K studiu českých lidových názvů malých zvířat (Nářeční názvy dešťovky /rod Lumbricus/ a sémantický vývoj výrazů žížala - žoužel)

Slavomír Utěšený

[Articles]

(pdf)

Etude des dénominations populaires des petits animaux en tchèque (dénominations dialectales de l’ombric (espèce Lumbricus) et l’évalution sémantique des termes žížala — žoužel)

V tomto článku chceme demonstrovat aspoň na zlomku materiálu — proti vžitému, avšak nedosti podloženému přesvědčení o značné lexikální nivelizovanosti našich dialektů —, jak velké je dosud bohatství nářeční slovní zásoby, zachycené v anketách dialektologického oddělení ÚJČ v letech 1955—1960.[1] Zároveň chceme naznačit nové a často netušené obzory, které se takovým jazykově ze[15]měpisným studiem slovníku otevírají pro široce pojatou srovnávací lexikologii a pro kulturní a sociální historii od pradávné minulosti k dnešku.[2]

Jazykově zeměpisné studium slovníku, které má nejbohatší tradici v zemích románských a které se po druhé světové válce slibně rozvíjí i v jazycích germánských — zvl. v souvislosti s Mitzkovým vydáváním díla Der deutsche Wortatlas[3] — pěstují v slovanském světě zatím především Poláci. S průkopnickou prací tu započal už za první světové války K. Nitsch studií Z geografii wyrazów polskich (Rocznik slawistyczny 8, 1918, 60—148). Věnoval v ní vcelku stejnou pozornost slovníku přírodních jevů (názvy zvířat) i lidských výtvorů (názvy částí domu) a stejně postupoval i v pracích dalších — příznačný je z tohoto hlediska i obsah I. dílu Malého atlasu gwar polskich, Krakov 1957.[4] Naproti tomu u nás se této disciplíně věnoval více jen V. Vážný, zejména v řadě příspěvků o slovenských názvech zoologických, jež vyvrcholily dílem O jménech motýlů v slovenských nářečích (Bratislava 1955). O novější anketový materiál Atlasu slovenských nářečí opřel svůj pozoruhodný rozbor Názvy rastliny Ribes grossularia v slovenských nárečiach J. Štolc (ve sb. Jazykovedné štúdie II, Bratislava 1957; srov. SaS 21, 1960, 67) a podobně v menších příspěvcích A. Habovštiak. Už dříve rozebral několik lexikálních izoglos tohoto druhu pro Moravu J. Bělič (Izoglosa „pšenice“ - „žito“, VVM 2, 1947, 122 a 204); z vlastních Čech však dosud nebyla publikována žádná práce tohoto druhu. K podobným rozsáhlejším studiím, jež ostatně stále zůstávají spíše jen desideratem po celém světě,[5] je totiž potřebí široké materiálové základny, která se vytváří soustavným sběrem často po celé desítky let.

Právě jako u článku o českých názvech „netopýra“, v němž jsme chtěli dovodit výraznou paralelnost pojmenovávacích procesů na západoslovanském území,[6] není ani volba našeho dnešního tématu náhodná: dá se na něm totiž přímo exemplárně prokázat řada zákonitostí sémantického vývoje a výrazové proměnlivosti uvnitř jednoho z nejlabilnějších významových polí ve výrazně variabilním okruhu názvů malých zvířat.[7] Obojí tato volba byla ovšem spoluurčena i dosavadní tradicí našeho zeměpisu slov, jehož metodika byla zatím propracována jen v okruhu názvů přírodních. Není tu zapotřebí počítat s proměnlivostí [16]označovaných předmětů, a jde tu tedy v podstatě jen o variabilitu pojmově jazykovou, nikoli pojmově věcnou; naproti tomu názvy z oblasti kulturní je třeba bezpodmínečně studovat zároveň s chápáním skutečnosti, k níž se vztahují, tedy zejména též z hlediska ideologického a etnografického.[8]

I v případě, že se omezíme jen na studium variability jazykové, můžeme zeměpis slov chápat dvojím způsobem: buď čistě dialektologicky (zde pak bude představovat jeden z ústředních problémů studium vztahu územní diferenciace slovníku k základním nářečním oblastem, vymezeným zpravidla především podle kritérií hláskových), nebo šíře jako jednu ze složek studia slovní zásoby daného jazyka nebo jazykové skupiny, především v aspektu vývojovém.[9]

Podobně jako ostatní nářeční jevy i nářeční slovní zásoba jednak zachovává řadu starších vývojových stadií (a jeví se jako soubor podnes živých archaismů), jednak obsahuje nejrozmanitější obměny, vzniklé především interakcí různosměrných vývojových procesů, které probíhaly v územním rámci daného jazykového společenství, popř. i v rámci ještě širším (a jeví se tak jako soubor vlastních dialektických inovací).[10] Pokud se obojí tyto diference zachovaly v nářečních různotvarech až po naše dny, může tu jazykový zeměpis vydatně pomáhat jazykové historii, ba u jazyků bez delší písemné tradice ji musí přímo nahrazovat.

Spor o hranice zeměpisné metody v historické dialektologii, jenž byl zčásti vyvolán radikalismem a jednostranností nastupující jazykově zeměpisné školy a jenž se ještě nedávno ozval např. v polemice Taszyckého s Nitschem,[11] zakládá se namnoze na nedorozumění: ani „filologická“ metoda, pracující s doklady v starých textech, ani „lingvistická“, tj. v podstatě jazykově zeměpisná metoda pracující rozvrstvením údajů v dnešních nářečích,[12] nemohou samy [17]o sobě všechno vyřešit; teprve jejich sepětím vzniká reálnější obraz jazykového vývoje v celku i v jednotlivostech.

Naše stať se opírá především o výsledky mapování 453 vybraných odpovědí na dvě otázky Slovníkového dotazníku pro nářečí českého jazyka I, a to ot. X 1: Znáte u vás výrazy žoužel (žóžela) a pluháctvo? a X 2: Jak se u vás nazývá dešťovka? Na základě těchto údajů se pokusíme osvětlit hlavní souvislosti, které během staletí působily na významové přesuny a formální obměny názvů pro našeho nejběžnějšího červa, kterému bylo nakonec přisouzeno jméno označující původně celou skupinu drobných zvířat, tj. vší žoužele dohromady.

