O tak zvaném aktuálním členění větném

František Trávníček

[Articles]

(pdf)

О так называемом актуальном членении предложения / Sur l’ordre des mots dit „actuel“ dans les phrases

1. Tak je nadepsána jedna stať zesnulého prof. Vil. Mathesia, otištěná v souboru jeho statí „Čeština a obecný jazykozpyt“ z r. 1947 na s. 234—242. Mathesius psal o této otázce již v r. 1907 a později, ale stať z r. 1947 je ve smyslu jeho úvodního slova k onomu souboru (s. 7—8) „část živého celku“ týkající se speciálně češtiny a podávající Mathesiovo definitivní pojetí.

Aktuální větné členění je slovosledový princip, rozhodný pro postavení různých větných členů. Jde tu o slovosled věty jako celku, neboli o slovosled větný, jak jej nazývám v Mluvnici spisovné češtiny II (1951), 879. Nejde tu o slovosled členský v rámci jednoho několikaslovného větného členu, tj. o to, jak za sebou následují složky několikaslovného členu. Srov. např. český jazyk // jazyk český; starý český jazyk // starý jazyk český.

Je třeba si dále uvědomit, že tu nejde o větný slovosled, který nazývám v MlSpČ. (863) fonetický, přízvukový a kterému podléhají slova nepřízvučná. Jde o slovosled, kterému říkám významový.

2. Proti aktuálnímu členění věty staví M. členění formální. Rozdíl mezi nimi vystihuje takto: „Kdežto formální členění se týká složení z prvků gramatických, týká se aktuální členění věty způsobu, jakým je začleněna do věcné souvislosti, z níž vznikla“ (234). K tomu dodává, že „základními prvky formálního členění věty jsou gramatický subjekt a gramatický predikát“.

Gramatické členění (formální) není v češtině obecným, základním principem slovosledovým, jak zcela přesvědčivě vyplývá z toho, že na prvním místě ve větě stává nejen podmět, nýbrž též všechny ostatní větné členy, a že podmět stává nejen na začátku věty, nýbrž i uprostřed nebo na konci. Např.:

neštěstí nechodí po horách (slovosledové schéma: podm., přís., přísl. urč.);

trefila kosa na kámen (přís., podm., předm.);

včera se stalo velké neštěstí (přísl. urč., přís., podm.);

tomu všemu babička i děti učila (předm. v dat., podm., předm. v ak., přís.).

Gramatické členění věty je z velké části slovosledovým principem v němčině; srov. v hlavní větě na 1. místě podmět, na 2. přísudkové sloveso, ve vedlejší větě pak přísudek na konci.

Gramatický princip slovosledový uznával pro češtinu Th. Vodička; slovosled „podmět—přísudek“ nazýval logický, opačný inversní. Uznával jej Fr. Bartoš a v podstatě V. Ertl, jenže ten mluvil o slovosledu jednak obyčejném, pravidelném, tradičním a jednak o zvláštním, odchylném, okasionálním.

Je jasné, že zkoumání českého slovosledu v tomto smyslu nemohlo vést k objektivnímu poznání. Je to pro češtinu princip apriorní, vytvořený spekulativně. Poučnou ilustrací toho je Bartošova neústrojná úprava slovosledu v Babičce. Původní znění např. „když babička pekla chléb, měla vnoučata posvícení“, změnil Bartoš ve smyslu logického principu takto: … vnoučata měla posvícení.

Je třeba mít na paměti, že tu všude jde o hlavní a vedlejší členy větné, které nazývám v MlSpČ (757) souhrnně obsahové. Jsou však ještě větné členy mnou nazývané mluvnické (794), tj. slova s významem jen mluvnickým, nikoli též lexikálním. Vztahují-li se mluvnické členy k celé větě, stávají nejčastěji na samém začátku věty, v souvětí pak uprostřed mezi větami:

[164]když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají (spoj. když označuje časovou povahu věty a tím její vztah k větě 2.);

ptal jsem se, zda je to pravda (část. zda je výrazový prostředek tázacího rázu věty);

copak ty to nevíš? (část. copak vyjadřuje citové zaujetí mluvčího k obsahu věty);

sedí a čte (spoj. a spojuje dvě obsahově stejnorodé věty).

