K otázce spisovnosti větně fonetických prvků, zejména intonace

Milan Romportl

[Articles]

(pdf)

О литературной норме фонетики предложения, в частности интонации / La norme littéraire de la phonétique de la phrase, surtout de l’intonation

1. Principy, podle nichž je normována spisovná výslovnost, se v jednotlivých jazycích liší. Přesto by bylo možno jisté zásady pokládat za obecné nebo alespoň za nejrozšířenější. Domnívám se, že za jednu z těchto základních obecných zásad je možno považovat onen princip, aby byla zjištěna a stanovena především spisovná zvuková podoba (výslovnost) oněch zvukových prvků, které slouží výstavbě slabik a slov (popř. slovních tvarů), tedy především výslovnost realizací členů fonologického (přesněji fonematického) systému jazyka.

Nejde však pouze o zjištění a stanovení normy výslovnosti základních variant jednotlivých členů systému, nýbrž často se v různých jazycích stanoví také výslovnost jiných, např. pozičně podmíněných variant. Tak např. existuje v češtině kromě spisovné výslovnosti základní alveolární varianty fonému n také spisovná výslovnost jeho poziční zadopatrové varianty před velárními okluzívami, v němčině podobně výslovnost obou variant fonému ch (označovaných Ich-Laut a Ach-Laut), v ruštině nejen norma výslovnosti obou variant vokalického fonému i (tedy i a y), ale do jisté míry i dalších pozičně podmíněných obměn dalších vokálů v sousedství různých konsonantů apod.

Zvuková podoba všech prvků využívaných ve zmíněných rovinách není však obecně normována stejnou měrou. Je jasné, že jádro celého souboru výslovnostních norem tvoří v jazycích norma fonetické podoby hlásek, zásad jejich uchovávání nebo jejich obměn v hláskových kombinacích. Daleko méně často — a rozhodně nikoli obecně — je ustálena norma tzv. prozodických vlastností (jimiž zde rozumím hlavně kvantitu, přízvuk tzv. dynamický i tónový apod.). Pokud k ustálení spisovné podoby těchto prvků dochází, pak téměř bez výjimky pouze tam, kde jsou tyto prozodické vlastnosti v jazyce funkční, a především, je-li jich využito ve fonematické rovině. V tomto smyslu jsou funkční např. vokalická kvantita v češtině nebo v němčině, přízvuk v ruštině, intonace v srbocharvátštině nebo ve švédštině, nechceme-li již mluvit o tzv. tónových jazycích (jako je čínština). Tyto zvukové prostředky mají pak v oněch jazycích svou celkem normovanou formu. Tím nechci říci, že v jiných jazycích, v nichž tyto zvukové jevy nejsou nositeli fonematické funkce, nemůže existovat výjimečně i jejich výslovnostní norma. Tak např. v češtině, v níž není přízvuk prostředkem významotvorným, nýbrž pouze delimitativním, existuje spisovná norma přízvukování.

Pokud je výslovnostní norma těchto prozodických prvků v jazycích zjištěna a kodifikována, bývá tu obvykle vymezeno pouze použití těchto prvků, popř. jejich výskyt (např. v které slabice je třeba užít které formy které prozodické vlastnosti, tj. která slabika má být dlouhá, přízvučná apod.), zřídka se však stanoví fonetická podoba této vlastnosti.

[2]Tak např. se obvykle určuje v jazycích s funkční kvantitou, která slabika má být dlouhá a která krátká, nikoli však vždy, čím se odlišuje dlouhá od krátké (tj. jaký je poměr délky a krátkosti, zda tu jsou další průvodní vlastnosti, např. rozdíly v tónové výšce, popř. v průběhu, v hláskovém timbru apod., a jaké tyto průvodní vlastnosti jsou).[1] V jazycích s funkčním přízvukem se opět stanoví, na které slabice je umístěn přízvuk, obvykle však nikoli, zda je přízvuk charakterizován pouze silou přízvučné slabiky nebo zda je tu důležitý poměr síly přízvučné slabiky a slabik nepřízvučných, zda i zde jsou průvodní vlastnosti (kvantita, tónová výška, hláskový timbre). Analogicky v jazycích s tónovým přízvukem bychom pak mohli od kodifikace výslovnostní normy požadovat nejen určení, která slabika je přízvučná a která nepřízvučná, která přízvučná stoupavá a která klesavá, nýbrž i vymezení charakteru tohoto stoupání a klesání, popř. i s vytčením vlastností průvodních.

