Z IV. mezinárodního sjezdu slavistů v Moskvě

Bohuslav Ilek, Karel Horálek, Zdeňka Havránková, Petr Sgall

[Rozhledy]

(pdf)

С IV международного съезда славистов в Москве / IVe congrès international des slavistes a Moscou

VI. Problematika literárně lingvistická

 

V literárně lingvistické sekci byly soustředěny referáty z oboru teorie překladu, stylistiky, poetiky, teorie verše a textologie. V plenárním zasedání sekce přednesli své referáty Ryls’kyj, Ilek, Vinogradov, Mukařovský a Horálek a sekce pak pokračovala v práci podsekce stylistickopoetické a podsekce o teorii verše a textologii. O témata této sekce byl velký zájem a první zasedání muselo být přeneseno z posluchárny do auly.

Ve svém přehledu si stručně všímáme také referátů, jež nebyly předneseny, jež však vyšly jako sjezdové publikace. Hlavní pozornost zaměřujeme na referáty, které měly větší význam po stránce metodické.

 

1. Problematika překládání

 

Problematiky překládání se týkaly první dva referáty.

Akademik F. M. Ryls’kyj, ukrajinský spisovatel a překladatel, přednesl referát o problematice uměleckého překladu z jednoho slovanského jazyka do druhého.[45] Ryls’kyj se zaměřil na obecnější problematiku a začal svůj výklad úvahou o smyslu překladu a o otázce přeložitelnosti. Hlavní část svého referátu věnoval obtížím, které se vyskytují při překládání z příbuzných jazyků. Mluvil o rozdílech v gramatické stavbě, o tzv. mezijazykových homonymech, o tlaku cizího jazykového živlu na překladatele, o neshodách v reáliích atd. Probral také obtíže, které působí jinojazyčné části textu (např. latinská slova u Mickiewicze), dialektismy a archaismy. Při reprodukci stylistických zvláštností požaduje Ryls’kyj řešení s přihlédnutím [203]k zákonům jazyka, do něhož překládáme. Svůj výklad osvětloval doklady a ukázkami jak překladů chybných, tak i dobrých, zejména překladů z ruštiny do ukrajinštiny a polštiny (Puškina a Gogola), překladů Ševčenka do ruštiny a překladů ruské poezie do polštiny. V závěru svého výkladu zdůraznil zásadu významové věrnosti a odsoudil případy, kdy ideová podstata díla byla při překladu zkreslena (uvedl překlady Ševčenka do ruštiny v době předrevoluční). Ve vzájemném překládání v slovanských literaturách vidí Ryls’kyj významný prostředek poznání a sbližování slovanských národů.

Prof. B. Ilek, jehož referát nebyl dosud publikován, zaměřil svůj výklad na specifické problémy překladové literatury mezislovanské, vyšel z teoretické zásady zaměření na ideálního překladatele a vylučuje z obecných úvah případy chybných překladů, vyplývající z nedokonalé znalosti jazyka. Teorie překládání z jednoho slovanského jazyka do druhého musí po stránce lingv. usilovat o stanovení objektivních podmínek adekvátnosti překladu. Příbuznost jazyková překladateli na jedné straně pomáhá a zejména mu dává možnost obohacovat jazyk o nové odstíny významové, na druhé straně práci překladatele ztěžuje. Zde je třeba zvláště pamatovat na jemné rozdíly stylistické, které často bývají nepostřehnuty, a ač jsou často nepatrné, ve svém souhrnu mohou podstatně zkreslit ideový záměr autora nebo oslabit uměleckou působivost díla. Ve výkladu o překládání veršů upozornil referent na způsob překládání rýmů. V obrozenské době byly v překladech slovanských autorů často přejímány všecky rýmy básně, což bylo usnadněno morfologickým paralelismem. Na druhé straně však divergence ve vývoji morfologie působí právě v překladu rýmů velké potíže. Dále upozornil referent na literárněvědnou problematiku překladu. Na dějinách přijímání klasické ruské literatury v Čechách ukázal, že pro zdařilé přeložení díla musí být v domácí literatuře vytvořeny příznivé podmínky; není-li tomu tak, dochází vždy k nepochopení díla a jeho jednostrannému přetlumočení. Referent se pak zastavil u ideové stránky překladatelské problematiky. Nejen výběr překládaných děl, ale i sám způsob překládání je závislý na stavu společenského vědomí a na vztazích mezi národy. Slavjanofilské a narodnické názory vedly v českých překladech z ruské literatury k zdůrazňování skutečných či domnělých znaků národní svébytnosti a to se pak projevovalo v našich překladech např. násilnými rusismy lexikálními i syntaktickými. Z ideově politických důvodů nebyl pak do Ottovy Ruské knihovny ve 20. století zařazen ani jeden svazek Gorkého, ač se jinak u nás od samého počátku 20. století značnou měrou překládá. Kulturně politická orientace určuje u nás poměr k ruské literatuře po Říjnové revoluci. Klesá postupně zájem o literaturu emigrantskou, sovětská literatura se překládá v celé šíři a bohatosti (překládali jsme i selské básníky a dokonce i Pilňaka). V této době se již ruští klasikové v překladech do češtiny zbavují rusifikujícího nánosu; na druhé straně konzervativní kruhy propagují ruské klasiky jako protiváhu proti pokrokové ruské literatuře sovětské.

