Na okraj sovětských metodických příruček ke sběru nářečního materiálu

Slavomír Utěšený

[Discussion]

(pdf)

Заметки на полях советских методических пособий по сбору диалектологического материала / En marge des manuels soviétiques relatifs à la méthode de la collection des données pour l’atlas dialectologique

Sovětští dialektologové v současné době propracovávají velmi intenzívně teorii jazykového zeměpisu i teorii nářeční lexikologie;[1] nezapomínají však přitom ani na konkrétní metodické návody v obou těchto základních odvětvích dialektologické práce. První závažná příručka tohoto druhu se týká sbírání dat pro atlasy ruských nářečí;[2] sestavil ji osmičlenný kolektiv pracovnic Institutu ruského jazyka v Moskvě pod redakcí R. Avanesova a V. Orlovové, kteří k ní napsali teoretický úvod. Ačkoli už v starších vydáních Programu, sloužícího k sbírání materiálu pro ruské nářeční atlasy od r. 1945, bylo organizační, technické a metodické stránce sběru věnováno několik instruktivních statí, nahromadilo se tu během mnohaleté práce tolik dalších zkušeností, [143]že se pracovníci, kteří se zatím soustředili v jakýsi vydavatelský štáb atlasu, rozhodli tyto zkušenosti publikovat. Z instrukce o sestavení Programu vyrostly tak nejen úvodní teoretické kapitoly v komentáři k prvnímu vydanému svazku atlasu z území na východ od Moskvy,[3] nýbrž i recenzovaná příručka, která probírá bod za bodem všechny oddíly ankety, a to: 1. hláskosloví (v zpracování O. Morachovské a T. Stroganovové), 2. morfologii (od S. Bromlejové a L. Bulatovové), 3. syntax (od I. Kuz’minové a J. Nemčenkové) a 4. slovník (od L. Žukovské a A. Sologubové).

Autoři si vzali podle slov redakčního úvodu na s. 20 za úkol „provést analýzu principů sestavení Programu v celku i v každé jeho otázce zvlášť“. Přitom ovšem praktický úkol Metodických pokynů záleží v tom, aby napomáhaly přesnějšímu a hlubšímu pochopení těchto principů, a tím zabránily typickým chybám při provádění výzkumu. Jen ve zvláštních případech zde najdeme i korektury a doplňky přímo k textu Programu. Základní část Metodických pokynů tak představuje komentář k jednotlivým otázkám Programu a musí být studována zároveň s nimi.

Podobně jako vlastní anketa jsou v Metodických poznámkách úvodem přehodnoceny i teoretické průvodní stati programu z r. 1946, a to v 5 oddílech: 1. o základní a pomocné metodě sbírání materiálu, 2. o interferenci jevů z jiných nářečí nebo stylů, 3. o úloze a místě různých druhů doplňkového materiálu při sestavování odpovědí, 4. o zkušenostech s navrhovaným systémem transkripce a 5. o sestavení Programu a o respektování zvláštností jeho otázek při práci v terénu.

O prvním bodu se zmíníme podrobněji níže. — Ad 2: Zpracovávatelé ankety zdůrazňují právem pečlivý výběr zkoumaných osob, jichž má být vždy větší počet; právem přitom žádají i pokud možno bohatou dokumentaci u jevů kolísajících a varují před zevšeobecňujícími hodnotícími poznámkami jako „ojedinělé“, „běžnější“, které bez konkrétního materiálu sotva co znamenají. — Ad 3: Kromě několika málo nedostatečně propracovaných otázek, kde je žádoucí sebrat data ve větším rozsahu už pro samu práci na atlasech, může takový materiál vydatně prospět při monografickém zpracovávání jednotlivých jevů, jako např. v práci V. Orlovové o různých typech cokání a sokání.[4] — Ad 4: Některé doporučované zjednodušené způsoby zápisu se neosvědčily, rovněž tak ne paralelní možnosti typu j/ĭ a w/ў; v zápisech je také třeba více dbát na rozlišování zaručených a jen neurčitě zaslechnutých míst. — Ad 5: Pozoruhodný je zvláště důraz na důkladné obeznámení se specifickým charakterem jevů, kterým jsou věnovány jednotlivé otázky — vedle jevů řadových jsou tu jevy jedinečné (v hláskosloví např. otázky 2, 22—24, 37, 61, 67); u lexika je zapotřebí i obeznámení s příslušnými reáliemi.

