Syntaktická konference v Brně

Jaroslav Bauer

[Discussion]

(pdf)

Конференция по вопросам синтаксиса в гор. Брно / Conférence de syntaxe à Brno

Poslední dobou můžeme pozorovat oživený zájem o historické studium syntaxe jednotlivých slovanských jazyků, vznikají i práce srovnávací. Tak se postupně vytvářejí předpoklady pro syntetické historickosrovnávací zpracování slovanské skladby. Překážkou však je nedostatek koordinace práce a rozdíly v teoretickém a metodologickém přístupu k řešení syntaktických otázek. K tomu přistupuje nerovnoměrné zpracování jednotlivých slovanských jazyků: poměrně dost práce bylo vykonáno v historické syntaxi ruské, české a polské, mnohem méně v syntaxi ostatních slovanských jazyků; málo se pracuje v syntaxi nářeční. Ve snaze přispět k překonání těchto potíží rozhodli se brněnští slavisté, kteří se z velké části zaměřují ke studiu slovanské syntaxe a chtěli by se časem pokusit o práci syntetickou, uspořádat mezinárodní vědeckou konferen[283]ci o historickosrovnávacím studiu syntaxe slovanských jazyků a o studiu skladby nářeční. Návrh na uspořádání konference se setkal s živým ohlasem na všech československých jazykovědných pracovištích akademických i vysokoškolských, zejména Československý komitét slavistů poskytoval pomoc při sestavování programu i organizačním zajištění konference. Také syntaktikové ze všech slovanských zemí a z NDR projevili o připravovanou konferenci veliký zájem a hlásili se k účasti; přes pozdní vyřízení formalit u nás byla účast na konferenci veliká: ze zahraničí přijelo 23 slavistů (z SSSR, Polska, Bulharska, NDR a Itálie), z Československa se konference zúčastnilo přes 100 jazykovědců. Na celém konferenčním jednání se vedle předních představitelů slavistiky podíleli hlavně jazykovědci střední a mladší generace; jejich referáty a diskusní příspěvky ukázaly, že se o syntax všestranně zajímají, že promýšlejí syntaktické otázky po stránce teoretické i pracují s materiálem a že si ujasňují i perspektivy další práce. Zřetel k metodologickým i teoretickým otázkám a k zaměření další práce byl příznačný pro celou konferenci; měla proto do značné míry programový ráz a jistě pomůže k správnému zaměření dalšího bádání.

Konference se konala na filosofické fakultě University Jana Ev. Purkyně v Brně ve dnech 17.—21. dubna 1961. Bylo na ní předneseno přes 80 referátů, koreferátů, sdělení a diskusních příspěvků; řada dalších příspěvků, které pro neúčast autorů nebo pro nedostatek času nemohly být předneseny, byla podána písemně. Celé konferenční jednání bude publikováno v sborníku ve Spisech filosofické fakulty brněnské v r. 1962. V naší zprávě se nemůžeme zastavovat u všech otázek, které byly předmětem referátů i diskuse; zmíníme se o hlavní problematice a referáty i přednesené příspěvky seskupíme podle témat, nikoli podle chronologického pořadí, jak byly předneseny.

Tematika konference se dělila na tři hlavní okruhy: 1. teoretické otázky a předmět syntaxe, 2. historickosrovnávací studium slovanské skladby, 3. studium syntaxe mluveného jazyka a nářečí. Těžiště bylo v druhém okruhu, který se dále členil na tři oddíly: a) metodologická problematika historickosrovnávacího studia slovanské syntaxe obecně, b) problematika vývoje jednoduché věty, c) problematika vývoje souvětí. Úvodem proděkan filos. fakulty brněnské B. Novák seznámil účastníky konference s rozvojem slavistiky na této fakultě od jejího založení.

1. Východiskem k diskusi o obecných otázkách skladby, zejm. o jejím předmětě, byl referát akad. Fr. Trávníčka Postavení skladby v nauce o jazyce. (Nikdo tehdy netušil, že je to jeho poslední veřejné vědecké vystoupení — celého konferenčního jednání se akad. Trávníček zúčastnil se svou příznačnou živostí a zaujetím.) Vycházel z toho, že jazyk tvoří dialektickou jednotu s myšlením a vyjadřuje myšlení v jeho obecných podobách: pojmu odpovídá slovo, myšlence věta; myšlenka je základní útvar jazykového dění, neboť jazyk je nástroj myšlení a dorozumění a dorozumíváme se ve větách. Proto je věta i základním předmětem syntaxe; spojování slov je nutno zkoumat se zřením k jeho úkonům ve větě. Slovo existuje buď jako člen věty, nebo má samo platnost věty. Věta je vyjádřením myšlenky; podstatou myšlenky je zjištění aktuálního vztahu mezi věcmi. Proto je vztahovost i základním rysem věty a klíčem k poznání její stavby. Podle vztahu, který mluvčí zaujímá k obsahu věty, dělí se věty na oznamovací, tázací a žádací; k těmto třem typům je podle Trávníčka třeba připojit čtvrtý — samostatné věty podmínkové (např. já bych tam nešel). Zvláštní jazykové prostředky máme i pro vyjádření citového vztahu mluvčího k obsahu projevu; souhrnně tu mluvíme o modálnosti. Zřetel ke vztahovosti myšlenky vede i k poznání základních strukturních typů věty: v dvojčlenné větě jsou oba nositelé vztahu slovně vyjádřeni, v jednočlenné větě je slovně vyjádřen jen jeden a druhý je zastoupen jistým úsekem objektivní skutečnosti, který vystupuje ve vědomí mluvčího a účastníků projevu jako smyslový vjem (tj. s pomocí první signální soustavy) nebo jako pamětní obraz. Základní vztah, odrážející aktuální poznávací proces, je vztahem větotvorným; vedle něho bývají ve větě i vztahy členské, odrážející hotové produkty myšlení (srov. rozdíl mezi větou žák je pilný a spojením slov pilný žák [píše]); tyto vztahy neexistují samy o sobě, ale jsou vždy v přímé nebo nepřímé sou[284]vislosti se vztahem větotvorným. Aktuálnost větotvorného vztahu nachází nejzřetelnější výraz ve větách slovesných, v jejich dějovosti; snahou o zřetelnou dějovost vysvětlíme i vývoj od vět nesponových ke sponovým a verbalizaci citoslovcí — jde o verbalizaci věty. V členských vztazích aktuálnost ani dějovost nevystupuje, aspoň nikoli přímo, nanejvýš prostřednictvím vztahu větotvorného. Ze vztahové poznávací povahy myšlenky a věty vyplývá i tematika a systematika dalších částí syntaxe, zvl. významosloví.

