K otázce obecné češtiny a jejího poměru k češtině spisovné

Jaromír Bělič, Bohuslav Havránek, Alois Jedlička, František Trávníček

[Articles]

(pdf)

К вопросу об обиходно-разговорном чешском языке и его отношении к литературному чешскому языку / Les problèmes du tchèque commun et de son rapport au tchèque littéraire

V stati „Obichodno-razgovornyj češskij jazyk“, uveřejněné ve Voprosech jazykoznanija 1960, č. 2, s. 11—20, vyzývá Petr Sgall k teoretické diskusi o problematice obecné češtiny, která by předem ujasnila správné pojímání tohoto jazykového útvaru a vytvořila tak nezbytné předpoklady k jeho vědecky pod[99]loženému popisu.[1] V článku samém podává Sgall mimo jiné nejzákladnější charakteristiku obecné češtiny po stránce hláskoslovné a tvaroslovné, naznačuje rozsah jejího užívání a uvažuje o jejím postavení v rámci českého národního jazyka, tj. zda je obecná čeština svou podstatou útvar nářeční, který v dalším vývoji bude mizet, či zda se stává součástí jádra národního jazyka, jinak řečeno, zda patří k těm složkám jazyka, které se v přítomné době rozvíjejí a vytlačují nářečí; v další části se pokouší nastínit proces vzniku obecné češtiny a postihnout její vztah k češtině spisovné a vyzvedá požadavek tzv. demokratizace spisovného jazyka.

Je k tomu třeba především konstatovat, že diskuse o otázkách obecné češtiny a jejího poměru k češtině spisovné na jedné straně a k nářečím na straně druhé v Československu a zčásti i za hranicemi již řadu let trvá, jak je ostatně patrno i z literatury citované Sgallem v uved. článku. A v některých bodech tato diskuse podle našeho názoru dospěla již dále než Sgall ve své stati. Proto zde chceme k jeho tvrzením a názorům vyložit své stanovisko;[2] učiníme to však co nejstručněji, protože pokračovat v diskusi dávno již začaté je nutno především široce založenými monografickými studiemi materiálovými, v nichž bude ovšem potřebné na základě materiálu do detailů teoreticky dále objasňovat celou dnešní situaci v češtině a ev. vyvozovat z výsledků bádání i praktické důsledky.

Teoretická diskuse o obecné češtině totiž nemůže být odtržena od přímého zkoumání české jazykové situace v celé její šíři a složitosti a od správného jejího postižení na podkladě rozsáhlého a přesného materiálového studia, neboť jinak by se jistě dospívalo k závěrům nesprávným, zkreslujícím skutečný stav, a potom v další práci i k nesprávné, aprioristické interpretaci konkrétního sice, ale kusého a ze souvislostí vytrženého jazykového materiálu, jak je tomu zčásti i v Sgallově stati, přestože on sám na takové nebezpečí upozorňuje. Příklady, které Sgall uvádí jako ukázky obecné češtiny a jejích rozdílů od češtiny spisovné, zdaleka totiž nereprezentují nějaký celonárodní nebo téměř celonárodní jazykový útvar, jak by ze Sgallovy stati vyplývalo, nýbrž jsou to ukázky mluvy regionálně omezené hlavně na pražské centrum, resp. na oblast starých českých nářečí v užším smyslu a rozhodně neplatí pro moravská a slezská kulturní centra ani pro oblasti nářečí moravských a slezských. A nejde tu ani o ukázky užívání obecné češtiny v běžném denním hovoru, tedy o příklady typické, nýbrž o projevy, jak ostatně Sgall sám naznačuje, po tematické stránce v podstatě intelektuálské. V těchto projevech je užito neadekvátní jazykové podoby, která nemá vždy prostředky pro vyjádření daného obsahu; to má za následek jejich jazykovou i stylovou nevyrovnanost, projevující se v nezbytném pak míšení prvků spisovných (ba i úzce odborných termínů, jako lexém, predikativní aj.) s prvky nespisovnými.

