Dobrá kniha o písmu

Jiří Cejpek

[Kronika]

(pdf)

Хорошая книга о письме / Un bon ouvrage sur l’écriture

Kniha Hanse Jensena, profesora university v Rostocku (NDR), nazvaná Die Schrift in Vergangenheit und Gegenwart (Dt. Verlag d. Wissenschaften, Berlin 1958) je označena jako druhé vydaní; je to však jen podmínečně správné, neboť jde o nové a značně rozšířené zpracování knihy, vydané poprvé r. 1935. (Jen počet ilustrací při tom vzrostl z 445 na 595.)

Napsat ideální dějiny písma, které by probíraly podrobně i otázky kulturně historické, religionistické a uměnovědné, pokud jsou ve vztahu k písmu, není v silách jednotlivce a snad by to bylo dnes i předčasné. Proto si autor určil úkol snad trochu méně efektní, nicméně však důležitý a významný, sebrat do obsáhlé, přitom však přehledné knihy materiál rozptýlený v rozsáhlé odborné literatuře, kriticky jej zhodnotil a v poznámkách odkázal na literaturu speciální.

Knize je předeslán úvod pojednávající o některých všeobecných otázkách teoretických. Pak následují jednotlivé kapitoly, které po výkladech o začátcích písma, piktografii a všeobecném vývoji písma probírají písma egyptského okruhu, klínová písma, písma starého Středomoří, písma čínského okruhu, africká písma, písma staré Ameriky, severoamerická a arktická písma, okruh písem semitských, indických, písem Vysoké Asie, íránských a řeckých. V závěru se autor dotýká některých otázek příštího vývoje písma a problematiky stenografické. Ke [157]knize je připojen abecední rejstřík písem a index jmenný a věcný.

Rozebíráme-li obsah knihy, je třeba uvědomit si několik zásadních hledisek, z nichž musíme vycházet, chceme-li být právi úkolu kritika: není možno žádat absolutní úplnost a vyčerpávající pojednání. Zde nutno odkázat na příslušné monografické práce, jak ostatně Jensen sám v poznámkách soustavně činí. Úkolem Jensenovy knihy je poskytnout přehled. V takovém případě je nutno ovšem autorovi přiznat plné právo, aby rozhodoval o tom, co považuje za podstatné a důležité a co za druhořadé. Nemělo by tedy smyslu polemizovat s ním o jednotlivostech. Povšimněme si spíše některých problémů obecných a zásadních a vytkněme klady a zápory Jensenovy knihy.

Nejprve je třeba všimnout si pracovní metody Jensenovy a jeho stanoviska. Srovnávat jeho knihu je ovšem nesnadné, protože vlastně nemá ve světové literatuře obdoby. Faulmanovy práce jsou dnes zastaralé, jak rozsahem písmového materiálu, tak i pojetím a stylem výkladu, většina ostatních publikací, které uvádí Jensen v předmluvě (srov. také Les Langues du Monde, Paris 1952, p. XLI) a které velkou většinou jsou těžko dostupné, je zaměřena odlišně. Přirovnávat pak český Loukotkův Vývoj písma (Praha 1946 — vyšel i v ruském překladě) je nesnadné a věcně sotva správné. Je totiž zásadní rozdíl mezi koncepcí Jensenovou a Loukotkovou. Jensen píše knihu vědeckou (byť i pro velký okruh odborných zájemců), Loukotka však popularizuje v nejširší české veřejnosti nejdůležitější znalosti z dějin písma. Přitom mu nejvíce záleželo na uveřejnění co největšího počtu abeced a ukázek písma, menší váhu již kladl na problémy teoretické. To ovšem znamená, že na Jensenovu knihu nezbytně musíme mít jiné a mnohem přísnější požadavky i měřítka než např. na knihu Loukotkovu; i když nikterak nepřehlížíme věcné výtky, které vcelku oprávněně měli její recenzenti, zdá se, že jejich požadavky byly snad i příliš vysoké. Je zajisté pro knihu Loukotkovu lichotivým vysvědčením, musíme-li v jednotlivostech konstatovat její některé přednosti a vyjádřit přání, aby Jensen v dalším vydání některé detaily řešil jinak a snad lépe.

Nespornou předností knihy Jensenovy je skutečnost, že autor chápe text jako základ a ukázky písem, resp. abecedy jako doprovod svého výkladu a nikoli naopak. Stojí tedy autor nad svým materiálem a jeho výklad je v mezích možnosti souvislý a neatomizuje se na pouhý komentář k ukázkám.

Vítaný je i bohatý poznámkový aparát; ale právě jeho bohatost a rozsáhlost působí čtenáři některé obtíže, protože není snadné se v něm rychle orientovat. Zdá se, že by knize jen prospělo připojit mimo tyto poznámky aspoň výběrovou bibliografii v souvislém, snad abecedním sledu a s plnými bibliografickými údaji, pod čarou pak odkazy zestručnit.