Diskuse k tomuto referátu byla velmi živá a pokračovala nepřímo i po dalších referátech; zejm. otázka vztahu jazyka a myšlení a pokroku v jazyce se probírala znovu v souvislosti s vývojem souvětí (srov. dále). Z. Klemensiewicz (z Krakova) připomněl, že ve vymezení věty je nutno uvésti i intonační stránku; nesouhlasil s rozlišováním tzv. podmínkových vět jako samostatného modálního typu, neboť jde jen o jeden druh vět oznamovacích. — K. Horálek vyslovil výhrady k Trávníčkovu výkladu o myšlenkové dvojčlennosti jednočlenných vět (zejm. k účasti první signální soustavy). Na příkladu vývoje slovanských jazyků jednak k typu sponovému, jednak nesponovému ukazoval, že v jazyce je mnoho změn, které nelze interpretovat ani jako zdokonalování, ani jako odraz vývoje myšlení, nýbrž jen jako přechod od jednoho vyjadřovacího typu k druhému, přičemž oba typy mohou být rovnocenné. — K. Hausenblas upozornil na tendenci, která je v protikladu ke snaze o zřetelnou dějovost: rozvoj nominálních konstrukcí místo vět ve spisovném jazyce. Dále se diskutovalo o míře dějovosti nevětných spojení (F. Daneš) a o náplni skladby. J. Ružička považuje Trávníčkovo vymezení z jedné strany za úzké — je třeba uznat za rovnoprávný předmět syntaxe i studium nevětných syntagmat —, z druhé za příliš široké — zahrnuje i tzv. významosloví a pohlcuje tak morfologii. Dále byla podtržena potřeba studovat i útvary vyšší než věta a souvětí, ať už mluvíme o stavbě promluvového celku (K. Hausenblas), o složitém syntaktickém celku (N. S. Pospelov) nebo o útvarech nadvětných (M. Jelínek).

Nový pohled na spojování slov podaly dva referáty. F. Miko dokazoval, že vzájemné vztahy slov nejsou záležitostí větné stavby, ale že vyplývají už z jejich příslušnosti k slovním druhům: slovo jako slovní druh je názvem věci nebo jevu v jejich vztazích k jiným slovním druhům; tak např. podstatným znakem adjektiva je jeho vztah k substantivu a k plnění této funkce je přizpůsobeno svým gramatickým ztvárněním (shoda je z tohoto hlediska jen aspektem adjektiva jako slovního druhu). Slovní druhy a jejich vztahy tedy tvoří zvláštní plán jazyka; nelze v nich vidět jevy větné stavby. Vztahy slov existují už v pojmenováních jako jejich gramatická nadstavba daná v jejich paradigmatice (nebo naopak v nedostatku paradigmatiky). Věta jen spojuje vybrané slovnědruhové dvojice v řadu, v konstrukci vzhledem k faktu, který se jí vyjadřuje. — I. Lekov (ze Sofie) analyzoval možnost kombinace dvou slov jako příslušníků slovních druhů (nikoli jako členů věty) v bulharské větě. Bral při tom v úvahu i slova neplnovýznamová a zkoumal spojení slov bez ohledu na to, tvoří-li sama o sobě uzavřenou významovou jednotku nebo nikoli. Ukázal, jak z teoreticky možných kombinací se některé v jazyce nevyskytují vůbec, jiné ojediněle (zejm. při emocionálním zabarvení projevu), jiné zase velice často. Přitom lze uplatnit kvantitativní i transformační metodu lingvistické analýzy. Podrobnější ilustrace na spojeních s enklitickými a proklitickými tvary zájmen ukázala z nového hlediska i jevy slovosledné — vzhledem k pravděpodobnosti distribuce spojených slov.

Souvislostem syntaxe s jinými jazykovědnými disciplínami, konkrétně s tvořením slov, měl být věnován referát H. Koneczné (z Varšavy): vycházejíc z prací varšavských lingvistů, chtěla v něm ukázat, že mezi základem slova a formantem je obdobný vztah jako mezi členy věty. Pro nečekanou smrt H. Koneczné, která od počátku jevila o konferenci velký zájem a sama navrhla zařazení tématu „skladba a tvoření slov“, mohli účastníci konference vyslechnout jen její referát, přednesený I. Judyckou (z Varšavy); diskuse se k tomuto referátu nekonala.

2. Problematiku historickosrovnávacího studia slovanské syntaxe osvětlil v základním referátu akad. B. Havránek. Podtrhl složitost syntaktického vývoje: ne[285]dochází tu jen k vystřídání jednoho typu druhým, ale často starší typ žije dále vedle typu nového; nezjišťujeme jen diferenciaci typů dříve nediferencovaných, ale i případy ztráty starých diferencí a zobecnění jednoho případu. Historickosrovnávací metoda je stále velmi cenným badatelským nástrojem, protože nás učí vidět vývoj jazyka v celé jeho složitosti a v širších souvislostech; srovnání nám ukazuje různé vývojové možnosti a pomáhá vyvarovat se zjednodušení. Proti dřívějšku se dnes historickosrovnávací zkoumání zaměřuje nejen ke shodám mezi slovanskými jazyky a k rekonstrukci jejich společného východiska, ale za stejně důležité považuje i rozdíly; cílem je postižení celého vývoje syntaktické stavby slovanských jazyků až po současný stav. Tyto zásady doložil B. Havránek několika příklady. Především ukázal, jak se v historickém vývoji jazyků měnil poměr mezi dvojčlennými a jednočlennými větami slovesnými: kdysi byly oba typy mnohem méně rozlišeny (mnohé případy připouštějí i dvojí interpretaci a nelze prostě tvrdit, že jednočlenné věty slovesné jsou typ starší) a teprve v dalším vývoji zde došlo k zřetelnější diferenciaci. V užití pasívních konstrukcí pozorujeme, že jich ve spisovných jazycích přibývá; přitom však pasívní konstrukce nejsou novum — existovaly od nejstarších dob (a byly i typy dnes nemožné, jako stč. by jěno „jelo se“) a jejich historické kořeny jsou staré (na hranicích mezi verbálností a nominálností, srov. lat. iussum). V nejstarší historické fázi slov. jazyků byly vedle sebe věty sponové i nesponové; v dalším vývoji si některé jazyky vybraly typ nesponový (spojený s vyjádřením subjektu), jiné sponový. Starý participiální typ mni sě se mnú viežě cěpy byl od XIV. stol. zatlačován konstrukcí infinitivní mněl jsem vás snopy vázati a pak větnou; zde je užití infinitivu novum, ale vedle toho máme i infinitivní konstrukce staré a jejich historie je velmi složitá; v historickém vývoji jich v různých jazycích ubývá i přibývá. Participiální vazby dnes mají jinou syntaktickou a zejm. stylistickou úlohu než v jazycích starých. Velká opatrnost je nutná při rozhodování, která z doložených konstrukcí je starší a která mladší: např. v stč. jsou hojně doloženy konstrukce typu poznej sebe samého, ale později doložené konstrukce typu nč. poznej se sám jsou nepochybně původnější (v stč. se tu uplatnila interference latiny). Historickosrovnávací metoda má proto pomocnou, ale důležitou úlohu při historickém studiu syntaxe stejně jako metoda konfrontační při analýze stavby jazyka.