Bohuslav Ilek

 

2. Otázky uměleckého jazyka a stylu a otázky verše

 

Potom přešlo plenární zasedání k stěžejním otázkám jazyka a stylu umělecké literatury.

Referát akademika V. V. Vinogradova o jazyce umělecké literatury[46] patří k nejvýznamnějším referátům sjezdu a soustředil na sebe také velký zájem posluchačů i diskutujících. Problematika metodologie studia jazyka umělecké literatury je v něm probírána na základě převážně ruského materiálu, ale s přihlédnutím k rozsáhlé odborné literatuře, v níž zaujímají přední postavení i novější práce neslovanských badatelů (z nich např. práce švýcarského badatele M. Wehrliho „Allgemeine Literaturwissenschaft“ vyšla nedávno v ruském překladě). Je zde také reagováno na některé starší projevy pražských strukturalistů. Svůj názor, že studium jazyka umělecké literatury má svou speciální problematiku a mělo by tvořit spe[204]ciální vědní disciplínu, jež by měla přechodný ráz lingvisticko-literárněvědný, opíral akademik Vinogradov hlavně o skutečnost, že literární věda nemá dosud dostatečně ujasněny otázky funkčního využití jazykových prostředků v umělecké slovesnosti. V diskusi bylo poukazováno mimo jiné na to, že nauku o jazyce umělecké literatury není možno dobře odlišit od stylistiky, jak ji pojímali např. pražští strukturalisté.

Referát akademika J. Mukařovského[47] je založen na stylistickém rozboru děl tří velkých českých prozaiků, K. Čapka, Vl. Vančury a I. Olbrachta. Po stránce metodické je možno charakterizovat tento závažný projev vedoucího českého literárního vědce jako pokus o přezkoušení nosnosti pojmu „sémantické gesto“, zbaveného idealistické přítěže, která znehodnocovala strukturalistické práce, jež s tímto pojmem pracovaly. Jde v podstatě o myšlenku, že literární dílo (a také řada literárních děl, jež jsou vnitřními vztahy spjata v celek) je třeba chápat jako jednotný významový projev, v němž každá dílčí složka má své funkční určení z hlediska celkového uměleckého plánu; její postavení v celku určuje „sémantický princip“. Sémantický princip vytváří také jednotu celého díla spisovatele a stává se tak klíčem při zkoumání autorova individuálního slohu. Volba sémantického principu, který určuje individuální sloh, je určována nejen autorovými osobními dispozicemi, ale také dobovou společenskou situací. V osobních autorových dispozicích je pak rozhodující autorův záměr „působit v určitém smyslu na čtenářstvo“. Pomocí sémantického principu lze určovat styl generační a dobový. Jak individuální styl autora, tak styl dobový tvoří podle akademika Mukařovského předmět literární historie.

Z referátu prof. K. Horálka[48] byla otištěna pouze první část,[48a] v níž je podána typologie slovanského verše folklorního a naznačena podmínečnost základních typů jednak vlastnostmi jazyka, jednak kulturní situací. Tento výklad prof. Horálek na sjezdu doplnil historickou perspektivou typů slovanského verše folklorního. Protože tato část publikována nebyla, otiskujeme ji zde v poněkud zkráceném znění celou.

