Slovník současné němčiny

Josef Filipec

[Discussion]

(pdf)

Словарь современного немецкого языка / Dictionnaire de l’allemand moderne

K řadě slovníků tzv. středního typu, které se vyhranily jako nejúčelnější vzhledem k potřebám společnosti socialistických zemí, přibývá Slovník současné němčiny,[1] vydávaný po sešitech Německou akademií věd v Berlíně. Slovníky uvedeného typu lze přesněji a se zřetelem k jejich kvalitativnímu přínosu charakterizovat jako jednojazyčné slovníky, které mají metodou zpracování a vědeckostí pojetí systému současného jazyka blízko k typu slovníku akademického, přitom však zároveň přihlížejí jak ke kulturním potřebám mas, tak i ke kulturnímu dědictví, a plní tedy do jisté únosné míry též úkol informativní.[2] Příslušné slovníky tohoto typu jsou přitom u jednotlivých jazyků buď zcela vypracovány a vydány (čtyřsvazkový slovník ruského jazyka, slovník současné spisovné bulharštiny), nebo se postupně vydávají (Slovník spisovného jazyka českého, Slovník slovenského jazyka).

Slovník současné němčiny představuje další stěžejní dílo celoněmecké lexikografie a jazykovědy po slovníku bratří Grimmů (Deutsches Wörterbuch) a po Trübnerově slovníku, v jehož citaci pronikl vliv nacismu, je však na rozdíl od těchto historických slovníků první německý jednojazyčný slovník synchronní s původním a poměrně hojným materiálem. Je ovšem samozřejmé, že i při vší poctivé snaze redakce a autorů rukopisu WDG nemůže toto dílo překonat svou závislost na současném stavu materiálu a na předpokladech technických a personálních, závislost na stavu i tradici soudobé jazykovědy a teorie, a to celoněmecké, a závislost na vývojové situaci současné němčiny.

Při excerpci lexikálního materiálu se přihlíží ke všem funkčním stylům i k jazyku mluvenému (Hörbelege). Základ lexikografického zpracování však tvoří, podobně jako je tomu [150]v našich slovnících, doklady z krásné literatury, která vykonává i funkci prostředníka při přejímání dokladů nářečních, odborných aj. Přitom však může být např. sémanticky vhodný doklad současného úzu vzat i z literatury starší, zvláště klasické.

Excerpční základnou WDG je kartotéka obsahující půl miliónu lístků, doplňovaná však ještě obsáhlým materiálem připravovaného goethovského slovníku a slovníku Marxe a Engelse. Vedle toho mají zpracovatelé slovníku k dispozici také nově doplňovaný materiál k Německému slovníku bratří Grimmů (asi 400.000 lístků), asi čtvrt miliónu dokladů z tzv. odkazové kartotéky a četné slovníky jednojazyčné i dvojjazyčné, obecné i odborné. Ovšem i tak je základna WDG ve srovnání s českým lexikálním archívem, obsahujícím 10¹/₂ miliónu lístků z doby od r. 1770 do dneška, užší než základna SSJČ. Uvážíme-li časovou i prostorovou rozlehlost německé literatury, vyplývá z toho, že WDG je nutně slovník střídmého výběru.

Počet hesel ve WDG je menší než v SSJČ. V prvních dvou číslech je 3466 slov, předběžný odhad je tedy kolem sto tisíc slov v celém slovníku o 5—6 dílech. Proti českému slovníku je méně hesel se specifickými příznaky, řídkých, nářečních, zastaralých, méně variant, odvozenin a termínů — kromě technických a sportovních. Omezují se slova vulgární, zvláště hrubá, a nezařazují se slova obscénní. Slova cizího původu se vyskytují ve větší míře než v dřívějších slovnících němčiny, protože jsou dnes na postupu a protože je třeba korigovat jejich jisté potlačování za nacismu. Vlastní jména osobní se zařazují, jen pokud se stala i nositeli významu (Adam, Adonis, Ampere), jména místní se vylučují, jen seznam jmen zemí bude uveden na konci slovníku. Zkratky se neuvádějí, zato však zkratková slova (Abi, Akku). Potíž je se zařazováním hesel krajových a hesel rakouských, švýcarských aj. Na tyto otázky se pochopitelně jistě soustředí odborná kritika germanistická.

Plánovitě vybraný materiál umožňuje sice odlišit jevy frekventované od exkluzívních, tato zjištění však budou s rozšiřující se materiálovou základnou slovníku jistě zčásti revidována. Bude např. možno lépe rozlišit typická spojení od netypických a také otázku tzv. obrazných významů a jejich dnešní lexikalizace bude pak možno řešit přesněji.

