Vývoj slovosledu v Tylově próze

Miroslav Grepl

[Articles]

(pdf)

Развитие порядка слов в прозе Й. К. Тыла / Evolution de l’ordre des mots dans la prose de Tyl

Zkoumání vývoje Tylova jazyka po stránce slovosledné je velmi poučné a přináší cenné, někdy až překvapující výsledky, které jsou důležité nejen pro poznání jazyka Tylova, nýbrž přispívají i k objasnění obecných tendencí, které se uplatňovaly ve vývoji slovosledu v uměleckém a publicistickém jazyce třicátých a čtyřicátých let.

Lze říci, že v žádné jiné oblasti se Tylův jazyk nevyvíjel tak pronikavě jako právě v oblasti slovosledu. V našem příspěvku se ovšem můžeme zabývat podrobněji jen takovými slovoslednými jevy a schématy, jejichž vývoj nápadným způsobem přispěl ke změně Tylova stylu uměleckého a publicistického. Soustřeďujeme proto pozornost jednak na postavení určitého slovesa, přechodníků a infinitivu, jednak na postavení shodného a neshodného přívlastku a všímáme si změn v postavení příklonek se, si.

Tylova próza poskytuje pro zkoumání slovosledného vývoje velmi dobré předpoklady. Tyl tvořil nepřetržitě po celá třicátá a čtyřicátá léta, tj. právě v období, kdy docházelo v souvislosti s rychlým vzrůstem dorozumívací funkce spisovné češtiny k postupnému uplatňování slovosledného principu významového, a tudíž k hlubokým přeměnám v slovosledné oblasti obrozenské češtiny. Kromě toho vydal r. 1844 mnohé své starší časopisecké práce znovu knižně. V knižním vydání provedl velmi četné úpravy slovosledu. Materiál získaný srovnáváním obou textových variant poskytuje proto zvlášť průkazné svědectví o základních slovosledných změnách v Tylově próze i o jejich intenzitě.

 

[248]A. Postavení určitého slovesa

 

Významový princip, který je základním určujícím slovosledným činitelem ve spisovném jazyce dnešním, byl za obrození do značné míry neutralizován principem gramatickým. Projevoval se zejména v tendenci klást mechanicky určité sloveso na konec věty, a to i tehdy, nebylo-li jádrem sdělení. Jádro výpovědi mělo pak v citově neutrálních větách většinou postavení středové, řidčeji začátkové.

Tendenci ke koncovému postavení určitého slovesa přejala obrozenská čeština jako dědictví jazyka období veleslavínského. Uplatňovala se v ní silně potud, pokud se spisovný jazyk nevymanil ze své počáteční uzavřenosti a knižnosti.

Je nepochybné, že na sklon klást určité sloveso na konec věty působil od dob humanismu hlavně slovosled latinský,[1] ve vedlejších větách pak posiloval tuto tendenci i vliv němčiny. Šlo tedy do značné míry o slovosledné schéma cizí struktuře českého jazyka.[1a] Přesvědčuje nás o tom zejména fakt, že se ho novodobý spisovný jazyk úplně vzdal, jakmile se stal živým nástrojem dorozumění širších vrstev národa.[2] Velmi k tomu přispěl zvláště vznik konverzační (hovorové) podoby spisovného jazyka.[3]

K ústupu určitého slovesa z koncové pozice docházelo v hojnější míře až v letech třicátých a čtyřicátých. To souvisí s rychlým a všestranným rozšířením komunikativní funkce spisovného jazyka v této době.[4] Slovosledný princip významový se však neuplatňoval ve všech stylových oblastech spisovného jazyka rovnoměrně a se stejnou intenzitou. K rychlému ústupu koncového postavení určitého slovesa docházelo zvláště v jazyce uměleckém a publicistickém, kdežto v jazyce odborném se významový princip prosazoval daleko pomaleji. Nerovnoměrnost slovosledného vývoje v jazyce uměleckém a v jazyce odborném podstatnou měrou přispěla na sklonku první poloviny minulého století k prohloubení původně nevelkých rozdílů mezi oběma funkčními styly.

Avšak ani v oblasti jazyka uměleckého není ústup určitého slovesa z koncové pozice u všech autorů stejně výrazný. Jazyk mnohých prozaiků, současníků Tylových, zůstává v oblasti slovosledu konzervativní i na sklonku první poloviny minulého století, např. u Sabiny, Tomíčka aj. Tím většího významu i pro poznání slovosledného vývoje obrozenské češtiny v celku má studium slovosledných změn v próze Tylově, které svou intenzitou, průkazností a rozsahem poskytují názorný obraz o průběhu a zákonitostech složitého procesu v přestavbě slovosledného systému obrozenské češtiny.

 

1. Určité sloveso ve větě samostatné a ve větě hlavní

 

I když ve větách samostatných a ve větách hlavních nebyla za obrození ten[249]dence ke koncovému postavení určitého slovesa tak výrazná, jako ve větách vedlejších, uplatňovala se do jisté míry přece. Také Tyl klade v duchu knižní obrozenské češtiny v třicátých letech ještě hojně určité sloveso na konec věty.[5] Není tu podstatného rozdílu mezi řečí přímou a jazykem autorovým.

Věta samostatná:

Z počátku to arci ztuha šlo ŽJN33—205;[5a] Takž i já tuto několik výjevů z poslední své cesty zobraziti hodlám t. 186; Hrabě ovšem její umělosti diviti se musel; … a však zvukové jakýsi nelibostný pocit v něm budili Ang Kv35—452;

Jsemť bohatá … koří se mi, a však jen pouhá ziskuchtivost až dosavád o mou ruku se ucházela t. 462; … proč u jeho přítomnosti tak nejapně si počínala? Zdaliž ta její nejistota o pohnutí srdce nesvědčila? t. 491;

Věta hlavní anteponovaná:

Byltě tam bystrým zrakem již před nějakou chvílí tři podivné postavy zpozoroval, jež ale pojmenovati neuměl VězKv36—11; … a již se Angelina domnívati začala, že mu učinila křivdu AngKv35—491; Píseň Kroutilova při veliké jednoduchosti tak veliký ráz původnosti má, že se pro tu rovně jako pro lehkost svou zalíbiti musí Kv35—249.

Věta hlavní postponovaná:

… a jak se vlohy jeho nevšední vyvinou, na rok příští snad uvidíme Kv35—288; … a jestli padnouti nebo v zajetí uváznouti nechtěli, na útěku spásu hledati museli ProKv35—294; … a jakoby se trapným myšlénkám ubrániti chtěl, na druhou stranu se obrátil AlVesna 37—188 aj.

Koncové postavení slovesa v hlavních větách postponovaných není tak časté jako při antepozici. Narušovala je i v knižní obrozenské češtině přirozená tendence klást v postponované hlavní větě sloveso na začátek. Při větosledném schématu věta vedlejší + věta hlavní plní totiž sloveso věty hlavní do jisté míry i úkon spojovací, spíná těsněji větu vedlejší s větou hlavní, a tíhne proto přirozeně k začátkovému postavení.

