Kniha o jazykově literárním obrození u Slovanů

Karel Horálek

[Discussion]

(pdf)

Книга о языковом и литературном возрождении у славян / Un livre sur la renaissance linguistique et littéraire chez les Slaves

Při práci na přípravě nového vydání „Úvodu do studia slovanských jazyků“ jsem na několika místech (hlavně v kapitole o dějinách spisovných jazyků slovanských) s užitkem přihlédl ke knize Fr. Wollmana Slovanství v jazykově literárním obrození u Slovanů (Praha 1958, Státní pedagogické nakladatelství, 246 s.). Na kladné hodnoty tohoto díla bylo už upozorněno v několika recenzích, z nichž připomínáme aspoň tu, kterou uveřejnil maďarský slavista A. Angyal v časopise Zeitschrift für Slavistik 5, 1960, č. 1, 138—145. Popisný referát napsal o této knize do Slavie M. Kudělka (roč. 28, 1959, 410—419). U nás ještě neměla tato nová práce prof. Wollmana takový ohlas, jaký by si již pro závažnost celé problematiky zasloužila.

Přednosti Wollmanova díla, k nimž patří na prvním místě bohatá informovanost a zřetel k společenskému podmínění slovanského uvědomění a mezislovanské spolupráce (kniha sleduje nejdříve tyto jevy v stručném přehledu od prvopočátků knižní vzdělanosti, hlavní pozornost pak věnuje době obrozenské, jež má významnou předehru v tzv. humanisticko-barokním slavismu), nepovažujeme za potřebné v našich poznámkách zvlášť zdůrazňovat, protože celé dílo svým rázem i významem přesahuje programový rámec našeho časopisu. Zaměřujeme se proto hlavně na některé věci diskusní, a to především lingvistického rázu. Nepůjde nám přitom o soustavný rozbor celé knihy, zastavíme se jen u některých závažnějších míst, jež považujeme za příznačné pro celkový ráz celé knihy. Budeme přitom samozřejmě uplatňovat jazykovědné hledisko, takže nebudeme moci podat celkové hodnocení knihy, jež je založena převážně kulturně historicky.

Vedle úsilí o nové metodické zvládnutí celé probírané problematiky je třeba na Wollmanově knize o slovanství v jazykově literárním obrození Slovanů (i s důležitou částí úvodní, zahrnující „goticko-feudální“ období) oceňovat především bohatství shromážděného materiálu, nových dílčích poznatků i kritické zvládnutí bohaté literatury. Ta se den ode dne stává nepřehlednější a dnes ji sotva kdo jiný než prof. Wollman sleduje s takovou vytrvalostí i soustavností. Že za dnešního stavu v našich knihovnách i jemu leccos ujde, není třeba ani omlouvat. Lze jen litovat, že se v knize neuplatnil ve větší míře polemický a kritický zřetel k dnešní slavistice západní.

Nejeden kladný rys Wollmanových výkladů vyplývá z úsilí o postižení dialektiky historického procesu. Připomínáme aspoň, jak je charakterizováno kulturně politické využití slovanského uvědomování u nás v druhé polovině 18. století a o něco později v Polsku. Právem je pro české poměry zdůrazněno, že tu jde o služebnost společenským potřebám protichůdným i třídně diferencovaným. Sluší také připomenout, že smysl pro historickou dialektiku osvědčil Wollman i ve svých příspěvcích k výkladu Dobrovského, a to nejen při zkoumání jeho působení u nás, ale i u jiných Slovanů, zvláště u Srbů. Wollman právem zdůrazňoval i na jiných místech, že Dobrovský při vší své genialitě nebyl (např. ve svých světonázorových základech) úplně prost některých záporných rysů dobových. Dialekticky se dnes dívá Wollman [49]také na působení Kollárovo a obrací pozornost na jeho politický oportunismus, to však již bude tématem chystaného pokračování ke knize o jazykově literárním obrození Slovanů.

