Česká jazykověda v roce 1960 (Část první: Lingvistika obecná, srovnávací indoevropská a slovanská)

Zdeněk Tyl, Milena Tylová

[Kronika]

(pdf)

Чешское языкознание в 1960 г. — Перваяа часть: Общее языкознание, сравнительное индоевропейское и славянское языкознание / La linguistique tchèque en 1960. — Première partie: Lingustique générale, comparative indoevropéenne et slave

[1]I. Lingvistika obecná. Některými možnostmi spolupráce mezi historií a lingvistikou se obírá K. Horálek v čl. Dějepis a jazykověda (Čs. čas. hist. 8, 1960, 332—340), v čl. Několik poznámek o srovnávací metodě v jazykovědě a v literární vědě od téhož autora (RusČesStudie 7—17) ukazuje, jak může srovnávací lit. věda těžit, zejm. metodologicky, z metodicky pokročilejší srovnávací jazykovědy (např. v srovnávací metrice aj.). — K. Horálek v stati K otázce tzv. vedlejších jazykových funkcí (SaS 21, 1960, 4—6) naznačuje, jaký význam má jejich soustavné prozkoumání, především funkce estetické, pro celou funkční lingvistiku a zejména pro stylistiku a poetiku.

Užití teorie množin v jazykovědě je předmětem výkladu A. Jaurisové a M. Jaurise v SaS 21, 1960, 34—41; vycházejí ze stati O. S. Kulaginové o možnostech definování gramatických pojmů na základě teorie množin (ve sb. Problemy kibernetiki, 1958).

Vl. Skalička v čl. Agrammatismus und Grammatismus (SlavPrag 2, 1960, 3—6) ukazuje, že některé typy jazyků (flexívní, izolační) jsou více „gramatické“ než jiné (aglutinační, polysyntetické). Většina gramatiky je redundantní; naopak agramatismus stoupá v literárním jazyce. — Při pokusech formulovat tzv. zvláštní zákony jazykového vývoje (např. v oblasti hláskosloví, tvarosloví, slovní zásoby) se často známé skutečnosti vyjadřovaly jen novou terminologií; proto P. Novák a P. Sgall zdůrazňují potřebu přesné práce s filosofickými pojmy a kategoriemi, jako jsou zákon, podstata a jev, obecné a jednotlivé, nutnost a nahodilost, při zkoumání zákonitostí jazykového vývoje (K voprosu ob obščich i „častnych“ zakonach razvitija jazyka. RusČesStudie 19—34). — Pod názvem Vývoj jazyka (Praha, SPN 1960, 111 s.) vydal Vl. Skalička výbor ze svých studií otiskovaných od r. 1954 v časopisech a sbornících, pokud se zabývají obecnou problematikou jazykového vývoje a dosud málo prozkoumanou souvislostí jednotlivých změn. Přehled hl. koncepcí jazykového vývoje podal autor v úvodu (3—5); některé stati do souboru pojaté jsou tu otištěny poprvé v českém znění. — Základní problémy bilingvismu vytyčuje a některé se snaží i řešit na materiálu východoslovenském a ukrajinském J. Moravec, K otázkám jazykových vztahů na základě bilingvismu (SaS 21, 1960, 161—171). — Významný příspěvek k typologické klasifikaci 23 vybraných jazyků, založený na kvantitativním zjištění artikulačních poměrů souhlásek, podal J. Krámský, A Quantitative Typology of Languages (Language and Speech 2, 1959, 72—85); čeština se mu spolu s albánštinou, arabštinou a jazyky hausa, ishrashimi, inamwanga zařazuje do skupiny charakterizované mj. nadměrným využitím labiál a alveolár. — Podle čl. J. V. Neustupného Accent in Japanese and Russian. A Typological Study (ArchOr 27, 1959, 122—142) jsou mezi ruským a japonským přízvukem typologické shody (oba mohou být na různých morfémech slova) i rozdíly: ruský nedbá rozdělení na morfémy a odpovídá tak flexívnímu typu, kdežto japonský je vázán na jednotlivé morfémy, zvyšuje jejich relativní samostatnost a odpovídá tak typu aglutinačnímu. — Vl. Skalička (Z nové typologické literatury, SaS 21, 1960, 41—43) kriticky hodnotí několik novějších typologických prací: C. E. Bazell, Linguistic Typology (London 1958), V. Tauli, The Structural Tendencies of Languages (Helsinki 1958) aj.; o knize Bazellově ref. též L. Zgusta, ArchOr 28, 1960, 682—684.

[223]O některých otázkách jazykové melodie a jiných fonetických prostředků mluvené řeči v souvislosti s normováním spisovné výslovnosti přednášel M. Romportl 22. 3. 1960 na Lutherově universitě v Halle; přednáška je otištěna pod názvem Sprachmelodie und andere satzphonetische Mittel in der Hochlautung ve Wissenschaft. Zeitschrift… Halle, Gesellsch. u. sprachwiss. Reihe 9, 1960, 461—466. — Příručka B. Hály Fonetické obrazy hlásek (Praha, SPN 1960, 127 s. + 43 s. obr. příl.) přináší srovnávací popis artikulace hlásek českých, slovenských, rus., angl., franc, pol., něm., maď. a špan., spolu s obrazovým materiálem, na kterém je zachycen svislý průřez mluvidel, dotyk jazyka na patře, poloha jazyka a rtů při tvoření jednotlivých hlásek; potřebám praxe je určen výklad téhož autora Problémy zpěvu z hlediska fonetiky (Hudební výchova 5, 1957, 73—75). — Postavení slabiky vzhledem k fonologickému plánu jazyka zkoumá M. Renský v čl. Funkce slabiky v jazykovém systému (SaS 21, 1960, 86—94); nezbytným předpokladem pro řešení této otázky je oddělení plánu fonematického od plánu prozodického, slabika nepatří do plánu fonematického a je nejmenší jednotkou plánu prozodického. — Bilanci nedávné diskuse o historické fonologii, jejím poslání, možnostech a výsledcích, do které zasáhli mj. A. Martinet, J. Kuryłowicz, S. K. Šaumjan a J. Vachek, podává P. Trost, K dnešní situaci historické fonologie (SaS 21, 1960, 7—9). — O japonském přehledu fonetiky od S. Hattoriho (Tokio 1956) ref. J. V. Neustupný v ZPhon 11, 1958, 96—98.

V příspěvku K otázce tzv. transpozice (RusČesStudie 43—46) rozlišuje O. Leška čtyři typy transpozice: slovnědruhovou, větněčlenskou, funkční a kontrastní; uvažuje i o vzájemném vztahu jednotlivých složek jazykové struktury, o jazykovém znaku i o poměru jazykových prostředků k mimojazykové skutečnosti, kterou jazyk odráží. — Obecnou problematikou predikačního vztahu se zabývá Vl. Hrabě Několik poznámek k pojmu predikace (RusČesStudie 173—187), vycházeje z konfrontace tradičního pojetí s novějšími názory; určuje, které větné typy zařadit pod pojem predikace, a navrhuje jejich utřídění.

K složité otázce třídění slovních druhů přispěl B. Havránek v čl. Řadění slovních druhů v mluvnici (RusČesStudie 465—470); vycházeje ze zřetele k jejich komplexnímu charakteru a k samostatné úloze syntaktické a sémantické nebo synsyntaktické a synsémantické, navrhuje toto řadění: sloveso, subst., adj., číslovky, zájm., příslovce, předložky, spojky, částice a interjekce.

Podstatou vidu a jeho postavením v systému jazyka — na okraji diskuse, která dosud nedospěla k obecně přijímaným závěrům — se zabývá něm. lingvista E. Seidel (O problémech vidu, SaS 21, 1960, 249—256): vid je verbální kategorie, jejíž funkce je možno určit jen ze slovesného systému, v protikladu k lexikální kategorii způsobů slovesného děje je kategorií syntaktickou. — Na studii M. Jindry o obecných otázkách vidu z r. 1956 navazuje J. Krámský v čl. Slovesný vid v angličtině a němčině ve srovnání s češtinou (Cizí jazyky ve škole 3, 1959/60, 342—351).

Ani syntax není útvar jednoduchý, nýbrž — jak ukazuje Vl. Skalička (Über die besonderen Formen der Syntax, RusČesStudie 37—42) — má několik forem: vedle syntaxe základní je třeba ještě vydělit a rozpracovat syntax lexikální, syntax tzv. aktuálního členění větného, důraz, „formální“ syntax a syntax stylistickou. — Rozborem podstaty věty přispěl Vl. Skalička do sborníku na paměť S. Romanského (Das Wesen des Satzes, Ezikovedsko-etnografski izsledvanija, Sofija 1960, 17—26); věta je komplexní jednota, kterou nelze uspokojivě definovat pouze z psychologického, lingvistického nebo logického hlediska. — Potřebu důkladného prokoumání vzájemného vztahu mezi jednotlivými větami, které dohromady tvoří promluvu, zdůrazňuje Vl. Skalička v čl. Syntax promluvy (enunciace) (SaS 21, 1960, 241—249); tento vztah není relativně volný, nýbrž pevný, má značný význam pro výstavbu promluvy, a proto termín „syntax“ je vhodnější než „navazování“. — Obecné teorie syntaxe se týká Noskův ref. o práci M. Sandmanna, Subject and Predicate. A Contribution to the Theory of Syntaxe, Edinburgh 1954 (SaS 21, 1960, 290—292).

