Překladatelský oříšek

René Wellek

[Discussion]

(pdf)

Une traduction difficile

Nedávno vyšel překlad utopie A. HUXLEYHO „Brave New World“ pod titulem „Konec civilisace“ u L. Mazáče. Tento překlad, pořízený G. Schiffovou, dává možnost promluvit o některých zásadních otázkách překladatelství, které lze na Huxleyově románu a nezdařilém jeho českém přetlumočení zvlášť pěkně demonstrovat. Ve svých dřívějších článcích o překladech a překládání, na př. v posudku českého překladu Joycova Odyssea (v „Dnešku“, roč. I, č. 11, str. 323—33) a v článku „Bída našich překladů“ (v „Listech pro umění a kritiku“, roč. II, č. 2, str. 39—46), kladl jsem hlavní důraz na základní otázku správného porozumění originálu. Je to primitivní požadavek, který u valné většiny našich překladů však splněn není. Překlad Schiffové se také hemží primitivními chybami, které dokazují neznalost anglické mluvnice a frazeologie. To je věc nedostatečné průpravy, chvatu a nesvědomitosti, věc přímo překladatelské abecedy, ale velkého teoretického významu nemá. Po té stránce nás zajímá především otázka slohu českého překladu. To je věc nikoli jen pouhého nadání, nýbrž také věc přemýšlení, poznání, správného porozumění originálu ve vyšším slova smyslu než pouze slovníkovém.

Aldous Huxley napsal utopii satiricky namířenou proti utopiím, hrůzné vidění dokonale účelné, dokonale šťastné civilisace, z níž však člověk s kulturou — to znamená s náboženstvím, s uměním, s citem — by musil utéci zpět do našeho světa bídy a utrpení. V originálu se proto Huxleyův spis jmenuje ironicky: Krásný nový svět (Brave New World, zvolání Mirandino v Shakespearově Bouři). Český titul „Konec civilisace“ na[62]prosto nepřiléhá, poněvadž v knize Huxleyově nejde o konec civilisace, nýbrž o její vyvrcholení a svět této utopie po sebevraždě hrdiny, „divocha“ z dnešního světa, jde nerušeně dál. Ale překladatelka také nepochopila stavební princip celé knihy: neustálé střídání různých funkčních slohů a proto kontrastování a aktualisování těchto stálých přesmyků. Střídá se a prolíná v Huxleyově knize sloh vědecký (hlavně biologický), sloh hovorový, někdy trochu argoticky zabarvený a sloh básnický, jehož užívá důsledně „divoch“, který se naučil angličtině jedině ze Shakespeara. Překladatelka nepoznala citáty ze Shakespeara až na výjimečné případy, kde je pramen přímo uveden, a překládá je do své šedivé prózy, k tomu často ještě nesprávně. Na př. slova z Macbetha, která O. Fischer překládá: Dni zašlé všechny bláznům svítily na cestě k prachu. (V, sc. 5.), v překladě Schiffové znějí: „A celá minulost se posmívala smrti a hanobila ji“ (221), výsledek, o němž naprosto nevím, jak k němu překladatelka došla. Hned nato cituje se místo z Hamleta (II, sc. 2), kde se mluví o pošlém psu jako o „krásné mršině k líbání“ (a good kissing carrion) a z toho dělá překladatelka „dobráckou, líbající mrtvolu“. Zcela špatně a nesrozumitelně jsou přeloženy citáty z básně „The Turtle and the Phoenix“, připisované Shakespearovi; nad tou básní je „divoch“ a jeho přítel Watson u vytržení, kdežto český čtenář nepochopí nadšení nad banálnostmi na str. 159 a 160. Hotový nesmysl udělala překladatelka z místa v Troilu a Kressidě (III, 2), kde si Troilus horoucně přeje, aby láska ženina mohla přežít vnějšek krásy (beauty’s outward), aby se rychleji obnovovala, než se krev rozkládá. Překladatelka patrně zaměnila slovo outward se slovem reward a napsala klidně: „Přežití je odměnou krásy a duch se obnovuje rychleji než krev se rozkládá“ (str. 167). A takových příkladů je tolik, že se překlad často stává naprosto nesrozumitelným a nesmyslným. O aktualisaci básnického jazyka v cizorodém kontekstu není ovšem řeči.

