K hodnocení Tomsovy kodifikace spisovné češtiny

Jan Průcha

[Discussion]

(pdf)

Кодификация литературного чешского языка произведенная Ф. Томсой и ее оценка / La codification du tchèque littéraire proposée par Tomsa et sa critique

Mezi teoretickými díly o českém jazyce, vzniklými v raném obrození, zaujímají význačné místo mluvnické práce F. Tomsy.[1] Je tomu tak jednak již pro jejich časovou prioritu — Tomsova Böhmische Sprachlehre (1782) byla první soustavnou mluvnicí češtiny v obrození, jednak pro jejich odborné hodnoty a průkopnický význam — Tomsova práce o výslovnosti (Über die Aussprache der čechischen Buchstaben, Sylben und Wörter, 1801) zůstala dlouho jedinou svého druhu; v speciálních studiích zpracoval Tomsa české sloveso (Über die Bedeutung, Abwandlung und Gebrauch der čechischen Zeitwörter, 1804) a vývoj češtiny (Über die Veränderungen der čechischen Sprache, 1805); Tomsovy příručky pravopisné (Uvedení k české dobropísebnosti, 1782, 1784, 1788; Über die čechische Rechtschreibung, 1802; Ortografie česká, 1808 aj.) přinášely důležité návrhy na úpravu grafiky a pravopisu.

Tomsovo lingvistické dílo (celkem deset mluvnických prací a tři slovníky) nebylo zatím dostatečně probádáno, přestože se již před lety objevila první jeho zásadní hodnocení.[2] Kromě mluvnice Tomsovy vzniklo v obrození (zvláště koncem 18. století) i mnoho jiných. Nejvýznamnější jsou Pelclova a zejména Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (1809, 1819) J. Dobrovského. Z těchto tří základních prací charakterizuje B. Havránek (op. cit., s. 83) mluvnici Pelclovu jako poměrně archaizující, Tomsovu jako mluvnici, která se nejvíce přidržuje soudobého úzu a je tedy značně rozkolísaná. Na základě tohoto hodnocení vznikaly kladné, ale i negativní soudy o Tomsově kodifikaci spisovné češtiny; zdůrazňovala se Tomsova snaha o sblížení jazyka spisovného s obecnou češtinou, Tomsova kodifikace byla oceňována jako dobrá, i když připouštějící více kolísání podle tehdejší psané podoby jazyka.[3] Někteří autoři dospěli [58]ke zcela protikladným hodnocením: např. konstatovala se naprostá neprospěšnost Tomsova popisu češtiny pro kodifikaci spisovné češtiny,[4] naproti tomu jiným autorem byla oceněna mluvnice Tomsova a předcházející ji Rosova jako pokrokovější vzhledem k mluvnici Pelclově a Dobrovského, a to právě proto, že připouštějí i lidové varianty.[5]

Pokusíme se zhodnotit Tomsův přínos pro kodifikaci spisovné češtiny. Východiskem nám je srovnání mluvnice Rosovy s Tomsovou. Tyto práce nelze pokládat za rovnocenné, rozdílů mezi nimi je více než shod. Oba autoři mají především rozdílný poměr k útvarům celonárodního jazyka. Čechořečnost seu Grammatica linguae bohemicae V. Rosy z r. 1672 zpravidla uvádí podoby spisovné a obecně české (event. nářeční) paralelně a jako zcela rovnocenné. Tak je tomu zvláště v deklinaci (např. instr. pl. pacholaty, pacholatami, pacholatama, pacholatmi, pacholatma; nom. sg. krásný, krásnej; gen. tří, třích, třech; instr. třemi, třími, třema atd.), ale i tvarosloví vůbec. Jen velmi zřídka označuje Rosa tvary obecného jazyka jako „rustice“. Poměr k spisovnému a obecnému jazyku v Čechořečnosti vyplývá ovšem z tehdejšího stavu spisovného jazyka: bývalá jednota a semknutost je již narušena, proto Rosa nepopisuje pevný řád, ale uvolněnou normu jazyka soudobého (sám píše „moderno tempore“), prolnutého již prvky nespisovnými a narušeného vlivy cizích jazyků.