Další referáty, koreferáty a sdělení se týkaly speciálnějších otázek; přinesly mnoho zajímavých myšlenek, postřehů a námětů. Otázky východiska syntaktického vývoje se dotkl V. Barnet: na příkladu participiálních konstrukcí ukázal, že zde nelze hledat jediný výchozí bod (např. jejich slovnědruhovou platnost); syntaktický vývoj představuje v slov. jazycích několik větví, které vycházejí z různých původních syntaktických funkcí participia ve větě (atribut., predikát. aj.).

K. Horálek se v první části svého referátu také dotkl osudu participiálních vazeb: naznačil, jak v češtině došlo v určitém vývojovém období k přechodu od participiálního vyjadřování k vyjadřování vedlejšími větami, tedy souvětnému; přechodná doba, do níž spadají počátky spisovného jazyka, jeví se nám jako období jisté krize (odtud pramení i rozkolísanost a neustálenost mnohých prostředků), ale to nemáme právo prostě promítat do minulosti a hodnotit podle toho tehdejší stav jazyka; vývoj se zde nedál v přímé vzestupné linii, ale došlo k přechodnému poklesu. V zásadě nelze považovat participiální typ vyjádření vedlejší predikace za nižší než vyjádření souvětím. Dále se referent zastavil u otázky, proč byla staroslověnština na tak vysoké úrovni: rozhodujícím faktorem tu nebyl řecký vliv ani umělá povaha staroslověnštiny, upravené ve spisovný jazyk geniálním filologem Konstantinem — v staroslověnštině se odrazila vysoká úroveň jazyka ústní slovesnosti jižních Slovanů, opírající se o byzantskou kulturu. V Čechách ani jinde podobné předpoklady nebyly; odtud mnohé hledání a kolísání při ustalování synt. prostředků.

J. Sedláček ve svém sdělení doložil, že v staroslověnské syntaxi se neodráží jen vliv řeckých předloh (jejichž jazyk se už značně odchyloval od tehdejší živé řečtiny), ale i vliv současné mluvené řečtiny, která již obsahovala mnohé balkanismy; proto se ve vznikající spisovné staroslověnštině odrazilo více takových jevů, než jich najdeme v literárních textech řeckých. Tak vysvětlí[286]me např. šíření předložky otъ, odpovídající novořec. ἀπό, i na místě ἐξ v řec. předlohách, vytvoření spojky jako da podle pozdně byzantské ὡς ἵνα aj.

Skupina referátů a koreferátů se zabývala syntaktickým vývojem slovanských spisovných jazyků. R. Večerka mluvil o rozdílech v syntaktickém vývoji starších slovanských jazyků a soustředil se zejm. na otázku vzájemných i cizích vlivů, které se zde uplatňovaly. Rozebral a doložil jejich velice rozdílnou povahu, vyplývající z různých podmínek (srov. např. působení češtiny na starou polštinu a církevní slovanštiny na ruštinu), i rozdílné výsledky (vedle přímých přejetí vliv na výběr a frekvenci syntaktických prostředků). Cizí vliv mohl být zprostředkován jiným slovanským jazykem, spisovným nebo i mluveným. Analýzou cizích a vzájemných vlivů vysvětlíme mnoho společných i rozdílných jevů v synt. vývoji slov. jazyků.

A. Jedlička se zaměřil na syntaktický vývoj slovanských jazyků v době jejich obrození, kdy docházelo ke střetnutí prvků knižních (zejm. složité humanistické syntaktické stavby) a prvků živého mluveného jazyka. Při zkoumání nesmíme sledovat jen ústup knižních konstrukcí, ale musíme obrátit pozornost hlavně na prvky nastupující. K tomu je nutné studium mluveného jazyka daného období (jak se odrazil v archívním materiálu, v korespondenci, v ústní slovesnosti apod.). Srovnávací studium syntaktického vývoje nových slovanských spis. jazyků je teprve v počátcích, protože mezi slovanskými jazyky jsou veliké rozdíly jak v době, kdy se nové spisovné jazyky ustalovaly, tak v podmínkách, za nichž tento proces probíhal.

Syntaktickým otázkám při formování současné spis. bulharštiny věnoval svůj referát L. Andrejčin (ze Sofie). Nová spisovná bulharština se opírá o živý jazyk; umělé oživení starých konstrukcí se nezdařilo (obnovilo se jen několik stsl. spojek). A přece se odlišila od mluvené řeči, neboť musela plnit náročnější úkoly; přitom se uplatnily cizí vlivy, ze záp. jazyků zejm. francouzštiny, ze slovanských ruštiny. Podle ruštiny se začalo užívat volně připojených členů věty, oživily se participiální konstrukce, členská záporka se začala klást k popíranému členu (v lid. jazyce se klade jen ke slovesu) apod. Další rusko-bulharské syntaktické paralely osvětlil podrobně K. Popov (ze Sofie). Povaha ruského vlivu vynikla názorně zejm. na příkladech ze souvětí a z užití spojek; tak např. podle rus. jesli - to se začalo užívat částice to na začátku hlavní věty po anteponované vedlejší větě s ako a kogato, podle rus. a takže se vytvořil spojovací výraz a sъšto taka apod. Další zajímavá pozorování se týkala shody přísudku s podmětem i jiných syntaktických jevů. — H. Schuster-Šewc upozornil mj. na rozdíly ve vývoji přechodníkových vazeb v horní a dolní lužičtině.