Úkon mluvnických členů je tedy v těchto případech slovotvorným principem. Jejich začátkové postavení je odrazem toho, že se vztahují svým úkonem k celé větě. Tím se liší od větných členů obsahových, které vyjadřují vztahy mezi pojmy tvořícími obsah věty.

Spojky -li a však chovají se jako stálé příklonky, tj. podléhají slovosledu fonetickému. Fonetický princip tu tedy převládl nad principem významovým.

Mathesius rozlišuje tedy právem aktuální členění od gramatického, ale nepřesně nazývá gramatické členění formálním. Každé členění věty se musí týkat poznávacího obsahu, žádné členění nemůže být ryze formální, neboť jazyk není pouhá forma, nýbrž forma naplněná poznávacím obsahem. Při gramatickém členění věty na podmět atd. jde o sám poznávací obsah věty, o vzájemné vztahy mezi předměty a jevy objektivního světa, kterých se obsah myšlenky větou vyjádřené týče. Např. o to, že je ve větě „žák píše“ substantivum vykonavatelem děje vyjádřeného slovesem; že ve větě „pilný žák píše“ je substantivum nositelem vlastnosti vyjádřené adjektivem. Atd. To plně odpovídá podstatě myšlenky, tj. té podoby lidského myšlení, v které se odrážejí vztahy mezi různými předměty a jevy nebo mezi jejich jednotlivými vlastnostmi a souvislostmi.

3. Základními prvky aktuálního členění věty jsou podle Mathesia (234) „východiště výpovědi, to jest to, co je v dané situaci známo nebo alespoň nasnadě a od čeho mluvčí vychází, a jádro výpovědi, to jest to, co mluvčí o východišti výpovědi nebo se zřetelem k němu vypovídá“.

Východisko výpovědi, jehož se hlavně týká Mathesiova stať, je základně důležité pro slovosled, protože jeho jazykový výraz stojí na samém začátku věty. Výpovědí rozumí Mathesius poznávací obsah věty neboli myšlenku, a protože se myšlenka vyjadřuje větou, lze mluvit o východisku a jádru věty.

O východisku výpovědi praví Mathesius na s. 235, že je to nikoli vždy, ale velmi často „thema výpovědi ve větě obsažené“. Blíž je určuje takto (t.): „Nejjasněji je to vidět v prostém souvislém vyprávění, kde obyčejně východiskem výpovědi je thema, které vyplývá z věty předcházející“ (proložil jsem já).

Mathesius uvádí tyto tři věty (235): Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. Nejstaršího z nich napadlo, že si půjde do světa hledat nevěstu. V druhé větě je podle něho východiskem výpovědi „thema, obsažené explicite ve větě první a východištěm ve větě třetí je thema obsažené implicite ve větě druhé“. Myslí tím ve větě 2. zájmeno ten, v 3. adjektivum nejstaršího.

Tak je tomu též např. v 1. větě „Babičky“ od B. Němcové: Babička měla syna a dvě dcery. Podmět babička je téma známé z titulu díla.

Ale tak tomu není vždy. Jsou hojné věty, kde první člen v onom smyslu znám není. Tak hned 1. věta oné pohádky: Byl jednou jeden král. Jde o sám začátek vyprávění a žádný větný člen není téma známé z předcházející věty. Onu pohádku lze začít vyprávět takto: Jeden král měl tři syny. Je tu na 1. místě podmět „jeden král“, ačkoli se o něm dosud nemluvilo.

Tak je tomu např. i se začátkem Svobodova „Rozkvětu“: Na počátku 19. století žila v pražském kraji rodina Nováků;

[165]se začátkem Vančurových „Obrazů z dějin národa českého“: V hlubinách věků pokrýval severní hranice známých krajin les;

Raisovy „Poslední radosti“ začínají takto: Na prozelenalém pastvisku seděly dvě stařeny. (O pastvisku se dosud nemluvilo.)

4. Z toho jasně vyplývá, že podstatným rysem východiska věty není jeho známost z předešlé věty. Ve větě „ten měl tři syny“ zájmeno ten východiskem věty je, ale nikoli proto, že je to téma známé z předešlé věty. Ani ve větě „babička měla syna a dvě dcery“ není východiskem babička proto, že je to téma známé z titulu knihy.

