Nad anglickým časopisem »Language and Speech«

Bohumil Palek

[Kronika]

(pdf)

По поводу английского журнала Language and Speech / Réfléxions sur le périodique anglais „Language and Speech“

Obecná lingvistika nabyla během posledních desetiletí opět důležitého místa v jazykovém bádání. Zároveň se však její obsah velmi rozšířil spojením s různými vědami: logikou, psychologií, neurologií, psychiatrií atd. a v poslední době i s matematikou a metamatematikou. Tento stav nastal nejen z důvodů teoretických, ale také, a to zejména, z praktické potřeby příslušných věd. Nutnost jazykového bádání se nejvíce objevila při řešení otázek přenosu sdělení. Tyto otázky se těší v současné době pozornosti jak u lingvistů, tak u nelingvistů. Práce z těchto oborů o jazyce jsou publikovány v příslušných odborných časopisech a lingvisté o nich obvykle nemají přehled; proto se soustředění těchto prací stalo nutností. Těmto potřebám se snaží vyhovět časopis Language and Speech, který právě začal vycházet v Anglii a jehož vydavatelem je známý londýnský fonetik prof. D. B. Fry.

Je příznačné, že tento časopis začíná vycházet v Anglii, kde se dříve věnovala otázkám obecné lingvistiky malá pozornost. Po druhé světové válce zájem o obecnou lingvistiku ožil a pozornost se soustřeďuje i na otázky lingvistiky aplikované.[1] Vedle prof. Herdana z Bristolu se touto problematikou zabývá také prof. A. D. Booth z Birkbeck College Computation Laboratory v Londýně a R. H. Richens z Commonwealth Bureau of Plant Breeding and Genetics v Cambridgi. Kolem prof. Bootha, který je znám dnes již historickou diskusí s prof. W. Weaverem o možnostech strojového překladu z r. 1946, jsou seskupeni někteří pracovníci, bádající nad strojovým překladem pomocí Booleovy algebry. Zprávy o této skupině jsou však dosti neurčité.

Časopis Language and Speech chce plnit funkci prostředníka mezi lingvisty a nelingvisty. Tato funkce je velmi důležitá, protože bude mít vliv na jejich vzájemné sblížení, a práce, které vznikají na základě jejich spolupráce, pak zaručují oboustrannou vysokou úroveň.[2]

Články, které obsahuje prvé číslo, týkají se v podstatě dvou oblastí: jednak lingvistické (fonetiky a fonologie), jednak lingvisticky zaměřené oblasti neurologie a psychiatrie.

Autorka prvého článku, Katherine Safford Harris z Haskinsových laboratoří v New Yorku se zabývá metodou rozlišení frikativ v americké angličtině v pronášených slabikách typu: konsonant (frikativa) + vokál. Identifikace konsonantické části je možná buď z konsonantické části samé, nebo na základě části vokalické. Autorka pokusně kombinuje vokalické části všech takových slabik s každou frikativou a na základě odpovědí posluchačů zjišťuje, která část je pro identifikaci frikativy [296]rozhodující. Experimenty ukázaly, že jsou dvě možnosti: je-li ve slabice frikativa (f, Θ), pak je slabika určena vokalickou částí; je-li ve slabice (s, S), pak je určena konsonantickou částí. Vzhledem ke slabice je (f, Θ) irelevantní a jejich vokalicka část je relevantní, naopak slabiky se (s, S) mají relevantní konsonant. Autorka však své výzkumy dále teoreticky nerozvádí. Konstatuje pouze, že s podobným jevem se setkáváme i u znělých protějšků těchto frikativ.

Řešením některých základních problémů, spojených s rozeznáváním zvuků automatem, zabývá se vydavatel časopisu, prof. D. B. Fry spolu s P. Denesem z londýnské university. Autoři vytvářejí (modelují) schéma automatu na základě lidské činnosti při rozeznávání jednotek řeči. Schéma automatu má v podstatě tři části: vstup — vlastní automat — výstup. Autoři nejprve řeší diferenciaci jednotek řeči na základě akustickém a dostávají určité hranice těchto jednotek, které se však mohou překrývat, což je způsobeno individuálními rozdíly ve výslovnosti. Kdybychom použili těchto kritérií, dopustili bychom se chyb. Ve vědomí jazyka existuje frekvence hlásek a možnosti jejich vzájemných kombinací; autoři pak využívají této statistické pravděpodobnosti výskytu hlásek. Každý foném se může vyskytovat pouze v určitých posicích, a tím je vlastně determinován. Avšak fonologický plán nestačí, proto pracují s plánem morfologickým (slov) a syntaktickým (vět). Co není možno určit v plánu fonologickém, je možno určit v plánu morfologickém a syntaktickém. Autoři využívají dvou důležitých vlastností frekvence: 1. statistická informace je ve všech plánech a 2. existuje zpětná vazba (feed-back) mezi jednotlivými plány.