Různými aspekty historického studia jazykového vývoje se zabýval N. S. Pospelov (z Moskvy). Rozlišuje zde tři aspekty: a) v plánu historické lexikologie, morfologie a syntaxe se zkoumají změny jednotlivých slov, tvarů a konstrukcí, které vytvářejí lexikální, morfologický nebo syntaktický systém; přitom se vychází z jejich formy; b) v plánu dějin spisovného jazyka jako svérázné syntézy lexika, morfologie i syntaxe vycházíme z funkcí jednotlivých jazykových faktů a zkoumáme jejich funkční shody a rozdíly; c) v plánu jazyka umělecké literatury se všechny jevy soustřeďují kolem jednoho hlavního úkolu: osvětlit kompoziční strukturu literárních děl; přitom vycházíme z teorie výpovědi nebo z učení o složitých syntaktických celcích. Ve vývoji spisovného jazyka jsou charakteristické dvě protichůdné vývojové tendence: 1. tendence k uchování a upevnění platné normy; 2. tendence k jejímu přetvoření. V oblasti syntaxe jsou předmětem zkoumání strukturní změny samých typů syntaktických konstrukcí, ke kterým dochází při výběru ze synonymních modelů; jeden z nich nabývá normativní platnosti.

Dva příspěvky se dotkly porovnávacího studia syntaxe slovanských jazyků, zejm. češtiny a ruštiny. St. Žaža podtrhl na základě zkušeností z kolektivní práce na Příruční mluvnici ruštiny pro Čechy nutnost konfrontace celých syntaktických systémů zkoumaných jazyků a interpretace jednotlivých jevů v rámci systému daného jazyka; doplňující pohled z hlediska druhého jazyka je velmi důležitý, ale musí být jasně odlišen. M. Zatovkaňuk považuje za důležité porovnávací zkoumání úlohy slova jako syntaktického prvku.

[287]Problematice jednoduché věty se dostalo pozornosti jak ze stránky teoretické, tak i z hlediska historickosrovnávacího zkoumání jejího vývoje. J. Ružička se zaměřil k otázce vztahu mezi větou a slovesem: základním typem slov. věty je věta s určitým slovesem a její povahu je možno objasnit porovnáním mluvnické stavby věty s vlastnostmi slovesa jako slovního druhu. Rozhodujícím momentem je tu intence slovesa, tj. ve slovesném významu obsažený vztah k objektu děje i k jeho východisku (intence je kategorie sémantická, nikoli gramatická). Ve vývoji věty měl velkou úlohu rozdíl mezi osobními a neosobními slovesy, neboť na tomto základě vznikly oba základní typy slovesných vět — dvojčlenné a jednočlenné. Když se jednočlenné věty ustálily jako mluvnická kategorie, nejsou už omezeny jen na intenční typ neosobních sloves — užívá se v nich i neosobní formy osobních sloves (např. straší, rus. jego zasypalo), neosobního zvratného tvaru (jde se, [mne] ne spitsja, zpívá se mi dobře). Na druhé straně redukcí podmětu v dvojčlenné větě nevznikají věty jednočlenné, nýbrž jen redukované věty dvojčlenné jako varianty běžného dvojčlenného typu. V diskusi připomněla H. Křížková věty s neosobním pasívem typu pol. chozeno, Rzym zalożono, rus. u menja tut byto, a M. Grepl se zabýval rozdílem mezi reflexívní neosobní formou a reflexívním pasívem.

Referát R. Mrázka pojednával o problematice historickosrovnávacího studia větných typů. Vyšel z kritiky dosavadní literatury o historické skladbě slov. jazyků a ukázal, že nedostatky a často i bezradnost ve výkladu historického materiálu vyplývají hlavně z nedostatečného zřetele k vývoji věty jako celku, zejm. větných typů (modelů). Jde tu o rozdíl mezi větami s určitým slovesem a bez něho (přitom je nutno sledovat, jak se v slovanských jazycích vyjadřují významy „esse“ a „habere“; referent též podtrhl podíl jmenných vět na syntaktickém vývoji), mezi větami jednočlennými a dvojčlennými, o vývoj větných typů podle modálnosti — oznamovacích, tázacích a žádacích, o sledování rozdílů v uplatňování aktivní a pasívní perspektivy věty, o studium prostředků k vyjadřování postoje mluvčího k obsahu sdělení a modálnosti v užším smyslu aj. Nejbližším úkolem je zpracování syntaxe současných slov. spisovných jazyků a dialektů, syntaxe stsl. a csl. na srovnávacím základě, a dále porovnávacích skladeb slovanských jazyků; to umožní vypracování skladeb historickosrovnávacích, které musí mít základ širší, indoevropeistický. Referent pak naznačil, jak by bylo možno podat výklady v historickosrovnávací slovanské syntaxi, aby se přihlíželo k systémovým souvislostem jevů v jednotlivých jazycích i k jejich shodám a rozdílům v měřítku celoslovanském.

Příspěvek V. Hraběte se týkal vzniku přístavkových konstrukcí, důležitých proto, že se v nich vidí (podle Zubatého a Trávníčka) původní jmenné věty. Hrabě se domnívá, že je lze objasnit i jinak — ze spojení dvou paralelních pádových tvarů (typu rus. na rybe na kite), které mohlo mít povahu blízkou několikanásobným členům věty. Svůj výklad podpíral odkazem na podobný vývoj v turečtině.

R. Ruzicka (z Lipska) zaujal účastníky konference referátem o úloze asymetrické korelace v historické syntaxi. Historické změny je nutno vysvětlovat ze stavu syntaktického systému; vážným strukturním principem při tom jsou právě asymetrické korelace, které se mohou časem přetvářet. Referent to doložil na vývoji participiálních vazeb v staroslověnštině, v církevní slovanštině a v ruštině. Bezpříznakovým členem korelace bylo v stsl. jmenné participium; příznakem složeného participia byla nepredikativnost. Jmenného tvaru participia bylo možno užít jak v predikátu, tak v atributu; naproti tomu složený tvar neměl skutečnou predikativní platnost ani ve sponově jmenném přísudku (srov. rozdíl sь estъ krъstęi × tъ bě učę — v prvním případě jde o vyjádření totožnosti osoby, v druhém o skutečný děj, činnost). Během historického vývoje v církevní slovanštině a pak v ruštině vyměnily si členy korelace svou úlohu: příznakem se stala predikativnost a příznakovým jmenné participium, které ustrnulo a se ztrátou rodových a pádových tvarů ztratilo i možnost atributivního užití; funkce sekundárního predikátu se stala jeho invariantní funkcí.

