Studie ze slovanské jazykovědy (Sborník věnovaný akad. Fr. Trávníčkovi)

Karel Hausenblas, Slavomír Utěšený

[Rozhledy]

(pdf)

Исследования пo славянскому языкознанию (сборник, посвященный академику Фр. Травничку) / Etudes de linguistique slave (Hommage à Fr. Trávníček)

K sedmdesátým narozeninám vynikajícího českého jazykovědce akademika Františka Trávníčka vydala filosofická fakulta university v Brně za redakce lingvistů z hlavních pracovišť celé republiky obsáhlý sborník s názvem Studie ze slovanské jazykovědy.[1] Přispělo do něho takřka padesát českých a slovenských lingvistů starší i mladší generace, především bohemistů a slavistů, ale i indoevropeistů aj.; nejvíce je tu příspěvků z mluvnice spisovných jazyků a z dialektologie, zvl. ze syntaxe, ale jsou tu zastoupeny i jiné úseky, lexikologie, fonologie i stylistika. Ať už zpracovávají témata povahy obecné nebo zcela detailní, z dávné historie jazyků nebo z živé současnosti, skoro všechny navazují tak či onak na bohaté výsledky prací Trávníčkových.

V první stati syntaktické s názvem Nominální věty neslovesné v staré ruštině (29 až 52) rozebírá Roman Mrázek jednotlivé typy těchto vět (jako Trávníček zahrnuje mezi věty nominální i věty příslovečné) a na materiálu vybraných staroruských textů je sleduje i v historické perspektivě. Ukazuje, že jsou již od nejstarších památek v ruštině bohatě a mnohotvárně doloženy a soudí, že i v mluveném jazyce byly tehdy běžnější, než se dosud někdy připouští. Vyjadřování s prézentními tvary slovesa býti zřejmě nikdy nepřevažovalo nad neslovesným. Současný ruský typ nominální je v jádře pokračováním prastarého vyjadřování, ale přitom i sekundární jeho (takřka úplnou) restitucí. Užívání spony v prézentu nikdy příliš neproniklo, v staroruských památkách se zřejmě uplatňovalo též vlivem staroslověnštiny.

Akad. Bohuslav Havránek se ve stati Textová kritika a primitivní typy spojování vět v staré češtině (53—60) zabývá některými problémy při hodnocení syntaktických různočtení v rukopisech staročeských památek. Odvolávaje se na Trávníčkovy výklady o starých primitivních typech větné stavby, upozorňuje na to, že vydavatelé leckdy přehlížejí starý typ syntaktických konstrukcí a opravují taková místa, zvl. nejsou-li doložena ve více textech, podle znění syntakticky vyspělejšího, propracovanějšího, třebas doloženého až v rukopisech pozdějších. Na řadě příkladů (zvl. z Dalimila) to ukazuje u několika druhů volnějšího spojování vět a u odchylek v rekci. Právě pro starší fázi jazyka bývá charakteristické střídání podmětů, přechody mezi singulárem a plurálem, užívání 1. nebo 2. osoby vybočující z jednotné stavby kontextu, bezprostřední uvádění přímé řeči (ne syntakticky semknutější řeči nepřímé), dále pak různé druhy připojování bezespoječného a užívání nespecifikovaných spojek, resp. částic tam, kde později stávají spojky jasně vyhraněné. Takové staré typy syntaktických konstrukcí se objevují v jazyce ještě dost dlouho i v textech s poměrně složitou syntaktickou výstavbou (ani v Dalimilovi ovšem nechybějí místa i formálně syntakticky propracovaná).

Nejvíce pozornosti mezi syntaktickými příspěvky se soustředilo na problematiku spojek. Jaroslav Bauer zkoumá Slovanské spojky s -bo (79—92), totiž samu spojku bo a spojky složené s bo (jako abo, albo, nebo, anebo, neboť, lebo atd.), které jsou v různé míře dosvědčeny v historickém vývoji všech slovanských jazyků. Pokud jde o samo bo, které v stsl. a csl. patřilo k nejužívanějším spojkám, ale v nové době v oblasti jihovýchodní téměř vůbec nežije (nejlépe se zachovalo v polštině, běloruštině a ukrajinštině), kloní se Bauer k názoru, že je třeba předpokládat všeobecné rozšíření spojky bo v praslovanštině, ale spíše nikoli jako spojky, nýbrž jako dotvrzovací, zesilovací částice, z níž se někde vyvinula spojka, častěji pak se stala komponentem spojek složených. Rozložení a osudy spojek s bo poskytují složitý a zajímavý obraz (Bauer ho schematicky zachycuje i na přehledném grafu). Značné rozdíly mezi skupinami slovanských jazyků ukazují, že k ustálení spisovných prostředků došlo poměrně pozdě: prvky, z nichž spojky vznikly, jsou obecně slovanské, ale jejich využití se silně liší. Bauer po[281]ukazuje na obecnější závažnost rozdělení slovanských jazyků na severozápadní a jihovýchodní pro slovanskou syntax vůbec. Doplněním této stati je příspěvek M. Bauerové Staroslověnské spojky bo, nebo, nebonъ a ibo (93—101). Autorka v něm rozebírá úzus v textech stsl. a csl. a přispívá jak ke zjištění specifičnosti vývoje daných výrazů v stsl. a csl., tak i k zkoumání jejich rozšíření v jiných jazycích (na některé měla staroslověnština v tomto směru značný vliv).