Např. ve větě Von tam mluví vo základním významu slova, teda lexému (viz Sgall, 11) je v slově lexém foném é, který v obecné češtině normálně neexistuje, protože tam je důsledně provedena změna é v í; dále je zde podoba význam, ačkoli v obecné češtině proti spi[100]sovnému ý je normálně ej; naproti tomu je zde vo- místo o- na počátku slova, tj. jev začínající v obecné češtině ustupovat, a to dokonce i v zájmenu von, u kterého tato podoba má už často zabarvení přímo pejorativní. Slova lexém, význam nelze ovšem říci v jiné podobě než spisovné, ale z toho právě plyne zmíněná nevyrovnanost věty. Nebo ve větách Proč by nemohli do toho bejt zasvěcený už v době zrodu takovejdlech reforem; — … nevím, podle jakejch měřítek se k tomu dospělo (Sgall, 19) jsou spisovná, ba zčásti knižní spojení a slova být do něčeho zasvěcen, v době zrodu, měřítko, dospět k něčemu v disharmonii s podobami bejt (jež i v obecné češtině zčásti ustupuje), jakejch, nom. pl. mask. zasvěcený (proti spisovnému zasvěceni), ba dokonce s tvarem takovejdlech, který je v samé obecné češtině zcela okrajový (zpravidla je takovejchdle).

Tedy frazeologie a slovník těchto ukázek je spisovný, až knižní, kdežto hlásková a tvarová podoba je zčásti „obecná“, ba až přehnaně „obecná“, zčásti vyhraněně spisovná.[3] Takové překvapující nesrovnalosti v jedné větě se vyskytují zpravidla jen jako stylový prostředek víceméně uvědomělé a chtěné, ale značně násilné nonšalance, nebo z vědomé snahy dráždit — až s nebezpečím komičnosti pro mluvčího, anebo jsou projevem falešné, vyumělkované lidovosti. Tento způsob řeči se ovšem skutečně objevuje i u některých přednášejících filosofické fakulty Karlovy university v promluvách méně oficiálních, jak uvádí Sgall, ba zčásti se zde vyvinul dokonce jakýsi kult této nepravé obecné češtiny. Ani zde však není tento způsob typický a lze v něm vidět jistou obdobu tendencí, které se v dvacátých a třicátých letech objevovaly i v Sovětském svazu (např. podporou tvarů typu pekeš', peket apod.) a proti kterým se s takovou rozhodností stavěl zdůrazňováním nutnosti jazykové kultury sám Lenin, dále Gorkij aj.

Nedostatečné přihlížení k celé složitosti skutečné jazykové situace v češtině, přes zdůrazňování nezbytnosti jejího studia, vede Sgalla též k zjednodušenému pojímání protikladu „jádro národního jazyka — dialekty“ i ke zkreslující souhrnné charakteristice dnešního stanoviska české bohemistiky k této otázce.[4] Ve skutečnosti nelze tento „protiklad“ chápat tak vyhraněně, nýbrž je třeba opravdu vidět stupňovitost přechodů mezi spisovným jazykem a starými geografickými nářečími, která se přetvářejí v regionální interdialekty, k nimž nesporně patří svým původem i skutečná obecná čeština. Z tohoto hlediska stojí tedy obecná čeština — stejně jako do jisté míry i ostatní, moravskoslezské interdialekty — blíže k „jádru“ národního jazyka, představovaného jazykem spisovným, než dožívající staré dialekty. Jako interdialekt oblasti největší na českém jazykovém území, dále jako interdialekt vlivem historických okolností nejzkonsolidovanější, který je do značné míry zároveň běžnou mluvou národního a státního centra a je v některých jevech bližší spisovné češtině než interdialekty jiných [101]oblastí, má dokonce obecná čeština nad ostatními interdialekty kvantitativní i kvalitativní převahu a v dnešním jazykovém dění má tendenci rozšířit se jako běžně mluvená nespisovná řeč po celém území, tj. plně se připojit k „jádru“ národního jazyka. Tato tendence ovšem zdaleka není dovršena a její pronikání není přímočaré a jen tak jednoduché.