Jako u většiny malých zvířat je patrná i v pojmenování červa dešťovky a ve významovém rozsahu jednotlivých těchto názvů, především výrazu žížala - žoužel, značná proměnlivost plynoucí z nezřetelného ohraničení a rozčlenění celého tohoto významového pole.[13] Změny a rozlišování významu i formy probíhají tu jak po ose metaforické, tak po ose metonymické, a jsou do značné míry spjaty s přesuny v odborné i neodborné klasifikaci jednak uvnitř kmene červů, jednak ve vztahu tohoto kmene k ostatním drobným živočichům.[14] Od počátku tu docházelo k četným projevům polysémie (hlíst zemní - střevní) i synonymie (hlísta - dešťovka - žížala), jež se ovšem v rovině tradičních nářečí projevuje jen druhotně, jako vztah nadřazené obecnější podoby k formě místní — jinak tu jde spíše jen o vzájemně se vylučující územně rozlišená tautonyma.[15] Mezi synonymy, tautonymy i výrazy polysémními docházívá pak k formálním i významovým kontaminacím (hlíšťe × hlemejžď > hlejžďe // hlemejžďe)[16] a řada významových přesunů je tu dána i polaritou specifikující a zařazující funkce pojmenování (červ vůbec — červ „dešťovka“), která se projevuje nejzřetelněji právě u těch výrazů, jež jsou součástí hierarchických celků, tedy také v nomenklatuře druhů a odrůd živé přírody.

Bylo by proto zajímavé probrat i přesuny ve vlastní přírodovědné klasifikaci nižších druhů, s nimiž jsou takové záměny těsně spjaty. To ovšem lze splnit jen v náznaku. Pokud jde o dešťovku, nejčastějšího našeho řídkoštětinatého červa z podkmene kroužkovců (řád Neoligochaeta, čeleď Lumbricidae), vyskytuje se v ČSSR celkem v 19 druzích, řazených do 5 rodů, z nichž nejznámější je rod Lumbricus a v něm druh Lumbricus terrestris L. — dešťovka zemní.[17] Některé [18]z těchto druhů rozlišuje i lidová terminologie. Zvlášť podrobně tak své „červy“ rozeznávají rybáři, kteří „chytají na žížaly (rousnice, kamenáče, červené šťovky a hnojné červy) nebo na bílé červy“ (Lidové noviny, 1937).

I v minulosti znali rybáři pro své návnady řadu druhů, které by se dnes daly ovšem jen těžko určit (srov. Jungmann, V 861).[18] Rybářům vůbec lze přičíst řadu zvláštností u názvů dešťovky, zvláště u výrazů červ a šťovka (viz níže). Jinak se ovšem prostý člověk bližším určováním červů nezabýval ani nezabývá a vedle červa vůbec rozeznává hlavně různé žížaly (větší zemní červy), škrkavky (větší červy cizopasné), roupy (svědivé cizopasné červíky) a pijavky, jichž se užívalo k sázení baněk. K červům přiřazuje i většinu larev, někdy zcela nečervího tvaru (místy je i ponrava známa jako chroustí červ). Odtud plyne i celkový stav v nářečích, jejž charakterizuje Bartoš (96) pro Moravu takto: „hlísta — většinou zemní i střevní, těmto zde onde »škrkavky« říkají, oněm »červi«.“ Než i přírodopisy tu dříve klasifikovaly pouhými přívlastky a dělily např. hlísty na zemské, člověčí a hovadní (srov. ještě Bartolomeides, Historie přirození, 1798).

Podobná hrubá dělítka jako u červů se uplatňují u drobnějších živočichů vůbec, zvláště pokud jde o jejich seskupování ve větší celky. Zde se vlastně kromě základních široce pojatých skupinových druhů červů, hlístů, brouků, motýlů, můr, ale i hadů, žab, myší, ještěrek apod. nevytvářely obecnější kategorie, leda jen zcela nevyhraněné. Tak např. vznikala označení jako hmyzové (u Klareta sg. hmiza), (země)plazové a všeobjímající žížalové či žížaly, které se členívaly na žížaly létavé (volatilia) a plazivé či lezoucí (repentia, reptilia). Žížaly — jako kolektivum též žoužel — neměly ovšem nikdy, stejně jako jiná taková hromadná označení, např. havěť, chamraď, neřád, plevel, nář. pluhactvo, chrobaňa, něm. Ungeziefer aj., přesnější klasifikační smysl, nýbrž vyjadřovaly pouze široký a vágní negativní pojem, spojovaný zpravidla s pocity ošklivosti, popř. i bázně a pohrdání vůči těmto „nečistým“ zvířatům.[19] V říši živočišné se někdy tento okruh rozšiřoval i na velké šelmy, přenášel se dále pro pohrdavé hodnocení lidských jedinců i skupin, až nakonec mohl znamenat něco špatného vůbec. Na druhé straně se ovšem názvu žížala užívalo v konkrétních případech pro zařazení některých drobných živočichů častěji (např: nějaká žížala ‚komár‘) a tudy také vedla cesta k významové specializaci žížala ‚dešťovka‘.

 

A. Část jazykově zeměpisná

Před detailnější rekonstrukcí cesty od červa k žouželi a žížale podáme zde (I) charakteristiku všech dochovaných nářečních názvů dešťovky a (II) přehled významů slova žoužel v moravských nářečích. Podle významových a for-

[19]

 

[20]málních hledisek člení se tyto názvy do 6 skupin, jež zpravidla vytvářejí i souvislé okruhy zeměpisné. Jsou to: žížala; červ — červík, chrobák; hlíst — hlísta; hlíšťe; dešťovka — šťofka; ščór, hádě apod. — Nejrozšířenější a v tomto významu nejmladší výraz žížala probereme až na konec a v navázání na něj pak i významy slova žoužel — jinak se přidržíme uvedeného pořadí.

I. České nářeční názvy dešťovky. 1. červ, čever, červík. S názvy tohoto druhu, které podobně jako výrazy typu hlísta — hlíšťe nespecifikují druh červa, setkáváme se především na okrajích českého území, a to (kromě úseku manětínského v záp. Čechách) v jv. Čechách a na záp. Moravě, zhruba v prostoru Č. Krumlov — Kamenice n. L. — Havl. Brod — Nové Město na Mor. — Velká Bíteš — Brno — Židlochovice. Zatímco na východě, zvl. ve středu Českomor. vrchoviny, toto území se patrně spíše rozšiřovalo na úkor starší hlísty,[20] ustupuje dnes jednoznačně české žížale na západě, popř. i střčes. šťofce na severu u Tábora poměrně velmi rychle. Pokud se pak červ ‚žížala‘ vyskytne i jinde na českém území, je třeba to přičíst na vrub rybářům, v jejichž slangu vedle šťofky celkem dominuje.