Ján Stanislav v čl. Slovenské spojky prípustkových viet (103—107) doplňuje dosavadní výklady o přípustkových spojkách v mluvnicích slovenštiny a dokládá užití některých, zvl. ač, ačkoli …, ačkoľvek ačpráve, hoci, vár, ze starších textů a z nářečí a zjišťuje jejich vztahy k paralelám v jiných slovanských jazycích.

V stati K podmínkám diferenciace spojovacích prostředků v obrozenském spisovném jazyce (109—118) sleduje Miroslav Grepl proces diferenciace synonymních spojovacích prostředků v češtině první poloviny 19. stol. Charakterizuje jej jako „dění interně jazykové“, při němž vlastně jde o „odstraňování jazyku nepohodlné synonymie a homonymity“. Ukazuje zároveň, jak byl tento proces usměrňován jednak jazykovou teorií (ta křísila a podporovala mnohé výrazy neužívané již v živém lidovém jazyce, např. an, ješto, nýbrž, z nichž některé se uchytily pevněji), jednak působením lidového jazyka (to vedlo k stylistické diferenciaci řady spojek jako knižních nebo zastaralých, např. leč, než, nýbrž … jelikož, ježto aj.).

Spojek v nové spisovné češtině se týkají dva příspěvky. St. Žaža rozebírá ve stati Složené spojky ve spisovné češtině (119—132) druhotné spojovací výrazy, které nabyly nebo nabývají charakteru složených spojek. Rozlišuje mezi nimi řadu typů, zvl. podle toho, zda vznikly z komponentů, které původně patřily do věty vedlejší (např. než aby, ledaže), nebo zda vznikly splynutím komponentu z věty řídící a komponentu z věty podřízené (např. přestože). Nejpočetněji jsou zastoupeny spojky významu časového, příčinného a omezovacího. Autorovo vymezení pojmu složených spojek však nepovažuji za uspokojivé: „Společným znakem všech složených spojek je to, že jejich komponenty (nebo alespoň jeden z nich) se většinou [?] nevyskytují už samostatně v té funkci, kterou mají jako součást složené spojky“ … (119). Pro řadu spojek nesporně složených to plně neplatí. — Karel Hausenblas analyzuje Věty se spojkami kdežto a zatímco v dnešní češtině (133—140). Charakterizuje jejich hlavní funkci jako kontrastně srovnávací (užívá se jich především ke konstrukcím srovnávání vytčeného základu i jádra výpovědi) a zdůvodňuje, že není dobře možno odmítat tuto funkci u spojky zatímco (bývá připouštěno jen její užití časové), již proto ne, že tato spojka má tu širší možnost užití než spojka kdežto: diferencují se totiž postupně tak, že věty s kdežto stále častěji stávají pouze na druhém místě v souvětí a spojka nabývá charakteru souřadicího; naproti tomu věta se zatímco stává stejně často na prvém i na druhém místě a spojka má charakter podřadicí.

Předložkám jsou věnovány dvě studie: Milan Jelínek rozebírá Nové nepůvodní předložky v obrozenské češtině (153—171). Na bohatém materiálu hlavně z odborné literatury ukazuje, které typy složených předložek vznikaly ve spisovné češtině v pol. 19. stol. v důsledku snahy o těsnější sepětí složek výpovědního obsahu, než jakým je souvětí, a o bohatší významové odstínění vztahů. Vykládá podrobně hlavní významové skupiny nových druhotných předložek pro vyjádření vztahu časového, příčinného, prostředkového, podmínkového, přípustkového, účinkového a zřetelového; zachycuje i řadu takových předložek, které nenabyly v jazyce trvalého domovského práva; z Jelínkova výkladu se dozvídáme, že např. vlivem je poměrně pozdní, že dlouho se vyskytuje jen pomocí čeho (a nikoli některými příručkami vyžadované s pomocí čeho) atd. — V. Machek hledá odpověď na jednu z nesnadných otázek o původu předložek v článku Významy a dvojí původ předpony a předložky ot/od (173—183). Na široké srovnávací základně, zvl. faktů litevských, dochází k závěru, že významy ot-, otъ, od nelze vyložit z jednoho pramene, nýbrž že jedna skupina odpovídá významu řeckého ’αντί a německého ant/ent — (tu jde o ide. *ant-, jemuž odpovídá slov. ot- a balt. at-) a druhá je [282]zřetelně odluková, v ní jde o ide. adv. *an/e/u, (litevské nu, nuõ), slovanská předložka odъ; ot a odъ postupně splynuly. Tento zajímavý výklad spojující *anu s odъ ovšem předpokládá přijetí nezvyklé substituce zubnice d za n.

Jiných otázek neohebných slov se týkají příspěvky Peciarův a Komárkův. Stefan Peciar v čl. Niektoré problémy klasifikácie neohebných slov (141—146) uvažuje nad výsledky diskusí o slovnědruhové povaze příslovcí a jiných neohebných slov. Není pro vyčlenění neohebných slov ani predikativů jakožto samostatných druhů slovních a navrhuje rozlišovat jen 1. plnovýznamová slova (příslovce), 2. pomocná neboli gramatická slova (předložky a spojky), 3. modální slova (částice), 4. citoslovce; podrobnější rozbor však neprovádí. Soudím však, že stejným právem, jako se odedávna rozlišují předložky a spojky především na základě syntaktických funkcí, je záhodno vyčlenit různé kategorie i z nesourodé skupiny tzv. příslovcí. — V čl. K sémantické a syntaktické charakteristice slov ještě, již (už) (147—152) dochází Miroslav Komárek pozorným rozborem těchto výrazů k přesvědčivému závěru, že tato slova není dobře možno řadit mezi adverbia času, poněvadž nevyjadřují přímo časové okolnosti, nýbrž spíše vztahy děje nebo stavu k soumezné situaci. Mají vztah v širokém smyslu k modálnímu protikladu kladu a záporu chápaných jako dvě fáze děje nebo stavu. Slova ještě, již vyjadřují poměr děje nebo stavu k předělu mezi těmito dvěma fázemi. Dostávají se tak do blízkosti prostředků vyjadřujících různé vztahy modální. Od časových příslovcí je odlišují i znaky syntaktické: adverbální postavení není u nich základní, stávají zcela běžně před substantivem a patří k němu (srov. již zkoušky ukázaly). Závěrem autor naznačuje, že analýzu tohoto druhu bude třeba provést ještě u řady dalších slov obdobných funkcí.