Od počátku čtyřicátých let se začíná Tylův jazyk po stránce slovosledné velmi rychle měnit. Slovosledné schéma s koncovým postavením slovesa ve větách samostatných i v souvětných větách hlavních nabývalo stále výrazněji knižní povahy a pociťovalo se na pozadí živého jazyka mluveného jako forma strojená a nepřirozená. Úsilí o přirozený a nenucený umělecký projev[6] vedlo Tyla k postupnému odstraňování určitého slovesa z koncové pozice. Tento proces byl tak rychlý, že v jeho próze z druhé poloviny čtyřicátých let už zcela převládá ve větách samostatných a v souvětných větách hlavních slovosledný princip významový nad principem gramatickým.

Velmi průkazné a zcela konkrétní svědectví o tomto vývoji poskytují četné [250]slovosledné úpravy, které provedl Tyl v knižním vydání svých starších povídkových prací.[7] Velké množství těchto úprav v jednotlivých povídkách ukazuje nejenom celkový směr vývoje Tylova jazyka, nýbrž poskytuje zároveň jasný obraz o jeho intenzitě. Jen např. v povídce Alchimista, uveřejněné původně v almanachu Vesna (1837), upravuje Tyl koncové postavení určitého slovesa více než ve dvou stech případů. Srovnej např.:

Věta jednoduchá a věta v souvětí souřadném:

Byl jsem poddůstojníkem a lid mě otcem nazýval ProKv35—296 × … a moji lidé mě nazývali otcem S2—338; Pod šírým nebem, v chládku šumících stromů výborně se obědvá t. 297 × Pod šírým nebem, v chládku šumících stromů, obědvá se výborně t. 341; … a poděkovavši za poskytnuté dárky, s naplněnou pokladničkou k harfě se vracela t. 318 × a poděkovavši za poskytnuté dárky, vracela se s naplněnou pokladničkou k harfě t. 348; Oči jejich pod visutým obočím jako hladových vlků se jiskřily, a ruce jich jako drápy sokolů na stole pohrávaly AlVesna37—195 × Oči jejich se jiskřily pod visutým obočím jako zraky hladových vlků, a ruce jejich pohrávaly na stole jako drápy sokolů S1—89; Při tom velikou truhlu otevřel a Boleslavovi … osekané kusy olova a cínu v ní okázal t. 216 × Při tom otevřel velikou truhlu a okázal Boleslavovi … osekané kusy olova a cínu t. 114; „Bravo, bravo!“ tleskali někteří ze společnosti — mně ale při tom něco na nos káplo RozKv38—276 × … mně ale káplo při tom něco na nos S1—234 aj.

Věta hlavní:

… v nápěvu cosi tak pohnutelného, žalostného i radostného zaznívalo, že se mi krev k zrakům vproudila ProKv35—277 × … v nápěvu zaznívalo cosi tak pohnutelného, žalostného i radostného, že se mi krev palčivě do tváří vproudila S2—315; „Tu se mír uzavřel a já nebi děkoval, že jsem se do dalekého cizího světa pustiti mohl …“ AlVesna37—220 × „Tu se uzavřel mír, a já děkoval nebi, že jsem do dalekého světa pustiti se mohl … S1—119; … jakoby dávno nevídaného přítele uvítati měl, upřímně mi ruku stiskl ŽJN33—209 × … jakoby měl dávno nevídaného přítele uvítati, stiskl mi upřímně ruku S2—27; „Dřív ještě, nežli jsem se zpamatovati mohl, ke mně přiskočil, a zakázav mi mluvit, z rakve mi pomohl“ AlVesna37—320 × „Dřív ještě, nežli jsem se mohl zpamatovati, přiskočil ke mně, a zakázav mi mluvit, pomohl mi z rakve S1—131 aj.

Téměř důsledně přesouvá Tyl z koncové pozice sloveso modální, fázové nebo jiné sloveso pojící se s infinitivem. Zdá se, že koncové postavení sloves modálních a fázových nabývalo na přelomu třicátých let knižního zabarvení obzvláště silně. Srovnej např.:

Pravda sice, my v tu dobu zbytečných peněz nemáme a jedině na hudební naše nástroje spoléhati se musíme … ProKv35—327 × Pravda sice, my nemáme v této chvíli zbytečných peněz, a musíme toliko na hudební své nástroje spoléhati … S2—363; Na některých tvářích usmání vypuknouti chtělo, jiným z očí podivení hledělo t. 317 × Na některých tvářích chtělo usmání vypuknout, jiným hledělo z očí podivení t. 345; Oči se mu slzami naplnily, a po chvílce hlasem nad míru jemným znova mluviti začal AlVesna37—217 × Oči se mu naplnily slzami, a teprve po chvílce začal hlasem nad míru jemným dále mluviti S1—115; … ale ten tu sám bolestně zkřiknuv, potáceti se začal a příchozímu do náručí padl t. 234 × … ale ten tu sám bolestně zkřiknuv, začal se potáceti a padl příchozímu do náručí t. 135 aj.

Koncové postavení si i v pozdější próze Tylově téměř pravidlem zachovává infinitiv, který určité sloveso modální nebo fázové rozvíjí, a to i v těch případech, kdy není jádrem výpovědi.

[251]Převládnutí významového principu podstatně přispělo k celkové modernizaci Tylova jazyka. Mělo přirozeně i velké důsledky v oblasti ryze stylistické. Mluva prostých lidových hrdinů v Tylových povídkach s venkovskou tematikou zněla už přirozeněji, byla spjata s jejich celkovým charakterem ústrojněji než v jeho próze starší.

 

2. Určité sloveso ve větě vedlejší

 

Sklon ke koncovému postavení určitého slovesa ve větách vedlejších je za obrození ještě silnější než ve větách hlavních. Také stabilita tohoto slovosledného schématu je v obrozenské češtině nepoměrně větší.

