Problémy strukturní jazykovědy a kybernetika

Karel Horálek

[Discussion]

(pdf)

Проблемы структурной лингвистики и кибернетика / Problèmes de la linguistique structurale et la cybernétique

Kybernetikové stejně jako pracovníci v oboru teorie informace navazují kontakt s lingvisty a jejich práce jsou také lingvisty sledovány. Na otázky, které nové vědní obory lingvistům kladou, odpovídají zatím nejpohotověji strukturalisté. Není tomu jinak ani v Sovětském svazu, jak o tom svědčí stať V. V. Ivanova a S. K. Šaumjana Lingvističeskije problemy kibernetiki i strukturnaja lingvistika ve sborníku Kibernetiku na službu kommunizmu (red. A. I. Berg, Moskva-Leningrad 1961, 210—234). Je to zajímavý pokus o syntézu různých strukturalistických myšlenek se zřetelem k potřebám kybernetiky. Vychází z pojetí jazykovědy jako „abstraktní teoretické disciplíny, jež se zabývá konstruováním formálních modelů jazyka“. Jazykovědu je ovšem možno pojímat také šíře, ale formální zřetel, jímž se vyznačuje právě strukturní jazykověda, je tu nezbytným předpokladem. To také jasně vyplývá z potřeb kybernetické jazykovědy.

Sovětský pokus o syntézu strukturní jazykovědy vychází z teorie jazykových protikladů, jak byla vypracována v pražské škole na základě myšlenek F. de Saussura. Je tu silně akcentován binární charakter jazykové struktury. „Binární struktury diferenciálních prvků“ se předpokládají jak ve výrazovém (zvukovém), tak ve významovém plánu jazyka. Pražská teorie diferenciálních prvků (v plánu zvukovém přidržují se sovětští lingvisté pojetí, jež bylo vypracováno harvardskou skupinou) je kombinována s teorií distribuční a transformační (mluví se přímo o distributivních a transformačních strukturách). Pokud jde o poměr „strukturního kódu fonologického a gramatického systému jazyka“, opírají se sovětští strukturalisté o tzv. lingvistický izomorfismus, jak je obsažen zejména ve výkladech polského badatele J. Kuryłowicze; jako příklad je uveden jeho výklad izomorfního vztahu mezi slabikou a větou.[1]

Sovětští lingvisté přihlížejí při svém pokusu o syntézu strukturní jazykovědy také k pracím kodaňské školy a dovolávají se myšlenek Hjelmslevových, zvláště jeho teorie lingvistické katalýzy. V té vidí především možnost uplatnění strukturně lingvistického zřetele ve fonetice (v poměru k fonologii) a v sémantické gramatice (v poměru ke gramatice strukturní). Katalýza podle jejich pojetí tak umožňuje organickou spolupráci strukturní jazykovědy s jinými jazykovědnými [279]disciplínami (k těm patří i psychologie a sociologie jazyka).[2] Strukturní jazykověda je pojímána jako „centrální jazykovědná disciplína, kolem níž se seskupují ostatní disciplíny dnešní jazykovědy“. V moderní jazykovědě tvoří strukturní lingvistika jádro a zároveň nejabstraktnější (nejformálnější) část.

Za dnešního stavu strukturní jazykovědy má však sovětský pokus o syntézu značně prozatímní ráz. Sotva dojde obecného souhlasu názor, že transformační metodu lze prostě přiřazovat k teorii jazykových protikladů a teorii distribuční (ta má zatím převážně empirický ráz, ale umožňuje poměrně jednoduché vyřešení rozporu mezi langue a parole). Transformační metoda má pro analýzu strukturní jen pomocný charakter, umožňuje např. jednoduchý popis vnitřních souvislostí mezi různými větnými schématy, ale nezabývá se jejich funkčními hodnotami.[3] Největší překážku pro pracovně nosnou syntézu dnešní strukturní jazykovědy však vidím v nehotovosti teorie protikladů. Ani pražští strukturalisté nebyli v pojetí jazykových protikladů úplně jednotní. Vedle Jakobsonova radikálního binarismu, jak byl uplatňován ve fonologii i v morfologii (zde hlavně v strukturním pojetí pádové soustavy a systému slovesných kategorií, v obojím případě na základě ruského materiálu), stojí tu Trubeckého teorie protikladů, v níž binární protiklady tvoří jen zvláštní případ.