Slovosledné problematice je věnován příspěvek jediný, Aloise Jedličky Postavení přivlastňovacího genitivu osobních jmen typu Vrchlického spisy — spisy Vrchlického (201 až 210). Neshodný přívlastek vyjádřený genitivem osobního jména charakteru adjektivního stává v dnešní češtině někdy v antepozici, jindy v postpozici: antepozice bývá někdy považována za nesprávnou. Jedlička ukazuje, že je třeba rozlišovat několik typů: 1. jména typu Němcová stávají pravidelně v postpozici: povídky Němcové, 2. u typu hajný je antepozice genitivu spíše znakem lidového jazyka, 3. nejpestřejší jsou poměry u jmen typu Vrchlického spisy: vedle případů jasné antepozice (Komenského Labyrint světa, Dobrovského objev přízvukových zákonů) je množství případů kolísajících (Vrchlického spisy — spisy Vrchlického), v nichž druhotné momenty udržují postavení postpozitivní, v dnešním jazyce, zvl. ovšem ve stylu odborném a publicistickém, se tu však obecně projevuje tendence k antepozici a tím se tento typ sbližuje s postavením zájmenných genitivů přivlastňovacích.

Řada příspěvků se zabývá ohebnými slovními druhy nebo jejich jednotlivými kategoriemi, a to jak po stránce syntaktického užití, tak i po stránce významové, málo se v tomto sborníku obrací pozornost k tvoření slov. Problematiky jmen se týkají příspěvky Kurzův, Večerkův (a Jiráčkův). Josef Kurz ve stati K otázce doby vzniku slovanských adjektiv složených a jejich původního významu (211—219) hledá hlavně odpověď na otázku, zda vidět v postpozitivním -jь člen nebo zájmeno anaforické, demonstrativní, osobní nebo relativní. Již dříve vyvrátil, že by šlo o zájmeno ve funkci členu, z ostatních hypotéz se přiklání k názoru, že zájmeno -jь mělo platnost demonstrativa: přihlíží k tomu, jaký specifický význam původně mělo slovanské složené adjektivum. Zájmeno dodávalo spojení zvláštní determinaci, důrazně odlišovalo předmět jisté vlastnosti atp., soustřeďovalo pozornost na adjektivum, bylo-li adjektivum samotné, dodávalo mu platnosti substantivní; a substantivizaci adjektiva označuje obvykle zájmeno ukazovací. Tento původní silně determinující význam se však postupně oslabil a formy složené i jmenné se významově sblížily (a později se tvary složené, jako specificky morfologicky charakterizované, rozšířily na úkor tvarů jmenných). — Radoslav Večerka v čl. Střídání záporového genitivu se záporovým akusativem v staroslověnštině (185—200) provedl důkladný (též statistický) rozbor případů, kdy není v stsl. textech užito po záporných přechodných slo[283]vesech pravidelného genitivu, nýbrž akuzativu: případů těch není mnoho, ale zase nejsou jen ojedinělé. Přikládala se jim někdy značná váha a podle stsl. se soudilo na staré období slovanské vůbec. Večerka dobře ukazuje, že genitiv je třeba považovat za obligátní a bezpříznakový pád předmětu přechodných sloves v záporu, který mohl stát i ve všech případech, kdy se vedle něho objevuje akuzativ, a mnohem řidší užití akuzativu (nepočítáme-li některé náhodné a nepravidelné výjimky) je motivováno specifickými podmínkami, totiž zvl. když se nějakým způsobem uplatnila představa negovaného děje jako kladného nebo když byl oslaben vztah mezi předmětem a záporem. K závěrům, které — při vší opatrnosti — činí Večerka z rozboru stsl. materiálu pro pravděpodobný stav posledního prehistorického období jazyků slovanských (soudí, že mohl být zcela obdobný staroslověnskému) bych jen připomenul, že stsl. tu spíše reprezentuje situaci v jazycích jižních, v nichž možná nemusíme ani předpokládat všeobecné rozšíření záporového genitivu, zatímco v jazycích západních a pravděpodobně i východních byla pravidelnost záporového genitivu ještě větší (v případech těsné závislosti takřka naprostá), jak jsem ukázal pro češtinu[2] a pro ostatní slovanské jazyky hodlám ukázat jinde.