Stojí-li na začátku věty též slova nebo spojení slov z předešlé věty neznámá, ukazuje to, že je podstatným rysem východiska věty něco jiného než jeho známost z předešlé věty, nějaký princip širší než tato známost. Ta je jen jedním typem východiska, nikoli však jediným.

To se zřetelně ukazuje v cit. příkladě z Raise, kde je východiskem výraz „na prozelenalém pastvisku“, dosud neznámý. Rais pokračuje takto: „Májové odpolední slunce opíralo se jim o skloněné hřbety.“ Téma známé z předešlé věty je jim, tj. oběma stařenám, o kterých se mluví v 1. větě. A přece je na prvním místě ve větě „májové odpolední slunce“, nikoli dativ jim. Neboli: dativ je známé téma, ale není východiskem věty. Tím je zase téma dosud neznámé, přírodní jev: májové odpolední slunce.

Mathesius je si vědom neúplnosti svého pojetí východiska věty jako tématu známého z předešlé věty a snaží se to vysvětlit.

Tak větu Byl jednou jeden král označuje Mathesius za nečleněnou. Je prý to věta existenciální (235), jejíž časové určení jednou je „zcela zatlačeno do pozadí“, takže jde vlastně o větu Byl jeden král, obsahující „jen jádro výpovědi se slovy průvodními“ (236).

Tento výklad však není přesvědčivý již se zřením k tomu, co vykládá Mathesius sám dále. Uvádí případy typu V jedné zemi panoval král, který… jako příklad toho, že se „jakýmsi předjetím z nevyložené ještě věcné situace vyprávění vybírá určení místní nebo časové a klade se na počátek věty existenciální jako východiště výpovědi v ní obsažené“ (236).

Je to zcela obdobný případ s větou Byl jednou jeden král, ale M. jej interpretuje zcela jinak. Je-li ve větě „v jedné zemi panoval …“ příslovečný výraz „v jedné zemi“ východiskem vyprávění, nechápeme dobře, proč není východiskem obdobné příslovce jednou ve větě „byl jednou jeden král“. Je pravda, že z věty „byl jednou jeden král“ lze vypustit příslovce jednou, aniž se tím podstatně změní její smysl, ale na druhé straně nelze tvrdit, že je smysl po obakrát úplně stejný. Dále pak musíme vykládat projevy v jejich úplnosti, nikoli v naší libovolné úpravě.

5. Případy typu „v jedné zemi panoval král …“ svědčí o tom, že nejen věta Byl jednou jeden král, nýbrž i Byl jeden král východisko má, že není nečleněná.

Je třeba si uvědomit, že objektivním východiskem každé věty může být něco, co souvisí s něčím mimo větu samu, něco, z čeho myšlenka větou vyjádřená, jazykový projev vyrůstá. Myšlenka je aktuální poznávací dění, které probíhá ve vědomí mluvčího za jistých konkrétních okolností a je sdělně zaměřeno.

Sovětský gnoseolog P. S. Popov praví v stati „Dialektika soudu“, vyšlé v akademickém sborníku na počest šedesátin akademika V. V. Vinogradova (r. 1956), na s. 200 toto: „O ten nebo onen úsek skutečnosti nezbytně jde ve všech projevech; k čemu by se jinak vztahovaly? Vždyť projevy nemohou být bezpředměté.“

[166]To znamená: každá myšlenka má svůj objekt (O), úsek skutečnosti, postihovaný smysly nebo daný zprostředkovaně, který má mluvčí (pisatel) na mysli a ke kterému se myšlenka vztahuje. A je proto potřebí všímat si nejen obsahu věty, nýbrž i jeho vztahu k O, k situaci, za které myšlenka vzniká a probíhá.

Ve světle tohoto vztahu je východiskem věty ten její člen, který na O myšlenky přímo navazuje, který z O vychází a tím větu uvozuje.

Tak věta Trefila kosa na kámen postihuje ostrou názorovou nebo volní srážku dvou osob. To je objektivní skutečnost, na kterou mluvčí navazuje slovesem trefila. Jím tuto srážku obecně, symbolicky označuje a spojením „kosa na kámen“ ji konkretizuje. Sloveso „trefila“ je východiskem věty a výraz „kosa na kámen“ jejím jádrem. Východisko je po stránce poznávací v O myšlenky obsaženo, ale není mimo větu vyjádřeno.