Na rozdíl od dřívějších slovníků současné němčiny, i těch, které ve své době dobře plnily svou funkci (patří k nim i čtyřsvazkový dvojjazyčný Příruční slovník německo-český, vydaný v letech 1936—1948 za redakce J. Janka a H. Siebenscheina, z nichž poslední patří i dnes k nemnohým zahraničním spolupracovníkům WDG), přináší nynější slovník pokrok hlavně v dvojím směru: dokonalejší poznání a zhodnocení jazykového materiálu (zvláště odstraňuje neužívaná slova a spojení) a jeho teoreticky dokonalejší propracování, především pokud jde o významovou stavbu hesel a o jejich stylistickou, kontextovou a gramatickou charakteristiku. Tyto úkoly také vytyčuje redakce jako hlavní úkoly slovníku (Předmluva, 3).

Především jde tedy o významovou a významově kontextovou výstavbu a charakteristiku hesel. Propracování této stránky se dnes obecně přikládá v lexikografii velký význam. Při řešení této otázky a i jiných otázek se projevuje, jak už naznačeno, vliv současné teorie a její tradice, jakož i stav poznání dnešního jazyka. Tak např. naznačují autoři Předmluvy potřebu teoretického propracování otázky homonym, ostatně spíše lexikografické než jazykové, ve WDG tedy nalézáme jednak zjevně označená homonyma (abhandeln, abhängen, abhauen, abkehren, abreißen, Abriß aj.), jednak homonyma jaksi jen latentní, s významy označenými obyčejně římskými číslicemi místo obvyklých arabských. Tak je tomu např. u slova Absatz, kde sice souvisí význam první a druhý (‚přerušení‘ a ‚podpatek‘), kde však jde v dalších významech zjevně o homonyma. I když je u těchto nesouvisících významů téže slovní formy naznačena souvislost se slovesem absetzen (ve významu 2.b a 7.), je otázka, zda tato skutečnost nesvědčí spíše i pro homonymii slovesa absetzen. Proč je pak také zpracováno odděleně Absatz- zu Absatz I, II, IV, Absatz- zu Absatz III a Absatz- zu absetzen 4? Přezkoumání vyžaduje i teorie „jednoty slova“ uplatňovaná německými lexikografy. Jde totiž o teorii lexikální abstrakce a jejího lexikografického [151]zpracování. Také kritérium souvislosti významů a gramatické kategorie vyžaduje přezkoumání. I u homonym typu abhängen (sloveso podmětné a předmětné) je totiž jistá významová souvislost.

Vztah k lexikografické tradici a soudobé teorii se projevuje ve WDG např. v otázce určování významu. Podle názoru H. Paula realizovaného i v jeho slovníku není třeba uvádět právě u běžných slov žádný výklad. Podle názorů J. Triera a L. Weisgerbera, projevených při různých příležitostech, je zase třeba určit význam slov tím, že se zjistí jejich místo, hodnota ve významovém poli. Připouští se tedy v předmluvě WDG teoreticky možnost, že význam heslového slova nebude analyzován žádným výkladem a že jej navodí jen doklady užití slova (8). I když jsou příklady takového zpracování v slovníku poměrně řídké, nelze s nimi — až na jisté výjimky — teoreticky souhlasit. Právě výklad významu zařazuje slovo do významových a pojmových souvislostí a o ty dnes lexikografům jde. Výklad významu má kromě toho vždy funkci shrnující (zahrnuje konkretizace významu v jednotlivých užitích) a normující a na základě toho lze lépe poznat funkce jazyka při vyjádření myšlenek jeho uživatelů v jazykovém styku. I když mohou být proti jednotlivým výkladům výhrady, nesvědčí to proti zásadní potřebě výkladu. Je lépe, vytváří-li výklady lexikograf, který pozorně prozkoumá různé možnosti užití slova a všechny jeho odstíny, než ponechá-li se tato odpovědná a obtížná práce jednotlivým uživatelům, kteří hledají poučení často rychle, zběžně a tak, jak jim to vyhovuje.

Jedinou výjimku, kdy je v němčině výklad u hesla vskutku postradatelný, tvoří složeniny, které jsou ekvivalentní např. českým volným spojením, buď výkladovým typu Ackerschlepper „Traktor für die Ackerbestellung“, nebo zcela volným kontextovým spojením, vedle nichž jsou i v němčině možná spojení analytická (Absatzgebiet — „Gebiet für den Absatz“). Ovšem jinak je tomu u složenin ekvivalentních ustáleným spojením, zvláště pak u složenin terminologické povahy, jako Absperrhahn tech. aj., které jsou samostatným pojmenováním, stavebním prvkem jazyka. Tato složenina se kromě toho vztahuje první částí k oddílu d) slovesa absperren, druhou částí pak k jednomu z dalších významů slova Hahn; tyto souvislosti však nejsou přesně vyznačeny a uživatel slovníku si je musí domyslit. Naproti tomu tvoří-li heslové slovo druhou část složenin (např. -abend), jsou tyto složeniny uvedeny k jednotlivým přesně očíslovaným významům hesla. V tom je tedy jistá nedůslednost zpracování.

