Na okraj kritické edice štítenského Sborníku vyšehradského

Zdeněk Tyl

[Discussion]

(pdf)

Несколько замечаний о критическом издании Вышеградского сборника переводов Т. Штитного / En marge de l’édition critique du Recueil de Vyšehrad

V roce 1922 se usnesla III. třída býv. České akademie věd a umění pořídit souborné vydání spisů Tomáše ze Štítného a jako úvod k této edici otisknout podrobnou Gebauerovu studii o Štítném. Gebauerova práce „O životě a spisích Tomáše ze Štítného“, rekonstruovaná z pozůstalých rkp. autorových a podle záznamů jeho universitních přednášek, vyšla v roce 1923. Tehdy byl v Akademii již také připraven rukopis edice Řečí nedělních a svátečních od Josefa Straky a kniha vyšla v roce 1929 jako 2. svazek Spisů Tomáše ze Štítného; na další kritickou edici štítenskou jsme však čekali více než třicet let. Tomáše ze Štítného Sborník vyšehradský,[1] který péčí akademika Františka Ryšánka vydalo roku 1960 Nakladatelství ČSAV, je po dlouhé době první splátkou na tíživý dluh české filologie zpřístupnit odbornému studiu ve vědeckých vydáních všechna díla největší postavy českých literárních dějin před Husem.

Tomáš ze Štítného stál v popředí badatelského zájmu akademika Fr. Ryšánka od dob universitních. Štítenským otázkám byla věnována jeho disertace, vypracovaná r. 1902 v semináři Gebauerově, a v roce 1911 byla přijata k otištění v Rozpravách III. třídy ČAVU Ryšánkova studie „Prameny Tomáše ze Štítného k Řečem besedním“ (srov. Věstník ČAVU 20, 1911, 152—153; z různých příčin nebyla však studie dodnes vydána). Akademik Fr. Ryšánek se nemálo zasloužil také o podstatné rozmnožení rejstříku prací Tomáše Štítného. Důmyslnou heuristickou a interpretační metodou určil strahovské zlomky štítenské jako pozůstatky z Štítného překladu Pelagiova listu Demetriadě a vydal je s důkladnou průvodní studií v r. 1930.[2] Za druhé světové války bezpečně zjistil, že až do té doby anonymní staročeský překlad středověkého duchovního románu o Barlaamovi a Josafatovi je dílem Štítného, a o svém významném objevu podal stručnou zprávu v Právu lidu 1946, 11/1. Dalším studiem přiřkl Štítnému i autorství Života sv. Alžběty, zapsaného v rkp. UK Praha XVII C 28, fol. 450a —495a, a za štítenské s velkou pravděpodobností pokládá i některé skladby obsahu vzdělavatelného ze sborníku Václava z Poříčí (UK Praha XVII F 21).[3]

Sborník vyšehradský vyšel jako první svazek nové ediční řady Texty a studie k dějinám [143]českého jazyka a literatury, kterou počal vydávat Ústav pro jazyk český v Nakladatelství ČSAV. Jako 2. svazek této řady se už připravuje obsáhlý slovník k štítenskému Sborníku vyšehradskému; pro další svazky se počítá s úplnou edicí zlomků nejstarších českých veršovaných legend (akad. Fr. Ryšánek — J. Cejnar), s velkou třídílnou edicí kroniky t. řeč. Dalimila (akad. B. Havránek — J. Daňhelka — L. Zatočil — Zd. Kristen), s edicí stč. Pasionálu, základního prozaického textu staročeského z poloviny 14. stol. od M. Komárka a výhledově s několika dalšími památkami.