Z hlediska vývojového se naskýtá především otázka, v jakém vzájemném poměru chronologickém jsou tři základní typy slovanského folklorního verše a který z nich je možno považovat za pokračování základního veršového typu praslovanského. Nověji převládá mezi badateli o slovanském verši názor, že přímým pokračováním základního praslovanského typu verše je verš lidové poezie jihoslovanské, který se vyznačuje důslednou slabičností, pravidelným řezem (césurou) a nepřítomností rýmu (ten může být nahrazen kvantitativní nebo přízvučnou klauzulí).

Pokračování slabičného verše praslovanského bývají shledávána v poezii západoslovanské i východoslovanské. Východoslovanský typ (bylinný) je ovšem neslabičný. Trubeckoj jeho vznik vykládal transformací praslovanského typu slabičného v důsledku zániku jerů. Navazuje na práce Jakobsonovy, shledává bělehradský slavista K. Taranovskij zbytky slabičného typu ve východoslovanské lidové poezii (hlavně ve verších severoruských pohřebních nářků).

Naproti tomu např. slovinský badatel I. Grafenauer považuje za starší a původní typ veršový verš nesylabický (epický dlouhý verš), jehož zbytky nachází i v poezii jihoslovanské, hlavně slovinské. Podle Grafenauera nikoli slabika, nýbrž slovo bylo základním elementem staroslovanského veršového systému. Analogické veršové systémy existují podle Grafenauera nejen v starých indoevropských literaturách, ale v poezii primitivů v různých končinách světa. Podle tohoto pojetí je tedy iktový verš nerýmovaný (se slabičným kolísáním v určitých mezích) původním a obecněslovanským veršovým typem.

Slabičný typ má v slovanském folkloru progresivní charakter stejně jako v poezii umělé. [205]Postavíme-li se na stanovisko, že se slabičný typ vyvinul z typu neslabičného (iktového), naskýtá se otázka, do jaké míry je možno tento vývoj považovat za autonomní záležitost slovanskou a do jaké míry zasahovaly do slovanského vývoje vnější vlivy. Pokud jde o poměry východoslovanské, není pochyby o tom, že byly vnější vlivy činitelem závažným. Slabičný rýmovaný verš se strofickým členěním je v ruské lidové poezii novějšího data. Ve velké sbírce Sobolevského téměř vůbec ještě zastoupen není, byl však již v druhé polovině 19. stol. běžný, jak ukazuje např. nedoceněná sbírka Kubova. V ukrajinské lidové poezii zdomácněl dříve a je tu důsledkem příklonu k typu polskému a československému. Do ruské lidové písně pronikl rýmovaný slabičný strofický verš z poezie knižní a z umělých šansonů, které se rodily aspoň pod vlivem podobné poezie západoevropské.

O jihoslovanském slabičném verši byl několikrát vysloven názor, že vznikl napodobením slabičného verše byzantského. A. Vaillant vtipně ukázal, že jihoslovanský desetislabičný verš typu 4 + 6 lze snadno vysvětlit transformací dvanáctislabičného verše byzantského s členěním 5 + 7, který pronikl již do poezie staroslověnské; transformace byla důsledkem zániku slabých jerů. Zkrátil-li se v dvanáctislabičném verši typu 5 + 7 každý poloverš o slabiku, dostaneme desetislabičný verš s nesymetrickým členěním 4 + 6, což je právě základní veršový typ jihoslovanské epiky.

Ve vývoji slovanského folklorního verše projevovala se tedy konvergence; převládá postupně víc a více typ slabičný stejně jako v poezii umělé. V jihoslovanské poezii lidové je však poměrně málo rozšířen rým a strofické členění. To platí zvláště o lidové poezii srbocharvátské a makedonsko-bulharské. Jakýsi surogát strofiky tu vzniká opakováním veršů (nebo jejich částí) a pomocí refrénů. Jsou to vlastně slohy v podstatě hudební a vyskytují se jen v lyrických písních a v některých skladbách baladického rázu.