Vlastní rozbor Programu obsahuje pak část hláskoslovnou (ot. 1—67) — s důrazem na systémy nepřízvučných samohlásek,[5] tvaroslovnou (ot. 68—117) — s důrazem na hierarchické vnitřní členění jednotlivých otázek a na jejich vztah k hláskosloví — a část syntaktickou (ot. 118—140) — s úvahou o charakteru systémových protikladů syntaktických konstrukcí a s upozorněním na jevy, jež vlastně nemají přímý ekvivalent v jiných útvarech národního jazyka, jako např. konstrukce typu zdes’ u volkov choženo (chodili tudy vlci). — Ačkoli má Program jen málo otázek lexikálních (ot. 141—294), přece je jim věnováno poměrně nejvíce poznámek. Zvlášť zevrubně je podána charakeristika zkoumaných okruhů lexika; dále se probírají otázky stanovení grama[144]tického a hláskového charakteru nářečního slova, jakož i otázky poměru slova a významu, s konkrétním návodem k formální úpravě odpovědí na lexikální otázky v onomaziologickém i sémaziologickém oddílu.

Sovětští dialektologové se tak vlastně směle utkali s takřka triviální pravdou, že dokonalý program výzkumu se dá sestavit až po jeho provedení. Umožnil jim to neobyčejný časový rozsah výzkumu, který spadá svými kořeny už do třicátých let a který ještě dlouho nebude u konce. Potřebným se ukázal tento krok především proto, že jde o podnik s tak značným počtem spolupracovníků téměř z celého území evropské části RSFSR, že jeho dokonalejší koordinace není jinou cestou ani uskutečnitelná. Avšak i pro obecnou teorii dialektologické práce jsou Metodické pokyny cenným přínosem: po této stránce si jich také chceme blíže všimnout, vycházejíce ovšem především z jejich části úvodní.

Výzkum pro atlasy ruských nářečí se mezi všemi dosavadními výzkumy tohoto druhu vyznačuje hlavně tím, že jeho těžiště spočívá v zjišťování gramatických jevů a pravidelných hláskových rozdílů, přičemž nejsou v jednotlivých problémových otázkách zpravidla stanoveny povinné reprezentanty, nýbrž jen vzorové příklady. Valnou většinu těchto dat lze zachytit v zápise jakýchkoli souvislých hovorů, poněvadž jde o jevy dosti frekventované. Pro zjišťování méně častých jevů je ovšem potřeba volit vhodné navození v řízených besedách, při nichž lze využívat i vysloveně „paradigmatických“ doplňovacích otázek typu: „Říkáme: ja varju, ty variš — a jak říci: ja peku, ty …?“ Ve výzkumu lexika jsou ovšem takové tematické besedy základním způsobem získávání údajů.

Ruský Program není tedy v pravém slova smyslu dotazníkem, nýbrž jen strukturně uspořádaným souborem diferenčních jevů, jejichž realizace se dá zjistit na libovolných případech. Tato metoda má velké přednosti především v nářečních oblastech, kam v minulosti příliš nezasahovala nivelizace, takže tu není mnoho nepravidelností vázaných na jednotlivá slova. Jinak je tomu např. ve vlastních nářečích českých: Zatímco v ruském Programu je většina nepravidelných slov shrnuta v jediné otázce č. 67, v českém dotazníku je třeba počítat s možností lexikalizace hláskoslovných jevů ve většině případů. Dále je takový postup tím výhodnější, čím menší okruh jevů se tak má zachytit a čím jsou tyto jevy frekventovanější: i po této stránce je ho tedy v anketě pro ruská nářečí užito adekvátně. Za jeho největší přednost ovšem považujeme to, že získává na rozdíl od všech vlastních dotazovacích metod data co možná nejméně ovlivněná explorátorem, který se zde namnoze stává pouhým registrátorem projevů, jichž se ani neúčastní. Jakákoli otázka, ať přímá, či nepřímá, ba i nejazykový dotazový apel na zkoumanou osobu (např. gesto ukazující na určitý předmět, jehož jméno se chceme dovědět, předložení jeho obrázku ap.) může totiž mít za následek, že informátor převede svůj projev do jiné stylové roviny, než je rovina přirozené výpovědi: začne podávat jakoby oficiální informace — formuluje objektivizované údaje, které mají v podstatě ráz nominativního označení izolovaných elementů skutečnosti, nikoli ráz plně funkčního sdělení. Jsou to svým způsobem výpovědi o jazyce, zaměřené na formu, nikoli normální výpovědi zaměřené na obsah.[6]

