Sborník Vyšší pedagogické školy v Plzni

Jiří Daňhelka

[Chronicles]

(pdf)

Сборник Педагогического института в гор. Пльзень / Recueil de l’Ecole supérieure de Pédagogie à Plzeň

Mezi nové vysoké školy, které svou publikační činností předkládají veřejnosti doklady o úrovni svých pracovníků, patří i bývalá Vyšší pedagogická škola (nyní Pedagogický institut) v Plzni. Můžeme aspoň upozornit na dva svazky Sborníku této školy, věnované jazyku a literatuře, které vyšly v r. 1958 a 1959.[1]

V prvním svazku zaujme především studie Jaromíra Spala Místní jména obyvatelská zakončená na -any (5—133). Autor v ní shromáždil a hodnotí rozsáhlý toponymický materiál český (opírá se též o jména tohoto typu v jiných slovanských jazycích), zkoumá původ a tvoření jmen na -any, jejich tvary a skloňování, jejich odvozování, jakož i základy, od nichž se odvozují, jejich rozšíření a stáří atd. Autor neulpěl na popise materiálu, ale pokusil se dospět i k závažným samostatným závěrům. Na prvním místě se to týká významové stránky jmen na -any. Pokusil se prokázat, proti Profousovi, že se jimi původně označovaly především vsi obyvatel jistého místa; odvozování těchto místních jmen od jmen osob je až pozdější. — Lumír Klimeš ve studii Hornický slang na dole Krimich v Tlučné u Plzně (135—146) si všímá lexika hornického slangu západočeského a srovnává jej s hornickým slangem ostravským (na základě Křístkovy Ostravské hornické mluvy). Dochází k závěru, že se v Tlučné objevuje více pojmenování převzatých z němčiny než na Ostravsku a ta že se houževnatěji udržují. — Miloslav Šváb se prací Poznámky k textové problematice staročeské Alexandreidy (147—162) zapojil do diskuse o poměru staročeské Alexandreidy k předlohám. Nejen znovu připomněl potřebu kritického vydání Gualterova latinského díla, ale také na vybraných příkladech (AlxV 1176 Tyr-Ancyra; AlxV 565 achský — Inachius) ukázal potřebu jemného filologického rozboru. Dospěl také k závěru, že podíl řemeslných recitátorů na formování textu díla je pramalý. — Mimo tyto tři práce přináší sborník ještě studii literárněhistorickou (Václav Jílek, Šest nezjištěných prací Aloise Jiráska (163—194) a dvě studie rusistické.

V druhém svazku sborníku otiskl Jaromír Spal první část své práce K základním otázkám syntaktického rozboru (5—48). V ní se snaží dospět k objasnění vztahů mezi psychologickými, logickými a mluvnickými zřeteli, jež se uplatňují při zkoumání a hodnocení skladebné stránky promluvy. I když dospívá k závěru, že se mluvnický rozbor řídí především formou, varuje před zabsolutněním formy, protože forma tu slouží k tomu, aby se jí vyjadřovaly jisté obsahy. Podle něho »konstatování formy je konstatováním skutečného stavu, kdežto při přijímání jiných hledisek se vydáváme v nebezpečí apriorismu«. — Lumír Klimeš otiskl tu také studii Stylistický rozbor zachycení hudebních projevů v novější české próze (49—70). Ukazuje v ní, které tendence se objevují u spisovatelů, popisují-li hudební projevy (uvádění názvu skladby, výčet nástrojů, užití odborných hudebních výrazů, neodborný popis hudby, líčení představ, nálad a citů, jež hudební projevy vzbuzují, atd.), a zjišťuje, že tu nejde o prostou závislost na literárním směru. Celá otázka, kterou si autor položil, je zúžena a zjednodušena (nepřihlíží se k autorovi a k jeho vztahu k hudbě, neuvažuje se o kompozičním začlenění zaznamenávání hudebních projevů do literárního díla atd.). — Článek Milosl. Švába Některé vztahy naší Alexandreidy k soudobé latinské vzdělanosti v Čechách (71—96) má tentokrát ráz převážně literárněhistorický, všímá si kulturního prostředí, v němž se mohl zrodit český rytířský epos, a jeho složek. — Více ru[65]sisticky je zaměřen stručný a především informativní článek Vladimíra Nového Východoslovanské jazykové prvky v práci českého gramatika šestnáctého století (229—246). Autor v něm připomíná »Knížku slov českých vyložených« od Matouše Benešovského (Philonoma) z r. 1587 pro její materiál ruský a ukrajinský. — Převážně prakticistický zřetel (s normativní tendencí) je uplatněn v článku Zdeňka Růžka K problematice přepisu a převodu vlastních jmen v češtině a v ruštině pro právní účely (249—282). Jinak druhý svazek sborníku přináší příspěvky literárněhistorické z literatury české. (Václav Jílek, Deset kapitol o Jiráskových Psahlavcích, 97—227) a rusistické příspěvky o literatuře a metodice jazykového vyučování.

I když je možno jednotlivě vytýkat, že Sborník VPŠ v Plzni přináší některé příspěvky ještě ne plně zralé, nedořešené, některé se zbytečně širokým výkladem, jiné s příliš zúženým tématem, přece je nutno jej přivítat. I kdyby sborník jen provokoval k diskusi, měl by dostatečně důležitou úlohu ve vědeckém životě a při jeho prohlubování. Sborník VPŠ v Plzni však znamená víc — přináší i některé práce nesporně hodnotné. To vede k závěru, že si je třeba přát, aby plzeňský pedagogický institut jako dědic vyšší pedagogické školy pokračoval ve vydávání sborníku a tak aby i dával svědectví o své úrovni i aby umožňoval odborný růst svých pracovníků.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 1, pp. 64-65

Previous Věra Michálková: Jazykový koutek Československého rozhlasu (Třetí výběr)

Next Luděk Bachmann: Nový slovník z oblasti hanáckých nářečí