V některých řídkých případech je výklad významu příliš obecný, takže netvoří významový ekvivalent heslového slova, jak se to žádá v zásadách (7), např. Ambra „Duftstoff“ nebo Ananas „große, wohlschmeckende, tropische Frucht“ (SSJČ: 1. tropická rostlina s růžicí tuhých pichlavých listů, poskytující chutné dužnaté plody; ananas setý; 3. plod ananasu setého požívaný jako ovoce).

Požadavek, že se výklad významu musí dát zasadit do ilustračních příkladů, v zásadě jistě správný, nelze absolutizovat. Především jde o rozsah a míru této náhrady. Žádá-li se od definice, aby byla nejen správná, ale dala se i stylisticky zasadit do ilustračních příkladů (8), pak se tu nerozlišuje mezi záměnou a náhradou slova. Neboť funkce definice (lépe výkladu) není stylistická, nýbrž významově pojmová. Výklad znamená vždy redukci, ekvivalent pojmový, nikoli však ekvivalent naprostý. Výklad jako prvek odborného stylu nemůže mít nikdy touž stylistickou funkci jako např. heslové slovo s příznakem expresívním, obecné ap.

Významové vztahy slov bývají ve WDG ztělesněny především synonymy a antonymy, a to u slov i u formantů (předpon aj., např. ab- 2. ant. auf-, ab- 5. ant. zu-).

V SSJČ, který chce sloužit též jako slovník synonymický, byla zvolena metoda plánovitého zpracování synonym. Podle toho se uvádějí heslová slova příznaková (expr., ob., zast., slang. aj.) ve svých jednotlivých významech na základní synonyma, tj. slova běžně spisovná a neutrální, pokud existují. U základního synonyma má pak být nutně uveden výklad. Aplikací této jistě správné zásady se také šetří místo. Protože slovník zobecňuje, neuvádějí se ovšem u běžných hesel synonyma užší, příznaková, nýbrž nanejvýš jen synonyma s týmž příznakem (expr.—expr.).

[152]Ve WDG však není, aspoň na základě dosavadního zpracování, vždy jasno, že se u bezpříznakového synonyma objeví výklad, který bude zárukou identity hesla i jeho synonym. Tak např. Abkehr 1. se vykládá jako „Abwendung“ a Abwendung 1. jako „Abkehr“. Přitom jsou obě slova dvojznačná, takže uvede-li se u Abkehr 1. jen „Abwendung“, není, zvláště pro cizince, jasné, o který význam tohoto slova jde. Tímto postupem se úloha synonym vedle výkladu a na úkor výkladu přeceňuje. Proto se také pořadí synonym a výkladu v jednotlivých případech mění.

Dále není ve WDG záruka, že u synonym stojících na jedné rovině nebude výklad uveden dvakrát. Tak např. u termínu Abhitze je uveden výklad a synonymum „Abwärme“ a u Abwärme je tomu zcela obdobně. Podobně je u allerhand 2. a allerlei 2. dvakrát za sebou zcela stejný výklad, ačkoli stačí pouhé synonymum. Ve WDG není tedy využito metody vzájemné konfrontace a evidence synonym, která umožňuje i prověření významové, gramatické a stylistické stránky slov. Tak např. slovo akzeptabel se vykládá synonymem annehmbar a heslo annehmbar slovy tragbar, akzeptabel. Přitom je akzeptabel jistě kontextově užší, zvláště v odborném stylu. Není zde také uvedeno, které slovo se může vztahovat i k osobě, a otázka významového poměru slov annehmbar a tragbar zůstává nejasná.[3]

WDG používá k sémantické charakteristice slov také antonym, podle Předmluvy jen jednoznačných. Tato zásada překvapí. Vždyť pak by se mělo používat také jen jednoznačných synonym nebo by se měla tato slova uvádět s číslem příslušného významu (viz dříve Abkehr). U antonym je totiž nebezpečí záměny významů menší než u synonym také proto, že je jich méně. Kromě toho se od této zásady v praxi stejně často upouští. Tak např. u alt 2. je uvedeno jung, které však jistě nebude mít jen jeden význam; jung je možno uvést jako antonymum i u alt 5.; u několika významů slova alt je možno uvést jako antonymum také neu (zde jen u třetího významu). Podobně u Alter je uvedeno antonymum Jugend ve významu 2. i 3., u Abstieg 1. a 2. antonymum Aufstieg atd.