Trochu lépe se dařilo překladatelce vystižení odborného slohu, ale i tu se hemží překlad chybami začínaje jednoduchými věcmi jako železovým betonem (ferro-concrete), který překládá čisté železo (str. 213), nebo metabolismem, proměňováním výživné hmoty v živou, které je přeloženo krevní oběh (str. 100), a konče nepochopením filosofických, náboženských, hudebních, lékařských a jiných termínů. Cituji aspoň některé zajímavější příklady: atonement, náboženské slovo znamenající usmíření, rozumí se mezi Bohem a člověkem, je přeloženo slabikování (str. 223), z tonic effects (léčivé účinky) jsou v českém překladě technické efekty (str. 209), lékařský termín stethoscopic, který souvisí zřejmě s řeckým stéthos, hruď, je nahrazen slovem stereoskopický (str. 217), filosofické slovo duration (trvání), které se módním stalo vlivem Bergsonovým, překládá se jako náhrada (str. 136) atd. V popisu hudby se mluví o tom, že prý „zazpívalo třicet nebo čtyřicet basistů“ (str. 147), zatím co v originále se jenom oznamuje, že se hrálo třicet až čtyřicet taktů (bars) této skladby. Nebo ještě veseleji: nápis v novinách hlásá podle překladatelky: „reportér hraje se záhadným divochem kopanou a hubo-míč“ (str. 218), zatím co v originálu stojí „reportér dostal kopanec do kostrče“ (coccyx), při čemž zřejmě záleží na účinku toho odborného slova pro velmi populární část těla. Nejúžasnější je snad překlad dobrozdání o nové teorii biologie (str. 155), kde místo jasné myšlenky „kdyby se připustily výklady v pojmech účelnosti (in terms of purpose)“, stojí „překročila-li se kdy hranice účelnosti“. Hned nato se mluví o tom, že by takové myšlenky mohly rozvrátit výchovu méně vyrovnaných duchů (minds), a překlad mluví o „idejích, které snadno podemílaly předurčení nedosti ustálených názorů“.

Po těchto příkladech není snad nutné ukazovat, jak se naprosto nezdařily překlady básní, které zčásti jsou parodií na duchovní písně nebo opět na šlágry, zčásti jsou vážnými modernistickými básněmi.

Další složka v umělecké výstavbě Huxleyovy knihy je neustálá konfrontace poměrů a míst v utopii s poměry a místy v dnešní Anglii. Tu musí překladatel cítit, nač autor naráží a od čeho se jeho slova odrážejí, i když ta kontrastující věc výslovně jmenována není. Překladatelka nemá potřebné vědomosti z anglických reálií, aby rozuměla, oč v konkretním případě jde. To je vidět na př. z toho, že překládá Lake District, jezerní kraj posvěcený poesií Wordsworthovou jako Jezero District (str. 82). Kabaret se jmenuje Westminster Abbey Cabaret, poněvadž stojí na místě westminsterského opatství, to je tedy slovem Westminster-kabaret (str. 71) přeloženo nedostatečně. Charing-T-Tower je věž na místě nynějšího Charing Crossu, kříže v bývalé vesnici Charing, který dal postavit král Edward I.; velké T nahrazuje v novém náboženství kříž a slovem T-věž (98) je tedy úplně nedostatečně vystižena topografická narážka. Whitehall je ulice v Londýně, v níž jsou ministerstva, a nesmí se tedy překládat Bílý dům, který je ve Washingtonu. Nesrozumitelné jsou v českém překladě parodie na anglickou hierarchii. V nové civilisaci je totiž křesťanství odstraněno, ale existuje zpívání sborem (community-singing), které před několika lety bylo v Anglii módou v každém shromáždění i nezpěváků. Nejvyšší [63]hodnostář se jmenuje Arch-Community Songster of Canterbury v analogii k arcibiskupovi canterburskému a překlad „sbormistr nejvyšších pobožností solidarity“ (str. 145) je nedostatečný. Noviny, jejichž reportéři obtěžují divocha, se jmenují Fordian Science Monitor a Delta Mirror, parodie na jména dnešních novin; Christian Science Monitor je hlavní list příslušníků křesťanské vědy a Daily Mirror je bulvární plátek londýnský. Překlad Fordův věstník a Delta-zprávy (218) nijak nenaznačuje tyto souvislosti, na nichž se zakládá z velké části účinnost celé knihy.

