Staronová teorie jazykových funkcí v americkém sborníku

Karel Horálek

[Discussion]

(pdf)

«Старо-новая» теория языковых функций в американском сборнике / Théorie „vieille-nouvelle“ des fonctions linguistiques dans un recueil américain

V sborníku Style in Language (New York a Londýn 1960), který přináší materiály americké konference věnované otázkám stylu a poetiky, zaujmou českého čtenáře především příspěvky navazující na teorii pražské jazykovědné školy. Zastává se v nich názor, že poetika a sty[127]listika jsou v podstatně jazykovědné disciplíny, k jejichž rozvoji nyní přispívá podstatným způsobem uplatnění matematických a strojových metod.

Celý tento sborník není však názorově jednotný. Někteří účastníci konference jazykovědnou hegemonii v poetice odmítají. Českého čtenáře nepřekvapí, že si v této otázce opatrně vede např. prof. yaleské university R. Wellek. Zastává v podstatě stejné stanovisko jako v dobách, kdy ještě působil v Praze.

Vysloveně lingvistická orientace je ve sborníku zastoupena především referáty R. Jakobsona, E. Stankiewicze a J. Lotze, názorově stojí těmto teoretikům blízko také redaktor sborníku Th. E. Sebeok.[1]

Referát autora Základů českého verše nese název Lingvistika a poetika[2] a vyznačuje se stejně jako jiná jeho práce z novější doby tím, že těží z teorie informace. Na jejím základě je zde také vyložena ucelená teorie jazykových funkcí. To všechno ji dělá velmi aktuální a o potřebě kritického prověření z hlediska naší vědní situace nemůže být nejmenších pochyb.[3]

Nová teorie jazykových funkcí, jak je v příspěvku Lingvistika a poetika podána, je zajímavou obměnou teorie, kterou zpracoval K. Bühler a jež pak byla modifikována J. Mukařovským. Tu se naskýtá otázka, do jaké míry je toto strukturalistické pojetí jazykových funkcí teorií informace potvrzováno.

Bühler odvodil svou teorii jazykových funkcí ze tří hlavních složek jazykové komunikace (mluvčí, adresát a předmět sdělení). Podle toho, která z těchto tří složek stojí v popředí, rozeznává Bühler funkci výrazovou (v popředí mluvčí), výzvovou (v popředí je adresát) a předmětnou či zobrazovací (v popředí je sám předmět sdělení, míněná skutečnost).[4] K těmto třem základním funkcím připojil jako čtvrtou Mukařovský funkci estetickou. Ta stojí proti ostatním třem funkcím v protikladu, protože „činí středem pozornosti samu výstavbu jazykového znaku“, kdežto ostatní tři funkce „směřují k instancím mimojazykovým a k cílům přesahujícím jazykový znak“.[5]

V tomto určení estetické funkce jazyka překvapuje, že zdůrazňuje výstavbu jazykového znaku, a ne výstavbu jazykového projevu. Snad se chtěl autor touto formulací vyhnout možné výtce, že posunuje problematiku jazykových funkcí z jazyka samého (langue) do mluvy (parole). Ale toto posunutí lze vytýkat již Bühlerovi, který přímo vychází ze sdělovací situace. Jazyk sám (langue, jazykový kód) nemá žádnou z Bühlerových funkcí, o něm lze nejobecněji říci, že slouží tvoření promluv (ať již pronášených a psaných nebo jen myšlených). To je základní funkce jazyka, je ji také možno dělit na funkci sdělovací a mentální (srov. SaS 21, 1960, 4n.).

Jazyk (langue) sám však vedle své funkce základní má také funkce vedlejší a jednou z nich je i funkce estetická. Estetická funkce jazyka je však něco naprosto jiného než estetická funkce jazykového projevu. Jazyky bývají esteticky hodnoceny a v tom smyslu je možno mluvit i o jejich estetické funkci. Jazyky bývají esteticky hodnoceny hlavně tam, kde se naskýtá možnost výběru mezi různými jazyky, např. z hlediska potřeb hudebních (ještě Mozart dával v operních kompozicích přednost italštině). Běžné je vůbec estetické hodnocení jazyků podle jejich „libozvučnosti“. S termínem estetické funkce je ovšem při vědecké analýze těchto jevů jistá potíž, protože jsou důvody k tomu, aby se o funkci mluvilo pouze tam, kde jde o procesy účelové. Estetická kvalita jazyka je něco jako estetická kvalita jevů přírodních. Je možno mluvit o kráse moře, ale nikoli [128]o jeho estetické funkci (nemáme-li na mysli záměrné využívání přírodních krás, např. v estetické výchově).

