Funkce slabiky v jazykovém systému

Miroslav Renský

[Articles]

(pdf)

Функция слога в системе языка / La fonction de la syllabe dans le système linguistique

[*]Deset let v dějinách diskuse o slabice mnoho neznamená. Přece však sotva kdo očekával, že se Horálkův námět k diskusi na toto téma, uveřejněný na stránkách Slova a slovesnosti v roce 1949, dodnes nedočká odpovědi.[1] Snad je důvodem odmlky pocit, že se o slabice diskutovalo mnoho a marně a že jsme více dlužni jiným jazykovědným otázkám. V době, kdy jazykověda nemůže čekat na tolik potřebné dořešení svých obecných základů a přistupuje k uskutečnění společensky naléhavých prací syntetických a aplikovaných, je však přece jen i zde účelné se pokud možno zbavovat určité přítěže překonaných názorů i neoprávněných pochyb.

Jakákoli úvaha o slabice nemůže nechat stranou problém její podstaty. Rozbor dosavadních teorií (nověji jsou stručně shrnuty zejména v práci Hálově)[2] a jejich konfrontace se zvukovou skutečností, o které nám moderní technika podává stále přesnější informace, ukazuje mimo veškerou pochybnost, že při zkoumání slabiky musíme vycházet ze zvukové stránky jazyka v jeho dorozumívací funkci a ne z fyziologického mechanismu, který řeč vytváří. Zdroj starých omylů a podstatu celého problému ukazuje nejvýstižněji podnětný článek Trachterovův.[3] Mých několik poznámek chce postoupit o krok dál, naznačit místo slabiky v systému jazyka a cestu k rozboru jejích funkcí. Reagují zároveň na podnět Isačenkův,[4] který znovu vyzývá k diskusi o fonologickém hodnocení prozodických vlastností.

[87]Slabika je nejmenší jednotkou organizace řeči v čase a prostoru; vyrovnává se v ní napětí jazykových prvků vokalických a konsonantických, které jsou v ní vyváženy tak, že vrcholem slabiky (a zároveň podstatou slabičnosti a nutnou podmínkou pro realizaci slabiky) je úsek s převahou hlasového tónu (základního živlu řeči) nad šumem. K tomuto cíli směřuje koordinovaná činnost všech artikulačních a výdechových orgánů, jejíž žádný rys nelze sám o sobě považovat za podstatu slabičnosti.

Takto utvářené (organizované) jednotky se akusticky realizují v určitém rozpětí intervalů časových, frekvenčních a intenzitních (amplitudinálních, dynamických). V rámci tohoto rozpětí jsou navzájem rozlišeny odstupňováním svých akustických konstituentů (jejich znásobením v prostoru a čase). Toto zobecnění lze ovšem aplikovat na každý zvuk vůbec a na hlásky zvláště, avšak u hlásek je akustických rozlišovacích prostředků využito v jiném poměru: jsou modulovány na hlasový tón nebo jsou jimi samostatně vytvářeny a modulovány složky šumové, popř. obojí probíhá současně. Od hlásek se však slabiky liší kromě toho, že jsou z nich složeny a že je organizují v souvislou řeč, také tím, že uvedených rozlišovacích prostředků je využito na úrovni plánu morfologického a zejména na úrovni plánů vyšších k samostatné delimitační a distinktivní funkci.

Přicházíme k otázce, která je jádrem všech diskusí o postavení slabiky vzhledem k fonologickému plánu jazyka, tj. k plánu funkčního využití jeho zvukových prostředků. Tyto diskuse zatím nevedly k pozitivnímu výsledku proto, že se nepodařilo překlenout rozpor mezi tezí, že slabika je nositelkou protikladu délky, přízvuku a intonace, a zjištěním, že pro rozlišení slov lišících se jen těmito protiklady jsou relevantní dlouhé (přízvučné, určitým způsobem intonované) fonémy, resp. jejich korelační protějšky.

Aby bylo lze tento rozpor vyřešit a aby funkční jazykozpyt přestal k prozodickým otázkám přistupovat s určitými rozpaky (které jsou dobře charakterizovány v citovaném článku Horálkově), k tomu je nutno důsledně oddělit plán fonematický od plánu prozodického.