Vedle vztahů významových, popř. významově formálních zachycuje WDG také vztahy formální, formálně významové. Tyto vztahy bývají naznačeny především u odvozenin, např. u lexikalizovaných adjektivních participií nebo u substantiv odkazem na sloveso (angetan vgl. antun 3.; Abrundung zu abrunden 1., 2.) nebo „přihnízdováním“ sémanticky jednoduchých odvozenin, zvláště adjektiv a substantiv k slovesům, substantiv k adjektivům ap. (abändern - abänderbar, abarten - Abartung, abartig - Abartigkeit).

Zvláštního řešení se dostalo ve WDG zpracování zdrobnělin, zvláště na -chen a -lein. Pokud základní slovo nějak specificky nemění, neuvádějí se vůbec. Pokud je jejich forma nějak nápadná, uvádějí se pod slovem základním: Alraune 1. (Verkl.: Alräunchen) … s dokladem na konci významového oddílu. Sémanticky samostatné zdrobněliny mají ovšem samostatná hesla.

Dále bývají naznačeny vztahy u složenin, jejichž tvoření představuje jednu ze základních tendencí dnešní němčiny. Přitom se přihlíží k tomu, že základní heslo může tvořit jednak první, jednak druhou část složenin. Tak např. za heslem Absatz se uvádějí k jednotlivým významovým skupinám složeniny, jejichž druhou část tvoří slovo Absatz, např.: zu I 1a Schriftabsatz. Není třeba zdůrazňovat, že v těchto údajích byla vykonána velká práce, která znamená klasifikaci a sémantickou charakteristiku složenin v celé slovní zásobě. Dále se uvádějí případy, kdy podoba Absatz-, popř. absatz- tvoří první část složenin. Tato hnízda složenin bývají sémanticky homogenní, je-li významová stavba heslového slova volnější, jak je tomu právě u slova Absatz, jinak však se dává přednost praktičtějšímu abecednímu uspořádání skupin, i když sdružují slova sémanticky různá. Zvláště obsažné je heslo Arbeits-, arbeits-(-ablauf — -zweig).

[153]Formálně významové vztahy jsou naznačeny též u předponových hesel. V prvních dvou sešitech WDG jde o předpony ab- a an-.[4] Zpracování obou předpon se liší. U hesel an- a auf-, která jsou už zpracována podle návrhů G. Kempcka, je vskutku vystižena sémantická stavba předpony, kdežto u ab- jsou obecně sémanticky charakterizována vlastně slovesa pojící se s touto předponou (1.a: sich fortbewegen nebo 4.: allmählich, nach und nach). Dále překvapí, že předpony jsou zpracovány jen ve své funkci slovesné, nikoli též jmenné, tj. u substantiv a adjektiv, jak je tomu v SSJČ. Stručný a obecný petitový odkaz za heslem nemůže toto zpracování nahradit. Dále není u jednotlivých významů uvedena žádná omezující charakteristika (selten, veraltet ap.), všechny významy jsou jakoby na jedné rovině, čímž se zastírá obraz produktivnosti a neproduktivnosti předpon v jednotlivých významech, popř. dílčích významových oddílech (Nischen).

Zpracování předpon ve WDG je velmi důležité. Vždyť němčina patří mezi jazyky, které si nelibují v obecných slovesech, nýbrž právě ve slovesech s konkrétním specifikovaným významem, zdůrazňujícím výsledek děje. Ve srovnání s češtinou je zajímavé, že právě písmeno A obsahuje čtyři předpony: ab-, an-, auf- a aus-. Zpracování předpon a složenin bylo jistě náročné hned v prvních číslech, ovšem na druhé straně lze užít při výkladu předponových sloves odkazů na slovesa prostá [abbacken 1. „etw. (zu Ende) backen“, abätzen „etw. durch Ätzen beseitigen“], u nichž teprve mohou nastat potíže s výkladem.