V čl. Sur la classification des changements [224]sémantiques (Le Français moderne 28, 1960, 149—258) podává K. Svoboda jednak třídění změn významu slovního (z hlediska syntaktického, logického, věcného a estetického), jednak výklad jejich příčin. — Přehled důležitější literatury o tzv. lingvistických polích (F. de Saussure, Ch. Bally, W. Porzig, L. Weisgerber, W. v. Wartburg aj.) otiskuje O. Ducháček v čl. Les champs linguistiques (PhilPrag 3, 1960, 22—35). — Týž autor předkládá svůj návrh na utřídění synonym v čl. Různé kategorie synonym (ČMF 42, 1960, 157—166); rozlišuje synonyma absolutní a přibližná, přibližná dělí dále na sémantická a stylistická, stylistická jsou expresívní, afektivní, syntakticko-frazeologická, funkční a analogická; dokladový materiál z jazyka francouzského. — Sovětskou práci o kalambúrech od A. A. Ščerbinové Suščnosť i iskusstvo slovesnoj ostroty (kalambura) (Kyjev 1958) kritizuje P. Trost v SaS 21, 1960, 74. — O knize V. A. Zveginceva Semasiologija (Moskva 1957) ref. L. Zgusta v ArchOr 28, 1960, 519—521.

V nově založeném ZprMK otiskl Vl. Šmilauer praktický návrh klasifikace Třídění pomístních jmen (1, 1960, 145—171), založený na principu desetinném; tamtéž podal i zprávu o pokusech utřídit vodní jména (48—49) a o sovětské studii B. A. Serebrennikova věnované metodám onomastických studií (99—102). — O sborníku referátů přednesených na VI. mezinár. kongresu onomastickém v Mnichově 1958 (Bucarest 1958) v. stručnou zprávu L. Zgusty v ArchOr 28, 1960, 329.

Zpráva J. Štindlové, Retrográdní slovník (SaS 21, 1960, 270—272) informuje o retrográdních slovnících, o jejich významu pro lingvistickou práci, jakož i o jejich zpracování s pomocí strojů na děrné štítky. Nové technické možnosti, především mechanizace a automatizace, mají značný význam nejen pro praktické uplatnění jazykovědy a plnění některých jejích konkrétních úkolů, ale i pro jazykovědnou teorii. O perspektivách jazykovědy, zejm. bohemistiky za těchto nových podmínek vykládají P. Novák a P. Sgall v čl. Nové možnosti české jazykovědy (Nová mysl 1960, 734—744). — Metodologicky je zaměřen čl. J. Štindlové Mechanizace a automatizace v jazykovědě (Věstník ČSAV 69, 1960, 453—458), obsahující i konkrétní podněty a návrhy pro rozvinutí práce v tomto úseku. — Populárně vykládá hl. pojmy a problémy při užití kybernetiky, mechanizace a automatizace v jazykovědě K. Pala v čl. Jazyk a kybernetika (Čtení o SSSR 1960, č. 5, s. 52—56); vyzdvihuje přitom zvl. úspěchy sovětské vědy. — Speciální problematikou strojového překladu a jeho vývojem se zabývají B. Palek a P. Sgall v čl. Automatizace překladu (SlPřehl 46, 1960, 273—277; všímají si také významu přípravných prací k realizaci strojového překladu pro jazykovědnou teorii) a Fr. Daneš, Stroje, které překládají (Magazín Lit. novin 1960, 48—52); o prvních našich úspěších na tomto poli informují podrobněji D. Konečná (První pokus se strojovým překladem v Československu, NŘ 43, 1960, 109—111) a P. Sgall (Začínáme se strojovým překladem, Tvorba 25, 1960, 294—295). — Zkušenosti s použitím mechanizace (strojů na děrné štítky) v speciálních jazykovědných oborech publikují a hodnotí jednak Bl. Borovičková a J. Novotná, K použití strojů na děrné štítky pro výběr slovních tabulek při zkouškách srozumitelnosti (SaS 21, 1960, 265—270), jednak I. Jiráková, Perspektivy badatelské činnosti kateder jazyků pomocí soustavy děrných štítků (Sb. věd. prací Vys. školy báňské v Ostravě 6, 1960, 265—267). — Nové americké práce o zpracování informací registruje B. Palek v SaS 21, 1960, 314—315; pod názvem O úkolech užité jazykovědy píše Bl. Havlová v ČJL 10, 1960, 89—91 o programové stati sovětských jazykovědců N. D. Andrejeva a L. R. Zindera (Voprosy jazykoznanija 1959, č. 4, s. 1—19).

V oblasti studia dětské mluvy podal K. Ohnesorg historický přehled českých prací (od Komenského do přítomnosti) i informaci o organizaci české logopedie v čl. Studium mowy dziecięcej i opieka nad jej kształceniem w Czechosłowacji (Biuletyn Fonograficzny, Poznań, 3, 1960, 49—57). — O práci K. Ohnesorga „Druhá fonetická studie o dětské řeči“ (Brno 1959) ref. M. Romportl v NŘ 43, 1960, 223—227 a T. Slama-Cazacu v Studii şi cercetări lingvistice (Bukureşti) 1960, 294—295. — O monografii „Relaţiile dintre gîndire şi limbaj în ontogeneză (3—7 [225]ani)“, kterou vyd. rumunská badatelka T. Slama-Cazacu v Bukurešti 1957, ref. K. Ohnesorg, Čs. psychologie 4, 1960, 72—73 a J. Beneš, Pedagogika 10, 1960, 512—515. — J. Pačesová ref. v SbFilFakBU 9, 1960, ř. jazykovědné č. 8, s. 136—142 o dvou studiích dětské mluvy: R. Burling, Language Development of a Garo and English Speaking Child (Word 15, 1959, č. 1) a F. Grewel, How do Children Acquire the Use of Language (Phonetica 3, 1959, č. 4).

Z oboru logopedie vydala Karlova universita na počest 65. narozenin slovenského logopeda Viliama Gaňo sborník přednášek o dětské nemluvnosti Alalie (Praha, SPN 1960, 160 s.) a M. Seeman monografii Sprachstörungen bei Kindern (Halle 1959); srov. o ní ref. R. Schillinga, Phonetica 4, 1959, 219—220.

Otázkami jazykové patologie se u nás soustavně zabývá psychiatr J. Stuchlík. V čl. K fenomenologii patologických jazykových novotvarů (SaS 21, 1960, 257—264) popsal vědomý únik z „jazykové všednosti“, tj. odklon od běžně užívaného dorozumívacího jazyka, podmíněný vždy víceméně patologicky a vedoucí k vytváření jazyka nového, a podal klasifikaci těchto novotvarů. — Stejnou nebo příbuznou problematikou se zabývají i další autorovy příspěvky uveřejněné jak u nás (Novotvary řeči a písma dětského věku, Čs. psychologie 3, 1959, 347—358; O ilustrovaných „paslovech“, Vesmír 39, 1960, 124—125), tak zejm. v zahraničí (Essay on the Psychology of the Invention of Artificial Languages, The International Language Review 5, 1959, č. 15, s. 4—10; Contribution à la psychopathologie de l’expression verbale: Les néophasies et les néographies. Proceedings of the II. Intern. Congress of Psychiatry, Zürich 1959, 1004—1030; srov. ref. téhož a. v Čs. psychologii 4, 1960, 198—200; Neoglossija i neografija, sb. Aktuaľnyje problemy psichiatrii, Moskva 1959, 304—311; Les „druses“ écrites et dessinées, Acta neurologica et psychiatrica Belgica 1960, spoluprac. J. Bobon; „L’arithmo-stènographie.“ Contribution à l’étude des néoformations graphiques, Annales Médico-Psychologiques 117, 1959, 819—832; Essai sur la psychologie de l’invention des langues artificielles, tamtéž 118, 1960, 225—232; Sulle druse verbali, Rivista „Il Pisani“, Palermo, 84, 1960, 315—326 aj).

O nových zahraničních publikacích obecně lingvistických přinesl i další referáty a zprávy ArchOr 28, 1960, vesměs od L. Zgusty, a to o dílech: W. Porzig, Das Wunder der Sprache. Probleme, Methoden und Ergebnisse der modernen Sprachwissenschaft, 2. vyd., Bern 1957 (323—326); W. S. Allen, On the Linguistic Study of Languages, Cambridge 1957 (326—327); A. Gomensoro, John Dewey y la filosofia del lenguaje, Montevideo 1956 (327—328); A. Pagliaro, La parole e l’immagine, Napoli 1957 (521—522); J. H. Greenberg, Essays in Linguistics, 2. vyd., Chigago 1958 (522—526); Readings in Linguistics. The Development of Descriptive Linguistics in America since 1925, 2. vyd., New York 1958 (681—682); S. Reiss, Language and Psychology, New York 1959 (682); Miscelánea homenaje a André Martinet „Estructuralismo e historia“ I—II, Canarias 1957, 1958 (684—685).

Z ostatních referátů o zahraniční lingvistice zaznamenáváme tyto: Fr. Trávníček, Za marxistickou jazykovědu (Tvorba 25, 1960, 979—980: o práci A. S. Čikobavy Problema jazyka kak predmeta jazykoznanija, Moskva 1959); K. Horálek, K sovětským překladům z americké jazykovědy (SaS 21, 1960, 140—145; podrobněji o překladu knihy H. A. Gleasona An Introduction to Descriptive Linguistics od J. S. Kubrjakovové a V. P. Murata, Moskva 1959); P. Novák, Americká příručka dobrého „jazykového chování“ a úspěšného „jazykového jednání“ (SaS 21, 1960, 295—296; o knize W. N. Thompsona Fundamentals of Communication. An Integrated Approach, New York-Toronto-London 1957); K. Petráček o knize: R. Jakobson - C. G. M. Fant - M. Halle, Preliminaries to Speech Analysis. The Distinctive Features and their Correlates, 2. vyd., Massachusetts 1955 (ArchOr 28, 1960, 526—527); J. Krámský o knize: H. Spang-Hanssen, Probability and Structural Classification in Language Description, Copenhague 1959 (ČMF 42, 1960, 245—248); V. T. Miškovská o kn.: M. Monnerot-Dumaine, Précis d’interlinguistique générale et spéciale, Paris 1960 (PhilPrag 3, 1960, 179—181; práce se zabývá teorií tzv. pomocných jazyků); J. Cejpek, Dobrá kniha o písmu (SaS 21, 1960, 156[226]—158; H. Jensen, Die Schrift in Vergangenheit und Gegenwart, Berlin 1958).

