Poznámka ke kritice textu štítenského Sborníku vyšehradského

Jiří Daňhelka

[Discussion]

(pdf)

Заметка по поводу критики текста Вышеградского сборника переводов Т. Штитного / Remarque à la critique d’un texte faisant partie du Recueil de Vyšehrad qui résume les ouvres de Tomáš Štítný

Akad. F. Ryšánek se v textové části edice Vyšehradského sborníku překladů Tomáše Štítného, o níž výše referuje Z. Tyl, pokusil předložit vyčištěný a kriticky zpracovaný text překladů i předloh. Je opravdu s podivem, jak dovedl odhadnout opisovačské chyby (a to především u dvou posledních překladů dochovaných jen v tomto jediném opise) a jak na základě podrobné znalosti celého díla Tomáše Štítného dovedl navrhnout řešení porušených míst. Kritikům a dalším pracovníkům zůstávají skutečně jen drobty, jak to ostatně dokazuje i tento drobný příspěvek, který upozorňuje na jednu textovou nesrovnalost, vydavatelem nepostřehnutou.

V 18. kapitole svého spisu pojednává bosák David o tom, že „morum disciplina — postava lidí duchovních“ záleží ve třech vlastnostech, v zralosti (maturitas), v pokoře (humilitas) a v dobrotivosti (benignitas). Pak probírá každou jednotlivou vlastnost a přitom o dobrotivosti říká toto: „Benignitas facit affabilem, compassivum afflictis, tractabilem et exorabilem et flexibilem ad consilia, cummunicativum sui et suorum, in bono hilarem et modeste iucundum, fide[147]lem et socialem, nullum spernentem vel temere iudicantem, gratum beneficiis, omnibus gratiosum.“ Je to v podstatě jednoduchá větná konstrukce s mnohonásobně rozšířeným doplňkem. Překladatel — Štítný tuto větu překládal s těsnou závislostí na předloze až k slovům fidelem et socialem. Ve vyjádření jednotlivostí si sice vedl volně, ale podstatné je, že překlad zachovává základní větnou konstrukci: A ta šlechetnost, jíž člověk slóve dobrotivý (benignitas), učiní (facit) člověka přímluvna (affabilem) a k uslyšění snadna a měkka, když ho zač prosie (compassivum afflictis, tractabilem et exorabilem), a snadně k radě přístupna (et flexibilem ad consilia), sdielna všeho, což má (communicativum sui et suorum), vesela a skrovně kratochvilna (in bono hilarem et modeste iucundum), věrna a tovařišna (fidelem et socialem). Pokud jde o vyjádření posledních čtyř projevů dobrotivosti, odchýlil se překladatel dost zásadně od své předlohy, a to nejen tím, že poslední znak vypustil (omnibus gratiosum), ale především tím, že porušil větnou konstrukci. Nerozvinul dále řetěz souřadně připojených výrazů pro projevy dobrotivosti, ale přistoupil k tomu, že v nové větě vyjádřil, jak se projevuje dobrotivý člověk: Ižádného nesúdí zle v lehkosti, ani kým vzhrzie a vděčna jest všeho dobrodienie.

Může jít jen o to, že se takto projevuje dobrotivý člověk, nikoli dobrotivost, ten dobrotivý člověk, o němž se v překladu výslovně mluví (bez opory v předloze) na začátku první věty a který se v nové samostatné větě znovu jako její podmět expressis verbis nepřipomíná. Za té situace je nepochopitelný tvar vděčna — musíme očekávat mužský nominativ vděčen. Je-li podaný výklad správný, pak tu jde o chybu opisovačskou: buď opisovač nepostihl smysl volného překladu a s tím spojenou změnu podmětu, anebo podlehl formálnímu tlaku tvarů na -a v první části věty své předlohy.

Že podaný výklad místa je správný, to opírám o tři věci. Za prvé o logickou úvahu: tím, že lehkomyslně nepodléhá zlému úsudku, neprojevuje se vlastnost, nýbrž nositel vlastnosti. Za druhé je třeba vzít v počet rozbor překladatelské techniky: na začátku věty překladatel pojem benignitas nepřeložil přímo (ač dále českého ekvivalentu dobrotivnost běžně užívá), ale opisem šlechetnost, jíž člověk slóve dobrotivý, aby si vytvořil podmínky pro změnu větné konstrukce. Konečně je tu také třetí věc: pozorování, že jde o místo, kde jsou nakupeny opisovačské chyby — opisovač tu tak málo porozuměl své předloze, že o několik řádek dále ani nepostřehl, kde začíná nová věta, vlastně dokonce nový odstavec. To vše mě vede k přesvědčení, že je na místě doporučit, aby na s. 169 ř. 2 vydání Vyšehradského sborníku byl nahrazen tvar feminina wdyeczna geʃt tvarem maskulina wdyeczen geʃt, ovšem s příslušnou emendační poznámkou pod čarou.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 2, pp. 146-147

Previous Zdeněk Tyl: Na okraj kritické edice štítenského Sborníku vyšehradského

Next Karel Horálek: Na cestě k funkční jazykovědě v SSSR