Tu se ovšem nutně vynořuje závažná otázka, je-li vůbec překlad Huxleyovy knihy možný. Musíme připustiti možnost překladu, který by neobsahoval hrubá neporozumění originálu ani ve všední, ani v odborné, ani v básnické angličtině; mohli bychom si představiti překlad, v němž každý citát ze Shakespeara je nahrazen příslušným místem z překladu Sládkova nebo Štěpánkova, kde každá topografická narážka je vysvětlena, a přece, musili bychom uznati, že z četby takového ideálního překladu bychom neměli ještě zdaleka dojem originálu. Překlad Schiffové je beze vší pochyby špatný, ale je otázka, zdali i dobrý překlad, který by se vyhnul všem jejím chybám, by byl opravdu českým ekvivalentem originálu. V češtině totiž nemají citáty ze Shakespeara až na několik málo „okřídlených slov“ onen ráz jedinečnosti, která má dikce Shakespearova v originálu, jímž se odráží ostře od okolního tekstu, prostě proto, že nemáme překladu Shakespeara, který by měl zřejmý punc individuální i dobové mluvy. V němčině by to šlo trochu lépe, aspoň pokud jde o citáty ze 16 kusů, přeložených A. W. Schleglem. Ale i tu by byly potíže: místo, kde volá divoch na dívku fitchew, nadávku čerpanou z krále Leara, známou jen odtud a z této souvislosti, ztratí každým překladem. Úspěch v napodobování vědeckého slovníku a slohu je již spíše možný, ale i tu si musíme uvědomit, že se v angličtině v míře daleko větší než v češtině stala módní slova z biologie, z teorie relativity atd. majetkem širších vzdělaných vrstev a že vůbec slova řecká a latinská působí v anglickém kontekstu zcela jinak než v českém. Parodie na duchovní písně a na šlágry by se mohly podařiti, ale pokus vystihnout kontrast mezi nynějším Londýnem nebo nynějším zřízením anglikánské církve a poměry v utopii musí nutně ztroskotat. Tak na př. fakt, že je vysilač na věži klubu v Stoke Poges nám nic neříká (str. 69), kdežto Angličan zná Stoke Poges jako vesnici, na niž myslil Gray, když psal svou Elegii na vesnickém hřbitově. Mluví-li se o sedmi mrakodrapech v Guildfordu, vynoří se Angličanovi obraz onoho tichého městečka v Surrey. Když odbíjejí hodiny Big Henry, vzpomene si na hodiny věže Parlamentu, kterým se říká Big Ben a Henry je ovšem křestní jméno Forda, od něhož se v utopii datuje nový letopočet.

Musí-li se již taková kniha překládat, nutno uvážiti, zdali by nebylo možno uchýliti se k metodě překladatelů 18. století v Anglii, ve Francii, v Německu atd., kteří docela troufale psali „imitace“ latinských a řeckých básníků. Tak třebas přeložil Pope satiry Horácovy a nahrazoval jména latinská a narážky na římské poměry často nesrozumitelné, soustavnými analogiemi anglickými, metoda, která dosáhla toho, že dojem z překladu byl aspoň přibližně podobný jako dojem na současníka Horácova. Dnes, kdy vzrostla úcta k slovu básníkovu a také historické vědění, by takové parafráze narazily asi na prudký odpor filologů a snad i čtenářů, ale nemožnost této metody znamená právě často také mumifikování těchto děl, odsouzení k museálnosti. U nás O. Fischer a jeho spolupracovníci (hlavně E. A. Saudek) se pokoušeli při překladu Goetha o jisté modernisování: překládali na př. bez ostychu některá vlastní a místní jména, vykládali narážky atd., jen aby nezatěžovali tekst určený živé přítomnosti zbytečnými archaismy. V případě Huxleyově by byla taková parafráze ovšem velmi choulostivým úkolem, poněvadž je tu zřejmé nebezpečí úplné ztráty kontaktu s originálem. Snad by Shakespeare musil býti nahrazován českými autory (ale kterými?) a londýnská topografie pražskou, ale zdar experimentu by byl stále pochybný, poněvadž český čtenář se ani nechce zbaviti dojmu cizoty a čistě české prostředí pod jménem anglického autora by působilo bezděky komicky jako různé pokusy o aktualisaci Shakespeara. Obecná pravidla pro přípustnost parafráze nelze asi stanoviti, poněvadž každé dílo si vyžaduje svého vlastního překladatelského slohu a každý detail může býti vyřešen jen z určitého kontekstu. Překlad musí vycházet z podrobné úvahy o slohu autorově a různých slohových vrstvách, o tom, co autor aktualisuje a co schválně automatisuje, a teprve když tato základní otázka je vyřešena, lze přemýšlet o stylistickém rozvrstvení překladu, které by mělo funkci podobnou, jako má v originálu. Tedy ne mechanické překládání, věta za větou, nýbrž překlad, který vychází z celku a snaží se pak určiti funkci jednotlivých složek v jeho výstavbě. V případě Huxleyho se mi zdá, že je úspěšné řešení obyčejným překladem nemožné: řešení parafrází musilo by teprve konkretně dokázat, že je možno úskalí obeplouti. Existující český překlad není ani první ani druhé řešení, je ubohou školskou úlohou, která s uměním překladatelským nemá nic společného.

Slovo a slovesnost, volume 1 (1935), number 1, pp. 61-63

Previous Jan Uher: Literární zájmy středoškolských studentů

Next A. I. (= Aleksandr V. Isačenko), René Wellek, Miloslav Seemann, Bohuslav Havránek, Jan Mukařovský: Vědecké sjezdy v létě 1934