K otázce přeložitelnosti

Karel Horálek

[Articles]

(pdf)

К вопросу переводимости / Les problèmes de la possibilité de traduire un texte

Nebývalý rozmach překladové literatury a zintenzívnění mezinárodních kulturních a politických styků vyvolává také živější ruch v teorii překládání. Teorie překládání se pomalu začíná konstituovat jako samostatná filologická disciplína. Podobně jako např. stylistika a poetika je i teorie překládání disciplínou pomezní a zároveň vnitřně diferencovanou. Již tím, že stylistická problematika tvoří důležitou složku celé problematiky překladatelské, stýká se teorie překládání těsně s literární vědou. Někdy bývá teorie překládání přímo považována za odvětví literární vědy (toto stanovisko zaujímají hlavně někteří sovětští teoretikové), ale s tím nelze dobře souhlasit. Ani teorie uměleckého překladu není myslitelná bez dobré jazykovědné základny a problematikou uměleckého překladu se teorie překládání ani zdaleka nevyčerpává. Po této stránce přispívá k vyjasnění situace teorie informace i teoretické práce o mechanickém překládání.

Vlivem těchto nových disciplín, jež svým charakterem přesahují rámec jazykovědy, vznikají však v teorii překladu také nové komplikace. Technické pojetí překladatelského procesu vede mimo jiné k tomu, že sám pojem překladu je vymezován široce nebo aspoň značně netradičně. Dnes má i mezi lingvisty své stoupence pojetí překladu jako transpozice sdělení (informace) z jednoho jazyka (kódu) do jiného.[1] Podle toho překladem by bylo např. i předčítání psaného textu a ovšem i každá grafická transliterace. Někdy se za překlad považuje dokonce transpozice jazykového sdělení do systému nejazykového, např. zfilmování nebo zhudebnění literárního textu.[2] A vidí-li se pak v mechaničnosti a důslednosti podstatný znak překladu, dochází se dokonce k závěru, že překlad v tradičním pojetí ani překladem není.[3] Uvažovat o různých případech znakových transpozic má samozřejmě své oprávnění; záleží na tom, aby byla správně vystižena specifika jednotlivých kategorií.

V teorii překládání je možno rozeznávat část obecnou od částí speciálních. Teorie uměleckého překladu tvoří jasně speciální obor celkové teorie překládání. Sama teorie uměleckého překladu se dále diferencuje podle povahy zkoumaného předmětu; speciální problematiku mají např. veršované texty, drama, texty písňové a operní atd. V obecné teorii překládání tvoří podstatnou složku filosofie ja[162]zyka, pojatá z hlediska překladatelské problematiky. Tento obecný základ teorie překládání bývá dosud častým útočištěm diletanství. Zde záleží na tom, zda se jazyk v poměru k myšlenkovým obsahům a v poměru k mimojazykové skutečnosti chápe jako tzv. nemotivovaná forma nebo zda se jazyková forma (strukturní členění jazyka, hlavně jeho mluvnická stavba) uvádí v přímý vztah se strukturním členěním myšlení a mimojazykové skutečnosti.

Někdy bývá mluvnická stavba jazyka přímo se strukturou myšlení ztotožňována. To je názor, který se opírá o romantickou filosofii jazyka, hlavně pak o myšlenky W. von Humboldta. Humboldt byl přesvědčen, že mluvnická stavba jazyka vyjadřuje noetický postoj jazykového kolektivu k mimojazykové skutečnosti, že je vlastně výrazem jejich světového názoru. Tento názor v různě modifikované podobě přejal od Humboldta Steinthal, později Wundt a nověji celý tzv. neohumboldtovský směr v moderní jazykovědě. Hlavním představitelem tohoto směru je německý lingvista Weisgerber a americký L. Whorf, který našel podněty k takovému chápání jazyka u E. Sapira. K humboldtovské linii filosofie jazyka se volněji přidružuje také E. Cassirer, jehož spisy se v poslední době těší v Americe rostoucí popularitě.[4] Na Sapirovy myšlenky navazují v Americe také badatelé, kteří zdůrazňují souvislost jazyka s kulturou (H. Hoijer aj.). Do jisté míry je možno za odnož humboldtovství považovat také sovětskou školu Marrovu.

Ztotožňování jazyka a myšlení, jež tvoří základ humboldtovského chápání jazyka, je nesprávné. Patří k nesporným zásluhám pražské lingvistické školy, že se proti této filosofii jazyka stavěla, třebaže ne vždy se stejnou rozhodností a stejně důsledně. Zdůrazňování závislosti uměleckých textů na jazykovém materiálu vedlo snadno k závěru, že básnické texty jsou ve své podstatě nepřeložitelné. V překládání uměleckých textů byla spatřována analogie k výtvarnému nebo hudebnímu vyjádření literárních námětů. V uměleckých textech má ovšem vztah mezi jazykovou formou a obsahem zvláštní charakter, bývá tu někdy (ne vždy) esteticky motivován. Básnické formy, jako verš, rým a také některé tropy, jsou též závislé jednak na celkové povaze jazykového systému, jednak na míře jeho kultivovanosti. Zásadně je možno připustit, že v básnických textech, pokud je jejich forma přímo vázána na vlastnosti jazykového materiálu, jazyk je přímo kulturní hodnotou.

