Botanická nomenklatura

Václav Machek

[Kronika]

(pdf)

Ботаническая терминология / A propos de la nomenklature botanique

Pod tímto názvem vyšla r. 1957 v Nakladatelství ČSAV kniha prof. Jos. Dostála. Pojednává o vědeckém názvosloví botanickém. I když tedy se otázek našeho jazyka dotýká jen nepřímo a jen místy, pokládáme za vhodné čtenářům tohoto časopisu o ní referovat.

Českoslovenští botanikové stojí nyní před úkolem popsat květenu našeho státu. Bude to asi slušná řádka knih velmi důkladných a na dlouhou dobu definitivních. Je samozřejmé, že v takovém díle musí být na výši i vědecké [294]názvy rostlin, ale správná nomenklatura není lehká záležitost; to právě vidíme z Dostálovy knihy. Profesor Dostál je nyní předním představitelem naší botaniky; vědomí závažnosti názvosloví ho přivedlo k tomu, aby našim botanikům podrobně vysvětlil zásady a pravidla, kterými se nomenklatura musí řídit.

Je známo, že nynější mezinárodní botanické názvosloví pochází v základě od Linnéa. Laik by se možná domníval, že je ustálené a jednoduché, ale bohužel není tomu tak. Je sice přijata zásada o dvojčlennosti pojmenování (jméno každé rostliny obsahuje zpravidla dvě slova, název rodu a označení druhu), ale jinak je mnoho zmatků: různí popisovatelé jedné a téže rostliny buď použili různých starověkých nebo středověkých názvů, nebo i vymysleli různé názvy nové; často se nyní i rody vztahují na dva nebo několik rodů nových nebo naopak se dřívějších několik rodů spojuje v jeden. Takovéto a jiné neustálé změny plodí značné rozdíly mezi jednotlivými autory monografií, »klíčů« a »flór«. Kořen všeho je nedostatek zřetele k pracím předchůdců a nedostatek péče o správnost názvu. Proto byly v posledních desítiletích botanické sjezdy nuceny zabývat se tímto neutěšeným stavem a hledat nápravu. Byla tak vydána »mezinárodní pravidla botanické nomenklatury«, která jsou závazná. Jejich přehled je jádrem této knihy. Ale k němu jsou připojeny hojné a často obsáhlé poznámky, podrobně vysvětlující a aplikující obecné zásady na naše poměry. Kromě toho je tu úvod a obsáhlá kapitola »Z dějin nomenklatury«, dále též vlastní Dostálovy »dodatky«, z nichž jmenuji zvláště poslední, »slovník nomenklatorických termínů a zkratek«.

Dostálova kniha je četba velmi zajímavá i pro čtenáře z oborů vzdálenějších. Je z ní vidět přímo železnou nutnost, aby byl pořádek a aby tento pořádek byl uznán a zachováván ode všech pracovníků daného oboru. Proto pochopíme, proč opravdu vědecká zpracování nějakého rodu, čeledi nebo vůbec flóry musí obsahovat i »synonyma«, tj. dřívější názvy, a dále proč nynější názvy vypadají tak, jak jsou, a proč jsou opatřeny jménem autora a popř. i citací literatury. Je tu otázka priority názvu i autora. Má-li nový objev (rodu, druhu, čeledi) býti uznán, vzat na vědomí a pravoplatně přičten jeho autorovi, musí býti »diagnóza« nové rostliny podána latinsky (to platí bez výjimky pro celý svět!) a ve vědecké publikaci (nikoli v novinách apod.), řádně datována atd.

Nás zajímá i toto: »při publikování nového taxonu (rodu, variety, druhu …) má být uvedena etymologie nového rodového jména a etymologie nového epitheta, pokud jeho význam není jasný«. A Dostál dodává: »Etymologie, pokud může odvodit jméno nebo epitheton od vlastní rodiny, je výborná mnemotechnická pomůcka, usnadňující zapamatování jména. Nomenklatura musí mít především na paměti to, že nesmí sama o sobě vyvolávat zbytečnou problematiku a musí ponechat co největší množství myšlenkové energie pro samotnou vědu, kterou nomenklatura není«. Celá jedna kapitola Pravidel probírá »způsob psaní jmen a epithet«; žádá, aby odpovídal klasické latině. Na s. 191 jsou též normy pro citaci literatury. Ty nutí i nás filology, abychom se zamyslili: ohromný rozmach literatury vyžaduje co největší přesnost a úplnost (např. není už na čase, abychom se rozloučili se zkratkami jako KZ, starší název Kuhn’s Zeitschrift, tj. vlastně dnes Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung?)

Pravidla z r. 1952 měla i jistá doporučení stran »jmen v národním jazyku«: »botanikové mají ve svých pracích publikovaných v některém moderním jazyku používat jen latinských vědeckých jmen rostlin, protože jsou obecně v celém světě srozumitelná a jednoznačná, a nikoli jmen v národním jazyku. — Každý vědecký pracovník by měl bojovat proti zavádění nových jmen rostlin do moderních jazyků, pokud nejde o pouhé znárodnění vědeckého jména.« Dostál soudí, že by ta doporučení měla být dodržována a dodává: »To se týká především nevkusných novotvořenin jmen řas, hub, mechů, lišejníků a některých jmen cizích vyšších rostlin, jak je zaváděli někteří popularisátoři nebo i vědečtí pracovníci; také mnohá jména vytvořená J. Sv. Preslem a F. M. Opizem pro cizozemské rostliny, se pro nelibozvučnost nevžila. Je jistě vhodnější pro rod Forsythia běžně používané zčeštěné vědecké jméno forsythie než zlatice nebo pro rod Weigelia jméno weigelie než zanice apod.« S tímto stanoviskem [295]budeme zajisté vcelku souhlasit (vyjma slovo zlatice), ale jde tu právě o to, co se bude komu zdát nevhodným a nelibozvučným. Např. plevelná rostlina Galinsoga, původem z jižní Ameriky, dostala u Presla české jméno pěťour (protože má v úboru pět »jazykových korunek«); Dominův-Podpěrův Klíč (1928) toto Preslovo jméno neuvedl (má galinsoga i jako český název!), ale sám Dostál v Květeně ČSR (1950) a ve svém Klíči (1957) nyní obnovil Preslovo jméno. Já ve své knize (Čes. a sloven. jména rostlin, 1954) jsem Preslův pokus nazval »neladným« a napsal jsem, že je záhodno vymysliti nové jméno (nechceme-li už ponechati ono cizí; jde však přece o rostlinu nyní všude rozšířenou). Dostálovi tedy pěťour není neladné; ale nám filologům přípona -our pro oficiální jména je nepřijatelná. To byl jen jeden příklad. Dostál obnovil i několik jiných Preslových názvů. A tak jako botanikové pečují o svá vědecká jména, tak zase my filologové máme obavu, aby se ty pěťoury a podobné výtvory nedostaly do budoucí monumentální a dlouhověké československé Flory. Byl by to politováníhodný krok zpátky a skvrna na kráse. Autor nám zajisté tento nesouhlas promine.

Jinak Dostálovu knihu srdečně vítáme; je velmi potřebná, neboť praktičtí botanikové tyto věci velmi podceňují, sami sobě tím velmi škodíce.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 4, s. 293-295

Předchozí Pavel Novák: Nový příspěvek o kategorii životnosti a osobnosti ve slovanských jazycích

Následující Bohumil Palek: Nad anglickým časopisem »Language and Speech«