Přísloví Neštěstí nechodí po horách … je odrazem nějaké konkrétní události. Maje ji na mysli, označí ji mluvčí za neštěstí a toto východisko doplní jádrem poznání, že nechodí po horách …

V první větě, Na prozelenalém pastvisku seděly dvě ženy (viz v odst. 3), uvozuje Rais svou povídku určením místa děje, dějiště. A v druhé větě, Májové odpolední slunce opíralo se jim o skloněné hřbety, připomíná další rys situace, za které děj probíhá — slunečné májové odpoledne.

6. O východisko věty v tomto smyslu jde též v připomenuté větě Jeden král měl tři syny.

Myšlenkovým O této věty je situace, za které mluvčí začíná vyprávět. Byl požádán o to, aby vyprávěl nějakou pohádku, svolí k tomu a začne: jeden král … Jako by řekl: budu vám vyprávět o jednom králi. Ten mu tane na mysli jako předmět pohádky, „jeden král“ je východisko věty a „měl tři syny“ její jádro.

Podobně je tomu ve větě Byl jeden král. Mluvčí, svoliv k vyprávění, rozhodnuv se vyprávět, začne slovesem byl, tj. obecně naznačuje, že se jeho vyprávění týče něčeho minulého. Čeho, to konkrétně vyjádří výrazem „jeden král“, který je jádrem věty.

Řekne-li vypravěč „byl jednou jeden král“, vyjádří minulost zřetelněji, nejen tvarem spony, tj. mluvnicky, nýbrž i příslovcem jednou, tj. lexikálně. Sama spona byl je východisko holé, spojení „byl jednou“ východisko rozvité. Podstatný rozdíl mezi oběma větami, jak myslí M., není, ale nelze větu „byl jeden král“ pokládat za nečleněnou; viz ve 4.

Spona je sice slovo mluvnické, nemá lexikální význam, ale má význam pojmový, vyjadřujíc minulost, a to v dané situaci plně dostačuje. O tom, že má spona byl úkon východiska věty, svědčí slovosled, její začátkové postavení; nelze říci „jeden král byl“, ani „jednou jeden král byl“, ani „jeden král jednou byl“.

Je třeba mít na paměti, že každá věta má východisko, vzniká za jisté konkrétní situace, vztahuje se k nějakému úseku objektivní skutečnosti. Jde jen o to, že v jednoslovných jednočlenných větách splývá východisko s jádrem, není vyjádřeno jako zvláštní větný člen vedle jádra. Např. prší; škola (= to je škola); br (= je zima, je mi zima). Je to odraz původního, primitivnějšího poznání, které se drží ještě dnes proto, že s ním za jistých okolností vystačíme.

Východisko však nesplývá s jádrem ani ve větě „byl jednou jeden král“, ani ve větě „byl jeden král“. Příslovce jednou a spojení „byl jednou“ svým poznávacím obsahem zřetelně se odlišuje jako východisko od jádra „jeden král“.

7. Není-li správný Mathesiův názor o nečleněnosti věty „byl jeden král“, nejsou správné ani jeho další výklady o ní. M. poukazuje (236) na „různé úvody“ [167]existenciální věty „byl (jednou) jeden král“, jako: Tak byl jednou jeden král. Tak tedy byl …

Rozsáhlejší uvozovací výraz může prý nabýt samostatnosti, změnit se ve větu, např. No tak tedy. Byl jednou jeden král; nebo: Bylo — nebylo: byl … O něco dále užívá M. názvu „situačně uvozující výraz“.

Je-li v prvních dvou větách tak a tak tedy úvodem, uvozovacím výrazem, je to v podstatě jejich východisko. Vždyť východisko věty je jistý úvod, jisté uvození obsahu věty. Ale pak nejsou ony věty nečleněné, jak myslí M.

Jestliže M. příslovce tak a tak tedy za východisko nepokládá, jde o rozpor vzniklý tím, že si M. zúžil pojetí východiska na téma známé z předešlé věty. Tu se jasně ukazuje, že východiskem věty není jen téma známé z předešlé věty, nýbrž každé slovo nebo slovní spojení, které navazuje na O myšlenky, jak jsme viděli v odstavci 5. A tak tomu v našich větách vskutku je.