Jak se projevuje v knize nové metodické pojetí, ukázalo by dobře i srovnání nové Wollmanovy knihy s jeho pracemi dřívějšími, např. ještě s jeho shrnující studií „Duch a celistvost slovanské slovesnosti“ (sb. Obrysy Slovanstva, Praha 1948). Stupeň poplatnosti různým sociologickým či etnopsychologickým teoriím o podstatě slovanské „duše“ se v tomto náčrtě projevuje např. v názoru, že z jazyků je třeba poznávat ducha národů. Z okolnosti, že „plemenně kolektivní podklad“ Slovanstva je ještě živý, takže proces tvoření nových národních celků ještě pokračuje (je připomínán nejnovější případ Makedonců), je zde vyvozen tento závěr: „Tedy jistě ducha slovanského mohli bychom hledat a nalézat hned v jazykové vrstvě děl.“ Přitom pojem vrstvy je vzat z výzbroje polského estetika fenomenologického směru R. Ingardena.

Uvážíme-li, že se Wollman o takové i jiné podobné názory opíral i ve svých polemikách proti nacistické lživědě, musíme marxistickou orientaci nových jeho prací vítat tím spíše, neboť potřeba boje proti slavistice Slovanům nepřátelské se dnes opět stává velmi naléhavou.

Wollmanovu knihu, jakož i některé jeho časopisecké stati z novější doby je třeba také vítat jako pokus o řešení komplexní problematiky jazykově literární, a to nejen v době obrozenské, ale i v dobách dřívějších, zvláště v rané době feudální, kdy měla v rozvoji slovanské kultury významnou úlohu církevní slovanština. Ani zde ještě nepřinášejí Wollmanovy práce definitivní syntézu, ale jsou záslužné již svou podnětností.

Je škoda, že se Wollmanovi nedaří vždy v plné míře formulovat nové pojetí a poznatky jasně a přístupně. Jeho kniha je na některých místech obsahově až přesycena a výklady na sebe někdy dost plynule nenavazují. Nejednou i jeden odstavec obsahuje věci značně různorodé. Uvedeme na doklad toho aspoň jeden příklad. Tak na s. 7 v kapitolce o církevněslovanské vzdělanosti čteme následující odstavec:

„Hned na počátku literární kultury u Slovanů se projevuje velmi důležitá a pro feudalizační proces neobyčejně příznačná součinnost, je-li pravdivá hypothesa, že v překladu sbírky byzantských zákonů církevních a občanských (tzv. nomokanonu) je použito právních termínů moravsko-českých“ (připojen odkaz na práci Vašicovu). „Vědomí kmenové pospolitosti, které se drželo od pradávna, upevňovalo se za nových podmínek, za kterých se prvobytná rodová společnost měnila v raně feudální, a to ještě před vznikem jednotlivých národností slovanských. Stačí připomenouti jen některé tresty, které předpisuje občanský zákonník byzantský, přeložený velmi záhy do církevní slovanštiny pod názvem „Zakon sudnyj ljudem“, pro ty, kteří sáhnou po cizím majetku (utětí rukou, nosu, jazyka, oslepení), aby byla patrná změna společenské struktury“ (odkaz na jiný Vašicův článek a na knihu Historija naroda Jugoslavije).

V tomto odstavci je řeč o třech věcech, značně různorodých. Především se zde mluví o možné kulturní součinnosti slovanské v oboru překladové literatury právní v době cyrilometodějské. Ve formulaci zarážejí již slova „na počátku literární kultury u Slovanů“, když se již předtím mluvilo o literatuře předcyrilometodějské (období karolínského). Pro nás je sympatické, že se prof. Wollman nepřiklání k stanovisku, že se i v jiných oblastech slovanských (nejen na západě) rozvíjela literární vzdělanost ještě dříve, než začala mezi Slovany blahodárná činnost řeckých vzdělanců Konstantina a Metoděje. Bylo by však bývalo dobré, kdyby se k těmto otázkám odborník takového významu, jako je prof. Wollman, patřičným způsobem vyjádřil, šetře přitom vhodným způsobem vlasteneckých citů jak některých badatelů bulharských, tak východoslovanských.