Avšak zvukové prvky se neúčastní v jazycích pouze výstavby nižších jednotek (slabik, slov, popř. přízvukových taktů), nýbrž ve značné míře i výstavby jednotek vyšších (kól, výpovědí apod.). Není v této souvislosti důležité, zda jako prostředek významotvorný, nebo např. pouze vymezující (delimitativní). Chci tu jen ukázat, že i realizace těchto prostředků má obvykle normovanou formu, třebas nebývá v jazycích dosud kodifikována.

Celkem je možno předpokládat, že ze čtyř vlastností zvuku (výšky, síly, barvy a trvání) v každé vyšší rovině se využívá oněch vlastností, kterých se nevyužívá jako vlastností jazykových prostředků v žádné z nižších rovin, resp. jichž se využívá v těch jejich složkách, jejichž použití se nekříží s využitím v rovinách nižších. Přitom se může ovšem těchto zvukových prostředků využívat v onom vyšším plánu, který bychom mohli souhrnně nazvat plánem větným nebo plánem souvislé řeči, několikerým způsobem, a to jako prostředků významového rozlišení (tj. mohou lišit např. druhy vět — jako nejčastěji melodie), jako prostředků delimitativních (mohou např. vymezovat kólon — jako pauza), nebo se mohou uplatnit jako prostředky vyjádření citového zabarvení (obvykle buď v rovině apelu nebo výrazu, např. některé obměny hláskového timbru).

Je pochopitelné, že změny a obměny hláskové barvy přicházejí ve vyšších rovinách celkem zřídka a výjimečně, neboť je jich využito nejvíce a obecně ve fonematickém plánu. Přesto i ony se občas vyskytnou, hlavně jako prostředky emocionální.

Uveďme příklad pro ilustraci: V češtině není labializace samohlásek fonologicky relevantní vlastností, využitou ve vokalickém systému, jako je tomu v němčině (tj. proti českým dvojicím samohláskových fonémů i-u, e-o, popř. í-ú, é-ó stojí v němčině vždy trojice i-ü-u, e-ö-o, resp. í-ũ-ú, é-õ-ó). Není tedy nemožné, aby výrazné labializace bylo užito jako prostředku k vyjádření emocionálního zabarvení, buď — s hlubokým tónem — při znázornění hněvu nebo odporu, popř. při intenzifikaci,[2] nebo — bez tohoto tónu — při mazlení. (Např. slovo včelička lze v mazlivé řeči pronést jako [fčölüčka].) Podle mého názoru nelze tohoto prostředku v němčině užít v té míře, neboť tu je silná interference s funkční labialitou, využitou ve fonematické rovině. (Např. německé slovo Biene nelze nikdy pronést jako [bũnə], neboť to je normální realizace slova Bühne.)

Zda a v jaké míře je využito i ostatních vlastností zvuku ve vyšších rovinách (tj.v rovině větné), závisí opět obvykle na jejich využití v rovině nebo v rovinách [3]nižších. Podle toho, která ze základních vlastností zvuku dominuje v kterém prostředku, mohli bychom tyto nejvýznamnější zvukové prostředky větně fonetické roztřídit do tří skupin, a to na prostředky (1) tónové, (2) dynamické, (3) kvantitativní.