Sborník O vědeckém poznání soudobých jazyků (Praha 1958) recenzoval S. E. Mann v Slavonic and East European Review 38, 1960, 543—550 a australský slavista A. French v Journal of the Austral. Universities Language & Literature Association 1959, č. 11, 113—114.

 

II. Srovnávací lingvistika jazyků indoevropských a jazyků sousedních. V čl. Der indoeuropäische Charakter der karischen Sprache dokazuje bulh. komparatista Vl. Georgiev (ArchOr 28, 1960, 607—619), že výsledky hláskoslovné, slovotvorné a lexikální analýzy dochovaných jazykových pozůstatků dovolují zařadit karštinu mezi ide. jazyky Přední Asie. — O kn. Vl. Georgieva Issledovanija po sravniteľno-istoričeskomu jazykoznaniju. Rodstvennyje otnošenija indojevpropejskich jazykov (Moskva 1958) ref. K. Horálek v Slavii 29, 1960, 469—473 (srov. též zprávu L. Zgusty v ArchOr 28, 1960, 329—330). — K. Horálek v SaS 21, 1960, 145—146 stručně upozorňuje na Nové etymologické slovníky indoevropských jazyků (M. Vasmera, E. Fraenkela, M. Mayerhofera, W. v. Wartburga). — V. Machek navazuje na své starší příspěvky o staroindických božstvech v ArchOr 1941, 1946, 1954 v témž časopise v čl. Origin of the God Vishnu. With an explanation of Vɘrɘϑraγna, Appollo and Frey (28, 1960, 103—126); dotýká se přitom také některých otázek indoevropeistiky jazykovědné. I. Fišer (New Aspects in Sanskrit Studies. Orientalia Pragensia 1, 1960, 77—81) doporučuje nově upravit program studia sanskrtu i jeho metody. — Tamtéž (59—75) je otištěna stať V. Pořízky The Hindi Genitive; v hindštině se gen. nahrazuje vazbou nepřímého pádu s postpozitivním kā, kterou s ohledem na syntaktickou platnost můžeme nazývat „genitivem“. Hethitolog H. Kronasser odpovídá na některé kritiky své knihy Vergleichende Laut- und Formenlehre des Hethitischen (Heidelberg 1956) v ArchOr 28, 1960, 290—294. — Iranische Miszellen II O. Klímy (ArchOr 28, 1960, 457—466) obsahují také jazykovědné výklady, např. avest. apāvaya.

V publikaci Soobščenija čechoslovackich orientalistov, určené pro mezinárodní orientalistický kongres v Moskvě 1960, otiskl L. Zgusta autoreferát Ličnyje imena v grečeskich gorodach Severnogo Pričernomor’ja (87—106; o knize Die Personennamen .., vyšla 1955). — V mezinárodním čas. Eirene. Studia Graeca et Latina 1960, č. 6, 23—36 uveřejňuje sovětský graecista S. Luria studii Wortbildung in der Sprache der mykenischen Inschriften. — A. Bartoněk (Zur Problematik der phonematischen Wertung der altgriechischen kurzen Diphtonge. SbFilFakBU 9, 1960, ř. archeol.-klas. č. 5, s. 85—88) zkoumá, zda lze řecké krátké diftongy pokládat za samostatné fonémy (ve smyslu N. S. Trubeckého); týž a. referuje o práci F. Antkowského La chronologie de la monophtongaison des diphtongues dans les langues indo-européennes (Poznań 1956) tamtéž, 166—167.

Z baltistiky J. Marvan v čl. Verbum infinitum v baltijskich jazykach i jego otnošenije k slavjanskomu sostojaniju (Sintaksičeskij analiz) (SlavPrag 2, 1960, 7—15) rozbírá balto-slovanské systémové shody v oblasti syntaxe verba infinita (zejm. pův. funkce infinitivu, adv. dějové, supinum, dat. absolutní, participiální konstrukce aj.). — O sovětské příručce litevštiny (M. N. Peterson, Očerk litovskogo jazyka, Moskva 1955) ref. L. Řeháček v SlavPrag 2, 1960, 167—170.

Z referátů o pracích z oboru srov. jazykozpytu ide. uvádíme: K. Svobody o kn. J. Svennung, Anredeformen. Vergleichende Forschungen zur indirekten Anrede in der dritten Person und zum Nominativ für den Vokativ (Uppsala 1958) v LF 8 (83), 1960, 174—175 a o studii B. T. Koppersové Negative Conditional Sentences in Greek and some other Indo-European Languages (Utrecht 1959), tamtéž, 337—338, a dále skupinu referátů, popř. zpráv L. Zgusty v ArchOr 28, 1960; týkají se těchto prací: H. Krahe, Indogermanische Sprachwissenschaft I. Einleitung und Lautlehre, 3. vyd., Berlin 1958 (330—331); V. I. Abajev, Istoriko-etimologičeskij slovar’ osetinskogo jazyka. Vol. I. A—K, Moskva—Leningrad 1958 (333—335); A. J. van Windekens, Contributions à 1’ étude de l’onomastique pélasgique, Louvain 1954 (335—336); A. Heubeck, Lydiaka. Untersuchungen zu Schrift, [227]Sprache und Götternamen der Lyder, Erlangen 1959 (686—688); V. I. Abajev, Grammatičeskij očerk osetinskogo jazyka, Ordžonikidze 1959 (688—689).

 

III. Slovanská jazykověda (mimo bohemistiku). Práce obecně slovanské. Čl. M. Komárka Dvě poznámky k praslovanskému a českému fonologickému vývoji (ActaOl 1960, Philologica 1, 33—41 navazuje v první části na názor F. V. Mareše o defonologizaci psl. j a v souvislosti s tím se dotýká otázky tzv. slabičné měkkostní korelace v psl. a fonologické platnosti předních modifikací psl. vokálů u, o, a po některých souhláskách. — Pozoruhodným teoretickým pokusem o odhalení specifiky zejména mimovidových slovesných významů a příspěvkem k dokreslení celistvého obrazu slovanského slovesa je čl. A. V. Isačenka Slovesný vid, slovesná akce a obecný charakter slovesného děje (SaS 21, 1960, 9—16). Největší pozornost věnuje autor objasnění a zpřesnění uved. tří základních pojmů slovanské nauky o vidu; B. Havránek v red. pozn. s termínem „slovesná akce“ m. staršího „způsob děje“ nesouhlasí. — Některé změny v systému morfologie slovanského slovesa snaží se vyložit na základě nadbytečnosti morfémů I. Němec (Nadbytečnost jako činitel vývoje slovesné morfologie slovanské. SaS 21, 1960, 16—23); příklady vývoje projevujícího se likvidací nadbytečných morfémů shledává mj. v ústupu starých ablautových korelací, jako je kolerace transitivnosti : intransitivnosti typu oslěpiti : oslь(p)nǫti a korelace perfektivnosti : imperfektivnosti typu sъkloniti : sъklaňati. — J. Sedláček v čl. K otázce významové charakteristiky mluvnických tvarů, zvl. forem časových (na materiálu slovanských jazyků) (RusČesStudie 57—67) ukazuje, jak je z hlediska metodologického důležité při zkoumání významové stránky mluvnických tvarů přihlížet také k stránce sémantické, a to na příkladu významového vývoje slovanského složeného préterita (tradiční výklad o perfektní povaze složeného préterita je založen na rozboru jeho formální stránky). — Monografie H. Křížkové Vývoj opisného futura v jazycích slovanských, zvláště v ruštině (ActaOl 1960, Philologica 2, 202 s.), zkoumá, jak se postupně vyvíjely formální prostředky pro vyjádření budoucího času slovan. ipf. sloves (zvl. v ruštině), a dochází k závěru, že vznik zápslov. a výchslov. futura typu budu + inf. nelze vykládat jako napodobení něm. opisného futura s werden; rovněž odmítá výklad, že se tento typ slov. opisného futura vyvinul ze starých participiálních konstrukcí. — K otázce nominativu zájmena třetí osoby v slovanštině, kterou se zabýval už v LF 67, 1940, znovu se vrací J. Kurz v SlavPrag 2, 1960, 43—56 a sleduje morfologický i sémantický vývoj nom. zájmena *jь, *ja, *je; pokud jde o ustálení nom. zájmena onъ (popř. zájmena tъ) v platnosti zájmena 3. osoby, ukazuje, že k němu došlo v slov. jazycích v různých dobách, ale ve všech teprve později. — V. A. Matvejenková v čl. Stradateľno-bezličnyj oborot v govorach vostočno-slavjanskich jazykov (Slavia 29, 1960, 350—365) analyzuje konstrukce těchto typů: 1. pol. spis. dano herbatę, rus. nář. ruku poraneno; 2. čes. dobyto města, rus. spis. a nář. vody nalito; 3. čes. zavříno, rus. spis. a nář. zdes’ zakryto; 4. čes. bojováno, rus. nář. choženo, ženenos’; jde jí přitom hl. o rod příčestí na -no, popř. -to a dále o jeho vidové a časové určení. — Čl. J. Bauera K voprosu o proischoždenii sojuzov (SbFilFakBU 9, 1960, ř. jaz. č. 8, s. 5—16) je průpravnou prací k studiím v této oblasti; obsahuje proto jednak přehled a kritiku starších prací a úvahy metodologické, jednak klasifikaci slovanských spojek, a to po stránce vzniku a po stránce funkce.