Soudobá jazyková teorie nebyla ještě s to ani zčásti postihnout slovosledné zákonitosti odpovídající struktuře češtiny. Zdůrazňovala pouze velkou svobodu a volnost češtiny v oblasti slovosledu, přirovnávajíc ji v tomto směru zejména k latině, a varovala toliko před jejím zneužíváním, poukazujíc jen zcela obecně na potřebu srozumitelnosti a zřetelnosti jazykových projevů.[8] Jazyková praxe pak při nedostatku živé mluvené podoby spisovného jazyka podléhala přirozeně snadno cizím vzorům a kladla podle nich mechanicky určité sloveso na konec vedlejší věty. Koncová pozice slovesa byla v knižní obrozenské češtině do té míry ustálená a obecně rozšířená, že nepochybně i v povědomí aktivních uživatelů byla pociťována takřka za součást spisovné normy.[9] To podstatně posilovalo stabilitu tohoto slovosledného schématu ve spisovné soustavě. Slovosledný princip významový se proto ve vedlejších větách prosazoval daleko pomaleji než ve větách hlavních. K jeho úplnému vítězství mohlo dojít až po proniknutí spisovného jazyka do oblasti běžného denního styku, tj. v souvislosti se vznikem jeho konverzační (hovorové) podoby. Ta je však ve třicátých a čtyřicátých létech ještě v samých počátcích a plně se rozvíjí a ustaluje až ve druhé polovině minulého století.[10]

U Tyla se drží koncové postavení určitého slovesa ve vedlejších větách hojně v celém jeho jazyce. Na sklonku let čtyřicátých bylo však už toto slovosledné schéma jediným výrazně knižním prvkem v jeho próze, neboť v oblasti hláskoslovné, tvaroslovné i syntaktické se Tyl do této doby všech ostatních zastaralých a knižních výrazových prostředků vcelku vzdal.

Nejstabilnější pozici má koncové postavení určitého slovesa ve větách vztažných. Platí to i o jazyce Sedlských novin, který je jinak po stránce slovníkové, mluvnické i stylistické prostý, svěží a velmi blízký jazyku mluvenému.

Avšak i ve vedlejších větách lze u Tyla sledovat postupné pronikání významového principu, i když ne v té míře jako ve větách hlavních. Je tu však dosti velký rozdíl mezi větami obsahovými a doplňovacími na straně jedné a větami vztažnými na straně druhé.

Poměrně výrazně ustupují z koncové pozice slovesa v širokém smyslu modální a fázová, která se pojí s infinitivem. Je tomu tak ve všech typech vedlejších vět. V mladší próze Tylově, zvláště umělecké, je nemotivované postavení modálních a fázových sloves na konci vět vedlejších už jen velmi vzácné. Tento vývoj dobře ilustrují hojné úpravy, které provedl Tyl v knižním vydání svých starších povídkových prací:

[252]… viděl jsem také, že zámožný býti nemůže ŽJN33—186 × … viděl jsem také, že nemůže býti zámožný S2—8; … vidělť jsem pln úžasu, že se mi s člověkem neprostého rozumu, anebo alespoň podivných zásad jednati událo t. 197 × vidělť jsem pln úžasu, že se mi událo s člověkem neprostého rozumu, anebo aspoň podivných zásad jednati t. 16; … „víte-li pak, žebychme se na vás hněvat měly?“ t. 204 × … „víte-li pak, že bychme se měly na vás hněvat?“ t. 25; … bylo však na něm viděti, že obyčejnou harfenistku s churavou matkou navštíviti hodlal PrvKv35—326 × bylo však na něm viděti, že hodlal navštíviti obyčejnou harfenistku a churavou její matku S2—358; Kdo mě může trestati, že se k plamenu tisknu, na němžto chladnoucího, hasnoucího ducha zahříti chci? LVKv42—65 × Kdo mě může trestati, že se tisknu k plamenu, na němžto chci chladnoucího, hasnoucího ducha zahříti? S2—194 aj.

V některých Tylových projevech publicistických se koncové postavení sloves modálních zčásti zachovává i později. Jde zejména o některé populárně naučné a politické články v Pražském poslu, u kterých je velmi pravděpodobné, že je Tyl překládal z cizích, většinou německých, novin a časopisů.[11] Např.:

Tuto vlastnost má také pudlík, kterýž je vůbec nad všechny jiné psy učenlivější a k ledačemu se vycvičit nechá Po47—171; Když ale potom času nočního vlci pořád hlasitěji výti začínali, zdálo se přece osadníkovi, že tu snad někde pocestný zabloudil … t. 134; Každého roku, a sice v ten čas, kdyžto svrchu řečeného devět skalních skulin již vysychá a žebříky k podzemním plamenům se tedy zase přichystati a opraviti musejí, drží se po tomto opravení dole veselá slavnost t. 241 aj.

V ostatních případech upravuje Tyl poměrně hojně koncové sloveso ve větách obsahových a doplňovacích. Tyto opravy nejsou sice zcela důsledné, přesto však jejich poměrně velké množství zřetelně naznačuje celkovou vývojovou linii Tylova uměleckého jazyka, směřující k postupné likvidaci gramatického slovosledného principu. Srovnej např.:

Když jsem se vrátného na ženicha ptal, sezváněli právě ke stolu ŽJN33—198 × Když jsem se ptal vrátného na ženicha, sezváněli právě ke stolu S2—20; Dle šatů a celé jeho zevnitřnosti souditi jest bylo, že k stavu nezámožných měštanů náleží AlVesna37—188 × Dle šatů a celého zevnějšku dalo se souditi, že náleží k stavu nezámožných měšťanů S1—80; „Hrozil jsem ti snad, že se k nohoum císařovým uvrhnu a o milost prositi budu?“ t. 227 × „Hrozil jsem ti snad, že se uvrhnu k nohoum císařovým a že budu o milost prositi?“ t. 127; Především ale musím poznamenati, abyste žádných podivností … neočekávali … LVKv42—45 × Především ale musím poznamenati, abyste neočekávali žádných podivností … S2—167 aj.

U vztažných vět se koncové postavení slovesa v knižním vydání starších povídek většinou nemění. Srovnání naopak ukazuje, že Tyl v mnoha případech proti staršímu znění určité sloveso na konec věty posouvá:

Tu však se chýlila válka ku konci a s ní zmizelo i nadšení, kteréž mě vypudilo do bouřlivého světa HudJN33—85 × Tu se však válka chýlila ku konci, a s ní zmizelo i nadšení, kteréž mě bylo z tichého domova do bouřlivého světa vypudilo S1—8; Život bez náruživosti jest smutný žalář, kde se u věčném střídání potkává denní soumrak s čírou nocí ŽJN33—196 × Život bez náruživosti je smutný žalář, kde se u věčném střídání denní soumrak s čírou nocí potkává S2—15; Nešťastný, jehož duch nikde není domovem, aniž oko cestu vidí k ráji pozemskému! ProKv35—277 × Nešťastný, jehož duch nikde domovem není, a jehož oko cestu k zemskému ráji nevidí S2—314 aj.

Naše doklady patrně svědčí o velké stabilitě koncové pozice určitého slovesa ve vztažných větách. Vcelku pak srovnávací materiál poměrně dobře naznačuje vývojovou linii v Tylově jazyce čtyřicátých let.

[253]Ve vedlejších větách obsahových a doplňovacích dochází k postupnému rozkladu gramatického slovosledného principu a stále silněji se uplatňuje princip významový, odpovídající vnitřní struktuře češtiny. Ve větách vztažných tendence ke koncovému postavení určitého slovesa převažuje i v pozdní próze Tylově. Narušování gramatického slovosledu probíhá u Tyla rychleji v oblasti jazyka uměleckého než v jeho projevech odborných a publicistických.