Pod označením „tónové prostředky“ budeme rozumět takové prostředky, jež jsou především charakterizovány výškou hlasového tónu a jejími obměnami a jež se projevují hlavně v mluvní melodii. Plné uplatnění mohou najít tónové prostředky opět především v jazycích, v nichž není některá výšková složka funkční v nižších rovinách, tedy v jazycích nikoli tónových (jakými je např. čínština, vietnamština apod.) nebo v jazycích nikoli s tónovým přízvukem (jako je srbocharvátština, slovinština, švédština, norština, event. litevština, lotyština atp.). Avšak i v jazycích s tónovým přízvukem se uplatňuje melodie často jako prostředek výstavby věty (výpovědi) i prostředek významového odlišení jednotlivých druhů vět (vypovídací od tázací) a jejich ukončenosti nebo neukončenosti — zde hlavně onou částí tónového průběhu, kterého není využito v rovině fonematické, tj. nejčastěji sledem výšek (nebo průběhem výšky tónu) v slabikách nepřízvučných.

Ovšem ani jazyky netónové nevyužívají mluvní melodie v stejné míře jako jazykového prostředku. Závisí to na tom, v jaké míře je např. v jazyce určována platnost věty i jinými prostředky než zvukovými a jaká je hierarchie těchto prostředků zvukových (tj. hlavně melodie) a nezvukových (hlavně lexikálně gramatických).[3]

„Dynamickými prostředky“ rozumíme zde především rozložení a vzájemný poměr dynamických přízvuků ve výpovědi (popř. ve větném úseku) i celkový dynamický průběh ve výpovědi. Je, myslím, zcela zřejmé, že je tu nutno počítat s tzv. přízvukem slovním jako s daným faktem a že větná dynamika je vybudována na slovně dynamickém (nebo snad přesněji: taktově dynamickém) základu. Tak např. obměny umístění přízvuku v slově, pokud mají sloužit jako prostředek např. emocionálního zabarvení apod., jsou (spolu s obměnou síly i celé dynamické a ovšem i melodické linie věty) daleko spíše možné v jazycích s výrazně nefonematickým přízvukem (např. v češtině nebo v polštině) než v jazycích, kde je přízvuk slovní již alespoň v některých případech funkční (ačkoli mnohdy jen jako prostředek na přechodu mezi funkcí delimitativní a významotvornou, jako v němčině),[4] a ovšem ještě spíše než v jazycích s fonematickou funkcí přízvuku (např. v jazycích východoslovanských). Tím nechci říci, že v takovýchto jazycích nemůže — zejména v silně emfatických projevech — dojít rovněž k podobnému posunu přízvuku, avšak frekvence tohoto jevu je zde mnohem omezenější.

Pokud jde o prostředky typu kvantitativního, nerozumíme jimi pouze obměny trvání hlásek, nýbrž i ony další prostředky, které jsou charakterizovány jako hlavním rysem průběhem v čase nebo obměnami v časovém průběhu. Patří sem tedy také mluvní tempo a pauzy.

Mluvním tempem — jako jazykovým prostředkem — rozumíme obměny rychlosti uvnitř jedné promluvy (tedy tzv. tempo věcné, nikoli různost tzv. osobních temp). Pauza je sice charakterizována v protikladu ke všem ostatním zvuko[4]vým prostředkům jako absence zvuku, pro její klasifikaci je však nejdůležitější její trvání, i když jsme si vědomi, že není — jak by se na první pohled zdálo — faktorem jediným (viz níže).

Pokud jde o obměny trvání hlásek, uplatňují se obvykle daleko výrazněji jako větně fonetický prostředek teprve tehdy, není-li v jazyce již hlásková kvantita fonematická. Tak např. se obměn trvání samohlásek daleko více užívá ve větné fonetice v polštině, v níž je nefonologická vokalická kvantita, než např. v češtině nebo v němčině; v češtině pak ještě méně, neboť protiklad délky a krátkosti samohlásek se uplatňuje ve všech pozicích (s jistou tendencí k oslabení v poslední slabice), kdežto v němčině je v nepřízvučných slabikách velmi výrazně oslaben, např. v koncových otevřených nepřízvučných slabikách je naprosto zrušen.