Nová práce akad. Ryšánka jednak na starší akademické edice metodou i uspořádáním navazuje, jednak přináší některá vítaná zlepšení. Pokračuje celkem v jejich tradici pečlivým popisem rukopisu, jeho paleografické stránky i pravopisu památky, vyniká však nad ně komplexním rozborem všech sporných otázek, které jsou se Sborníkem vyšehradským jakkoli spojeny. Jde tu především o dobu vzniku rukopisu: proti St. Součkovi (Ke spisovatelským začátkům Štítného. Sborník Od pravěku k dnešku I, 1930, 254—261), který opíraje se o nesprávnou interpretaci stč. druhý „secundus“ (znamená též „alius“), kladl vznik Vyšehradského sborníku až za Klementinský rukopis Knížek šesterých z roku 1376, dokazuje akad. Ryšánek — snad až příliš důkladně — správnost výkladu v podstatě už Gebauerova, že Vyšehradský sborník byl opsán z předlohy starší, než je Klementinský sborník. Důležitou otázkou je i utvrzení autorství Tomáše ze Štítného u menšího traktátu O korábi Noeově (O domu duchovniem), který je zapsán jako třetí skladba ve Vyšehradském sborníku (fol. 109b—116b); Gebauer např. pokládal autorství Štítného za pravděpodobné, ale chyběl mu důkaz. Ten podává akad. Ryšánek jednak důvody vnějšími (není např. správná námitka, že se prý Štítný nikde nezmiňuje o tomto traktátu jako o své práci; tohoto traktátu se zcela jistě týkají Štítného slova tam, kde mluví o svém traktátu O domu), jednak důvody vnitřními: to jsou shody v názorech (např. na poměr života duchovního a světského, na úpadek života v klášteřích), ale také přesné odkazy na slova a rčení charakteristická pro spisy bezpečně štítenské, typické stylistické postupy při překladu, při úpravě lat. předlohy apod. Pokud jde o datování skladby O korábi Noeově, kloní se akad. Ryšánek k názoru, že byla zapsána do sborníku nedlouho po roce 1396, tedy dříve, než se domníval St. Souček (pomýšlel na dobu krátce před r. 1402/3, v. Sb. Máchalův 1929, 11).

Zevrubnému rozboru podrobil akad. Ryšánek také obsah přídeští a přípisků Vyšehradského sborníku, kde se zásluhou písaře Václava z Poříčí zachovaly cenné příspěvky k poznání hudebního a básnického umění staročeského: na přední desce a předním přídeští jsou zapsány dvě taneční melodie, píseň s notami (Andělíku rozkochaný) a ještě dvě básně, makaronská Detrimentum pacior a Tajná žalost. Protože starší edice těchto písní nejsou zcela spolehlivé, otiskuje je akad. Ryšánek v knize na s. 74n. znovu spolu s podrobným výkladem.[4]

Sborník vyšehradský (rukopis UK Praha XVII F 9, 116 fol.) obsahuje celkem tři pojednání náboženského a mravoučného obsahu, která Tomáš ze Štítného přeložil (ovšem ve středověkém smyslu) z latiny. Traktát „O bojování hřiechóv s šlechetnostmi“ (De conflictu vitiorum et virtutum liber unus), ve středověku připisovaný neprávem Aureliu Augustinovi, zaujímá v rukopise fol. 1a—14b. Mimo Vyšehradský sborník je jeho úplný opis — v poněkud přesnější verzi — zachován ještě v rukopise Stát. archívu v Brně č. 555, fol. 97a—120a (v něm je zapsán Život svaté Kateřiny) a nevelký zlomek s prvními pěti kapitolami je ve Vídni v Národní knihovně, č. 4522, fol. 173b—175a. Další dva traktáty, „O sedmi duchovnieho stavu vstup[144]ních“ od německého bosáka Davida z 1. poloviny 13. stol. (v lat. originále De septem processibus religiosorum) a „O korábi Noeově“ od Huga Svatoviktorského z 1. pol. 12. stol. (v orig. De arca Noe morali; těžkopádný symbolický výklad archy Noemovy a jejích částí), známe jen ze Sborníku vyšehradského (fol. 14b—109a, 109b—116b).

Otázka vzájemného vztahu dvou (popř. tří) textů traktátu „O bojování hřiechóv s šlechetnostmi“ a jejich konfrontace s latinskou předlohou dává akad. Ryšánkovi příležitost k závěrům, které pozoruhodně osvětlují překladatelskou, popř. upravovatelskou metodu Štítného; z téhož zorného úhlu rozbírá postup Štítného i u traktátu „O sedmi duchovnieho stavu vstupních“, který se k latinské předloze přimyká poměrně velmi těsně (mnohem více než strojenou mystikou zatížený výklad „O korábi Noeově“, kde už jde jen o velmi uvolněnou a zhuštěnou parafrázi).

Všechny tyto skladby jsou v edici otištěny, a to tak, že jádro tvoří texty Sborníku vyšehradského, doprovázené paralelními texty latinskými a pod čarou textově kritickými poznámkami k textu českému (podle potřeby také k latinskému), odkazy na citáty aj. Traktát „O bojování hřiechóv s šlechetnostmi“ z rukopisu brněnského a zlomek téhož traktátu z rukopisu vídeňského jsou otištěny vzadu jako dodatky.