Gramatický binarismus byl různým způsobem kritizován (u nás zejm. M. Dokulilem),[4] daleko větší popularity však nabyl fonologický binarismus ve své akustické interpretaci, prověřované postupně moderními metodami zvukové analýzy. Pevných metodických základů se však nedostává ani fonologickému binarismu, jak na to ukazují již značné rozdíly (a také rozpory) v pracích hlavních reprezentantů tohoto směru. Vývojový proces tu neprobíhá ve směru konsolidace binárního pojetí, spíše ve směru rostoucí rozkolísanosti. Po této stránce jsou zvláště příznačné práce českého fonetika M. Romportla, který se dal inspirovat harvardským směrem (hlavně pracemi M. Halla) při zkoumání hláskového systému ruštiny. Romportl podobně jako někteří jiní stoupenci binární koncepce připouštějí existenci stupňovitých protikladů (zdůrazňují při nich bez bližšího zdůvodnění charakter nebinární), základní typy binárních protikladů však proti pracím harvardské skupiny mění (značně libovolně, bez systematické akustické analýzy), takže ohro[280]žuje celou teoretickou základnu této koncepce. V jeho pojetí ještě citelněji než v pracích, kterými se dal inspirovat, proniká spekulativní charakter celé binaristické koncepce.[5]

Pochybnosti o tom, zda akustická analýza může podstatně ovlivnit binární koncepci, posílí bezpochyby Romportlovo tvrzení, že spektrální analýza rozdílů mezi tzv. kompaktností a difúzností vede k úplně jiným výsledkům, než jaké uvádějí harvardští fonologové a fonetikové. Romportlovi se jeví rozdíl mezi kompaktními a difúzními souhláskami (u samohlásek s tímto rozdílem vůbec nepočítá) vlastně opačně, než jak jej popisují práce harvardského směru, jichž se přidržuje Šaumjan a Ivanov. Celou teorii fonologických protikladů bude tedy třeba postavit na pevnější bázi. Trubeckého pokus vymezit binarismu okruh platnosti je třeba domyslit a propracovat. Na skutečnosti, že binární protiklady mají ve fonologii své místo, se nepochybně již nic nezmění. Nejde tedy o to, aby se teorie binárních protikladů z jazykovědy odstranila, je třeba jen vymezit možnosti jejího uplatnění. Binární protiklady je třeba přesně určovat a charakterizovat, pracovní konstrukce je třeba prověřovat právě z hlediska potřeb lingvistické kybernetiky.

Binární protiklady tvoří důležitou složku jazykového systému i v plánu gramatickém a lexikálním. Ani zde však nejde jen o protiklady tzv. korelační, v nichž jeden z členů je bezpříznakový a druhý příznakový. Binární členění je nejzřetelnější v syntaxi, zde má také rozlišování různých typů tzv. syntaktických dvojic svou tradici. Je celkem jasný rozdíl např. mezi dvojicí vytvářenou vztahem predikačním a dvojicí tzv. determinační (ta má jen syntagmatický, nikoli větný ráz).

Syntaktické jevy jsou poučné také z hlediska rozdílů mezi binárními vztahy, které konstituují objektivní struktury (syntagmata a věty), a binárními vztahy, které mají jen klasifikační ráz. Věty je možno např. dělit na členěné a nečleněné, slovesné a neslovesné atd., z toho však nevyplývá, že tu jde o protiklad větné členěnosti a nečleněnosti, predikačnosti a nepredikačnosti apod. Stejně tak ve fonologii rozdíl mezi souhláskami a samohláskami nevytvoří protiklad souhláskovosti a samohláskovosti, resp. souhláskovosti a nesouhláskovosti. Zde jde přece jasně o dvě třídy fonologických jednotek, nikoli o řady fonémových dvojic.[6]

Trubeckého teorie fonémických protikladů úplně bez vlivu na práce harvardské skupiny nezůstala, ale vývoj probíhá v poslední době ve znamení likvidace těchto vlivů. Mírný příklon k Trubeckému objevuje se již v Jakobsonově práci o souhláskových protikladech (srov. SaS 4, 1938, 192). Počítá se zde jen s protiklady binárními, nikoli však pouze korelačními, nýbrž také kontrastními, jež mají vlastně povahu protikladů stupňovitých, ovšem dvojčlenných.[7] Trojčlenné protiklady stupňovité se objevují v pracích harvardské školy při popise samohlásek, a to jednak v protikladu kompaktnost-difúznost, jednak u kategorie tupost-ostrost.[8] Nověji se však dvojčlenné i trojčlenné stupňovité protiklady převádějí na protiklady typu kontradiktorického, např. protiklad kompaktnost-difúznost se rozkládá na dva protiklady: kompaktnost-nekompaktnost a difúznost-[281]nedifúznost.[9] Takovou jednoduchou formální operací lze převést na binární dvojice i sebesložitější protiklady, ale to je jen mechanická klasifikace, nikoli strukturní analýza.