V dynamice dnešního jazykového dění v češtině je totiž nutno vidět i jeho vývojovou dialektiku. V složitém několikasměrném napětí mezi nespisovnými útvary navzájem i mezi nespisovnými útvary na jedné a spisovným jazykem na druhé straně nemizejí ustupující stará nářečí a méně významné ostatní interdialekty beze stopy, nýbrž mají (vedle vzrůstajícího tlaku spisovného jazyka) také vliv na to, které jevy v obecné češtině samé zůstávají a eventuálně se dokonce geograficky šíří a které ustupují. Bylo už několikrát upozorněno, že např. í za staré é (mlíko m. mléko) se v obecné češtině pevněji drží než některé jiné znaky, ačkoli je tu rozdíl od jazyka spisovného, protože je to jev společný i větší části ostatních nářečí; naproti tomu např. protetické v- před o-, dále ou- na počátku slova aj. víceméně ustupují i v obecné češtině, a to ve prospěch podob vlastních spisovnému jazyku i větší nebo menší části ostatních útvarů nespisovných (např. obyčejně m. vobyčejně, úplněk m. ouplněk). V procesu přibližování se k jádru národního jazyka se tedy obecná čeština sama mění; a vyvíjí se nikoli nezávisle, nýbrž v hrubých liniích v podstatě směrem k spisovnému jazyku. Proto mluví J. Bělič v novějších svých statích o dvou vrstvách obecné češtiny, regionálně české (tj. zhruba v oblasti bývalé země České) a vytvářející se celonárodní.[5] Touto vznikající celonárodní podobou se ovšem dostává obecná čeština do blízkosti zejména hovorové podoby spisovného jazyka, projevuje tedy zároveň jisté tendence s ní splynout; skrze hovorovou češtinu zase zpětně působí (spolu s ostatními interdialekty) na vlastní jazyk spisovný (zejm. na ústup některých archaismů). Sgall sice mluví též o vývoji obecné češtiny, ale její vztah k spisovnému jazyku i k ostatním útvarům nespisovným vidí v podstatě staticky a nedialekticky. K zjednodušenému pohledu přispívá i ta okolnost, že celou problematiku ve skutečnosti redukuje jen na vztah mezi obecnou češtinou a češtinou spisovnou.

Je samozřejmé, že v složitém jazykovém dění, které jsme naznačili, nabývají různé útvary i jednotlivé jejich znaky podle okolnosti různého zabarvení stylového. Sgall sám uvádí, že jsou možné situace, kdy užití spisovné normy působí dojmem vyumělkovanosti, ba pedantismu, za jiných okolností zase formy obecné češtiny znějí příliš familiárně (11). V rozporu s tím se pak neprávem diví, že se (prý vlivem některých učitelů i jiných kulturních pracovníků) objevuje pojímání obecné češtiny jako nějakého „nižšího“ jazykového útvaru s „nesprávnými“ podobami (18). Je jistě pravda, že formy typu velkejma atd., uváděné Sgallem, mohou vyjadřovat danou skutečnost stejně dobře jako spisovná podoba velkými apod.,[6] ale tím nijak nelze změnit fakt, že se vlivem historického vývoje ve spisovném jazyku ustálila a celonárodně je uznávána právě podoba velkými, nikoli podoba z obecné češtiny nebo z některého jiného útvaru nářečního nebo interdialektického. Hláskové podoby obecné češtiny, pokud pronikly do spisovného jazyka, dostaly zde zcela zřejmě expresívní zabarvení (např. pejo[102]rativní ouřad proti neutrálnímu úřad) anebo jsou lexikalizovány (např. má hejla na nose, tj. ‚nos zčervenalý mrazem‘, ale pták se nazývá hýl, apod.); tím je dáno, že se pak i podoba velkejma cítí jako „nižší“ a že dokonce nabývá, užije-li se jí nepřiměřeně vzhledem k situaci, přídechu chtěného afektu, až vulgárnosti.

 

V Sgallově článku jsou ještě další nepřesnosti a nesprávnosti, nemůžeme se zde však všemi podrobněji zabývat. Chceme se dotknout ještě dvou otázek, které Sgall nadhodil, totiž otázky doby sjednocování českých nářečí, tj. vzniku a upevňování obecné češtiny, a otázky tzv. demokratizace spisovného jazyka.