Více pozornosti se ve sborníku věnuje slovesu. Tři příspěvky pojednávají o infinitivu, především z hlediska syntaktického. A. Dostál ve stati K infinitivním vazbám, zvláště v staroslověnštině (255—261) podává jednak charakteristiku infinitivu z hlediska jeho zařazení mezi slovesnými tvary, jednak pojednává o některých stránkách významu a syntaktického užití infinitivu v starších obdobích slovanských jazyků, o nichž se uvažovalo při rozboru českého infinitivu v pracích z poslední doby. K diskusi o neskutečnostním pojetí děje v infinitivu, které hájí pro novou češtinu I. Poldauf, připojuje zjištění, že i v stsl. a v staré ruštině označuje se infinitivem velikou převahou děj neskutečný (v různých modifikacích), ale vedle toho v některých případech i děj chápaný jako skutečný, zvl. po slovesech smyslového vnímání; upozorňuje zároveň, že při hodnocení děje v závislém infinitivu je třeba přihlížet k významu slovesa, na němž infinitiv závisí. Dále rozlišuje případy těsnější a volnější závislosti infinitivu a rozebírá případy, kdy infinitiv lze v stejném smyslu nahrazovat vedlejší větou (např. u infinitivu zřetelového) a kdy nikoli (např. u infinitivu účelového), a zdůrazňuje význam tohoto rozdílu pro historické zkoumání infinitivních vazeb a prostředků jim konkurujících. — Ludmila Pacnerová dokumentuje v čl. K syntaxi infinitivu v staroslověnských evangelních kodexech (263—270) různé typy užití infinitivu vybranými stsl. příklady a sleduje přitom jejich vztah k řec. originálu: přímý vliv řečtiny vidí v napodobování vazeb akuzativu s infinitivem a účinkových vazeb s ὥστε + infinitiv, v doplňkovém infinitivu po tvoriti a v nadpisech s předložkou o. — Pavel Trost rozebírá v čl. Infinitiv v litevštině (271—274) funkce lit. infinitivu, který má mnoho společného se slovanským, ale také leccos odlišného. Charakterizuje jeho užití v poměru k supinu, jež je tu dosud živé, a dále k participiu a gerundiu (přechodníku), vedlejší větě a slovesnému jménu, vymezuje syntaktické konstrukce (též infinitivní věty v litevštině hojné), v nichž vystupuje infinitiv jako neosobní výraz děje, který má, může nebo musí být. K funkcím závislého i samostatného infinitivu připojuje užitečná zjištění i z historické perspektivy a zdůrazňuje závěrem oprávněnost opozice proti ustálenému učení o jmenném původu ide. infinitivu.

Vztahy mezi jednotlivými kategoriemi slovesnými poutají trvale pozornost. Gejza Horák v čl. K využívaniu slovesného času a spôsobu v slovenčine (221—232) podává na dokladech z Kukučína přehled primárních a zvl. též sekundárních funkcí časů a způsobů slovenského slovesa. Pozměňuje v některých bodech výklad Paulinyho. V připojené tabulce zachycuje systém časů a způsobů (přesněji jejich primárních funkcí) co do vztahu k řeči, vztahu ke skutečnosti a závislosti realizace (není mi však jasné, proč je tu přítomný kondicionál sloves nedokonavých zařazen mezi kategorie „faktické“, když kondicionál sloves dokonavých, dále futurum a imperativ jsou zařazeny jako „nefaktické“). Bylo by zajímavé zjistit na základě no[284]vějšího materiálu, v čem tu došlo v slovenštině za uplynulé půlstoletí ke změnám. — Passivum ve spisovné češtině a nářečích (241—248) probírá z hlediska příznakového využití opisných a reflexívních forem příspěvek Aloise Gregora; zároveň se tu klasifikuje i materiál moravských nářečních textů. Proti běžnému přesvědčení o neexistenci opisného pasíva v nářečích uvádějí se tu ze Slavkovska a Bučovicka obraty jako bíl sem řezané, su šizené, budó přijímaňí do drustva, bil uš kolikrát višetřované, pořád je nám přetpisovaní. Zvláště poslední případy dostávají se ovšem do nářečí teprve druhotně, pod tlakem úředního stylu spisovného jazyka; nicméně sémantika určitých sloves (jako bít, trestat, zničit) jako by tuto formu podporovala. Problematičtější jsou případy, které Gregor uvádí v odst. 5e a 8 (typ je zapřažíno // zapřažení a typ bila přijítá — k prvnímu z nich se řadí i objektové mám uvařeno // vařeno). V prvním typu jde o zcela samostatný typ a v druhém (bila přijítá, mám uvařeno) nejde vůbec o pasívum, ale o rezultativní stavovou formu, jak už v naší odb. literatuře bylo vyloženo. — Vlad. Kyas v příspěvku Přechodník minulý v Blahoslavově Novém zákoně (249—254) ukazuje podrobným rozborem přechodníkových vazeb v několika novozákonních knihách v překladu Jana Blahoslava srovnáním se zněním Bible Melantrichovy a s řeckou předlohou, že četný výskyt minulých přechodníků je zde výsledkem vědomého úsilí Blahoslavova překládat řecký přechodník aoristu a perfekta českým přechodníkem minulým. Proti starším překladům, které vycházely z latinské předlohy, rozšířil Blahoslav počet přechodníků více než o polovinu (přitom je třeba mít na mysli, že celkově není Blahoslavův text novým překladem z řečtiny, nýbrž pečlivou revizí českého tradičního textu, jak Kyas ukázal již dříve. Vývoj přechodníků směřoval už v živém jazyce 16. stol. k ustrnulým tvarům. — Jozef Ružička podává ve stati Sémantický rozbor a syntaktické využitie slovies pohybu (v slovenštině) (275—284) užitečný rozbor významové skupiny sloves, která se vyznačují některými specifickými vlastnostmi syntaktickými, totiž tím, že vystupují jako složky do cílového syntagmatu (slovního i větného) spolu s cílovým infinitivem, resp. vedlejší větou (typu šli jsme si hledat nocleh, resp. Otec vstal, aby se rozloučil se synem). Ružička dovozuje, že pojem „sloves pohybu“ je třeba vzhledem k této funkci chápat šíře, než se obyčejně děje. Rozlišuje pět typů těchto sloves: slovesa vyjadřující změnu polohy těla (vstát), změnu místa činitele (jít), přechod z pohybu do klidové polohy (zastavit se), nedostatek pohybu (zůstat) a sloveso být, kterým se vyjadřuje prostě vykonaná změna místa (byl jsem ho navštívit); kromě toho jsou i předmětová slovesa sem patřící, kterými se vyjadřuje současný pohyb agentu i pacientu (nést: donesl mi ochutnat) nebo která jsou vlastně faktitivy sloves pohybu (poslali nás obstarat vůz). Uvádím příklady české, neboť z největší části se tu čeština se slovenštinou shoduje; je však třeba upozornit, že v slovenštině je okruh užití cílového infinitivu a v souvislosti s tím i sloves této skupiny širší než v češtině.