Fonematický plán lze přibližně charakterizovat jako plán „kvalitativní“, jeho jednotkou jsou fonémy, svazky relevantních rysů „kvalitativních“ („kvalita“ a „kvantita“ se zde týká pouze vzájemného vztahu plánu fonematického a prozodického, přesněji řečeno dvojího různého hodnocení akustických faktů z hlediska těchto plánů). Právě plán fonematický je v hierarchii tří základních plánů jazyka podřízen plánu morfologickému, je jeho realizátorem, nikoli celý plán fonologický. Také v této otázce řeší rozdělení obou plánů dosavadní rozpor v koncepcích, které podřazovaly celý fonologický plán plánu morfologickému, a i když nemohly vyloučit prostředky tzv. „větné fonologie“, nebylo v nich pevné opory pro hodnocení těchto prostředků jako dílčího systému relativně nezávislého na plánu morfologickém; to vedlo přinejmenším k tomu, že se jejich funkční rozbor zanedbával.

Slabika do fonematického plánu jazyka nepatří. Jako nejkratší úsek souvislé řeči je nejmenší jednotkou plánu prozodického, nositelkou prozodických protikladů délky, výšky a intenzity, protikladů „kvantitativních“. Břemeno těchto protikladů není rozděleno uvnitř slabiky rovnoměrně; daleko největší (a z fonematického hlediska relevantní) část je nesena tzv. nositelem slabičnosti, nejčastěji samohláskou. Proporce rozdělení jsou u různých protikladů různé; maximální u délky, menší u intenzity a výšky. Pokud je těchto prostředků využito k rozlišení slovního významu, jsou ve fonematickém plánu jejich no[88]siteli samohlásky (popř. jiné sonanty), nikoli slabiky. (Jen z fonetického hlediska mohou být — v různé míře — nositeli prozodických protikladů všechny hlásky slabiky.) Prozodický plán však počítá jen s celou slabikou.

Jsou tedy dvojice jako ruské múka / muká, české pátá / pata, anglické 'import / im’port rozlišena kromě úhrnu fonémů ve fonetickém plánu (m + ú + k + ǝ / m + u + k + á atd.) ještě schématem plánu prozodického:

['mukǝ] / [mu'ka] [pátá] / [pata] ['impɔ:t] / [im'pɔ:t]

x́x / xx́ — — / · · ·́ — / · —́

V prozodickém plánu ovšem stojí proti sobě i ruská dvojice kníga / katók, česká procházka / krabice a dokonce i procházka / sedl si, tedy skupiny o stejném počtu slabik rozlišené relevantním rysem prozodickým. Skupiny slabik tvoří takty, vyšší jednotky prozodického plánu, delimitované prozodicky a rozlišené (v prozodickém plánu) počtem slabik a prozodickými protiklady. Ještě vyššími jednotkami jsou taktové skupiny. Pojmy slovo a věta v souvislém projevu v prozodickém plánu neexistují.

Není tedy prozodický plán jen záležitostí fyziologicko-akustickou, nutným prostředkem, kterého používáme, protože jinak souvisle mluvit nejsme zvyklí, nýbrž podílí se také na sdělovací funkci, a to nejen ve funkci delimitační, nýbrž i distinktivní. Zvukovou realizaci („zvukový obal“) slov a vět identifikujeme nejen jako úhrn fonémů vytvářejících morfémy a slova, ale komplexně, tj. v jeho slabičné a taktové organizaci, podle prozodického schématu, vytvářeného určitým počtem slabik rozlišených prozodickými protiklady. Jakékoli porušení prozodického schématu vnímáme jako cizost i tehdy, když nemění význam slov a nemá ani důsledky delimitační. Je známou skutečností, že se i v evropských jazycích nám běžných za určitých okolností můžeme v omezené míře dorozumět pouhou reprodukcí prozodického schématu, např. při ztížené artikulaci po úrazu, u zubního lékaře, držíme-li v ústech nějaký předmět apod. Hodnota takového náhradního vyjadřování je daleko větší v jazycích s větším využitím protikladu výšky. Popisy africké bubnové řeči se shodují v tom, že je v podstatě založena na napodobení prozodického schématu některých afrických jazyků. Jiným příkladem je podružný systém „pískané řeči“ mexického jazyka mazateco [který uvádí např. Hockett[5] podle údajů Cowanových], bohatě prozodicky zatíženého. I při úplném vyloučení konsonantismu a protikladů timbrových může tento systém zprostředkovat i komplikovaná sdělení.

