Obecná teorie syntaxe

Jiří Nosek

[Chronicles]

(pdf)

Общая теория синтаксиса / Théorie générale de la syntaxe

Kniha Manfreda Sandmanna Subject and Predicate (A Contribution to the Theory of Syntax)[1] je diskusně stavěný esej o vztahu jazyka a myšlení. Je vědomým pokusem o sblížení jazykovědy s psychologií a s logikou. Zaměření knihy je tedy širší, než naznačuje titul, a je možno říci, že námět »podmět — přísudek« je zřetelně v pozadí. Většina knihy je psychologicko-logická teorie jazyka.

Sandmann rozlišuje v každém mluvení a jazykovém porozumění tři postupy (operace): stadium vnímání a tvoření pojmů (»representation«), stadium (logického) myšlení (»thought«) a stadium jazykové (»formulation«). Postup »reprezentační« a postup myšlení spojuje vjedno termínem »cognition« (poznání); tzv. reprezentace a myšlení jsou v poměru poznání nižšího a vyššího. Proti logickým pojmům (»ideálním formám myšlení«) je »reprezentace« mnohem subjektivnější. Je to v podstatě proces automatický, kdežto myšlení je proces tvůrčí. Poznání je podle autora »ideálně kognitivní symbolismus« (72), kdežto jazyk je symbolismus podmíněný sociálně.

Vztah subjektu a predikátu je podle Sandmanna v oblasti myšlení; je formálně vymezen jako prius logicum (= pojem A) vzhledem k posterius logicum (= pojem B) (125—126). Je to vztah potenciálního soudu. V oblasti [291]jazyka většina jazykových konstrukcí se neshoduje se schématem A je B. Není to tedy vztah logický, ale objektivní; popisuje fakt, nikoli soud. Všechny druhy faktů mohou tvořit materiál soudů. Je proto správné, že formule A je B nemá univerzální platnost. Avšak to nepopírá strukturu »subjekt — predikát« v soudech, jež podle autora nezávisí na struktuře zobrazovaných faktů. Subjekt a predikát jsou fakta elementární formy myšlení, analytické a syntetické činnosti soudu. Avšak otázka, jak se podmět a přísudek odrážejí také v jazyce, není dosud vyřešena (126).

Podle Sandmanna všechny tři postupy tvoří celek, jeden je »integrován« v druhý. Myšlení stojí uprostřed mezi vnímáním (tvořením pojmů) a jazykem (formulací). Pochody »reprezentační« a pochody myšlení poznáváme prostřednictvím jazyka, a ne pomocí psychologického dění v duševnu mluvčího nebo posluchače (205—206). Úkolem formulace (jazyka) je zprostředkovávat posluchači určitý »hmotný« význam. Jazyk je neustálé přizpůsobování tradičního symbolismu novým úkolům (214). Všechny tři postupy jsou podle autora činnost, energeia (214); všechny pracují s pojmy subjekt a predikát (251). Vedle toho uznává Sandmann ještě oblast »parasyntaktickou«, v níž není místa pro rozlišování subjektu a predikátu (251). Setkáváme se s ní tehdy, kdy mluvčí (posluchač) je se situací tak obeznámen, že nepotřebuje k jejímu pochopení složitých znaků, stačí jen narážky (254). Parasyntaktické znaky jsou podle autora »předsyntaktické« (slova imitativní a citoslovce, 130) a »posyntaktické« (přitakání a zápor, světelné dopravní signály, zvolání a rozkazy, 136).