Karel Hausenblas

 

Příspěvky lexikologické se věnují hlavně problémům klasifikačním. Jsou zahájeny statí Jána Horeckého Sémantická klasifikácia zložených slov (285—292), jež uplatňuje proti formálnímu „morfematickému“ rozboru složitější rozbor „funkčně slovotvorný“. Na základě tohoto postupu vyčleňuje se autorovi např. zvláštní skupina odvozených slov se souslovným základem (typy jako cudzozemec, holobriadok, mnohoženstvo, jednoplošník), která nepatří mezi skutečná kompozita typu osemvalec. Je ovšem otázka, zda není i rozlišování typu mnohožen/stvo proti velko/město, osem/valec proti jednoploš/ník nebo dějepis/ec proti děje/pis jednostranně formální. Soudíme, že dvojslovný právě tak jako dvojčlenný slovní základ kvalifikuje tato slova do jedné širší kategorie kompozit, jejichž slovotvorný model je ostatně často mezinárodní (srov. poly/gamie, mono/plán, historio/graf) a jejichž další variace (jako osemvalec × č. osmiválec nebo slov. štvorhran // č. čtverhran) nemají charakter sémantický. Velice zajímavé jsou v závěru výklady onomaziologické — stanovící hlavní věcné kategorie, v nichž je skládání produktivním slovotvorným postupem. — Václav Křístek podává ve stati O spojeních [285]typu křížem krážem, třesky plesky apod. (293—301) promyšlenou klasifikaci obou těchto souslovných typů po stránce zvukové i slovotvorné, a to zároveň se širšími výhledy evropskými v celkové vývojové perspektivě. Kontrastní typ pif paf i rýmový láry fáry, jichž se užívá v jednotlivých jazycích různou měrou, dají se bohužel sledovat soustavně jen s velkými obtížemi už proto, že v řadě slovníků jsou zaznamenány jen velmi nedostatečně. K autorovým vývodům bychom rádi dodali, že po zvukové stránce je jistě pozoruhodné, že vedle typu cupy dupy (angl. humpty-dumpty) jsou u druhé skupiny daleko nejproduktivnější útvary počínající na retnici (pelmel, halabala, čaga maga, caldy valdy). Zajímavé by pak bylo jistě sledovat i využití těchto typů v písních s rýmovými útvary jako štrnky brnky, v dětském folklóru (srov. názvy slunéčka sedmitečného jako pinka linka, ponebíčko líčko nebo začátky rozpočitadel jako Anda žvanda, pádě ládě) a konečně i v expresívním tvoření slangovém ve výrazech jako klíďo píďo, mrko strko, v zastřených kletbách jako hernajs firnajs, kruci puci apod. — O. Ducháček přináší v článku Slovní vyjádření pojmu krásy v češtině (343—358) originálně koncipovaný rozbor adjektiv, vyjadřující kvalitu krásna buď neomezeně, anebo ve specializovaných odstínech a v určitých spojeních, a hodnotí tyto výrazy jak co do intenzity, tak co do citového zabarvení a celkového stylistického zařazení. Okruhy vytvářející se na základě jednotlivých vztahů krásy ke zdobnosti, líbivosti, příjemnosti, přepychu, moci, přitažlivosti atp., jsou při tom zachyceny v grafu, který se snaží rozlišovat i centrální a okrajové součásti tohoto nanejvýš diferencovaného významového pole. Ducháčkova analýza pojmenovávacích motivů se opírá i o údaje etymologické, jež odkrývají další zajímavé vztahy (např. č. krásný — r. krasnyj „rudý“, kraslice „červeně malované vajíčko“), poměrně málo si však všímá silnějších expresívních činitelů, např. slangových.

Převážně etymologickým otázkám je dále věnována stať Ant. Mátla K výkladu slov dobytek a statek (315—323), jež dovozuje na širokém srovnávacím podkladě jako pravděpodobný významový vývoj dobytek „pecus“ → „possessio“, doložený zřetelněji u mladší paralely statek „dobytek“ → „jmění“. Obě substantiva pak odvozuje od sloves dobyti, stati s významem „ploditi“, „počítati“, tedy dobytek i statek jako „to, co se připlodilo, přibylo ke stádu“. — Etymologické jádro má i příspěvek Ant. Habovštiaka Pomenovanie rasca v slovenských nárečiach (325—335). Tento záhadný středoslovenský a zároveň spisovný název pro kmín (proti zápslov. kmín, výchslov. kmínok a povážskému stokláska) vykládá autor z psl. základu *rъd + tj(a) > rosť dnes rosca apod. (tj. rostlina rezavá, rudá), z něhož vznikaly další obměny jako rasťa, raška, reška. Habovštiakův výklad označil Machek v zvláštní poznámce jako veskrze přesvědčivý, nicméně tu však ještě chybí bližší osvětlení možného dalšího vztahu, popř. jen příklonu k slovesu rásť (srov. i paralelní vývoj pasť > pasťa, pasca). Z faktu, že se podoby rosca - rosť a rasca - rásť nevyskytují na stejném území, autorův jednoznačně negativní závěr nevyplývá.