Nyní si všimneme významové výstavby hesel. WDG používá u významově bohatších hesel hierarchické výstavby významů, které nemají být viděny lineárně, na jedné rovině. Proto se užívá místo prostého řadění označeného arabským číslováním i složitého systému, např. als I. a) b) II. 1. a) b) c) d) 2. a) b) α) β) ap. Takové hierarchické členění významové stavby hesel není neznámé, nalézáme je např. v uvedeném slovníku Jankově-Siebenscheinově, má však i svá úskalí, kterým je třeba se vyhnout. Především vyžaduje, aby byl před jednotlivými dílčími oddíly obecný výklad významu zahrnující výklady dílčí. Tyto výklady však někdy z obecného výkladu vybočují a tvoří samostatný oddíl se specifickými pojmovými prvky: abtreiben 1. „(etw., j-n) wegtreiben“ a) „etw., j-n aus seinem Kurs bringen, vertreiben, …“: der Wind treibt die Wolke … ab b) „vom Kurs abkommen …“: die Wolke … treibt ab c) „etw. aus dem Körper heraustreiben“: ein abtreibendes Mittel d) die Hirten haben das Vieh [von der Alm] abgetrieben („herabgetrieben“) — Tu jde o tři sporné otázky: 1. zobecňující wegtreiben není v tomto případě jednoznačné a dílčí význam c) má být samostatný; 2. sloveso v dílčím významu a) je předmětné, ve významu b) však podmětné, srov. podobně u abhauen 3.;[5] 3. dílčí význam d) s dílčím výkladem významu má být přičleněn k a), v němž se uvádí příklad na odhánění lidí. Příliš obsáhlá je také významová skupina u abgeben 1., abtragen 1., Akt 1., aktiv 1. (ani v SSJČ nejsou u hesla aktivní vyděleny jednotlivé významové skupiny). U hesla Altertum je zobecňující výklad zastoupen jen antonymem Neuzeit, které je ovšem v tomto případě dvojznačné. Altertum znamená jednak „Antike“, jednak „älteste Zeit“ vůbec a toto dvojí odpovídá slovu alt ve významu 5.a) „antik, klassisch“ a 6.b) „ehemalig, einstig“. — Je tedy třeba bedlivěji přihlížet při zpracovávání hesel k sémantické analýze, k mnohoznačnosti výkladových synonym a antonym, k pojmové souvislosti jednotlivých významových skupin a je třeba vidět slova ve vztazích s příslušnými odvozeninami. Je ovšem třeba říci, že tomu tak ve většině případů ve WDG vskutku je. Protože se však autoři nemohou kriticky opřít o žádný jednojazyčný slovník současného jazyka, jako je tomu např. u nás, je jejich úkol neobyčejně těžký a nemůže být vždy korunován plným úspěchem. Žádný lexikograf totiž nemůže při postupném zpracovávání hesel vědět, jak budou zpracována pozdější hesla, jichž musí samozřejmě při své práci stále užívat. [154]Na heslech WDG je přímo vidět, jak se lexikografové snažili vystihnout významovou odstíněnost a dynamiku hesel a nechtěli se spokojit jen pouhou lineární abstrakcí. Volbou hierarchicky členěných a odstupňovaných významových skupin však si svůj těžký úkol ještě ztížili.

Totéž lze pozorovat při rozlišování přenesenosti a obraznosti heslových slov. Teoreticky je toto rozlišování správné, ovšem jen pokud jde o užití slova jistého významu. Vedle toho však se užívá těchto charakteristik i u jednotlivých významů slov, což svědčí přímo o genetickém pojetí práce. (Podle našeho hlediska však je současný význam slova lexikalizovaný, a tedy nepřenesený.) Toto pojetí svědčí o historickém přístupu k otázce; protože ovšem 1. velká většina významů vzniká přenášením, což se ve slovníku neoznačuje (např. u abgehen není vývojově přenesen jen druhý význam, jak to uvádí WDG), 2. protože WDG chce být slovníkem synchronním, znamená tato praxe křížení zásad a nedůslednost.

To, co je ve WDG označeno jako obrazné, liší se od toho, co je označeno jako přenesené, jen větší konkrétností a názorností, ovšem hranice obojího bývají velmi plynulé. Např. ablegen … (bildl.) sie legte … ihre liebenswürdige Maske ab; (übertr.) … die sterbliche Hülle a. („sterben“). Podobně u anfressen, ovšem příklad der Rost hat das Eisen angefressen se zdá už spíše lexikalizovaný.

Příklad přeneseného a obrazného významu je u slovesa abstoßen 2. (übertr.) eine Krankheit a. a 4. (bildl.) ein abstoßender Eindruck. Obrazné se dokonce nadřazuje i terminologickému užití (u abstoßen 4. jde též o fyzikální užití, u Ader 2. aj.). Z příkladů však je zjevná lexikalizace, není tedy označení na místě (stejně u arbeiten 2. übertr.).

Uvádění charakteristik bildl. a übertr. souvisí s označováním ustálených spojení slov. Ve WDG se sice přihlíží k ustáleným spojením (srov. např. heslo alters), stejně jako se přihlíží k spojování slov v kontextu (srov. u als spojení se substantivem, adjektivem, postavení na zač. věty), ač tato otázka není v Předmluvě dost propracována.[6] Zvláště charakteristiky bildl. bývá častěji užito nevhodně. Za prvé bývá toto označení tam, kde jde o ustálená spojení slov, zvláště obrazná, jako např. u slova Adam 1. (bildl.) umg. bei A. und Eva anfangen („sehr weit ausholen“). Slovo Adam však žije s tímto významem jen ve spojení A. und Eva, toto spojení pak nemá i neobrazný význam. Proto tu má být místo údaje bildl. označení ustáleného spojení (v SSJČ ◊). Druhý význam slova Adam podle WDG pak patří k prvnímu do skupiny ustálených spojení. Podobný případ je též u třetího a čtvrtého významu slova Arm. — Za druhé vychází zpracování WDG z nesprávné zásady, že v přeneseném, popř. vůbec příznakovém spojení je každý člen spojení také přenesen, popř. příznakový. Tak např. příslovce ab II. 3. se označuje za přenesené ve spojení der Bart ist ab („es ist … nichts mehr zu machen“), nebo slovo Aal se označuje jako přenesené, ač je ho užito v přirovnání a ve spojení se slovem přeneseného významu (er ist glatt wie ein Aal). Nebo slovo Abend 1. ve spojení schönen guten A. se charakterizuje jako důvěrné (vertraulich), ač jde o důvěrné užití slova schön, nebo abschleifen 1. se označuje jako obrazné ve spojení ich /habe/ manche Kanten meines Wesens abgeschliffen, kde jde o obraznost slova Kanten ap. — Od tohoto pojetí se v pozdějším zpracování upouští.