Vedle základní formy červ je v Orlických horách i menší území s přesmyklou a vokalizovanou podobou čever — tento výraz zde však obvykle neoznačuje dešťovku. Na záp. Chodsku byl červ zase diferencován specializující příponou -ík v podobu červík, s níž se setkáme i na protilehlém vých. okraji českého jazykového území v okolí Val. Klobouk a na oblasti Kopanic. (Tento výraz je znám i dále na východ, zejména v nářečích středoslovenských.)[21]

 

2a. hlísta, hlíst, chlísta, lísta, (h)lésta. Tyto obměny navazující na psl. *glista[22] zaujímají dnes převážnou část Moravy a Slezska s výjimkou jihozápadu s výrazem červ a krajního jihovýchodu s výrazy červík a chrobák. Na východ od čáry Štíty — Polička — Bystřice n. P. — Tišnov — Slavkov — Hustopeče až k čáře Nový Jičín — Kelč — Gottwaldov — Uherský Brod — Veselí n. M., stejně tak i na sever od čáry Příbor — Rožnov — Bílá je dnes v nářečí výraz hlísta ve svých obměnách skoro výhradní a souvisí pak dále k severovýchodu s pol. glista//gliszcz a k jihozápadu se zápslov. hlista. Významově prodělal tento výraz podobnou specializaci jako český červ, na rozdíl od něho však prošel četnými obměnami formálními. Často se tu objevovalo i mask. hlíst (to dosud na Pelhřimovsku jako chlíst) a podoba hlísť, odpovídající pol. gliszcz [srov. u Klareta (Glos 597) hlisscz a u Veleslavína (Silva 411) hlíšť zemský], kterou můžeme předpokládat zvlášť pro oblast výchčes., kde ovšem podlehla četným dalším obměnám (viz níže 2b). Sama podoba hlísta doznala i četné nepravidelné obměny hláskové. Tak na sevzáp. okraji jejího rozšíření jsou časté podoby s ch-, které mohly vznikat buď expresívně nebo oslabením artikulace počátečního h-. Vedle pelhřimovské, humpolecké, poličské a starší polenské chlísty je tu zábřežská chlésta, českotřebovský chlemák a podoby jako chlejžďe, chlemejžď žijí i dále na severozápad směrem k Náchodu. Na Malé Hané, ale i jinde ve středu Moravy docházívá pak vůbec k ztrátě počátečního h-, a máme tu tedy podoby lista, lésta. [21]Konečně v podobách hlésta, chlésta, lésta se projevuje rozšíření í v é po l a v dolských nářečích se setkáme i s diftongizovaným tvarem hlejsta.

 

2b. hlíšťe — štíhle — klíšťě; hlejšťe — hlejžďe — chlemejžďe; chlemák. Všechny tyto podoby žijí ve vých. Čechách, zhruba na východ od čáry Hořice — Přelouč —Nasavrky — Hlinsko. Vedle hláskových obměn prodělal tu výraz hlísta či spíše hlíšť řadu formálních obměn spojených s adideací, tj. připodobněním k jiným obdobně znícím výrazům ne vždy právě příbuzného obsahu. Východiskem všech těchto obměn byla asi podoba hlíšťe, doložená častěji z 19. stol.[23] a v našem materiále aspoň ojediněle na Jaroměřsku. Vznikla patrně jako podoba expresívní přeřazením základu hlíšt//hlíšť ke jménům mláďat a malých tvorů, které rozšiřují původní okruh vzoru kuře, jako např. žába — žábě, pes — psíče.

Mnohem víc je však v dnešních výchčes. nářečích rozšířena řada dalších obměn této podoby. Tak o znak štíhlosti našeho tvora se významově opřela přesmyčka hlíšťe — šťíhle, jež je známa na malém území na horním Labi od Hořic k Hradci Králové. V literatuře ji zaznamenal jedině Machek (a správně ji vyložil). Bez zeměpisné souvislosti s výrazem hlíšťe by se šťíhle patrně spíše vykládalo jako rozšíření či přenesení významu hotového slova šťíhle ‚malá ryba, zvl. štika‘, s jehož vlivem ostatně musíme počítat v každém případě.

Významově dalekosáhlejší je přechod podoby hlíšťe v klíšťe, který se provedl v oblasti na jih od Labe k Železným horám s centrem na Chrudimsku, přibližně v trojúhelníku Přelouč — Holice — Hlinsko. Na stejném území se přitom pravé klíště (Ixodes) jmenuje piják, leč ani jinak by jistě nemohlo docházet k věcnému matení obou živočichů. Podoba klíšťe tu vznikla čistě jen druhotnou etymologizací izolované podoby hlíšťe, při čemž došlo pouze ke změně variabilní první souhlásky.

U dalších výchčes. názvů dešťovky musíme vycházet z diftongizované podoby hlejšťe, která se dosud zachovala zároveň se znělou paralelou hlejžď(e) na území od Hradce Králové k Dobrušce a Rychnovu n. Kn. „Znělá“ podoba tu vznikla nejspíš připojením k výrazům hlemejžď, hlemejžďe, chlemejždě, s nimiž se také vskutku na okrajích území od Hronova k Žamberku prolíná a mate. Protože je však pravý hlemýžď znám po Čechách a na většině Moravy jako šnek a hlemýžď je v protikladu k výrazům slimák, plž slovo povýtce spisovné, není divu, že na Náchodsku a pod Orlickými horami mohlo dojít ke kontaminaci hlejšťe × hlemejžď → hlejžďe//hlemejžďe a že všechny tyto výrazy mohou označovat dešťovku. A konečně na Divoké Orlici od Č. Třebové k Chocni vznikla v navázání na podobu chlemejžď ještě další obměna, silně expresívní chlemák.