Řekne-li mluvčí „tak byl jednou jeden král“, vyjádří adverbiem tak svou náladu, své citové zaujetí, za kterého začíná vyprávět. Smysl je asi tento: když to musí být, když jste mě přemluvili ap., budu vyprávět. Jde o cit vyplývající z vědomí nutnosti, přinucení nebo z dobrovolného souhlasu. Adverbium tak má zde citoslovnou platnost, neboli je to citové východisko věty.

Řekne-li vypravěč „tak tedy byl jednou jeden král“, je to v podstatě totéž, co „tak byl jednou jeden král“, jenže je zde příslovce tak rozvito příslovcem tedy, rovněž povahy citoslovné. Obě adverbia se vzájemně doplňují, tvoří nedílný celek.

Lze říci, že je tak citové východisko holé, kdežto tak tedy rozvité.

8. V odstavci 6 jsem dovodil, že je ve větě Byl jeden král východiskem spona byl a ve větě Byl jednou jeden král spojení byl jednou. Není to v rozporu se zjištěním, že ve větě Tak byl … a Tak tedy byl … je citové východisko tak a tak tedy? Není. Citové východisko je tu vedle východiska byl a byl jednou, které má povahu pojmovou, plně poznávací.

Citová stránka nevystupuje ve vědomí ani v jazyce sama o sobě, nýbrž vždy v dialektické souvislosti se stránkou poznávací, a to jako její odraz. Poznávací stránka je pak pramenem stránky citové. Tak např. pravíme: Copak ty o tom nevíš? Slovo copak je citová, citoslovná částice, vyjadřující podiv nad poznávacím obsahem „ty o tom nevíš?“ Tento výraz podivu je dialekticky spjat s obsahem poznávacím, pramení z něho. Tím si vysvětlíme to, že si věta „ty o tom nevíš?“ zachovává svůj plný pojmový smysl, i když částici copak vypustíme. Rozdíl je pouze v tom, že znění „copak ty o tom nevíš?“ vyjadřuje citové zaujetí mluvčího k obsahu věty zřetelněji než znění „ty o tom nevíš?“ Vyjadřuje toto zaujetí jako zvláštní větný člen, a to povahy mluvnické.

Tak je tomu též ve větách „tak byl jednou jeden král“ a „tak tedy byl …“ proti větě „byl (jednou) jeden král“. Sponové sloveso byl nebo spojení byl jednou je východisko pouze pojmové, kdežto tak byl jednou … a tak tedy byl jednou … východisko pojmové s citovým. Podstatné je východisko pojmové a proto může východisko citové chybět: byl jednou jeden král. Užití východiska pojmového nebo pojmového vedle citového závisí na vůli mluvčího; je to jev v podstatě stylistický.

9. O východisko věty jde též v dalším Mathesiově typu, kde tzv. situačně uvozující výraz nabývá podle Mathesia větné samostatnosti: No tak tedy. Byl jednou jeden král.

Spojení „no tak tedy“ je věta povahy citoslovné; vyjadřuje jistý cit mluvčího, [168]jistou citovou náladu, rozpaky, nerozhodnost a nakonec úmysl vyprávět pohádku. Všechna tři slova této věty tvoří nedílnou významovou jednotku, která má smysl nikoli sama o sobě, nýbrž ve vztahu k větě „byl jednou jeden král“. Je to její samostatné citové východisko vedle pojmového východiska „byl jednou“. Po stránce větoslovné je spojení „no tak tedy“ samostatné východisko větné, kdežto pojmové východisko je členské, tvoří člen své věty. Bylo by možné spojit větné východisko s příslušnou větou přestávkou neukončenou: no tak tedy, byl jednou …, nebo je vyslovit s ní spojitě: no tak tedy byl jednou …

Že je spojení „no tak tedy“ nikoli samostatná věta obsahová, nýbrž jen samostatné východisko následující věty „byl jednou …“, tomu nasvědčuje možnost vyslovit větu „byl jednou …“ samu, bez onoho východiska. I tu jde o jev stylistický.