[288]Na pořad se dostaly i otázky slovosledu, zmíněné již v referátě I. Lekova. S. Michałk (z Lipska) vyložil koncové postavení slovesa v lužické větě sice vlivem německým, ale nikoli jako bezprostřední napodobení; došlo k němu vlastním vývojem, ke kterému dala němčina popud. Na rozdíl od němčiny se koncové postavení určitého slovesa ustálilo i ve větách hlavních. — R. Ruzicka upozornil na jevy v německých dialektech, které mohly k tomuto vývoji napomáhat. M. Jelínek vyslovil názor, že mohl napomoci i vliv spisovné češtiny, v níž se koncové postavení určitého slovesa (ustálené ve spisovném jazyce vlivem latiny za humanismu) drželo až do prvé poloviny 19. stol.

K obohacení programu konference přispěl i česky přednesený referát B. Meriggiho (z Florencie) o opozici determinovanosti a nedeterminovanosti sloves v slovanských jazycích (typu běhat - běžet, létat - letět); referent osvětlil podstatu determinovanosti slovesného děje a její vztah k vidu a rozebral postavení těchto sloves v systému slovanského slovesa; jejich vznik klade do dávné minulosti.

Také k problematice souvětí byly předneseny příspěvky zaměřené jednak teoreticky, jednak k problematice jeho historickosrovnávacího studia.

Zaslaný referát M. Laleviće (z Bělehradu) se zaměřil k rozlišení jednoduché věty a souvětí: útvary s několikanásobným přísudkem pokládá za souvětí, nikoli za věty jednoduché. Souvětí charakterizoval jako syntaktickou jednotku, která se při pokusu rozdělit ji na jednotlivé věty rozpadne a přestává existovat. — Z. Klemensiewicz názorně předvedl svou grafickou analýzu struktury složitého souvětí, jehož částí je spojení vět, které již samo o sobě tvoří souvětí (nazývá je „skupienie wypowiedzeniowe“); při rozboru je třeba sledovat vzájemné vztahy částí tohoto spojení vět i jeho funkci a pozici v rámci celého složitého souvětí. Ľ. Ďurovič k tomu dodal, že možnost kombinací je v jisté míře omezena; je nutno studovat kompaktibilitu vět. — J. Ružička se zastavil u klasifikace souvětí: měla by se opírat především o souhlas nebo nesouhlas vztahu mezi větami a způsobu jejich spojení; v základních typech souvětí souřadného i podřadného jsou obě stránky v souladu, v sekund. typech je souřadnost vyjádřena hypotakticky a naopak.

J. Bauer naznačil v plné šíři problematiku historickosrovnávacího studia slovanského souvětí. Cílem tohoto studia je hlavně objasnění dnešního souvětného systému ve všech slov. jazycích a cest, kterými se k němu dospělo; vedlejším cílem je rekonstrukce výchozího praslov. stavu. Souvětí je nutno zkoumat jako svéráznou syntaktickou jednotku, a to po všech stránkách: spojovací prostředky, mluvnickou stavbu spojených vět, intonaci. Souvětí se dělí na typy, které historicky vznikly tak, že se jisté prostředky ustálily k vyjadřování určitých vztahů (podobně jako jsou mluvnické kategorie charakterizovány jistým souborem výrazových prostředků spjatých s jistým okruhem významů); při historickém zkoumání musíme sledovat především vznik a vývoj souvětných typů, jejich spojování i rozrůzňování a vnitřní přetváření. Přitom je nutno postihnout vývoj celého souvětného systému, měnící se vztahy mezi jednotlivými typy a celou jejich soustavu. Podkladem analýzy musí být dostatečný materiál (ze základních památek nejlépe úplný, z jiných výběrový). V první etapě práce je nutno sledovat vývoj souvětí v jednotlivých slovanských jazycích, ovšem se stálým zřetelem srovnávacím; tak vzniknou podmínky k pracím historickosrovnávacím a k systémovému zpracování celého vývoje slovanského souvětí, a nakonec se bude možno pokusit řešit v celém rozsahu otázku vzniku souvětí a jeho stavu v praslovanštině. V historickém studiu souvětí bylo vykonáno již mnoho práce; rychlejší pokrok by umožnila užší spolupráce syntaktiků z různých slovanských zemí.

Sdělení St. Žaži podtrhlo význam složených spojek ve vývoji souvětí a ukázalo hlavní tendence jejich vývoje v češtině a v ruštině. — A. Wierzbická (z Varšavy) upozornila na některé charakteristické rysy polského souvětí za humanismu (v dnešním jazyce se vyjádří nevětně mnohé, co se tehdy vyjadřovalo vedlejšími větami). — J. Stanislav dodal příspěvek o vývoji slovenských spojek.

[289]N. S. Pospelov podal ve svém referátě charakteristiku vývoje ruského podřadného souvětí v 19. stol. Uplatňují se v něm dvě navzájem spjaté tendence: 1. snaha o těsné sepětí částí souvětí a o vnitřní kondenzaci souvětných typů; 2. tendence k maximální diferenciaci typů mezi sebou. Zasahují oba základní strukturní typy souvětí: v souvětích, v nichž se vyjadřuje funkční vztah mezi vedlejší a hlavní větou, uvolňuje se postavení vedlejší věty, výrazněji se od sebe rozlišují časové a podmínkové věty a vzniká zvláštní typ frazeologicky vázaných souvětí s ustálenou podobu vedlejší věty nebo celé kostry souvětí (srov. např. zřetelové věty typu čto kasajetsja do …, to); v souvětích, v nichž se vyjadřuje jen strukturní vztah částí, prohlubuje se rozdíl mezi vztažnými větami přívlastkovými a nepravými vztažnými větami. — Těchto vět si všímá v zaslaném referátu K. Gabka (z Greifswaldu); spojuje věty s который a что „což“ v jeden širší typ (weiterführende Nebensätze) a ukazuje jejich významovou blízkost s tzv. přičleňovacími konstrukcemi v souvětí souřadném.