Jádrem každé kritické edice je textová část a filologická přesnost vydávaného textu je hlavním měřítkem její hodnoty. Provedl jsem proto zběžnou revizi všech otištěných stč. textů (kromě nevelkého zlomku z vídeňského rukopisu) s rukopisy, popř. s fotografiemi rukopisů; kromě toho jsem srovnal s příslušnými předlohami i texty latinské. Výsledky tohoto srovnání uvádím dále v relativní úplnosti, aby k nim bylo možno podle potřeby přihlédnout při práci na druhém dílu edice. Čísla označují stránky a řádky edice, správný text uveden vždy napřed.

a) V stč. textu: 89,1 tay, czoz czynyʃʃ m. czo; 97,24 trpiety m. trpyety; 99,16 geʃto m. geʃʃto; 107,12 nedoʃtateczen m. nedoʃtaczen; 109,11 ʃkrzye m. ʃkrze; 115,16 ʃʃalo(m)vn m. ʃʃalo(m)ou; 121,30 Powyedyelt m. Powyedyel; 141, pozn. k ř. 12 teʃkuucz m. teʃkucz; 149,9 mudroʃtij m. mudroʃty; 157,27 przikryge m. przykrige; 163,19 pleeʃky m. pleeʃʃky; 171,25 chtyel m. chtiel; 173,28 zameʃkame m. zameʃʃkame; 189,21 kakzkoly m. kazkoly; 193,10 kakzkolywyek m. kazkolywyek; 195,31 yakz m. yakoz; 209,6 ʃpaʃytelnye m. ʃpasytedlnye; 219,5 oʃtrazytyeyʃʃe m. oʃtrazyteyʃʃe; 221,27 giʃtye m. giʃtie; 229,4 donyz m. donydz; 229,25 poʃlal m. proʃlal; 237,11 Seʃʃte m. Sʃeʃte; 247,3 nayzwlaʃʃtyeyʃʃye m. nayzwlaʃʃtyeʃʃye; 253,23 tyezkoʃtij m. tyezkoʃij; 253,29 negmagycz m. nemagycz; 277,7 nenazywage m. nenazywag; 287,26 Tyemt m. Teymt; 287,32 nevzyteczno m. nevzytezcno; 293,31 ʃnadnye m. ʃnaznye; 311,3 gezukryʃtu m. gezukriʃtu; 311,12 napomyenutye m. napomenutye; 335,5 mudroʃt m. mudry; 339,1 Nyektere m. Neyktere; 341,35 kakzkolywyek m. kazkolywyek; 343,22 mylugye m. myluge; 343,31 Kakzkolywyek m. Kazkolywyek; 347,17 ze-y gym m. ze gym; 357,25 knyezye m. knezye; 359,4 prwym m. prwnym; 361,5 nyetczo m. neytczo; 369,21 kdyz zadoʃt nenaplnyena nuzyecz duʃʃy czyʃty gy m. mrzyecz (lat. affligendo, srov. např. též 407,40 ygedna potrzyeba nenuzy); 381,16 ktozt m. ktoz; 398,30 leviczye m. levicze; 399,6 Nepoʃluʃʃenʃtwye m. Nepoʃluʃʃenʃtywe; 401,26 a 27 offyeruy m. offyerug (2×); 402,39 kdy ʃye k duchownym wyeczem m. kdy ʃye pak (pak chybí v rkpe); 402,41 dobryh m. dobrzyh (!); 403,18 nynyeyʃʃyeho m. nynyeʃʃyeho; 403,19 asa m. as; 403,42 ale aby nedoʃtateczen nebyl m. ale proto, aby … (proto není v rkpe); 404,1 pohrzenye m. pohrzyenye; 404,12 ʃhnylo m. ʃhynulo; 404,37 geʃto-y m. geʃʃto-y; 405,8 toczyʃʃ m. toczyʃ; 405,25 budeʃ-ly m. budeʃʃ-ly; 405,38 rzeczy m. rzyeczy; 405,46 wrucziem m. wruciem; 406,8 lekarʃtwy m. lekarzʃtwy; 406,11 ktoz m. kto; 406,12 aneb m. anebo; 406,22 neb m. nebo; 406,26 w negyʃtoʃty m. w negyʃtoty; 407,16 weʃ ʃwyet m. weʃʃ ʃwyet.