 

3. šťofka, šťova. V střed. Čechách, a to především v jejich jihozáp. části, asi v čtyřúhelníku Nové Strašecí — Rokycany — Milevsko — Benešov, ukazuje naše mapka uzavřené území s podobou šťofka. Na Plzeňsku navazuje na toto území malý okruh s výrazem šťova, který vychází z představy, jako by základní znění šťofka byly zdrobnělinou. Oba tyto výrazy působí na první pohled jako slangové expresívní zkrácení spisovného názvu dešťovka a v nové době vskutku zvláště šťofka žije především v rybářském slangu. Avšak na zač. 19. stol. máme vedle výrazů dešťovka a šťovka doloženo i psaní dšťovka (Jungmann I, 360) a půjde tu opatrně o regulérní starší odvozeninu od slovesa dštíti (srov. i pol. dżdżow[22]nica). Spisovný termín dešťovka však dnes v nářečí vůbec v této podobě nežije a je otázka, zda vůbec kdy v lidu žil. Sotva se dá zatím definitně řešit otázka, zda jde o výraz utvořený jako kalk podle něm. Regenwurm, tj. ‚dešťový červ‘, nebo o původní výraz domácí. Pro starou češtinu, stejně tak jako dnes pro moravská nářečí, můžeme slovo dešťovka (u Jungmanna též dešťovnice) uvést jen ve významu ‚dešťová voda‘.

Pravděpodobněji kalkem je příbuzný výraz rousnice, utvořený nejspíše podle vzoru něm. Taumade. Ten je v našem výběrovém materiálu zastoupen jako ekvivalent dešťovky jen dvakrát ze střed. Čech. Rybáři tak ovšem zpravidla označují jen zvlášť tlusté a dlouhé druhy dešťovek. Kromě toho zaznamenala anketa z Českokrumlovska též zřetelně motivovaný název nočňák.[24]

 

4. háďe, ščór, chrobák apod. Do této skupiny lze zařadit ty názvy dešťovky, které se stýkají s označením jiných zvířecích druhů, přičemž na rozdíl od skupiny 2b nemohl být východiskem takových pojmenování hláskový sklad původního názvu. Bez výhrad to platí o jihočeskem ojedinělém výrazu háďe[25] z Prachaticka a o severozábřežském výrazu ščór, který je patrně reliktem dřívější širší oblasti. Podoby jako ščór, ščur, šťir mají neobyčejně pestrý významový rejstřík; označují na různých místech Moravy a Slezska buď nějakého červa, nebo škvora, krtonožku, vodomila, mloka, ještěrku, ba i krysu. Pro háďe je dále příznačné, že se nachází na přechodném území mezi většími oblastmi, kde je právě v podmínkách interdialektického styku situace příznivá k vytváření dalších názvů, popř. jejich obměn (srov. ostatně i situaci výchčes. oblasti obměn slova hlíště na přechodu mezi Čechami a Moravou).

Poněkud jiný je případ valaš. výrazu chrobák, který je sice v nářečích neméně mnohovýznamový a na vých. Moravě kolísá mezi významem ‚havěť‘ (pak zní často chrobač, chrobaňa), ‚brouk‘ a ‚červ‘; zde srov. paralely jako han. červivé zob — laš. chrobalive japko. Na Valašsku, podobně jako např. místy i na severu slovenské oblasti totiž výraz červ prakticky v nářečích zanikl a jeho základním ekvivalentem je tu chrobák (srov. i pol. robak ‚červ‘). Z hlediska sémantického tvoří tedy tato oblast jeden celek s kopanickou oblastí výrazu červík.

 

5. žížala. Podobu žížala můžeme považovat za dnešní základní označení červa dešťovky v běžném jazyce, na větší části Čech pak za jeho označení výhradní. To platí především o středu a severu země, ale též o jihozápadě od Klatov k Písku a Prachaticím. Jakožto interdialektická podoba obecně česká se pak slovo žížala rozšířilo i v českém pohraničí a proniká vítězně i do pohraničí moravského, kde ovšem soupeří s obecnou moravskou hlístou. Při této pozoruhodné vitalitě, která není bezprostředně podporována vlastním spisovným jazykem, vykazuje dnes tento výraz i naprostou jednotu formální. Udivuje to tím spíše, že slovo žížala nepochybně souvisí s kolektivem žoužel, vzniklým rovněž z onomatopoického základu *žuž-/žiž- napodobujícího hmyzí bzučení,[26] takže v minulosti prošla [23]zvlášť pestrým vývojem formálním i obsahovým. Přitom se tu postupně vykrystalizoval protiklad singulativní žížaly v Čechách a kolektivní žoužele na Moravě s diametrálně rozlišenou významovou náplní — ‚červ dešťovka‘ proti ‚veškerá havěť‘. Starší významy slova žížala pak dnes už zanikly beze stop,[27] zato se nám dosud ve vší mnohotvárnosti zachovaly významy kolektiva žoužel.

 

II. Nářeční významy slova žoužel.[28] Českomoravská žoužel (žoužal), hanácká žóžel (žóžela, žóžala) i moravskoslovenská žúžel vytvářejí podle ankety souvislou oblast na západ asi až po čáru Štíty — Kunštát — Bystřice n. P. — Velké Meziříčí — Náměšť n. O. — Mor. Krumlov, na východ pak přibližně k čáře Hranice — Kelč — Vizovice — Val. Klobouky. Toto území se vcelku kryje s rozsahem výrazu hlísta, jen na jihozápad od Brna jeho hranice poněkud překračuje. Na vlastním Valašsku není výraz žúžel obecně znám, v lašských nářečích na sever od linie Vítkov — Studénka — Místek žije pak ve stejném významu výraz pluhactvo, s obměnami pluhastfo, plugactvo apod. Pokud byl v nedávné minulosti doložen výraz žoužel i z vlastních českých nářečí, tedy patrně s významem singulativním (tak chod. žoužala ‚brouk, zvl. smutník‘).[29] Ojedinělé doklady z ankety jako žoužel ‚plevel, neodbytná tráva‘ (Vrbno n. Lesy) nebo ‚hubený člověk‘ (St. Boleslav) je nejspíše třeba přičíst reminiscencím z četby.

Na Moravě se naproti tomu zachoval původní význam žoužel ‚havěť‘, ‚nižší, drobní živočichové‘ jako základní, zpravidla ovšem s různými významovými a citovými odstíny, které se někdy vyhraňují i zeměpisně: tak význam ‚drobné domácí zvířactvo‘, ‚drůbež‘ (na Hané, zčásti též na Brněnsku) a dále ‚škodlivý hmyz‘, jakýsi hmyzí plevel (na vých. okraji Hané od Hranic ke Kroměříži). Zeměpisně se tolik nevykrystalizoval význam ‚obtížný cizopasný hmyz‘, ani nejobecnější význam ‚něco špatného‘.

