O jazyce schizofreniků

Jaroslav Stuchlík

[Chronicles]

(pdf)

О речи схизофреников / Sur le langage des schizofréniques

Práce S. Pira Semantica del linguaggie schizofrenico, (Acta Neurologica-Policlinico-Napoli 1958) je věnována schizofrenním narušenostem řeči hodnoceným sémanticky. Nutno zdůraznit, že se v psychiatrické odborné literatuře tak stalo systematicky asi poprvé. Kdykoli jindy, ať již v detailních rozborech, nebo v souborných studiích, bylo k významosloví přihlédnuto, dálo se tak jen se zřetelem k určitým relevantním psychologickým stavům, bez ohledu na jazykovědné hodnocení. Autor si poprvé systematicky všímá nejen přímé souvislosti slovního výrazu s určitou psychologicky relevantní aberací, v prvé řadě ovšem se schizofrenní disociací v nejširším smyslu slova. Upozorňuje však i na formální stránku řeči jakožto samostatného, nosologicky nezávislého fenoménu. Právě tato koncepce dává knize význam přesahující užší obor psychiatrie a zaslouží proto pozornosti — mimo jiné — i u lingvistů.

Sémantické posuzování mluvních jevů u duševně úchylných lidí je možno provádět z dvojího hlediska: jednak v souvislosti s celkovou psychotickou aberací, která sama dává určitý charakter a obsah všem projevům nemocného, a tedy i jeho řeči, jednak z konkrétnějšího stanoviska poruch řeči přímo, bez ohledu na ostatní komponenty celkové psychiky. Vývody a příklady nelze bohužel v recenzi uvádět. Nutno se spokojit s přehledným výčtem obsahu knihy a jejího zaměření. Disociace myšlenková, charakteristická pro schizofrenii, je doprovázena disociací tvarovou, tj. určitou deformací řeči nebo deformací souvislosti obsahu a formy. Sémantické poruchy autor dělí na tři velké skupiny, jejichž charakteristika je dána jejich označením: distorse, disperse a disoluce. U distorsí uvádí vedle paralogistických a neologistických produkcí fonetické a strukturální narušenosti, u dispersí, kromě nevýstižného rozšíření významu slova i hrubé poruchy vedoucí k hlubokým a formálním bizarnostem, k úplnému agramatismu a slovnímu „salátu“. U disolucí jde již o hrubé porušení významu slova od verbálních stereotypií a echoprodukcí až ke glossomaniím, u nichž pak prakticky již o žádný sémantický význam nejde. — K porozumění vývodům týkajícím se speciálně sémantiky slouží kapitoly úvodní, věnované psychologii nejen schizofrenie vůbec, ale řeči schizofreniků zvláště.

Ačkoli v Pirově knize běží především o zachycení jazyka schizofreniků z hlediska medicínské psychologie, je její prospěšnost a užitečnost evidentní i pro lingvisty. Kromě přímých klinických pozorování jsou tu hodnoceny i výsledky konkrétně zaměřených experimentálních výzkumů, při čemž ani experimentální fonetika nepřichází zkrátka. Bohatá citace literatury informativní obsahovou cenu knihy jen zvyšuje. Bez nadsázky možno říci, že ve světové literatuře posledních let je monografie S. Pira vynikajícím příspěvkem.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 3, p. 238

Previous Lubomír Doležel: „Ostforschung“ a slavistika

Next Aleksandr V. Isačenko: Popularizace vědeckých poznatků v NDR