Správné pojetí vztahu jazyka a myšlení, jazyka a kultury vyplývá z některých formulací V. Mathesia a Vl. Skaličky. Skalička došel brzy ve svých typologicky založených jazykovědných úvahách k závěru, že různosti jazyků je třeba vidět především v různých formách řešení téhož problému. Je jen jedna mimojazyková realita a jen jeden správný způsob pochopení této reality. Různé jazykové systémy slouží tomuto správnému pochopení v podstatě stejně vhodným způsobem. Jazyky jsou si typologicky rovnocenné, nejsou si však rovnocenné v míře kulturní připravenosti. Ta se týká hlavně plánu lexikálního. Jazyky, které nemají v dostatečné míře vypracovánu odbornou terminologii, jsou v nevýhodě proti jazykům, které odbornou terminologii vypracovánu mají. Jazyky se nepotřebují typologicky měnit, aby mohly vhodným způsobem plnit složité kulturní úkoly. Lze-li tu mluvit o některých vyjadřovacích nevýhodách, lze předpokládat, že jsou kompenzovány výhodami na jiném úseku nebo v jiném strukturním plánu, např. nedostatek gramatických prostředků může být kompenzován v lexikálním plánu jazyka.

Protože každý jazyk je univerzálním dorozumívacím systémem, je třeba připustit, že i jazyk méně vypěstovaný může vyjádřit, resp. popsat celou mimojazykovou skutečnost. Je např. možno vyjádřit i složité matematické poučky bez odborné terminologie. Jazyk si při nedostatku odborných termínů může vypomáhat různý[163]mi opisy, může si podle potřeby také potřebné termíny (popř. i jiné vyjadřovací prostředky) vytvořit. Vyjadřovací těžkopádnost tu neznamená vyjadřovací neschopnost. To všechno platí však jen v plánu intelektuálních významů. V plánu stylistickém, kde jde mimo jiné i o různé významy emocionální (např. o emoce estetické), je již situace jiná.

Může-li každý jazyk jako univerzální dorozumívací systém znakový vyjádřit jakoukoli skutečnost, znamená to, že je možno všechny texty intelektuálního obsahu překládat do všech jazyků. Jazyk, který je pro vyjadřování složitějších významů nedostatečně připraven, se právě při překládání o potřebné vyjadřovací prostředky obohacuje. Názorné příklady toho podávají např. kulturní dějiny Slovanů. V našich dnech tento proces probíhá v širokém rozsahu v zemích, které se zbavily koloniální nadvlády. Obohacování jazyka pomocí překládání může být široce organizováno a také podporováno literární tvorbou původní. Původní literatura může samozřejmě také převzít hlavní úlohu. Má-li být dosaženo uspokojivých výsledků, je třeba vytvořit i literární tradici. Je nezbytná zvláště pro literaturu uměleckou, ale i pro literaturu odbornou, v níž jde výrazněji i o zřetel stylistický.

Mezi lingvisty našla své stoupence i myšlenka, že existuje přímá souvislost mezi fonologickými rysy jazyka a jevy kulturními a národní mentalitou. Aspoň náznakově ji vyjádřil Ch. Bally. V díle Linguistique générale et linguistique française podává Bally charakteristiku francouzštiny na základě srovnání s němčinou a vytýká jako hlavní rys francouzštiny její progresívní charakter, v němčině se uplatňují naproti tomu dosti výrazně tendence anticipační. Progresívní charakter francouzštiny se projevuje jak ve fonologii (koncový přízvuk, tendence k otevřeným slabikám), tak v gramatice. Proč by mělo jít o výraz národní mentality, Bally blíže nevykládá.[5]

V teoretické literatuře o překládání je zdůrazňována typologická rovnocennost jazyků hlavně odborníky sovětskými. Je to také v souhlase s často zdůrazňovaným poznatkem, že jazyk jako strukturní typ je nezávislý na formách kulturního života příslušného etnika a na jeho kulturní vyspělosti. Sovětští teoretikové také zastávají názor, že pro vyspělý jazyk neexistují žádné nepřeložitelné texty. Přeložitelnost není pro ně povahou textu nijak omezována, výjimku přitom netvoří ani umělecká literatura. Tzv. „plnohodnotný“ (polnocennyj) překlad je pro zastánce absolutní přeložitelnosti věcí těchto tří faktorů: 1. vyspělosti jazyka, 2. teoretické poučenosti překladatele, 3. jeho nadání.