V dotaznících je význam slova žoužel zpravidla určován výčtem tvorů, na než se vztahuje, např. dešťovky, červi, housenky dohromady (Janoušov, o. Šumperk); slimáci, mšice, mušky, ponravy a vše, co ve větším množství škodí rostlinám (Vrahovice, o. Prostějov); hmyz, hadi, slimáci, žížaly, ještěrky, žáby — všechno dohromady je žúžel (Bohuslavice, o. Gottwaldov).[30]

Zdůraznění příznaku drobnosti, které vedlo k terminologizovanému významu ‚drůbež‘, může se pak přenášet i na nevyspělé (popř. neduživé) tvory vůbec. Tak je tomu zvláště v jižní části Moravy, kde žoužel podle ankety znamená: ‚všeliký hmyz, přeneseně i zvířata, ba i lidé, hlavně mladí‘ (Važany, o. Vyškov); ‚drobné zvířectvo na dvoře, ale i brouci, také nadávka pro děti‘ (Šakvice, o. Břeclav); žóžala = ‚hubený nebo nemocný člověk‘ (Vesce, o. M. Budějovice). Tyto významy neuváděly dotazníky častěji proto, že otázka byla položena v kapitole o zvířatech; dobře jsou však doloženy u autorů z tohoto prostředí, zvl. u Herbena (žúžel ‚děcka‘, ‚vyžlata‘) a u Mrštíků (zde někdy i jako nadávka nedu[24]živcům). U Kolaji (115) najdeme i citát: To byla nějaká muzika? enom trochu žúžele! — s příbuzným významem ‚hoši a děvčata, kteří nepatří ještě mezi chasu‘.

Proti těmto významům stojí významy obecnější, zvláště široký negativní význam ‚neřád, špína, všechno špatné‘, který byl v anketě zaznamenán rovněž jen jednou, zato u Bartoše (563), Kolaje (115), Maliny (165) a Gregora (198) vždy i s citátem. Mívá zároveň příchuť morálního a společenského degradování, podobně jako výrazy chamraď, sebranka (k „žouželi“ se počítali cikáni, cizí sezónní dělníci aj.).

Dále bývá u výrazu žoužel akcentována i ošklivost, jejíž představa je ostatně přímo vyjádřena v čes. ekvivalentu havěť nebo v laš. pluhactvo. Celkový znevažující přízvuk dokreslují často epiteta jako všelisjaká žóžel, žóžel potvorná.

Vcelku lze říci, že původní rámec této kolektivní negativní představy nebyl nijak podstatně pozměněn. Výraznější vývoj lze spatřovat jen ve vzniku významu ‚drůbež‘, který má paralely i jinde (čes. havěť, sloven. hydina, pol. robaki). Jinak se však patrněji měnil jen územní rozsah slova, které neustále pomalu ustupuje k východu.

 

B. Část historickosrovnávací

I. Už v počátcích jazykově zeměpisné metody se zjistilo, že jednotlivé nářeční podoby nejsou rozloženy náhodně, nýbrž zákonitě, v souhlase se svým postupným vlnovým šířením. Gilliéron a pak Jaberg, Tesnière aj. srovnávali zeměpis slov s geologií.[31] Později byla úloha jazykového zeměpisu definována jako převádění faktoru prostorového v časový, jako převádění dat zeměpisného sousedství v data historické posloupnosti.[32]

I kdybychom neměli k dispozici stč. slovníkové a textové doklady, mohli bychom tedy jednotlivé vrstvy českých názvů pro dešťovku vcelku dobře seřadit už podle jejich dnešního zeměpisného rozložení, které je v našem případě plně ve shodě se základními zákonitostmi areální lingvistiky.[33] Zjednodušeně můžeme říci, že čím jdeme dál od středu k okrajům určitého jazykového či nářečního území, tím starší vývojová stadia míváme před sebou. Jediný pohled na naši mapku pak prozradí, že okrajový červ patří k nejstarší vrstvě pojmenování dešťovky a hned v dalším sledu že se objevila hlísta a její podivné obměny. Není přitom vyloučeno, že oba tyto víceméně synonymní výrazy psl. původu soupeřily spolu na našem území již od nejstarších dob: zprvu šlo pravděpodobně o frontu jihozápadu proti severovýchodu (jako ostatně v nejstarších vrstvách našeho nářečního členění velice často), a teprve pozdější přetváření podoby hlíšť na vlastním českém území tu dovršilo konsolidační proces: „český“ červ — „moravská“ hlísta.

[25]V dalším vývoji došlo v Čechách k specializaci výrazu žížala, který ve významu ‚dešťovka‘ nabýval půdy patrně jak na úkor staršího červa, tak na úkor výchčes. obměn výrazu hlíšťe; na Moravu však proniká teprve až v době nejnovější jako forma nadnářeční a ještě dnes se tu žížala vyskytuje hlavně jen v oblasti výrazu červ. Poslední centrální inovace šťofka, která je omezena jen na jádro Čech, je patrně původu velmi mladého.

Zdánlivě stranou tohoto vývoje stojí valašský název dešťovky chrobák. Ten představuje nepochybně oblastní novotvar na přechodu k oblasti polské a severoslovenské, kde chrobák či robak zcela vytlačil psl. výraz červ (podobně jako zase jinde na místo výrazu červ nastoupila glista). Název chrobák je tedy třeba zařadit do stejné sémantické skupiny jako výrazy červ a hlísta. Zároveň s kopaničářským červíkem představuje pak i přechodný článek k vlastní slovenské nářeční oblasti.

Poněkud jiného druhu je stará moravská inovace ščór, která zůstala konzervována jen na severozábřežském okraji hanáčtiny, a zvláště zajímavé inovace vzniklé na přechodu mezi dvěma velkými oblastmi ve výchčes. obměnách výrazu hlíšť. Na jejich vývoji si můžeme také zároveň doložit častý případ formálního obměňování slov, která se nedají nadále dobře spojovat s nějakým příbuzným základem. Pro taková slova se pak stále znova hledá jakýsi legitimní původ a lidová fantazie si v takových „etymologiích“ neklade žádné meze. V případě hlíště překonává vzdálenost od klíštěte k hlemýždi právě tak snadno jako např. v případě ponravy vzdálenosti od fantastické konzdravy k pandrábu a kunrátu. Z druhé strany se dá na případech jako hlíšťe — štíhle, klíšťe, hlemejžďe doložit zvlášť průkazně poznávací hodnota jazykově zeměpisné metody pro výklady o původu slov a příčinách jejich změn. Bez bližší znalosti územních souvislostí bychom tyto případy řešili jen velmi obtížně a vždy vlastně jen s otazníkem — pro zeměpis slov jsou však právě ony materiálem nejvítanějším.