K otázce vzniku souvětí se zaměřil v zaslaném referátě L. I. Rojzenzon (ze Samarkandu). Srovnáním stč. a stluž., zčásti i strus. souvětných konstrukcí se snaží zjistit jejich stáří a odlišit archaické rysy, které by mohly svědčit o prasl. stavu. Soudí, že souvětí prošlo několika vývojovými etapami: stadiem řetězových, nerozčleněných a bezespoječných konstrukcí, stadiem homonymních spojek, stadiem polysyndeta a stadiem rozvoje specializovaných spojek (zejm. složených). — V. Barnet ve svém sdělení podtrhl, že vznik souvětí nelze objasnit bez zřetele k vývoji jednoduché věty, zvl. participiálních vazeb, které po funkční stránce představují starší způsob vyjadřování vedlejší predikace; vedlejší věty je postupně nahrazovaly. — J. Bauer v diskusi upozornil, že při řešení otázky, jak vzniklo souvětí, musíme mít na zřeteli předpokládanou povahu starých jazykových projevů: skládaly se z mnoha více nebo méně od sebe oddělených jednotek, které se podle své povahy a podle pronikajících významových vztahů měnily v samostatné (mluvnicky uzavřené) věty, nebo poklesaly v členy věty, nebo nabyly povahy polovětných konstrukcí a přimykaly se pak těsněji k samostatným větám; z juxtaponovaných vět se pak postupně formovalo i souvětí jako skutečná syntaktická jednotka. Byl to proces dlouhodobý a nepostupoval rovnoměrně.

Živou diskusi vyvolala zejména otázka o souvislosti vývoje souvětí a syntaktické stavby vůbec s vývojem myšlení. K. F. Svoboda uvedl několik příkladů, jak lze objasnit některé jevy ve vývoji českého souvětí v 18. stol. se zřetelem k vývoji myšlení, a varoval zároveň před zjednodušováním. — G. Jäger (z Lipska) považuje za nesporné, že lidé rozlišovali různé vztahy mezi ději již dávno předtím, než je začali vyjadřovat v souvětích; vznik souvětí a specializací jeho typů proto nelze vysvětlovat jako odraz vývoje myšlení. Spíše se dá objasnit v souvislosti s komunikativní funkcí jazyka: přibývalo sdělení nespjatých se situací, a proto bylo třeba vztahy explicitně vyjadřovat (zejm. při rozvoji projevů psaných). — J. Bauer ukázal na příkladech z vývoje českého souvětí, že v souvislost s vývojem myšlení lze uvádět celý vývojový proces, kdežto jednotlivé jevy — vznik toho nebo onoho typu, specializaci spojky apod. — nelze většinou vykládat jako bezprostřední výsledek pokroku v myšlení, jako svědectví o rozlišování nebo nerozlišování odpovídajících významových vztahů. — V. Skalička vidí nebezpečí v tom, když se snažíme zařazovat všechny změny do posloupnosti a vše vysvětlovat (i tak veliký jazykovědec jako Zubatý někdy chyboval v užití slůvek „ještě“ a „již“). Obecné závěry o vývoji jazyka a myšlení nelze budovat jen na základě slovan. materiálu, je nutno srovnávat i s jinými jazyky indoevropskými a neindoevropskými. Ve finštině např. vidíme, že vedlejší věty nastupují na místo participiálních vazeb podobně jako kdysi v slovanských jazycích; naproti tomu moderní západoevropské i jiné jazyky rozvíjejí participiální i jiné jmenné konstrukce jako prostředek k syntaktické kondenzaci projevu. Vývoj myšlení poznáváme jen prostřednictvím jazyka, proto nemůžeme nic říci o tom, co bylo v myšlení mimo jazykové vyjádření. Ve vývoji syntaxe nesmíme přeceňovat proces mluvení; uplatňovala se tu systémová povaha jazyka. — [290]P. Trostovi se zdá vysvětlení syntaktického vývoje z vývoje myšlení málo přesvědčivé: složité myšlenky mohou existovat i bez vyjádření v složitých souvětích typu humanistických period. V současné litevštině pozorujeme zatlačování participiálních obratů vedlejšími větami; vyjadřování participiální má povahu „venkovského jazyka“, vyjadřování vedlejšími větami „městského jazyka“; je tu situace právě opačná než ve vyvinutých spisovných jazycích, kde jmenné konstrukce nahrazují vedlejší věty v procesu syntaktické kondenzace. — Akad. Fr. Trávníček zdůraznil, že jazyk není totožný s myšlením, ale že s ním tvoří nedílnou dialektickou jednotu; jazyk je prostředkem, nástrojem myšlení, proto změny v jazyce odrážejí změny v myšlení; nejde tu o pouhý přechod od jednoho systému vyjadřování k druhému. Pokrok v jazyce je třeba vidět v tom, že nové prostředky lépe vyhovují novým výrazovým potřebám; v jednotlivostech nemůžeme často ukázat přímou souvislost i proto, že jsme ji dosud nedokázali poznat. — K. Horálek považuje za správnou formulaci, že ve vývoji jazyka je možno pozorovat účelné přizpůsobování komunikativním a jiným potřebám společnosti, třebaže jednotlivé jevy nelze jednoduše vysvětlovat jako zdokonalování jazyka. — St. Urbańczyk (z Krakova) vyzvedl, že syntaktická stavba jazyka živě reaguje na společenské úkoly jazyka. Ve vývoji souvětí se uplatňují i stylistické faktory a vliv cizích jazyků, v nové době pak vliv mluveného jazyka.

S programovým příspěvkem vystoupil Z. Klemensiewicz. Považuje za potřebné vymezit pojem „syntaktický typ“ jako základní komunikativně syntaktickou jednotku, označující určitý syntakticko-sémantický vztah členů a mající svou specifickou mluvnickou formu vyjádření. Pro koordinaci další práce by bylo užitečné sestavení soupisu základních syntaktických typů, které je třeba zkoumat. Spolupráci by měl zajistit nějaký mezislovanský orgán a měl by být založen speciální mezislovanský časopis věnovaný otázkám syntaxe. Návrhy Z. Klemensiewicze se staly podkladem pro jednání předsednictva konference o závěrečném usnesení.

Bohatou diskusi ke všem otázkám historickosrovnávacího studia slovanské syntaxe shrnul a doplnil akad. B. Havránek. Uvítal, že byla věnována velká pozornost syntaktickému vývoji spisovných jazyků; pro spisovný jazyk je charakteristická mj. větší racionalizace a uvědomělejší vytváření normy. Některé znaky spisovného jazyka jsou vlastně znaky jazyka psaného proti jazyku mluvenému, protože psaný jazyk má ve vývoji spisovného jazyka velikou úlohu; vedle toho však na jeho rozvoj působí i jazyk mluvený. Jazyk vyhovuje ve svém vývoji potřebám společnosti a jejího myšlení; tento vztah nesmíme ovšem chápat jednostranně a zjednodušeně. Při historickosrovnávacím zkoumání musíme najít správnou rovnováhu mezi teorií a materiálem: vycházet z postačujícího materiálu, ale přistupovat k němu teoreticky poučeni a umět jej interpretovat; pouhé hromadění materiálu nemá smysl.