Fonetická podstata těchto prvků zvukové stránky souvislé řeči (využitých většinou jako prostředky v některé z uvedených rovin) není vždy zcela jednoduchá. Proti staršímu názoru, že každý větně fonetický prvek (prostředek), podobně jako tzv. prozodické vlastnosti vůbec, je charakterizován jediným rysem, jedinou vlastností, jež je pak (je-li prvek jazykově funkční) rysem relevantním, je nám dnes zřejmo, že téměř každý z těchto větně fonetických prvků (prostředků) je charakterizován proti všem ostatním prvkům vždy celým souhrnem vlastností. Teprve celý souhrn vlastností tvoří relevantní rys, jímž se každý jednotlivý prostředek liší i od prostředků nejbližších.

Tak např. není pochyby o tom, že v češtině (a patrně i v dalších jazycích) není pauza jako prostředek členění určena vždy jen trváním absence zvuku, nýbrž i přítomností příznačného melodického tvaru (tj. podle Danešovy terminologie některým typem kadence), popř. kvantitativní obměnou koncové samohlásky. Nejsou vyloučeny případy, kdy v češtině absence zvuku (tj. pauza v tradičním slova smyslu) úplně schází, a přece je zde pauza vnímána a hodnocena jako pauza určité kategorie. Další složky tu nahrazují, suplují nepřítomnost zvuku. Ovšem přesto v hierarchii složek určujících pauzu je trvání absence zvuku pro pauzu vlastností první, ostatní jsou jí hierarchicky podřízeny.

Není ovšem opět naprosté shody mezi jednotlivými jazyky v tom, jaké je složení jednotlivých větně fonetických prostředků a jaká je v nich hierarchie složek, a to podobně jako již v rovinách nižších. Tak by bylo možno říci, že při hodnocení protikladu „přízvuk—nepřízvuk“ v češtině i v němčině je shodně hierarchicky nejvyšším rysem intenzita, do určité míry (podle jistých zásad ve vztahu k větné melodii) je průvodním rysem i tónová výška. Po mém soudu je tím v češtině obsah přízvuku vyčerpán, v němčině je však k tomu třeba přičíst i různost v timbru i kvantitě vokálů v přízvučných a nepřízvučných slabikách. Naproti poměrům v obou těchto jazycích je např. v ruštině obsah přízvuku vyjádřen intenzitou, kvantitou, značným rozdílem timbrovým a opět — a to výraznějším — rozdílem tónovým (projevujícím se v plném rozvinutí tónového průběhu v slabice přízvučné, v neplném v slabice nepřízvučné). Nejvyšší v hierarchii složek je tu opět síla (tj. velký silový rozdíl mezi přízvučnou a nepřízvučnou slabikou).[5] Přitom ve všech těchto třech jazycích je přízvuk označován za dynamický, silový.

 

[5]2. Přejděme však nyní k tomu, co má být ústředním problémem naší úvahy: Je možno hodnotit větně fonetické prvky z hlediska spisovnosti? Jestliže ano, které z těchto forem je třeba pokládat za spisovné a které nikoli? Je tu vůbec možno zjistit a stanovit ortoepickou normu?

Již dříve jsem se zmínil, že soudím, že také pro formy realizace větně fonetických prostředků existuje v jazycích norma, přestože dosud není obvykle kodifikována nebo se o její kodifikaci ani neuvažuje. Jsem přesvědčen, že nelze (po mém soudu v žádném jazyce, který má spisovnou formu) pokládat za plně spisovný takový projev, v němž by sice výslovnost hlásek a jejich kombinací odpovídala spisovné výslovnostní normě, který by však byl pronášen s intonací i s jinými dalšími zvukovými prostředky nesoucími např. výrazné rysy nářečního nebo snad vulgárního původu.