Mladší otázky významového vývoje slov hostina, hospoda, špitál v slovenštině probírá Vincent Blanár (Hostinec hospoda a špitál, 337—341). Zatímco u slova špitál je tento vývoj vcelku paralelní s českým, u lidového slova hospoda se vyvinul hlavně význam „pohostinství“ (srov. i stč. na hospodě) a též „podnájem“; spisovného výrazu hostinec se pak na rozdíl od češtiny užívá především ve významu „lepší krčma“ běžně i v nářečích. Je ovšem třeba dodat, že rozdíl v rozsahu užití slov hospoda a hostinec je dán i tím, že v češtině dostalo slovo krčma pejorativní příchuť, popř. se specializovalo ve spojeních jako přístavní krčma, kdežto pro domácí zařízení tohoto druhu máme dnes běžně jen výraz hospoda a novější výhradně spisovný hostinec.

Jak těžké je takové diferencování mezi významy formálně totožných výrazů v příbuzných jazycích, vysvítá i ze stati Bořivoje Nováka K ekvivalentu v překladovém slovníku rusko-českém (359—363), jejíž příklady jsou vzaty vesměs z praxe zpracovaní hesel VSRČ. — Vysloveně porovnávací charakter má též jediný příspěvek z okruhu tvoření slov Přípona [286]-ist v ruštině a -ista v češtině a polštině (303—314) od Jiřího Jiráčka. Autor zde snesl zajímavý materiál, osvětlující povahu produktivního a plně zdomácnělého ruského typu svjazist, značkist, otzovist, očerkist, hovorového strekulist, jehož hybridnost není tak silně pociťována jako v ojedinělém českém houslista, zřejmě i díky časté adjektivní příponě -istyj (srov. např. vetvistyj, pušistyj). Polština, s jistými svéráznými detaily, stojí v produktivitě přípony -ista někde uprostřed, naproti tomu ukrajinština a zvl. běloruština se plně přimyká k ruštině, slovenština pak k češtině. — Na přechodu k oddílu dialektologickému je umístěna poslední lexikologická studie Význam slovní zásoby při určování specifičnosti jazyka (365—369) od Arnošta Lamprechta. Práce je vlastně pokračováním řady článků, v nichž se autor snažil objasnit problematiku tzv. základního slovního fondu, a zároveň cenným příspěvkem k slibně se rozvíjející slovanské historické lexikologii. Rozlišení slovníkových vrstev podle stáří a územních souvislostí je jistě jedním z nejzávažnějších úkolů tzv. zeměpisu slov (srov. např. české, lužickosrbské, slezské a slovenské strom proti obecně slovanskému typu dřevo, který se donedávna zachoval i v chodštině a na Doudlebsku). Při dosavadní nepropracovanosti těchto otázek není ovšem možno vždy operovat přesnými údaji, tak např. výrazy obrtel, snice, (j)izba, staříček, roba, kostka „pecka“ nejsou jistě jen východomoravské (jak tvrdí autor), nýbrž přinejmenším i středomoravské.

Převážně vývojovým otázkám jsou věnovány i příspěvky dialektologické, z nichž obecnější dosah má především stať Jaromíra Běliče K otázce obecné češtiny (429—434). Navazuje na své poznámky na brněnské dial. konferenci z r. 1955 a na starší studii o problematice interdialektického vývoje „Poznámky k mizení nářečí“, podává zde autor přehled problematiky tzv. obecné češtiny především ve vztahu k jejímu vlastně českému nářečnímu podkladu. Výkladovou základnou článku se v tomto duchu stává rozlišení nižší vrstvy obecné češtiny regionálně české a vyšší vrstvy obecné češtiny celonárodní. V hierarchii útvarů národního jazyka, pokud je bohatě nářečně rozrůzněn, je takové rozlišování, které má přitom zároveň výrazně vývojový aspekt, v zásadě jistě správné. V české situaci se nám však zdá, že nad dnešní „nižší“ vrstvou obecné češtiny vytváří se už sféra relativně jednotného mluveného jazyka v podstatě spisovného charakteru („hovorová čeština“); od příznačných obecně českých forem nes, musej(i), voko je už možno přece přejít jen ke spisovnému nesl, musí, oko a přesun izoglos tomuto vývoji také nasvědčuje. V dnešní situaci je ovšem na dlouhou dobu třeba předpokládat další konsolidaci aspoň těch nespisovných prvků obecné češtiny, které se rozšířily i na většinu moravského území, jako typ dobrý mlíko, s těma chlapama, anebo které se jako typ celej den namísto celé deň nově šíří aspoň na hanáckou část Moravy. Jakkoli správně totiž zdůrazňuje Bělič rozdílnost jazykové situace v Čechách a na Moravě, nesmí se přitom zapomínat na to, že mezi českými a moravskými poměry je tu jen postupný územní přechod a že vlastně celá nářeční oblast hanácká se dnes vývojově přiklání k obecné češtině, která ovšem už dávno přerostla svůj původní čistě český územní rámec. — Upozornění na postupný vývoj obecně českého jazykového útvaru, který na jedné straně zživotňuje prostřednictvím hovorového stylu i vlastní spisovný jazyk, na druhé straně pak — a to v ještě daleko větší míře — rozšiřuje spisovné formy i do oblastí vyhrazených původně po výtce nářečí, je třeba považovat za nejvýznamnější přínos stati, která znamená nepochybně podstatný krok kupředu zvláště tím, že obohacuje naši nepříliš rozvinutou tradici integrálního zkoumání jazykového úzu všech vrstev národa.