[145]Nejvíce jsou touto objektivizací přirozeně postiženy dublety, které mluvčí chápe jako familiárnější, tedy vlastně i všechny nářeční varianty koexistující v úzu mluvčího s odpovídajícími formami spisovnými nebo interdialektickými. V každém případě se tak u zkoumané osoby aktualizuje vztah označujícího a označovaného, nutká ho to o řeči v té či oné formě rozvažovat, a jeho reakce nejsou tedy ani zdaleka spontánní. Pokud jde o terminologickou stránku lexika, musíme se s tím smířit — celkové zkreslení vlastního nářečního úzu je tu ostatně minimální. Pokud však jde o ostatní obsah ankety, je výzkumný úkol ideálně splněn jedině při použití odposlouchávací metody; tak byl také získáván téměř veškerý hláskoslovný a gramatický materiál pro ruské nářeční atlasy, představující především excerpované údaje pasívně registrovaných útržků z hovorů starších vesničanů mezi sebou nebo s některým ze členů explorátorské skupiny. Vyjímaje část lexikální, nejsou tedy ani Metodické pokyny nějakým návodem k dotazování, nýbrž právě jen pomůckou pro školení explorátorů, které má vést k přesnějšímu a důkladnějšímu vyplňování jednotlivých bodů Programu.

Druhým neméně významným přínosem sovětské dialektologické metodologie je nedávno vyšlá instrukce ke sběru materiálu pro ruské nářeční slovníky.[7] Tuto příručku vypracoval pod vedením V. Orlovové čtrnáctičlenný kolektiv, jehož jádro tvoří opět pracovníci dialektologického oddělení Institutu ruského jazyka v Moskvě, kde se také připravuje pod vedením I. Ossoveckého první větší nářeční ruský slovník z oblasti Rjazaňské Meščery. Na rozdíl od pomalu už tradiční práce na atlasech představuje v SSSR sběr nářečního lexika věc poměrně novou, zdůrazňovanou zvláště od 6. všesvazové dialektologické konference r. 1958.[8]

Naše Instrukce je ostatně právě jedním z výsledků usnesení této konference, není však první sovětskou příručkou tohoto druhu. Už v r. 1951 vydal program pro sběr nářečního lexika G. Mel’ničenko, vedoucí dialektologického kolektivu v Jaroslavi,[9] v r. 1959 pak byla publikována podobná instrukce sedmičlenného kolektivu dialektologů běloruských.[10] Jaroslavský program je v podstatě dotazníkem, který do svých detailně formulovaných 949 otázek (namnoze i etnografického charakteru) začleňuje též všechny lexikální otázky atlasového Programu. Srov. např. ot. 104 (162): Kakije byvajut prisposoblenija dlja perenoski na spine raznoj poklaži: pechter’, pester’ ili peščer’; kuzov, krošni …? Dajte risunki! Programu bylo využito především při sběru pro nářeční slovník jaroslavské oblasti; podle autora však může stejně dobře sloužit i k monografickému rozboru místní slovní zásoby.

Běloruský Program je určen ke koordinovanému sběru materiálu pro 8 velkých oblastních slovníků, jejž provádějí všechny běloruské akademické a vysokoškolské jazykovědné instituce. Ve 14 oddílech se tu detailně probírá především územně diferencovaná terminologie kulturní, výrobní a přírodní, v prostých otázkách s navozujícími nářečními příklady, např. v oddíle o přípravě jídel je ot. č. 198: „J. n. kuski sala, kali ich padsmažyc’: skvarki, škvarki …?“ I tento Program o 1558 položkách lze tedy považovat spíše za dotazník; některé oddíly jsou přitom propracovány velice podrobně, např. včelařství samo má 68 otázek. Dva oddíly jsou zde věnovány jménům osobním a místním a v závěru je připojena i instrukce pro sestavování kartotéky sebraného ma[146]teriálu s ukázkami uspořádání excerpčních lístků. Více než v jaroslavském Programu je tu zdůrazněn větný a frazeologický kontext zachycovaných slov, jinak však má tento návod i citelné nedostatky: Kriticky bychom zvláště poznamenali, že uvádění většího počtu citátů na jednom lístku, ani umístění výkladu, resp. spisovného ekvivalentu pod souborem citátů — a to i v polysémických případech opět na jediném lístku — není přehledné a vyžaduje vlastně předběžného vypracování struktury každého hesla jako celku, což má být pochopitelně až úkol zpracovávatelů slovníku. Konečně ani umístění lokalizace a datace dokladu v pravém dolním rohu není praktické, zvláště když horní roh zůstává nevyužit.