Pokud pak jde o svědectví mezislovanské kulturní spolupráce, jak se jeví na základě jazykových prvků v staroslověnských překladových textech, je úplně zbytečné považovat je za hypotetické proto, že novější objevy prof. Vašici nebyly ještě v dostatečné míře kriticky prověřeny. Vždyť různé tzv. „moravismy“, „bohemismy“ a „panonismy“ jsou dobře známy i z bezpečně cyrilometodějských překladů, ba i ze spisů původních (hlavně z panonských legend). [50]Jiná je však otázka, jde-li tu skutečně o svědectví mezislovanské kulturní spolupráce. Přikláněl bych se v této věci k stanovisku prof. Wollmana, ale věc je možno také vykládat prostě tak, že do staroslověnštiny, jazyka to základu jihoslovanského, pronikaly do některých textů na Moravě různé oblastní prvky, hlavně lexikální. Za mezislovanskou součinnost je ovšem do jisté míry možno považovat i samu skutečnost, že se na Velké Moravě pracovalo s jazykem v podstatě jižněslovanským („starobulharským“).

V citovaném odstavci mluví autor dále o upevňování vědomí kmenové pospolitosti u Slovanů v době počátků feudalismu. To ovšem nijak přímo nesouvisí s otázkou bohemismů v staroslověnských textech (ať už právních, či jiných). Že by svědectvím upevňování pospolitosti u Slovanů v době cyrilometodějské byly výrazy citované z překladu byzantského občanského zákoníku, to se nám zdá opravdu pochybné. Autor měl asi na mysli, že je tento zákoník svědectvím zdomácňování nových společenských řádů, ale to zde není výslovně řečeno. Právní předpisy o zcizování majetku (i když jen ústně tradované) měli ostatně Slované nepochybně dávno před tím, než se přišlo na myšlenku opírat se o právo byzantské.

V odstavci následujícím považujeme za velmi problematické tvrzení, že církevní slovanština dostává u pravoslavných Slovanů „všude ráz hovorového jazyka slovanských národností“. Není vůbec dosud dokázáno, do jaké míry se církevní slovanštiny užívalo v ústním styku v běžném stylu mimo církevní kruhy, ale v takovém rozsahu, jak by to z uvedeného citátu vyplývalo, bylo by třeba teprve dokazovat. Ve Wollmanově výkladu hned nato následuje častěji opakované tvrzení, že církevní slovanština u Slovanů nepravoslavných „přímo nebo nepřímo působí plodně na vývoj národních jazyků slovanských“. Kolik však tohoto vlivu (kromě odborných termínů vyjadřujících nové skutečnosti sociální a kulturní) lze předpokládat např. v polštině (při zprostředkování češtinou), když i o celé skupině staroruských památek dokazují někteří sovětští odborníci (hlavně S. P. Obnorskij), že jsou jazykově prosty církevněslovanských vlivů?

Na uvedenou charakteristiku vývoje slovanských jazyků spisovných navazuje věta, o jejíž správnosti i o oprávněnosti jejích vývodů máme ještě větší pochybnosti: „Může se právem mluvit o společném kulturně slovesném východisku u Slovanů — bez přeceňování toho faktu, ale také bez podceňování“; následuje pak ještě výtka různým filologům, kteří tato fakta dosud nevzali na vědomí. Jestliže se v předchozím textu mluvilo jen o faktech jazykových, není dobře možné přejít bez vysvětlení k tvrzení o společném východisku kulturně slovesném. Má-li tu prof. Wollman na mysli úlohu církevněslovanské literatury, pak ji rozhodně přeceňuje, pokud jde o oblast polskou. Přímé nebo nepřímé vlivy jazykové a slovesná kultura jsou přece jen dvě různé věci. Nikdo ovšem nepochybuje o tom, že i staropolská literatura je v podstatě křesťansko-feudální. Bylo-li v ní něco výrazně odlišného od literatury církevněslovanské, je ovšem jiná otázka. Jde samozřejmě o tzv. variety kultury mediteránní (či křesťansko-feudální), ale to je truismus, o kterém by bylo zbytečné začínat diskusi.

