K určování jazyků podle písma

Josef Kňourek

[Chronicles]

(pdf)

Определение языков по письменности / La détermination des langues selon l’écriture

Bibliografům, zaměstnancům knižního aparátu a novinářům je věnována sovětská pomůcka pro určování jazyků podle písma.[*] Každý asi z 190 vybraných jazyků je zastoupen ukázkou textu, pod níž je otištěna abeceda a uvedeny zvláštnosti, podle kterých může laik určit jazyk textu. Bývá to obvykle upozornění na speciální diakritické znaky, zvláštní písmena a často se vyskytující skupiny písmen. Jazyky národů Sovětského svazu jsou tak probrány na s. 9—80, evropské jazyky na s. 81—128 (v pořadí: slovanské, germánské, románské, keltské, albánština, baskičtina, ugrofinské a nakonec irština, stará a nová řečtina a staroslověnština, zřejmě proto, že tyto jazyky používají jiných abeced), jazyky Asie a Oceánie (129—204), jazyky africké (205—226) a konečně umělé řeči interlingva, okcidentál a esperanto. Chybí zde tedy vůbec domorodé jazyky americké, pravděpodobně proto, že jsou prakticky bez literatury. V oddílu jazyků afrických je však uvedeno několik bezpísemných řečí, zachycených jen vědecky, a to není vzhledem k praktickému určení této knihy důsledné. Na druhé straně je sympatické uvedení i starých jazyků, jejichž abecedy měly rozhodující vliv na vývoj písma jazyků živých (řečtina, latina, staroslověnština a sanskrt, ne tedy např. egyptské hieroglyfy a klínové písmo). Kniha je doplněna osmnácti přehledy a tabulkami (např. vývoj latinky a řecké abecedy, syrské a arabské písmo aj.), pětijazyčným rejstříkem charakterizovaných jazyků a résumé.

Praktické soustředění a úzká zaměřenost jen na grafickou podobu jazyka jsou dány posláním knihy. Písmo samo ovšem laikovi vždy nemůže stačit ke spolehlivému určení jazyka (viz např. vlámštinu a holandštinu, jazyk evenský, nanajský, korjakský, nivchský jazyk aj.). V těchto případech nemá grafická analýza význam. Měl by tu být uveden rozbor morfologický (u umělých řečí je!) nebo lexikální, toponymický apod. Je-li kniha určena nefilologům, je buď zbytečné uvádět genealogickou klasifikaci jazyků (276 až 281) — mimochodem dosti defektní, anebo je nutné připojit k ní alespoň velmi stručné vysvětlení principů takového dělení. Omezenost výběru se nejnápadněji projevuje v oddíle „Jazyki narodov zarubežnych stran“. Např. na ostrovech Fidži se mluví jazykem fidži, čínsky a anglicky. Ale na Nové Guineji se prý mluví jen anglicky (275). Po prohlédnutí výčtu amerických států a území (274) bychom mohli nabýt dojmu, že všichni domorodci buď vymřeli, nebo jazykově splynuli s evropskými přistěhovalci. V genealogické tabulce o jazycích indiánských nebo australských není ani zmínky, ačkoli Reformatskij, kterého se autoři dovolávají (276 v pozn.) jako pramene, je ve svém kursu uvádí (Vvedenije v jazykoznanije, Moskva 1955, 336 a 338). Bylo by jistě vhodné pro příbuzné jazyky vybrat nebo přeložit stejný text. Jazyky Československa nejsou jen čeština, slovenština, maďarština a němčina, ale také polština a ukrajinština.

Nemůže být ovšem pochyb o tom, že jde o knihu užitečnou, po které se zájmem sáhnou nejen ti, kterým je výslovně určena, ale i studenti a filologové, popř. i ti, kteří se chtějí jen obdivovat krásným orientálním písmům.

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 3, p. 240

Previous Zdeňka Tichá: Potřebná publikace o metodách středověké alegorie

Next Bohuslav Havránek: Perspektivy rozvoje bohemistiky v příštím desetiletí