Jazykový koutek Československého rozhlasu (Třetí výběr)

Věra Michálková

[Chronicles]

(pdf)

Радиоконсультация по вопросам языка в Чехословакии. Третий выбор / Emission linguistique de la Radiodiffusion tchécoslovaque, Troisième choix

V období posledních devíti let vychází již třetí výběr rozhlasových relací pod názvem Jazykový koutek Československého rozhlasu.[1] Od podzimu r. 1946, kdy se začaly v rozhlase vysílat první jazykové koutky věnované otázkám jazykové správnosti a kultury, zájem uživatelů jazyka z řad neodborníků zvýšil se natolik, že se mu začalo postupně vyhovovat rozšířením stálých rubrik u některých našich časopisů i deníků[2] a knižním vydáváním výběrů nejzávažnějších příspěvků. Skutečnost, že jde [62]již o třetí sborník článků o jazykových otázkách, nutí ke srovnání s předchozími dvěma řadami, přestože jde o navázání na ně a do jisté míry i o pokračování v původní koncepci výběru i uspořádání.

První dvě řady byly vlastně výborem ze všech rozhlasových relací, jež byly vysílány, a byly tematicky velmi pestré. Např. První výběr obsahoval obecné výklady, poučení o pravopise a výslovnosti, část mluvnická se zabývala slovem, jeho tvořením i tvary, významem i vazbami; zvláštní oddíl byl věnován otázce vlastních jmen místních i osobních a v poslední části se probíraly některé otázky skladby. Oba první výběry byly jakýmsi pokračováním, popř. doplňkem nebo »modernizací« dosavadních platných příruček: mluvnic, slovníků a Pravidel českého pravopisu. — Poněkud jiná byla situace v období vzniku jednotlivých článků Třetího výběru. V roce 1957 vyšla Pravidla českého pravopisu (a v r. 1958 jejich školní vydání s údaji tvaroslovnými) a již před jejich vydáním byli posluchači rozhlasu částečně informováni o změnách, které budou v pravopise provedeny. Těmto tématům byla také věnována velká část Jazykových koutků Československého rozhlasu. Drobné rozhlasové přednášky vhodně připravily půdu pro přijetí nově upravené pravopisné normy tím, že už předtím doporučovaly některé pravopisné a mluvnické podoby, které sice pronikly do spisovného úzu, ale kde starší Pravidla zatím zachovávala starší tradiční stav.

Příručka jako Pravidla českého pravopisu nemůže a ani nechce vykládat všechny jednotlivé případy, zpravidla uvádí jen jisté typy jako zástupce větších skupin anebo podává obecné výklady. Právě na tyto případy se zaměřili autoři „koutků“ a buď podali detailnější rozbor některých pravopisných nebo mluvnických jevů, než jak je podán v Pravidlech nebo v mluvnicích (např. některé obtížnější případy interpunkce), anebo probírali a vyložili jistý jev na větším množství konkrétního materiálu (např. dvojí tvary v 6. pádě jednotného čísla u neživotných podstatných jmen rodu mužského typu v Mnichově / o Mnichovu). Přitom se velkou většinou nepodává jen suchý gramatický výklad, ale nezřídka se uvádějí i zajímavosti mimojazykové, okolnosti společenské, politické, hospodářské, kulturní a jiné, které jsou v jistém vztahu s jazykovou skutečností (např. v článku Generálporučík je kromě odůvodnění dnešního způsobu psaní slov generálmajor, generálporučík a generálplukovník uvedena historie vzniku těchto speciálních označení).

 

Třetí výběr obsahuje tři tematické okruhy, a to pravopis, morfologii a spisovnou výslovnost.

Úvod k prvnímu okruhu tvoří čtyři články obecného charakteru o podstatě pravopisu, o jeho kodifikaci a o změnách, k nimž v období od poslední pravopisné úpravy v roce 1941 došlo. Dále následují jednotlivé stati zabývající se buď některými speciálními jevy mluvnickými, anebo jednotlivými případy, v nichž bývá běžný uživatel jazyka na rozpacích. Poněvadž nezřídka nelze vyložit složitější otázku v poměrně krátké relaci, připravovaly se tyto výklady jako řada pokud možno samostatných jednotek na sebe navazujících. V knižním vydání však už nebyla původní relativní samostatnost nutná, a proto byly výklady zpracovány jako delší stati, ovšem bez opakování společných základů jednotlivých relací (např. psaní cizích slov, psaní velkých písmen apod.). Ve všech výkladech je zřetelná snaha, aby pravopis co nejlépe sloužil dvěma základním úkolům, aby umožňoval co nejlepší a nejsnadnější zaznamenávání i vybavování a aby se zbytečně, často pouze z tradičních důvodů nesetrvávalo u forem starých, historicky sice oprávněných, ale dnes už neživých a z hlediska současného stavu neodůvodněných. V této snaze o demokratizaci psané podoby jazyka šlo především o to, aby po úpravách bylo možno jednodušeji a v souhlase se současným stavem jazyka i věrněji zaznamenávat mluvený projev, aby se tak na jedné straně zbytečně neudržovaly rozdíly mezi formami mluvenými a psanými a na druhé straně aby se důsledněji než dříve respektovaly některé požadavky při zaznamenávání (např. označování kvantity v cizích slovech, psaní slov domácích a cizích).