 

II. V dosavadních vývojových rekonstrukcích jsme počítali jen s genealogií jednotlivých nářečních názvů dešťovky. Měli bychom tu však vlastně počítat s postupnou významovou diferenciací a s přeskupováním vzájemně se podmiňujících výrazů v souvztažné trojici: (1) červ ‚vermis‘, (2) dešťovka ‚lumbricus‘, (3) škrkavka ‚ascaris‘ — a tato trojice by měla být ještě konfrontována s hromadným označením pro nižší živočichy (4) hmyz - havěť ‚insecta‘, ‚Ungeziefer‘.[34] Čtveřici spis. označení pro tyto pojmy, červ — dešťovka — škrkavka — hmyz,[35] odpovídá ob. čes. červ — žížala — škrkavka — hmyz a v nářečích výchčes. červ — hlíšťe — škrkavka — hmyz a sekundárně diferencované chod. (popř. i kopanické) červ — červík — škrkavka (hlísta) — hmyz (žúžel). Jinak však na Moravě podobně jako v stč. a v některých slovenských nářečích splývají zpravidla pod jediným označením hlísta pojmy (2) a (3) a ještě archaičtější je okrajová situace jihozápadočeská a západomoravská, při níž se pojmy (1) a (2) vyjadřují jediným výrazem červ, na Valašsku chrobák.

Nerozlišování červích rodů Lumbricus a Ascaris, jakož i nerozlišování výrazů pro pojem ‚vermis‘ a ‚lumbricus‘ (popř. i ‚ascaris‘) vedlo zvláště k la[26]bilnosti středního členu této soustavy, a tedy i k vývojové proměnlivosti jeho názvů. Z této proměnlivosti pak vyplývá jak nářeční pestrost názvů pro rod Lumbricus, tak i dnešní rychlé rozšíření výrazu žížala v této platnosti, ačkoli měl dlouho základní význam docela jiný. Otázkou ovšem zůstává, proč se v běžném užití neujal spis. termín dešťovka.

Ve veškerých těchto přesunech rýsují se tak ještě přesvědčivěji než v předešlé kapitole dvě výraznější stadia: za prvé soupeření mezi ob. slov. výrazy červ, hlísta a chrobák pro významy (1) a (2), popř. i (3) a za druhé soupeření mezi výrazy dešťovka a žížala pro význam (2). V dlouhém období mezi oběma těmito stadii se pak specializoval původní široký význam slova žížala.

 

III. 1. Obecně slovanské červ — hlísta — chrobák. Jako ekvivalent lat. vermis je v staré češtině podobně jako ve většině slovanských jazyků a jejich nářečí doložen črv, později červ (za psl. čьrvь), který zahrnoval všechny druhy červů a larev. Pro větší slizké červy zemní a hlavně pro červy cizopasné byly vedle toho nepochybně rovněž už od doby psl. známy též výrazy hlísta/hlíšč a stejně starý je patrně i název škrkavka, který se však zachoval jen na části českého území. V některých nářečích na vých. Moravě se pak podobně jako v polštině setkáváme s bohatým významovým vývojem výrazu (ch)robák. Na rozdíl od výrazu červ a hlísta je tento výraz dodnes zřetelně víceznačný a znamená červa, dešťovku nebo brouka (v tomto významu zpravidla docházelo v moravskoslov. nářečích k hláskové diferenciaci chrobák — škrobák). Stejnou víceznačnost pozorujeme i u odvozených označení jako chrobáctvo, chrobač, chrobaňa, která ovšem mají nejčastěji úhrnný význam (srov. též něm. paralelu Wurm — Gewürmer). Jistě k této dvouznačnosti přispěly stadiální proměny hmyzu od červovitých larev přes kukly až k dospělým létavým jedincům.

Výrazy červ a hlísta mohly se při celkovém slabém rozlišení různých druhů červů stát víceméně záměnnými synonymy, jak o tom svědčí dodnes poměry v některých slov. jazycích (srov. sch. crv//glista ‚červ‘, kišna glista ‚dešťovka‘.[36] V stč. nemáme sice jednoznačného dokladu pro užití slova červ ve významu ‚dešťovka‘, vyplývá to však z nář. červ — červík. Zato výraz hlísta//hlíšč je tu dosvědčen v řadě slovníků a kontextů, a to jak pro význam ‚dešťovka‘, tak i pro význam ‚škrkavka‘, které ostatně oba mají jediný lat. ekvivalent lumbricus/lumbrica. Takto se poprvé uvádí hlíšč × hlísta u Klareta (Glos 582, 597)[37] a tento dvojí význam si výraz hlíst(a) podržel ve spis. jazyce až do poč. 19. stol., v mor. nářečích pak vlastně podnes.

Význam ‚škrkavka‘ je doložen o něco později: lumbrici slovú červie neb chlísty, ješte v životě rostú ChirB 195a. Tento význam si „člověčí“ i „hovadní“ hlísty podržely velmi dlouho, ve spis. slovenštině vlastně podnes, a jako termín se dostal hlíst i do české zoologické nomenklatury, v níž však označuje kategorii mnohem širší než škrkavka (třída Nemathelmintes — Hlístové, Kratochvíl - Bartoš‚ op. c., 116). Více než vzájemný vztah mezi škrkavkou a hlístem nás zde ovšem zajímá vztah mezi hlístou a dešťovkou, která ji vytlačila ze spis. jazyka, a dále vztah mezi hlístou a žížalou, která ji vytlačuje i z nářečí.