Co se týče doby sjednocování českých nářečí (alespoň v Čechách), vidí Sgall správně na podkladě statí B. Havránka[7] počátky tohoto procesu už v 15. a 16. století, tj. v době husitského hnutí, spojeného s velkým pohybem obyvatelstva a se zlidověním kultury, a v následující době kulturního rozkvětu měst, kdy též spisovný jazyk dospívá k své stabilizaci. Naproti tomu tvrdí (na s. 14 a znovu na s. 17) celkem neodůvodněně a v neshodě s pramenem, z něhož vychází, že tento proces pak probíhá hlavně v dalším údobí, tedy v 17. a 18. století, v době velkého hospodářského a kulturního úpadku po třicetileté válce, kdy spisovný jazyk byl velmi oslaben. Pro toto aprioristické tvrzení, jež vyvrcholuje tím, že právě v této době „zesílily pozice obecné češtiny“ (17), těžko by ovšem Sgall hledal skutečné důkazy. Vývojové tendence z doby předcházející sice i v době českého úpadku samozřejmě zčásti pokračovaly, pokles významu měst a utužení feudalismu však měly za následek, že se na Moravě právě v této době dotvářejí stará místní nářečí, jež v předcházejících dobách nebyla rozrušena v té míře jako v Čechách, a hranice různých nářečních jevů se podnes kryjí s hranicemi feudálních panství právě z tohoto údobí; v Čechách ovšem utužená feudální roztříštěnost na rozdíl od Moravy neměla už tu sílu, aby se nářečí, mimo okrajová území značně již nivelizovaná, znovu diferencovala,[8] ale proces sjednocování nářečí a upevňování obecné češtiny se však opravdu znovu rozvíjí až od konce 18. století s ústupem feudalismu, s novým rozvojem hospodářským a kulturním, s kterým je spojen též rozvoj českého národního hnutí a konstituování moderního českého národa, tedy až v době, kdy nastává i nový rozvoj spisovného jazyka. Nelze proto rozvoj obecné češtiny a spisovného jazyka klást do takového protikladu, jak to činí Sgall.

Pokud jde o otázku tzv. demokratizace spisovné češtiny, má tento proces dvojí stránku. Jednak jde o to, že se s rozvojem společnosti aktivní užívání spisovného jazyka (i v jeho mluvené podobě) se vzrůstající intenzitou šíří do stále širších vrstev, což na několika místech přiznává i Sgall; je to odraz demokratizace celého společenského dění. Jednak právě při rozšiřujícím se aktivním užívání spisovného jazyka, rostoucí jeho celonárodní úloze, ustupují z něho různé archaismy, formy neživé a knižní, a jak jsme už naznačili, zvláště upevňující se hovorová podoba spisovné řeči zčásti přejímá z obecné češtiny a jiných interdialektů takové jevy, které opravdu nabyly charakteru celonárodního a necítí se jako prvky [103]regionální. Přes hovorovou podobu spisovné češtiny pronikají potom některé tyto jevy i do psaného jazyka spisovného. Obdobný proces ostatně probíhá v každém živém jazyce, v češtině však je snad vlivem historických okolností dřívějšího vývoje poněkud výraznější. Začátky novodobého procesu demokratizace spisovné češtiny lze pozorovat už v minulém století, zesiluje se pak tento proces od počátku století našeho, zvláště po vzniku samostatného československého státu r. 1918 a ve zvýšené míře dnes, v údobí socialismu.

Nehledíme-li k tomu, že kodifikace spisovného jazyka vůbec často zůstávají pozadu za živým jazykovým vývojem, je třeba přiznat, že nesprávné chápání otázek jazykové kultury v češtině mnohdy vedlo v minulosti ještě nedávné v uznávaných kodifikacích k umělému udržování některých archaismů, a tím se proces vyrovnávání předpisované kodifikace spisovného jazyka se skutečnou živou jeho normou fakticky brzdil. Ztěžovalo se tím i vytváření hovorové podoby spisovného jazyka. Ale přece jen by bylo možno uvést řadu konkrétních dokladů, jak se kodifikace spisovné češtiny s jazykovým vývojem postupně vyrovnávaly. V zesílené míře a s plným uvědoměním to lze pozorovat od třicátých let našeho století, kdy mladý tehdy Pražský lingvistický kroužek bojovně rozvinul velkou diskusi o otázkách spisovné češtiny a jazykové kultury.[9] Přes některé idealistické názory, projevované v této diskusi, jádro požadavků Pražského lingvistického kroužku bylo nesporně správné a mělo značný dosah praktický; s nimi se v zásadě shodovaly i názory Frant. Trávníčka.[10] Vlivem těchto názorů už Pravidla českého pravopisu z r. 1941 upouštějí (třebaže nesystematicky a někdy zjednodušujícím způsobem) od řady forem zastaralých, ještě dále jdou pak Pravidla z r. 1957 a jejich školní vydání z r. 1958; velký krok kupředu po této stránce znamenají i nové české mluvnice, zejména Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny I, II (1. vyd. 1948, 1949) a Havránkova-Jedličkova Česká mluvnice (1. vyd. 1951). Sgall na zmíněnou diskusi i na její výsledky sice naráží (20), ale v neshodě s fakty formuluje věc tak, jako by se „jisté změny v kodifikaci mluvnické normy v poslední době projevily“ teprve v Pravidlech z r. 1958, ačkoli jde o pokračování procesu již značně staršího; zároveň zcela nesprávně tvrdí, že se při otázkách demokratizace spisovného jazyka „dost málo pozornosti věnuje morfologii“: právě naopak, nejvíce změn z uvedeného hlediska nastalo v oblasti morfologie.[11]