Základní rytmické schéma slabičné se tedy podílí na sdělovací funkci, ale jen v omezené míře a nikdy ne samostatně (a to ani tam, kde je právě prozodický protiklad nositelem rozlišení významu). Vždy je zvukovou paralelou plánu morfologického, neodlučitelnou druhou stránkou jeho realizace v plánu fonematickém. Daleko více je prozodický plán zatížen v protikladu tónové výšky, a to — necháme-li stranou jazyky, kde jsou tónové, resp. melodické protiklady morfologizovány, resp. lexikalizovány, a kde o nich platí totéž, co bylo řečeno o protikladech rytmických — v melodickém protikladu v taktech a taktových skupinách (tzv. větná intonace). Zde je prozodický protiklad tohoto typu samostatným a často jediným prostředkem rozlišení větných vztahů. Na výstavbě věty se ovšem podílí i složka intenzitní (tzv. větný přízvuk). Nositeli těchto protikladů jsou slabiky a celé takty a funkční rozbor zvukové stránky výstavby věty (který [89]je nutným doplňkem každého rozboru syntaktického a nutnou částí analýzy aktuálního členění věty) musí vycházet z těchto jednotek prozodického plánu.

Vzhledem k těmto okolnostem je třeba tezi o realizaci syntaktického plánu doplnit takto: syntaktický plán je realizován plánem morfologickým a plánem prozodickým. O výhodách takového doplnění současného pojetí funkčního jazykozpytu byla již zmínka. Schematicky by vzájemné postavení plánů bylo asi takové:

 

Jako všechny ostatní plány jazyka je prozodický plán spjat i s rovinou stylistickou. Slabičná struktura slova je sice poměrně stabilní základ prozodického schématu, přece však je někdy porušována stylistickými zásahy, zejména v jazycích s redukcí. Tak např. anglické ordinary [ˈɔ:dinǝri, ˈɔ:dǝnǝri] ztrácí buď jednu [ˈɔ:dinri, ˈɔ:dnǝri] nebo dvě slabiky [ˈɔ:dnri]. Podobně ruské vsjo-taki [fs’ótki], žavoronok [žávrǝnǝk] atd. O snaze zachovat slabičnou strukturu i při ztrátě vokálu svědčí častá kompenzace slabičnou sonorou (angl. ordinary [ˈɔ:dn̥ǝri] rus. dělala [d’el̥lǝ]) nebo i při ztrátě slabičnosti alespoň suplování slabiky prodloužením konsonantu (angl. suppose [s:pouz]), které je ovšem pouze fakultativní. Všech tří prozodických protikladů je také využito pro funkci expresívní; lépe řečeno, jde o expresívní modifikaci větného přízvuku a intonace, doprovázenou někdy expresívním dloužením slabiky (srov. české ’vy’borně apod.).

Zvláštním způsobem je prostředků prozodického plánu využito v dílčích systémech se speciální funkcí, kterými jsou z hlediska jazykového systému verš a zpěv. Ve verši je promluva stylizována do opakovaného rytmického schématu, který využívá obvykle dvou prozodických protikladů, z nichž jeden je hlavním prozodickým principem verše (v českém verši přízvuk). Ve zpěvu jsou všechny tři prozodické protiklady neutralizovány a podřízeny jiné funkci (expresívní a estetické). Že je přitom při správné artikulaci text dobře srozumitelný (i při nutném zkreslení timbru), svědčí o redundantnosti prozodických prostředků.

Rozborem funkčního zatížení slabiky z hlediska její základní funkce jsme dospěli k zjištění tří tradičních prozodických protikladů. Nemůžeme však pominout ani tzv. prozodické prostředky netradiční, aniž bychom přezkoumali jejich oprávněnost z hlediska navrhovaného pojetí prozodického plánu jazyka. Všimněme si zejména tzv. teorie slabičného řezu, která má takřka klíčový význam pro celou řadu fonologických úvah. Problém slabičného řezu má tři stránky: 1. jaká je jeho akustická podstata; 2. zda existuje mezi jednotlivými rysy příčinný vztah a v jakém směru; 3. zda se tento protiklad vymyká repertoáru tradičních rysů a kam jej zařadit.