Podobné nejasnosti a sporné formulace nejsou ve Wollmanově knize ojedinělé; místy jsou ovšem podmíněny složitostí problematiky. Několik se jich vyskytuje např. také v úvodní kapitole k druhému oddílu knihy, věnovanému vlastnímu tématu knihy, jazykově literárnímu obrození. Zde se např. setkáváme s tvrzením, že je to „především ústní lidová tvorba, která vede k pojetí jazykově literárního obrození a dává základ, kde se mohou najít podobné nebo shodné rysy“ (57, srov. též 56). To je vyvozeno ze zjištění, že se mezislovanské složky uplatňují již v lidové tvorbě slovesné. U Slovanů pak podle tohoto pojetí vytváří zvláštní situaci okolnost, že některé spisovné jazyky a literatury slovanské vyrůstají přímo z lidové slovesnosti, u jiných pak má „umělecký jazyk lidové tvorby přímý vliv na dotvoření spisovného jazyka“. Podobný proces ovšem není zvláště specificky slovanský, u Slovanů by pak záleželo hlavně na mezislovanské složce v lidové slovesnosti. O její existenci není nejmenší pochyby, je zjevná zvlášť v některých oblastech, např. na slovanském jihu a pak u západních Slovanů a v přilehlých krajích východoslovanských; jazyková příbuznost mezinárodní spolupráci v tvoření slovesných hodnot postupně usnadňovala.

[51]Avšak je třeba pamatovat na to, že se při tzv. včleňování lidové slovesnosti do literatury v době obrozenské složky mezislovanské někdy sice zdůrazňovaly, ale že se ještě dobře neznaly a znají se málo ještě dnes. Za typicky národní se nezřídka vydávaly i různé „ohlasy“ slovesných výtvorů neslovanských, např. německých. Je dobře známo, že se vyskytují takové případy i v pohádkách B. Němcové a K. J. Erbena; o neslovanské folklórní texty se zčásti opíral ve svých „ohlasech“ také např. A. S. Puškin. Podobné případy nejsou u nás řídkým zjevem v lidových tiscích (v špalíčkových písních) již v 18. stol. Právem zdůrazňuje prof. Wollman skutečnost, že pro mezislovanské folklórní vztahy hranice politické nebyly překážkou; to se projevuje mezi jiným tím, že se mezi jednotlivými národními oblastmi tvoří přechodná území.

Tvrzení, že u některých slovanských národů „je to přímo lidový jazyk a slovesnost, které zaujmou místo spisovných jazyků a literatur“, bylo by třeba formulovat opatrněji, aby v ní nemohl být spatřován prvek rozpornosti vzhledem k marxistickému chápání poměru mezi jazykem (či stylem) umělecké a neumělecké slovesnosti. Marxistická poetika spolu s teorií jazykových funkcí odmítá rozhodně formalistickou teorii „deformační“ (či teorii jazykového „ozvláštnění“) — to však neznamená, že popírá jakýkoli rozdíl mezi vyjadřováním uměleckým a neuměleckým. To by konec konců bylo popřením stylizovanosti uměleckého projevu, ačkoli ta je jeho podstatným znakem. Stylizovanost ovšem nepředpokládá popření celospolečenské normy, je to zpravidla jen využití norem speciálních, jež ve spisovném jazyce konstituují tzv. stylistickou vrstvu. Uměleckému projevu (ani lidovému, srov. např. dopolopita) nejsou ovšem ani deformace úplně cizí, ale hlavní věcí je, že na nich sama uměleckost podstatným způsobem nezávisí.