Rýmovaný strofický typ pronikl nejvíce v poezii slovinské a pak u kajkavských Charvátů. Mezi kajkavskými písněmi je strofika zastoupena hlavně v skladbách dialogického rázu, v nichž se jednotlivé repliky opakují s malými obměnami. Tu lze mluvit o přirozeném pronikání strofiky do lidové poezie. Podobným způsobem se rodí v slovanské poezii také rým (ze syntaktického paralelismu v sousedních nebo blízkých verších).

Jestliže je v slovanské lidové i knižní poezii postupně vystřídávána veršová rozmanitost a nabývá stále většího a většího uplatnění verš slabičný, rýmovaný a strofický, vyplývá z toho jasně, že závislost verše na prozodických vlastnostech jazyka není naprostá. Zjištění, že jazyky zpravidla umožňují několik veršových systémů a že o volbě tu rozhoduje kulturní situace toho kterého národa, potvrzuje vývoj slovanské slovesnosti dokonale. Veršové systémy se tu střídají i v době, kdy se prozodická základna vůbec nemění. Po této stránce jsou nejpoučnější poměry v poezii ruské. V době, kdy byl již ustálen prozodický systém, jak ho známe z dnešní ruštiny, žijí tu vedle sebe a zároveň se střídají tři různé veršové systémy: neslabičný (iktový), slabičný (obyč. s rýmy) a sylabotonický.

Sylabotonický verš, třebaže odstíněný podle vlastností jazyka, je základním typem novodobé slovanské poezie knižní. Okrajové postavení vedle typu slabičného (rýmovaného) má jen v poezii polské, podobné poměry jsou také v poezii srbocharvátské. Ve folklorní poezii je zastoupen u Čechů a Slováků, ale i zde pouze jako příležitostný různotvar verše slabičného.

V referátu prof. K. Horálka o úloze národní umělecké literatury ve vývoji slovanských spisovných jazyků[49] je mimo jiné zastáván názor, že velkých uměleckých hodnot lze v literatuře dosáhnout i prostými jazykovými prostředky. Dokladem toho je především lidová slovesnost, jež podle Gorkého ve svých vrcholných projevech nebyla literaturou umělou předsti[206]žena. Bohatě diferencovaný spisovný jazyk není tedy pro uměleckou literaturu nezbytností, je nutným předpokladem pouze pro literaturu určitého rázu.

K těmto základním referátům se pak připojily v podsekci stylisticko-poetické referáty další.

Referát německého badatele H. Zikmunda o odrazu stylistických zvláštností Marxových a Engelsových ve spisech Leninových přinesl zajímavé doklady toho, že individuální styl autora (i když nejde o básnické projevy) je složitý lingvistický jev, který může být spoluurčován i vlivy cizího jazyka.[50]

Referát francouzského badatele M. Aucouturiera o vnitřním jazyce (langage intérieur) L. N. Tolstého jako odrazu duševních stavů autorových je příznačný pro psychologickou orientaci francouzského bádání lingvisticko-literárního.[51]

Český literární historik F. Svejkovský přednášel na sjezdu o poetice středověkých slovanských literatur.[52] V duchu tradic české literární vědy jsou zde otázky poetiky chápány jako jádro celé literárněhistorické práce. Autor v míře v poslední době u nás neobvyklé těží z novější medievalistické literatury západní, zvláště z prací německého romanisty E. R. Curtia.

Referát jugoslávského badatele D. Živkoviće o jazyce srbské umělecké prózy od Vuka Karadžiće do Ivana Andriće nebyl přednesen (a pokud je nám známo, ani jinak publikován).

Úzce speciální ráz měly referáty několika badatelů z neslovanských zemí. Anglický slavista D. Ward[53] se zabýval, se sympatickým postojem k věci, anglickými překlady Slova o výprávě Igorově, a americký badatel L. N. Stilman[54] o druhovém charakteru a cizích vlivech v Evženu Oněginovi. Tento příspěvek vyvolal živou diskusní odezvu zvláště u mladších sovětských badatelů. Diskutující většinou ukazovali, že Puškinova závislost na cizích vzorech nebyla v tomto referátu správně pochopena. Nepřednesen zůstal referát italského badatele E. la Gatta.[55]

Podsekce bádání o verši a textologii byla značně ochuzena takřka o všechny ohlášené referáty z bádání o verši. Ohlášený referát Al. Isačenka o mezislovanských vlivech v oblasti veršové formy nebyl na sjezdu přednesen a nebyl také publikován.