 

2. Stč. žížala proti mor. žoužel. Stč. výraz žížala, žížela, žížel, zdrob. žíželka [27](jen vzácně bez přehlásky žúžělicě ap.) vyskýtá se nejčastěji v plurálu a už tím se přes svou singulativnost blíží nář. kolektivu žoužel, s nímž nepochybně etymologicky souvisí.[38] Zhruba podobně jako dnešní nářeční významy slova žoužel (viz výše část A) dají se třídit i významy stč. „žížal“ a při vší neurčitosti jejich významového obsahu můžeme tu stanovit dva základní okruhy významů:

1. nějaká nečistá, opovrženíhodná stvoření vůbec;[39]

2. nějaké nižší, zpravidla drobné živočišné druhy:

a) žížaly létavé (vlastní smyz — insecta volantia),

b) žížaly plazivé, lezoucí (insecta repentia),

c) červi — vermes.[40]

Obecnější význam první je dán především v neurčitých kontextech jako: uzřěl naliť podobnost všech nečistých žiežel ŠtítSvát 133a; nečistá žížala CestMandA 173a (a sem by snad patřily i pohádkové příšery, saně a bazilišci, v případech jako umoř tuto žížalu zlú OtcA 292a — ovšem už jako představy vysloveně singularizované).[41] Ve většině případů má však stč. žížala význam užší, který nedovedeme pro jeho vlastní i kontextovou neurčitost blíže vymezit. To se týká zvláště biblických kontextů[42] výčtových jako: Lv 11, 30 sysel, křeček, žížala BiblPraž; Sir 10, 13 (serpentes et bestias et vermes): přidědí sobě hady i žížely i črvy BiblHlah; bude míti za dědictví žížaly, červy, hady BiblOl (pod srov. škodlivých šelm nebo žížal HusErb 1, 83). Zde všude se žížala vztahuje na neurčité skupiny zvířat, někdy však může metonymicky zastupovat jediný zvířecí druh: tak ve skup. 2a komára (malá žížalka, komár Pass MA 288), mravence (jakžto žížely z mraviště AlxV 2039), mouchu, mušku (čtvrtá rána egyptská Ex 8, 21: omnes gentes muscarum — směsice žížal Bibl Kral).[43]

Skupina 2b bývá často zahrnuta v perifrázi typu co (jest) žížal, ješto sě po zemi plazie ŠtítPař 9b, sr. Lv 11,29: mezi zeměplazy, kteříž lezou po zemi BiblKral aj. Výrazně singularizované významy tu však v stč. kontextech doloženy nejsou — jedině v citovaném místě z Klareta (Glos 576) nacházíme žížalu jako ekvivalent lat. stellio, což bude nějaký druh ještěrky.[44] [28]Zato se v textech setkáváme s žížalami v blíže neurčitém skupinovém významu ve výčtech jako mnoho hadóv a žížal CestMandB 54b a také jako s nadřazenou kategorií: hadóv, ščíróv a jiných žížal CestMandB 63b; proti hadóm a jiným žížalám Křiž 299. S touto skupinou je snad možno spojit i žížaly jedovaté: hadovým sípením a jiných jedovatých žížal Křiž 294. Tato skupina je pro starou češtinu nejpříznačnější: kromě hodnotících epitet jako zlá, škodlivá dominuje v představě stč. žížaly jedovatost a blízkost k hadům a štírům.

Blíže než ve skupině 2a (žížaly létavé) má tento významový okruh k významu 2c, v němž jsou žížaly ekvivalentem lat. vermes. I tu je žížala doložena od nejstarší doby; Dt 28, 39: zkaženať bude (vinice) žížalami (vastebitur vermibus) BiblPraž; BiblKral má: červ zžíře je; žíželkami zmizáše — (vermibus scatebat) ComestC 34b; žížalky, kteréž v lázních pod špalky bývají Chir 122a; mnoho na něm (balšáně) světlých žížal bývá ČernHerb 16a. Později je tento význam doložen v pražských tiscích Komenského díla Janua linguarum ze 17.—18. století.[45]

Je nepochybné, že singulativum se může ve svém obsahu diferencovat výrazněji než kolektivum, označující svůj obsah sumárně a nerozlišeně. Postup této singularizace je dán už samým kontextovým užitím. Proti kolektivními všelijaká žoužel stojí jakási žížala a od apozičního vyjadřování typu malá žížalka komár může se elipsou dojít zcela přirozeně k singularizovanému žížala = komár, moucha, červ apod. Kdežto však většina takových identifikací měla charakter spíše příležitostný a dlouho se neudržela, základní skupinový význam žížal létavých (hmyzu) a žížal plazivých (plazů nebo červů a larev) dochoval se — zpravidla ovšem jako hodně vágní a silně se blížící významu kolektiva žoužel — až do nové češtiny.[46] V důsledku toho je samozřejmé, že singularizované významy výrazu žoužel či žížala, jak se nám zachovaly z nářečí (viz výše část A), vztahují se buď k broukům nebo k červům, a spíše je zvláštní, že se takových reliktů nezachovalo více. Rovněž je nasnadě, že se tak silně polysémní slovo žížala nemohlo dlouho uplatnit ve svém jediném dnešním významu ‚dešťovka‘, zvláště když muselo soupeřit se slovem hlísta a prakticky jednoznačným dešťovým červem — dešťovkou. Než i tak je skoro neuvěřitelné, že už od 14. stol. doložený význam ‚červ‘ zde zůstával tak dlouho v pozadí a význam ‚dešťovka‘ je podle materiálu slovníkového archívu nesporně doložen teprve k r. 1832 v časopise Rozličnosti: mrzouti se podobají žížalám (šťovkám).

 

3. Nč. dešťovka (dešťový červ) — žížala — hlísta. Slovo šťovka, které stojí v předcházejícím citátu v závorce jako vysvětlivka výrazu žížala, je doloženo o něco dříve. Objevilo se v témž časopise r. 1827: pro červy neb šťovky na udice; téhož roku je zaznamenáno i v časopise Krok v podobě dšťovka: sežrali 84 ponrav, 125 dšťovek; poprvé vůbec je zaznamenává r. 1821 Dobrovský (II, 117): [29]Regenwurm — dšťovka, hlist, hlíšť. Zaznamenává je dále jako správnou podobu i Jungmann (I, 360) vedle dešťovka, dešťovnice a dešťový červ; proti tomu k podobě šťovka (IV, 519) připisuje: melius dšťovka. Jako německé ekvivalenty se tu uvádějí die Thaumade, der Regenwurm, jako české paralely hlísta, žížala. Podoba dšťovka i nář. šťofka nasvědčují tomu, že výraz byl v češtině znám už dříve než v 19. stol., i když nemáme přímé starší doklady. Paralelní polská dżdżownica je dosvědčena už od 16. stol., přesto bychom se však se Sławskim (I, 213) neodvažovali odvozovat ji přímo z psl. *dъždevьnica. Pravděpodobnější se zdá pozdější vznik podle mezinárodního modelu daného v něm. Regenwurm, který máme v slovanských jazycích doložen buď v sousloví dešťový červ (sch. kišna glista, rus. doždevoj červ’), anebo v rozličných odvozeninách jako čes. dešťovka, slov. dážďovnica, rus. doždevík, ukr. doždžányk. — Složený výraz dešťový červ je však v češtině doložen mnohem dříve než d(e)šťovka. Poprvé ho zaznamenává Veleslavín (Silva 186, Nomenclator 215) a po něm řada slovníků až do obrození: srov. červ dešťový (Rohn I, 138, Vusín 142), dešťový, deštní červ (Thám II, 171, Jungmann I, 361).

