Jazyk Boženy Němcové

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

Язык Божены Немцовой / La langue de Božena Němcová

Božena Němcová psala prostým jazykem pro prosté čtenáře.[1] Z její bohaté korespondence víme o tom, že usilovala o šíření tehdejší české literatury na Domažlicku a na Chodsku před r. 1848 (v l. 1845—1948);[2] přitom poznala, že nejoblíbenější českou četbou mezi lidem byl „Pražský posel“ Josefa Kajetána Tyla. Sama také uvádí proč: protože mu všichni čtenáři rozuměli („Och, ten humí pěkně pro nás psát, to rozumí člověk všecko, tak se čtá až milo, co on píše …“).[3] A tato prostá, zdánlivě tak jednoduchá věc, aby čtenář rozuměl autoru, je přece jenom jedna z nejdůležitějších věcí každé literatury, která nechce zůstat v izolaci, která nechce být exkluzívní, ale počítá se čtenářem a je psána pro soudobé čtenáře.

Ovšem mezi takovým dílem, jako je např. Tylův „Pražský posel“, který poučoval své čtenáře o současném životě po stránce hospodářské i politické, a dílem Němcové je další podstatný rozdíl. Vedle srozumitelnosti jde u ní o opravdu vysokou uměleckost. Lze říci, že srozumitelnost s uměleckostí právě u Němcové splývá v jediný celek a ne posledním prostředkem k dosažení tohoto jednotného cíle je její jazyk. Její jazyk, tak působivý, prostý, že mu po generace děti od 8 let bez jakýchkoli potíží rozumějí, a je to zároveň jeden z nejkrásnějších jazyků básnických, které v české literatuře máme.

Ovšem, ani u Němcové nevznikl naráz. Začátky Boženy Němcové, které jdou k roku 1844, mají v zásadě jazyk ještě značnou měrou jen dobově konvenční. Např. Němcová v r. 1844 v tehdejším časopise, v České včele, vydala povídky o silném Ctiboru, o Rousínu a o devíti křížích;[4] pak je v 3. a 4. svazku Národních báchorek vydala znovu r. 1846 v novém zpracování. Mezi obojím zpracováním jsou značné jazykové rozdíly.

Vrátím se k tomu, ale napřed chci upozornit ještě na jiný rozdíl: Božena Němcová měla v konceptu vypravování o zlatém kolovratu (rukopis zapůjčila i Erbenovi a ten látku zbásnil v Kytici)[5] a v 1. svazku svých Národních báchorek, který sice vyšel r. 1845, ale jehož napsání sahá až do r. 1844, značně je rozvádí a rozmělňuje (skoro na dvojnásobný rozsah) a prostý jazyk původního pra[2]covního náčrtku převádí do celkem obvyklého tehdy literárního jazyka a slohu s jeho dobovými klišé.

Např. v konceptu máme toto místo: „Viděla před sebou starce, jemuž bílé vousy až přes prsa sahaly. Ani nevěděla, jak se mu za ten dar děkovati má.“ — V tisku Němcová toto místo rozvedla takto: „Viděla před sebou starce, jemuž bílé vousy až přes prsa splývaly. Šedý šat pokrýval vysokou jeho postavu od hlavy až k patám. Poslední paprsky zacházejícího slunce padaly ouzkým vchodem do jeskyně na jeho vážnou a přívětivou tvář a polily ji ruměnou září. Nejinak bylo Dobrunce, než jako by před ní nějaký bůh stál. Jak se tobě, pravila, ty svatý muži, za tvou lásku odměním! Ach, kýž bych mohla jen tvé ruce zlíbat! — Buď zticha, přetrhl starec její řeč, a očekávej všechno pokojně.“

Anebo v náčrtku píše prostě: „Dobrunce se ale celou noc o krásném jezdci zdálo“, ale v tisku z toho vznikl celý odstavec: „Jindy, když si Dobrunka lehla, po denní práci celá utrmácena brzy usnula; té noci ale nemohla živou mocí usnouti; pořád a pořád měla obraz mladého jezdce před sebou, a teprve pozdě na noc spánku v náruč klesla“ (a dále pokračuje na 11 řádcích v podrobném výkladu značně romantického snu).