Vcelku zdařilý je ve WDG systém stylistického hodnocení, které vyznačuje tento slovník proti všem slovníkům dřívějším, ovšem nelze zapřít, že i tato stránka práce si vyžádá ještě teoretického prohloubení.[7] Základní důležitost se přitom přikládá rozlišení stylových oblastí nebo vrstev (Stilsphären) a stylistického zabarvení. Rozeznávají se čtyři hlavní vrstvy s dvěma druhotnými variantami, totiž základní běžná vrstva s variantou mluveného jazyka obcovacího (normalsprachliche Schicht mit der Umgangssprache), vyšší vrstva s básnickými prostředky, [155]nižší vrstva pro neoficiální, důvěrný a pohodlný až nedbalý styk (salopp-umgangssprachlich: zahrnuje asi naše prostředky hovorové, expresívní, hanlivé a slangové) a konečně vrstva prostředků vulgárních. Jak zjevno, jde tu tedy z našeho hlediska o jisté křížení vrstev, funkčních stylů, ale i rozdílů expresívních, které se pak ve WDG řadí do skupiny stylistického zabarvení, a odstínů. Německým poměrům odpovídá speciální označování nežádoucích prostředků dřívějšího úředního stylu (papierdeutsch).

Za velmi zdařilý je třeba označit systém vystihující časové rozdíly slovní zásoby. Tento systém odpovídá systému SSJČ, ale označuje navíc výrazy typické pro nacismus a výrazy nové. Mezi těmito výrazy se rozlišují tři typy (13): nová slova (objeví se až v 4. sešitě, např. Automation), která vznikla po r. 1945, dále nové výrazy, které vznikly složením nebo spojením slov dříve existujících (Neuprägungen), a slova s novými významy (Neubedeutungen). U těchto typů se rozlišuje příslušnou zkratkou, zda jsou běžné v Německé demokratické republice (DDR) nebo v Německé spolkové republice (BRD).

Tak např. charakterizují dnešní život v NDR, dnešní socialistický přístup k práci, nové zemědělství, novou vědu, techniku a kulturu nové významy těchto slov: Aktiv, Aktivist; Abschnitt („Bereich mehrerer Verkaufsstellen“), Administration; abfliegen, anfahren, anfliegen, anlanden, Absiedeln; abdunkeln, Ameise („kleines Transportfahrzeug mit Dieselantrieb“), anmessen, Ambulanz, andienen, ankommen aj. Těchto slov je v prvních dvou sešitech 21, nových významů (Neuprägungen) pak je tu 46, např. v DDR: Abminderungsstunde, Agrotechnik, Altlehrer, Abendspitze, Absorber aj. — Ve srovnání s počtem slov prvních dvou čísel jde o 0,6 % slov s novými významy a o 1,3 % nových výrazů, celkem tedy o necelá 2 % současné slovní zásoby.[8] — Kromě uvedených typů slov se označují ve WDG ještě slova módní.

Ve WDG se přihlíží také k frekvenčním rozdílům užití slov, tvarů a syntaktických konstrukcí, ale kupodivu se zdůrazňuje subjektivní, relativní, nikoli objektivně statistický aspekt frekvence (14).

WDG dokládá heslová slova jednak spojeními, jednak citáty, především z děl krásné literatury. Těchto citátů je zde mnohem víc než v SSJČ, který dokládá spíše slova se specifickými příznaky (nář., zř., zast. ap.) než slova běžná. Citáty se uvádějí především z pokrokových autorů a moderních klasiků, jako jsou Thomas Mann, L. Feuchtwanger, H. Fallada, A. Seghersová, A. Zweig, ale hojně jsou citováni i G. Keller, W. Raabe, P. Rosegger, A. Stifter, Th. Storm aj.