 

B. Postavení přechodníků

 

Gramatický slovosledný princip se v knižní obrozenské češtině projevuje také ve sklonu klást přechodník až na konec přechodníkové vazby, tj. za větné členy, které přechodník přímo rozvíjejí.

Běžné je toto slovosledné schéma také u Tyla:

… zvolal Černuš, upřímností dívčinou až k slzím pohnut jsa BVJN33—37; … brzy však opět celý ten sbor opustila, dvěma nepatrným slečinkám v oustrety spěchajíc AngKv35—451; … šťastně také v několika okamžicích hustinu proběhnuv, na místě se octnul, kdež duby stoleté již pořídku stály SváSe8—54; „O milý Toníčku,“ řekla dívka po koši a dýmce se shýbajíc ChuPo47—8; Florentina, spolky svoje ráda ušlechtilým bratrem okrášleny vidouc, zchytra mlčela AngKv35—463 aj.

Dnes klademe přechodník většinou na začátek rozvité participiální konstrukce. Přechodník vyjadřuje totiž zpravidla děje vedlejší, průvodní, které jsou z hlediska významové výstavby výpovědí často méně důležité než větné členy, které přechodník rozvíjejí. Zaujímá proto v rámci rozvité přechodníkové vazby postavení východiska výpovědi. Dnešní postavení přechodníku je tak řízeno potřebami aktuálního členění.

U Tyla je koncová pozice přechodníku běžná v celém jeho jazyce. Není tu možno vysledovat nějaký patrnější vývojový pohyb.

Tuto poměrně velkou stabilitu koncové pozice přechodníku lze podle našeho mínění vyložit tím, že přechodníkové vazby mají vlastně povahu vedlejších vět: vyjadřují vedlejší, průvodní děje k ději věty hlavní a velmi často přímo vedlejší větu zastupují.[12] Ukazuje na to i postavení určitého slovesa při antepozici přechodníkové vazby. Určité sloveso stává totiž v pozdějších Tylových pracích hned za přechodníkovou vazbou. Je tomu tedy podobně jako v souvětí podřadném s anteponovanou větou vedlejší. Např.: A ještě něco nesrozumitelného před sebe mumlaje, otočil se opět k oknu ChuPo47—46; Na žádného se neohlídaje, kráčel vousatý uhlíř pádnýma nohama od fojta k vladykově komnatě UhlSe8—286 aj.

Touto blízkostí přechodníkových vazeb s větami vedlejšími lze dobře vyložit i onu poměrně velkou stabilitu koncové pozice přechodníků v rozvité participiální konstrukci, neboť, jak jsme vyložili výše, ve vedlejších větách se gramatický princip uplatňoval silněji a působil dále než ve větách hlavních. Kromě toho byla stabilita koncového postavení přechodníku podporována i tím, že přechodníkové vazby neměly oporu v živém mluveném jazyce.

U Tyla tedy nelze ani ve druhé polovině čtyřicátých let posuzovat toto slovosledné schéma jako archaismus nebo prostředek stylistický. Běží naopak o jev, který naprosto odpovídá tehdejšímu vývojovému stadiu spisovného jazyka.

 

[254]C. Postavení přívlastkového infinitivu

 

Také přívlastkový infinitiv se v knižní obrozenské češtině zhusta klade až za větné členy, které ho rozvíjejí, i když není součástí jádrového úseku sdělení. Běží o případy tohoto typu: desetkrát … se mi příležitost udala, ducha dnů našich z kněh i rozprávek zouplna seznati ProKv35—283.

Jako přívlastek tíhne dnes infinitiv přirozeně k těsnějšímu spojení s rozvíjeným jménem, pokud ovšem sám není jádrem sdělení. Srovnej k tomu tyto dva příklady: mám chuť napsat mu o této události obšírný dopis × mám chuť vůbec s ním o této události nemluvit.

Tyl však klade v duchu knižní obrozenské češtiny v třicátých létech ještě často i přívlastkový infinitiv, který není jádrem, až za rozvíjející větné členy:

… i zdáloť se mu nad míru býti věcí příjemnou, posledních měsíců s chotí v hlavním městě stráviti AngKv35—482; … jesti to potěšení nemalé, i po létě jména laskavých přátel v tobolce hojným počtem čítati Starý Kv35—510; a Jarošovi nezbývalo času, mysl svou ledva vzniklými záměry déle obtěžovati DceKv42—93; … a přece neměla dost síly, Zdeňka cele od sebe zapuditi t. 123 aj.

Odtrženost přívlastkového infinitivu od rozvíjeného jména prohlubuje v četných případech určité sloveso, které se hojně klade až za determinované substantivum. Např.: … takto zvolala dívka, jížto byla upřímná láska síly dodala, miláčka se odřeknouti LichKv35—125.

Nepřirozené postavení přívlastkového infinitivu, odporující slovosledným zákonům živého jazyka, nabývalo na sklonku čtyřicátých let už silně knižního zabarvení. Tyl se mu proto ve své mladší próze, zejména umělecké, téměř důsledně vyhýbá. Jde tu v podstatě o dvojí různý vývoj.

1. Některé typy přívlastkového infinitivu zanikaly úplně, takže dnes už vůbec nejsou možné. Srovnej např.:

… a všechnu péči vynaložila, Emiliny postavy lepost nejvybranějšími obleky ještě povýšiti a v nejvzácnějších společnostech ji seznámiti AngKv35—682; … bezpochyby doma ji [dceru] hledati bude, byť by se při tom i v nebezpečí vydal, padnouti rozkvašenému lidu do rukou DalKv42—210 aj.

2. Zachovávala se jen taková spojení, v kterých se infinitiv vztahuje k substantivům v širokém smyslu modálním (snaha, chuť, přání, čas, síla, úmysl atp.). V těchto konstrukcích pak během čtyřicátých let v Tylově próze zcela převládl slovosled dnešní nad starší tendencí klást infinitiv na konec rozvitého infinitivního přívlastku.

 

D. Postavení přívlastku

 

1. Přívlastek bohatě rozvitý

 

Ve shodě s novou češtinou bývá i v uměleckém jazyce za obrození bohatě rozvitý přívlastek nejčastěji postponovaný. U Tyla postpozice naprosto převládá. Dokladů na antepozici je nepoměrně méně a omezují se většinou na projevy odborné. V jazyce uměleckém je antepozice hojnější jen v povídkách s tematikou historickou. Běží tedy o prostředek do jisté míry stylisticky zabarvený. Např.:

… a lahodnými, veselou mysl a čistou duši jevícími slovy mluvila se svým svěřencem SváSe8—53; … a líbezný zápach povstával z rozmanitých, dechem nastávajícího večera okřívajících květin t. 89; některé z nich byly zvláštní sidla a rejdiště veselých a bez velkých starostí léta svá trávících studentů Kv41—18 aj.