Nepřihlížení k reálným fonologickým protikladům, popř. i jejich nesprávná interpretace nemusí mít žádné vážné důsledky, tu záleží na tom, jaké cíle se formálním popisem sledují. Jde-li např. jen o informační obsah, záleží na fonologických protikladech jen potud, aby byla respektována samostatnost fonémických jednotek. To je vidět jasně na grafických soustavách. Jazykové vyjádření neztrácí na sdělné hodnotě, je-li překódována z fonémické řady do řady grafémické, jež fonémické protiklady vůbec nereprodukuje.

V strukturní analýze fonologických prostředků se v novější době právem zdůrazňuje akustická stránka, ale atomizační metody, kterých se dnes akusticky orientovaní fonologové přidržují, podstatu věci někdy spíše zatemňují, než osvětlují. Fonémy se mohou skládat z distinktivních vlastností, ale nepřestávají být útvarovými kvalitami. Jsou distinktivní vlastnosti, jejichž samostatnost si příslušníci daného jazyka uvědomují, jiné zase nikoli. Uvědomované jsou především korelační příznaky (např. znělost souhlásek, kvantita samohlásek aj.). Existuje-li protiklad mezi tupými a ostrými hláskami, nemohu rozhodnout spektrální analýzou na přístroji, zde rozhodují nikoli jednotlivé prvky hlásek, nýbrž jejich souhra.

Protiklady jako „tupost-ostrost“, „drsnost-hladkost“ byly do fonologie zavedeny proto, aby byly vystiženy systémové souvislosti mezi fonémy, především mezi souhláskami. Usilovalo se zároveň o jednodušší popisový model, než jaký podávala fonetika artikulační. Byla zjištěna analogie mezi samohláskovým a souhláskovým trojúhelníkem, systémové souvislosti mezi jednotlivými souhláskami se začaly jasněji rýsovat, ale to se týká vlastně jen jádra souhláskového systému, nikoli systému celého. Hlavní komplikaci působí v ide. jazycích likvidy, v menší míře také nazály aj.

Připustíme-li existenci fonologických trojúhelníků (tj. trojčlenných vztahů uzavřených, nelineárních), znamená to nutně omezení platnosti principu binárnosti. Naproti tomu je u fonologických čiyřúhelníků binárnost zase jasně v převaze. Je však třeba pamatovat na to, že fonologické čtyřúhelníky vznikají jen modifikací trojúhelníků a podržují si svůj trojúhelníkový základ, jsou to vlastně jen modifikované trojúhelníky. Vokalický systém slovenštiny není čistý čtyřúhelník, nýbrž útvar typu

a — ä    /       \   o  ——  e  /            \ u   ———   i

Podobně se to má i se čtyřúhelníky souhláskovými. Vznikem palatální (resp. zadoalveolární) řady š, č, ž nemění se v slovanských jazycích na čtyřúhelník, jde zase jen o modifikaci základního trojúhelníku na lichoběžník; v češtině je např.

ť (č) — t (c)  /            \ k  ————  p

V podstatě tu jde jen o zdvojení jedné řady alveolár na řady dvě (u sykavek je to řada ostrých a tupých). Asymetričnost konsonantického trojúhelníku zvyšuje existence nazál, jsou-li omezeny jen na řadu retnic a alveolár (v češtině též u palatál).[10]

[282]Důležitost akustického rozboru bývá zdůrazňována z hlediska problematiky tzv. vstupu do stroje, tj. automatického překódování fonémické řady v řadu grafémickou. Zde však záleží spíše na jednoduchosti distinktivního popisu než na vystižení systémových vazeb. Stačí, nejsou-li fonémy zaměňovány mezi sebou a není-li žádný foném vypuštěn. Problematiku vstupu do stroje ovšem komplikuje také okolnost, že je třeba překódovat i supersegmentální kvality (větnou intonaci atd.).

Slovo a slovesnost, volume 23 (1962), number 4, pp. 278-282

Previous Karel Berka: Logik o jazyce

Next Milan Romportl: K analýze zvukového systému ruštiny