Ve zcela jiných podmínkách píše Tomsa svou Böhmische Sprachlehre, o více než století později. Je to období nejhlubšího úpadku spisovného jazyka, jehož fungování je značně omezeno. I jazykoví teoretici nejenže pozbyli jazykového citu, jistoty v zachovávání normy, ale v důsledku odnárodňování i praktické znalosti mateřštiny, kterou u nich mnohdy i v běžném životě je jazyk cizí. Takový stav naprosto nemohl poskytnout Tomsovi a jiným obrozeneckým gramatikům pevný základ, na němž by se budoval jazyk nový. Proto Tomsa a po něm ostatní přijal za vzor, jak známo, spisovnou češtinu 2. pol. 16. století, hláskoslovně a tvaroslovně ustálenou a syntakticky rozvinutou, kterou pokládal za nejdokonalejší a za soudobé situace ideální. Nepokoušel se o vytvoření normy nové, ve smyslu sblížení obecného jazyka s normou starší. Tento fakt se podstatně odrazil v Böhmische Sprachlehre: mluvnice zachycuje sice vedle tvarů spisovných téměř vždy také tvary obecně české, ty však buď přímo odmítá jako nespisovné, nebo je označuje jako lidové, event. teritoriálně omezené.[6] Tedy Tomsa uvědoměle a důsledně odlišuje varianty spisovné od obecně českých. Pojem spisovný jazyk ovšem neexistoval, kritériem byly, jako u všech obrozeneckých gramatiků, „knihy dobrých autorů“, tj. předbělohorských. Tomsa samozřejmě čerpá také z bohaté tradice českého mluvnictví. Jako autority se nejčastěji dovolává V. B. Nudožerského (1603), avšak nejvíce závisí na mluvnici Doležalově (1746), z níž mnoho přejal, zvláště v tvarosloví (např. podrobné třídění sloves do 6 tříd podle kmene infinitivního). V závislosti na starších gramatikách nezbavil se Tomsa tradujících se archaismů (např. fem. typu deklinací, nom. pl. mniší, Uhří; lok. pl. /o/ tělích, slovích), nevyvaroval se i některých starších omylů (např. rozeznává v češtině tzv. optativ), na druhé straně vymýtil tvary knižní a neústrojné (např. infinitiv typu vedsti, pecti). Cenné novum, které přináší Tomsova mluvnice, je podrobné zpracování dějového významu sloves, rozdělení sloves podle vidu.[7]

To, co tedy především odlišuje Tomsu od starších gramatiků, je pochopení rozdílnosti jazykových útvarů a jejich funkcí, vědomí odlišnosti spisovné normy od normy obecné češtiny. Již [59]v Tomsově mluvnici můžeme najít počátky přísné izolace spisovné normy. Rigorózní pojetí uzavřenosti, čistoty a klasičnosti spisovného jazyka se ovšem plně projevilo až v kodifikaci Dobrovského, k níž má Tomsa blíže než k mluvnici Rosově. Při srovnání zjišťujeme, že se Böhmische Sprachlehre a Ausführliches Lehrgebäude k sobě přibližují nejvíce: 1. v hláskosloví, v kterém Dobrovského mluvnice nelpí mechanicky na předbělohorském úzu jako Pelclova, 2. ve skladbě, kde zase Tomsa důsledně zachovává archaické formy (např. genitivní vazby přechodných sloves, pořádek slov atd.). V tvarosloví se obě mluvnice podstatně neliší, avšak přece jen je Dobrovský v detailech konzervativnější, ale i systémovější, naproti tomu u Tomsy je značné kolísání. Např. ve skloňování substantiv má Tomsa v instr. pl. mask. koncovky: -y, -ami; -i, -emi, -mi (mužmi), -ami; v instr. pl. n. koncovky: -y, -ami, -emi, -mi, -i. (odlišuje se nespisovná univerzální koncovka -ama). Dobrovský má v instr. pl. mask. n.: -y (dub, slovo), -i (meč, pole); v přehledu skloňování substantiv uvádí u mask. pouze 6 výjimek s odchylnými koncovkami: -mi, -emi (mužmi, soudcemi), u neuter 5 výjimek: -mi (srdcemi).

V tom, že se Tomsa obrátil jako ke vzoru vytvářející se nové normy k jazyku o půl druhého století zpět, jeví se důsledek — jistá archaizace.[8] I když si uvědomujeme, že toto tzv. archaizování bylo podmíněno okolnostmi vyplývajícími ze soudobého stavu jazyka a jeho teorie a dále i to, že starší kultivovaná podoba češtiny u obrozeneckých gramatiků jako archaická pociťována nebyla, přece jen je nutno vidět také to, že spisovná čeština prošla během onoho půl druhého století určitým vývojem. Je přece známo, že právě Dobrovský (a Tomsa ještě pružněji, i když snad méně kriticky) respektoval ve své kodifikaci určité vývojové prvky, pokud byly v nevyrovnaném a rozkolísaném stavu spisovného jazyka konce 18. století bezpečně zjistitelné. Jiní obrozenečtí gramatikové však vývojovou souvislost pomíjeli, současný stav zásadně nebrali na zřetel. (K tomu přistupuje u starší generace obrozeneckých pracovníků praktická neznalost mluveného jazyka; vychází se jen z jazyka psaného, knižního. U některých gramatiků pak převládal čistě racionální, badatelsky strohý poměr k českému jazyku i poněkud aristokratické nahlížení na jazyk lidový; jazyk se zkoumá, ale nevytyčují se pro něj vyšší perspektivy.)