Ani tento jazyk Boženy Němcové v 1. svazku Národních báchorek — z dob jejích počátků — není jistě jazykem špatným. Ale na první pohled je jasné, že to není ten jazyk Boženy Němcové, který známe z Babičky a z jejích povídek. Je zde ještě tehdejší konvenční styl, jaký se vyskýtal u celé řady soudobých spisovatelů. Uvedu též příklady změn drobných, ale charakteristických. V původním rukopisu měla Němcová: „za oči, paní, za oči“; „za nohy, paní, za nohy“; „za ruce, paní, za ruce“; tato místa Němcová v tisku zjednodušila: „za oči, paní“; „za nohy, paní“; „za ruce, paní“; původní opakování, charakteristické pro mluvený jazyk, vynechala. Ale jindy rozvádí: např. původní „sedni honem na vraníka; Dobrunka tě v lese čeká“ rozvedla: „Sedni, pane, na vraníka, pospěš, pojeď do lesíka, v jeskyni Dobrunka sedí, s touhou ti naproti hledí“; tedy do prostého jazyka přidává literární pospěš, do lesíka, touhou. Anebo původní „Ach, kde jsem jen oči měl, že jsem tebe od tvé ďábelské sestry rozeznati nemohl“ změnila sice zcela nepatrně: „Kde jsem jen oči měl, že jsem tebe, ty anděle, od tvé ďábelské sestry hned nerozeznal?“, ale i zde literární „ty anděle“ posouvá oslovení do jiné stylové roviny.

A obdobný styl mají i první její povídky otištěné v České včele téhož roku (1844); pozdější jejich zpracování v dalších svazcích Národních báchorek spadá již do jejího domažlického pobytu, do r. 1846 (je pak i v Babičce), a provedla tam řadu zajímavých změn opačných. Např. v České včele ještě čteme o chalupě „patřící ovčáku Ctiborovi“, v Nár. báchorkách: „v které jeden ovčák zůstával“; nebo „rytíř se do hradu vrátiv, ihned přikázal“, v Nár. báchorkách je přechodník rozveden do vedlejší věty. Místo: „Musil se tedy milý Ctibor učiti všemu, co potřeba bylo panoši věděti; pochopil všechno snadně, a v brzkém čase stal se z něho statný panoš“, změnila v dialog: „Musel bysi se naučit se zbraní zacházet a dobře jezdit. — Tomu já se všemu budu rád učit; a síly mám teď až nazbyt. — Dobře tedy, jdi k hradnímu …“ Poměrně dost ploché, nevýrazné vypravování změnilo se ve výrazný dialog. Anebo původní „Tu se ale pán zahanbeného obra vzchopil a zlostně z města ujížděl, Ctibor se ale za ním pustil a dohoniv vůz …“; v přepracování pak z r. 1846: „Tu se ozval pan Rýznburský: Ctibore, Ctibore, obrův pán ti ujíždí, pusť se za ním. Ctibor, nechaje obra ležet, pustil se za pánem. Právě jel cizinec s kopce, když ho Ctibor dohonil.“ Vidíme tedy dost značné rozdíly v celém vypracování těchto drobných scén. Jazyk literární konvence se mění v jazyk živý, prostý, ale dramaticky vypjatější. Tento závěr lze zasadit do širšího rámce: skutečně od tohoto třetího svazku Národních báchorek, který je psán [3]v Domažlicích, tj. od r. 1846, nastal určitý přelom v díle Němcové; to nám dosvědčuje i současný svědek, Jakub Malý. O tomto třetím svazku, v kterém, jak jsme konstatovali, stal se její jazyk bezprostřednější, reálně vystihoval už mluvený jazyk a celou dramatičnost situace, tehdejší kritik napsal:

„Vyšel třetí svazek. My čtli — ale kam se poděl onen něžný květ poezie, kam onen dojemný outlocit? Paní Němcová, ač dosti příležitosti k tomu měla, již neidealizuje jako v předešlých svazcích, ale střízlivě, prozaicky, nedbale vypravuje bez vyššího vzletu. Porovnáváme-li svazek tento s předešlým, vychází nám ta nonšalance, jako výsledek nějaké emancipací, kterou neradi znamenáme.“

Čili to, co bychom hodnotili kladně, že totiž konvenční jazyk té doby s jistými klišé a obraty se změnil v živý jazyk vyprávěcí, to současný kritik poznal také, ale stál na pozici tehdejšího běžného literárního jazyka a tuto změnu považoval za nedostatek. Je tedy vidět, že to bylo skutečné novum, které i současný kritik dobře cítil.[6]