Metodickými otázkami práce na psl. slovníku, který se připravuje v Polsku pod red. T. Lehra-Spławińského (jeho koncepce, sbírání materiálu, otázka cizích slov a dialektismů, hlásková podoba hesel, problémy lexikografickému zpracování), se zabývají Z. Goląb a K. Polański, Z badań nad słownictwem prasłowiańskim (Slavia 29, 1960, 525—540). — Co lze získat etymologickým a lexikálním rozborem pro poznání stravy slovanské od nejstarších dob, ukazuje příspěvek O. N. Trubačeva Iz istorii nazvanij kaš v slavjanskich jazykach (Slavia 29, 1960, 1—30). — Podle výkladu Fr. Kopečného (Slovanské zěnica, Slavia 29, 1960, 185—192) nepochází jihoslov. a výchslov. zěnica „zornička, pupilla“ z pův. [228]*zrěnica, jak soudí V. Machek, nýbrž je třeba spojit je s rus. zevať, zijať; zěnica je „to, čím se zeje“ nebo „to, co zeje“ a zrěnica je utvořena paralelně k zьrěti. — Slovanské názvy rostlin u Dioskurida Anazarbského (βλίs, πρoϑιάρνα, σέßα; διέσεμα — divizna), kterými se zabýval už L. Niederle, zkoumá znovu F. V. Mareš (Vznik a počátky Slovanů 3, 1960, 7—13); u prvních tří dáckých jmen slovanský původ odmítá, čtvrté διέσεμα spojuje přímo s divizna, které etymologicky vykládá z pův. *divezma (*dives „miraculum, res mira“ + mā, popř. -ьmā, -ъmā, tedy „bylina divotvorná, herba miraculosa vel magica“). — O etymologickém příspěvku A. S. Boboviče (Učen. zap. Leningrad. univ. 1958, č. 232, s. 158—164) ref. D. Hajdová v SbFilFakBU 9, 1960, ř. archeol.-klas. č. 5, s. 170—171 (Latinské prāvus a slovanské pravъ).

V Slavii 29, 1960 byly postupně otištěny další průpravné příspěvky k problematice slovanského jazykového atlasu, řešící otázky výběru jevů pro sbírání materiálu, jeho utřídění a dalšího zpracování: J. Bělič, K otázkám lexikální části slovanského jazykového atlasu (244—250); J. Petr — J. Sedláček, Inventář jevů z oblasti slovesa; zásady výběru a výběr sám (250—262); slovanské číslovky z téhož hlediska zpracoval M. Komárek (262—267) a zájmena J. Petr (267—274); dále M. Komárek, K otázce částic v slovanském jazykovém atlase (274—275); F. Buffa, K otázke slovotvorných typov substantív v slovanských nárečiach vzhľadom na slovanský jazykový atlas (572—576); R. Večerka, Předložky v slovanském jazykovém atlase (576—581). — O zasedání mezinárodní komise pro slovanský jazykový atlas, které se konalo ve Varšavě 25.—28. 11. 1959, informuje J. Bělič v Slavii 29, 1960, 321—324.

Otázkou souvislosti slovanského názvu pro Avary ob(ъ)rinъ, obre s apelativem obr se zabývá B. Zástěrová, Avaři a Dulebové v svědectví Povesti vremennych let (Vznik a počátky Slovanů 3, 1960, 15—33); důležité pro její objasnění je zejm. zjištění, kde a kdy existovala u Slovanů představa o Avarech jako o obrech. — Příspěvkem k otázce ztotožňování Slovanů a Skytů v byzantské literatuře, kterou u nás naposled řešil F. V. Mareš (Vznik a počátky Slovanů 2, 1958), je čl. I. Dujčeva Slavjani — skiti (Slavia 29, 1960, 109—114). — V sb. Vznik a počátky Slovanů 3, 1960, 311—316 uveřejnila H. Skalová Místopisnou mapu území Obodriců a Luticů se slovanskou nomenklaturou; na mapě, která zpracovala materiál Trautmannův i starších badatelů (Perwolfa, Hilferdinga, Brücknera aj.) jsou zakresleny všechny určené lokality a označeny slovanskými místními názvy, jak je rekonstruovalo poslední bádání. — D. Prohaska (Boiohaimon. Slavia 29, 1960, 541—551), snaží se dovodit, že tento název, který je zákl. lat. jména Bohemia, nelze pokládat za keltsko-germ. („vlast Bojů“), nýbrž lze při jeho výkladu vycházet z veneto-ilyrštiny a řečtiny, tedy z prostředí balkánského. — O ukázkovém sešitě polského Slovníku starožitností slovanských podává zprávu J. Eisner (Słownik starozytnosći słowiańskich. Zeszyt dyskusyjny, Wrocław 1958; Slavia 29, 1960, 180—182).

Úvod k diskusi o onomastickém atlasu slovanském otiskl Vl. Šmilauer v ZprMK 1, 1960, č. 3, s. 127—133; diskuse byla na onomastické konferenci krakovské v říjnu 1959 (srov. o ní Šmilauerovu zprávu tamtéž č. 1, s. 10—14); hl. úkolem je vydání pracovní příručky onomastické, která by řídila a koordinovala další práci na syntetickém díle. — Studie K. H. Schmidta Die Komposition in gallischen Personennamen, Zeitsch. f. celt. Phil. 26, 1957 má podle zprávy J. Svobody (ZprMK 1, 1960, č. 1, 109—110) význam pro výklad komponentu měr/mir v slovan. složených jménech osobních; tamtéž podává přehled nejdůležitějších termínů onomastických v slov. jazycích, popř. s ekvivalenty neslovanskými (mezinárodními) (K slovanské onomastické terminologii, 273—284), ref. o několika novějších pracích ze slovanské antropomastiky (W. Taszycki, V. K. Čičagov, B. Siciński, V. Putanec) (200—206) a přináší zprávu Studium slovanských osobních jmen v Německu (46—48). Další Svobodova zpráva Ze slovanské onomastiky (Přehled onomastických sjezdů, konferencí, pracovišť, časopisů a bibliografií) je v Slavii 29, 1960, 511—519 (s bohatým materiálem od r. 1945).

O činnosti pracovní skupiny pro německo-slovanská bádání v oboru toponomastiky v Lipsku (za vedení R. Fischera) informují zprávy [229]A. V. Isačenka Uspechi slavjano-germanskoj toponomastiki v GDR (VJaz 1959, č. 4, s. 128—129) a J. Svobody Německé bádání o slovanských místních jménech v Německu (SlPřehl 46, 1960, 311—312). — O programové brožuře R. Fischera Erkenntnisse und Aufgaben der slaw. Namenforschung (Berlin 1959) ref. P. Trost v PhilPrag 3, 1960, 121—122 a J. Slavík v Čas. Spol. přátel star. 68, 1960, 179—180; o konkrétních pracích členů lipské pracovní skupiny (E. Eichlera a H. Waltera) ref. jednak J. Spal v Slavii 29, 1960, 142—145, jednak Vl. Šmilauer v ZprMK 1, 1960, 111—114 (Starosrbské osídlení a místní jména v oblasti lipské). — O 5. zasedání toponomastické pracovní skupiny v Lipsku (v květnu 1959) ref. Sl. Utěšený v Slavii 29, 1960, 177—178.

Pod názvem Slované v Bavorsku ref. Vl. Šmilauer o kn. E. Schwarze Sprache und Siedlung in Nordostbayern (Nürnberg 1960) (ZprMK 1,1960, 207—221); R. Turek v Slavii 29, 1960, 318—320 upozorňuje na hrubé omyly v práci H. Preidela Die Anfänge der slawischen Besiedlung Böhmens und Mährens II (Gräfelfing bei München 1957), pramenící — stejně jako už v I. díle téže práce — z autorovy zjevné revanšistické zaujatosti.

Hl. rysy vývoje veršové i strofické stavby lidových písní slovanských zachycuje K. Horálek v studii Verš a strofika v slovanské lidové poezii (Slavia 29, 1960, 366—385); projevuje se v něm zřetelná konvergence, obdobná konvergenci v poezii knižní, a obojí jev je důsledek kulturní konvergence evropské.

Z referátů o slavistických publikacích uvádíme: R. Večerky a L. Bartoše o sborníku na počest 95. narozenin jazykovědce A. Teodorova-Balana (Sofija 1955) v Slavii 29, 1960, 331—339, Zd. Tyla Dva sovětské sborníky ke IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě v SaS 21, 1960, 59—67 (Sbornik otvetov na voprosy po jazykoznaniju, Moskva 1958; Slavjanskaja filologija I—III, Moskva 1958) a J. Bauera a R. Večerky, Slavjanskij sbornik (Samarkand 1958) v SbFilFakBU 9, 1960, ř. jaz. č. 8, s. 145—147.

Jazyk a památky staroslověnské (církevněslovanské). Kritický přehled novějších stsl. mluvnic a příruček (Trubeckého, Vaillanta, Hamma, Słońského, Seliščeva, Nikiforova, Lunta, Mirčeva, Verdianiho) podává A. Dostál, K dnešnímu stavu mluvnic a příruček ke studiu staroslověnského jazyka (Rocznik slaw. 21, 1960, 76—98); věnuje přitom pozornost i metodické stránce recenzovaných prací. — Na dva vzácné tvary akuz. pl. konsonantické deklinace v leningradském rukopise Řehořových Besěd upozorňuje F. V. Mareš v čl. Oblasteli svoję — acc. pluralis. (Ojedinělý doklad konsonantického akuzativu pl. v slovanské deklinaci jmen typu Slověne, boljare, žitele atd. (RusČesStudie 157—160). — Skladbu stsl. číslovek základních v hl. rysech probírá a její systémové znaky určuje R. Večerka, K sintaksisu imen čisliteľnych v staroslavjanskom jazyke (Sb. Stojan Romanski, Sofija 1960, 195—208). — Stať A. Dostála Voprosy izučenija slovarnogo sostava staroslavjanskogo jazyka (VJaz 9, 1960, č. 6, s. 2—16) po úvodních poznámkách k dosud vydaným stsl. slovníkům a k slovním indexům u edic vytyčuje aktuální úkoly v oblasti slovní zásoby stsl.: vyvodit kulturně historické závěry z rozboru stsl. lexika, určit vliv kulturního prostředí Velké Moravy na růst slovní zásoby stsl., průzkum lexikální specifičnosti jednotlivých památek, vliv překladatelských úkolů na strukturu lexika a jeho růst atd.) — O práci na Slovníku jazyka staroslověnského ČSAV informuje týž autor v publikaci Jagiellonské university v Krakově Prace językoznawcze 1960, seš. 3, s. 285—287; o prvních dvou sešitech, které vyšly v l. 1958—1959, ref. A. Vaillant v BSL 55, 1960, č. 2, s. 190—194, o prvních třech R. Večerka v SbFilFakBU 9, 1960, ř. jaz. č. 8, s. 147—150.