Tomsa měl nejblíže k tomu, aby se vyhnul pouhému kopírování předbělohorské normy. Studoval jazyk nejen z jeho psané podoby, ale svou kodifikaci vytvářel s ohledem na to, v čem již zvítězil úzus soudobý, jemuž pak dával přednost. Opíral se o bezpečnou znalost jazyka lidového, v jehož prostředí se pohyboval po celý život; významným činitelem byl jistě i jeho ryze český původ (z českého venkova, nikoli z města).

Obrozenecké kodifikace tedy nevycházely, a to zcela oprávněně, ze soudobého stavu. Všechny tři základní mluvnice se vracely zpět k normě jazyka konce 16. a počátku 17. století. Předbělohorská norma se buď mechanicky kopírovala a zcela se přehlížel vývoj jazyka během půl druhého století (Pelcl), nebo se tomuto vývoji vycházelo více (Tomsa) či méně (Dobrovský) vstříc. Avšak vzhledem k tomu, že tvary vnikající do spisovné normy a vytlačující tvary knižní byly povahy různorodé (prvky obecně české i prvky místních nářečí), které svým nesystematickým pronikáním, kolísáním s tvary staršího jazyka spisovného jen rozleptávaly systém, bylo třeba pevného, přísného uzákonění normy s jistým uzavřením přístupu těchto lidových prvků do spisovného jazyka, jak to provedl Dobrovský. Za takových podmínek nebyla Tomsova kompromisnost, či možno-li to nazývat „pokrokovost“, skutečně tolik prospěšná. Dobrovského pojetí, jak je dnes obecně uznáváno, mělo své závažné oprávnění. Proto také byla kodifikace Dobrovského jednoznačně přijata; svou nekompromisností a sjednocovacím charakterem vyhovovala lépe rozvíjejícím se jazykovým potřebám než Tomsova kodifikace se svou určitou rozkolísaností a ne zcela dostatečným teoretickým odhalením systému. Nehledě k jiným přednostem Dobrovského [60]mluvnice a k autoritě jejího tvůrce, rozhodoval tu již fakt, že byla vydána o více než čtvrt století později, za odlišné situace kulturní i jazykové.

Tomsova mluvnice zůstala dlouho solidní gramatikou, která ovlivnila, jak máme doloženo, mluvnice a mluvnické příručky v době následující. Na ohlas, který mezi soudobými filology vzbuzovaly Tomsovy práce bohemistické, můžeme soudit např. z pochvalného uznání, jež vyslovuje o spise Über die Veränderungen der čechischen Sprache polský filolog J. S. Bandtke ještě r. 1825 (v dopise Dobrovskému). I když už současníci upozorňovali na některé nedostatky Tomsovy mluvnice, překvapuje, že se nedočkala dalšího vydání a byla později zatlačena mluvnicemi jinými, zvláště Thámovými a Nejedlého, které byly zaměřeny více na praxi a vycházely v několikerém vydání a přepracování.

Jak se vůbec projevuje vliv Dobrovského v mluvnických pracích Tomsových? Vztah Dobrovského a Tomsy býval vykládán poněkud jednostranně: pod vlivem vědecké výše Dobrovského snižovala se Tomsova činnost na pouhé tlumočení zásad jeho velkého učitele. Při bližším zkoumání shledáváme, že skutečně působení Dobrovského na Tomsu bylo velmi silné (oba přátelé spolupracovali vzájemně více než 40 let). V Böhmische Sprachlehre podstatnější vliv Dobrovského nenacházíme, v ostatních pracích pozorujeme, že Tomsa přihlížel k výsledkům, k nimž dospěl Dobrovský, nejsilněji v oblasti slavistiky (přímo přejal např. Dobrovského třídění slovanských jazyků, jejich vznik a vývoj). Také z prací Dobrovského o ruštině čerpal Tomsa mnoho. Dobrovský byl nápomocen Tomsovi četnými radami, půjčoval mu své zápisky a staré rukopisy a prvotisky, Tomsa byl zasvěcen do jeho plánů a započatých prací. Např. r. 1787, kdy měl Dobrovský v základě dokončenu již značnou část své mluvnice, psal J. Ribaymu: „Meine Eintheilung der Conjugationen davon ich den Entwurf, den ich Herrn Tomsa mittheilte, nicht bey der Hand habe, ist kürzlich diese …“ (a dále vyložil své třídění českého a slovanského slovesa do dvou skupin podle koncovky 1. sg. préz.: -u, -i; -m). A Tomsa opustil v práci o českém slovesu (1804) Doležalův systém 6 slovesných tříd podle infinitivu, kterého se držel ještě ve své mluvnici, a přejal Dobrovského systém 2 tříd (Dobrovský své pojetí později zrevidoval, takže v Ausführliches Lehrgebäude je již tvoření sloves tříděno podle kmene infinitivního, ale v časování do 7 skupin podle tvarů présentních).