Obvykle je možno některé prvky označit bez velkých úvah a analýz za spisovné a jiné za nespisovné. Všeobecný souhlas tu bývá naprostý. Uveďme příklad z češtiny. Proneseme-li větu Přijde zítra odpoledne s klesavou intonací, je to prostá vypovídací věta bez jakéhokoli citového zabarvení. Chceme-li tuto větu změnit v otázku, zůstane stavba věty a slovosled stejný, změní se jen melodie, v níž tónový průběh v posledním přízvukovém taktu počínající slabikou přízvučnou (popř. slabikou před ní předcházející) je nejdůležitější (je nositelem funkce). V Praze však můžeme tuto otázku zaslechnout s trojí formou melodie (na slabikách -tra odpoledne?):

 

Není sporu o tom, že obě prvé dvě formy jsou spisovné, prvá snad méně častá a naprosto neutrální, druhá častější (zvláště v středních Čechách) a častěji užívaná i ve větách s citovým zabarvením. Naproti tomu forma třetí je nesporně nespisovná, třebas její frekvence (zvláště v řeči mládeže) je značná, ovšem v nespisovných projevech. Její přenesení do projevu jinak spisovného působí jeho stylistické snížení.[6]

Také v tom nejsou poměry v jednotlivých jazycích shodné. Srovnáme-li např. situaci v němčině se situací v češtině, je v němčině značně složitější. Rozdíly mezi nářečími jsou tu i po stránce intonační značně velké a projevují se ovšem i ve spisovných projevech. Avšak i zde — jak ukázal především von Essen[7] — je možno dojít k závěru, že i pro němčinu existuje jistý základní, spisovný intonační úzus. Nebál bych se prohlásit, že i v němčině existuje celý spisovný intonační systém.

Mnohdy však nelze vystačit s metodou obecného souhlasu. Existují vůbec obecná kritéria pro určení, které formy kterých zvukových prostředků jsou spisovné a které nikoli? Také tentokrát je třeba zdůraznit, že v každém jazyce je situace poněkud jiná, avšak zásada, že bude třeba vyjít od úzu a že je třeba jednotlivé formy, jež se v něm vyskytnou, hodnotit a třídit, bude zásadou téměř obecně použitelnou.

[6]Budeme-li každou formu, např. melodickou, která se vyskytne v mluveném projevu, hodnotit podle toho, (a) je-li pro všechny uživatele spisovného jazyka jednoznačná, (b) není-li částí uživatelů hodnocena jako nářeční nebo jinak nespisovná, můžeme eliminací forem nejednoznačných a nářečních izolovat skupinu forem, které obvykle tvoří základ systému a jež můžeme pokládat za spisovné.

Není vyloučeno, že tento základ spisovných zvukových prostředků nebude prost dublet. Může se stát, že pro tutéž funkci zde mohou zůstat dvě varianty některého větně fonetického prostředku, např. intonace. Každé z nich může se např. užívat jen v určité oblasti, obě jsou však všemi uživateli hodnoceny shodně, se shodnou funkcí a bez místního zabarvení.

Tak např. i ona prvá melodická forma otázky (viz výše) má v češtině zhruba dvě varianty, prvou, v uvedené formě zastoupenou spíše v Čechách, druhou, s výraznějším stoupáním v posledních slabikách, na Moravě.[8] Obě varianty se však jednoznačně chápou jako spisovné se stejnou funkcí po celém jazykovém území.

Mohl by nastat i výjimečný případ, kdy bychom touto eliminační metodou vyloučili postupně veškeré větně fonetické, resp. intonační prvky. Bylo by to v takovém případě, kdyby existovaly v jazyce takové dva intonační systémy, které nejsou v podstatě založeny na jednom základním vztahu melodiky a dynamiky, nýbrž stojí proti sobě téměř v protikladu.

Mám na mysli asi takový případ, jaký by mohl nastat při řešení naší otázky eliminační metodou v němčině, kdybychom přijímali za rovnocenné dva intonační typy, tzv. švábský (resp. allemanský) a ostatní německý (resp. dolnoněmecký). Kdyby se oba typy důsledně uplatňovaly ve spisovných projevech, pak bychom vylučovací metodou podle vytčených zásad došli patrně k naprostému vyloučení všech melodických forem a žádnou z nich bychom tedy nemohli pokládat za spisovnou. V takovémto případě by bylo nutno počítat s dvěma paralelními spisovnými intonačními systémy, vymezit jejich hranice a uvnitř obou pak podle vytčených zásad zjistit neutrální a spisovné formy jejich realizace.