J. Vrana v čl. O tipovima, redakcijama i međusobnom odnosu staroslovjenskih evanđelja. Četveroevanđelja (Slavia 29, 1960, 552—571) klasifikuje základní typy a redakce stsl. čtveroevangelií a dále řeší otázku vztahu čtveroevangelií k několika dalším evangelistářům. Mezi dochovanými evangelistáři rozeznává dva hl. typy, starší (k němu patří Ass.) a mladší (ostatní kratší i delší evangelistáře), u čtveroevangelií typy tři. — Dodatkem k své edici Clozova sborníku (1959; srov. o ní ref. F. V. Mareše [230]v ByzSlav 21, 1960, 318—320 a I. Gălăbova, Bălgarski ezik 10, 1960, 278—285) otiskl A. Dostál čl. K interpretaci některých míst v Clozově sborníku (SlavPrag 2, 1960, 59—63); ukazuje v něm, jak editor musí řešit četné a složité úkoly interpretační, lexikografické aj.

Sbírka epitimejních předpisů Někotoraja zapovědь, zvaná Svjatych Apostol pravilo (dochovaná jen v rkpe Moskevské synodální knihovny č. 153, vyd. S. I. Smirnov 1912) obsahuje v posledních dvou oddílech (43, 44) — jak ukazuje J. Vašica v čl. Církevněslovanský penitenciál českého původu (Slavia 29, 1960, 31—48) — četné bohemismy, lexikální a zčásti i hláskové; ty opravňují k domněnce, že csl. překlad vznikl v Čechách. — Jazykový rozbor soustředěný na specifické zvláštnosti památky obsahuje příspěvek A. Vaillanta, L’Eucologe du Sinaï: Particularités de la langue du texte (ByzSlav 21, 1960, 75—87); v úvodu přináší také několik textových emendací. — Fr. V. Mareš v čl. Fragment cerkiewno-słowiańskiego euchologium Biblioteki Jagiellońskiej w Krakowie (nr. 932, karta 26a), Rocznik slaw. 21, 1960, 23—26 popisuje a rozebírá zlomek a otiskuje jeho text spolu s tzv. modlitbou sv. Tryfona, obsahově blízkou (ve znění lat. i řec). — Textově kritickou problematikou se zabývá další čl. Fr. V. Mareše Z badań nad staro-cerkiewno-słowiańskim tekstem Apostola (Prace językoznawcze, Kraków 1960, č. 3, 275—277).

V sb. na paměť St. Romanského (Sofija 1960) předkládá R. Jakobson k diskusi hypotézu, zdali jméno Veliká nad Moravou nemohlo za jistých okolností přejít v podobu Veliká Moravská (ves) n. Veliká Morava (Velikaja Moravija ili Velikaja nad Moravoj?, s. 483—486). — Stať O. Králíka Privilegium Moraviensis ecclesie (ByzSlav 21, 1960, 219—237) je příspěvkem ke kritickému zhodnocení nejstarší české hagiografické literatury psané latinsky. — Pokusem o textově kritická prolegomena je další jeho příspěvek K historii textu I. staroslověnské legendy václavské (Slavia 29, 1960, 434—452); jsou v něm probrány nejdůležitější rozdíly mezi dvěma recenzemi legendy, charvátskohlaholskou (Hl) a vostokovskou (V); výsledky analýzy vedou k závěru, že recenze Hl má text celkem spolehlivý, velmi blízký archetypu. Na rozdíl od starších prací, které zanedbávaly souvislost s jinými památkami, využívá Králík při textové kritice legendy Kristiánovy, Crescente fide aj. — Příbuznými otázkami se zabývá pak i v práci K počátkům literatury v přemyslovských Čechách (Rozpravy ČSAV 70, 1960, ř. věd. spol., seš. 6, 103 s.); druhá studie v ní se zabývá vztahem Kristiánovým k 1. stsl. legendě václavské, třetí ji zařazuje do soudobé hagiografické literatury.

Z referátů o publikacích z oboru jazyka a památek stsl. a csl.: J. Bauer, H. Birnbaum, Untersuchungen zu den Zukunftsumschreibungen mit dem Infinitiv im Altkirchenslavischen. Stockholm 1958 (SbFilFakBU 9, 1960, ř. jaz. č. 8, s. 150—152); E. Dvořáková, R. Aitzetmüller, Das Hexaemeron des Exarchen Ioannes I, Graz 1958 (ByzSlav 21, 1960, 320—325); A. Dostál, B. Braun, Lebensbeschreibung des Despoten Stephan Lazarević von Konstantin dem Philosophen im Auszug herausgegeben und übersetzt, Wiesbaden 1956 (ByzSlav 21, 1960, 97—99); J. Vašica, S. V. Troickij, Iz istorii spora Starog Rima s Novym. Paris 1959 (ByzSlav 21, 1960, 313—315); J. Sedláček, M. Rădulescu, Originalul slav al „Evangheliei cu învăţătură“ a Diaconului Coresi. Versiuni şi redacţii ale colecţiei de omilii a patriarhului Ioan Caleca (Bucureşti 1959) (ByzSlav 21, 1960, 325—326; práce se zabývá slovanským originálem výkladu na evangelia od diakona Coresiho z r. 1581); F. V. Mareš, J. Vašica - J. Vajs, Soupis staroslov. rukopisů Národního musea v Praze, Praha 1957 (Čas. Nár. musea 128, 1959 — odd. věd. společ. 205).

Jižní jazyky slovanské. Nové práce o slovinštině shrnuje v souborném ref. J. Petr v Slavii 29, 1960, 483—489 (A. Bajec - R. Kolarič - M. Rupel, Slovenska slovnica, Ljubljana 1956; G. O. Svane, Grammatik der slowenischen Schriftsprache, Kopenhagen 1958; F. Ramovš, Karta slovenskih narečij v priročni izdaji, Ljubljana 1957). — J. Svoboda ref. o základním díle slovinské hydronymie: Fr. Bezlaj, Slovenska vodna imena I (Ljubljana 1956) v Slavii 29, 1960, 134—136 a přináší i soubornou zprávu o několika novějších publikacích Z jugoslávské antroponomastiky (ZprMK 1, 1960, 45—46).

[231]Vl. Šmilauer ref. o kn. Vl. Georgieva Bălgarska etimologija i onomastika (Sofija 1960) v ZprMK 1, 1960, 332—335 a o studii I. Duridanova Toponimijata na părvomajska okolija (Godišnik na sofijskija universitet 52, 1958, sv. 2) tamtéž, s. 107—108. — Bulharské epigrafiky se týká referát E. Dvořákové o publikaci: S. Stančev - V. Ivanova - M. Balan - P. Boev: Nadpisăt na čargubilja Mostič (Sofija 1955) v ByzSlav 21, 1960, 130—132.

Východní jazyky slovanské. Jazyk ruský. Tradiční schéma deklinace ruských substantiv z hlediska lexikálního reviduje L. V. Kopeckij (ČsRus 5, 1960, 4—12) se zřetelem k rozsahu lex. materiálu, který by měl být pojat do výkladu deklinace podstatných jmen v rus. popisné mluvnici: produktivní typy deklinační určuje celkem čtyři. — V BSL 55, 1960, sv. 1, s. 74—88 otiskl A. V. Isačenko studii La structure sémantique des temps en russe; na totéž téma přednášel v Jakykověd. sdružení v Praze 11. 2. 1960, stručné resumé v SaS 22, 1961, 71. — Ruské modální vsuvky j. bessporno, verojatno, vidimo, očevidno, ponjatno apod. spojuje geneticky s neosobními predikativními konstrukcemi M. Zatovkaňuk v čl. O původu jedné skupiny ruských modálních vsuvek (RusČesStudie 273—278). — Některými spornými otázkami v kvalifikaci syntaktických funkcí ruského instrumentálu prostého se obírá R. Mrázek, K voprosu o funkcijach bezpredložnogo tvoriteľnogo padeža (na materiale russkogo jazyka) v SbFilFakBU 9, 1960, ř. jaz. č. 8, s. 41—51. Uvádí důvody, proč instr. nástroje a prostředku má charakter příslovečný, a nikoli objektový (jak se zpravidla vykládá v rus. mluvnicích); hl. pozornost věnuje instr. syntaktickému. — J. Kout v čl. Konstrukce typu postupiť v letčiki (RusČesStudie 103—111) popisuje a rozbírá tuto vazbu, všímaje si její produktivnosti a zčásti i vývoje. — Významovou diferenciaci jednotlivých typů superlativu v souč. ruštině zkoumá O. Kafková, K sémantice ruských superlativních tvarů (RusČesStudie 113—120); zjišťuje tu vyhraňující se rozdíly stylistické a srovnáním s ruštinou 19. stol. ukazuje i výrazné změny vývojové. — Lexikografickým otázkám, zejm. vlivu tzv. deetymologizace a naopak etymologizace na strukturu lexikálních „hnízd“ a dále na celý systém slovní zásoby (konkrétně ruské), je věnován příspěvek I. S. Toropceva Javlenije zameščenija osnov v otnošenii k oproščeniju i pererazloženiju (Bulletin VŠRJL 4, 1960, 17—26). — Speciální problematikou synonym v rámci jazykového systému se zabývá I. S. Toropcev spolu s A. Wurmem v čl. Zametki o sisteme jazyka i sinonimiki (tamtéž, s. 65—84); jsou tu postaveny a zčásti i řešeny otázky j. sběr materiálu pro synonymický slovník, synonymická řada a její sémantická dominanta a ilustrovány konkrétními ukázkami (synonymické řady slov ad, propasť, professija, tut). — I. A. Dolgichová v stručném přehledu K voprosu o frazeologičeski svjazannych značenijach (RusČesStudie 325—330) rozbírá frazeologické jednotky, které jsou výsledkem realizace frazeologicky vázaného významu některé z jejich složek (typ ljutaja nenavisť, ljutoje gore); hl. úkolem je odlišit je od podobných spojení, ať již frazeologických či nikoli, v nichž se uplatňují slova s úzkým lexikálním významem. — Proč výklady o výrazových prostředcích emocionálnosti patří do syntaxe, kam v ní patří a jak se jich využívá v ruštině, ukazuje R. Mrázek v čl. Emocionálnost sdělení. (Zařazení do syntaxe a typy citových vět ruských) v RusČesStudie 161—172. — Různé typy spojení rus. spojky čtoby s infinitivem a s l-ovým tvarem a frazeologizované konstrukce s touto spojkou probírá K. A. Timofejev v čl. Sojuz čtoby v russkom jazyke. (Leksiko-grammatičeskaja charakteristika), RusČesStudie 253—265; stejným tématem v porovnávacím plánu rus.-čes. se zabývá B. Česal, Vedlejší věty se spojkami aby/čtoby v češtině a v ruštině (SbPed Plzeň 3, 1960, Jaz. a lit., s. 193—229). — Archaické konstrukce typu „’απὸ ϰοινοῦˮ, které se zachovaly v spisovné ruštině i v slovesném folklóru ruském 17. stol. (jde o zvl. druh paratakticky připojených vedlejších vět), rozbírá a dalších jejich osudů si všímá J. P. Vasiľjevová, Konstrukcii tipa „απὸ ϰοινοῦˮ v lit. jazyke 17 stol. (ČsRus 5 1960, 13—24).