Všimněme si toho nového v jazyce Němcové dál. V Národních báchorkách od 3. svazku máme především to, čeho jsem se dotkl: vypravování převáděné v živý dialog; jsou tam dále stopy lokálního nářečí, např. vyploul, starec, chapte, ať jdú, po hřibetu, hu nás ap. Ale nám nejde o tyto jednotlivé stopy místního nářečí chodského, jde o něco jiného: že — jak už jsem jinde konstatoval — Božena Němcová se v Domažlicích a na Chodsku dostala mezi prostý lid, velmi si ho oblíbila, ale ne v tom smyslu, aby všechen život lidový přijímala pasívně, nýbrž zároveň se snažila i ten lid vychovávat a vést.[7] Při tomto styku s lidovým jazykem chodským, který obdivovala, evokovala si svůj vlastní mateřský jazyk Ratibořického údolí. Dnes již víme, že Božena Němcová velmi těsně jazykově souvisí se svým, můžeme říci takřka dětským jazykem svého rodného prostředí.[8] Tento jazyk do pobytu domažlického byl jistým způsobem zastřen. Je známo, že Němcová byla dokonce podezírána — a i dnes se vyskytnou občas takové hlasy —, že neuměla česky; je také známo, že vzdělání Boženy Němcové bylo velmi malé, přesně vzato navštěvovala 3, nanejvýš 4 leta obecnou školu, a nic víc. Pak byla v letech svého dospívání horlivou čtenářkou literatury, ale německé. Českou literaturu začala číst teprve v Polné (1841), ale tehdejší literaturu obrozenskou. První její básně a první její povídky nevybočují z rámce romantického soudobého jazyka, jsou pod vlivem i německé četby i tehdejší české literatury. Její vlastní, v pravém nejužším slova smyslu mateřský jazyk — vlastně bychom v tomto případě řekli „babiččin“ jazyk — ten zůstává jaksi na dně jejího jazykového povědomí. Ale za domažlického pobytu se tento jazyk stal rázem východiskem jejího uměleckého tvoření, to, co jsem nazval jeho evokací.

Božena Němcová byla velmi citlivá ke každému prostředí. V jejích dílech se ozývá často chodština: v „Karle“, v „Pohorské vesnici“. Zasáhly do něho zhusta slovenská nářečí a slovenské jevy, nejen v „Slovenských pohádkách“, ale i jinde. Vždyť i v Babičce najdeme též slova chodská (tuten) i některá slovenská (zasmutit se, hore [stolu], húní ap.). Ale v zásadě — v čem tkví jazyk Babičky? V jazyce, který jí byl v dětství samozřejmý, v jazyce tohoto prostředí — ovšem není to kopie tohoto jazyka, ale přece při podrobném rozboru jazyka Babičky [4]a stejně i ostatního jejího díla najdeme v něm celou řadu znaků severovýchodočeského nářečí. Němcová nepsala však ty povídky v nářečí, je tady velký rozdíl např. proti vědomému využití nářečí v „Karle“ nebo v „Pohorské vesnici“. V „Karle“ užívala zvl. v dialogu nářečí chodského, v „Pohorské vesnici“ chodského i slovenského jako stylistického a kompozičního prostředku.

Babička Boženy Němcové a celkem její nejznámější povídky jsou psány v základě spisovným jazykem. Ale do toho spisovného jazyka jenom pronikají určité lidové lokální prvky. — Pronikají především ve zvukovém plánu, v kvantitě. To je na tu dobu samozřejmé; ve spisovné češtině nebyla ještě jednotná výslovnost, protože nebyl vlastně český veřejný život, nebyla v pravém slova smyslu vyšší česká škola. Tedy nejenom u Němcové, ale i u mnoha jiných autorů té doby je délka vlastně dána prostředím, z kterého autor vyšel. Tak Němcová píše kůžel, lůže, týle, jinám, struha ap.; takových jevů je u ní poměrně dost. Ovšem nebylo to vědomé užívání lokálních jevů. Je to jenom svědectví, jak její osobní jazyk souvisel se severovýchodočeským nářečím; tak jako Máchův jazyk souvisel kupodivu ne s pražským jazykem, nýbrž s jazykem Sedlčanska, odkud byl jeho otec a kde on v mládí velmi často žil. — Dále bychom mohli uvádět celou řadu lexikálních prvků z Babičky, které jsou jasně z tohoto nářečí severovýchodního. Některé z nich byly nám dlouho i zastřeny; např. velmi pozdě se podařilo odstranit některé zbytečné opravy editorů. Němcová píše zastydl jsem se ve smyslu ‚zastyděl jsem se‘; a Míla se nabídl v době povodně k pomůcce; po povodni se tam vyskytují v zahradě výmoky. Dlouho i někteří vydavatelé velmi svědomití opravovali: výmoky na „výmoly“, pomůcku na „ponůcku“ (protože to bylo na noc, když tam ten Míla přišel) a zastydl jsem se na „zastyděl jsem se“. Ale již první průzkum příslušného nářečí — a zvlášť minulého — ukázal, že všechny ty jevy jsou opřeny o místní úzus. Vyskytují se tam dále i jevy tvaroslovné, např. akuzativ vrabci, jako častěji v dopisech. U Němcové jsou i hyperkorektní příklady instrumentálu bez předložky. Např. říká, že veselou tváří položila mu …, že sklopenou hlavou šoural se.[9] Většina editorů, i já sám — do poslední doby — jsme v tom viděli hyperkorektnost. V obecné češtině 7. pád — kromě případů, kde šlo o předmět — se zpravidla vyjadřoval s předložkou s; v obecné češtině se seká se sekyrou atd., a ne sekyrou. A v době, kdy se spisovný jazyk vracel k prostému pádu, bylo pochopitelné, že někdy restituovaný prostý pád mohl překročit své meze; je na to v polovině 19. stol. dosti dokladů, ale můžeme vyslovit určité podezření, zda i tento úzus Němcové nesouvisí s územ severovýchodních Čech, který v minulosti mohl být mnohem pronikavější, než je dnes, totiž to, že předložka s v instrumentálu se stejně jako předložka k v dativu velmi často nevyslovovala (— není to věc gramatická nebo syntaktická, nýbrž hláskoslovná —).[10] Pak bychom u Němcové i zde měli odraz nářečního jevu.

