Za akademikem Františkem Trávníčkem

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

Памяти академика Франтишка Травничка / Nécrologue sur František Trávníček

6. června zcela nečekaně zemřel ve věku 72 let akademik František Trávníček, vynikající český jazykovědec a významný činitel našeho veřejného života, zejména po r. 1948, jako dlouholetý rektor brněnské University Jana Ev. Purkyně, první předseda sekce jazyka a literatury Československé akademie věd, poslanec Národního shromáždění atd.

Dovršil letos 50 let vědecké činnosti: r. 1911 — již za studentských let — uveřejnil první vědecký článek v Listech filologických, „Příspěvek k otázce přehlásky a-ě v nářečích moravských“, a v letošním roce ještě posmrtně vychází jeho příspěvek v tomto čísle našeho časopisu, další vyjde v Naší řeči a ve sborníku Problémy marxistické jazykovědy; rozepsána zůstala stručná mluvnice spisovné češtiny a úvod do teorie jazyka.

Dovršil letos 40 let práce na jedné a téže universitě, na Purkyňově universitě v Brně, pro jejíž rozvoj vědecký i organizační znamenal mnoho a jejímž rektorem byl od r. 1948 po jedenáct let, tak důležitých pro přestavbu vysokých škol.

Jeho vědecké dílo je velké a rozsáhlé a v této posmrtné vzpomínce je shrnujeme jen v hlavních rysech.

Trávníček přišel na Karlovu universitu r. 1907, v roce úmrtí Jana Gebauera; byl tedy jeho žákem již jen nepřímým, ale přesto právě on se stal pokračovatelem jeho díla. V syntetických dílech i v pracích monografických rozšířil poznání vývoje jazyka českého o studium historického vývoje našich nářečí jako celku, o historickou dialektologii, uplatňuje v tom názory vynikajícího ruského jazykovědce A. A. Šachmatova, u něhož Trávníček v tehdejší ruské akademii věd za první světové války pracoval a za jehož žáka se vždy považoval. Trávníčkova „Historická mluvnice československá“ z r. 1935 se právě tímto plným záběrem vývoje nářečního podstatně liší od díla Gebauerova. Trávníček obětavě vydal r. 1929 historickou skladbu Gebauerovu, ale sám vývoj skladby českého jazyka prohloubil o probádání vývoje základní stavby české věty, zvláště věty jednočlenné, vazeb participiálních a infinitivních, pokračuje v tom víceméně v díle svého velkého učitele Josefa Zubatého; učinil tak zejména v monografické práci „Neslovesné věty v češtině“, vydané ve dvou dílech r. 1930 a 1931, a pak v souborné „Skladbě“ (v 3. díle Historické mluvnice české, 1956), v podstatě hotové rovněž v 30. letech.

V druhém období jeho vědecké činnosti obrátilo se těžiště jeho práce k živé jazykové skutečnosti, k současnému spisovnému jazyku, a to jak ze starších podnětů vlastních i Šachmatovových, tak i v souvislosti s bojem mladých lingvistů v 30. letech za nové chápání a hodnocení spisovného jazyka. Trávníček velmi kladně přivítal známý sborník „Spisovná čeština a jazyková kultura“ z r. 1932 a těsně spolupracoval s naším časopisem, vzešlým z toho boje, od druhého jeho ročníku; uveřejnil v něm řadu podnětných a důležitých studií o složitějších jevech současné češtiny (o slovosledu, o záporném genitivu, o pasívu, o českém přízvuku, o některých typech komposit, vedlejších vět, o pravopisu, o jazyce [162]Vančurově atd.). Své stanovisko k hodnocení spisovného jazyka vtělil i v teoretickou stať „O jazykové správnosti“, vyšlou ve sborníku Čtení o jazyce a poezii r. 1942, a jeho úsilí o poznání současné češtiny vrcholí v největší dosud české mluvnici, jeho „Mluvnici spisovné češtiny“, která vyšla ve dvou dílech v r. 1948 a 1949.

