Lingvistický slovník „pražské školy“

František Daneš

[Chronicles]

(pdf)

Лингвистический словарь «пражской школы» / Dictionnaire de linguistique de l’Ecole de Prague

Stálý mezinárodní lingvistický komitét (Comité International Permanent des Linguistes, C. I. P. L.) začal vydávat (za podpory UNESCO) péčí své terminologické komise slovníky lingvistické terminologie významných lingvistických směrů (škol); vycházejí v nakladatelství Spectrum v Utrechtu a v Antverpách. Jako první svazek vyšel slovník školy G. I. Ascoliho,[1] pro druhý svazek zpracoval Eric P. Hamp z chicagské university americkou lingvistickou terminologii z let 1925 až 1950,[2] třetí svazek pak přináší práci Jos. Vachka o terminologickém systému tzv. „pražské školy“.[3]

Skutečnost, že se C. I. P. L. rozhodl zařadit do své série na jedno z prvních míst právě názvosloví (a pojmosloví) lingvistické školy, která vznikla na naší půdě a znamenala zásadní obrat v jazykozpytném bádání své doby, svědčí jistě o tom, že na mezinárodním lingvistickém fóru se plně oceňuje význam této školy ve vývoji lingvistické vědy. A neméně potěšitelné je, že tento nesnadný a odpovědný úkol byl svěřen vynikajícímu představiteli a znalci této školy prof. Josefu Vachkovi.

Nejde tu o terminologický slovník v přesném slova smyslu. Hesla se sice podávají v abecedním uspořádání, ale poněvadž úmyslem vydavatelů i zpracovatele bylo podat i soubor pojmů pražské školy, setkáváme se tu i s hesly neterminologickými (např. fonetická jasnost z hlediska funkčního, pokles tónové výšky u vsunutých vět a slov, historická jazykověda a pražský strukturalismus, fonologická teorie pražské školy — její omyly atp.), takže slovník má do jisté míry ráz spíše encyklopedický (na rozdíl od slovníku Hampova).[4] Zajímavý [228]je i způsob výkladu jednotlivých hesel: ve všech slovnících této série se k výkladu užívá přímých citací (někdy i dost rozsáhlých úryvků) z jednotlivých vědeckých děl (někdy ve zkrácené, řidčeji podle potřeby doplněné podobě, což je ovšem vždy vyznačeno).

Poněvadž je slovník určen pro světovou odbornou veřejnost, bylo nutno rozhodnout se pro některý ze světových jazyků. Vzhledem k tomu (jak je vyloženo v předmluvě), že fonologie, tvořící jádro prací pražské školy, byla po stránce terminologické propracována především ve francouzském jazyce (do tohoto jazyka bylo přeloženo i základní dílo, Trubeckého „Grundzüge“), rozhodl se J. Vachek učinit základním jazykem francouzštinu. To znamená, že ve francouzském znění jsou uváděna všechna hesla a dále jsou do franštiny přeloženy všechny citáty kromě těch, které jsou vzaty z prací napsaných německy nebo anglicky, (tedy především citáty z prací českých a ruských). (Na překladu do franštiny spolupracoval s autorem J. Dubský.) V závorce za heslem se uvádí anglický, německý a český ekvivalent a na konci Slovníku jsou připojeny hesláře pro každý z těchto jazyků (vždy s francouzskými ekvivalenty).

Slovník je založen na excerpci více než půl druhého sta pramenů z let 1928 (z tohoto roku pochází Mathesiova práce „On linguistic characterology“, otištěná v aktech prvního mezinárodního lingvistického kongresu v Haagu) až 1958 (včetně). Jde hlavně o práce se zaměřením k obecné problematice lingvistické (práce týkající se převážně jen problematiky některého konkrétního jazyka byly ponechány stranou).

Pokud jde o období do 2. světové války (přesněji do r. 1948), byl repertoár příslušných prací celkem jasný (především šlo o „Travaux“ Pražského lingvistického kroužku a některé další práce sborníkové a články ze Slova a slovesnosti). Nesnadnější situace byla v případě období poválečného; pokračování v tradicích pražské školy nebylo plynulé, docházelo k jisté stagnaci, směr se tříštil a teprve po likvidaci kultu osobnosti došlo k objektivnímu přehodnocování těchto tradic z hlediska marxisticko-leninské filosofie a k jejich oživení. Autor slovníku stál tu před nesnadným úkolem vybrat ty práce, které lze hodnotit jako pokračování v tradicích pražské školy. Lze jistě plně souhlasit s tím, že se opřel především o dvojí kolektivní teze, které byly otištěny v letech 1957 a 1958 v časopise Voprosy jazykoznanija (první zpracovala skupina v čele s prof. B. Trnkou, druhé skupina vedená akad. B. Havránkem). Je však podle mého soudu sporné, že z ostatních prací byly respektovány většinou jen příspěvky otištěné ve sbornících ze dvou celostátních konferencí (K historickosrovnávacímu studiu jazyků, 1958; O vědeckém poznání soudobých jazyků, 1958), kdežto knižní práce monografické a studie časopisecké zůstaly — až na malé výjimky — zcela stranou (zůstaly proto stranou i obecně cenné příspěvky z konference o stylistice,[5] otištěné ve Slově a slovesnosti 16, 1955, 1n.). Autorovo vysvětlení, že jde o práce, které nelze bez časového odstupu spravedlivě ocenit, nepřesvědčuje; obávám se naopak, že nehotový ráz měl spíše leckterý příspěvek přednesený na konferencích (jak už to ani jinak nemůže být). Tím způsobem došlo bohužel k tomu, že jsou v Slovníku zachyceny zcela drobné příspěvky některých autorů, kteří patří k pražské škole jen zcela okrajově, zatímco mnohé práce autorů vědomě a plně navazujících na tradici této školy, zůstaly mimo.[6]

