Fonetická práce o nářečích na Těšínsku

František Daneš

[Discussion]

(pdf)

Фонетическая работа о тешинских говорах / Travail de phonétique sur les dialectes dans la région de Těšín

Zvukové stránce souvislých promluv věnovali naši dialektologové dosud pramálo pozornosti, přesto, že mají dnes k dispozici vhodné nahrávací přístroje. A není přece pochyb o tom, že např. jazykově zeměpisný obraz větné intonace by měl tvořit nedílnou součást soustavného popisu našich nářečí; nepochybně by ukázal mnohé zajímavé souvislosti, a to i v plánu diachronickém. Co např. víme o „plzeňském zpívání“? Chybí nám jak jeho systémový popis, tak jeho územní vymezení. Anebo jiný příklad: v Praze se v poslední době šíří zvláštní typ otázkové intonace (slabika před přízvukem nízko, přízvučná slabika a slabiky následující vysoko, koncová slabika mírně klesá: 4—⁰1—1—2); L. Petříková, která, pokud vím, na ni upozornila první,[1] nazvala ji „vršovickou“(!), neboť prý je (byla) příznačná pro Vršovice a přilehlé pražské okolí; naproti tomu Romportl soudí (myslím, že neprávem), že jde o typ rozšířený po celé středočeské oblasti. Věc může rozhodnout opět jen jazykově zeměpisný výzkum, který by stanovil centrální oblast tohoto jevu a ukázal a pomohl vysvětlit směry jeho dnešní expanze.

Je zajímavé, že se těmto otázkám věnovali u nás zatím nedialektologové: předčasně zesnulý Stanislav Petřík a nyní přední náš fonetik doc. Milan Romportl. Tento pilný badatel věnoval v minulých letech soustavnou pozornost zvukové stránce nářečí na Těšínsku. O dvou jeho pracích z tohoto úseku (Přízvuk, kvantita a melodie v nářečí na Jablunkovsku, 1954, Přízvuk a melodie nářečí na Těšínsku, 1954) referoval již P. Jančák (v SaS 16, 1955, 189n.). R. 1958 vydal Slezský studijní ústav ČSAV v Krajském nakladatelství v Ostravě soubornou fonetickou studii Zvuková stránka souvislé řeči v nářečích na Těšínsku (124 s., cena brož. výtisku 12 Kčs). Tato nová práce vznikla podstatným přepracováním obou studií prvních; na jedné straně byly rozhojněny a prohloubeny výklady o přízvuku a kvantitě a doplněny poznámky o tempu a pauzách, jednak v kapitole o melodii se neopakují podrobně dokumentované rozbory, nýbrž podává se přehledně a hutně celkový systém intonačních prostředků.

Předností Romportlovy práce je nesporně to, že se opírá o vlastní podrobný terénní výzkum, o bohaté a přesně určené záznamy magnetofonové i o kontrolní zápisy písemné. Po stránce dialektologické vyšel pochopitelně z podrobného zpracování Kellnerova v jeho „Východolašských nářečích“; pokud jde o přízvuk a melodii, navazuje volně na průkopnickou práci Petříkovu a v mnohém ji doplňuje a opravuje.

Nejobšírnější je kapitola o přízvuku (neboli o modulaci dynamické, jak někdy říká Romportl podle Hály). Je to pochopitelné, neboť jde o nářeční oblast přechodnou mezi typem se stálým přízvukem na první slabice slova a typem se stálým přízvukem na penultimě. Složitá je ovšem, jak se stále zřetelněji ukazuje, i sama fonetická podstata jevu, který se tradičně označuje termínem „přízvuk (dynamický)“. R. si je této složitosti vědom, a i když se věcí podrobněji nezabývá, výslovně konstatuje, že silou přízvuku nerozumí pouze fyzikální intenzitu zvuku, „nýbrž vždy celý naznačený komplex zvukových jevů (patrně rozuměj: intenzitu, timbre samohlásky, tónovou výšku, F. D.), z nichž intenzita bude faktorem prvým.“

S tím ovšem souvisí i otázka metody (či přesněji: techniky) zkoumání. Komplexní povaha „přízvuku“ se projevuje právě v tom, že obraz, který podávají přístroje sloužící k měření dynamiky řeči, neodpovídá rozložení „přízvuků“ ve výpovědi, jak je vnímá a hodnotí posluchač (a zamýšlí mluvčí), ba je s ním leckdy i v rozporu. R. pracuje s originálním českým indikátorem dynamiky, sestrojeným Přemyslem Janotou. Aby odstranil rozpory mezi dynameogra[54]mem a výsledkem získaným poslechem (aby mohl vůbec dynameogramu použít), uvažuje o tom, že je třeba stanovit pro dynameogram korigující koeficienty. Poněvadž se však tyto koeficienty mohou zjistit jen na základě poslechu (tj. výsledky na dynameogramu se korigují tak, aby nebyly v rozporu s poslechovou analýzou), jde tu — soudím — o circulus vitiosus a petitio principii a heuristická hodnota takových dynameogramů je sporná. Naštěstí však R. užívá dynameogramu jen pro ilustraci a svůj rozbor opřel „především o zjištění poslechová“ (19), zejména též o opětovaný poslech záznamů magnetofonových. Dochází zejména k těmto výsledkům:

Silou stojí slezský přízvuk mezi českým a ruským; vedle hlavního přízvuku se objevuje v delších slovech i přízvuk vedlejší (Romportl jej však blíže nedefinuje). R. správně vychází ze slov zapojených do výpovědi a sleduje souvztažnost slovních přízvuků, větné dynamiky a melodie. V zásadě je jistě možno souhlasit s tím, že „slovní“ přízvuk (R. vychází někdy ze slova, jindy z taktu) je jev potenciální, který se ve výpovědi realizuje v mezích výpovědní dynamiky (i když R. věc takto neformuluje). Dynamická linie není (kromě závěrečných taktů) ani stoupavá, ani klesavá; „větný přízvuk“ chápaný jako zesílení přízvuku nejdůležitějšího slova věty neexistuje; jádro výpovědi je signalizováno slovosledem, melodií, popříp. obměnou kvantity samohlásek (srov. pokusy A. Skaličkové a Danešův pojem „zvukového centra“).

Pokud jde o umístění přízvuku, R. rozlišuje při svém zkoumání tyto kategorie přízvukových jednotek (taktů): trojslabičné, a to jednak prosté, jednak s předložkou, čtyřslabičné a víceslabičné. V přehledných tabulkách podává pak statistické údaje frekvence přízvuku na první a předposlední slabice podle obcí a odděleně pro řeč monologickou a dialogickou. K tabulkám jsou připojena ještě názorná schémata. Některá pozorování Romportlova ukazují, že nelze ani při fonetickém bádání přehlížet slovo a pracovat jen s tzv. taktem, neboť některé víceslovné takty se leckdy chovají po stránce přízvukové jinak než takty jednoslovné (tj. slova) téže slabičné délky. Podstatné je Romportlovo zjištění, že základní přízvukový typ zkoumané oblasti je penultimový: případy s přízvukem počátečním lze hodnotit jako posunutí (přemístění). V míře a typech přesunování jsou rozdíly zeměpisné; autor je podrobně prozkoumal a znázornil na dvou přehledných mapkách (celé území je po této stránce značně nejednotné; jde spíše jen o tendence, kolísání je i u jednotlivých osob). Přízvuk na první slabice bývá častější v slovech a předložkových spojeních trojslabičných, zřídka v čtyřslabičných a delších (především z toho je, podle mého soudu, možno usuzovat, že penultimový přízvuk je tu základní). Toto přesunování je jen v omezené míře jev dynamiky slovní, spíše je projevem dynamiky větné (tím R. opravuje zjištění Petříkova a zčásti i Kellnerova). Nejobecnější je přesunování při emfázi (ve spojení se zesílením přízvuku v „důraz“).

Otázkou, jakou funkci má obecně přízvuk v těchto nářečích a do jaké míry je přesunutí přízvuku jev funkčně samostatný (spíše však asi jen průvodní), autor se nezabývá.

 

Druhá kapitola je věnována kvantitě samohlásek. Autor navázal na práce Chlumského o české kvantitě a své výzkumy založil na vyměřování elektromagnetického kymografického záznamu (pořízeného z magnetofonového zápisu). Dospěl k závěru, že „se dá předpokládat, že poměr kvantity vokálů v našich nářečích bude podobný jako v češtině“ (54). Poněvadž jde o fonologický systém bez funkčního využití kvantity, jeví se v těchto nářečích silná tendence prodlužovat vokály přízvučné, méně výrazně i vokály s vedlejším přízvukem. Naopak tendenci být nejkratší jeví samohláska v nepřízvučné slabice následující po slabice s hlavním přízvukem.

Pod důrazem (tj. zesíleným přízvukem) se samohlásky výrazně dlouží; někdy se prodlužují i souhlásky důrazných slabik. Samohláska poslední slabiky závěrečného taktu výpovědního úseku bývá prodloužena.[2] Autor sleduje i vztah k melodii a soudí, že toto prodlužování spolu[55]vymezuje; delimituje (vedle primárních činitelů: melodie a pauzy) výpovědní úsek. Zjištění tendence k izochronnosti taktů (tedy k rytmizaci mluvy), projevující se tím, že samohlásky v delších taktech jsou kratší a vice versa, je zajímavé, ale jak sám autor uvádí, jde o jev s mnohem obecnější platností. — Opět však postrádáme v některých výkladech důslednější a prohloubenější uplatnění zřetele funkčního.