Trubeckého teorii slabičného řezu, založenou na starší teorii Sieversově o silně a slabě řezaném přízvuku, bude teprve nutno (jako celou řadu jiných často důmyslných postřehů, nicméně však obvykle založených na sluchovém dojmu) podrobit řádné fonetické analýze, abychom mohli uznat její oprávněnost. Po této stránce ji dosud nelze považovat ani za prokázanou, ani za vyvrácenou. Lze [90]jen — srovnáváním s jinými jazyky — prokázat, že v jazycích, pro které se slabičný řez předpokládá (např. angličtina a němčina), je v přízvučných slabikách dlouhá samohláska provázena volnějším připojením souhlásky než samohláska krátká. Necháme-li zatím stranou tu část slabiky, která reprezentuje „připojení“, nelze zjistit nic, co by nasvědčovalo tomu, že průběh samohlásky se liší od průběhu samohlásky v jiných jazycích (ačkoli teorie slabičného řezu předpokládá opak). Na jazycích, které mají těsné a volné připojení vedle sebe ve stejných pozicích, lze dále prokázat, že délka samohlásky není foneticky (a zejména ne fyziologicky) podmíněna těsností, s níž se připojuje následující souhláska.

Jakkoli je teorie slabičného řezu plodná pro výklad vývoje anglického a německého samohláskového systému (pro angličtinu z ní kromě toho J. Vachek vyvozuje velmi lákavé závěry morfologické), zůstává pro ni v synchronním hodnocení těchto jazyků založeném na akustickém rozboru jediná opora — bezpříznakovost délky, tj. (v přízvučných slabikách) výlučnost dlouhých samohlásek na konci slova a před samohláskou. Vznik teorie slabičného řezu je sice staršího data, protože však z ní byl funkční závěr vyvozen právě na vysvětlení této skutečnosti, jde o důkaz kruhem: bezpříznakovost délky se vykládá teorií slabičného řezu, která se dokazuje bezpříznakovostí délky.

Teorie slabičného řezu nemůže však vysvětlit, proč např. v angličtině v nepřízvučném vyznění existují dlouhé a krátké fonémy vedle sebe, nevysvětluje protiklad napjatosti, který vždy provází protiklad délky, a nevysvětluje ani pozičně vázané kolísání délky (zejména nevysvětluje, proč jsou samohlásky kratší před samohláskami než před souhláskami). Kolísání délky anglických samohlásek podle postavení v taktu podléhá podobným zákonitostem jako v jiných jazycích (např. v češtině). Kolísání před souhláskou pak lze dahko lépe než teorií slabičného řezu vysvětlit způsobem artikulace anglických souhlásek, z nichž neznělé jsou napjaté (tense), kdežto znělé souhlásky jsou nenapjaté (povolené, lax) a dosahují plné znělosti teprve v průběhu své artikulace. (Uvedeným artikulačním termínům odpovídají ovšem vlastnosti akustické.)

Nezdá se pravděpodobné, že by každá anglická souhláska po samohlásce respektovala současně dvojí způsob připojení: jednou jako znělá/neznělá (a tudíž lax/tense), podruhé jako realizátor protikladu volného a těsného připojení (free/checked); spíše je pravděpodobné, že čtyři stupně samohláskové délky jsou dány čtyřmi kombinacemi protikladu napjatosti:

[b it]		lax / tense
[b id]		lax / lax
[b i: t]		tense / tense
[b i: d]		tense / lax

Kvantitativní výsledek plně odpovídá dosavadním zjištěním o vztahu mezi svalovým napětím artikulačních orgánů a kvantitou.