K dalšímu zlepšení kodifikace, lépe vystihujícímu faktický stav spisovného jazyka, patrně dojde v připravované velké akademické mluvnici spisovné češtiny, přičemž se snad dostane i na některé drobnosti, uváděné Sgallem v jeho článku na s. 20. Je ovšem samozřejmé, že takovéto změny v autoritativních kodifikacích mohou nastávat nikoli podle individuálního zdání, nýbrž na základě objektivního prozkoumání stavu v jazyce; takovéto prozkoumání se teprve pro chystanou akade[104]mickou mluvnici provádí v dostatečné šíři.[12] A je nutno poznamenat, že tu jde a musí jít o prozkoumání normy spisovného jazyka (i v jeho formě hovorové), nikoli nějaké normy jiné.

U Sgalla, který chce přece diskusí vytvořit předpoklady, jak jsme už citovali, „k podloženému popisu normy obecné češtiny“ (11), není dost jasné, jaký je vlastně jeho konečný cíl. Zmíněný už jeho podiv nad tím, že podoba velkejma je pociťována jako „nižší“, i některé jiné formulace totiž ukazují, jak se zdá, že mu není příliš vzdálen pochybený požadavek, s kterým vystupovali před známou sovětskou diskusí o otázkách jazykovědy pod vlivem mylného učení N. J. Marra o třídním charakteru jazyka někteří tehdejší čeští jazykovědní začátečníci, aby byla spisovná čeština jako třídní jazyk poražené buržoazie nahrazena obecnou češtinou jako jazykem dělnické třídy. Na s. 18 Sgall zdůrazňuje, že fonetické a gramatické zvláštnosti obecné češtiny ztěžují osvojování normy spisovného jazyka, na s. 19 prohlašuje, že vzdálenost mezi spisovným jazykem a obecnou češtinou je jev výjimečný a nezdravý, avšak rozdíl mezi oběma normami že nemůže být vyrovnán jednostranným podřízením živé lidové řeči spisovnému jazyku, který se mu neprávem jeví nikoli rovněž jako produkt historického vývoje, nýbrž jen jako „uměle (třebaže ne bezdůvodně) obnovená norma“. Za jeden z nezbytných prostředků k likvidaci „nezdravého rozporu“ mezi obecnou češtinou a spisovným jazykem považuje Sgall demokratizaci spisovné češtiny, jak jsme o tom už mluvili. Se zřetelem na malou prozkoumanost obecné češtiny nechce však diskutovat o tom, „které jednotlivé znaky obecné češtiny se uchovají a rozšíří a které naopak budou ustupovat a časem snad i zmizejí“ (19); a pokud jde o podporu procesu demokratizace spisovného jazyka, navrhuje právě jen několik drobností, které by podle jeho názoru měly být připuštěny v normativních kodifikacích. O těchto návrzích by bylo možno diskutovat, ale ani tu nepřináší Sgall v podstatě nic nového, neboť o většině jevů, které uvádí, psalo se už dříve.[13]