Vyhledat v tak obrovském počtu pramenů všechny podstatné pojmy a termíny a nalézt pro ně nejvhodnější kontexty, je práce vyžadující jak hluboké znalosti a velký odborný rozhled, tak neobyčejnou akribii a vytrvalost. Práci J. Vachka lze se jen obdivovat a není myslím mnoho těch, kdo by se jí byli mohli ujmout a dovést ji k tak zdárnému konci. I srovnání se slovníkem Hampovým (jehož [229]autor byl nucen vykonat celou práci v neuvěřitelně krátké době) ukazuje, jak promyšleně J. Vachek citáty (kontexty) vyhledával, aby tvořily jasný a uzavřený celek, dávající maximální informaci. Je ovšem přirozené, že ne všechny úseky jazykovědy jsou zpracovány do stejné hloubky a šíře. Jestliže konstatujeme, že nejpodrobněji je probrána fonologie a první etapa pražské školy, není to jen proto, že je fonologie nejvlastnějším oborem bádání autora Slovníku, nýbrž jsou tu i příčiny objektivní.

Nemělo by zajisté smyslu, aby v práci tohoto druhu ukazoval recenzent podrobně na to, že ten nebo onen termín (pojem) chybí nebo naopak nemusel být uveden, anebo že uvedený citát není nejvhodnější; už proto ne, že je tu těžko najít zcela objektivní kritéria. Na první pohled by bylo možno např. vznést námitku, že není dost dobře dokumentováno heslo gramatika; při hlubším zamyšlení a zkoumání však zjistíme, že prostě tento pojem nebyl v pracích pražských strukturalistů hlouběji propracován. A tak se ukazuje, že nám Slovník, respektive soubor termínů může dát jistý (i když nepochybně ne zcela úplný) obraz o badatelských výdobytcích pražské školy. Ukazuje se totiž, že některé termíny (pojmy), s nimiž daný jazykovědný směr pracuje a které jsou pro něj třeba i příznačné a jaksi samozřejmé, nenajdeme vlastně nikde přesně obecně definovány. Tak je tomu např. v našem případě s termínem význam (v Hampově slovníku se dokonce ani vůbec nenajde heslo distribuce!).

Abych učinil své recenzentské povinnosti zadost, přece jen se nakonec musím zmínit o tom, že jsem ve Slovníku nenašel některé termíny (a pojmy), o kterých předpokládám, že patří k obecným výtěžkům pražské školy. V slovníku se sice uvádí heslo řečnická výstavba (Mathesius), ale mnohem důležitější (rovněž Mathesiův) termín významová výstavba (kontextu), který je stále živý a užitečný, chybí (patrně omylem se uvádí místo něho termín sémantická výstavba jazykového materiálu, na citovaném místě u Mathesia nedoložený). Postrádám také termíny gramatická (mluvnická) a významová stavba věty, které jsou vhodně vysvětleny např. v Havránkově příspěvku otištěném ve sb. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků na s. 78n. (zde se najde i kontext pro heslo syntax, vhodný pro slovník).[7] Rovněž jsem nenašel opravdu základní a obecně známé termíny východiště, základ, jádro výpovědi; objevují se místo nich termíny téma, réma,[8] které však nejsou doloženy v žádném z uváděných pramenů, a podobně ani další Mathesiovy termíny, výpověď[9] a větný vzorec, s nimiž se i dnes běžně pracuje. Z jiných termínů bych uvedl ještě význam, obecný význam (Gesamtbedeutung). — Uvádím tyto příklady hlavně proto, že se mi jeví jako jistá disproporce, uvádějí-li se ve Slovníku na druhé straně individuální termíny jako inherentní a adherentní expresivita nebo hesla typu biologie a historická fonologie, jazyk a šachová partie.

Máme-li závěrem zhodnotit Vachkův Lingvistický slovník pražské školy, musíme konstatovat, že jde o dílo důkladně promyšlené a připravené,[10] vydávající svědectví o autorově hluboké zasvěcenosti do věci; jeho práce bude nejen velmi dobře reprezentovat naši lingvistickou tradici i současnou jazykovědu na mezinárodním fóru, nýbrž zároveň dává i nám podněty a předpoklady k promýšlení teoretických základů další práce.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 3, pp. 227-229

Previous Jarmila Panevová: Využití strojů při zkoumání češtiny

Next Igor Němec: Hujerovy příspěvky a podněty k historickému studiu češtiny