„Ostforschung“ a slavistika

Lubomír Doležel

[Kronika]

(pdf)

»Ostforschung« и славистика / „Ostforschung“ et la slavistique

Poprvé v dějinách se na území Německa, v Německé demokratické republice, rozvíjí věda o Slovanstvu ve službách myšlenky přátelství a míru. V současné době si slavisté v NDR vedle pozitivních úkolů kladou velmi závažný vědeckopolitický úkol — kritiku západoněmeckého (a též amerického) „výzkumu východu“ (Ostforschung), který, pokračuje v tradicích minulosti, je dnes důležitým ideologickým nástrojem západoněmeckého revanšismu. Po historicích, kteří v tomto směru vyvíjejí velké úsilí (zejména ve společných koordinačních komisích německo-sovětské, německo-polské a německo-československé), hlásí se k tomuto úkolu také literární vědci NDR. Sešli se z iniciativy Ústavu pro slavistiku Německé akademie věd v Berlíně na pracovním zasedání 3. června 1959; výsledky zasedání jsou otištěny ve sborníku „Ostforschung und Slawistik“, který vyšel r. 1960 v Akademickém nakladatelství v Berlíně (130 s., cena 3,50 DM).

Sborník obsahuje vedle úvodního slova prof. H. H. Bielfelda stati, které se kriticky vyrovnávají s falšováním a nevědeckými výklady dějin ruské a sovětské literatury, jejichž společným jmenovatelem je antikomunismus a protisovětské tendence. Obecnější dosah má referát historika R. Goguela Über Ziele und Methoden der Ostforschung (12—39), který obsahuje fakta důležitá i pro jazykovědce-slavisty. Referát je přehledem cílů, vývoje a metod „výzkumu východu“ a podává také charakteristiku jeho předních představitelů. Goguel přesvědčivě dokládá, že Ostforschung je od svého vzniku (na konci 19. stol.) ideologickým nástrojem německého imperialismu. Přesto, že se tvářilo jako „objektivní věda“, dodávalo ve skutečnosti pseudovědecké argumenty pro agresívní politiku „Drang nach Osten“. Od Velké říjnové socialistické revoluce, a zejména od r. 1945 dostává pak Ostforschung další úkol: účastnit se ideologického boje proti komunismu, proti Sovětskému svazu a proti socialistickým státům a připravovat západoněmeckého občana „morálně“ na revanšistické tažení. Podstatu a cíle „výzkumu východu“ nejlépe ukazují fakta o zdrojích finanční „podpory“, které se mu dostává, jakož i životopisy hlavních jeho představitelů, jejichž dnešní činnost v západním Německu je organickým pokračováním jejich služby hitlerismu.

Překvapuje velký rozsah a rozmach „výzkumu východu“ v Německé spolkové republice. S americkou finanční i ideovou podporou byl „výzkum východu“ po r. 1945 obnoven a dnes se rozvíjí v četných společnostech, v speciálních institutech (z nichž nejvýznamnější je „Osteuropa-Institut“ v Mnichově) i na katedrách vysokých škol a universit (z nichž zvláštní místo má „Osteuropa-Institut“ na západoberlínské universitě, jehož předními představiteli jsou sociolog prof. H. Lieber, slavista prof. M. Vasmer a ekonom prof. K. Thalheim).

V závěru demonstruje Goguel, zejména na příkladu falšování polských dějin, metody, jimiž pracuje „výzkum východu“. Zfalšované dějiny jsou pak základem výuky na západoněmeckých školách, šíří se prostřednictvím tisku a rozhlasu, slouží jako materiál pro školení různých „landsmannschaftů“ i spolkové armády. Dosah a význam „výzkumu východu“ v dnešním ideologickém boji nelze tedy v žádném případě podceňovat.

Sborník německých slavistů je pro nás vážnou připomínkou. Nesmíme v žádném případě dopustit, aby němečtí demokratičtí vědci zůstali ve svém záslužném a historicky významném boji proti ideologii západoněmeckého revanšismu osamoceni. Vědci socialistických zemí slovanských, proti nimž je „výzkum východu“ především namířen, musí se s ním kriticky utkat ve všech oblastech, kde se uplatňuje, tedy jak v historii a literární historii, tak v jazykovědě. Pro československé jazykovědce z toho vyplývá úkol sledovat soustavně západoněmeckou (a vůbec západní) slavistiku a odhalovat v ní všechny tendence, které se sice tváří přísně vědecky, ale ve skutečnosti dodávají ideologické zbraně západoněmeckým revanšistům a nepřátelům mírového soužití mezi národy.

Náš časopis již v loňském ročníku podrobně rozebral v stati E. Skály a J. Štindlové „Pochybená práce o českých kalcích z němčiny“ [238](SaS 21, 1960, 206—213) jednu práci (N. Reitera), vyšlou z uvedeného „Osteuropa-Institut“ západoberlínské university, a ukázal, že přinesla „přímo lživý obraz o češtině“ (jen jedna šestina materiálu je věcně správná) a zkreslila její vývoj jako naprosto poplatný jen „duchovnímu vlivu německému“. Je třeba takové práce soustavně kritizovat.

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 3, s. 237-238

Předchozí Zdeněk Tyl, Milena Tylová: Česká jazykověda v roce 1960 (Část první: Lingvistika obecná, srovnávací indoevropská a slovanská)

Následující Jaroslav Stuchlík: O jazyce schizofreniků