[255]Při postpozici klade Tyl hojně přívlastkové adjektivum až za jeho ostatní rozvíjející členy. Je tomu tak zvláště v jeho starší próze z třicátých let:

… chasa lovecká, znepokojena jsouc beztoho povykem, ve příbytku nejvyššího lovčího, pána svého, povstalým, mimo obyčej časně se tu scházela SváSe8—51; … avšak dříve se lidí dočkal, dveřmi do komnaty přicházejících t. 58; … ptal jsem se hlasem, nevýslovnou, nikdy nepocítěnou netušenou rozkoší se třesoucím Kv42—65 aj.

Domníváme se, že i v těchto případech je sklon ke koncovému postavení přívlastkového adjektiva určován gramatickým slovosledným principem. Základem bohatě rozvitého přívlastku bývá totiž většinou adjektivum dějové, tvořené od slovesa. Podléhá tedy v knižní obrozenské češtině týmž slovosledným zákonům jako slovesné tvary. Důležité je také to, že bohatě rozvitý dějový přívlastek bývá zpravidla funkčně synonymní se vztažnou větou.

Oba slovosledné typy — antepozice bohatě rozvitého přívlastku a koncové postavení adjektiva v rozvitém přívlastku postponovaném — během čtyřicátých let u Tyla velmi rychle ustupují. Tento ústup má dvojí příčinu. Jednak se Tyl vůbec zbavoval složitých, bohatě rozvitých, přívlastkových konstrukcí a nahrazoval je vyjádřením větným, jednak postupně podřizoval jejich slovosled přirozeným zákonům češtiny.

Zánik složitých přívlastkových spojení vyplývá z pozdějšího Tylova odporu k participiálním konstrukcím vůbec.[13] Názorné svědectví o něm poskytují četné Tylovy úpravy v Sebraných spisech. Srovnej např.:

… že Čech …, srdce chová šlechetné, nátisky lehko zapomínající a míru nade všechno milovné ProKv35—295 × … že Čech …, chová srdce šlechetné, ježto na útisky snadno zapomíná a mír nade všechno miluje S2—337; Cizinec pod lískami se ani nepohnul, ale pozorné oko upřel na muže, k dubům blíže a blíže přicházejícího AlVesna37—188 × Cizinec pod lískami se ani nepohnul, ale upřel pozorné oko na muže, kterýž blíže a blíže přicházel S1—80; Brzoť jsme na kamenných schodech stáli, ze hrobky vedoucích t. 231 × Brzoť jsme stáli na kamenných schodech, ježto vedly z hrobky t. 131 aj.

Změna slovosledného schématu v bohatě rozvitých přívlastkových konstrukcích pak souvisí s tím, že během čtyřicátých let už silně zastarávaly. Také o tomto vývoji podávají svědectví některé úpravy, které provedl Tyl v knižním vydání svých starších povídek:

… bylať to ušlechtilá tvářnost, k úctě a soucitu na první pohled povzbuzující AlVesna37—198 × … byla to tvářnost ušlechtilá, vzbuzující na první pohled k úctě a soucitu S1—92; … ptal jsem se hlasem, nevýslovnou, nikdy nepocítěnou rozkoší se třesoucím … LVKv42—65 × … ptal jsem se hlasem třesoucím se nevýslovnou, nikdy nepocítěnou, netušenou rozkoší … S2—162 aj.

 

2. Shodný přívlastek nerozvitý

 

V obrozenské češtině neodpovídá postavení holého adjektivního přívlastku plně slovosledným zákonům dnešním. Převažuje antepozice, hojná je však i nemotivovaná postpozice. Soudobá jazyková teorie proto nedovedla plně postihnout zákony, jimiž se řídí postavení adjektivního přívlastku v češtině. Nejblíže skutečnosti stojí J. Dobrovský. J. S. Tomíček ve své mluvnici z r. 1850 vidí v postpozici vliv latiny. Připouští ji však u adjektiv relačních, zejména pak těch, která jsou odvozena od jmen míst, stavu a rodu — na hradě pražském apod.

[256]Prudký vnější rozvoj spisovného jazyka ve čtyřicátých letech se výrazně projevuje i v rychlém ústupu nedůrazových postponovaných adjektiv. Nemotivovaná postpozice nabývala knižní povahy a stávala se na sklonku první poloviny minulého století už prostředkem stylisticky výběrovým.

Zřetelně se odráží tento proces také v umělecké próze Tylově. Knižní charakter adjektivní postpozice byl v rozporu s jeho snahou po přirozeném a živém uměleckém projevu, a Tyl dává proto postupně přednost přirozenému postavení adjektiva před substantivem.

O tom, že šlo o úsilí zcela uvědomělé, nejlépe svědčí velmi četné úpravy v postavení adjektivního přívlastku, které provedl Tyl v Sebraných spisech z r. 1844. Např.:

… byltě to stařec velebný, vzor cností kněžských ProKv35—283 × … byltě to velebný starec, vzor kněžských cností S2—325; Tuto vizte, milý příteli, mluvil stařec rozčílený dále t. 339 × „Tuto vizte, milý příteli!“ mluvil rozčílený starec dále t. 339; … byl jsem pošetilcem nesmyslným t. 326 × … byl jsem nesmyslný pošetilec t. 359; Vilíme! volal jsem s bázní rostoucí LVKv42—81 × Vilíme! volal jsem s rostoucí bázní t. 210 aj.

Významné je, že změny v postavení adjektivního přívlastku neprovádí Tyl mechanicky. Ukazují to dobře úpravy opačné, v kterých klade proti původní antepozici adjektivní přívlastek úkonně za substantivum. Tyto změny nejsou sice tak hojné, avšak zcela přesvědčivě dokazují, že si Tyl začínal uvědomovat významový rozdíl, který je spjat s postpozicí adjektivního přívlastku. Např.:

… a každý z nás bylby se styděl odměniti stříbrným hláskům jinák, než opět stříbrným kovem ProKv35—318 × … a každý z nás bylby se styděl odměniti se stříbrným hláskům jinák, než opět kovem stříbrným S2—347; Bylať to ušlechtilá tvářnost, k úctě a soucitu na první pohled povzbuzující AlVesna37—198 × Bylať to tvářnost ušlechtilá, vzbuzující na první pohled k úctě a soucitu S1—92; … [jsouc] od dětinství na vzdálených hranicích, v domě pouze německém, v cizí domácnosti, nevěděla, co se děje ve vlastním domě LVKv42—54 × [jsouc] od dětinství na vzdálených hranicích, v domě Německém, v cizí domácnosti, nevěděla, co se děje v domě vlastním S2—181 aj.