Tak např. sloveso abfallen 2. „sich ablösen“ a) „herunterfallen“ se dokládá spojeními Blätter, Früchte, Blüten, (Fichten)nadeln fallen vom Baum, Beeren fallen vom Strauch ab; Gips, Kalk, Mörtel, Putz fällt von der Wand ab; a dále jsou citáty z H. Carossy, B. Kellermanna, K. Immermanna, H. Hessa, H. Manna a L. Feuchtwangera, a to i s údajem knihy a stránky.[9]

I běžná dokladová spojení, jak lze vidět i z uvedeného příkladu, uvádějí se často ve větším množství než v SSJČ a typičnost spojení se tu chápe volněji: uvádějí se i slova téže sémantické skupiny (viz dále příklad u slovesa abbeten). V některých případech překvapí, že se objeví bez dokladu heslová slova přeneseného užití a zřejmě beletristické povahy: Amalgam techn. … (übertr.) geh. „innige Verbindung“ (bez dokladu); u amalgamieren 1. je totéž užití doloženo z Hofmannsthala. Podobně není doklad u Amazone 2. (übertr.) b) „knabenhaft schlanke Frau“ c) „Mannweib“ aj.

Autoři WDG si kladou za jeden z hlavních úkolů podat i gramatickou charakteristiku hesel (3), ale podle zpracování je tato otázka pro ně přece jen druhotná. Je to však jistá [156]újma i pro slovník. Omluvou může být ovšem okolnost, že mluvnice zpracovávající na široké základně současný jazykový materiál je dnes v Německu přes slibné práce teoretické, např. Glinzovu, Erbenovu aj., i školní mluvnice spíše zbožným přáním a teoretickým požadavkem než skutečností, o niž by se mohl lexikograf prostě jen opřít. Je tedy lexikografický kolektiv nucen propracovávat tuto stránku práce často samostatně — a uveďme hned, že poskytne uživatelům slovníku mnoho nových gramatických informací. Na druhé straně však mohla být gramatická charakteristika slov v některých případech pronikavější.

Především je nepochybné, že slovo je jednotka lexikálně sémantická, formálně (zvukově) významová a zároveň gramatická realizující se v jisté kontextové oblasti. Při analýze přihlížíme často jen k jisté stránce slova, ale to neznamená, že ostatní stránky nejsou důležité. V Předmluvě WDG se dostatečně nerozlišuje kontext sémantický od kontextu gramatického. Správně se sice uvádí (7), že objektové etwas u některých kontextově specifikovaných sloves bývá příliš obecné, ale z této skutečnosti se vyvozuje nesprávný závěr, že je třeba ve výkladu uvádět nikoli vazebné „etwas“, nýbrž slovo zahrnující kontextové realizace heslového slova, např. abbeten 1. „(rasch, mechanisch) Gebete hersagen“ (neuved. ‚etwas‘): den Rosenkranz a.; dreimal das Vaterunser a. — Sloveso abbeten se tu charakterizuje kontextově sémanticky, a to hned dvakrát: jednou slovem Gebete ve výkladu, podruhé slovy Vaterunser a Rosenkranz, jejichž obsah je zahrnut v obsahu nadřazeného slova Gebet. — Vezmeme-li si jiný příklad abbügeln 1. Schneiderei „ein fertiggestelltes Kleidungsstück bügeln“: Kostüme, Sakkos a. 2. „den Glanz (bei Wollstoffen) wegbügeln“: einen glänzenden Rock a., pak má slovo vyjadřující gramatický předmět v obou výkladech různou funkci: jednou jde o sémantický kontext zahrnující kontextová spojení, podruhé jde o nutnou součást výkladu.

S označováním vazeb, především slovesných, je ve WDG vůbec potíž. Teoreticky je vazba součástí heslového slova. Ve WDG však se pozná vazba hesla jen z dokladů a z výkladu. Např. abstellen 5. „etw. auf etw. einstellen, nach etw. ausrichten“. Podle dokladů má abstellen vazbu prvního výkladového slova (tedy etw. auf etw.), nikoli druhého. Tento způsob uvádění vazby heslového slova závisí na tom, existuje-li synonymum s touž vazbou jako heslové slovo a není ani zcela přesný. Heslo anfragen vypadá např. takto: „sich an j-n mit einer Frage wenden“: bei j-m … a.; um Erlaubnis a.; ich möchte nur einmal a. atd. — Tu se liší vazba uvedená ve výkladu od vazeb dokladů. Kromě toho není při tomto postupu možné odlišit různé vazby heslového slovesa, jejich různou frekvenci, zastaralost, absolutivnost slovesa aj. Srov. i neshodu u absehen 1.a. A konečně — i ve WDG se často uvádějí vazby heslového slovesa, např. abgehen 8. etw. geht j-m ab „etw. fehlt, mangelt j-m“, podobně u abhelfen, absschwören 1., absehen 5., abstatten aj. Obdobně je tomu také u adjektiva abspenstig: j-m j-n a. machen „j-n von j-m weglocken“.