Početné a dílem velmi hodnotné jsou i porovnávací práce rusko-české. II. díl Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy, který zpracovali J. Bauer, R. Mrázek a S. Žaža, obsahuje [232]podrobný popis a rozbor rus. skladby z hlediska porovnání s češtinou; vyšel v Praze, SPN 1960, 483 s. — Příspěvek k základním syntaktickým vztahům a k syntaktickým prostředkům od J. Popely (Bulletin VŠRJL 4, 1960, 109—126) snaží se přispět k objasnění a zčásti i k utřídění základních vztahů a prostředků v české a ruské syntaxi; zkoumá charakter kongruence, rekce, přimykání apod. a zároveň kritéria jejich rozlišování; zvl. pozornost věnuje konstrukcím předložkovým a syntagmatům predikačním a apozičním. — Časový instrumentál v ruštině v porovnání s češtinou analyzují M. Balcar a M. Dlouhý (RusČesStudie 87—101) přihlížejíce vedle materiálu současného podle potřeby také i k vývoji, a to v ruš. a v češ. — M. Vencovská v čl. Významy zájmen sam, samyj ve srovnání s českým sám, samý (RusČesStudie 123—129) ukazuje, že rus. sam a čes. sám se liší navzájem jen ve dvou významech (čes. sám „osamocený, opuštěný“; rus. sam „pán domu, hospodář“), zato samý a samyj se významově rozcházejí velmi výrazně. — Na zajímavý případ shody a rozdílu mezi ruš. a češ. upozorňuje Fr. Trávníček, K českým a ruským určitým tvarům slovesným (RusČesStudie 69—72): rus. ja čital, na pohled tak odlišné od čes. četl jsem, není v češtině neznámo, v obou jazycích jsou však různé podmínky realizace tohoto společného postupu. — P. Adamec v čl. K ekvivalentům sloves býti a míti v ruštině (RusČesStudie 191—212) analyzuje rus. ekvivalenty čes. býti (význam sponový, zástupný, dispoziční a existenciální) a míti (význam sponový, zástupný, dispoziční) a ukazuje, že se při jejich volbě uplatňují faktory sémantické a podmínky stylistické. — Jednotlivé typy rus. zvratných sloves [tvoření předponami u-, ot-, o-(ob-), iz-(is-), za-, do-] srovnává s jejich čes. ekvivalenty L. I. Rojzenzon, Nekotoryje gruppy vozvratnych glagolov v russkom jazyke i ich ekvivalenty v češskom jazyke (RJ 11, 1960, 108—117). — Cílem příspěvku A. A. Grebneva O nekotorych trudnych voprosach v izučenii pričastij russkogo jazyka (Bulletin VŠRJL 4, 1960, 7—16) je usnadnit užívání rus. příčestí zejm. Čechům; mezi rus. a čes. příčestím jsou vedle jistých podobností také značné rozdíly, zejm. v synt. platnosti; týž autor otiskl diskusní příspěvek O nekotorych češsko-russkich leksičeskich sootvetstvijach v sb. Materialy IV Mežoblastnoj konferencii jazykovedov Povolž’ja. Kratkije doklady (Stalingrad 1960), s. 120—121. — J. Píša v čl. K charakteristice skladebného užití podstatných jmen slovesných v ruštině (RusČesStudie 267—271 zjišťuje, jakou úlohu má subst. verbale jako jeden z výrazových prostředků tzv. „druhého slovesa ve větě“, popř. jako tzv. kondenzátor v odborném a vědeckém stylu. Repertoár výrazových prostředků je sice v podstatě stejný v ruš. jako v češ., ale jejich využití v plánu syntaktickém a také jejich stylistické hodnocení je rozdílné. — Příklady neutralizace gramatického čísla v souč. ruš. a češ. probírá Vl. Straková, Ke kategorii čísla (RusČesStudie 75—84), zvl. jak se projevuje u jednotlivých větných členů, přívlastku, předmětu a přísl. určení. — Typy číslovkových frazeologismů v ruštině a v češtině analyzuje J. Bezděk (Bulletin VŠRJL 4, 1960, 85—101) a ukazuje na systémovost těchto výrazů a na základě tohoto systému na možnost typového překladu. — Obecnou problematikou posesívního vztahu a některými specifickými rysy jeho vyjadřování v ruš. a češ. se zabývá R. Zimek, K chápání posesívnosti (RusČesStudie 131—154); dovozuje, že se posesívnost vyjadřuje buď lexikálně gramaticky nebo gramaticky, nemá však specifické gramatické prostředky. — Zvláštnosti ve shodě přívlastku s řídícím členem v ruštině probírá St. Žaža (SbFilFakBU 9, 1960, ř. jaz. č. 8, s. 53—66): ruština nezná shodu podle životnosti jako čeština, v kategorii čísla se uplatňuje, zvl. v psaném jazyce, vedle shody mluvnické často i shoda podle smyslu, jisté rozdíly jsou i ve shodě podle rodu a podle čísla, v některých případech není shoda morfologicky vyjádřena. — Opakování slov jako prostředek intenzifikace v ruštině a v češtině rozbírá H. Křížková (RusČesStudie, 309—323); zpracovává tak jednak slova ve vl. smyslu kvalitativní, tj. adjektiva a adverbia, jednak slovesa. Jako tři hlavní typy určuje opakování syndetické, asyndetické s pauzou a asyndetické bez pauzy; čeština zná pouze první dva typy, druhý je jen v spis. jazyce. — M. Kubík otiskl dvě ukázky ze své kand. disertace Složnyje konstrukcii s sojuzom „jesli“ v sovremennom russkom ja[233]zyke i ich sootvetstvija v češskom, kterou obhájil v Leningradě (tamtéž 1960 vyšel tiskem i autoreferát o ní, 19 s.): první Reaľnyje uslovnyje predloženija s sojuzom „jesli“ i ich sootvetstvija v češskom jazyke (Bulletin VŠRJL 4, 1960, 27—63; diferenciace na několik typů, zjištění shod a rozdílů mezi oběma jazyky), druhý Nekotoryje osobennosti v upotreblenii vidovremennych form v reaľnych uslovnych predloženijach (RusČesStudie 221—232; zjišťuje strukturní rozdíly v užívání vidu posudkových sloves v hlavních i vedl. větách). — Věty podmínkové přípustkové, kterými se zabývá porovnávací příspěvek J. Bauera (RusČesStudie 215—218), tvoří přechod mezi souvětím a větami podmínkovými a souvětím a větami přípustkovými; lze je rozdělit jak v ruštině, tak v češtině na tři typy.

O zahraničních pracích rusistických referovali O. Man v Slavii 29, 1960, 473—482 (J. M. Galkina-Fedoruk, Sovremennyj russkij jazyk, Moskva 1954; O. S. Achmanova, Očerki po obščej i russkoj leksikologii, Moskva 1957), I. Camutaliová, Nová vysokoškolská mluvnice ruštiny v ČsRus 5, 1960, 37—39 (A. N. Gvozdev, Sovremennyj russkij literaturnyj jazyk. Č. I. Fonetika i morfologija, Č. II. Sintaksis, Moskva 1958) a O. Kafková v ČsRus 5, 1960, 40—42 (B. Ungebaun, Russian Grammar, Oxford 1957).