Mukařovský měl příležitost vyložit podrobněji své názory o estetice jazyka v dalších svých pracích, především ve studii Estetika jazyka.[6] Zde je nejdříve estetická funkce charakterizována v poměru k estetické normě a hodnotě. Estetická funkce podle Mukařovského „činí z věci, která je jejím nositelem, estetický fakt bez jakéhokoli dalšího zařadění; proto se často projevuje jako prchavý záblesk přebíhající po věcech, jako náhoda vzešlá z jedinečného okamžitého vztahu mezi subjektem a danou věcí“.[7] Naproti tomu estetická norma je „síla, která estetický postoj člověka k věcem reguluje; proto odpoutává norma estetično od individuální věci a od individuálního subjektu, činíc z něho záležitost obecného vztahu mezi člověkem a světem věcí“. Estetická hodnota se pak Mukařovskému jevila jako dialektická syntéza estetična normovaného a nenormovaného.

Toto teoretické východisko umožnilo Mukařovskému v široké perspektivě přehlédnout jazykové estetično i daleko za hranicemi básnictví (umělecké literatury). Tím si ovšem značně znesnadnil přístup k básnictví jako oblasti určené právě jevy estetickými. Tu se spokojil jen značně povšechným výkladem o převládnutí estetické funkce v básnickém jazyce.[8] Došel pak k této formulaci: „Nadvláda estetické funkce v jazyce básnickém záleží tedy na rozdíl od jazyka sdělovacího v estetické relevanci promluvy jako celku.“

Také v této formulaci zarážejí slova o estetické funkci jazyka, zde ovšem již jen básnického. Zároveň se ovšem mluví o estetické funkci promluvy. Že tu nejde jen o nepřesné formulace, ale o hluboký rozpor v pojetí básnictví vůbec, ukazuje okolnost, že si byl Mukařovský vědom nemožnosti definovat básnickou, resp. uměleckou literaturu jen na základě „převládnutí“ jazykové estetičnosti. V pozoruhodném článku o Vančurově románu Konec starých časů[9] říká Mukařovský přímo, že umělecká próza ve své podstatě není spjata s básnickou funkcí jazyka. Staví tu Vančuru přímo proti celé ostatní české próze a připisuje Vančurovi právě estetizaci jazyka. Před Vančurou i nejlepší čeští prozaikové užívali jazyka jen ve funkci sdělovací, i když pečlivě vybírali slova i jiné jazykové prostředky. I takovým pečlivým stylistům, jako byli bratří Mrštíkové nebo F. Šrámek, „sloužil umělý výběr slov, obrazů, typu větné stavby jako prostředek sugestivního sdělování jemných odstínů citových a představových“, „výjimku netvoří ani slovesný ornamentalismus, kterým na estetickou suchost reagovala R. Svobodová, neboť obdobné sdělení zůstává sdělením přes svůj dekorativní ráz“.

O prózu skutečně básnickou, v níž by dominovala estetická funkce jazyka, pokusil se podle Mukařovského teprve Vl. Vančura. „U Vančury se slohové prostředky stávají samostatnými hodnotami; tak zejména slovníkový výběr a básnické obrazy neslouží již přímo ani nepřímo účelům charakterizačním nebo ilustrativním: je např. zcela možné a přihází se u něho často, že v řeči jisté osoby se těsně stýkají archaismy, básnická slova a vulgarismy, aniž která z těchto vrstev lexikálních má za účel vyjádřit sociální zařadění nebo charakter dané osoby; básnické obrazy svou vzdáleností od věci, ke které se vztahují, často spíš zahalují její tvářnost, než aby ji osvětlovaly. Celý soubor jazykových prostředků není k námětu (tématu) ve vztahu přímém, ale kontrastním. Zcela obvyklý postup je totiž u Vančury ten, že motiv „nízký“ je vyjádřen „vysokými“ prostředky jazykovými a naopak … Jazyk a téma jsou od sebe vzdáleny, ale nikoli v tom smyslu, že by byl porušen jakýkoli vztah mezi nimi (je naopak pociťováno silné vzájemné napětí), nýbrž tak, že jazykové složky jsouce zbaveny služebnosti jsou zproštěny pout, kterými je jindy svírá funkce sdělovací, byť oslabená.“

[129]Z tohoto výkladu lze jednoznačně vyvodit závěr, že umělecká próza je v podstatě na estetické funkci jazyka nezávislá, že se k prostředkům v pravém smyslu slova „jazykově básnickým“ uchylují prozaikové jen výjimečně. Proto patrně také zaujal Mukařovského nejvíc prozaik K. Čapek především proto, že do prózy přenášel lyrické zkušenosti, kterých nabyl při překládání francouzských veršů. Stylisticky byla Mukařovskému Čapkova próza především „lyrickou melodií a dialogem“.