Stranou byly ponechány případy, kdy lat. text vede k jiné interpunkci, než pro jakou se rozhodl vydavatel, a kde tato pozměněná interpunkce mění i smysl místa. Např.: 91,12 A czoz geʃt, ot boha to-y zporzyezene m. A czoz geʃt ot boha, to-y … (srov. 90,9 Quae autem sunt, a Deo ordinata sunt); 99,10 kolykrat proty mnye ʃhrzyeʃʃy bratr moy, odpuʃtym-ly gemv? az ʃedmkrat? m. … odpuʃtym-ly gemv az ʃedmkrat? (srov. 98,5 Quoties peccabit in me frater meus, dimittam illi? usque septies?).

b) V lat. textu: 86,23 habitu inventus ut homo m. habitu ut …; 86,32 agis, quantum vales m. … agis, in quantum …; 90,23 Cur ergo m. Cum …; 94,24 non odi m. non odio; 94,25 odisti m. odis; 96,21 ibi recordatus m. tibi (srov. 97,31 tu ʃye rozpomyeneʃʃ); 102,11 Quid tibi m. Qui … (srov. 103,11 Czo ʃobye); 110,29 commilitonibus places m. commilitonibus consulis places; 112,15 verbo oportet decipere m. … verbo respondet, oportet …; 118,12 [145]Deus desuper m. Deusde super; 120,10 non moriantur m. non moriatur; 130,18 ad confortationem fidei m. confrontationem … (srov. 131,20 Aby myely v wyerze potwrzenye); 136,1 versi, dum famam m. versi, famam …; 144,27 praefert m. preaefert; 146,26 de conflictu m. de conflietu; 148,21 Sic homo m. Si …; 166,29 appareret m. appereret; 168,23 bona non esset m. … bona esset; 168,27 obtento m. obtendo; 168,35 bonis operibus m. nobis operibus …; 170,3 observantia m. observiantia; 186,29 in fruitione m. in frutione; 206,19 si studueris m. studeris; 214,25 longo tempore m. … rempore; 236,12 singularis est retributrix m. singularis et retributrix; 238,1 compatiantur, et conglorificentur m. … et glorificentur; 244,9 omnibus datum esse m. omnibus esse; 252,23 habere divitias vel habuerunt divitias et abiecerunt m. habere divitias et abiecerunt; 252,31 vade et vende m. vada et …; 268,8 ventri servire m. venturi servire; 270,35 iustum est m. istum est; 278,2 mirandam et imitandam m. … et imitandum; 280,21 inhaereat m. inhaeret; 284,3 vel lapidibus vel similibus tractaretur m. … vel lapidibus tractaretur; 290,22 terere m. terrere (srov. 291,17 trzyety rozvm kakymys yako zuby); 294,5 diversarum personarum imaginatione m. diversarum imaginatione; 294,18 beneficum m. beneficium; 308,26 ad imaginem Dei m. per imaginem …; 310,1 servitium semper admoneat m. servitium admoneat; 310,5 operum m. operorum; 312,21 in omni casu m. id omni …; 320,16 expressissime m. expressime; 322,15 attentet m. attendet; 328,37 cum eo spiritus m. cum eo spiritu (též v pozn.); 332,9 discit ex divina revelatione m. discit revelatione; 338,6 inhaereat m. inhaeret; 350,4 domus Dei et iniuriae m. … Dei iniuriae; 350,9 memor m. meror; 350,21 incomprehensibilitatem immensitatis eius m. incomprehensibilitatem eius; 350,24 et magis se habeat m. habebat; 360,22 fiduciam m. fiducaim; 372,5 ecclesiae suae m. ecclesiae; 372,15 in corde tuo m. in corde; 378,16 quia m. qui; 386,6 divinarum scripturarum m. dirinarum scipturarum; 386,21 ex dilectione, quae mundum vincit m. qua (srov. 387,16 ʃwyet przyemaha); 390,14 ex deliberatione m. delibaratione.[5]

O definitivní text Vyšehradského sborníku se akad. Ryšánek zasloužil několika desítkami důmyslných emendací, které se opírají nejen o pozornou interpretaci latinských předloh a zasvěcenou znalost středověké mystické literatury, ale často také o hluboké poznání celého literárního díla Štítného ve všech jeho složkách (jazykové, tematické atd.). Jakoby mimochodem a většinou bez zvláštního upozornění opravuje vydavatel i chyby v latinských předlohách; je jich tam nemálo, zejména v textech ze sbírky Patrologia Latina (traktát Pseudoaugustinův je tam otištěn ve sv. 40, sl. 1091n., a nikoli 1901, jak je uvedeno v edici na s. 82 v pozn.; traktát Hugův je v PL 176, sl. 617n.). U skladby bosáka Davida upozorňuje, že Štítného latinská předloha patřila k nějaké starší redakci, než která byla vzata za základ edice v Quaracchi 1899, z níž je přetištěn paralelní latinský text; Štítného zpracování potvrzuje původnost některých variant starší recenze a má tím jistý význam také pro textovou kritiku latinského traktátu. Je třeba ocenit také promyšlenou grafickou úpravu celé Ryšánkovy edice, která umožňuje přesné i pohodlné srovnávací studium latinské předlohy a českého textu v tomto rozsahu u nás poprvé.