Obdobně je tomu s dalším Mathesiovým typem: Bylo - nebylo: byl jednou … Spojení „bylo - nebylo“ je rovněž samostatným východiskem věty „byl jednou jeden král“, jenže je to jednak nikoli věta, nýbrž souvětí, a jednak východisko nikoli citové, nýbrž pojmové. Je to vlastně větné rozvedení sponového slovesa byl, které je pojmovým východiskem členským.

I toto souvětné východisko je povahy stylistické;[1] lze je bez újmy smyslu věty vypustit.

10. Vraťme se k případům z 3. odstavce: Ten měl tři syny a Babička měla syna a dvě dcery, kde je podle Mathesia východiskem ten a babička, téma známé z předešlé věty („Byl jednou jeden král“ a „Babička“).

Viděli jsme v odstavci 3—4, že ve větách začátkových i nezačátkových mají úkon východiska též slova nebo slovní spojení jiná než témata známá z předešlé věty. Došli jsme k závěru, že je podstata východiska širší než jeho známost z předešlé věty. Že je východiskem věty ten její člen, který přímo navazuje na O myšlenky, z O vychází a tím větu uvozuje (odst. 5).

Ve větě Ten měl tři syny je východiskem zájmeno ten nikoli proto, že je známo z předešlé věty „byl jednou jeden král“, že odkazuje na něco již vyjádřeného, nýbrž proto, že navazuje na O myšlenky, kterým je král. Tento O je v předešlé větě slovně, pojmově vyjádřen jako její člen. Tím se liší tento případ od těch případů, kde O myšlenky sice ve vědomí mluvčího vystupuje, ale předtím slovně vyjádřen nebyl. Např. v začátkové větě Byl jednou jeden král. I zde tane vypravěči na mysli příběh s králem, ale protože o králi nebyla dosud řeč, uvede vypravěč svůj projev slovesem byl jako poukazem na to, že jde o příběh z minulosti. Viz v odst. 6.

Ve větách se známým tématem — „ten měl tři syny“ — je navazovací úkon východiska zřetelnější než ve větách bez tohoto tématu.

Podobně pravíme, že je ve větě „babička měla syna a dvě dcery“ východiskem substantivum babička, téma známé z titulu díla „Babička“, odkazující na O myšlenky.

Je však třeba mít na paměti, že téma známé z předešlé věty je jen zvláštní případ východiska, že nezahrnuje případy všechny. Mathesius, vycházeje z případů typu „ten měl tři syny“, pojetí východiska si zúžil. Je si vědom toho, že o tématě známém z předešlé věty vždy mluvit nelze, a různě takové případy vy[169]kládá. V odst. 6 sl. probral jsem jeho výklad o případech typu „byl / jednou / jeden král“, které prý jsou nečleněné.

11. Dále si M. všímá typu V jedné zemi panoval jeden král, který …, kde podle něho východisko je, ale jiné než téma obsažené v minulé větě. Tu prý se „jakýmsi předjetím z nevyložené ještě věcné situace vyprávění vybírá určení místní nebo časové a klade se na počátek věty existenciální jako východiště v ní obsažené“ (236).

Mathesius má pravdu v tom, že je časové určení „v jedné zemi“ východiskem oné věty. V předešlých případech však chápe M. za východisko téma známé z předešlé věty, tj. něco existujícího též mimo danou větu, něco přejatého z věty předešlé, kdežto ve větě „v jedné zemi panoval …“ je podle Mathesia východiskem předjatý člen dané věty samé.

V tom je rozpor. Má-li být východisko věty obecnou mluvnickou kategorií rozhodnou pro slovosled, musí být jeho podstata ve všech případech stejná, třebaže se může v nepodstatných rysech různit. Výklad, že je východiskem jednou téma známé z předešlé věty, podruhé předjatý člen věty samé, je poznání empirické, poznání jevu, nikoli jeho podstaty ani objektivní zákonitosti.

Obecným slovosledným principem může být rys oběma jevům společný, tj. to, že přímo navazují na O myšlenky danou větou vyjádřené. Známost z předešlé věty a předjatost z věty samé jsou rysy východiska nepodstatné, fakultativní, vyplývající z různé aktuální situace. O známosti z předešlé věty je to zřejmé, ale tak je tomu i ve větě V jedné zemi panoval král, kde je podle Mathesia východiskem příslovečné určení „v jedné zemi“, předjaté z věty samé. Toto určení je východiskem vskutku proto, že přímo navazuje na O myšlenky, na objektivní situaci, za které začíná mluvčí pohádku vyprávět (srov. v 5). Navazuje na ni připomínkou, že jde o příběh proběhlý „v jedné zemi“.