Další tři ohlášené referáty o problematice slovanského verše nebyly předneseny, ale jeden z nich byl otištěn. Odpadl úplně referát západoněmeckého slavisty D. Gerhardta o dvou tendencích ruských rýmů a slovenského literárního vědce M. Bakoše o souvislostech mezi veršem lidové slovesnosti básnické školy Štúrovy.

Referát mladého polského badatele J. Woronczaka,[56] metodicky dobře založený a materiálově bohatě doložený, podstatným způsobem doplňuje dosavadní badání o staropolském verši. Na rozdíl od jiných polských prací z novější doby je zde ve větší míře používáno metody statistické. Důležitý je zde poukaz na archaické staropolské útvary veršové, které připouštějí menší kolísání na slabičném rozměru.

[207]Náhradou za neuskutečněné referáty byly do sjezdového programu dodatečně zařazeny referáty dvou polských badatelek o verši. M. R. Mayenowa vyložila své názory o místě nauky o verši v literární vědě[57] a M. Dłuska pojednala o postavení nauky o verši v jazykovědě.[58] Oba tyto referáty vyvolaly živou diskusi, v níž bylo mimo jiné konstatováno, že v bádání o verši zaujímají dnes polští pracovníci vedoucí postavení. Po stránce metodologické je navazováno na směr, který v polské vědě let třicátých prosazoval M. Kridl a který vedl ke sblížení s pražskou školou.

Je třeba litovat, že diskusí k referátům z obou teorií verše se pro závazky v jiné sekci neúčastnili akad. J. Mukařovský a prof. J. Hrabák, který by byl mohl obstarat jako odborník v teorii slovanského verše i základní referát.

Ze sjezdových publikací, které svou tematikou patří do literárně lingvistické sekce, je třeba uvést také pojednání prof. B. V. Tomaševského Stich i jazyk.[59] Bylo napsáno již před několika lety a autor se chystal na jeho podkladě vypracovat referát pro moskevský sjezd. Tragická smrt autorova v r. 1957 zabránila splnění tohoto plánu, přátelé Tomaševského vydali pak z pozůstalosti toto pojednání v sjezdové sérii. Je to zajímavá a podnětná studie, jež měla mezi účastníky sjezdu velmi živý ohlas. Badatelé o verši se k ní budou i v budoucnosti vracet.

Karel Horálek

 

3. Textologie

 

V téže podsekci byl jeden půlden věnován problematice textologické. Uvedena byla a také vlastně jedině zastoupena promyšleným zásadním referátem toruňského polonisty prof. Konráda Górského, který se setkal s velkou pozorností i souhlasem.[60] Zabýval se v něm vymezením a zpřesněním základního pojmu „vůle autora“ pro stanovení „kanonického“ textu (podle sovětské terminologie). Vidí ji ve vědomé „tvůrčí intenci“ autorově; nelze ji ale mechanicky rozšiřovat na změny textové prováděné jinými osobami sice podle právně formálního zmocnění, ale jen s formálním souhlasem autorovým, bez jeho plného souhlasu vědomého, ať už proto, že autor o čistý přepis rukopisu nebo o korektury a další vydání neměl celkem zájmu, anebo k vydání přihlížet z různých důvodů již nemohl. První typ referent podrobně rozvedl na díle Adama Mickiewicze a ukázal také přesvědčivě, jaký význam pro stanovení autentického textu má plný slovník autorský; druhý typ ukazoval na díle Goethově, jehož nové akademické vydání E. Grumacha právem upouští od tradičního textu výmarského, založeného na souborném vydání Goethova díla za jeho života filologem Göttlingem.