Tomsa přejímal též Dobrovského zásady v oblasti tvoření slov, lexika a také jeho názory na obohacování slovní zásoby. Je známo, že Dobrovský publikoval svou cennou studii o tvoření slov (Über den Ursprung und die Bildung der slawischen und insbesonder der böhmischen Sprache) jako úvod k jednomu z Tomsových slovníků (Vollständiges Wörterbuch der böhmisch-, deutsch-, und lateinischen Sprache, 1791). Tomsa sdílel v podstatě také Dobrovského negativní postoj k tvoření nových slov; zdá se však, že tu byl o něco liberálnější, což vyplývalo z toho, že Dobrovský, který publikoval převážně jen německy, nepociťoval tolik nedostatek českých termínů jako Tomsa při překladech odborných a popularizačních spisů. Pravděpodobně nejvíce pomáhal Dobrovský Tomsovi při sepisování slovníků; pomoc se týkala hlavně určování významů starších českých slov. Můžeme tedy prohlásit, že Dobrovský byl Tomsovi velkým vzorem, avšak výsledky Tomsovy vlastní badatelské práce jsou jasně prokazatelné; Tomsův přístup k některým otázkám byl zcela samostatný a někdy i zcela odlišný od názorů Dobrovského.

V souvislosti s Tomsovými pracemi mluvnickými je potřebné připomenout i jeho reformy v oblasti grafiky a pravopisu. Význam grafické podoby češtiny v době obrození stále rostl v souvislosti s hojnějším užíváním spisovného jazyka a jeho funkčním rozšířením. Tomsa, který byl v bezprostředním styku s typografickou prací, uvědomoval si nevhodnost fraktury (pro kterou užíval jako jiní obrozenci názvu „německé písmo“) pro češtinu. Protože latinka nebyla v češtině něčím zcela cizím, mohl Tomsa srovnávat se staršími tisky. Myšlenku tisknout české texty latinkou proto houževnatě prosazoval, nedal se odradit četnými neúspěchy ani nesouhlasem některých obrozenců. Když získal konečně pro tiskárnu latinkové písmo, používal ho hlavně při tisku slabikářů a školních učebnic a horlivě ho propagoval ve svých pravopisných příručkách. Zároveň s tím uplatňoval i své úpravy pravopisné, jež navrhoval a teoreticky zdůvodňoval již [61]r. 1788 v Uvedení k české dobropísemnosti: litera í místo užívané litery j nebo spřežky ij pro hlásku í, litera j místo g nebo y pro hlásku j, litera g místo ğ pro hlásku g; dále počáteční v- místo u-.

Tomsovy reformy v grafice a pravopisu se neujaly, resp. byly úřední cestou zakázány. Po smrti Tomsově se tyto reformy těžko ujímaly. Poměrně brzo se šířila latinka, kterou se tisklo místy od 20. let, avšak hlavním užívaným písmem zůstala fraktura až do r. 1848. Tzv. skladná reforma pravopisu a počáteční u- místo v-, zavedené po Tomsovi Jungmannem a Šafaříkem, došly plného uplatnění také vlastně až kolem r. 1848. Úpravami grafiky a pravopisu sledoval Tomsa rovněž myšlenku, která ho hluboce ovládala: sjednocení grafiky a pravopisu slovanských jazyků jako prostředku jejich vzájemného sblížení.

V mnohém se Tomsa mýlil, v abstrakci mnohotvárné jazykové skutečnosti a v kritickém hodnocení jednotlivých jazykových jevů zůstává za Dobrovským, přesto však jeho práce zahajují v dějinách českého mluvnictví období hlubšího, již vědeckého zkoumání češtiny.

Slovo a slovesnost, volume 24 (1963), number 1, pp. 57-61

Previous Emanuel Michálek, Igor Němec: Významný pramen historické lexikologie

Next Marie Těšitelová: Sovětská lexikologie a lexikografie o otázkách homonymie