Nová Instrukce pro lexikální sběr ruských nářečí těží přirozeně z těchto i jiných předchozích zkušeností;[11] zásadně se však od nich liší tím, že není dotazníkem, nýbrž jen návodem k besedám na různá témata, především ovšem z okruhu všedního venkovského života. Její autoři totiž rozlišují právem mezi extenzívním sběrem omezeného počtu rovnocenných dat pro lexikální oddíl atlasu, který může být zaměřen jen na lexikálie nejzávažnější (v případě ruských atlasů byl tento výběr zvláště omezený), a mezi intenzívním sběrem materiálu pro regionální slovník, který má zachytit pokud možno veškeré bohatství nářečních slov daného teritoria.

Druhý úkol se dnes většinou řeší tak, že se zřídí instituce regionálního slovníku s vymezenou sběrnou oblastí a na této oblasti se pak sbírá materiál buď přímou, nebo i korespondenční a excerpční metodou. Zvláště v Německu se přitom vytvořila tradice krátkých, zpravidla čtyřstránkových obrázkových dotazníků, které jsou periodicky zasílány okruhu stálých dopisovatelů. Tam, kde už se přikročilo k zpracování slovníkových statí, doplňují se postupně pomocí dotazníků i mezery v dosavadním materiálu.[12] Síť opěrných bodů bývá zpravidla mnohem řidší než u anket hláskoslovných a gramatických

V jednotlivých zemích se tu ovšem tradice od sebe dosti různí: O historii, stavu a dalším programu takového soustavného výzkumu na Slovensku informoval nedávno A. Habovštiak v článku O výskume slovnej zásoby slovenských nárečí (SaS 22, 1961, 30—40). V českých zemích je odedávna velký nepoměr mezi stavem nivelizovanějších českých a diferencovanějších moravských nářečí (který se obráží i ve stavu zpracování těchto kvalitativně tak různorodých oblastí) nejvíce patrný právě na nářeční lexikografii. Širší regionální slovník máme dosud vlastně jen pro Moravu (Bartošův Dialektický slovník moravský z r. 1906), a proti řadě lokálních slovníků z východní části Moravy máme v Čechách jen jediný publikovaný slovník (Hruškův Dialektický slovník chodský z roku 1907). V současné době se zase na jedné straně připravuje oblastní slovník lašský, na druhé straně pak probíhá korespondenční sběr v okruhu vlastních českých nářečí, která i po stránce lexikální vytvářejí relativně homogenní strukturu.[13]

Pro sovětský sběr je charakteristické, že kromě velkého všeruského nářečního thesauru, který má obsáhnout veškerý publikovaný i dostupný archívní materiál od 18. stol. po naše časy,[14] byl naplánován i rozsáhlý nový oblastní sběr, který by se měl postupně uskutečnit na celém území. Tento sběr je organizován jako jakási volná federace oblastních slovníků, jejichž teritoria jsou vymezena především na základě nových výsledků jazykově zeměpisného výzkumu ruských nářečí jakožto maximálně homogenní; přihlíží se přitom ovšem i ke kulturní specifičnosti daného okruhu (srov. např. už uvedený slovník Rjazaňské Meščery). Zpravidla se pak na takovém území volí jen několik co možná nejvíce různorodých opěrných bodů, z nich jeden jako vůbec základní. [147]V těchto bodech se postupně provádí intenzívní sběr na dlouhodobých skupinových expedicích, které se na své místo stále znova vracejí. Jen tak lze zaručit, že bude zachycen materiál vyhovující požadavkům soudobé lexikografie (slova v kontextech, frazeologické útvary, jemné významové odstíny, stylové rozvrstvení atd.).