V každém případě se dostává slovo dešťovka do spis. češtiny prokazatelně až počátkem 19. stol. a máme tu pak najednou vedle sebe tři termíny pro označení červa Lumbricus: (1) starší, pomalu ustupující hlístu (doloženou vícekrát až do r. 1841), (2) nově se šířící, avšak stále ještě polysémní žížalu a (3) poměrně nejjednoznačnější dešťovku — dešťového červa. Vzájemný vztah těchto synonym nejlépe charakterizují kontexty, v nichž se vyskytují explikativně vedle sebe. Kromě uvedeného místa z Rozličností jsou takové dvojice zachyceny z r. 1829: jen se upamatujte na hlísty (dešťové červy); 1841: hlísty či déšťovky (Regenwürmer); 1847: krtek krom žížal (šťovek) štíry, pondravy aj. chytá. Vedle toho se v této době objevují poprvé i spolehlivé doklady pro synonymní dvojice červ — šťovka a červ — žížala (tedy červ ‚lumbricus‘). V dalším vývoji se v spis. jazyce, a hlavně v jeho formě hovorové, začal stále více uplatňovat vedle knižně znící dešťovky výraz žížala, který se také podobně jako znářečnělá hlísta stal základem četných obrazných rčení. Nehledě k tomuto stylistickému rozvrstvení je však dnes už sémantický vývoj výrazu žížala, spočívající v krystalizaci jeho nového pregnantního významu ‚dešťovka‘, vcelku uzavřen.

 

Na závěr shrnujeme: Divergentním významovým vývojem specializujícího se singulativa žížala a sémanticky konzervativního kolektiva žoužel, který vlastně proběhl v rámci vývoje označení pro hlavní druhy červů a v ještě širším rámci hromadných označení drobných zvířat vůbec, vznikly dvě základní samostatné slovní jednotky, každá se svými zvláštními vztahy k ostatní slovní zásobě spisovné češtiny i českých nářečí: I. žížala jako hovorové synonymum odborného termínu dešťovka a II. žoužel jako nářeční (zřídka knižní) synonymum k spisovným a obecným výrazům havěť, neřád apod.

 

R é s u m é

ÉTUDE DES DÉNOMINATIONS POPULAIRES DES PETITS ANIMAUX

(Dénominations dialectales du lombric et l’évolution sémantique des termes žížala - žoužel)

Après une introduction sur l’état actuel des fonds de la lexicographie relative aux dialectes tchèques, l’article (qui est en même temps, le premier travail plus considérable sur la géographie des mots dans la dialectologie tchèque en général) donne une revue de toutes les dénominations que les dialectes tchèques emploient pour désigner le lombric.

[30]Vient d’abord l’interprétation de tous les termes du point de vue de la géographie des différents groupes. Il s’agit des groupes suivants: 1a) červ (čever, červík), b) chrobák — emploi marginal a) surtout en Bohême du Sud-Ouest et en Moravie de l’Ouest; b) en Valaquie; 2) hlísta (hlíst, lísta, hlésta, chlejsta) — Moravie et Silésie; 3) hlíšťe, avec toute une série de variantes telles que klíšťe, štíhle, hlejžďe, hlemejžďe, chlemák — Bohême de l’Est en rapport avec l’emploi de hlísta sur le territoire morave; 4) groupe de termes métonymiques isolés tels que háďe, ščór (šťír) et de dénominations occasionnelles — nočňák; 5) dešťovka (šťofka, šťova) — Bohême Centrale, environs de Plzeň; 6) žížala — terme générale en Bohême et dans la plupart de Moravie.

La disposition géographique de ces tautonymes régionaux a permis à l’auteur de tenter une reconstruction de la génèse historique de différentes couches des dénominations. La plus intéressante est l’évolution du mot žížala qui (à l’instar du terme russe žuželica) servait, originalement, de désignation singulative à n’importe quelle créature de la sphère des insectes et des petits animaux (escarbot, mouche, ver etc.) ainsi que des animaux plus grands, mais nuisibles ou méprisables (serpent, scorpion, différents amphibies et rongeurs). Successivement, le sens de „ver“ et surtout de „ver de terre“ devint prépondérant. (Le mot de dešťovka, en tant que calque international, fait partie en tchèque uniquement de la terminologie zoologique litéraire — les dialectes ne connaissants que les termes šťofka, šťova.)

Cette évolution sémantique du mot žížala, qui a eu lieu uniquement en Bohême est attestée (ainsi que les plus anciens exemples de hlísta et dešťovka), dans la seconde partie de l’article, par les témoignages puisés dans le vieux tchèque et dans les textes et les dictionnaires de l’époque de la résurrection nationale. En Moravie et, par endroits probablement même en Bohême, s’est conservé par contre le mot collectif de žoužel dans le sens de „petits animaux, volaille, petites créatures en général“, avec une série de nuances métaphoriques (telles que „créature chétive“, „vaurien“).

En tant qu’un mot employé dans un sens négatif et possédant une valeur fortement émotionnelle, ce mot collectif existe, jusqu’à nos jour, dans les dialectes moraves et équivaut, en somme, le mot singulatif du vieux tchèque žížala, chez qui, actuellement, le sens vague a, depuis longtemps, cédé à une signification nette désignant uniquement le lombric. Du point de vue actuel, il s’agit donc là de deux mots entièrement différents, provenants de la même racine onomatopoïque *žuž-//žiž-.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 1, pp. 14-30

Previous Emanuel Michálek: O jazykových otázkách v dílech českých národních humanistů

Next Anton Habovštiak: O výskume slovnej zásoby slovenských nárečí