Vědecké poznání doplňoval i soustavnou a usilovnou péčí o spisovnou češtinu. Realizoval ji jak v mnoha drobných příspěvcích publicistických (z prvního období byly r. 1940 zčásti shrnuty v souboru „Nástroj myšlení a dorozumění“, s názvem jasně ukazujícím základní postoj Trávníčkův), tak v oblíbeném jednosvazkovém „Slovníku jazyka českého“, jehož první vydání vyšlo r. 1935 a čtvrté 1952. S touto jeho péčí souvisí jeho hluboký zájem i o způsoby vyučování českému jazyku na našich školách i o jazyk a styl literárního díla a spolupráce se spisovateli. Stal se vůbec pro náš lid odpovědným představitelem odborné vědecké péče o národní náš jazyk, představitelem oblíbeným, protože dovedl vykládat přístupně a přesvědčivě.

Avšak ani v tomto období neopustil zásadní historický přístup k výkladu jazykových jevů, ale čím dále tím více usiloval dostat se k samým teoretickým základům jazykového vývoje a doby.

Celé rozsáhlé dílo Trávníčkovo se vyznačuje houževnatou pracovní pílí, obsáhlým materiálem, promyšleně interpretovaným, a poslední dobou pak zejména úsilím zobecňovat konkrétní fakta a dojít tak k poznání samých základů vývoje jazyka i procesu mluvení. Cesta, kterou v růstu svého vědeckého díla urazil, nebyla malá a nebyla snadná; od pozitivismu a celkem mechanického materialismu probojovával se k dialektickému chápání jazyka v souladu s vývojem svého světového názoru; od rusofilství přes upřímnou úctu a lásku k Sovětskému svazu dostává se k marxismu a komunismu. Podílel se význačnou měrou na uvádění marxismu do naší vědy a na rozvoji marxistické lingvistiky; vyplývalo přirozeně z počátků marxistické jazykovědy, z prvního desítiletí jejího vývoje u nás, že nemohl zde Trávníček dospěti rázem vždy k závěrům nesporným a definitivním, ale je třeba vysoce hodnotit jeho upřímné a výchovné úsilí o marxistické chápání jazyka, jeho snahu o důsledný výklad jazyka ve vztahu ke společnosti a k myšlení, i když v tom počátečním období někdy zjednodušující. S leninským chápáním vědy se takřka bytostně shodoval svým opravdovým spojováním teorie a praxe; Trávníček vědomě pracoval pro lid a lid také jeho práci přijímal a uznával.

Zanechal velké dílo významu vědeckého i výchovného; nebyl sice představitelem kolektivních forem badatelských, ale přesto dovedl účinně rozvíjet a podporovat práci mladé generace vědecké, zasahuje do ní i břitkou kritikou a vášnivou diskusí. Ještě 9. března letošního roku a na konferenci o historickosrovnávací skladbě ve dnech dubnových s osobní vášní a temperamentem diskutoval o obecných zásadách syntaktického pojetí s širokou obcí lingvistickou; netušili jsme, že tehdy naposled.

U příležitosti jeho sedmdesátin v Slově a slovesnosti (19) podrobně ocenil Trávníčkovu činnost jeho žák Jaromír Bělič. V úvodě tam čteme: „dožívá se v plné tvůrčí síle a duševní svěžesti 70 let“, ano tvůrčí sílu a duševní svěžest zachoval si do poslední chvíle svého života, od svého díla odešel náhle, nečekaně. Nedokončil své plány, ale zanechal zde dobré vědecké dílo a vychoval dobrou školu mladých jazykovědců v Brně; bude působit na naši jazykovědu ještě dlouho i přímo svým dílem i nepřímo prací svých žáků.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 3, pp. 161-162

Previous Karel Hausenblas: Časopis pro otázky literárních žánrů

Next František Trávníček: O tak zvaném aktuálním členění větném