12. Jinou skupinu vět, kde není východiskem téma z předešlé věty, tvoří např. tyto Mathesiovy věty: Chudá selka šla do lesa na stlaní. Vávrovi umřela žena.

Praví o nich toto (237): „Někdy se dokonce vypravěč vůbec obejde bez úvodní věty existenciální a začne vyprávět o hrdinovi hned tak, jako by byl už znám.“

Podle Mathesia tu tedy východisko vůbec není. Ale tomu tak není, ani být nemůže. I ony věty jako každá věta východisko mají; nejsou to věty jednočlenné, kde by východisko splývalo s jádrem (viz v odst. 6).

V oněch dvou větách nejde o téma známé z předešlé věty, ježto jsou to věty začátkové. Ani nemají východisko příslovečné jako věty „tak (tedy) byl jednou jeden král“ a „v jedné zemi panoval jeden král“. V první větě je východiskem podmět „chudá selka“, osoba, které se vyprávění týče, která tane vypravěči na mysli. Je to zcela obdobný případ jako „jeden král měl tři syny“; viz v odst. 6.

A větu „Vávrovi umřela žena“ vysloví mluvčí rovněž za nějaké konkrétní situace. Např. když se někdo ptá, co je nového. Obsahovým jádrem noviny je smrt ženy a dativem Vávrovi označuje mluvčí toho, koho se tato novina týče. Dativ je východisko věty; jím spíná mluvčí jádro věty se situací.

Mathesius praví, že by bylo možné podobnou větu, např. Myslivec šel jednoho dne na lov, vyjádřit souvětím: Byl jeden myslivec a ten šel … To svědčí o možnosti vyjádřit východisko za stejné objektivní situace různě; o možnosti stylistické, závislé na vůli mluvčího. Nelze však z toho vyvozovat, že sama věta Myslivec šel … východisko nemá. Je to tvrzení neprůkazné právě tak jako o větách typu Byl jednou jeden král. Viz v odst. 6.

13. Dále pak vykládá Mathesius ještě o jiných případech bez tématu známého [170]z předešlé věty, vyskytujících se „v útržkovém všedním hovoru“. Praví o nich obecně toto (237):

„V útržkovém všedním hovoru se jeví slova aktuálního členění větného bohatší nežli v řeči upravené, zejména v řeči psané, a jeho bohatost je tím větší, čím jsou si životem a denní zkušeností bližší osoby, které spolu hovoří. Je to tím, že se u nich neobyčejně rozšiřuje daná situace, z níž je možno vybírat themata výpovědi nebo alespoň určení, která mohou být východištěm výpovědi.“ Rozvádí to pak (238) na řadě příkladů: U Jirsů budou mít svatbu. Dnes už k vám nepřijdu. Atpod.

I tu jsou východiskem ty větné členy, které přímo navazují na O myšlenky, na situaci projevu. V první větě uvozuje mluvčí výrazem „u Jirsů“ jádro myšlenky, konání svatby. Jako by řekl: oznamuji vám novinku, která se týká Jirsových. Je to rodina obecně známá a tato okolnost mu dovoluje, aby začal svůj projev zmínkou o této rodině.

Podle Mathesia jde o věty pronesené v takové situaci, „z níž je možno vybírat themata výpovědi nebo alespoň určení, která mohou být východištěm výpovědi“. Východiskem jsou tu členy vět samých, nikoli témata známá z předešlých vět.

Takové východisko zjišťuje M. rovněž ve větách typu V jedné zemi panoval jeden král a praví o něm, že je to větný člen předjatý. Srov. v odst. 11. Ve větách z útržkového hovoru však M. o východisku předjatém nemluví. Je to podle něho — viz výše — prostě „thema výpovědi nebo alespoň určení“. V tom je jistý rozpor, protože není jasné, proč je obsahový člen dané věty jednou východiskem předjatým, podruhé nikoli.