Zvážení nesporných předností a některých nedostatků nové štítenské edice přivádí nás v závěru k diskusní otázce, do jaké míry edice tohoto typu, tj. s textem paleograficky přepsaným a s některými tradičními složkami, jako je např. popis pravopisu vydávaných památek, přinášejí užitek alespoň do jisté míry úměrný pracovnímu úsilí, kterého vyžaduje jejich příprava. Vydání Vyšehradského sborníku připravoval akad. Ryšánek dlouhou řadu let, závěrečných prací (zejména při tisku) se zúčastnil také doc. Jiří Daňhelka, sám zkušený vydavatel staročeských památek; a přece i tak zůstala v knize corrigenda v množství nikoli nepatrném. Část jich máme ovšem právo připsat na účet lhůt, kterými je dnes vázána každá vydavatelská práce bez zvláštního ohledu na specifické potíže. Nebyly také prosty takových nedostatků někdejší akademické edice, což platí o všech bez výjimky, i když v míře velmi rozdílné, jak se o tom přesvědčujeme takřka denně při revizi dokladů pro připravovaný staročeský slovník. S jistou skepsí můžeme posuzovat spolehlivost i paleograficky přepsaného textu proto, že není a někdy ani nechce být ve všech případech přepisem mechanickým do všech podrobností (naše starší edice [146]se např. velmi rozcházejí při rozvádění písařských zkratek, respektování různých interpunkčních a diakritických znamének, která — jak se zdá — nejsou zcela bez významu, a vůbec v případech jakkoli se vymykajících běžné ediční praxi). Na druhé straně nelze ovšem pochybovat ani dnes o tom, že přepis českým pravopisem diakritickým je v některých případech pro potřeby jazykovědného studia zčásti bez ceny a vždy obsahuje prvky subjektivní interpretace.

Po přestávce více než třicetileté je štítenský Sborník vyšehradský první staročeská jazyková a literární památka většího rozsahu, která byla vydána podle zásad vypracovaných v podstatě Janem Gebauerem a jeho žáky. Vnější okolnost, že právě tímto svazkem byla zahájena nová ediční řada, určená pro kriticky připravené texty stč. památek jazykových a literárních, může dát podnět k vyjasnění některých zásadních otázek ediční teorie i praxe. Je třeba se zcela nesentimentálně zamyslit nad tím, zdali jsou vskutku vážné a věcné důvody lpět i nadále na edičních metodách a zásadách, které v době svého vzniku znamenaly nepochybně vrchol, protože jiných edičních možností buď vůbec nebylo, nebo byly po stránce technické nesnadné, nedokonalé apod. Dnes však je situace jiná a nebylo by tuším dobré ani při historickém studiu vývoje jazyka nevyužít např. možností, které nabízí současná vyspělá reprodukční technika. Ve shodě se zkušenostmi, které s moderními edicemi starých jazykových a literárních památek udělali už v Sovětském svazu, v Polsku[6] i jinde, bylo by záhodno také u nás vyzkoušet nový typ edice (přesněji řečeno staronový, protože jisté náběhy tu už byly), která by obsahovala vedle sebe fototypickou reprodukci základního rukopisu, text v novočeské transkripci s textově kritickým aparátem a podle potřeby i poznámky jazykové a vysvětlivky věcné, jinojazyčné předlohy apod. Není pravděpodobné, že by se podařilo nalézt hned univerzální formu vhodnou beze změn pro edice všeho druhu a z různých dob; jisto však je, že by takové edice vyhovovaly současně stejně dobře všem potřebám studia jazykovědného, literárněvědného i historického v širokém smyslu slova, a v tom bych spatřoval jejich první přednost. Druhá jejich výhoda by po mém soudu tkvěla v tom, že by se těžiště ediční práce přesunulo od beznadějných korektur k přípravě textu transkribovaného novočeským pravopisem podle přesných vědeckých zásad; ovšem tyto zásady by byly předem vypracovány, kolektivně prodiskutovány a také publikovány pro začátek aspoň jako prozatímní směrnice, pamatující přiměřeně i na zvláštní problematiku různých literárních druhů a různých období. A zkušenosti by jistě časem ukázaly ještě výhody další.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 2, pp. 142-146

Previous František Kopečný: Vzorná oblastní nářeční monografie

Next Jiří Daňhelka: Poznámka ke kritice textu štítenského Sborníku vyšehradského