 

V třetí kapitole podává R. systém větné intonace (melodie) těšínských nářečí. Poněvadž, jak už jsem uvedl, jde jen o shrnutí a prohloubení výkladu, které už byly v SaS posouzeny, omezím se na několik poznámek. Romportlova interpretace je v podstatě fonetická s funkčním zaměřením, tedy zčásti i fonologická (nikoli však v čisté formě). Podrobnější a hlubší rozbor systému fonologických intonačních protikladů R. nepodává a leckdy jsme na rozpacích, zda jde o výklad fonetický, či fonologický (např. u vět tázacích). Při grafickém znázorňování relevantních intonačních kontur či kadencí (R. těchto termínů však neužívá) užívá autor tří výškových poloh, avšak při popisu melodických forem s pojmem relevantních výškových poloh (rovin) ve smyslu fonologickém důsledně nepracuje. Nově (proti studii z r. 1954) povšiml si R. i vztahu intonace k jádru výpovědi (shodně s některými pracemi z tohoto mezidobí), využití intonace při vytýkání do protikladu však kupodivu pominul; zpřesnil i některé termíny (místo o melodii „věty neukončené“ či „předpauzového úseku“ mluví o „úseku před neukončující pauzou“; není však jasné, proč pak ponechal termín „věta ukončená“).

 

Čtvrtá kapitola se poměrně stručně zabývá tempem a pauzami. R. pochybuje (a právem), zda se tempo v rámci daného jazykového útvaru řídí jistými jazykovými zákonitostmi (rozuměj: jinými, než jsou obecné podmínky, na nichž tempo závisí ve všech jazycích). Přesto však provedl podrobná měření (při nichž se opět přidržuje přesvědčení, že je oprávněn „tolerovat nepřesnosti stejného druhu“, neboť jde o pozorování relativní, takže se možné zkreslení eliminuje) a došel ovšem k výsledkům, které bylo možno očekávat: závislost tempa na osobě mluvčího, na obsahu projevu apod. Správně autor tvrdí, že je do celkového času projevu, z něhož se vypočítává tempo, nutno počítat i pauzy, nemá-li se dojít k výsledkům značně zkresleným, až paradoxním. Souhlasit je třeba s tím, že se jako jazykový prostředek tempo uplatňuje jen uvnitř jednoho projevu nebo jeho částí.

Ani výklady o pauze nepřinášejí (a ani přinést nemohou) poznatky, které by charakterizovaly specifičnost zkoumaného nářečí. R. liší pauzu dlouhou a krátkou či normální (popříp. ještě i velmi kratičkou) jen na základě subjektivního dojmu a uvnitř těchto dvou kategorií provádí pak objektivní měření. Relevantní tu není ovšem délka absolutní, nýbrž relativní. Myslím však, že z hlediska fungování jazyka tu jde spíše o různý stupeň výraznosti pauzy (a nebudou asi jen dva nebo tři stupně), a ten není přímo úměrný její délce, nýbrž závisí na jejím místě ve výpovědi, na vztahu k intonaci a tempu. Proto je lépe nepokládat pauzu za samostatný jazykový prostředek, nýbrž za součást komplexní funkční jednotky zvané předěl.

 

V závěrečné kapitole autor shrnuje své výklady a vyvozuje některé obecnější závěry fonetické a dialektologické. Zvukové prvky, které se účastní vymezení větného úseku (resp. věty) se podle Romportla uplatňují v této hierarchii, pauzy, prodloužení koncového úseku a příznačný melodický tvar, jehož rozsah a umístění jsou dány polohou přízvuku jádra výpovědi; některá ze složek může chybět a být ostatními suplována. Pokud jde o význam, popříp. charakter (?) úseku, je naopak nejdůležitější melodie, pak přízvuk a jen jako modifikující činitel se uplatňuje modulace kvantitativní.[3]

Co se týče místa přízvuku, nelze podle Romportla pokládat přízvukování první slabiky za reziduum staršího stavu. Při té příležitosti autor pozměňuje svůj starší názor o postupu ustá[56]lení západoslovanského přízvuku; je nyní přesvědčen, že počátek přesunu přízvuku ze slabiky předposlední na počáteční je třeba hledat v zasílení vedlejšího přízvuku slov trojslabičných v souvislé řeči. — V otázce původu zkoumaných nářečí dospívá autor k názoru, že není vyloučena možnost míšení obyvatelstva dvojího přízvukového typu, a to v době, kdy byl obojí přízvuk již ustálen; převládlo nářečí s přízvukem na penultimě (nářečí typu slezskopolského); přitom však zůstala zachována (snad spíše: vyvinula se) tendence k jisté labilnosti polohy přízvuku v souvislé řeči. — Po stránce větné melodie souhlasí Romportl s Petříkem, že všechna těšínská nářečí patří k jednomu melodickému typu,[4] jehož území je ovšem značně širší.

K práci je připojeno několik dobrých ukázek nářečních textů v pečlivém fonetickém přepise a se všemi potřebnými daty.

Romportlovu studii musíme opravdu vřele vítat, neboť pokračuje v práci na úseku u nás zanedbávaném. Po Petříkových studiích znamená kvalitativně novou etapu a přináší mnoho cenného materiálu i důležité závěry. Jestliže jsme uvedli některé své výhrady a připomínky, je to proto, že pokládáme za daného stavu bádání na tomto úseku za velmi potřebné věnovat kritickou pozornost stránce metodické a ujasňování a zpřesňování pojmů.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 1, pp. 53-56

Previous Karel Horálek: Kniha o jazykově literárním obrození u Slovanů

Next Alexandr Stich: Jazykovědné a stylistické práce ve »Studiích o jazyce a literatuře národního obrození«