3. Třetí tematický okruh konference, problematika syntaxe mluveného jazyka a nářečí, ústrojně navazoval na okruhy předchozí a vhodně je doplnil. Obojí tematika — syntax mluveného jazyka vůbec a dialektů speciálně — byla spojena, neboť těsně souvisí: nářečí jsou útvary typicky mluvené; v jejich syntaxi se tedy odrážejí ve svrchované míře všechny skladebné jevy mluvených projevů, ale vedle toho mají i své specifické syntaktické jevy, odlišující je od spisovného jazyka v jeho psané i mluvené podobě.

Hlavní otázky a úkoly studia skladby mluveného jazyka podtrhl K. Hausenblas. V syntaxi mluvených projevů se odrážejí zejména tyto faktory: mluvenost, nepřipravenost, konverzační a neoficiální povaha, těsné sepětí se situací a přímý kontakt mluvčího s posluchačem. Z toho plynou její základní vlastnosti: volný výběr syntaktických prostředků, nevázaný povahou projevu, implicitnost vyjádření, neúplnost na jedné a nadbytečnost na druhé straně, emocionálnost. Při systémové analýze zjišťujeme, že pro mluvené projevy jsou charakteristické i mnohé prvky, které sice mohou být i v jazyce psaném, ale nejsou pro něj příznačné: syntaktická stavba netvoří sama pro sebe uzavřený systém (syntaktické prostředky se doplňují prostředky z jiných jazykových plánů), syntaktické konstrukce se často nerealizují v úplnosti, syntaktické vazby nebývají jednoznačné, hranice mezi větami nejsou výrazné, často se uplatňuje subjektivní členění projevu. [291]V oblasti souvětí se setkáváme s pouhým přičleňováním vět. Studium syntaxe mluvených projevů naráží na potíže pro nedostatek spolehlivě zachycených a publikovaných textů; zejm. srovnávací pohled je bez toho nemožný. Bylo by třeba vydat chrestomatii s ukázkami typických mluvených projevů ze všech slovanských jazyků.

V diskusi uvedl M. Grepl jako jeden z hlavních faktorů, které se odrážejí v syntaktické stavbě mluveného jazyka, aktivní účast adresáta projevu. Z teoretického hlediska je závažné jasně ukázat podíl promluvových (parole) a jazykových (langue) prvků v syntaxi mluveného jazyka. — H. Safarewiczowá (z Krakova) a P. Adamec se zastavili u srovnávacího studia syntaxe mluveného jazyka; oba upozornili, že vedle prvků společných mluvené podobě všech slovanských jazyků má každý jazyk i své specifické jevy. P. Adamec uvedl zajímavé příklady ze syntaxe mluvené ruštiny, získané na základě rozboru magnetofonových zápisů. — F. Miko se zmínil o širokém využití částic v mluveném jazyce.

O specifičnosti nářeční syntaxe promluvil J. Chloupek. Dialekt je stabilizovaná, geograficky omezená varianta národního jazyka, mající pouze úlohu mluvené řeči; z toho vyplývá mnoho rysů nářeční skladby. Ale vedle toho jsou v nářečí i specifické syntaktické jevy, sice nečetné, ale často velmi důležité pro osvětlení vývoje národního jazyka. Tyto rysy, spolu s vlastnostmi mluveného jazyka, vytvářejí svéráznost nářeční skladby; i ty prvky, které se na první pohled neliší od spisovných, mají v nářeční syntaxi jiné místo. Důležitým rysem nářeční skladby je i teritoriální diferenciace dialektů; i když rozdíly v syntaxi nejsou tak hluboké jako rozdíly v hláskosloví a tvarosloví, je nutno je respektovat — není proto správné, když se bez jazykově zeměpisného hlediska popisují vedle sebe syntaktické jevy zachycené z více nářečí. Syntaktický systém dialektů je poměrně pevný a uzavřený; prvky přinesené zvenčí (zejm. ze spisovného jazyka), např. spojky, cítí se jako cizí, nestejnorodé. Obecně platným charakteristickým rysem nářeční skladby je malá sepjatost částí jednoduché věty i souvětí; velkou úlohu má citovost sdělení. Stylistická diferenciace nářečí je poměrně slabá.

Časová tíseň, která nejvíce postihla právě poslední okruhy konferenčního jednání, způsobila, že některé diskusní příspěvky a sdělení byly předneseny jen ve výtahu nebo musely být podány písemně. J. Moravec mluvil k otázce specifičnosti nářeční skladby a jejího poměru k syntaxi spisovného jazyka; kromě toho pojednal o některých syntaktických jevech v ukraj. nářečích na vých. Slovensku. O poměru nářeční a spisovné syntaxe a o systémové povaze nářeční skladby dodali diskusní příspěvky J. Štolc, A. Gregor a J. Skulina. Z dalších příspěvků přineslo sdělení A. Vaška zajímavé postřehy o rozsahu a místu přičleňovacích (dodatkově připojených) konstrukcí v nářeční skladbě. — V. Michálková se zaměřila k otázce citovosti jazykových prostředků. — J. Balhar na příkladech ukázal, jak je nutno opatrně hodnotit nářeční jevy, které se z hlediska národního jazyka jeví jako archaické.

Zvláštní skupina příspěvků se týkala syntaktické diferenciace nářečí. V referátě o typech syntaktických rozdílů v ruských nářečích, který připravila J. V. Němčenková (z Moskvy) spolu s I. B. Kuźminovou, podařilo se autorkám výstižně charakterizovat a klasifikovat rozdíly zachycené při výzkumu pro ruský dialektologický atlas. První typ tvoří modely slovních spojení, které existují v jedné části nářečí a v druhých chybějí; druhý typ představují syntaktické modely, které jsou v několika nářečích, ale vyjadřují v nich různé syntaktické vztahy; třetí typ rozdílů záleží v tom, že tytéž syntaktické konstrukce jsou v různých nářečích více či méně sémanticky vázány na určitá slova nebo slovní spojení. V jednotlivých typech lze dále rozlišovat, zdali konstrukci doložené v některých nářečích odpovídá synonymní konstrukce v jiných nářečích či nemají v nich vůbec protějšek. Většina zachycených synt. rozdílů se týká slov. spojení.