Druhý okruh článků je věnován výkladům tvaroslovným, hlavně skloňování jmen obecných a vlastních, a to domácích i cizích. [63]Část jich navazuje na Pravidla, hlavně pokud se některé úpravy pravopisu obrazily i v morfologii (např. poučení o životnosti), druhá část obsahuje poznámky k jednotlivým tvarům, hlavně podstatných jmen a sloves, a podrobněji si všímá tvaroslovných dublet, opět především u podstatných jmen. Autoři probírají jednotlivé případy kolísání, které dnešní čeština zdědila ze starších vývojových období (např. kolísání některých podstatných jmen rodu ženského mezi vzorem píseň a vzorem kost), i případy kolísání způsobené tím, že se vytvořily vedle podob starých, náležitých podoby nové, analogické. Tento vývoj je patrný jak u slov domácích, tak u některých cizích. Poněvadž je frekvence některých cizích slov v současném jazyce poměrně velká a poněvadž se s některými novými skutečnostmi dostávají do české slovní zásoby i nová, cizí označení pro ně, je třeba i důkladnějšího poučení o použití těchto cizích slov v českém kontextu. Autoři článku v souhlase s obecnými potřebami jazykovými vykládají, jak jisté formy vznikly, popř. jak se vyvinuly dnešní podoby, jež se od starších forem liší, a využívají materiálu i k hodnocení stylistickému. Neprobírají tedy otázky slohové v samostatných článcích, jak tomu bylo např. ve Druhém výběru, nýbrž jednotlivé poznámky o stylistické zařazení nebo využití slova nebo tvaru připojují přímo k výkladům mluvnickým. Oceníme tu zajisté, že v této části Třetího výběru jsou vyloženy případy, o nichž bychom marně hledali poučení v dosavadních mluvnicích nebo slovnících. Soubor těchto statí je vlastně nejpodrobnějším současným poučením o tvarosloví. Poněvadž jsou zde některé morfologické jevy vysvětleny vlastně poprvé (např. místa o skloňování cizích podstatných jmen), doplňují články s řešením těchto otázek normativní mluvnici.

 

Poslední částí Třetího výběru je poučení o spisovné výslovnosti. Ortoepii se dosud věnovalo ve srovnání s jinými jazykovými disciplínami poměrně málo pozornosti; i v Jazykových koutcích se poznámky o výslovnosti uváděly jen někdy, a to na okraji výkladů pravopisných nebo poučení o cizích slovech, jako tomu bylo v Prvním výběru. Samostatný oddíl věnovaný spisovné výslovnosti je tedy v knize s tak širokým a různorodým okruhem čtenářů zařazen poprvé. Názorně se zde na konkrétním materiálu ukazuje, že není na místě téměř obecně rozšířený názor, jako by v češtině neexistovala přesná ortoepická pravidla, a zároveň se uvádějí nejčastější případy nespisovné výslovnosti, vniklé do spisovného jazyka z nepečlivé obecné mluvy nebo z místních nářečí. K těmto výkladům jsou připojeny poznámky o výslovnosti ruských vlastních jmen v českém textu. Publikace je ukončena podrobným rejstříkem mluvnických jevů a slov, o nichž se v článcích pojednává.

 

V celé knize je patrná živá spolupráce se čtenáři a s praxí. Zájmu veřejnosti o jazykové otázky se využívá k tomu, aby se ukázalo, že průměrná úroveň jak projevů psaných, tak i mluvených není zcela uspokojivá a že je třeba zvýšit náročnost vůči mluvčím i pisatelům. V této vědomé péči o jazykovou kulturu nejde ovšem tolik o výklad jednotlivých případů, nýbrž spíše o to, aby bylo z vysvětlovaných jevů jasno, že se o jisté jednotlivosti pojednává jako o součásti celého jazykového systému. Proto také nelze při výkladu některých složitějších jevů reprodukovat celý problém na pouhé rozhodnutí, co je správné a co nikoli, nehledě k tomu, že v mnohých případech není takovéto jednostranné hodnocení jazykového faktu vůbec možné. Autoři stroze nemistrují, nementorují a suše nepoučují, ale snaží se povzbudit aktivní zájem, chtějí vychovávat k větší estetické citlivosti, k vědomé snaze o přesné vyjadřování, k porozumění stylistickým otázkám projevu, prostě k vyšší jazykové kultuře.

Že běží o skutečně aktivní spolupráci, o tom jsou důkazem mnohé články výběrů, jež vznikly jako odpověď na některou konkrétní otázku nebo jsou přímo reakcí na popud z praxe. Jazykový koutek tu pak plní nejen funkci poradce, ale přímo regulátora praxe, která naopak provokuje jazykové odborníky k tomu, aby se vyjadřovali k jejím aktuálním potřebám. Je tedy tato publikace přímou odpovědí na dvě otázky: za prvé do jaké míry a v jakém směru mohou teoretické jazykovědné disciplíny zasahovat do vlastního jazyko[64]vého vývoje a za druhé jakým způsobem může jazyk pružně reagovat na potřeby společnosti a vyhovovat jim. Na rozdíl od jiných příruček neregistruje a nekodifikuje pouze to, co už v jazyce jistou dobu žije, ale průběžně řeší právě ty naléhavé otázky, na než nenalézáme odpověď v současných mluvnicích nebo slovnících. Sleduje a postřehuje především ty vnitřní zákony jazykové a odhaluje ty tendence vývoje jazyka, které se objevují nově, v nových podmínkách, za nových okolností.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 1, pp. 61-64

Previous Alexandr Stich: Jazykovědné a stylistické práce ve »Studiích o jazyce a literatuře národního obrození«

Next Jiří Daňhelka: Sborník Vyšší pedagogické školy v Plzni