Zdůrazňuje-li se souvislost spisovného jazyka s jazykem lidové slovesnosti, nesmí být její stylistická specifičnost považována za věc hlavní. Spisovný jazyk může přijmout jako obecně platné vyjadřovací prostředky některé zvláštnosti folklórního stylu, ale to již předpokládá jejich přehodnocení. Užívá-li se však folklórních poetismů v literatuře v jejich původní funkci, tj. zase jako poetismů, pak se to zpravidla týká jen folklorizujících směrů literárních. Jinými směry mohou být takové postupy odmítány, jak ukazují kritické projevy Bělinského o Žukovského a Puškinově „ohlasové“ tvorbě.

Ani tam, kde se tvořily novodobé spisovné jazyky slovanské přímo na lidovém základě (sem patří např. srbocharvátština a ukrajinština), nebyl to jazyk lidové slovesnosti, který se stal základem spisovné normy, nýbrž především běžný jazyk hovorový. Nepochybné ovšem je, že vysoké hodnocení lidové slovesnosti a možnost začleňovat ji do literatury tvoření spisovného jazyka na lidovém základě usnadňovaly aspoň příklon spisovné normy k jazyku lidovému. Poetismy však normálně zůstávaly poetismy a umělecký způsob vyjadřování nepřešel do spisovného styku normálního (nepřestal být stylisticky příznakový).

Poučný je po této stránce vývoj spisovné češtiny v době obrozenské. Není sporu o tom, že folklorizující literatura s sebou nesla sblížení spisovného jazyka s jazykem lidovým. Ale kodifikovanou normou to v podstatě neotřáslo, hlavně ne v hláskosloví a v tvarosloví. Že příklon k lidovému jazyku v umělecké literatuře neznamenal ještě reformu celé spisovné češtiny, to ukazuje jasně skutečnost, že se humanistický styl v odborné literatuře držel (třebaže v různé míře) až do počátku 20. století. Ale opuštění humanistického stylu (jeho přední vlastností byla specifická stavba větná) nebylo podmíněno reformou mluvnickou. Šlo v podstatě jen o přesuny v stylistickém rozvrstvení spisovného jazyka, jeho výrazové prostředky se stávaly stylisticky příznakovými (knižními, až archaickými). Tímto posunem byla zasažena i umělecká literatura, jež se pak sblížila s jazykem mluveným víc než v době obrozenské.

Pokud pak jde o ruštinu, bylo by naprosto nesprávné vidět např. Puškinův podíl na reformě spisovné normy v tom, že v některých výtvorech (např. ve veršovaných pohádkách) užil folklorizujícího stylu. Tu šlo v podstatě jen o rozšíření výrazových prostředků literatury umělecké, a to jen pro určité umělecké druhy. Do jaké míry je možno vidět folklórní vlivy v jazyce takových literárních děl, jako je Boris Godunov, to nebylo ještě podrobněji vyloženo. [52]Jazykové a slovesné prvky lidové nerozhodují zde o celkovém charakteru slovesného díla, tím méně pak o jeho místě ve vývoji spisovného jazyka. Puškina vedl realismus k využívání lidových prvků k charakteristice postav i doby, ale tato charakterističnost je podmíněna právě rozlišováním stylu „normálního“ od lidového a historického.[1]

Některé části Wollmanovy knihy se nám zdají přesahovat rámec názvem stanovené tematiky. Sem řadíme např. jinak velmi zajímavou kapitolku „Součinnost slovanská za pugačevštiny“. Účast Poláků (a Bělorusů) v Pugačevových oddílech je jistě důležitý fakt nejen politický, ale i kulturní, ale lze mít pochybnosti o tom, že se nějak zřetelně obrazil v jazykově slovesném obrození hlavních zúčastněných národů.