Zvláštnost české jazykové situace ve skutečnosti nespočívá v existenci obecné češtiny a ostatních interdialektů a v jejich větší nebo menší vzdálenosti od spisovného jazyka, nýbrž v malé ustálenosti a rozšířenosti hovorové formy češtiny spisovné, jak jsme na to už narazili. To právě je následek neblahých historických okolností v minulosti, konstatovaných i Sgallem. Více nebo méně vykrystalizované interdialekty existují téměř ve všech jazycích se starou kulturní tradicí, vedle nich však existuje i běžně mluvená podoba spisovného jazyka, neobsahující na jedné straně výlučné znaky knižního jazyka, na druhé straně však zároveň v zásadě nepřipouštějící takové jevy nářeční a interdialektické, [105]které jsou i v této volnější, „neoficiální“ podobě spisovného jazyka pociťovány jako nespisovné. Hovorová podoba spisovné češtiny existovala už před třicetiletou válkou, zanikla však v době úpadku, kdy z českého národnostního celku vyháněním nekatolíků ze země a germanizací šlechty a měst postupně zmizely ty vrstvy a třídy, které užívaly hovorové češtiny v běžném denním styku a které byly ve feudální společnosti nositelkami kultivované jazykové tradice. Když pak se na prahu nového rozvoje českého národa s nástupem kapitalismu oživuje i spisovná čeština, musí se za těchto okolností zcela přirozeně a zákonitě regenerovat jenom na základě podoby knižní, — zčásti sice už zastaralé, ale přece jen uchované —, protože jiný celonárodně uznávaný jazykový útvar zde neexistoval. Ovšem při nedostatečném užívání češtiny ve veřejném životě a ve školách zůstávala i potom dost dlouho dominující podobou spisovného jazyka podoba psaná. Hovorová podoba se teprve pozvolna znovu a dost obtížně vytváří v souvislosti s růstem české společnosti vyrovnáváním napětí mezi jazykem psaným a obecnou češtinou i ostatními regionálními interdialekty. Jejím vlivem pak teprve dochází i k té stránce procesu „demokratizace“ spisovné češtiny, která spočívá v ústupu archaismů a jiných forem neživých.[14] Tím ovšem není vyčerpán ani proces demokratizace samé (v. výše), ani celý vývojový proces spisovného jazyka; specifickým vývojem spisovného jazyka samého se zde nezabýváme.

Zživotňujícím činitelem pro vlastní jazyk spisovný není tedy obecná čeština (a ostatní interdialekty) přímo, nýbrž skrze spisovnou češtinu hovorovou, s kterou je v kontaktu a která zase naopak (vedle jiných činitelů) působí na její vývoj. Jak bylo už řečeno, do spisovného jazyka v celé šíři totiž zpravidla pronikají jen ty prvky a jevy obecné češtiny (a ostatních interdialektů), které se již do té míry upevnily v češtině hovorové, že se v ní nepociťují jako nenoremní prvky rušivé. Tak je tomu namnoze i s drobnostmi, které Sgall navrhuje připustit do vlastního jazyka spisovného. Jsou to vesměs jevy běžné nejen v obecné češtině, nýbrž většinou společné i ostatním interdialektům. Je nutno ovšem zdůraznit, že jazykověda sama nemůže nějak uměle vyrovnávat rozdílnost mezi jazykovými útvary, která vznikla historickým vývojem v minulosti, nýbrž ze širokého zkoumání procesů, jež v přítomnosti směřují k zmenšování těchto rozdílů, může postihovat vývojovou zákonitost a s jejím využitím činit opatření, která tento vývoj podporují. Zvláště pokud má mít studium obecné češtiny i praktický význam pro podporu demokratizace spisovného jazyka v nových jeho kodifikacích, nelze toto studium izolovat, nýbrž je nutno je rozšířit, jak jsme řekli už na začátku, na celou jazykovou situaci, přičemž hlavní pozornost se musí věnovat procesům probíhajícím v češtině hovorové.[15] A poněvadž se také obecná čeština, jak jsme naznačili, v složitém jazykovém vývoji mění, je třeba studovat i tento vývojový proces, probíhající v hrubých rysech směrem k hovorové češtině. Jistě by bylo zbytečné akademicky diskutovat o tom, které prvky obecné češtiny se udrží a které zaniknou, ale je nutno bedlivě zkoumat, které už nyní mizejí a které zůstávají a jaké okolnosti na to mají vliv. Řada studií o obecné [106]češtině na některé takové jevy již upozornila a tím poskytuje reálnou oporu pro postižení složitého jazykového dění v dnešní češtině i celkového směru vývoje.