Dokud měla obrozenská čeština knižní povahu, kladlo se často mezi odjektivum a následující substantivum určité sloveso nebo neshodný přívlastek. Přívlastkové adjektivum bylo tak nepřirozeně odtrhováno od svého substantiva. Jde o případy jako Čecha zatím blažené oblétají sny ČechSe8—258.

Toto slovosledné schéma má vcelku oporu už v jazyce starém,[14] jeho frekvence však nadměrně vzrostla s rozkvětem samostatné prózy historické, neboli tzv. préromantické prózy vysokého stylu. Tato próza se po stránce stylistické výrazně odlišuje od zlidovělé, tematicky často nepůvodní prózy prvních dvou desítiletí minulého století, která je látkově, do značné míry ideově i jazykově pokračováním knížek lidového čtení z XVIII. století. Nová próza se vyznačuje programovým úsilím po vzletném, obrazném básnickém slohu a po jazykové exkluzivitě. Naše slovosledné schéma patří k repertoáru jejích uměleckých prostředků. Máme za to, že jeho značné rozšíření má své příčiny v rytmizačních tendencích, které se v préromantické próze dosti výrazně projevují. Jde tedy i v knižní obrozenské češtině o prostředek do značné míry stylisticky motivovaný.[15]

[257]Umělé odtrhávání adjektivního přívlastku od determinovaného substantiva ovšem na sklonku první poloviny minulého století rychle zastarávalo a už během čtyřicátých let z uměleckého jazyka mizelo.

U Tyla se drží tento slovosledný typ hojněji jen do sklonku let třicátých:

… libým naplňovaly ouval souzvukem SvaKv34—152; … pohlížel na rozlehlé pod horou zástupy ČechSe8—258; … o proč by klesnouti měl v černé Moravy lůno PPJN33—58; ozářil na okamžik ztrápenou vězného tvář SvaKv34—170; pod jasnou bohů milostných oblohou SváSe8—48 aj.

Knižní ráz těchto slovosledných typů byl hlavní příčinou, proč se jim Tyl v letech čtyřicátých vyhýbal. V jeho uměleckých pracích z této doby se vyskytují případy s odtrženým adjektivním přívlastkem už jen velmi sporadicky. Běží většinou o typ s vloženým přívlastkem neshodným.

Ústup slovosledných schémat typu „pracné trávila dny“ a „povrchní vzdělanosti lesk“ probíhá v umělecké próze Tylově velmi rychle. Není tu podstatného rozdílu mezi povídkami s náměty historickými a povídkami s tematikou soudobou. V jeho pracích Uhlíř a vladyka a Karbaník a jeho milá z r. 1851 jsme už nenašli na tyto slovosledné typy ani jediný doklad.

Důkaz o tom, že i v tomto případě běží u Tyla o vývoj zcela záměrný, podávají jeho četné úpravy staršího slovosledu v Sebraných spisech. Např.:

… klasové radostnou šeptali ranní píseň ProKv35—276 × … klasy šeptaly radostnou ranní píseň S2—311; … že mi tak směle pravdivou zpíváš písničku t. 238 × … že mi tak směle pravdivou písničku zpíváš t. 320; … a kdykoli veřejné bývalo cvičení t. 296 × … a kdykoli veřejné cvičení bývalo t. 339; … když mi otvíraly nejspanilejší života ráj ŽJN33—203 × … když mi otvíraly nejspanilejší ráj života S2—23; jsou též ryzí, očištěné čili posvěcené v prsou lidských vášně t. 197 × jsou též ryzí, očištěné čili posvěcené vášně v prsou lidských t. 16 aj.

 

3. Zájmenný přívlastek

 

Přívlastek vyjádřený zájmenem přivlastňovacím má v starší próze Tylově nejčastěji postavení postponované. Postpozice výrazně charakterizuje celou obrozenskou češtinu. Soudobá jazyková teorie v ní vidí přímý vliv latiny.

Obecné rozšíření postpozice zájmenného přívlastku zcela vylučuje možnost hledat v ní u Tyla jakoukoli motivaci stylistickou. Odporuje tomu i skutečnost, že je toto slovosledné schéma běžné ve všech druzích jeho prozaických projevů a hojně se vyskytuje i v přímé řeči:

… duše moje byla čista jako peroutka jejich holoubátek, tělo moje čerstvo jako v ustech jejích rozkvetlá růže PPJN33—11; pobývání vaše v Jalovicích poučí vás o zastání zásady mojí KoKv34—30; a miluje-li dívka tvoje upřímně, půjde s námi a zapomene na vinu tvou SváSe8—48; ovinul rámě svoje okolo boků jejích t. 65 aj.

Postpozice zájmenného přívlastku se drží u Tyla v hojné míře i později. Přesto však lze pozorovat, jak se vlivem živého jazyka mluveného ve čtyřicátých letech postupně omezuje. Anteponované postavení proniká výrazně zvláště v Tylových pracích beletristických, zejména pak v přímé řeči povídkových postav.

Zcela přesvědčivě se tento vývoj odráží v hojných úpravách, které provedl Tyl v Sebraných spisech:

… totoť Mařenka moje, života mého duše ŽJN33—204 × … toto je Mařenka, duše mého života S2—28; … já se o přístřeší svoje postaral AlVesna37—193 × já se o svoje přístřeší [258]postaral S1—87; … dráteník je pokrevní přítel náš RozKv38—274 × … dráteník je dozajista náš pokrevní přítel S1—242; … ženským jejich se nedivím t. 275 × … jejich holkám se nedivím t. 245; … co v úsměvu jejím spočívá LVKv42—57 × co v jejím úsměvu spočívá S2—186 aj.

Stejně jako posesívní zájmena chovají se za obrození do jisté míry i přivlastňovací adjektiva. Také u nich převládá v raných prózách Tylových postpozice nad antepozicí.

Zkoumání vývoje Tylova jazyka však ukazuje, že přirozený sklon k antepozici adjektivního přívlastku postupně vítězí i v těchto případech. Dosvědčují to jasně četné úpravy staršího postponovaného postavení posesívních adjektiv v Sebraných spisech:

… řekl jsem na to s takovou upřímností, jakové se mi slova starcova býti viděla ŽJN33—196; × … řekl jsem na to s takovou upřímností, jakovou jsem ve starcových slovech pozoroval S1—14; … buď že se byl křiku synova ulekl a na ohništi něco přehlédl … AlVesna37—234 × … buď se byl synova křiku ulekl a na ohniští něco přehlédl … S1—135; … „jak se mi zdá — obírá se podobnými myšlénkami i matka Lucinčina“ LVKv42—46 × … „jak se mi zdá, obírá se podobnými myšlénkami i Lucinčina matka“ S2—169 aj.

 

E. Postavení příklonek se, si

 

Fonetický slovosledný činitel, podle kterého se dnes tzv. stálé příklonky se, si kladou za první přízvučné slovo (takt) ve větě, uplatňoval se v knižní obrozenské češtině v míře značně omezené. Příčinu je třeba vidět v tom, že chyběla živá mluvená podoba spisovného jazyka, která je základním předpokladem pro realizaci fonetického slovosledného principu.