Avšak toho všeho jsem se zde dotkl jenom proto, abych ukázal, že skutečně její jazyk souvisí s Náchodskem, s jejím Ratibořickým údolím. Znovu zdůrazňuji, že Němcová nepsala nářečím; psala spisovným jazykem, ale jsou tady nesporné lokální znaky jazyka mluveného.

Důležitější je pro nás souvislost jejího jazyka s mluveným jazykem v oblasti frazeologie a syntaxe a jeho umělecké zpracování; to ovšem si musíme ukázat na větších celcích. První úryvek je z „Dobrého člověka“, z pro[5]středí vídeňského — ovšem z prostředí vídeňských Čechů (Spisy 7, 170n.), a druhý je z povídky „V zámku a v podzámčí“ (Spisy 7, 35n.).

Jedna veliká vedla slovo. — „Já ti vždycky říkám, abysi se ozvala; byla jsem také jednou u takové paní, která by si byla pro groš koleno vrtat dala a služky nejraději větrem byla krmila, ale já jí pověděla, zač je perník v Pardubicích; zrovna jsem jí řekla, nedá-li se mi najist, že jí budu krást anebo odejdu.“

„No, a dala ti víc jíst?“ ptala se jí ta, co též takovou paní měla.

„I holečku, u lakomce nevyhrozíš ani nevyprosíš. Vypověděla jsem.“

„Naše stará,“ ozvala se jedna z houfu, „není lakomá, ale držívá visity a nemá na to, a my se potom musíme zato kolik dní postit.“ — Všeobecný smích. —

„Naše je také samá visita, každé boží odpoledne, sotva lžíci odloží, běží jako s troudem, aby nezmeškala, třebas doma stavení spadlo.“

„A vy si z toho mnoho neděláte,“ usmála se jiná.

„To víš, když není kočka doma, mají myši posvícení. Včera byl beztoho křik u nás, starý to nechce, povídal, že ho ožebračí; ony hrajou v těch visitách ten mist a naše prohrála pětku.“

„Dobře na ni; kdyby ji měla dát žebráku, oběsila by se.“

„A když nehrajou, tak to lidi pomlouvá,“ řekla jedna.

„A smáčí děvečky místo rohlíčků do kávy,“ ozvala se druhá. —

„Do očí jsou jedna druhé jako miliusové, to tak sladce, tak se kloní až k zemi, a jak se jedna od druhé obrátí, nemohou si na jmeno přijít,“ pravila snědá Žofka, dělajíc po paních posuňky.

„Včera naše povídala o tvé paní, Rézo, že je lehká osoba,“ pravila opět jiná.

„Či tvoje paní moji paní vážila?“ odsekla Réza. „Ať jen mlčí tvá svatá paní, vrabci na střechách o tom štěbetají, že je bečka hříchů.“

„Nedurdi se na mě, já jen prodávám, jak jsem koupila,“ omlouvala se druhá.