Jde tu ještě o jeden rozpor. Ve větách z útržkového hovoru východisko podle Mathesia je, kdežto v obdobných větách typu Chudá selka šla do lesa na stlaní prý není. Srov. v odst. 12.

Tyto rozpory vyplývají z toho, že si M. pojetí východiska nejprve zúžil na téma známé z předešlé věty a že se zřením k němu posuzuje všechny ostatní věty, kde o takové téma nejde nebo ani jít nemůže. Tyto nesnáze se snaží M. překonat jednak pojetím východiska z obsahu věty samé, jednak tvrzením, že některé věty východisko nemají (odst. 12).

Mathesius tu osvědčil empirickou šíři v pozorování jazykového materiálu, výstižně nazval příslušné syntaktické dění aktuálním členěním věty a odlišil je tak od členění na podmět, přísudek atd., tj. od členění na obsahové členy větné. Lze s ním souhlasit v tom, že jsou názvy „východisko a jádro věty“ vhodnější než starší dosti rozšířené názvy „psychologický podmět a přísudek“, kterých jsem často užíval i já sám.

Podstaty aktuálního členění se však M. plně nedobral, a to proto, že v žádoucí míře nepřihlédl k dialektické souvislosti jazykových projevů s myšlením a skrze ně k objektivní skutečnosti, k situaci, za které myšlenkové a jazykové dění vzniká a probíhá. Srov. zejména v odst. 5.

Mathesiova stať obsahuje kromě toho ještě některé výklady o postavení jádra myšlenky, věty, ale povahy spíše okrajové než základní. Proto je pomíjím.

 

R é s u m é

О ТАК HAЗ. АКТУАЛЬНОМ ЧЛЕНЕНИИ ПРЕДЛОЖЕНИЯ

Автор исходит из положений статьи В. Матезиуса »О т. наз. актуальном членении предложения« (сборник »Čeština a obecný jazykozpyt«, Прага 1947, стр. 234—242). [171]Он показывает, что Матезиус проявил тут эмпирическую широту в наблюдении языкорого материала, удачно назвал соответствующий синтаксический процесс актуальным членением предложениа и отличил его таким образом от членения на подлежащее, сказуемое и т. д., т. е. от членения на содержательные члены предложения. Он согласен с Матезиусом в том, что названия »основа« (»východisko«) и »ядро« (»jádro«) предложения удачнее чем старые довольно распространенные названия »психологическое подлежащее и сказуемое«. Однако Матезиусу не удалось полностью выявить сущность актуального членения в силу того, что он не приял в достаточной мере во внимание диалектическую связь языковых высказиваний с мышлением, а через его посредство с объективной действительностью, с ситуацией, при которой мыслительные и языковые процессы возникают и протекают. М. сузил понятие »основы«, понимая под ней лишь тему, известную по предыдущему предложению; с этой точки зрения он рассматривает и все другие предложения, где такой темы нет и быть не может. Возникающие в результате этого затруднения он старается преодолевать во-первых пониманием »основы« как чего-то, что задано содержанием самого предложения, во-вторых утверждением, что у некоторых предложений нет »основы«. Матезиус не осознал, что объективной основой, отправной точкой, каждого предложения может быть нечто, связанное с чем-то, вне самого предложения лежащим, нечто, из чего исходит мысль, выраженная в предложении. Мысль — это актуальный познавательный процесс, протекающий в сознании говорящего при некоторых конкретных обстоятельствах и коммуникативно направленный. У него есть свой объект (О), отрезок действительности, воспринимаемый чувствами или данный опосредствованно, который подразумевается говорящим (пишущим) и к которому относится мысль. Поэтому необходимо обращать внимание не только на содержание предложения, но и на его отношение к объекту, к ситуации, при которой мысль возникает и развивается. Таким образом »основа« предложения — это тот ее член, который связан с объектом мысли, исходит из него и тем открывает предложение. У каждого предложения есть »основа«, каждое предложение возникает в определенной конкретной ситуации, относится к некоторому отрезку объективной действительности. В одночленных однословых предложениях »основа« сливается с »ядром«.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 3, pp. 163-171

Previous Bohuslav Havránek: Za akademikem Františkem Trávníčkem

Next Marie Těšitelová: K statistickému výzkumu slovní zásoby