O všem tom se zmiňují úvodní poznámky k Instrukci od V. Orlovové (3—19). A. Sologubová pak ještě zvlášť pojednává o sestavení Instrukce a o způsobech jejího využití (19—26); charakterizuje ji především jako školicí pomůcku zvláště pro mladší dialektology, který je etnografická problematika staré vesnice často velmi vzdálena, a dále jako volnou osnovu pro konkrétní besedy, pomáhající svými detaily a příklady navozovat a rozvíjet vhodné situace. Nejpozoruhodnější jsou ty partie soupisu, kde je velká diferenciace v jistých po výtce nářečních slovních okruzích (viz zde ještě dále v závěru). Někde ovšem nemohl být ani tento program detailněji rozvinut pro mezery v dosavadním zpracování nářečního lexika, ačkoli by to bylo velmi žádoucí (např. sociální a rodinné životní podmínky v předrevoluční vesnici). Totéž se týká abstraktních pojmů, které jsou v dosavadních slovnících na rozdíl od terminologického lexika zpracovány mnohem skoupěji.[15] Jisté výhrady tu máme jen k jedné zásadě sběru, rozvedené na s. 7 a 25: podle ní by se měla sbírat jen slova běžné zásoby, nikoli slova profesionální, k nimž se počítá i botanická a zoologická terminologie. Domníváme se, že pro sběr není takové omezení výhodné a že je lépe zapisovat vůbec vše, co se dá zjistit, a právě u specialistů v daném oboru, u různých řemeslníků, bab kořenářek atd. Většinou nemůžeme přece počítat s tím, že by tento úkol splnily ve větší míře speciální profesionální slovníky — zpracování hornického, vorařského aj. lexika s přihlédnutím k územní diferenciaci je spíše výjimkou.

Po úvodních statích následuje vlastní instrukce (29—218), která probírá v 5 rozsáhlých oddílech (příroda, člověk a rodina, předrevoluční vesnice, výrobní činnost, dům a domácnost) 24 tématických okruhů rozčleněných ještě v další skupiny, a to často do těch nejmenších podrobností. Je nasnadě, že veškeré roztřídění je provedeno jen prakticky, jakoby z hlediska prostého člověka mluvícího nářečím, nikoli jako odborná klasifikace; není pak také všude stejně detailní. Tak např. vedle podrobného rozvedení vad stromů uvádějí se mezi lesními rostlinami jmenovitě jen tři druhy, a houby a lesní plodiny jsou uvedeny jen sumárním nadpisem bez konkrétních příkladů.[16]

Osnova jednotlivých besed se ovšem může v závislosti na místních okolnostech, přírodních podmínkách, zvláštnostech etnografických i výrobních ap. naplňovat vždy jiným konkrétním obsahem — jiný bude jistě slovník vesnice uprostřed stepi, jiný na vesnici přímořské atd. Záleží konečně i na jednotlivých informátorech, u nichž se zvlášť proměnlivě projevuje hranice profesionálního lexika, jež je ve svých obecnějších aspektech do programu rovněž zařazeno. S výjimkou lexika folklórních útvarů mají tak chystané ruské regionální slovníky registrovat a vyložit všechno dnes zjištěné místní slovní bohatství, často už jen v paměti nejstarších obyvatel dochované.

Představu o něm si můžeme učinit už ze samé Instrukce, jejíž charakteristickou známkou je předně to, že představuje soubory jevů v praktickém věcném kontextu: tak např. se zde neprobírají všechny rostliny pohromadě v botanickém utřídění, nýbrž zvlášť rostliny vodní, lesní, luční, polní, zahradní atd. V pomezních případech to ovšem může někdy ztížit orientaci a je jistě škoda, že k instrukci nebyl připojen rejstřík (má ho např. program jaroslavský), tím spíše, že ji dostatečně neusnadňuje příliš zhuštěná grafická úprava. Druhým charakteristickým rysem Instrukce je, že se v nářečních příkladech opírá především o materiál Dal’ova slovníku. — Podobně bylo např. [148]využito pro ilustrace v prvním sešitu české lexikální ankety údajů Bartošových, a tu se často ukázalo, že za posledních 60 let taková nářeční slova zanikla beze stopy. I pro ruská nářečí lze jistě počítat s obdobným vývojem a je škoda, že nemohlo být hojněji užito údajů mladších.

Závěrečný oddíl přináší ještě dvě závažné kapitoly, 1. o technice zápisu a o sestavování slovníkové kartotéky (od V. Orlovové a A. Sologubové na s. 218—225) a 2. o struktuře slovníku a zpracování slovníkových statí (od T. Kogotkovové a V. Silinové na s. 225—237). Dovozuje se zde, jak už v procesu zapisování se musí materiál zachycovat pokud možno „lexikograficky“, tj. tak, aby znamenal co největší přínos pro výstavbu budoucích hesel slovníku. Na rozdíl od příliš komplexního excerpčního lístku běloruského se tu stanoví pro každé slovo po dvou lístcích: na základní lístek se mají zapisovat všechny zjištěné tvary a významy slova, na doplňkový se píší zachycené kontexty. Podle potřeby se pak připojují další lístky v obou řadách. Ani toto řešení není tuším pro další zpracování právě přehledné, zvláště u slov se složitější sémantikou; po této stránce je jistě výhodnější zapisovat na jeden lístek vždy jediný význam slova a jeden příslušný citátový kontext, jak se to praktikuje v českém lexikálním archívu lidového jazyka.[17] Postup sovětský má ovšem zase nespornou přednost v tom, že soustřeďuje na jedné ploše vždy více souvztažných dat. — V druhé kapitole jsou detailně probrány otázky gramatického a stylistického určení hesel; zvláštní pozornost se věnuje frazeologii a s ní spojené odkazovací technice, která je dobře promyšlena, stejně jako otázka morfonologické normalizace heslového slova.

