Cesta k sociologii jazyka u francouzského marxisty

Jan Šabršula

[Kronika]

(pdf)

Подход французского марксиста к социологии языка / La voie d’un marxiste français vers la sociologie de la langue

[1]Cohenovo dílo obsahuje čtyři části, každou o několika kapitolách, s předmluvou, závěrem a bohatým indexem (363—387) jmen a odborných hesel.

Již bibliografie (15—33) ukazuje šíři zájmů autorových a zároveň svědčí o těsném sepětí jazykovědy — vědy společenské — s některými dalšími disciplínami. Názvy jednotlivých částí bibliografie ukazují, které další vědy to jsou: A) Linguistique, B) Anthropologie, C) Ethnographie en général, technologie et linguistique, D) Psychologie et linguistique, F) Ouvrages sociologiques et linguistiques; linguistique sociologique, G) La sociologie marxiste et la linguistique. Mimo to však za každou kapitolou je zvláštní oddíl (références) obsahující nejen odkazy na citované prameny, nýbrž i jejich hodnocení spolu s kritickými poznámkami a připomínkami. Jako zajímavost poznamenáváme, že je tu uveden i pramen český (Karel Krejčí, Jazyk ve vývoji společnosti, Praha 1947).

Jazyk (le langage) je nástrojem sdělování myšlenek lidí ve společnosti. Zrodil se ze schopností biologických a psychofyziologických, avšak vyvíjí se jen na základě lidské potřeby dané styky a vztahy společenskými, které usnadňuje a utužuje. Dnes již není možno k řešení otázky vzniku používat idealistických, spiritualistických spekulací. Není to možné proto, že je již konstituována skutečná věda o jazyce, lingvistika, která dosáhla velkých úspěchů při studiu vnitřního vývoje jazyků, která dovedla ukázat, jak se vyvíjejí systémy hláskové, gramatické, jak se obohacuje slovní zásoba jazyka, jak se mění jejich skladba.

Ovšem tyto studie ještě nevyčerpávají všechnu příslušnou problematiku. Jazykové jevy nemohou být plně zhodnoceny mimo společenské podmínky, které je určují, a studium sociální funkce jazyka široce překračuje problematiku funkce jeho systémů. Je něco jiného »considérer les faits tels que l’extension d’une langue ou sa disparition, sa différentiation en parlers divers ou l’extinction de parlers locaux devant la propagation d’une grande langue commune« a něco jiného je »observer des affaiblissements de consonnes entre voyelles ou des disparitions de voyelles en fin de mot, des constitutions de suffixes … ou bien des temps et mondes dans les verbes etc …« (130).

»Les faits linguistiques ont leur évolution propre, même s’ils sont en rapport avec d’autres, les rythmes d’évolution étant différents«. Jsou určité jevy vývoje vnitřní struktury jazyka, které nemohou být sociologizovány, např. oslabování souhlásek mezi samohláskami apod. (138).

Jestliže však Cohen odsuzuje právem schematismus a zjednodušování vztahů, na druhé straně ukazuje, že přece jen obě řady jevů, vnitřní a vnější, v určitých složitých vztazích jsou a že se navzájem mohou doplňovat. Vnitřní studium jazyka tedy může a musí být doplněno studiem vnějším, které jedině může ukázat, za jakých okolností dochází k těm či oněm změnám a stanovit eventuální přímé či nepřímé vztahy.

Cohenovo pojetí je pak zajímavě ilustrováno tímto příkladem: V jisté době, říká Cohen, dělnická třída, která byla ještě málo uvědomělá a vzdělaná, v níž jen málo jedinců mělo důvěru ve svou sílu a budoucnost a která byla ještě nedostatečně organizovaná, měla tendenci přehánět v některých momentech vulgárnost jazyka; avšak když si proletariát uvědomil, že je dědicem a nositelem národní kultury, tento postoj dělnické třídy k jazyku se mění: normálním způsobem vyjadřování v dělnickém prostředí se stává francouzština kultivovaná (le français »tenu«). Toto zjištění platí jak pro dělníky politicky aktivní (militants), tak i pro nestraníky. Důkazem toho jsou Cohenovi dnešní dělnické noviny a politické projevy. — Je to jistě zajímavý postřeh, který by možná našel alespoň částečně obdobu nejen v jiných ze[290]mích, ale i u nás; v takových oblastech vliv mimojazykové reality na jazyk se dá dosti dobře sledovat.

Dílo Marcela Cohena je dílem velmi zralým. Cohen nadhazuje velké množství problémů, je však dostatečně uvážlivý, aby nedocházel za každou cenu k předčasným závěrům (jde, jak říká, o první pokus — première tentative pour … rassembler certains matériaux, 14) a tak povzbuzuje čtenáře k další badatelské práci. Právě proto se mu podařilo dotknout se snad veškeré problematiky, která vyplývá ze vzájemných vztahů jazyka a společnosti.

A tak první část Cohenova díla (nazvaná »L’instrument social-langage«) v pěti kapitolách ukazuje, jak se pomalu a postupně jazyk (promluva, písmo, užívání abstraktních symbolů) konstituoval v souvislosti se společenskou činností lidí, až dosáhl velmi složitých forem dnešních. Druhá část (»Les langages et les groupes sociaux«, 105—226) ve čtyřech kapitolách srovnává výsledky lingvistické vědy s výsledky, kterých dosáhla demografie a jí příbuzné obory. Ukazuje na základě tohoto srovnání, jak sociální prostředí působilo na jazyk a naopak: jazyk mohl zajišťovat soudržnost různých sociálních skupin a útvarů. Třetí část (»Puissances du langage«, 227—270) rovněž ve čtyřech kapitolách rozvádí sociální funkce jazyka (administrativa, propaganda, vyučování, reklama atd.) a čtvrtá část (»Les langues en dépendance des rapports de civilisation«, 271—354), velmi bohatá na konkrétní příklady, zkoumá, jak se jazyky mění v závislosti na vývoji civilizace a kultury, jak se rozšiřují a jak odumírají. V této části nacházíme oddíly jako »relations internationales et langues« (v nichž se zřetelněji uplatňují marxistické prameny, osvětlující zejména souvislost jazykové problematiky s řešením otázek národnostních a koloniálních; najdeme zde i opětovný rozbor pokusu Gougenheima a jeho spolupracovníků o tzv. le français élémentaire) nebo »langues diplomatiques«, kde autor ukazuje na dávnou úlohu latiny, pak francouzštiny, na zesílení vlivu angličtiny po r. 1918 a na další příbuznou problematiku; zajímavá je např. poznámka o tom, že se prý v aparátě ONS, kde se užívá dnes jazyka anglického, francouzského, ruského, čínského a španělského, zrodil jakýsi smíšený žargon (une espèce de jargon composite, 337).

Přes ohromné množství materiálu a zhuštěnou formu je celé Cohenovo dílo poutavé. Je jasné, stylisticky jednoduché a je výbornou pomůckou pro jazykovědce různých oborů. Prozrazuje nejen velkého vědce, nýbrž i zkušeného pedagoga, a je tedy i význačným vzorem v podávání tak složité látky. Cohenovo dílo je velkým obohacením lingvistiky a svědkem úspěchů myšlení, které spojuje konkrétní vědu s pokrokovou filosofií.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 4, s. 289-290

Předchozí Karel Hausenblas, Slavomír Utěšený: Studie ze slovanské jazykovědy (Sborník věnovaný akad. Fr. Trávníčkovi)

Následující Jiří Nosek: Obecná teorie syntaxe