Domněnka o zrušení kvantitativní korelace v angličtině se však opírá i o zjištění anglických fonetiků (Jones), že sklon k dloužení krátkých samohlásek je na vzestupu. Je-li tedy tato korelace v procesu přehodnocování, lze za jejího nástupce podle synchronních hledisek spíše považovat korelaci napjatosti než korelaci slabičného řezu. Jednoznačné řešení je velmi ztíženo komplexním uplatněním všech tří rysů (délka, napjatost, připojení). Obyčejně se však zapomíná i na další rysy, např. na intonaci (je zajímavé, že van Wijk vykládá dokonce protiklad slabičného řezu jako protiklad intonace, srov. citovaný článek Horálkův) a na průvodní různou distribuci intenzity. Bude také nutno daleko lépe než dosud probádat vzájemný vztah připojení hlásek a slabičné meze (o ní ještě bude zmínka). Sama kvantita však má dosud v angličtině významnou úlohu a není vyloučeno, že koexistenci složky kvalitativní a kvantitativní lze [91]pro nynější stav interpretovat tak, že složka kvalitativní je relevantní v plánu fonematickém, kdežto složka kvantitativní v plánu prozodickém (v němž je podpírána systémem dvojhlásek, které jsou z hlediska prozodického plánu hodnoceny jako dlouhé samohlásky).

Vraťme se k akustické podstatě slabičného řezu. Onu část slabiky, která představuje tzv. připojení, jsme nechali stranou, protože je — jak jsem se pokusil ukázat — patrně spíše průvodním rysem. Kdyby se podařilo prokázat, že je sama o sobě rysem relevantním, mohli bychom ji přiřadit k určitému fonému, v tomto případě k samohlásce. Bylo by to dokonce nutné. Ze samé povahy nejmenších jednotek zvukové stránky jazyka a jejich organizace v jednotkách prozodického plánu totiž plyne, že jakýkoli úsek řeči má své dvě neoddělitelné stránky: je vnímán současně jako souhrn fonémů a jako souhrn uvnitř nediferencovaných organizačních jednotek — slabik, které jsou zase nositelkami dalších distinkcí. Tyto dvě stránky jsou teprve ve svém komplexu spojovány s významem. Třetí rovina abstrakce — rovina spojovacích slabičných prvků — je sotva pravděpodobná. Z tohoto hlediska je nutno odmítnout Trubeckého vyčlenění zvláštní kategorie tzv. „spojovacích prozodických prostředků“ jako arbitrární. (Kromě slabičného řezu sem Trubeckoj řadí ještě tzv. korelaci rázu — např. v dánštině — o níž platí mutatis mutandis totéž, co o slabičném řezu: jde o zvláštní realizaci protikladu intenzity, popř. intonace.) Stejným právem bychom do této kategorie mohli zařadit v některých jazycích např. aspiraci, která je zvláštním způsobem připojení nositele slabičnosti k sousední souhlásce. Důsledný rozbor nás záhy přivede ke zjištění, že vlastně všechny distinktivní rysy vznikají „spojováním fonémů v slabice“ (nebo „analýzou slabiky ve fonémy“). Každý však přísluší určitému fonému (foném vzniká abstrakcí relevantních fonematických rysů z těch zvukových rysů slabiky, které se realizují současně nebo za sebou následují bez styčného kontrastu), popř. — u prozodických rysů — také slabice jako celku, popř. jenom slabice (u tzv. větných prozodických prostředků). Přitom slabika — jak již bylo řečeno — disponuje z funkčního hlediska timbrově nemodifikovanou složkou vokalickou (kterou má k dispozici pro vlastní nezávislé modulace), všechno ostatní spadá do oblasti fonematické. Zdá se, že se tedy můžeme bez kategorie „spojovacích prostředků“ obejít a vystačíme s třemi tradičními prozodickými protiklady.[6]

V jiné formě se Trubeckého vyčlenění spojovacích prostředků objevuje u Jakobsona.[7] Dělí prozodické rysy na mezislabičné (tj. takové, které jsou v kontrastu s jinými slabikami) a na vnitroslabičné (u kterých vzájemně kontrastují dva momenty téhož slabičného vrcholu). Skutečnost je taková, že takto „vnitroslabičně“ vyznačený vrchol funguje zase v protikladu k vrcholům vyznačeným jinak, tj. „mezislabičně“. Je tedy toto rozdělení nepodstatné.