K celé této koncepci se nověji Mukařovský sám staví kriticky a není tedy třeba, abychom se u ní sami déle zastavovali. Připomínáme však, že nesprávnost tehdejší teoretické báze nebránila Mukařovskému v správných pozorováních dílčích. I v citované charakteristice Vl. Vančury je mnoho správného, a ten, kdo jednou přistoupí k vědeckému rozboru Vančurova díla, bude moci z Mukařovského správných pozorování těžit. Mukařovský dovedl ve svých strukturalistických pracích odhalovat právě funkční využití jazykových zvláštností, a kdyby byl důsledně zastával názor, že v nich podstata básnického díla nespočívá, byl by překonal formalismus daleko dříve.

Nejen v umělecké próze, ani v poezii veršované není jazykové estetično tím hlavním. Jazyk je také básnickou silou a jsou básníci i celé básnické školy, jejichž přínos spočívá právě v tom, jak dovedou básnicky těžit z jazyka. Ale básnictví se nedá redukovat na jevy, kterým se říká tak neurčitě „zaměření na znak sám“. — Vlastnosti „jazykového znaku“ (a jazykových prostředků vůbec) bývají esteticky aktivní, a to nejen v básnickém díle. Ale básnictví (tj. umělecká literatura) se bez jazykového estetična také obejde. Básnictví je jazykové umění, ale podstata jazyka není v jeho formálním ustrojení, jazyk nezřídka slouží básnictví jen tak, jako jiným jazykovým projevům, i básnictví je v podstatě založeno na normální jazykové komunikaci.

Samo zaměření na jazykový znak, resp. na jeho konstrukci je ovšem také běžnou skutečností, a to nejen v básnictví. S tím také souvisí, že jazyk umělecké literatury má své osobitosti a v tom smyslu mluvit o básnickém stylu či různotvaru spisovného jazyka může mít oprávnění. Ale i v posuzování této skutečnosti je třeba vycházet ze zjištění, že uměleckost jazykového projevu nezávisí na míře jazykových zvláštností, ať jsou to tzv. poetismy či cokoli jiného. Kdyby bylo úkolem poetiky studovat právě jazykové zvláštnosti umělecké literatury, pak by pro celou literární vědu poetika sama měla jen okrajový význam. Vždyť jazykový projev může být plný nejrůznějších poetismů a sám se také může za básnické dílo vydávat, ale svou podstatou to může být elaborát úplně nebásnický.

Co o těchto otázkách říká v kritizovaném sborníku strukturální poetika, čerpající poučení z teorie informace. Bühlerovo jednoduché trojčlenné schéma: mluvčí - adresát - předmět sdělení je tu nahrazeno schématem složitějším. Je zde navíc jazyk (kód), sdělení samo a spojovací cesta (kontakt, kanál). Příslušné anglické termíny pro všechny tyto složky jsou: addresser, addressee, code, contact, message, context. V polském překladě je užito výrazů nadawca, odbiorca, kod, kontakt, komunikat, kontext. V češtině dělá jisté potíže ekvivalent pro addresser, nelze však nic zásadního namítat proti ekvivalentu mluvčí, třebaže se předpokládá platnost i pro jevy psané. Za message doporučujeme prostě označení sdělení.

Ze šesti hlavních složek jazykového projevu je odvozeno (podobným způsobem, jako to dělal Bühler) šest základních jazykových funkcí. Ke třem funkcím Bühlerovým (expresívní, apelativní i předmětné)[10] přibývají ještě tři další — podle toho, na co se ze zbývajících tří složek zaměřuje: metajazyková (zaměř. na jazykový kód), falická (zaměř. na kontakt) a poetická (zaměř. na sdělení).