K tomuto referátu prof. Górského se těsně přimykal svými závěry referát dr. V. S. Nečajevové, přednesený v příslušné komisi textologické. Autorka se v něm opírala o výsledky textologické konference, svolané r. 1954 Institutem světové literatury Akademie věd SSSR, zejména o svůj referát na ní[61] a o instrukce vydané uvedeným Institutem z podnětu této porady r. 1956.[62] Zabývala se v něm podstatnými otázkami, jak určit „základní“ text a dojít k textu „kanonickému“ a rovněž otázkami vížícími se k problematice „vůle autorovy“ (zde se referentka i instrukce poněkud důvěřivěji stavějí ke zmocnění danému autorem k úpravě osobám [208]jiným). Polští i sovětští textologové se shodují v přísném stanovisku k zachování znění autorova textu a k jakýmkoli ne nezbytným korekturám — podle zásady ostře formulované V. V. Vinogradovem v resumování výsledků slovy: „lépe smiřovat se s chybami samého autora než zaměňovat je svými vlastními“ (totiž editorů).[63] To jsou i zásady české textologie, jak se u nás po r. 1945 vytvořily. Též poměr k možným změnám a úpravám pravopisným a interpunkčním je v základě zcela shodný s našimi zásadami (ovšem s rozdílem ve vztahu ortografie a podoby flektivních tvarů, jaká je v ruštině); shoda je také v tom, že se i při úpravě interpunkce zachovávají individuální záměrné odchylky.[64]

Mimo vlastní textologii v užším smyslu slova stál referát T. Witkowského o kritice textu, která rozborem jazyka a stylu chce přispět k určení sporného autorství; šlo o sporné, ale pravděpodobné autorství Radiščeva u spisku „Otryvok putešestvija v …“ z r. 1772, kde Witkowski podporuje názor, že autorem je Radiščev.[65]

Zdeňka Havránková

 

VII. Problematika strojového překladu

 

Jedno zasedání podsekce bylo na sjezdu věnováno otázkám práce na strojovém překladu. Nečekaně velká účast delegátů i šíře diskuse ukázala, s jakým zájmem sovětští i jiní lingvisté tyto otázky sledují.

První referát přednesl americký delegát L. Michlesen z university státu Washington;[66] ukázal na výhody, jaké má postup zvolený při práci na automatickém překladu z ruštiny do angličtiny na uvedené universitě, kde se věnuje pozornost především lexikálním otázkám. Připravují se tak podmínky pro řešení velmi složitých problémů polysémie a zároveň se hledá možnost, aby samy tyto problémy byly na základě počátečního rozsáhlého slovníku řešeny strojem, bez pracného a pomalého sbírání a posuzování všech jednotlivých dokladů. Zatím ovšem, dokud tyto otázky zpracovány nejsou, vypisuje stroj při překladu pro každý případ mnohoznačnosti několik nejdůležitějších možností; tak např. ruské spojení Sredi najboleje važnych nedostatkov v dejateľnosti by bylo přeloženo do angličtiny takto: Among/in/middle most (of) important of defects/lacks in/to/at/on/of/like activity(s). V závěru se referent zmínil také o nových technických zařízeních, která umožní lépe přizpůsobit samočinný počítač pro překladatelské úkoly (zejm. o Kingově fotoskopické paměti).

V. J. Rozencvejg z Ústavu cizích jazyků v Moskvě, předseda sovětského Sdružení pro strojový překlad,[67] ve svém referátu poukázal na to, že žádná z dosavadních jazykovědných metod — ani deskriptivní, která má k těmto otázkám nejblíž — nepostačuje k tomu, aby byla jazyková fakta rozebrána s přesností dostačující pro potřeby strojového překladu. Většina sovětských pracovišť proto přistupuje k těmto otázkám z nových teoretických hledisek. Jazykové jevy se zpracovávají metodami teorie množin[67a] a jinými matematickými postupy, aby [209]bylo možno určit jednoznačná kritéria rozboru. Sovětští jazykovědci přistupují takto i k řešení otázek významové stránky jazyka. V několika ústavech AV SSSR[68] byly vypracovány soubory pravidel pro strojový překlad z mnoha různých jazyků (angličtiny, francouzštiny, čínštiny, japonštiny, maďarštiny) do ruštiny, pracuje se i na dalších, a také na překládání z ruštiny do jiných jazyků; jde o překlad odborných textů. Objevují se už také perspektivy mechanizace lingvistického zpracování programu pro strojový překlad. Otázky strojového překladu začleňují sovětští jazykovědci do širšího rámce automatizace myšlenkových procesů; jsou si vědomi, že matematické zpracování jazyka je důležité nejen pro strojový překlad, nýbrž i pro práci informačních strojů, pro otázky kódování atd.