Jestliže slabika působí v prozodickém plánu jako jediný celek abstrahující od fonematických distinkcí, neznamená to ovšem, že by tento celek (resp. z fonetického hlediska jeho nositel slabičnosti) byl ve svém průběhu neměnný. Poskytuje naopak obraz akusticky někdy dosti pestrý, což zpravidla souvisí i s funkčním využitím. Jeho intonace může být stoupavá nebo klesavá, intenzi[92]ta sestupná nebo vzestupná, délka nepřetržitá nebo přetržitá. Při funkčním hodnocení těchto prostředků není vyloučeno použití pojmu „mora“, ovšem za předpokladu, že si uvědomíme jeho podřazenost pojmu slabiky, odmítneme Trubeckého strohou dichotomii na jazyky morové a nemorové (v obou typech jsou slabiky z fonologického — přesněji z prozodického — hlediska rovnocenné) a uvědomíme si i jiné rozpory Trubeckého pojetí, které vyplývají především z toho, že mora slouží jednou jako jednotka pro odpočítání místa delimitujícího přízvuku, jednou jako míra fonologické délky (podle vzorce ā = a + a) a jednou jako prostředek převedení akustického rysu kontinuální povahy na diskrétní fonologický protiklad (tak např. hodnocení stoupavého vokálu jako protikladu nízký začátek / vysoký konec). Potom ovšem dospíváme v některých jazycích k slabikám třímorovým, ne-li dokonce čtyřmorovým. Redukci funkčních prozodických prostředků na dvojčlenné protiklady nutno vítat, pokud odpovídá skutečnosti, ale další binární členění jejich konstituentů není ani nutné, ani účelné. (Trubeckoj si byl ostatně některých rozporů ve svém pojetí vědom.)

Často se u nás diskutuje o problému slabičné meze. Zde je třeba si především vždy položit otázku, nakolik je místo slabičné meze samo o sobě fonologicky relevantní, z našeho hlediska pak ještě, zda je vůbec relevantní v plánu prozodickém. Jediná typologie — pokud je mi známo —, která se snaží o důslednou analýzu jazykových typů z hlediska slabičné meze, je citovaná typologie Hockettova, jejíž deskriptivistické závěry je nutno posuzovat velmi opatrně. Dělí jazyky na typ bez otevřené slabičné meze a typ, který ji má. Tento typ se dále dělí na čistý typ, který má jen otevřenou slabičnou mez (juncture) a na typ smíšený, který má kromě toho ještě složky přechodové (interlude). K takovému typu patří např. angličtina, kde je kontrast mezi spojením nitrate [naitreit] a night-rate [nait-reit]. Fonematicky relevantní se zdá být slabičná mez pouze v jazycích, které mají jen otevřenou slabičnou mez (některé jazyky východoasijské). Je však nápadné, že všechny tyto jazyky jsou tónové; protože doménou intonace je celá slabika, je obtížné rozhodnout o prioritě mezi příslušností k tónu a příslušností k slabice. V typu smíšeném má slabičná mez nanejvýš funkci delimitační na morfologických švech, často jen fakultativní a nadto ještě provázenou jinými kontrasty (varianty t a r v uvedeném příkladu nitrate / night-rate). Rozhodně jsou předem odsouzeny k nezdaru pokusy hledat místo slabičné meze ve složkách přechodových (kterými může být např. v angličtině i jedna souhláska). Pokud tvoří přechodovou složku skupina souhlásek, je naprosto správná teze Kuryłowiczova,[8] že v takovém případě je rozhraní slabiky určeno možnými kombinacemi souhlásek na začátku nebo na konci slov. Může být tedy v takovém případě tolik mezí, kolik existuje kombinací. Všechny tyto závěry jsou v naprosté shodě s výsledky fonetického bádání a fonetikové by neměli za každou cenu hledat ostrou a pevnou slabičnou mez tam, kde se stanovit nedá. Co se týče plánu prozodického, nemá v něm slabičná mez vůbec žádnou úlohu. Relevantní je v něm počet slabik, daný v zásadě kontrastem slabičný vrchol / slabičný důl, při čemž jako slabičný důl funguje buď slabičná mez, nebo složka přechodová.