A. Dostál v čl. Několik poznámek k jazyku slovanské (staroruské) verze byzantského eposu o Digenisovi Akritovi (RusČesStudie 391—403) ukazuje, že strus. překlad tzv. Devgenijevo dejanije má značný význam pro byzantologii, protože se v něm uchovala jinak ztracená řec. recenze díla s cennými kulturně historickými podrobnostmi. — R. Marichal v čl. La construction de Sainte Sophie de Constantinople dans l’Anonyme grec (X^e siècle) et les versions vieux-russes (ByzSlav 21, 1960, 238—259) otiskuje překlad řec. skladby a srovnává ji se dvěma strus. verzemi, které vydali N. S. Tichonravov 1859 a archimandrita Leonid 1889. — Vzájemný poměr rukopisů strus. překladu Gesta Romanorum (Rimskije dejanija) a vztah překladu k originálu osvětluje H. Procházková v stati Die Bedeutung und Verbreitung der „Gesta Romanorum“ im alten Russland (ZSlaw 5, 1960, 526—538). — N. A. Orlovová (Stilističeskoje ispoľzovanije knižnoj leksiki v satire XVII v. Na materiale povesti „Prazdnik kabackich jaryžek“, RusČesStudie 339—347) analyzuje ukázku satirických povídek, v nichž je církevní knižní jazyk smíšen s hovorovým, parodován. — Jak se projevilo vložení Lermontovovy novely Tamaň do jeho románu Hrdina naší doby v kompozici a stylu románu, ukazují R. Parolek a O. Parolková v čl. Tamaň a Hrdina naší doby (významové vztahy mezi stylem a kompozicí díla), RusČesStudie 425—441. — Frazeologismy a idiomatická sousloví v dopisech A. P. Čechova hodnotí A. Petříková (ČsRus 5, 1960, 24—28), pokud jsou typická pro Čechovův styl a zároveň zajímavá po stránce překladatelské. — Příspěvkem k poznání uměleckého stylu A. P. Čechova je rovněž čl. J. Sekery O jednom charakteristickém rysu umělecké metody A. P. Čechova. („Objektivnost“ autorské pozice v Čechovově povídce „Neposeda“) v ČsRus 5, 1960, 29—32: zdrženlivost a zdánlivá lhostejnost autorské řeči v Čechovových prózách je výsledkem autorovy vědomé snahy zakrýt vlastní názor. — A. V. Kamněv v III. části práce Zametki o stile i kompozicii romana „Vojna i mir“ (SbPed Plzeň 3, 1960, 231—289) ukazuje charakteristické míšení stylu beletristického, historického a filosofického v tomto díle. — Příspěvkem k otázce využití interpunkce v uměleckém díle je čl. A. B. Šapira Znak „tire“ v tekstach proizvedenij M. Gor’kogo. (Iz nabljudenij nad sovremennoj russkoj puktuacijej), RusČesStudie 279—291; pomlčky užívá Gorkij hl. jako „ideografického znaku“ k zvýšení umělecké a ideové působivosti textu. — Ref. A. V. Florovského Russkaja kniga Petrovskogo vremeni (kritiko-bibliografičeskije zametki) v Slavii 29, 1960, 145—158 informuje o třech bibliografických publikacích shrnujících materiál 1. pol. 18. stol. — O sovětské překladatelské diskusi r. 1959 informuje zpráva J. Zábrany v sb. Dialog 4, 1960, 107—111.

Rusko-český slovník lingvistické terminologie, který zpracovali O. Man a L. Koval za red. B. Havránka, K. Hausenblase, A. V. Isačenka, Al. Jedličky, L. V. Kopeckého, O. Lešky, M. Mucaly a Vl. Skaličky, vyd. SPN v Praze (312 s.), je založen na rozsáhlé excerpci od[234]borné literatury knižní i časopisecké (zčásti také starší) a zachycuje složitou rus. lingvistickou terminologii spolu s příslušnými českými ekvivalenty, popř. i stručnými výklady. — Jako vysokoškol. učební text vyšel Česko-ruský technický slovník zpracovaný kolektivem autorů za red. A. Kučery a Z. Jouklové (vydalo SNTL v Praze 1960, 1040 s. ve spolupráci se St. nakl. fyzikálně matem. lit. v Moskvě). — V sérii „Ruská odborná terminologie“, určené posluchačům LKR, vyšla jako seš. 8 Elektrotechnika (Praha, Svět sovětů 1960, 121 s.).

V čl. Ruské šči dovozuje V. Machek (RusČesStudie 349—353), že vzniklo z *borščí; tak se nazývaly naložené kusy brště a polévka z nich; jméno se udrželo i při věcných změnách, ale ztráta souvislosti s brštěm vedla ke zkrácení slova. — Strus. sloveso izoostati sja, doložené v listině z r. 1130 a dosud uspokojivě nevysvětlené, je podle výkladu A. V. Isačenka, Drevnerusskoje izoostati sja (RusČesStudie 333—327) kalkem řec. mediálního slovesa ἐκλείπεσϑαι „přestati, zmizeti, zemříti“. — Pod názvem Zrození etnomykologie ref. V. Machek (Mykolog. sb. 37, 1960, 30—34, 63—67, 105—108, 148—154) mj. o kn.: R. G. Wasson — W. P. Wasson, Mushrooms, Russia and History (New York 1957), všímaje si také jazykového materiálu v ní uloženého (rus. lidové názvy hub, srov. též ref. V. Machka o ní v Zeitsch. f. slav. Phil. 28, 1959, 213—217).

Ruské onomastiky se týkají referáty, popř. zprávy J. Svobody v ZprMK 1, 1960: K ruské antroponymii (37—38; o několika novějších pracích, např. o funkci osobních jmen v díle ruských spisovatelů); O osobních jménech ve středověkém Velikém Novgorodě (108—109; A. Baecklund, Personal Names in Medieval Velikij Novgorod I. Common Names, Stockholm 1959; o téže práci v. též zprávu R. Dostálové v LF 8, 1960, 369—370); Z toponomastiky RSFSR (34—35; přehledná zpráva o několika novějších publikacích); O názvech moskevských ulic (102—104; P. V. Sytin, Otkuda proizošli nazvanija ulic Moskvy, Moskva 1959); dále ref. I. Dujčeva o kn. A. V. Solovjeva Le nom byzantin de la Russie (’s-Gravenhage 1957) v ByzSlav 21, 1960, 315—318 a zpráva Vl. Šmilauera Typy ruských místních jmen (ZprMK 1, 1960, 328—329; o stati V. A. Nikonova, Geografija rus. suffiksov. Onomastica 5, 1960, 321—345).

Důležitější příspěvky k metodice vyučování ruskému jazyku na školách různých stupňů: Vl. Barnet, Podíl mluvnice při vyučování ruskému jazyku (RJ 10, 1960, 249—253; třeba přihlížet k funkční stránce jazykových jevů a k jazykovému systému). — Ľ. Ďurovič, K vyučování výslovnosti ruštiny na našich školách (RJ 10, 1960, 20—26; otázka výběru fonetických jevů). — Št. Eliáš, Miesto gramatiky a výslovnosti v osnovách dvanásťročnej strednej školy (RJ 11, 1960/61, 17—26); J. Porák, Ruská výslovnost a přízvuk v nových příručkách (RJ 10, 1960, 229—233; souborný ref. se zřetelem k potřebám školským); B. Havránek, Čapkom nebo Čapekom? (RJ 10, 1960, 179—180; varianty Čapka, Čapkem apod. existují i v ruštině a lze jich i u nás užívat, i když běžný rus. úzus je Čapeka, Čapekom atd.). — M. Forman, Antonyma (RJ 10, 1960, 206—214; jak využít antonym při práci ve škole). — H. Balcárková, Několik poznámek k tvoření vidových dvojic v ruštině (RJ 10, 1960, 9—15; poznámky k čl. V. Girtelschmidové). — P. Adamec, Několik poznámek k ruskému slovosledu (RJ 11, 1960/61, 153—161; týkají se rozdílů mezi čes. a rus. slovosledem, pokud jsou důležité z hlediska školské praxe). — L. Řeháček, K možnostem využití znalosti ruštiny při vyučování jiným jazykům slovanským (RusČesStudie 451—461).

Jazyk ukrajinský. Otázkami jaz. vývoje pozorovanými v omezené oblasti nářečního celku se zabývá J. Moravec v práci Zminy v ukrajins’kij hovirci sela Ublja na Slovaččyni protjahom ostannich 60 rokiv (Zbirnyk slavistyčnych prac filol. fak. Kyjivs’koho derž. univ. im. T. H. Ševčenka, Kyjiv 1958, 205—228); upozorňuje v ní mj. na nedostatky stati P. Bunganyče Sučasna ukrajins’ka hovirka sela Vubli v porivnjanni z jiji zapysom v 1896 r., otištěné ve sb. Duklja 1, Prešov 1956, 68—117. — Dále je jim věnován jeho příspěvek Do metodu doslidžennja zmin u hovirkach (sb. Duklja, Prešov 1960; tematicky do odd. ukrajinistiky patří i Moravcův přísp. o problematice bilingvismu, připomenutý vpředu na s. 222. — Podle materiálu sebraného v oblasti lemkov[235]ských nářečí ukrajinských na území ČSR a Polska v I. 1934—36 určuje Zd. Stieber v čl. Systemy wokaliczne dawnej Łemkowszczyzny (Slavia 29, 1960, 207—211) čtyři hláskoslovné systémy a srovnává je se situací v ostatních ukraj. nářečích. — O historické mluvnici ukrajinštiny (O. P. Bezpaľko — M. K. Bojčuk — M. A. Žovtobrjuch — S. P. Samijlenko — I. J. Taranenko, Istoryčna hramatyka ukrajins’koji movy, Kyjiv 1957) ref. J. Moravec v SlavPrag 2, 1960, 153—158; od něho je i souborná zpráva Ukrajinská poválečná lexikografie (Slavia 29, 1960, 136—140), informující mj. o čtyřdílném ukrajinsko-ruském slovníku, z něhož dosud vyšly díly I a II (1953 a 1959) a o přípravách k vydání velkého desetisvazkového ukrajinského slovníku výkladového. — Polskou příručku o vývoji ukrajinštiny Dzieje języka ukraińskiego w zarysie od T. Lehra-Splawińského, P. Zwolińského a S. Hrabce (Warszawa 1956) recenzuje L. Koval v ČsRus 5, 1960, 174—177. — O ukraj. toponomastických pracích za l. 1917—1957 podle čl. K. K. Cilujka píše stručně Vl. Šmilauer v ZprMK 1, 1960, 38—39.