U každého heslového slova se určuje slovní druh. Specifické pro němčinu je uvádění přídavných jmen a příslovci v jediném hesle. Je-li slovo označeno jako adjektivum, uvádějí se i příklady jeho užití příslovečného (aasig 1., anmutig), je-li slovo doloženo jen jako příslovce, výslovně se to uvede (aasig 2.). Stupňování se uvádí pod adjektivem. Bohužel v zásadách nikde nestojí, kde se uvádějí případy nepravidelného stupňování jako besser a (der) beste. Měly by být uvedeny na svém místě podle abecedy s odkazem na gut, pod nímž by byly příklady. Vyžadoval by to i ohled na cizince, na něž se v Předmluvě slovníku také myslí (3), Uvádění druhů slov je tradiční. Např. aber¹ se označuje jako spojka, ačkoli jde v třetím významu zřejmě o citoslovce (srov. ale v SSJČ). Ovšem aber² je správně uvedeno jako příslovce; aber 1.b (omezovací spojka) má synonyma allerdings, freilich, ale allerdings 1. je označeno jako příslovce, tedy jiným slovním druhem.

I když si autoři WDG musí i mnohé gramatické úkoly řešit sami, což je vlastně příznačné pro každý moderní slovník, přece jen z našeho hlediska překvapí, že v některých případech [157]chybí u hesel gramatická charakteristika. Je to např. u hesla all, kde Příruční slovník německo-český Jankův-Siebenscheinův uvádí označení číselné adjektivum a příslovce. I když se tento případ v Předmluvě zahrnuje mezi případy „vědecky nejisté“, přece jen se má lexikograf pokusit podat samostatný návrh. Podobně není gramaticky charakterizováno allein I.1. ve významu „einsam“, podobně alle², aIllerhand, allerlei aj. Tu je zároveň vidět, jak mnoho může současná gramatika vytěžit ze soustavné gramatické charakteristiky slovní zásoby.

WDG jako univerzální příručka přináší také poučení o spisovné výslovnosti a o přízvuku. Pravopis se uvádí podle vydání Dudena z r. 1957. Původ se na přání veřejnosti uvádí, ale jen u slov, která se dnes pociťují jako cizí, podobně jako v SSJČ. V snesení těchto údajů ovšem netkví význam WDG, který se může opřít o spolehlivé příručky speciální (Fremdwörterbuch), zřetelem k nim však získává tento slovník na informativnosti a normativnosti.

Na závěr je třeba upozornit, že kolektiv WDG už využívá při své práci československých strojů Aritma na děrné štítky. Jisté důležité údaje vytištěných hesel slovníku se podle stanoveného programu převedou do číselného kódu a uloží na děrné štítky. Zachycují se např. údaje stylistické, údaje zařazující heslo časově, prostorově, terminologické obory, a to vždy jednak u hesla, jednak v užití, dále se pokusně zachycují slovní pole (označení pro povolání, části těla, jména zemí, mytologická jména, jména rostlin a zvířat a slovesa s významem „nadávat“ a „zemřít“). Dále se zachycují slovotvorné formanty heslových slov, tvary, zvláštnosti v užití, a to gramatické, kontextové a sémantické, přízvuk, výslovnost, údaj o homonymech, původ, údaje o výstavbě hesla, způsob a typ významových určení a jména autorů. Cílem tohoto využití děrných štítků je usnadnit a zrychlit práci a umožnit její jednotu. Pomocí děrných štítků byly např. vytříděny všechny lístky zachycující nová slova, nové výrazy a nové významy slov uvedené dříve. Není třeba zdůrazňovat, že zavedení těchto progresívních pracovních metod je nanejvýš aktuální i u nás, zvláště když se můžeme opřít o cizí zkušenosti. Využitím těchto nových možností by se dobrá úroveň naší práce ještě zvýšila a zvládnutím úkolů kvantitativních bychom rychleji dospěli k obecnějším výsledkům v teorii.

Slovník současné němčiny bude slovníkem velkého úsilí, příznačného pro celý dnešní život NDR. Zachytí poprvé obrys systému současné němčiny a zaujme nepochybně základní postavení v německé jazykovědě. I když je jeho nevýhoda v tom, že je zpracováván za četných obtíží a po částech, i když v mnohém závisí na stavu a tradici dnešní německé jazykovědy, klade si velké úkoly a dosahuje v jejich řešení četných úspěchů. I tam, kde bude jeho práce potřebovat dalšího prohloubení, přináší jako každé velké dílo podněty pro budoucnost. Doplněn systematickou prací vydá jistě brzy plody nejen na úseku německé lexikografie, ale i lexikologie a celé jazykovědy.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 2, pp. 149-157

Previous Slavomír Utěšený: Na okraj sovětských metodických příruček ke sběru nářečního materiálu

Next Miloš Dokulil: O vědeckou koncepci strukturální mluvnice NDR