Také v raných pracích Tylových převažuje tendence klást příklonky se, si co nejblíže ke slovesu.

Stojí-li sloveso uprostřed věty, klade Tyl příklonky se, si hojně za ně, často i do jeho nejtěsnější blízkosti:

… za nížto jsem jako statný rytíř pustiti se hodlal ŽJN33—203; tu jim Kochanův Boreš na cestě se nahodil SváSe8—75; … „čím jsem na tobě a na svých krajanech se prohřešil!“ ProKv35—295; potom vůkol po nebesích se ohlížel AlVesna 37—188 aj.

Stojí-li sloveso uprostřed věty, klade Tyl příklonky se, si hojně na ně:

… barva smrtelná i opět plamenný zážeh střídaly se nyní na barončinu krásném obličeji AngKv35—451; Král Václav navracel se z lovu, a hojná družina jeho za ním. Na velikém dvoře vyšehradském zastavili se upocení koně DeKv41—26; Od té chvíle pracovalo se u holomouckého mečíře ještě pilněji … TatPo46—5 aj.

Obě slovosledná schémata nejsou ovšem v Tylově jazyce třicátých let realizována naprosto důsledně, avšak všechny odchylky od nich jsou v podstatě jen jejich jisté obměny, modifikace.

Od sklonku třicátých let je možno u Tyla sledovat v postavení příklonek se, si poměrně rušný vývoj:

1. Upevňuje se postavení příklonek se, si za slovesem, které má ve větě středové postavení. Dobře to ukazuje srovnání Tylova jazyka v Sebraných spisech s původním zněním časopiseckým:

… jeho obličej se podobal zažloutlé škrabošce (larvě) HudJN33—65 × … jeho obličej podobal se larvě S1—28; … mezi tím se obrátil opět houslista k neznámému mladíkovi t. 67 × … mezi tím obrátil se houslista zase k neznámému mladíkovi t. 33; u nohou se červenal [259]keř měsíčních růží t. 34 × u nohou červenal se keř měsíčních růží t. 75; hustý pot se valil z uřícených koní ProKv35—285 × hustý pot valil se z uřícených koní S2—327; Frankové se začali ke svým bubnům stavěti t. 294 × Francouzové začali se ke svým bubnům stavěti t. 330 aj.

Často bývá změna původní antepozice příklonek se, si spojena se změnou v postavení určitého slovesa. S posunutím slovesa z konce do středu věty se mění zpravidla také původní antepozice příklonek v postpozici. Ke změně dochází i tehdy, mělo-li zvratné se, si původně náležité postavení za prvním přízvučným slovem ve větě:

… zatím se však i druhý mladík mezi soudruha rozpustilce a mezi rozdrážděné hudebníky postavil HudJN33—76 × … zatím však postavil se i druhý mladík mezi rozhorleného soudruha a podrážděné hudebníky S1—46; … a z kouta si na noční procházku hůl přinesl AlVesna37—193 × … a z kouta přinesl si na noční procházku dubovou hůl S1—86; … a na prahu lidská postava se objevila t. 199 × … a na prahu objevila se lidská postava t. 93 aj.

Ve druhé polovině let čtyřicátých je už postavení příklonek se, si za slovesem, které má ve větě středové postavení, u Tyla téměř důsledné.

2. Zcela jinak se vyvíjí postavení příklonek, stojí-li sloveso na konci věty. Ukázali jsme výše, že původně kladl Tyl v těchto případech zvratná zájmena se, si často hned před sloveso. Postupně se tu však skoro veskrze ujímá postavení dnešní, tj. příklonky se kladou za první přízvučné slovo ve větě. Vysvětlení, proč v těchto případech vítězí u Tyla už ve čtyřicátých letech slovosledný princip fonetický, je třeba hledat v tom, že těsná antepozice zvratných zájmen se, si před koncovým slovesem se záhy začala pociťovat zvláště knižně a nepřirozeně.

Přímý důkaz o tomto vývoji poskytují Tylovy úpravy staršího slovosledu v Sebraných spisech. Srovnej např.:

… dívka, za nížto jsem jako statný rytíř po dobrodružství pustiti se hodlal ŽJN33—203 × … dívka, za nížto jsem se potajmo jako statný rytíř po dobrodružství pustiti hodlal S2—23; … potom vůkol po nebesích se ohlížel AlVesna37—188 × … potom se vůkol po nebesích ohlížel S1—80; … aby nebyl život jeho jako kniha, v nížto jiní k poučení i k potěšení přebírati se mohou RozKv38—283 × aby nebyl život jeho jako kniha, v nížto se jiní k poučení i k potěšení přebírati mohou S1—352 aj.

K úplnému vítězství fonetického slovosledu ve větách s koncovým postavením zvratného slovesa došlo u Tyla už na přelomu čtyřicátých let. Toto zjištění se týká nejen Tylova jazyka uměleckého, nýbrž i jazyka publicistického.

Vývoj postavení příklonek se, si u Tyla umožňuje vyvodit i některé obecné závěry, platné pro celý spisovný jazyk. Ukázali jsme, že se fonetický slovosledný princip ujímá nejdříve ve větách s koncovým postavením zvratného slovesa. Tu se totiž začala původně hojná bezprostřední antepozice příklonek se, si velmi záhy pociťovat jako strojená a nepřirozená.

Ve větách se středovým postavením slovesa převládlo však na sklonku první poloviny minulého století postponované postavení příklonek se, si za slovesem. Toto slovosledné schéma se zachovává hojně po celé minulé století. Bylo podporováno i soudobou jazykovou teorií, která postpozici zvratných zájmen zdůrazňovala. Fonetický princip se v těchto případech uplatňoval jen velmi pomalu a postupně. K jeho definitivnímu vítězství mohlo dojít až tehdy, když se plně vyvinula hovorová podoba spisovného jazyka.

*

[260]Pro poznání celkového vývoje spisovné češtiny za obrození má náš rozbor slovosledných změn v Tylově próze při nejmenším ten význam, že si lze na jeho základě vytvořit konkrétní a názornou představu o šíři a hloubce procesu, který probíhal v třicátých a čtyřicátých letech uvnitř slovosledné soustavy spisovného jazyka. Daleko více lze z něho zajisté vytěžit pro hlubší poznání Tylova jazyka samého, pro postižení Tylova vztahu ke spisovné normě a k soudobé jazykové teorii.