Je to však jakási předehra k složité dialektice polsko-ruských vztahů v době napoleonské a v době polských povstání. Ale ukrajinsko-ruské a rusko-běloruské vztahy mají problematiku zvláštní a snad ještě složitější. Zde má také docela jiný charakter jazykové obrození či vznik novodobých spisovných jazyků. Emancipační proces je zde nesen hlavně opozicí proti příbuznému jazyku spisovnému, je tu tedy obdoba k poměru slovenštiny k češtině. Naproti tomu dominantním rysem procesu vzniku novodobé spisovné bulharštiny je dvojitá opozice: na jedné straně k církevní slovanštině, na druhé straně k početným tureckým i řeckým prvkům v lidovém jazyce. Zde nebylo proto možno ani zdaleka v takové míře jako např. u Srbů a Charvátů v době obrozenské stavět prostě na lidové slovesnosti. O těchto zvláštnostech jazykově slovesného obrození u Slovanů bychom čekali ve Wollmanově knize ještě daleko více poučení.

Příslušné části této kapitoly jsou sice bohaté na různá pozorování a postřehy, ale některé formulace jsou zase zhuštěny až k nesrozumitelnosti. Tak se to má např. s charakteristikou situace v oblasti jižní, kde se značná část Slovanů těžce vymaňovala z turecké nadvlády: „U Slovanů v turecké porobě se představa obrození spojuje jednak s osvobozovacími boji, jednak s vnitřním kulturním vývojem.“ Obrození jazykově literární však zde začíná již dosti dlouho před rozhodujícími osvobozovacími boji; o bulharských poměrech píše se v tomto smyslu náznakově na s. 95 a 107: „Zde více než u jiných Slovanů zasáhne omezení procesu obrození jazykově literárními složkami do značné volnosti představy obrození.“ Tato věta by potřebovala být rozvedena do několika odstavců, aby se její smysl zpřístupnil (rozumím-li jí dobře sám). O něco níže se mluví o situaci literatury v českých zemích od pol. 17. do pol. 18. století tak náznakově, že to celou věc skoro zkresluje, třebaže tu proniká zdravá myšlenka zdůraznit trvání pokrokové kulturní tradice.

Čtenář našeho časopisu bude číst ve Wollmanově knize s největším zájmem obsáhlou kapitolu 15 v druhé části: „Slovanství v jazykově literárním obrození u nás“. Je snad ze všech částí knihy nejpropracovanější a nejvíc také odpovídá jejímu celkovému rázu. Nemálo sporných věcí však najdeme i zde. Je také škoda, že různá svědectví o slovanském uvědomění, o mezislovanských stycích a o slovanské spolupráci v procesu našeho (českého a slovenského) národního obrození nejsou vždy jasně historicky zvážena a hodnocena. V dobách, kdy se „obrozují“ kulturně Slované, probíhá podobný proces v Evropě i u národů neslovanských, např. u Rumunů, Litevců, Albánců aj. Bereme-li v počet i kulturní osamostatňování Bulharů nebo dokonce Makedonců, nevidíme tu chronologicky žádný rozdíl. Bylo by tedy třeba ukázat, do jaké míry „slovanství“ v obrození např. Bulharů urychlovalo proces jazykově slovesného obrození ve srovnání např. s Rumuny, kde sice „románství“ tvoří obdobu k „slovanství“, ale přece jen jde o situaci značně odlišnou. Ještě odlišnější je pak situace např. u Litevců a Lotyšů, ale konečně také u Maďarů, Finů, Estonců atd.

Tato problematika by si zasloužila podrobnějšího srovnávacího propracování, na které ovšem jednotlivec nestačí. O Wollmanově knize však platí, že přes některé prozatímní formulace i me[53]zery vytváří v bádání o souvislostech slovanské ideologie s rozvojem spisovných jazyků i slovanských literatur novou situaci; další práce budou na ni navazovat i tam, kde se k ní postaví kriticky.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 1, pp. 48-53

Previous Blanka Borovičková, Vlastislav Maláč: Fonetická problematika měření indexu poznatelnosti

Next František Daneš: Fonetická práce o nářečích na Těšínsku