Z těchto funkcí každá má své oprávnění, třebaže sám odvozovací vzorec není bez rozporů. [130]Nejvíce pochybností může vzbudit funkce metajazyková. Má-li se jazyk stát nástrojem pozorování pro jazykovou skutečnost samu, pak musí mít k tomu také speciální prostředky, dostává se pak do zvláštní situace, kterou logikové označují jako metajazykovou, soubor příslušných prostředků jako metajazyk. Ale metajazyk se nevztahuje jen na kód, nýbrž také na jazykové projevy, a proto s vydělením metajazykové funkce (jež by vyplývala ze zaměření na kód) nelze dobře souhlasit. Nabízelo by se tu označení funkce lingvistická, ale i ta by zahrnovala funkci poetickou, protože jazykověda nemá za předmět jen kód (langue), ale také jazykovou činnost (parole).

Proti vydělení funkce kontaktové (falické) nelze nic podstatného namítat, sporné je však, jde-li u ní skutečně jen o zaměření na spojovací zařízení (v širokém slova smyslu). Jazykové formy, které mají čistě formální ráz (vyjádřený obsah není míněn, např. u pozdravů typu „dobrý den“) a mají jen platnost společenského kontaktu, nemají přece se zaměřením na spojovací zařízení nic společného. Do okruhu kontaktové funkce však rozhodně patří.

Hledat poetickou funkci jazyka tam, kde jde o zaměření na sdělení, není samo o sobě nemožné, záleží však na tom, jak tomu budeme rozumět. Potíže tu dělá sám neurčitý pojem „zaměření“; mnohoznačné anglické set se autor snaží zpřesnit dodáním německé vysvětlivky (Einstellung), je to však skutečně nějaké vysvětlení? „Zaměření na sdělení“ (message) místo staršího „zaměření na výraz“ nebo „zaměření na znak sám“ je také velmi neurčité. Ke sdělení patří přece nejen jazykové prostředky a jejich uspořádání, ale také význam, obsah, smysl. Souhlasíme s tím, že toto všechno může být předmětem vědeckého zkoumání, ale do poetiky to všechno nepatří. A pro poetiku je nejdůležitější rozlišování funkce textu (a kontextu) a funkce jazykových prostředků a jazyka.

Za žádných okolností nelze předmět poetiky zužovat na jevy, které by vyhovovaly označení „oblast jazykového estetična“, to nám jasně ukázal rozbor starších názorů Mukařovského. Lingvistický přístup k jevům umělecké literatury své oprávnění má, ale v poměrně úzkých hranicích. Tyto hranice jsou dány především samou vědní metodologií, rozdílem mezi převážně technologickou jazykovědou a převážně ideologickou literární vědou.[11]

Jazykověda není jen faktografie a není také metodologicky jednotná. Některé jazykovědné obory nejsou bez ideologického hodnocení myslitelné (např. celá teorie spisovného jazyka) a podobná situace je i v literární vědě, kde mají zase některé dílčí obory převážně technologický charakter. Základním předmětem jazykovědy i literární vědy jsou texty. Jazykovědný přístup k textům je také funkční a v tom smyslu bylo by možno zastávat i stanovisko, že literární věda tvoří součást jazykovědy. Pak je ale třeba vědět, kde se vystačí s prostým popisem a kde je třeba uplatnit hledisko kulturně hodnotící a světonázorové.

Teorie informace v tomto směru začíná plodně působit a literární vědce to, zdá se, nijak neznepokojuje. A přece je zatím teorie informace (už pro svou matematickou a fyzikální základnu) technologičtější než všechny novější směry v jazykovědě dohromady. Matematické a mechanizační postupy při výzkumu uměleckých textů mají svou tradici a také své dílčí oprávnění. Čeká-li dnes od nich západní literární věda víc, než z povahy věci vyplývá, dává již tím špatné vysvědčení sama sobě.

Pokud pak jde o samo funkční pojetí jazyka, je dnes třeba budovat především jeho filosofické [131]předpoklady. Bühlerovo pojetí i jeho strukturalistické deriváty nemohou uspokojit, protože obcházejí základní problém filosofie jazyka, poměr jazyka a myšlení. Zároveň tu však musí stát v popředí zřetel k tzv. pragmatické dimenzi komunikace (k jejímu společenskému smyslu). Zřetel k pragmatické dimenzi je uplatňován i v pracích logiků (nauř. R. Carnapa), ale dosud nedostatečným způsobem.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 2, pp. 126-131

Previous Jaromír Bělič, Bohuslav Havránek, Alois Jedlička: Problematika obecné češtiny a jejího poměru k jazyku spisovnému

Next Pavel Novák, Bohumil Palek, Marie Těšitelová: Dobrá propagace nových metod v jazykovědě v SSSR