Otázka slabičné meze se někdy neprávem zaměňuje s otázkou slabičnosti. Bývá to zejména tehdy, když se z napjatostní teorie slabiky (která za jednotící prvek slabiky pokládá svalové napětí mluvidel a již ve svém základě je nespráv[93]ná) vyvozují takové závěry, že vznik slabičného vrcholu je mechanicky podmíněn fyziologicky a že k němu stačí přesun slabičné meze. Protiklad českých dvojic lze / mlze, rty / krtek není problémem slabičné meze, ale problémem vzniku slabičného vrcholu, tedy problémem slabičnosti. Že vznik slabičného vrcholu není mechanicky podmíněn ani v synchronním řezu systémem jediného jazyka, o tom svědčí historický vývoj češtiny, kde můžeme nejen srovnávat staročeskou výslovnost jednoslabičnou, např. slov vedl, nesl, s novočeskou dvojslabičnou, ale kde pro jedno stadium staré češtiny musíme předpokládat existenci dvojic jako jednoslab. slza / dvojslab. vlna, jednoslab. krvi / dvojslab. prvý, a tudíž i dva páry fonémů l / l̥, r / r̥, rozlišené protikladem slabičnosti. Že ani v novočeské výslovnosti není poziční závislost variant fonémů r a l určena naprosto mechanicky, vidíme z dvojice slza (popř. mlha) / zlhoslejněti, kde na morfologickém švu zůstává neslabičná varianta, a to nikoli fakultativní, nýbrž obecně závazná. V současných stadiích jiných jazyků je protiklad slabičnosti ve fonetickém plánu v distinktivní funkci vzácný; je doložen např. v srbochorvatštině (gr̀oce / gròza).

Na závěr musíme odbočit ještě k jedné otázce, která sice s funkcí slabiky v jazykovém systému přímo nesouvisí, ale zato je důležitá pro teorii slabiky, z které tato úvaha vychází. Je to tolikrát již diskutovaný argument „pst“, o který se svorně dělí zastánci teorie napjatostní se zastánci teorie sonoritní (kteří ovšem sonoritu zaměňují s perceptibilitou nebo s akustickou frekvencí), je nepochybné, že slovo pst ve větě funguje na místě slabiky, právě tak jako je nepochybné, že není slabikou v pravém slova smyslu, protože postrádá nutného vrcholu hlasového tónu. Kuryłowicz výstižně říká, že se mu dá vnutit funkce slabiky. Ještě vhodněji by se dalo říci, že slabika je jím suplována. Přitom svou povahou není suplovaná slabika normální slabice disparátní, ale paralelní. Kontrast tón / šum je tu totiž suplován kontrastem šum / klid:

 

Lze jen dodat, že při správné interpretaci je slovo pst dokladem právě proti teoriím, které se ho dovolávají, zejména proti tzv. „Schallsilbentheorie“, podle které je dán slabičný vrchol pouhou akustickou převahou zvuku (a také sykavých šumů pro jejich vysokou frekvenci). Potom by musela být dvojslabičná slova zábst, vlastní jméno Obst atd., u nichž záznam ukáže stejnou sílu zvuku jako u slova pst v téže větě. (Tomuto argumentu nelze čelit poukazem na dvojici lze / slze, neboť tam právě ukáže záznam zřetelný rozdíl, převahu hlasového tónu nad šumem ve slově slze, a to i v nepřízvučném zaslzel.)[9]

[94]Slovo pst není v jazyce ojedinělé. Na samém okraji lexika je celá řada onomatopoických či jiných expresívnich interjekcí (pst, kšc, bz, vr, sss atd.) ve více či méně pevné formě lexikalizovaných (mají také svou více či méně pevnou formu grafickou), z nichž některé jsou slabičné, jiné neslabičné. Slabičné mají tu výhodu, že od nich lze přímo tvořit odvozeniny (vrnět, vrčet apod.), neslabičné musejí být převedeny na slabičnou formu (bzučet, syčet apod.). Ještě okrajovější jsou pak sdělné prostředky tvořené mluvidly, avšak mimo fonologický systém, které plynule přecházejí v neartikulované signály mimojazykové. Zajímavá je např. mezinárodní bilabiální interjekce [р̀ɸ :], vyjadřující pohrdání, která má v angličtině dvojí psanou formu: faugh a pshaw, z nichž u obou se kromě dosud existující výslovnosti [рɸ:] vyvinuly sekundární formy [fɔ:] a [pʃɔ:], běžně konvertující a flektované. Jiná varianta je pooh [pu:, phu:], která má i flektovanou reduplikaci pooh-pooh.