 

R é s u m é

LES PROBLÈMES DU TCHÈQUE COMMUN ET DE SON RAPPORT AU TCHÈQUE LITTÉRAIRE

Les auteurs de l’article ont soumis à un examen critique certaines des opinions énoncées par P. Sgall dans son traité intitulé „Obichodno-razgovornyj češskij jazyk“, Voprosy jazykoznanija 1960, N⁰ 2, pp. 11—20. Il s’agit d’une modification de la réponse publié dans Voprosy jazykoznanija 1961, N⁰ 1, pp. 44—51. En commençant, les auteurs soulignent qu’une discussion théorique sur le tchèque dit commun ne saurait être séparée d’un examen direct de la situation linguistique du tchèque dans toute son ampleur. Autrement, toute la matière linguistique servant de documentation risquerait de ne pas être typique et de prêter à des conclusions inexactes, ainsi que le traité de Sgall en est une preuve, dans certains de ses passages au moins. Sgall a adopté une conception simplifiée de l’antithèse „noyau de la langue nationale — dialectes“, négligeant la transition interdialectale, procédant par degrés entre la langue littéraire et les anciens dialectes locaux. Le tchèque commun — l’interdialecte tchèque le plus important — montre la tendance de se rattacher au „noyau“ de la langue nationale, tout en ne restant guère au cours de ce processus immuable, mais évoluant en somme — même dans l’interférence avec les autres interdialectes — vers la langue littéraire. Selon J. Bělič, il faut distinquer déjà deux couches du tchèque commun, dont l’une est propre à la région de la Bohème et l’autre à toute la nation; par cette couche „supérieure“, le tchèque commun se rapproche de la forme parlée de la langue littéraire. Au sujet du rapprochement entre le tchèque commun — tendant à devenir une institution adoptée par tout le peuple — et le tchèque littéraire parlé, cf. également B. Havránek (en 1951 déjà). D’une manière trop simplifiée Sgall a réduit tout le problème au rapport entre le tchèque commun et le tchèque littéraire, rapport qu’il conçoit, en plus d’une façon plutôt statique.

En ce qui concerne le processus de l’unification des dialectes tchèques, Sgall prétend que la position du tchèque commun s’était affirmée aux 17^e—18^e siècles. En réalité, ce processus, initié ainsi que B. Havránek le démontre — aux 15^e—16^e siècles déjà, subit, dans la période de décadence succédant à la guerre de trente ans pendant le 17^e siècle un affaiblissement que, vers la fin du 18^e siècle seulement, un nouvel épanouissement vint remplacer coïncidant avec la prospérité économique et l’effervescence culturelle, à une époque où le mouvement national tchèque évolue et où se constitue la nation tchèque moderne. Tout ceci a mené à une nouvelle période d’épanouissement du tchèque littéraire. Entre le développement du tchèque commun et celui de la langue littéraire tchèque, il n’existe donc guère une telle contradiction que Sgall l’admet.

L’un des moyens les plus importants pour le processus de démocratisation du tchèque littéraire est, selon Sgall, le nivellement entre le tchèque commun et le tchèque littéraire. Même ici, la conception de l’auteur tend à simplifier les choses. Il est typique qu’en raison des circonstances historiques, la forme parlée du tchèque littéraire ne s’est guère encore constituée d’une façon suffisante et que son rayonnement est encore limité. La langue littéraire parlée subit un processus de formations nouvelle à l’époque de la renaissance nationale seulement, processus qui se réalise par étapes coïncidant avec l’évolution progressive de la societé tchèque. La forme parlée de la langue littéraire sert à balancer la tension entre le tchèque littéraire écrite et le tchèque commun ainsi que les autres interdialectes régionaux. L’influence de la forme parlée du tchèque littéraire se manifeste dans une „démocratisation“ de la [107]langue littéraire en général. La linguistique ne saurait, à elle seule, contribuer à niveler, d’une façon artificielle, les différences entre les formations linguistiques dues au développement historique. Cependant, l’étude des processus qui à l’heure actuelle, réduisent les diférences existantes, est à même de découvrir les lois régissant cette évolution et peut, à l’appui d’un examen scrupuleux de ces lois, suggérer des mesures susceptibles de corroborer cette évolution.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 2, pp. 98-107

Previous Lubomír Doležel, Miloš Helcl: Konference o marxistické jazykovědě

Next Igor Němec: K studiu soudobého kmenoslovného systému českého slovesa