Obecnější závěry se snaží vyvodit příspěvek K otázke jazykového miešania (417—427) Pavla Ondruse. Studuje se tu vliv, který na dialekt matranských přesídlenců ze sev. Valašska vykonávají v maďarské izolaci sousední středoslovenská nářečí; při poměrně omezené znalosti literatury předmětu, který dnes stojí nesporně v popředí zájmu v celém světě, nemůže však článek přinést po stránce teoretické nic podstatně nového a některá jeho tvrzení, jako že z hlediska samého postupu míšení v jednotlivých jazykových plánech nebyla věc dosud zkoumána, [287]znějí pak přímo neuvěřitelně nezasvěceně. — Proti tomu rozbor Jazykové stránky starých obecních účtů ze Svatobořic (371—382) od Frant. Svěráka přináší nenáročně implicite daleko víc spolehlivých a obecně platných závěrů, jež jsou zároveň metodicky užitečné i pro další zkoumání místních památek jednacího stylu ze stanoviska historické dialektologie. — I další materiálové dialektologické příspěvky se vztahují především k východní Moravě, jen Frant. Kopečný komentuje v článku Mapy k diferenciaci severohanácké oblasti (383—386) situaci některých hláskových a tvarových jevů na vlastní Hané a Zábřežsku. Izoglosy zachycených rozdílů hláskových, jež jsou namnoze velmi pohyblivé (srov. zvlášť ústup sev. úseku typu voko k západu), probíhají převážně od severu k jihu, kdežto u rozdílů tvarových od západu k východu, při čemž minimální diferenciaci vykazuje území mezi Prostějovem a Litovlí a proti němu okolí Jevíčka. — Článek Dušana Šlosara Dnešní rozdělení nářečí na východní Moravě (387—390) shrnuje nově výsledky zkoumání diferenciace této oblasti a dokumentuje je na čtyřech schematických mapkách s nejzávažnějšími izoglosami. Pozoruhodný je tu zvláště protiklad jihovalašského chlp a slováckého chup (tento typ je dosvědčen i v toponymii jihozáp. Čech ve jméně Chum) a řada izoglos archaických jevů na východ od Gottwaldova (7. pl. -ami, 1. os. pl. -my). Nejasně je podán poměr izoglos mňesto / mjesto / m’esto. Rozdělení moravskoslovenské oblasti na severní, střední a jižní úsek přinesla už dřívější práce mladých brněnských dialektologů. Dodáváme jen, že v nejzávažnějších jevech, jako je vztah dvojího a jednoho i, stojí proti sobě pouze sever a jih, kdežto střední úsek je typicky přechodný, byť s několika znaky vlastními. Celkové charakteristice moravskoslovenských nářečí v rámci postupné diferenciace českého a slovenského vývoje dostalo se Šlosarovým příspěvkem cenného materiálu. — Podrobnější charakteristiky menších částí moravskoslovenské oblasti přináší stať Ant. Vaška Charakteristika nářečí na Rožnovsku a východním Valašskomeziříčsku (391—398), akcentující přechodný a archaický charakter tohoto severovalašského úseku, a stať Josefa Skuliny Jazykový vývoj na severním pomezí moravskoslovenské oblasti (405—416), který rozebírá komplikovanou situaci na křižovatce hanácko-lašsko-moravskoslovenské a konfrontuje dnešní stav s historickými zprávami zejména na toponymických údajích z Hranicka. Kelečský typ v centru této vývojové křižovatky je tu s jistou rezervou vyložen jako výsledek jazykového míšení v době pobělohorské (zápisy typu doulek, Králejk pocházejí vesměs až ze 17. stol.). Tento výklad je značně pravděpodobný, s většími přesuny obyvatelstva však snad přitom není nutno počítat — v pomezní oblasti na styku é, ó / ý, ú mohla si přece sama hlásková korespondence vytvořit kompromisní útvary spojující v sobě oba soupeřící elementy.

Z dílčích příspěvků o stavbě dnešních dialektů zasluhují pozornosti obě stati o nářeční syntaxi, výstižná charakteristika Povahy souvětí v nářečí na Kelečsku (75—78) od Stanisl. Králíka a materiálově bohatě podložená Stavba věty a souvětí v archaických nářečích východomoravských (61—73) od Jana Chloupka. Vedle nesporných syntaktických archaismů moravskoslovenských nářečí jsou tu však bez zřetelného rozlišení uvedeny i archaismy obecněji platné (gen. záporový, otázky typu spival i vám co? — č. moc-li toho máte?, inf. „zřetelový“ ten neum’el enom chleba jest — č. von umněl víc jak chleba jíst), ba i výrazy charakteristické pro mluvený projev vůbec. Ani jinak není Chloupkovo pojetí nářeční struktury ve vztahu k struktuře celého národního jazyka dosti propracováno. — Jan Balhar v čl. Zájmenné tvary v lašských nářečích (399—404) všímá si dále z diferenčního hlediska jazykově zeměpisných tvarů osobních zájmen v lašských nářečích. — Ľud. Novák v čl. Juhočeské michme to viskoumali paralela k préteritu volalach? (233—249) znovu souborně přešetřil otázku geneze jihočeských kondicionálních tvarů typu michme a slovenského preteritálního typu volalach, které od sebe, podobně jako dříve Vl. Šmilauer, ostře odlišuje. Dnešní nářeční doklady patrně nevnesou do této otázky už více jasna a zvláště např. západomor. doklady jako coch tam bel, jách to piju svědčí jen o tom, že abstrahování příznaku -ch- může nakonec vést k pouhé formální relační částici.