Velmi zajímavým problémem se zabývá prof. G. Herdan, známý u nás svou knihou Language as Choice and Chance (Groningen 1956).[3] Autor zkoumá vztah mezi funkčním zatížením fonému a frekvencí výskytu a konstatuje, že existuje dvojí frekvence — frekvence slovního inventáře a souvislého textu. Nejprve sleduje jejich vzájemný vztah, kterým se již zabýval Trubeckoj v »Grundzüge der Phonologie« (TCLP VII), když mluvil o »doppelte Relativität«. Trubeckoj však svůj názor založil na subjektivním dojmu a Herdan zjišťuje opodstatněnost jeho výroku kvantitativním způsobem. Odvolává se na dvě české práce z kvantitativní fonologie angličtiny: jednak na práci prof. B. Trnky A phonological Analysis of Present-Day Standard English (1935) a jednak na práci dr. J. Krámského ve Philologica VIII 1956,[4] kde autor kvantitativním způsobem rozdělil anglické fonémy podle způsobu a místa artikulace. Na podkladě výsledků zjišťuje, že není zásadních rozdílů mezi slovníkovým materiálem a souvislým textem. Pomocí Poissonova zákona dokazuje,[5] že různý počet konsonantických fonologických protikladů v souvislém textu odpovídá konsonantickým fonologickým protikladům v slovníku a představuje funkční zatížení fonému. Autor pak uzavírá, že distribuce fonémů v mluvě (speech) podle způsobu a místa tvoření může být považována za »phenotype« funkčního zatížení a s funkčním zatížením za »genotype« jazyka. Jinými slovy: funkční zatížení fonému v mluvě je podobné funkčnímu zatížení v slovníku.

Vztah mezi jazykem a myšlením je jednou ze závažných otázek obecného jazykozpytu a není divu, že se jím zabývají i neurologové a psychiatři, ponejvíce ovšem z hlediska nemocného člověka.

Vztahem mezi afázií a jazykovou analýzou se zabývá moskevský neurolog prof. A. R. Lurija. Zkoumá, jak jednotlivé poruchy v růz[297]ných částech mozkové kůry působí na jazyk nebo jeho elementy. Např. úrazy v levé skráňové oblasti způsobují poruchu v rozlišení a zevšeobecnění zvukové struktury a kromě toho mají vliv na vnímání fonémů, což se odráží ve fungování jazyka, v psaní a také ve významové části jazyka. Tento nedostatek má pak různé následky, jako je porušení slovních kořenů, které mají konkrétní význam, kdežto sufixy se svými abstraktními významy jsou nedotčeny. Dále zkoumá distinkci mezi »communication of events« a »communication of relations«. Porucha v lebečnotýlních oblastech způsobuje poruchu při vyjadřování vztahu v jazyce. Pacienti, kteří utrpěli takové úrazy, jsou neschopni vytvářet tyto vztahy. V závěru se Lurija soustřeďuje na úrazy čelních částí mozkové kůry a jejich následky.

Autorkou posledního článku je Frieda Goldmanová-Eislerová z londýnské university. Článek je příspěvkem psychiatrickým, respektive psychoterapeutickým. Autorka v něm zkoumá vztah a vliv analyzovaných jednotek řeči na myšlenkové procesy a jejich vzájemné souvislosti. Významnou úlohu v těchto vzájemných vztazích má rychlost řeči. Dále autorka uvádí srovnávací tabulky svých výzkumů analýzy řeči jak u zdravých lidí, tak u pacientů a zkoumá rozdíly mezi nimi.

Prvé číslo slibuje, že časopis bude sledovat nejrůznější problémy aplikované lingvistiky, a vzbuzuje naději, že i další čísla budou mít nejen široký okruh zájmu, ale i vysokou úroveň. Domníváme se, že naši lingvisté by měli časopisu věnovat pozornost — (i když přirozeně kritickou) — protože o důležitosti problematiky aplikované lingvistiky, u nás dosud málo rozpracované, jsme se již nejednou přesvědčili.

Slovo a slovesnost, ročník 20 (1959), číslo 4, s. 295-297

Předchozí Václav Machek: Botanická nomenklatura

Následující Zdeněk Tyl: Česká jazykověda v roce 1958 (Část druhá: Práce bohemistické)