Zvláštní úvahy zasluhuje nakonec ještě ta okolnost, že Instrukce, podobně jako téměř veškerá sovětská nářeční lexikografie a lexikologie, vychází z diferenčního pojetí, soustřeďujíc svůj zájem výhradně na nářeční (oblastní) slova, nikoli též na společnou část celonárodní slovní zásoby. Z praktických důvodů je ovšem vyloučeno sbírat zvlášť na rozsáhlejších územích veškerou slovní zásobu, a zejména pro ruský nářeční thesaurus, jak si ho představuje P. Filin, lze tento výběrový postup, tj. registrování jen příznakově nářečních slov, považovat za jediné proveditelné řešení. Vždyť i tak se může slovníková stať, v níž je přihlédnuto k zeměpisnému rozšíření a k formální a významové variabilitě slova, rozrůst takřka do nepřehlednosti.[18] V regionálním slovníku však nepřítomnost takových údajů nezbytná není a o vhodnosti stroze diferenčního postupu lze tu mít důvodné pochyby. Mluví proti tomu nejen zřetele teoretické — nezíská se tak totiž úplný soubor slovní zásoby na daném území, ale i zřetele praktické: při sbírání lexika v utříděných věcných skupinách zachytíme přece i příznaková slova nářeční i slova celonárodní. Proti důslednému uplatnění diferenční metody mluví ještě jeden důvod: aspoň jisté okruhy slovní zásoby budou musit budoucí nářeční slovníky řadit též věcně, aby se tak umožnilo podrobnější lexikologické srovnávací studium, které je stále ještě v plenkách.[19] Ačkoli se pak Filin v cit. studii jistě právem obrací proti nezřetelnému „ideologickému“ vymezování nářečních slov, mezi něž bývá pohodlně začleněno vše nespisovné a hlavně vše „lidové“, „národopisné“ ap., a klade nad takováto měřítka kritérium územní omezenosti, nesmíme zapomínat na to, že shoda či neshoda daného slova s příslušnou normalizovanou podobou spisovnou, která je vlastně jediným diferenčním kritériem nářečnosti, je v podstatě věcí náhodnou a formální. Naproti tomu je evi[149]dentní, že jako existují jisté okruhy a typy slov vlastní jen spisovnému jazyku, jsou zase i slova a slovní vrstvy vlastní jen prostředí nářečnímu. Tomuto funkčnímu vymezení rozsahu nářečního lexika je tedy třeba věnovat v lexikologii rovněž pozornost — a právě tomu mohou podrobné programy sběru, jako je naše Instrukce, posloužit nejlépe. — Domníváme se tedy, že i když zůstane úplný oblastní slovník nedostižným ideálem, jisté relativně úplné soubory slovní zásoby daného území snad uskutečnitelné jsou.

Tyto otázky pomůže jistě časem úspěšně dořešit praxe; už dnes je však zřejmé, že právě v tomto oboru, ještě více než v dialektologických monografiích gramatických, je nezbytná jistá větší míra volnosti ve výběru a adaptaci příslušných sběratelských a lexikografických metod. Je možno souhlasit se sovětskými dialektology také v tom, že již při sběratelské fázi promýšlejí otázky zpracovávání a publikování materiálu. Nevadí, že zatím jsou to spíše jen ukázková prolegomena,[20] jak vysvítá ostatně ze současných živých teoretických diskusí o principech sestavování nářečních (oblastních) slovníků a nářečního thesauru. Tyto věci se ovšem už vymykají z rámce našeho přehledu a bude třeba věnovat jim zvláštní pozornost.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 2, pp. 142-149

Previous Miloš Dokulil: Nová sovětská práce o tvoření slov v češtině

Next Josef Filipec: Slovník současné němčiny