Intenzita, s jakou se u Tyla postupně uplatňoval významový a do jisté míry i fonetický slovosledný princip, svědčí o Tylově jemném smyslu pro živé jazykové dění. Ukazuje se, že podstata přirozenosti a tzv. lidovosti Tylova jazyka netkví v aktivním příklonu k lidové mluvě, nýbrž v tom, že Tyl dovedl velmi citlivě rozlišovat mezi prostředky, které postupně zastaraly a přestaly být živým inventářem spisovného jazyka, a prostředky živými, stylisticky nepříznakovými. Těm pak dával při své pozdější jazykové praxi výrazně přednost. Takto zůstával jeho jazyk stále plně na půdě spisovnosti, odrážela se v něm skutečná, objektivní jazyková norma, nikoli konzervativně a tradicionalisticky pojaté soudobé kodifikace. Tylův jazyk proto nezastarává, neustrnuje na původním výchozím stavu, jak je tomu u mnohých Tylových současníků, nýbrž vyvíjí se v ústrojném souladu s objektivním vývojem spisovné češtiny třicátých a čtyřicátých let. Značný podíl na tom mají ovšem i Tylovy subjektivní záměry stylistické, zvláště pak jeho snaha mluvit k co nejširším vrstvám, a to přirozeně, prostě, ale umělecky působivě a spisovně.

Zůstávaje takto po celá třicátá a čtyřicátá léta v samém středu vývojového proudu spisovné češtiny, mohl se Tylův jazyk stát přirozeným východiskem jazyka moderní prózy poobrozenské.

Výstižnou charakteristiku těchto vlastností Tylova jazyka podal J. Neruda: „Dovedl si (Tyl) utvořit řeč ohebnou a moderní … Nenapodobňoval mluvu nejnižších vrstev, postavil se vždy o něco výše, stylisoval podle své vlastní myšlenky — a stal se všem srozumitelným a milým. Řeč jeho byla vzdor mnohým skutečným a mnohým domnělým germanismům, vzdor často mu vytýkaného německého slohu přece dobře českou a mnohem příjemnější, srozumitelnější a rozumnější než mnohých jiných, vězících při vší dobré vůli se svým slohem i názorem hluboko ve středověku, nasycených latinismy doby zlaté nerozumějících časům novějším a učících se uhlazenosti a ohebnosti slohu konečně přece jen — od Tyla.“ (O umění, Praha 1950, s. 45—46.)

 

R é s u m é

DIE ENTWICKLUNG DER WORTFOLGE IN TYLS PROSA

Der Verfasser zeigt in seinem Aufsatz auf konkretem Sprachmaterial, wie in der Prosa von J. K. Tyl im Verlauf der dreissiger und vierziger Jahre im Bereich der Wortfolge das semantische und zum Teil auch das phonetische Prinzip immer mehr zur Geltung kamen.

In dem Büchertschechisch der Wiedergeburt überwiegt noch dem semantischen gegenüber das grammatische Prinzip. Dies äussert sich in der Tendenz, das bestimmte Zeitwort an das Satzende, das Partizipium, den Infinitiv und das Verbaladjektivum an das Ende der erweiterten Partizipial-, Infinitiv- und Attributivfügungen mechanisch zu rücken.

In der Tendenz zur Endstellung des Zeitwortes ist der Einfluss des Lateinischen zu erkennen, in den Nebensätzen wird dieses Bestreben auch durch den Einfluss des Deutschen gestärkt. Nur zum Teil, besonders in der Kunstprosa, wurde die Wortfolge im Tschechischen [261]der Wiedergeburtsepoche funktionell als rhythmisierendes Ausdrucksmittel und als Mittel, das zum weicheren melodischen Satzausklang diente, ausgenützt.

Das schnelle Anwachsen der kommunikativen Funktion auf der Neige der ersten Hälfte des vorigen Jahrhunderts führte unumgänglich zur Umgestaltung des Wortfolgesystems im Tschechischen der Wiedergeburtszeit. Diese Umgestaltung ist die Folge der Einwirkung der lebendigen Volkssprache auf die Struktur der geschriebenen Schriftsprache.

Bei Tyl äussert sich diese Entwicklung markant in dem allmählichen Schwinden des bestimmten Zeitwortes aus der Endstellung in dem einfachen sowie auch in dem Hauptsatz des Satzgefüges. In den Nebensätzen zeigt sich die Endstellung des bestimmten Zeitwortes viel stabiler und widerstandsfähiger, aber auch hier tritt die allmähliche Auflösung der grammatischen Wortfolge zutage und zwar in der Liquidation der Endstellung von Modal- und Phaseverben. Auch die Endstellung der Mittelwörter in erweiterten Partizipialfügungen ist bei Tyl verhältnismässig stabil; in erweiterten Attributiv- und Infinitivkonstruktionen setzt sich jedoch das Prinzip der kommunikativen Gliederung verhältnismässig schnell durch. Der semantische Faktor macht sich auch in der raschen Liquidierung der ursprünglich häufigen Postposition des einfachen Adjektiv- und Pronominalattributs bemerkbar.

Die Durchsetzung des phonetischen Prinzips bei der Umgestaltung des Wortfolgesystems im Tschechischen der Wiedergeburt hängt mit der Gestaltung der Gesprächsform zusammen. Bei Tyl tritt diese Tendenz besonders durch die Stellungsänderung der sogenannten Enklitika se, si, zum Ausdruck.

In Sätzen mit einem bestimmten Zeitwort in der Endstellung hat während der vierziger Jahre die heutige Satzstellung, d. h. die Position nach dem ersten betonten Wort im Satz, die Oberhand gewonnen. In Sätzen, wo das bestimmte Zeitwort im Satzinnern stand, hat sich unter dem Einfluss der damaligen Sprachtheorie die Postposition stabilisiert. Diese Stellung ist für die tschechische Schriftsprache der ganzen zweiten Hälfte des 19. Jhs. vor allem charakteristisch.

Die Umgestaltung des Wortfolgesystems bei Tyl ist als Widerspiegelung der objektiven Entwicklungstendenzen in der Schriftsprache der dreissiger und vierziger Jahre aufzufassen. Es zeigt sich, dass die grammatische Wortfolge ein fremdes Element in der Struktur des Tschechischen darstellte. Die fortschreitende Annäherung des Büchertschechischen de Wiedergeburtsepoche der lebendigen Volkssprache brachte mit sich, dass die Wortfolge zum Mittel des semantischen Aufbaues der Aussage wurde und dass die Wortfolgeschemen, die als Nachahmung fremder Muster entstanden waren, geschwunden sind.

Beachtenswert ist auch die Intensität, mit der der Prozess der Umgestaltung des Wortfolgesystems in Tyls Prosa vor sich geht. Sie zeugt von Tyls feinem Gefühl für das lebendige Sprachgeschehen sowie auch von dessen Bestrebung, die eigenen stilistischen Intentionen mit der objektiven Sprachentwicklung in Einklang zu bringen.

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 4, pp. 247-261

Previous Jaroslav Porák: O vývoji infinitivních vět v češtině

Next Jan Chloupek: Východomoravské věty se spojkovým „co“