Domnívám se však, že ani v němčině nedošlo k tomuto případu, že právě naopak jako spisovný se rozšířil onen spíše dolnoněmecký úzus (se základním vztahem v neutrální výpovědi „přízvučná : vysoká“ a „nepřízvučná : nízká“), kdežto opačná tendence („přízvučná : nízká“, „nepřízvučná : vysoká“), snad v základě platná v tzv. typu švábském, hodnotí se jako nářeční, a tedy již v podstatě nespisovná.

 

3. Vyšli jsme při odhalování spisovnosti větně fonetických prvků z takového předpokladu, že základní formy, které tvoří základ systému a které jsou pak i normou jejich fonetické podoby, jsou obvykle obsaženy v úzu všech uživatelů spisovného jazyka. Ony formy nebo alespoň většina oněch forem, jež nenesou charakter spisovnosti, jsou obvykle obsaženy v úzu každého uživatele spisovného jazyka navíc. Za tohoto předpokladu by kodifikace výslovnostní normy větných zvukových prostředků (v tom hlavně intonačních) znamenala především vytčení spisovných prvků a zákaz, výzvu k pomíjení prvků nespisovných.

Tak zcela jednoduchá však situace není. Nemluvíme zde o onom zmíněném možném krajním případu, jaký by nastal při existenci zcela odchylného intonačního systému v některé části jazykového území (viz výše), kdy uživatelé odchylného systému by musili zvládat v podstatě všechny intonační formy spi[7]sovné nebo — což by mohlo být ještě obtížnější — koordinovat tvarově příbuzné nebo totožné formy vlastního lokálního (nářečního) úzu s odlišnou jejich funkcí ve spisovném jazyce. Avšak i jinde nastanou případy, že ve vlastním úzu nebude vždy k dispozici forma odpovídající tvarem ani funkcí formě spisovné. Zde bude na místě otázka, jakým způsobem zachytit např. melodické formy tak, aby bylo budoucímu uživateli jednoznačně jasno, jaká je forma a užití kterého zvukového prostředku.

Dospěli jsme k otázce záznamu, fixace větně fonetických prvků. Jsme-li odkázáni na psaný text, zužuje se problém, jak bychom mohli říci, na otázku větně fonetické transkripce, analogické fonetické transkripci hláskové. Základem záznamu by tu byl jistě slovní popis, výklad, pro zachycení jednotlivých forem by však byl nutný nějaký „transkripční“ systém. Je nepochybné, že možnost volby pokud možno nejjednodušší soustavy je dána poměry v daném jazyce.

Tam, kde bude např. při intonaci možno počítat pouze se čtyřmi relativními tónovými výškami a jejich vzájemnou kombinací jako s jazykovými prostředky, bude možno užít např. Pikova číselného systému,[9] kde však může být relevantním rysem již pohyb tónu v slabice (tj. stoupavost nebo klesavost), popř. i průběh tohoto pohybu (tzv. konkávnost nebo konvexnost). Tato transkripce nevystačí a je třeba použít alespoň schematického znázornění čarami v osnově označující hlasové oblasti. Jistě by tu nebylo bez užitku pokusit se o jisté sjednocení i v měřítku mezinárodním.

Bude-li se kodifikovat výslovnostní norma větných zvukových prostředků, nebylo by bez významu uvažovat i o možnosti doprovodného zvukového záznamu (na desce, na pásku). Musely by zde být zachyceny jak elementární typy všech větně fonetických prostředků, tak jisté ukázky jejich užití v kontextu. Nepokládal bych však tento záznam za jediné možné řešení, naopak se domnívám, že by ho mohlo být plně využito teprve v kombinaci se slovním popisem a rozborem i grafickým (popř. jiným) přepisem. Teprve tehdy se může stát takovýto záznam plně použitelným pro všechny uživatele. Jak je zřejmo, naprosto nejsem skeptický k možnostem kodifikace výslovnosti těchto zvukových prostředků ani k možnosti jejich fixace.

