronajímaného objektu, domácí pán, paní je hlava domácnosti, ať v domě nebo v bytě). Definování pomocí synonym má místy to nebezpečí, že uživatel slovníku bude výrazy pokládat za zaměnitelné, ač jde jen o výrazy blízké nebo výrazy s různou šíří uplatnitelnosti (např. amorální — nemorální, argot — hantýrka, asibiláta — afrikáta, babral — piplal, bolestín — trpitel, být po kom — podobat se, cena — odměna, decimovati — hubiti, oslabovati, dificilní — nesnášenlivý; u hesla andílek zajisté schází synonymum cherub). Můžeme-li jako neodborníci soudit, jsou správné i definice odborných významů. Z průzkumu oblastí recenzentovi blízkých vysvitlo, jak je to ostatně přirozené, že nedostatky jsou spíše v oblastech, které nejsou natolik odborné, aby se svěřovaly k prověření odborníkům, a přece nejsou natolik obecné, aby neskýtaly úskalí. Uvádíme jen: anthem může být i světský hymnus (kratší kantáta), zahradní architektura se zpravidla netýká staveb (ale teras, balustrád, umělých jeskyní apod.), palubní deska je, neodb., i v autě. Anglista může připomenout, že Ardenský les je našim návštěvníkům divadel nejspíše znám ze Shakespearova Jak se vám líbí, tam že však jde o les v Anglii. Doky, mn. č., jsou lodní paralelou k nákladovému nádraží. Jsou to výkladiště a nákladiště lodí, nikoli tedy jen zařízení pro opravu, údržbu a stavbu lodí. Dokaři nemají s těmito pracemi většinou co dělat, asi tak jako většina železničářů nákladového nádraží neudržuje vlaky a jejich stroje. Dixieland není kraj ve Spojených státech, ale neoficiální souhrnné označení těch jižních států, které mají velkou černošskou menšinu (Louisiana a okolní, popularizováno písní Dixie od D. D. Emmetta r. 1859). Aljaška je od r. 1946 jedním ze států Unie. Afrikánština není směs holandštiny s domorodými africkými jazyky.[2]

Péči, která byla věnována jasnému údaji slovesné vazby (i vazeb slov se slovesným významovým jádrem), nelze dosti ocenit. Vždyť bylo pamatováno i na absolutní, bezpředmětová užití sloves. Desideratem by snad mohlo být jen, aby se více přihlíželo i k vazbě v podobě doplňování vedlejší větou určitého typu (např. pochybovati zda, jestli …, že …, nepochybovati, že …, brániti, aby ne-). Vedlejší větu nelze klást na roveň substantivu. Mýlí zde to, že slova co a to odkazují často k vedlejší větě jako celku. Uvádí se např. blouznit co — co to blouzníš! Avšak blouznit nelze doplňovat akuzativem substantiva. U významově chudých sloves by vůbec bylo správné vypracovat předložková spojení jako samostatné jednotky uvnitř hesla. Např. být do — být do větru, být od — být od plynu, být při — být při kom, dát na — ona na mne dá, dělat do — dělat do koho, dř. slang, dělat pod — dělat pod sebe.

Pokud jde o tiskovou úpravu, lze u SSJČ vyzdvihnout estetické sladění typů, zřetelný a čistý tisk, mizivý počet tiskových chyb, pěkný papír, formát stránky i velikost tiskového zrcadla shodné s PS.

SSJČ nebude jen popularizační zkratkou mnohasvazkového slovníku, nýbrž bude zcela zřejmě svéprávným dílem české vědecké lexikografie v její službě národu i vědě. Bude jistě také velkým shromaždištěm zkušeností pro vypracování velkého tezauru novočeského jazyka. Již během svého vycházení pak bude moci sloužit spolu s PS za podklad vědecké filologické práce.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 3, s. 210-216

Předchozí Bohuslav Ilek, Karel Horálek, Zdeňka Havránková, Petr Sgall: Z IV. mezinárodního sjezdu slavistů v Moskvě

Následující Zdeněk Tyl: Česká jazykověda v roce 1958 (Část první: Lingvistika obecná, srovnávací indoevropská a slovanská)