Nejrozsáhlejší část knihy je věnována »reprezentační« syntaxi, jejíž osou jsou jednak pojmy (terms), které jsou klidové, jednak vztahy (relations), jež jsou pohybové, tj. předpokládají pohyb poznávající pozornosti (149). Obraz se tu vysvětluje pomocí schémat jako konatel — děj — místo, vlastník — majetek, věc — totožný — věc (215). Úkolem této části knihy je ukázat, jak jazyk využívá »ideálních kategorií reprezentace«, tj. prostoru, času a kvality. V »reprezentační« mluvnici jsou podle autora dva druhy slov, orientační a popisná (158). Do orientačních slov patří zájmena, jež odrážejí pojmy, a částice odrážející vztahy (164). Do částic klade vedle spojek a předložek také deiktická adverbia (např. v angl. He goes in, I go through), zájmena a číslovky (popřípadě členy). Základní operace s číslovkami, počítání, je podle Sandmanna těsně spjato s deiktickou fixací předmětu v prostoru (160). Podle autora není zásadní rozdíl mezi předložkami a spojkami na straně jedné a »deiktickými adverbii« na straně druhé. Do deskriptivních slov patří slovesa, substantiva, kvalitativní adjektiva a adverbia. Substantivum tu představuje pojem jako kontinuum prostorové, sloveso kontinuum časové a adjektivum reprezentuje kategorii »intenze« (168). Slovesa mají dvojí konstrukci, vnější (ve vztahu k jiným slovním druhům: nepřechodnost, pasívum, zvratnost, medium, neosobnost) a vnitřní (čas, fázovost, vid). Sandmann také pojednává svým způsobem o aktuálním větném členění, jež se odlišuje od členění gramatického. Ve smyslu své teorie jde však dále než V. Mathesius a rozlišuje např. ve větě This poem is written by Longfellow podmět a přísudek 1. gramatický, 2. logický nebo psychologický, 3. ontologický. The poem je zde formálním (gramatickým) podmětem a logickým (psychologickým) přísudkem, Longfellow je ontologickým podmětem.

Sandmannova kniha je svou nejrozsáhlejší částí o »reprezentaci« vlastně teorií významové struktury jazyka. Tyto části by mohly být užitečné našim sémantikům a onomasiologům, popřípadě i těm lingvistům, kteří slovní druhy vymezují syntakticky. Tvary a jejich spojení Sandmanna nezajímají a jsou v knize v pozadí. Příklady jsou brány hlavně z angličtiny, němčiny a franštiny, někde z ruštiny.

Kniha, která je filosofickým a psychologickým pojednáním, lingvistovi ne vždy snadno srozumitelným, obsahuje mnoho neobvyklých termínů. Nesporný její klad je v tom, že se snaží soustavně prozkoumávat ty (nelingvistické) jevy, jež doprovázejí a podmiňují jazyk. Autor je poučen o teoriích znaku a významu u jiných badatelů. Do značné míry je přebírá a syntetizuje. Záporným rysem knihy je to, že autor ústřední problém podmětu a přísudku vlastně nově a jednoznačně nevyřešil, třebaže [292]se snažil ukázat jej v celém souboru mnohostranných vztahů. Jeho teorie není prosta nedůsledností, počítá s logikou a psychologií v pojetí značně tradičním.

V knize je řada poznámek s platností obecně jazykovědnou. Tak se tu např. doplňuje popis znaku: Znak je cokoli, co je přístupno našim smyslům, co zastupuje, co má určitý význam (46, 50—51); je umělý, arbitrární, konvenční a záměrný. Od znaků odlišuje autor symptomy (např. přílet stěhovavého ptactva ohlašuje příchod jara), jež nemají »vysílatele« a nejsou vysílány záměrně. Interpretují-li je lidé, jsou jen neúmyslnými přírodními znaky. Kromě toho rozeznává autor diakritika, rovněž arbitrární a velmi snadno přesunovatelná, jež vybírají, izolují věc (význam), aniž ji svou formou prozrazují. Jejich význam není pozitivní. Např. uzel na kapesníku znamená dnes to, zítra ono. Zvláštností symbolu je jeho »analogická reference« (53): kříž jako symbol křesťanství se podobá kříži, na němž zemřel Kristus.

Četba Sandmannovy knihy, v zásadě funkční, třebas ne vždy přesvědčivé a jasné, může v kritickém odstupu dát našim lingvistům mnoho podnětů k přemýšlení o základních pojmech syntaxe, významosloví a o složitém vztahu jazyka a myšlení.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 4, pp. 290-292

Previous Jan Šabršula: Cesta k sociologii jazyka u francouzského marxisty

Next Pavel Novák: O historický přístup k jazyku