O syntaktických rozdílech zachycených v českých nářečích s pomocí ankety hovořil S. Utěšený. — A. Habovštiak informoval o syntaktické diferenciaci slovenských nářečí, jak se projevila v odpovědích na otázky starší ankety V. Vážného. V obou případech šlo většinou o jevy významoslovné, ale přesto obě sdělení dobře ilustrovala potřebnost a plodnost jazykově země[292]pisného zkoumání syntaktických jevů. — O zkušenostech varšavských dialektologů se zkoumáním nářeční syntaxe s pomocí dotazníku, sestaveného za vedení zesnulé prof. H. Koneczné, informovala N. Perczyńská (z Varšavy); dotazník je velice podrobný a pomůže zachytit všechny podstatné jevy nářeční syntaxe.

Všechny tyto příspěvky se zároveň vztahovaly k poslednímu tématu konference — k diskusi o zahrnutí syntaktických jevů do slovanského jazykového atlasu. Diskusi uvedl J. Bělič informací o úkolech atlasu, o stavu příprav a zejm. o problematice spjaté se syntaxí. Přes všechny potíže, s kterými se setkáváme už nyní při výběru vhodných jevů a při přípravě dotazníku a dále při výzkumu a při zpracovávání jeho výsledků, je zahrnutí syntaktických jevů do atlasu plně oprávněné a uskutečnitelné; přinese velký užitek pro historickosrovnávací a typologické zkoumání slovanských jazyků. Jeho referát doplnil J. Bauer, který vysvětlil principy výběru syntaktických jevů a způsob zpracování otázek, tak aby zajistily porovnatelné odpovědi z celého slov. území. — J. Chloupek pak promluvil o způsobu sbírání syntaktických jevů v terénu; vedle základní metody — zachycování jevů v rozhovoru a vyprávění — je možno použít i navozujících otázek, ovšem s náležitou opatrností, abychom nenapověděli odpověď. Krátkodobý výzkum může dát pro slovanský jazykový atlas plně postačující výsledky.

V diskusi se všeobecně uznávala potřeba srovnávacího studia syntaxe slov. dialektů. Vyskytly se však pochybnosti, podaří-li se na celém slov. jazykovém území získat takové odpovědi, aby je bylo možno mapovat, a má-li se výběr otázek podřizovat možnosti mapování jednotlivých jevů (K. Horálek). — J. V. Němčenková (z Moskvy) na základě zkušeností z práce na rus. atlase ukázala, jak mnohonásobné je využití výsledků výzkumu; zdaleka tu nejde jen o pořízení map. — I. Judycka položila otázku, zda je možno vybrat pro slovanský jazykový atlas vhodné jevy a zpracovat dotazník, když neznáme v dostatečné míře syntax jednotlivých slovanských nářečí; podle jejího názoru by bylo třeba nejprve podrobně prozkoumat skladbu nářečí v rámci jednotlivých jazyků. V odpovědi J. Bauer uvedl, že výběr jevů se může opírat o historickosrovnávací rozbor syntaxe a to že poskytuje dostatečnou základnu; nedostatek informací o nářeční syntaxi může do velké míry nahradit mezinárodní spolupráce při přípravě syntaktického dotazníku. Akad. B. Havránek uzavřel diskusi tím, že syntax dnes nelze při zkoumání slovanských nářečí pro slov. jazykový atlas pomíjet — bez ní by bylo poznání mluvnického systému nářečí kusé. Upozornil, že by do atlasu bylo třeba zahrnout v první řade jevy týkající se větné stavby a větných typů.

* * *

V závěrečném slově mohl J. Bauer konstatovat, že konference splnila své poslání: umožnila mezinárodní setkání slovanských syntaktiků, k jakému dosud nedošlo, dala příležitost k osobnímu seznámení i k živé výměně názorů, a především ukázala směr další práce v slov. srovnávací syntaxi. Přístup účastníků k řešení konkrétních otázek byl různý, ale všemi příspěvky pronikal — ve shodě se základními principy marxistické jazykovědy — jeden společný tón: zkoumat vývoj syntaktických jevů ve vší jejich složitosti a v systémových souvislostech, hledat cesty k zdokonalování historickosrovnávací metody jako stále živého a nepřekonaného badatelského postupu, plně respektovat, ale nezjednodušovat vztah jazykového vývoje k vývoji myšlení a k vývoji společnosti, k historickým okolnostem nositelů jazyka. Aktuální je i otázka uplatnění nových metod v historickosrovnávacím bádání, naznačená zejm. v referátech I. Lekova a R. Ruzicky. Jako velmi naléhavý úkol vyvstává i studium skladby mluveného jazyka; důležité je popsání skladby slovanských nářečí. Skoro jednotně byl chápán smysl a cíl historickosrovnávacího bádání: osvětlit do hloubky vývojové cesty, kterými se došlo k dnešnímu stavu slovanských jazyků. Proto se pozornost obrací hlavně k vývoji historickému a rekonstrukce výchozího praslov. stavu se stává úkolem druhořadým, třebaže nikoli bezvýznamným. A zkoumají se i jevy, kterými se slovanské jazyky mezi sebou liší, které tvoří specifičnost jejich vývoje.

V celém průběhu konference se jasně pociťovala potřeba zajistit užší mezinárodní [293]spolupráci při studiu slovanské syntaxe. Proto účastníci jednomyslně schválili usnesení, navržené předsednictvem konference. Doporučuje se v něm, aby při Mezinárodním komitétu slavistů byla zřízena komise pro studium slovanské syntaxe, v níž bude každá slovanská země zastoupena 1—2 zástupci. Jejím úkolem by bylo soustřeďovat informace o probíhající práci, pomáhat při její koordinaci a zaměřovat ji k nejdůležitějším úkolům; k tomu účelu by měla pravidelně vydávat informační bulletin. Dále se doporučuje, aby byly periodicky vydávány sborníky syntaktických prací s mezinárodní účastí; řadu zahájí sborník brněnské syntaktické konference. Plánování sborníků by zajišťovala syntaktická komise při Mezinár. komitétu slavistů a vydávaly by je postupně jednotlivé slovanské země. Konference též doporučila, aby Československo-polská lingvistická komise při ČSAV a PAN věnovala při plánování spolupráce více pozornosti srovnávacímu studiu české, slovenské a polské syntaxe.

Slovo a slovesnost, volume 22 (1961), number 4, pp. 282-293

Previous František V. Mareš: Porovnávací vědecké názvosloví ornitologické

Next Jan Chloupek: Nad osmi jazykovědnými svazky Sborníku filosofické fakulty v Brně