Potěšitelné je, že slovanským písmům je věnována dost podrobná kapitola. Výklad o vzniku slovanských písem je poměrně důkladný; škoda jen, že jeho pozornosti ušla Vajsova Rukověť hlaholské paleografie (Praha 1932). Bylo by ovšem správné věnovat trochu více místa dnešním slovanským abecedám, ať již vzniklým na základě latinky nebo cyrilice. Jakkoli jsou albánská písma jistě zajímavá, přece jen v současnosti pozbývají na významu ve srovnání s důležitostí současných slovanských abeced, které při čtení pro svou komplikovanost působí Neslovanům tolik potíží.

Stálo by za úvahu, zda by v příštím vydání neměly být ke knize připojeny genealogické tabulky a srovnávací chronologický diagram znázorňující jejich posloupnost časovou i současnost či následnost jednotlivých forem v různých geografických oblastech. Genealogické tabulky písem má např. již dříve zmíněná práce Loukotkova. Stejně vítáno by bylo i kartografické znázornění rozsahu jednotlivých písmových systémů v různých dobách.

Neméně užitečná by byla i dost obsáhlá kapitola o přepisu jednotlivých abeced. Odborníci ovšem znají významy jednotlivých přepisových znaků a zejména rozumějí rozličným diakritickým znaménkům; kniha je však určena i širší veřejnosti. Proto by neměly být vykládány pouze tvary a dějiny písma. Sotva je správné oddělovat výklad o písmech od výkladu, které zvuky a jakým způsobem jednotlivé grafické symboly vyjadřují. Studium některých adaptací, zejména indických, ale i semitských [158]písem vyžaduje konfrontaci grafického a fonologického systému navzájem. Srovnání grafických a fonologických systémů jednoho i více jazyků navzájem mnohdy přispěje i k rozluštění složitých problémů jazykozpytných. I když pro tyto účely netřeba vyžadovat důkladnost a obsáhlost příručky Lautzeichen und ihre Anwendung in verschiedenen Sprachgebieten, redigované M. Heepem (Berlin 1928), přece jen se zdá požadavek výkladu přepisového systému, resp. vytvoření jednotného přepisového systému pro celou knihu naléhavou potřebou (aspoň v rozsahu Les Langues du Monde 1952, kde je realizován společný základ jednotného přepisového systému, jenž se pak v jednotlivých případech různými, někdy i navzájem odlišnými způsoby doplňuje). Odborníci ovšem vědí, že např. arabské ṭ a indické ṭ (a řada jiných hlásek) jsou reprezentanty naproto odlišných fonémů a že jim tedy mnohoznačnost přepisového symbolu vadí jen málo a pouze tehdy, když se setkají s problémem přepisu těchto navzájem odlišných hlásek, např. v hindustánštině (urdú), kde vedle sebe přicházejí výpůjčky z arabštiny (arci přes perštinu, kde se však zároveň charakter výslovnosti řady arabských písmen radikálně mění) i ze sanskrtu. Ale co ostatní uživatelé knihy? Je proto do určité míry nedostatkem Jensenovy koncepce, že se s těmito a obdobnými, sice detailními, ale nicméně závažnými problémy přepisu nevyrovnává.

Jensenova kniha má 583 stran velkého formátu, je dobře graficky vypravena a pečlivě vytištěna na křídovém papíře. Škoda jen, že nemohly být přidány ještě i barevné reprodukce aspoň některých, zejména orientálních rukopisů. Zdá se ostatně, že některé štočky nevyšly v tisku dosti kontrastně, to je však již problém technický. Ke grafické úpravě je možno mít i některé jiné výhrady. Ukázky písem jsou číslovány, nebylo by však neužitečné vedle čísla připojit i stručný slovní doprovod, aby se čísla ilustrací nemusela pracně hledat v textu. V té věci je Loukotkův Vývoj písma upraven jistě vhodněji. Možná, že by bylo postačilo v textu vysázet číslice půltučně. Zneklidnilo by to sice poněkud grafický obraz, čtenáři by to však velmi usnadnilo hledání. Také poněkud vadí, zejména u rozsáhlých tabulek písem, že není důsledně provedeno grafické členění linkami a tím je podstatně ztížena orientace.

Nevytýkáme autorovi nedostatky a přehlédnutí v literatuře, protože si sám v úvodu stěžuje na špatnou dostupnost některých materiálů, domníváme se ovšem, že není na světě instituce ani jedince, kteří by odepřeli podporu seriózní vědecké snaze, kdyby byli o ni požádáni.

Jensenova kniha je opravdu dobrá, potřebná a poučná. Psát o písmu a jeho vývoji vědecky je vskutku úkol nesnadný už pro neobyčejný rozsah látky, nebezpečný pro snadnost omylů a nevděčný pro velký počet úzce specializovaných kritiků, kteří jsou ochotni hájit zájmy svých vědeckých oborů, zatímco autor uvažuje o tom, co pominout a o čem se jen stručně zmínit. Syntéza je za takových okolností vždy věcí obtížnou a komplikovanou.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 2, s. 156-158

Předchozí stp (= Kolektiv oddělení pro teorii strojového překladu na filos. fak. Karlovy university): Zkouška strojového překladu v ČSR

Následující Alois Jedlička: Ustavení Čs. terminologické komise při Čs. komitétu slavistů