4. Dříve, než se pokusím o shrnutí, chtěl bych se ještě stručně zmínit o otázce spisovné intonace při recitaci a v jevištní výslovnosti. Není jistě třeba jmenovat výslovně některou z mnoha příruček scénické řeči, v nichž se prohlašuje intonace za něco tajuplného, za něco, co je diktováno jen duševním stavem recitátora, herce, mluvčího vůbec, za něco nenormovatelného. Z našich výkladů je jistě zřejmé, že zvukové prostředky souvislé řeči, mezi nimi na předním místě intonace, tvoří téměř ve všech jazycích systém, jehož členy jsou jazykovými prostředky.

Na intonaci není nic tajuplného, stejně jako na výslovnosti hlásek. Není pochyby o tom, že intonace obráží za určitých okolností i duševní stavy mluvčího, resp. na jevišti osoby představované hercem. Avšak i zde existují jisté zákonitosti, víceméně pevné, jimiž se intonace jako prostředek vyjádření (např. emoce) řídí. Je tedy nutné i pro herce a recitátora poznat intonační systém jazyka a dovést z jeho prostředků volit ty, jež daným potřebám odpovídají.

Není pochyby, že mezi těmito prostředky budou moci být i takové, jež nejsou spisovné. Je-li jich — s jistým omezením — užito jako záměrných, funkčních odchylek od spisovné normy, je třeba je přijmout jako důležité prostředky hereckého umění. Plně se však mohou uplatnit — podobně jako jiné výslovnostní odchylky od spisovné normy — teprve na pozadí neutrální výslovnostní normy větných zvukových prostředků.

 

[8]Na závěr ještě stručně shrneme hlavní teze. Ve většině jazyků existuje norma spisovné výslovnosti větných zvukových prostředků, tj. hlavně mluvní melodie, dynamiky, způsobu členění pauzami, do značné míry i tempa. Projev pronesený se zvukovou podobou odchylnou od spisovné tím obvykle ztrácí svůj spisovný charakter. Tato norma není prozatím kodifikována, avšak její kodifikace v zásadě možná je.

Větně fonetické jevy jsou obvykle jazykovými prostředky. I když jejich funkce může být v jednotlivých jazycích různá, je možno říci, že důležitou úlohu plní jak v rovině významové (zobrazení), a to zejména intonace, tak v rovinách apelu i výrazu. Tyto zvukové prostředky tvoří velmi často systém. V jevištní výslovnosti mohou sloužit odchylky od základu systému jako herecké charakterizační prostředky.

 

R é s u m é

К ВОПРОСУ О ЛИТЕРАТУРНОЙ НОРМЕ ФОНЕТИКИ ПРЕДЛОЖЕНИЯ

В большинстве языков существует норма литературного произношения звуковых средств предложения, т. е. главным образом мелодии речи, динамики, способа расчленения паузами, в значительной степени и темпа. Акт речи, фонетический образ которого отклоняется от литературной нормы, теряет обычно вследствие этого свой литературный характер.

Эти нормы пока не кодифицированы, но их кодификация в принципе возможна.

Фонетические явления предложения обыкновенно являются языковыми средствами. Хотя их функция в разных языках может быть различной, можно сказать, что они играют важную роль не толко в плоскости значения (изображения), в частности интонация, но и в плоскостях эмоциональности и выразительности. Эти звуковые средства очень часто образуют систему.

В сценическом произношении отклонения от литературной нормы могут служить средством характеристики.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 1, pp. 1-8

Previous Ivan Lutterer: Pokus o onomastický časopis v ČSSR

Next Emanuel Michálek: O jazykových otázkách v dílech českých národních humanistů