Konec konců zde záleží na tom, co rozumíme plnohodnotným překladem. Je to jen úplná reprodukce obsahu nebo se tu počítá také s funkcí překladu? Máme-li tím rozumět funkční ekvivalenci v oblasti kulturních hodnot, pak není nesnadné dokazovat, že překladová „plnohodnotnost“ má své meze. Překlad národního uměleckého díla nemůže za všech okolností vyvolávat úplně stejné kulturní účinky jako originál, protože se zařazuje do jiné kulturní situace. Básnické dílo, které se např. dovolává národních dějin, aby čtenáře vychovávalo k vlastenectví, nemůže v stejném směru a v stejné míře působit v jiném národním prostředí. Dílo, které v jednom prostředí posiluje národní sebevědomí, může v jiném prostředí vyznívat převážně kriticky proti národnímu kolektivu, jemuž bylo původně adresováno.

V úvahách o nepřeložitelnosti se nejčastěji uvádějí některé jevy uměleckých textů, pak jazyková symbolika, jazykové hříčky atd. Nezřídka se také tvrdí, že u uměleckých textů ani nelze mluvit o překládání, že tu jde vlastně o transpozici [164]uměleckého díla do jiného materiálu. Záleží zde především na míře vázanosti na vlastnosti konkrétního jazyka. A ani z této vázanosti nevyplývá vždy nepřeložitelnost naprostá. Veršové útvary jsou vždy nějakým způsobem podmíněny vlastnostmi jazyka a podle toho je také třeba postupovat při překládání. Mechanická nápodoba je nejméně vhodná, třebaže není v překladové literatuře výjimkou.

Problém přeložitelnosti je však základním problémem teorie překladu a netýká se ani zdaleka jen případů, kdy je sdělení těsněji spjato s vlastnostmi jazykového materiálu (tak tomu bývá častěji v uměleckých textech). Otázku přeložitelnosti si musíme klást všude tam, kde má překládaný text ráz doplňkové informace, a to je přece v jazykovém dění případ normální. Každý jazykový projev se obrací k někomu, buď k individuu, nebo k nějakému kolektivu nebo skupině individuí; přitom se zpravidla předpokládá, že o sdělovaném obsahu adresát něco již ví. Nápis na minci nebo na poštovní známce je nám srozumitelný jen za předpokladu, že víme, co je mince nebo známka a co nápis na ní má označovat. Běžný jazykový projev je tedy doplňkovou informací, jejíž porozumění je podmíněno nějakým informačním základem. Aby byl překlad dodatkové informace srozumitelný, musel by se obracet k adresátům se stejným informačním základem jako originál, ale to je jistě případ jen výjimečný (takový ráz mají např. státní vyhlášky ve vícejazyčných státech, mezinárodní dohody apod.). Počítá-li se v překladě s jiným informačním základem adresáta, dodávají se různé vysvětlivky (v textu, pod čarou nebo v příloze), připojují se úvody, doslovy, komentáře atd.

Považujeme-li tedy za normální překlad jinojazyčnou reprodukci informace, jež v původním znění byla určena adresátům s jiným informačním základem, vyplývá z toho jednoznačně potřeba vyrovnat nějak rozdíly. To platí samozřejmě nejen o textech uměleckých, ale také jiných, odborné a vědecké texty nevyjímaje. Vyrovnat rozdíly tu znamená v podstatě upravit předkládaný text tak, aby obsahoval i to, co novému adresátu v informačním základu chybí (méně důležité je již, aby bylo vypuštěno to, co nový adresát nepotřebuje).

Objem informačního základu závisí na různých činitelích, na vzdělání, na společenské a kulturní situaci, na situaci geografické (v širokém slova smyslu) atd. I mimojazyková situace často do jazykového sdělení nějak vstupuje a komplikuje pak překladatelskou práci. Otázka přeložitelnosti není pak ani tak otázkou, jak vystihnout v jiném jazyce to, co vyjadřuje originál, jako spíše otázkou, jak tyto věci udělat novému adresátu srozumitelnými.

Bojovalo-li se dosud proti tzv. doslovným a mechanickým překladům bez žádoucích výsledků, bylo to mimo jiné proto, že sám tradiční pojem překladu, z něhož se vycházelo, implikuje značnou míru doslovnosti. Neexistuje jen doslovnost, která nerespektuje jazykové normy, ale také doslovnost, která nerespektuje kulturní situaci a kulturní potřeby nového adresáta. Vyvstává nebezpečí, že v období práce na strojovém překladu by mohlo být tradiční pojetí (možná, že i v zhoršeném vydání) na delší čas petrifikováno.

 

R é s u m é

LES PROBLÈMES DE LA POSSIBILITÉ DE TRADUIRE UN TEXTE

L’obstacle principal empêchant de traduire n’est pas le système linguistique, parce que les langues sont des systèmes communicatifs universels équivalant, en principe, l’un à l’autre. La possibilité de traduire un texte est limitée par le fait qu’il présente ordinairement une communication complémentaire (sa compréhension suppose la connaissance d’autres informations). Les textes qui ne sont compréhensibles que sur la base de l’idéologie nationale, présentent les plus grandes difficultés.

Slovo a slovesnost, volume 24 (1963), number 3, pp. 161-164

Previous ld (= Marie Ludvíková): Nový orgán matematické lingvistiky

Next Lubomír Doležel: Předběžný odhad entropie a redundance psané češtiny