Probrali jsme „suplovanou slabiku“ podrobněji proto, že se zdá, že alespoň jeden jazyk světa — máme-li věřit existujícím popisům — povýšil tento okrajový prostředek na základ systému. Je to jazyk bella coola ze skupiny indiánských jazyků západního pobřeží Severní Ameriky. Jak uvádí ve své typologii Hockett, má tento jazyk bohatý systém třiatřiceti souhlásek a chudý systém tří vokálů. Kromě slabik běžného typu jsou v tomto jazyce souhláskové skupiny s prakticky neomezenou kombinační schopností, které Hockett interpretuje jako skupiny samostatných slabik. Jako doklad uvádí např. čtyřslabičná slova [k‛-x-ł-c] (díval jsem se) a [ł-k’^w-t-x^w] (udělej to velké), která jsou zcela neznělá (!). Bez podrobného popisu lze těžko říci, oč se akusticky opírá „slabičnost“ např. neznělého tvrdého [ł], jehož perceptibilita je minimální. Avšak i kdyby byla tato interpretace správná, lze spíše připustit, že tento jazyk zná vedle vyjadřování slabičného také vyjadřování neslabičné, než přizpůsobit tomuto zlomku promile světové typologie všechny jazyky ostatní, vyloučit proto z vymezení slabiky všechno podstatné a definovat ji jen jako nejmenší jednotku organizace řeči v čase a prostoru.

Teorii slabiky je třeba postavit na pevný základ akustické skutečnosti funkčně hodnocené a zbavit ji veškerých atomizujících i spekulativních rysů. Rozbor slabičných funkcí pak ukazuje, že slabice přísluší v jazykovém systému důležité místo jako jednotce dílčího relativně samostatného systému fonologických prostředků.

 

R é s u m é

ФУНКЦИЯ СЛОГА В СИСТЕМЕ ЯЗЫКА

Сопоставление имеющихся теорий слога убедительно показывает путь к правильному определению фонетической сущности слога. Слог является наименьшей единицей организации речи во времени и в пространстве; в нем уравновешивается напряжение между гласными и согласными элементами речи, расположенными в нем таким образом, что вершиной слога (и одновременно сущностью слоговости, необходимым условием осуществления слога) является отрезок с преобладанием голосового тона (основного элемента речи) над шумом. К этой цели направлена согласованная деятельность всех звукообразующих и экспираторных органов, отдельные черты которой нельзя считать существом слоговости.

Менее ясной была до сих пор функциональная оценка слога, проблема его места в системе языка. Несомненно, что слоговые единицы отличаются друг от друга разным количеством их акустических составляющих (длительность, частота, амплитуда колебаний), их умножением в пространстве и во времени. Эти дифференциальные средства используются на уровне морфологического плана и особенно на уровне высших планов в разграничительной и различительной функциях. Фонологическая оценка стала здесь [95]в тупик, будучи не в состоянии примирить противоречие между положением о том, что слог является носителем противопоставлений долготы, ударения и интонации, и фактом, что слова, отличающиеся друг от друга лишь названными противопоставлениями, различаются на основании долгих — или же им противопоставленных — фонем.

Единственным выходом оказывается последовательное разделение фонологического плана на фонематический план (единицей которого является фонема) и просодический план, единицей которого является слог, носитель просодических противопоставлений долготы, высоты и силы. Высшие единицы — это такты и группы тактов. Слоговая схема слов является звуковой параллелью морфологического плана, второй неотделимой стороной его реализации в фонематическом плане. Синтаксический план реализируется при помощи морфологического и просодического планов, ибо просодические элементы являются самостоятельным, а иногда и единственным, средством различения отношений.

Так наз. »просодические противопоставления присоединения« (Anschlussartgegensätze), как напр. коррелация слогового разреза (Silbenschnittkorrelation), — поскольку их трактовка вообще исходит из правильной оценки звуковой действительности —, можно всегда сводить к трем »традиционным« просодическим противопоставлениям и к противопоставлениям фонематического порядка.

Кроме слоговых языковых средств сущестуют в ряде языков и языковые средства неслогового характера, в которых контраст тон/шум замещается контрастом шум/тишина. Вполне возможно, что есть язык, в котором неслоговые средства выражения используются в большей мере; однако, нет языка, в котором было бы вообще неизвестно слоговое выражение.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 2, pp. 86-95

Previous Lubomír Doležel: Bohemistika 15 let po osvobození ČSR

Next Diskuse o zásadách pravopisu