 

Jazyk běloruský. Slovesné tvary 3. os. sg. ind. préz.. v běloruštině spis. i v nářečích rozbírá J. F. Mackevič z Minsku v čl. Formy 3 asoby adzinočnaha liku cjaperašnjaha i budučaha prostaha času v belaruskaj move (Slavia 29, 1960, 193—206; s mapkou). — O studii M. J. Grynblata o běloruských příjmeních (Anamastyka jak krynica vyvučennja historyi i etnahrafii belaruskaha naroda, Minsk 1958) stručně ref. J. Svoboda v ZprMK 1, 1960, 40; tamtéž, s. 186—188 upozorňuje M. Zima na toponomastický materiál a jeho zpracování v kn.: V. A. Žučkovič - A. Malyšev - N. J. Rogozin, Goroda i sela Beloruskoj SSR (Minsk 1959). — Příspěvky k dějinám česko-běloruské vzájemnosti od V. Židlického (Slavia 29, 1960, 212—234) se zabývají mj. dvojím pražským pobytem Fr. Skaryny, vydavatele Starého zákona, a projevy zájmu o běloruštinu u Dobrovského, Šafaříka, Čelakovského aj.

Západní jazyky slovanské. Jazyk polský. T. Lehr Splawiński (Pierwszy chrzest Polski, Slavia 29, 1960, 341—349) znovu shrnuje důvody pro názor, že křesťanství proniklo do Polska už v 2. pol. 9. stol., a to do pozdějšího Malopolska. — Dalším příspěvkem z varšavského pracoviště PAN, které se pod vedením Zd. Stiebera zabývá zjišťováním českých vlivů na polštinu 16. stol., je čl. C. Piernikarského Cechy charakterystyczne języka Grzegorza Pawla z Brzezin (Fonetyka i morfologia) v ActaOl 1960 — Philologica č. 1, s. 61—74; autor ukazuje, že významný polský ariánský spisovatel v 2. pol. 16. stol. nebyl pod jazykovým vlivem českým, třebas se s Čechy stýkal (s českými bratry). — Mezi nečetné stopy kulturních svazků čes.-pol. v 17. stol. patří čes. výrazy v slovníku Řehoře Knapského (Thesaurus Polono-Latino-Graecus … 1621 a 1626); jimi se zabývá J. Puzynina v čl. Karta z dziejów polsko-czeskich stosunków językowych w XVII w.: bohemica v polsko-łacińskim słowniku Grzegorza Knapskiego (Slavia 29, 1960, 453—466) a určuje jejich prameny. — Hlavní typy bohemismů zjištěných v polštině třídí A. Sieczkowski, Próba klasyfikacji bohemizmów spotykanych w języku polskim (Slavia Occidentalis 20, 1960, č. 2, s. 139—147). — Nové polské práce o působení češtiny na polštinu v 16. stol. podle zprávy J. Siatkowského shrnuje v přehledu Zd. Tyl (NŘ 43, 1960, 180—183).

Z. Topolińska pod názvem Stosunki akcentowe na pograniczu polsko-czeskim (Slavia 29, 1960, 582—587) hodnotí práci M. Romportla Zvuková stránka souvislé řeči v nářečích na Těšínsku (Ostrava 1958) jak po stránce metodické, tak i jako významný příspěvek k řešení otázky stabilizace přízvuku v záp. slov. jazycích. — Význam tzv. jmenných tvarů adjektivních v dnešní polštině studuje J. Damborský Znaczenie krótkich form przymiotników we współczesnym języku polskim, ActaOl 1960 — Philologica 1, s. 43—58; zjišťuje, že kromě lexikalizovaných spojení a případů stylisticky příznakového užití uplatňují se v souč. spisovné pol. krátké tvary adj. jako predikativa při vyjadřování modálnosti ve spojení s inf., popř. s vedlejší větou. — Na nevydaný pol. překlad RZ od J. Lipińského, vzniklý v 40. letech 19. stol. a uložený v Stát. archívu na Wawelu, upozorňuje J. Maślanka, Nieznany polski przeklad Rękopisu Kró[236]lodworskiego (Slavia 29, 1960, 115—125).

W. Taszycki (Złożone nazwy miejscowe w języku polskim, Slavia 29, 1960, 49—64) třídí jména typu Dębowy Las, Bialogóra apod., rozbírá jednotlivé přívlastky, kterých se užívá k jejich diferenciaci, a vykládá vznik místních jmen typu Bronaki-Piotrasze a jejich místo v systému toponomastickém. — O široce rozvinuté onomastické práci v Polsku informují v ZprMK 1, 1960: J. Svoboda, Z polské antroponomastiky (42—45: o pracích T. Milewského, A. Zaręby, J. Bala, M. Kamińské aj.), Vl. Šmilauer, Dva onomastické slovníky v Polském Slezsku (40—41: připravují se Słownik geograficzny Śląska a Słownik nazwisk śląskich), Vl. Šmilauer, Typ Debe, Orło (41—42: o stati I. Bajerowé, Onomastica 3, 1957), Vl. Šmilauer, Vývoj místních jmen v okrese sieradzském (105—106: o studii W. Śmiecha) a J. Svoboda, Bibliografie polské onomastiky (221: zpráva o knize Bibliografia onomastyki polskiej do roku 1958, kterou zprac. W. Taszycki s M. Karaśem a A. Turasiewiczem, Kraków 1960).

Pod názvem Na okraj polských jazykových atlasů ref. J. Skulina (SlezSb 58, 1960, 132—135) souborně o Malém atlasu gwar polskich, sv. 1—2 (1957) a brožuře A. Zaręby o práci na nářečním atlasu slezském (1958). — Nové práce z polské dialektologie rozbírá rovněž J. Petr v Slavii 29, 1960, 598—604 (K. Nitsch, Dialekty języka polskiego, Wrocław-Kraków 1957; Maly atlas gwar polskich I, 1, 2 (1957; Kwestionariusz do badań słownictwa ludowego, zesz. 1—4, Wrocław 1958). — O Słowniku poprawnej polszczyzny St. Szobera (3. vyd., Warszawa 1958) ref. K. Oliva (Slavia 29, 1960, 604—606); J. Pelikán recenzuje příručku I. Šaunové Jazyk polský (Praha 1958) v SbFilFakBU 9, 1960, ř. jaz. č. 8, s. 156—157. — H. Jechová otiskla v Dialogu 4, 1960, 178—184 bibliografii polských prací o překladatelské problematice za poslední tři léta.

Polabština. L. Řeháček v čl. K syntakt. problematice polabského infinitivu a k významu syntagmatických spojení s infinitivem v drevanské polabštině (SlavPrag 2, 1960, 17—39) probírá hl. typy polab. infinitivu: jmenovací, obsahový (po slovesech modálních), cílově předmětový, účelový a nezávislý predikativní.

 

Luž. srbština. Několik etymol. výkladů z luž. srb. uveřejnil A. Frinta, Quelques étymologies sorabes (Revue des études slaves 36, 1959, 68—70); týkají se slov ludk(i) — lutk(i), dluž. tatań, cowaš a jm. Bart. — Týž autor v čl. Zur Frage der Bohemismen und Paläoslavismen in der lausitz-sorbischen christlichen Terminologie (Die Welt der Slaven 4, 1959, 181—196) odpovídá na posudek H. Schustera-Šewce o své rozpravě Bohemismy a paleoslovenismy v lužickosrbské křesťanské terminologii (1954); zejména trvá na tezi, že křesťanství proniklo k Lužickým Srbům nejdříve z Čech. — Současný stav bádání o lužickosrbském jazyce a literatuře přehlíží J. Petr v SlPřehl 46, 1960, 291—296. V ref. o publikaci: B. Rachel, Serbsko-němski a němsko-serbski zapis wjesnych a městskich mjenov dwurěčnych wokrjesow I. Drježdżanski wobwod (Budyšin 1959) srovnává M. Frydrich (ZprMK 1, 1960, 227—229) některá méně běžná hor. luž. místní jména s českými.

 

Jazyk slovenský. V sb. věnovaném památce St. Romanského (Sofija 1960, 79—89) otiskl V. Blanár svůj starší ref. o vlivu bulharštiny na jazyk čes. a sloven. vystěhovalců (Vlijanieto na bălgarskija ezik vărchu ezika na slovacite i čechite v Bălgarija). — Dva listy z počiatku 16. storočia v bardejovskom archíve, které uveřejnil J. Doruľa v Bulletinu VŠRJL 4, 1960, 103—107 paleograficky spolu s jazykovým rozborem, obsahují jazykové prvky české, slovenské a polské. — A. Habovštiak ref. v Slavii 29, 1960, 607—609 o monografii maďarského slavisty Sipose I. Geschichte der slowakischen Mundarten des Bükk-Gebirges (Budapest 1958); o publikaci Ústavu slovenského jazyka Jazykovedné štúdie II. Dialektológia (Bratislava 1957) píše D. Šlosar, SbFilFakBU 9, 1960, ř. jaz. č. 8, s. 152—156 a S. Utěšený, SaS 21, 1960, 67—69; o I. sv. Slovníku slovenského jazyka (Bratislava 1959) ref. A. Habovštiak v SlPřehl 46, 1960, 174—175 a J. Syrovátková v ČJL 10, 1960, 238—239, zpráva Vl. Šmilauera Některá místní jména na východním Slovensku (ZprMK 1, 1960, 94—96) se týká stati Br. [237]Varsika v Sb. filoz. fak. Univ. Komenského v Bratislavě 9, 1958.

Slovo a slovesnost, ročník 22 (1961), číslo 3, s. 222-237

Předchozí Lubomír Doležel: Sborník o jazyce sovětské literatury

Následující Lubomír Doležel: „Ostforschung“ a slavistika