IX. mezinárodní kongres románské lingvistiky

Zdeněk Hampejs

[Chronicles]

(pdf)

IX международный конгрес романского языкознания / IXe Congrès international de la linguistique romane

IX. mezinárodní kongres románské lingvistiky, jenž se za účasti více než 400 delegátů ze 24 zemí konal ve dnech 31. III. — 4. IV. 1959 v Lisaboně, byl významný především pro romanistiku,[1] ale několik z přednesených referátů mělo obecnější dosah. Z nich je třeba uvést zejména referát Bernarda Pottiera (Štrasburk), jenž se zabýval otázkou cha[77]rakterizace jazyků a všiml si »zanedbávaného prvku lingvistického popisu«, totiž stupně spjatosti morfémů. Materiálem mu byly jazyky románské, ale z jeho výkladů lze vyvodit i závěry obecnější. Morfémy se vyznačují různým stupněm svého spojení s morfematickým okolím. Např. ve španělštině (anda POR la calla, juega EN la calle, va A la calle) závisí volba předložky na sémantickém obsahu řídícího výrazu (tj. anda, juega, va), kdežto v obdobných příkladech francouzských (il marche DANS la rue, il joue DANS la rue, il va DANS la rue) závisí předložka toliko na výrazu »řízeném« (la rue). Různý stupeň spjatosti morfémů lze ukázat i v jiných případech; např. u španělského tvaru slova cas-a-s (domy) nelze mezi a-s vložit další morfém, kdežto mezi cas-a toto vložení možné je: cas-it-a-s (domečky). S tímto jevem se setkáváme i při diachronickém zkoumání, jak přednášející ukázal na gramatikalizaci španělského složeného perfekta (neodlučitelnost participia od pomocného slovesa haber), na gramatikalizaci adverbiálních spojení (fr. courtoisement et aimablement proti šp. cortés y amablemente), na tvoření futura (fr. je TE donnerai, ale port. dar-TE-ei) apod.

Z lexikografických přednášek zaslouží pozornosti výklad Bruna Miglioriniho (Florencie) o tzv. poloučených slovech (tj. slovech učených, knižních, která však prošla zčásti stejným hláskoslovným vývojem jako slova »lidová«). Tento pojem je podle jeho názoru mnohem složitější a heterogennější, než se zdá. Každé slovo označované jako »poloučené« je třeba podrobit důkladné analýze. Při ní nutno brát v úvahu dobu, kdy do jazyka vniklo, i prostředí, v němž se tak stalo.

Ve skupině referátů z oblasti stylistiky a studia výrazových prostředků měl obecnější ráz příspěvek Stephena Ullmanna (Leeds), který se zabýval otázkou výběru a expresivity. Jedním ze základů moderní stylistiky je podle Ullmanna schopnost uvědomělého či neuvědomělého výběru mezi různými jazykovými prvky, vyjadřujícími týž obsah, ale připojujícími k němu expresivní odstín. Tento výběr bývá vyvoláván různými příčinami, a to od jednoduchých (rytmu, libozvuku) až po složité (činitele rázu psychologického, estetického, filosofického). Může být omezen na jednotlivé případy, ale nezřídkakdy zasahuje i výrazový systém celého díla. Ve zvukovém, lexikálním a mluvnickém plánu je obvykle omezen na malý počet prvků (výběr mezi dvěma, třemi, čtyřmi prvky), kdežto ve »světě obrazů« je výrazových možností nesrovnatelně více, i když ani zde nejsou nekonečné. Výběr, jejž provádí spisovatel v této oblasti, může nejbezprostředněji zajímat literární kritiku.

Velká pozornost byla na kongresu věnována otázkám dialektologickým — jistě proto, že dialektologie je dnes nejvíce pěstovanou jazykovědnou disciplínou na Pyrenejském poloostrově a že i v jiných románských zemích se těší značnému zájmu.[2] K obecně dialektologickým referátům náležel příspěvek u nás známého Borise Cazacu (Bukurešť). Tento lingvista se zabýval problémem klasifikace románských jazyků v oblasti jižně od Dunaje a při této příležitosti věnoval značnou pozornost vymezení pojmů »jazyk« a »nářečí«. Východiskem této obecné části jeho výkladu byly nedávné diskuse v Rumunsku, v nichž se ukázalo, že poměr jazyka a dialektu není dosud uspokojivě vymezen a že se k jejich rozlišení užívá často odlišných kritérií. Zatímco někteří lingvisté (A. Graur, I. Coteanu) zdůrazňovali přednost kritéria mimojazykového (politického a historického vývoje) před genetickým a strukturním (dnešní stavbou jazyka) a jako základní rozdíl mezi dialektem a jazykem uváděli »subordinaci« jednoho druhému, jiní badatelé soudili, že historickému a historickopolitickému faktoru nelze připisovat větší důležitost než genetickému a strukturnímu (D. Macrea, R, Todoran) nebo že kritérium genetické je základní (A. Rosetti). Podle Cazacova názoru nelze zanedbávat kritéria lingvistická (tj. kritérium genetické, jež je v těsném vztahu s kritériem strukturním), ale ta mohou být jen východiskem, postačujícím toliko v první fázi zkoumání daného pro[78]blému. Rozhodující úloha připadá činitelům mimojazykovým (činiteli historickému, sociálnímu, politickému, kulturnímu), pokud se nepříčí faktům, poskytovaným výzkumem genetickým a strukturním. Mimojazykové faktory, k nimž přistupuje kritérium dorozumění, mají základní důležitost pro vznik vědomí přínáležitosti k určitému jazykovému společenství — vědomí obzvláště důležitého v epoše utváření národa. — Dialektologickou přednášku obecnějšího, ale praktického zaměření přednesl na kongresu též Stanley M. Sapon (Ohio). Informoval v ní o své praktické pomůcce, klerá má odstranit obvyklé potíže explorátora při práci se subjektem. Je to jeho Pictorial Linguistic Interview Manual (Ohio, 1957), usnadňující dotazování a získávání spolehlivých, spontánních odpovědí pomocí názorných ilustrací.

 

Dialektology bude snad zajímat, že r. 1960 vyjde první svazek dlouho chystaného Jazykového atlasu Pyrenejského poloostrova (ALPI),[3] naproti tomu Jazykový atlas katalánského území zůstává dosud stále předmětem úvah. — Z oblastních atlasů zaslouží největší pozornosti Lingvisticko-etnografický atlas andaluský.[4] Terénní výzkum byl prováděn od r. 1953, nyní je již celý materiál po zmapování v tisku. Velká nářeční pestrost Andalusie, jež zaujímá 17 % španělského území a kde žije 20 % obyvatelstva státu, vyžádala si větší hustoty sítě než u jiných románských atlasů (jeden bod na 379 km² a 24.334 obyv.). Explorátoři volili většinou jeden subjekt (jen v případě nejistoty více subjektů), a to většinou mezi muži, pokud možno staršími padesáti let, negramotnými, nescestovalými, nevojáky. Výzkum v obci trval průměrně 3—5 dní, každému subjektu bylo položeno 2500 otázek, metoda výzkumu byla nepřímá. Dotazník byl zaměřen na jevy fonetické, fonologické (poprvé na románském území), dále morfologické, syntaktické a lexikální; otázky byly rozděleny na vzájemně nezávislé ideografické skupiny.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 1, pp. 76-78

Previous Jiřina Smrčková: K otázce bilingvismu

Next Jiří Daňhelka: Nová husika