„Nekupuj ale zboží ze špatného krámu, rozumíš? — Co z úst tvé paní vyjde, to smrdí čertem, a kdyby se kadidlem od hlavy do paty nakadila, kostelem vonět nebude. Vyřiď jí to, chceš-li. Nechť je moje paní jak chce, na mne je hodná a špinit ji nedám!“

„Což ty, Rézo, se máš dobře, chtěla bych být na tvém místě,“ ozvala se jiná; „často dostaneš něco, u nás málokdy co kápne, a s těmi dětmi se člověk natahá jako mezek.“

„Proč jsi u dětí?“ ozvala se jedna velmi sprosté tváře. „Není horší služby. Já byla také u dětí, ale ve dne v noci není pokoje, jdeš-li kam, celé přadeno s tebou, promluvíš-li s kým, už to klazáňata doma povědí. Ale já jsem jim kolikráte vyplácala notně a nedělala jsem s nimi žádné trety. Jednou šel s námi můj amant; paní se to dověděla, a že jí děti kazím; nu, povídala jsem: když je kazím, tak si s nimi chodějí sama, a šla jsem pryč.“

 

Druhý den po pohřbu Karáskové roznášela se po městečku strašná zvěst: „Cholera je tu!“ — „Kdo umřel?“ — „Kdo umřel?“ — „Kolik jich umřelo?“ ptal se jeden druhého.

„Karásková a její dítě včera měly pohřeb, Šafránková stará byla na pohřbu, už je dnes na prkně — a stará Dorota se rozstonala. V Zavrtalovém dvorci lehly dnes dvě podruhyně.“ — Tak se povídalo. — Boháči dostávali strach. — „Vždyť jsem já to povídal,“ pravil jeden pán z první třídy druhému, „jestli nám ta nemoc přijde, že toho vinna bude ta podružská spřež. — Kažte jim co kažte, neposlechne to. Co jim pod ruku přijde, to snědí, komory si to nevětrá, nečistota, kam se člověk ohlídne, kterak to může jinak být.“

„Jen jim něco řekněte, hned máte na míse: plaťte nám lépe — budem se lépe mít. — To je rota hrubiánská, prohnaná, ani se to neostýchá říci člověku takové slovo do očí. — Já dělám co mohu, i v zimě dal jsem jim výdělek, aby to hlady neumřelo, — a to máte za to dík. — Podejte jim prst, chytí vás hned za celou ruku.“ —

„Známe to, pane Čmuchálku — čiňte čertu dobře, peklem se vám odslouží. — To je bezedná pec; nedosype se té, kdyby nepřestal sypat. — A nejde to, časy jsou špatné, mnoho platu, a obilí — místo co by mělo připlácet, padá. — Šlakovitá věc, já čekal na lepší ceny a myslím, že jsem prohloupil.“

[6]„Tu nemůže tak zůstat, pane Vydřihoste, nemůže — povídali mi v Praze, že půjdou ceny zase nahoru, — kterakpak by to bylo. Já mám dvě stě korců ležet přihotově, čekám také na lepší trhy.“

Z těchto dvou ukázek, kde v první je pouze dialog, v druhé dialog promíšený autorským jazykem, je zřejmé, že její dialog a celá jeho výstavba má opravdu typ mluveného jazyka a každý posluchač i čtenář musí mít dojem přirozeně mluveného jazyka. A přece tam není starej den nebo každý vodpoledne ap. Němcová nepracuje tak lacinými prostředky, že by po stránce hláskové měnila podobu spisovného jazyka. Její prostředky jsou mnohem hlubší. I v ukázkách i jinde najdeme sice některé maličkosti tvaroslovné: je tam abysi chodějí, na Zavrtalovém dvoře, ale musíme myslet i na kontext oné doby — poloviny minulého století. Jinak má tvary čistě spisovné, ba knižní, např. přechodník dělajíc po paních posuňky nebo (v pokračování 2. ukázky) což ji velmi hnětlo, an se počítala; jistě spojka an i tehdy byla velmi knižní. Na celém rázu toho jazyka nám ani tyto knižní jednotlivosti nijak nevadí a celkem jej přijímáme jako jazyk mluvený. Způsobuje to frazeologie. Mohli bychom si uvést celou řadu dokladů; připomínám několik: větrem by krmila, zač je perník v Pardubicích, běží jako s troudem, smáčí děvečky místo rohlíčků do kávy (ovšem podle kodifikace i tehdejší by mělo být smáčejí), bečka hříchů, nekupuj zboží ze špatného krámu, ať je moje paní jak chce, natahá se jako mezek atd. Anebo zase obrat ne sice lidový, ale z mluveného jazyka městského držívá vizity (je to germanismus pro tu dobu charakteristický). I po stránce syntaktické výstavby vět a jejich spojování odpovídá mluvenému jazyku, ale není jeho fotografií.