Mladý pracovník Jazykovědného ústavu AV SSSR I. A. Meľčuk podal zprávu (tiskem nevydanou) o postupu práce v tomto ústavu a dále se soustředil zejména na metodu, která už neznamená jen přípravu strojového překladu z jednoho jazyka do druhého, nýbrž umožní překlad z kteréhokoli jazyka do kteréhokoli jazyka prostřednictvím umělého pomocného jazyka. Tento převodní jazyk (jazyk posrednik) je zde chápán jako abstraktní systém vztahů a jeho model je zatím sestavován empiricky z co největšího počtu jazyků. Znamená to pečlivé zjištění a utřídění nejrůznějších syntaktických vztahů a způsobů jejich vyjádření v různých jazycích, a později i obdobné zpracování rozsáhlých otázek sémantických.[69]

V diskusi seznámil N. D. Andrejev účastníky zasedání s poněkud jiným postupem pracovníků leningradské university, kteří v pomocném převodním jazyku vidí ne abstraktní systém shod, nýbrž reálný jazyk s vlastní strukturou; konečným cílem je tu vytvoření reálného jazyka strojů, který by ovšem mohl být vyjadřován různými symboly — čísly, po zvládnutí zvukové stránky řeči i hláskami. Leningradská skupina se snaží srovnáváním co nejodlišnějších jazyků dospět k nejobecnějším metodám; jejích osmdesát spolupracovníků se zabývá sestavováním pravidel strojového překladu z více než dvaceti jazyků.

Další průběh diskuse ukázal především velký význam teorie strojového překladu pro jazykovědu. Prof. A. A. Reformatskij zdůraznil zejména důležitost tohoto nového oboru pro jazykovou typologii; V. V. Ivanov uvedl, že práce na pomocném převodním jazyku bude mít pro synchronické otázky typologie obdobný význam, jako má vyhledávání systematických shod mezi příbuznými jazyky (rekonstrukce prajazyka) pro historickosrovnávací jazykozpyt. Na velké možnosti uplatnění matematických metod v jazykovědě poukázal ve svém příspěvku také A. S. Čikobava, který se zmínil i o tom, že právě materiálnost jazykového znaku je důležitá pro tuto „matematizaci jazykovědy“. I. I. Revzin upozornil na poměrně větší obtížnost strojového překladu z angličtiny do ruštiny než naopak (vzhledem k bohatší morfologii ruštiny) a na to, že teorie strojového překladu pomůže také propracovat a ujasnit pojetí jazyka jako souboru podsystémů. T. M. Nikolajevová se zmínila mimo jiné o možnosti zvláštního umělého převodního jazyka pro skupinu příbuzných jazyků, jako např. pro jazyky slovanské. Po příspěvku prof. Finkela, který varoval před přeceňováním nových metod a upozornil na nemožnost strojového překladu poezie, uzavřel diskusi předsedající prof. P. S. Kuznecov slovy o užitečnosti práce na strojovém překladu a příbuzných disciplínách, které přinášejí pro jazykovědu mnoho nových podnětů, vyplývajících ze spojení teoretického bádání s potřebami praxe.

[210]Zasedání ukázalo velkou šíři i základní důležitost problematiky přinášené do jazykovědy novými metodami, které se tak rychle rozvíjejí v souvislosti s potřebami strojového překladu. Z vystoupení mnoha, hlavně mladých, sovětských jazykovědců bylo zřejmé, že po dosavadních krátkých zkušenostech s těmito otázkami přistupují dnes k jejich řešení s velkou energií a s mnoha podnětnými novými myšlenkami, využívajíce různých pracovních postupů, což jim umožní mnohostranné osvětlení těchto nových problémů.

Petr Sgall

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 3, s. 202-210

Předchozí Ivan Poldauf: Děj v infinitivu

Následující Ivan Poldauf: Slovník spisovného jazyka českého