[288]Do značné míry dialektologický dosah mají i dva příspěvky týkající se poměrů znělostních, a to Eugena Paulinyho K chronológii znelostnej neutralizácie v slovenčine a češtine (7—13) a Josefa Vachka K znělostnímu protikladu souhlásek v češtině a v angličtině (15—27). Zajímavá argumentace Paulinyho, která staví proti sobě úhrnně české typy snášet, schoďit, házíš, mozek a uš vorat proti slovenským znášať, zhoďiť, hádžeš, mozgy a už orať vychází ze studia znělostní asimilace u předložky a předpony s(e)-. Český vývojový pól je přitom charakterizován nepřesně: výslovnost typu s nebe, s jara je v Čechách celkem výjimečná, typ s mastěj (ale i s choli) je příznačný jen pro sv. Čechy (i v středočes. je z mašlí, z holí). Podobně se neomezuje jen na slovenskou (a moravskou) stranu znělá vokalizovaná předpona u sloves typu zebrat, zemlít a konečně i s typem zme a už vorat se můžeme dodnes setkat i v Čechách. — Vachkův článek, porovnávající znělostní protiklady v češtině a v angličtině rovněž především v aspektu vývojovém, dochází k závěru, že v angličtině došlo po ztrátě koncových samohlásek k přehodnocení znělostní korelace v napjatostní; kdežto v češtině zůstala tato korelace zachována i za cenu vzrůstu homonym. Vedle takového „germánského“ a „slovanského“ typu řešení existuje ještě typ „francouzský“ se zdůrazněním koncových znělých souhlásek, který je jako nářeční znám po sv. Čechách, přičemž je zdůrazňující rekursní ə v slovech jako dubə, viďə pouze faktem fonologie větné. Poslední konstatování můžeme plně potvrdit dnešním nářečním materiálem ze sv. Čech, ale i z jiných českých a slovenských nářečních oblastí: dříve žila taková výslovnost patrně na celé záp. Moravě, dosud běžná je na západním Slovensku a v nářečích velkoruských. Vedle toho je však ve slovanských jazycích časté řešení bez zdůraznění koncové znělé souhlásky (podobně jako v maďarštině) především v oblasti jihoslovenské a v nářečích ukrajinských, v minulosti pak též v nářečí doudlebském.

Rozboru jazyka a stylu literárních děl jsou věnovány tři příspěvky, týkající se vesměs starších autorů. Karel Horálek srovnává v čl. Několik poznámek o jazyce a stylu Boženy Němcové (435—445) hlavně rozdílné postupy při edicích textu Babičky a soustřeďuje se přitom na problémy autorčina čistě individuálního úzu (ovšem v rámci neustálených norem obrozenského jazyka). Zajímavá jsou některá zjištění o nedůslednostech dnešních edic, jinak teoreticky i metodicky velmi vyspělých, a závažná je pobídka k celkovému jazykovému prostudování odkazu B. Němcové, z něhož byla dosud málo probrána zejména korespondence. — Jiří Daňhelka v čl. Příspěvek k řešení otázky lidovosti a archaičnosti jazyka Erbenovy Kytice (447—457) přináší po Jílkovi-Oberpfalcerovi a K. Polákovi další příspěvek k řešení otázky lidovosti a archaičnosti jazyka Erbenovy Kytice, v níž podle něho vystupuje archaičnost jako podstatná samostatná složka, nikoli jen jako průvodní jev lidovosti. — Studie Karla Palase K jazykovému vývoji v povídkové a románové tvorbě Terézy Novákové (459—468) hodnotí detailně zejména vyzrálé autorčino údobí realistické, vrcholící v románu Drašar s výraznou individuální charakteristikou řeči postav i autorského textu. Domníváme se však, že rozdílná míra dialektismů v jednotlivých autorčiných dílech není dána jen rozdílným přístupem ke skutečnosti (přechodem od pouhé popisnosti k tvůrčí syntéze), nýbrž též charakterem tématu (Jan Jílek je román historický a jeho petáčtina může být dána naroveň s buláčtinou Jiráskových Psohlavců, Na Librově gruntě je národopisně až dokumentárně podbarveným kusem kroniky poddanské vesnice apod.).

Celý sborník, mezi jehož přednosti patří to, že nepřináší jen články příležitostné, nýbrž především studie jak teoreticky zaměřené, tak založené na novém materiálu, dobře reprezentuje podle našeho názoru českou jazykovědu v jejím dnešním pracovním úsilí, a protože se přimyká značnou měrou k dílu jubilantovu, rovněž svědčí o tom, jak velké a zdaleka ještě neukončené je jeho životní dílo; zajisté ještě dlouho bude podnětné pro další bádání, i když to si bude při výkladu jazyka klást ovšem zase nové cíle a uplatňovat nové metody.

Slavomír Utěšený

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 4, s. 280-288

Předchozí Karel Horálek: Kniha o slohové výstavbě umělecké prózy

Následující Jan Šabršula: Cesta k sociologii jazyka u francouzského marxisty