Druhá ukázka je o něco složitější. Tam na jedné straně můžeme ukazovat na vypointovanou mluvenou syntax: „Cholera je tu! Kdo umřel? Kdo umřel? Kolik jich umřelo?“ — Jsou zde kratičké neúplné věty charakteristické pro mluvený jazyk. Dále zde nacházíme už přímé zahrávání s určitými záměrnými prostředky: Čmuchálek, Vydřihost, dále je paní Zavrtalová, Opršálková, Nemastová — to nejsou nahodilá jména; jsou to jména, která si Němcová vědomě vybrala, aby i ta pomáhala v charakteristice jak svým významem, tak i celým svým zasazením. Mohli bychom dál podrobně uvést ukázky vět velmi prostých, často nedokončených, tak jak se v mluveném jazyce vyskytují, ale opět to není pouhá fotokopie mluveného jazyka.

Ještě se vracím k otázce zlidovění jazyka. Musíme si být dobře vědomi, že v polovici 19. stol., kolem r. 1850, bylo to velké novum. Literatura obrozenecká je psána jazykem poměrně značně odlišným od jazyka mluveného u Jungmanna, Máchy i do jisté míry u Klicpery. Tyl první přiblížil svůj jazyk k jazyku mluvenému. Kdybychom dialogy Tylovy srovnali s dialogy Němcové, viděli bychom i zde velký rozdíl: dialogy u Tyla, který šel na svou dobu nejdál, jsou ještě do jisté míry papírové a knižní, kdežto u Němcové je dialog opravdu živý. To je skutečné novum v oné době do jazyka vnesené. Můžeme proto mluvit o živosti a bezprostřednosti jazyka Boženy Němcové.

Ale všechny tyto vlastnosti — navazování na jazyk jejího dětského prostředí náchodského, výstavba dialogů po stránce frazeologické a syntaktické, která se skutečně blíží mluvenému jazyku, prostému, spontánnímu vyjadřování, jeho zabarvení frazeologickými lidovými obraty, přímo zahrávání s různými slovy a významy — to samo o sobě by nám nedalo ještě umělecký jazyk a umělecký celek, který je u Němcové. K odpovědi na tuto otázku chci vyjít opět z ukázek; první je z Babičky (Spisy 5, 142n.), druhá z listů (Spisy 13, K 83).

[7]Konečně je vše uděláno, přichystáno, i vůně pečiva se rozešla, služky ulehly, jen babička ještě klapká ztichounka po stavení. Zavírá kočky, zalívá jiskry v kamnech, a rozpomenouc se, že se topilo také v peci na stráni, že by tam byla mohla nějaká jiskřička zůstat, nevěří ani své opatrnosti a jde se raději ještě podívat.

Sultán a Tyrl sedí na lávce; když vidí babičku, jaksi podiveni se na ni podívají; v tu dobu ona nebývá venku, ale když je pohladí po hlavě, začnou se lichotivě okolo ní třít. „No, už jste zase číhali na myši, vy hastrmani? To je vám dovoleno, jen se mi do chlívku nedobývejte,“ povídá jim, jdouc na stráň. Psi v patách za ní. Otevře pec, opatrně šťourá pohrabáčem v popeli, a nevidouc ani jiskry, zavře pec a jde nazpět. U lávky stojí vysoký dub; v rozložených jeho ratolestech sedí v létě drůbež. Babička se podívala nahoru, zaslechla v ratolestech povzdech, tichounké šepotání a típání. „O něčem se jim zdá,“ povídala si a šla dál. — Co ji opět u zahrádky zastavilo? Naslouchá líbeznému klokotání dvou slavíků v zahradním křoví? Či nesouvislé písni Viktorčině, která smutně od splavu zaznívá? Či se babička zahleděla na stráň, kde tolik svatojanských mušek, těch živých hvězdiček, se kmitá? — Pod strání nad loukou vznáší se lehké obláčky v ustavičném kolotání. To nejsou mlhy, povídá si lid, a snad babička také věří, že v těch průzračných stříbrošedých závojích zahaleny jsou lesní ženky, a dívá se na jich divý tanec při svitu měsíce? — Ne, ani tak, ani tak; babička dívá se na louku, která vede ke mlýnu. Tam od hospody přes potok vběhla na louku postava ženská, zahalená v bílou plachetku. Tiše stojí, naslouchá jako srna, když ze zákrytu lesního vyběhne na širou pláň, by se popásala. Nic neslyší než táhlé zvuky slavíka, temné hrkotání mlýnu a ševelení vln pod temnými olšemi. Otočí bílý šat okolo pravé ruky a trhá ní kvítí, kvítí devatero, každé jiné. Majíc kytici hotovu, shýbne se ještě, umyje se čerstvou rosou, a neohlížejíc se vlevo ani vpravo, spěchá nazpět k hospodě. „Kristla je to! Bude dělat svatojánský věneček; myslila jsem si, že má toho hocha ráda,“ povídala si babička, nespouštějíc s děvčete oči. Již ji neviděla, a ještě stála v zamyšlení! Duše její kochala se v vzpomínkách! Viděla před sebou louku, viděla pohorskou vesničku, nad sebou zářící měsíc a hvězdy — byl to ten samý měsíc i hvězdy, věčně krásný, nestárnoucí —, ale ona byla tenkráte mladá, svěží holčina, když v svatojánské noci na osudný věneček devatero kvítí trhala. Jako by to bylo právě bylo, tak cítila babička strach, který měla, aby jí nikdo v cestu nepřišel a kouzlo nepřekazil. Vidí se v komůrce své, vidí na lůžku ty květované podušky, pod něž uvitý věneček klade. Vzpomíná, jak vroucně se modlila, aby jí dal Pánbůh sen, v němž by se jí zjevil ten, jehož si duše její byla oblíbila. Důvěra, kterou na osudný věneček kladla, nezklamala ji; viděla ve snu muže vysokého vzrůstu, jasného, upřímného vzhledu — toho, jemuž rovného pro ni ve světě nebylo. Usmívá se babička té dětinské chtivosti, s jakou před slunce východem do zahrady pospíchala k jabloni, by nazpátek přes jabloň věneček přehodila a ještě se dověděla, zdali Jiřího svého brzy anebo dlouho neuvidí. Pamatuje se, jak ji vycházející slunce plačící dostihlo v zahradě, plačící proto, že věneček daleko přes jabloň přelítl a tudy nebyla čáka, že se s Jiřím brzy shledá. — V zamyšlení stojí babička dlouhou chvíli, mimovolně ruce sepne, mírný její, důvěrný zrak obrátí se vzhůru k zářícím hvězdám a z úst vyplyne tichá otázka: „Kdy se asi, Jiří, shledáme?“ — Tu převěje větřík lehounce bledou tvář stařenky, jako by ji líbal duch zvěčnělého. Stařenka se zachvěje, udělá kříž a dvě slze padnou na sepjaté ruce. Po chvíli vejde tiše do stavení.

 

Když projdu leta svého živobytí od desátého roku až do nynějška, divím se sama sobě a myslím, to není možná — to nejsi ty! — kdybyste mne byli znali, když mi bylo dvanácte, třinácte let … na tu dobu já nejraději zpomínám. Tělo moje rozvité již, přece ale ještě polo panna, polo děcko, nebylo plné, okrouhlé, ještě jsem se nestyděla vylezt před chlapci na strom, aneb když jsem šla ze školy, vyzdvihnout sukně nad kolena a brodit se vodou, ani mi nepřekáželo sednout obkročmo na koně a projíždět se po louce. — To byla doba, kdy mne ještě těšívaly nové střevíce, šaty a pentle, že jsem se neděle dočkat nemohla, kde mi dovoleno bylo vzít jich do kostela. Ještě mi nebylo hanba, když mi matka před lidmi dala herdu do zad, že jsem spálila jíšku, aniž jsem si z toho co dělala, když mi otec před chlapci studenty řekl: Aber stell dich doch grad, steh nicht so verbogen und zieh nicht immer die Nase hinauf, dumme Gredl! — to byla jeho oblíbená na[8]dávka. — Tenkráte ještě, když se mužští zastavili, řkouce: Safiente, to je hezká holka! — mně ta slova nezůstala v hlavě. — Smát se, tancovat, ať to již bylo na mlatě, v ratejně nebo na louce, vše jedno, jen když jsem tancovala. — Veselá jsem byla, skotačivá, na stromy, na koně, s chlapci se prát, honit — to byla moje radost.

Úmyslně jsem vybral ukázky poněkud různého zabarvení. První ukázku z Babičky mohli bychom označit jako žánrový obrázek, kde realismus se podává samou látkou, ale zároveň bychom ji mohli nazvat i poetizovaným obrázkem. Ukázka druhá, z dopisu, je na hranicích této dvojí možnosti. Na jedné straně se bezprostředně skutečně váže k živé realitě a na druhé straně je to črta vzpomínková. A je známo, že vzpomínky u Boženy Němcové mají v jejím díle velmi důležitou úlohu. To, že jsem vzal i ukázku z listu, není třeba podrobněji rozebírat. Jistě bychom v listech Boženy Němcové našli ukázky ještě bezprostřednějšího jazyka, tento list je jistým způsobem literární. Tedy v tomto případě mezi dopisem a literárním dílem Boženy Němcové je rozdíl poměrně nepatrný. Proto budeme o obou ukázkách mluvit jako o jednom celku. Nebudeme je rozebírat ze stanoviska prostředků slovních, syntaktických a frazeologických, nýbrž ze stanoviska roviny stylistické. K čemu dospějeme? „… je vše uděláno, přichystáno i vůně pečiva se rozešla, služky ulehly, jen babička klapká ztichounka po stavení. Zavírá kočky, zalívá jiskry v kamnech …“. Vidíme zde jeden drobný detail za druhým. Řada detailů lineárně řaděných, vyjadřovaných prostými slovy, ne hluchými slovy, ale slovy, která mají pregnantní význam a každý detail zachycují co nejmenším jejich počtem, ale co nejvýrazněji. Mohli bychom to nazvat popisem, ale u Němcové těžko bychom našli typ podrobného popisu. Snad jen v známé scéně z Babičky, když babička přijíždí na Staré bělidlo; tam vedle popisů tohoto typu, které vystihují jednotlivé vybrané detaily, máme dvě, tři místa skutečně podrobného popisu, když je popisována přímo babička sama. Ale jinde nebývá takový vyčerpávající popis, nýbrž několika slovy je naznačen popis i děj. Děj se ovšem rovněž rozpadá na drobné scénky, které teprv jej vytvářejí jako celek; není vlastně komponován jako celkové dění, nýbrž právě celkové dění je vyjádřeno drobnými ději rychle za sebou následujícími, a tím nabývá značné dynamiky. — Němcová zde — jak jsem řekl — pracuje prostředky slovní zásoby poměrně běžného jazyka. Celkem se vyhýbá slovům speciálně literárním. Snad bychom mezi taková slova mohli zařadit osudný věneček, ale i ten osudný věneček je lidové slovo (srov. i o uzavřených věnečkách, které se dělaly z trávy) a v tom nářečí žije jako lidový termín, neboli ani tento výraz není literární. Snad jen slovo kochat se a přechodníky je zde jediné, co bychom mohli nazvat knižním.

 

Pokud se týče stránky stavby větné, je to v základě — jako ve výstavbě slovní — rovněž stavba lineární. Jsou to krátké, souřadně řaděné větné celky a přitom poměrně dost paralelně stavěné. Vyskytnou se zde i prostředky vysloveně podřadné, participiální vazby, vedlejší věty; ale ani ty nevytvářejí velký, složitý celek, nýbrž jsou to prosté vedlejší věty, které nakonec neporušují výstavbu, kterou jsem nazval lineární. Např. „ale ona byla tenkráte mladá, svěží holčina, když v svatojánské noci na osudný věneček devatero kvítí trhala. Jako by to právě bylo, tak cítila babička strach, který měla, aby jí někdo v cestu nepřišel.“ Jsou zde podřadná souvětí, ale smysl těch souvětí neporušuje jednotnou plynulou linii řadění dějů. To je prostředek hypotaktický v rovině gramatické, ale v rovině stylistické zůstává v oné lineárnosti. Tato lineárnost je právě důležitým znakem mluveného jazyka. Čili tato syntaktická a významová lineárnost i takových poetických míst přibližuje je k typu mluveného jazyka.

[9]A jak Němcová přitom pracuje poměrně prostými jazykovými prostředky, jak se nedá zlákat ani žádnou situací, aby nahromadila příliš mnoho detailů, na to uvádím jedno krátké místo (z Babičky, Spisy 5, 168):

Rmutné vlny pomalu plynuly, unášejíce s sebou vždy ještě kusy ledu a sníh, v roklích na stráni bělel se také ještě sníh, ale sem tam zelenala se již tráva, rané chudobky vykvétaly, stromy a křoviny začínaly pučet, příroda probouzela se k radostnému životu. Růžové červánky rozcházely se po obloze, ze záhor vystupovaly zlaté paprsky výše a výše, pozlacujíce vrcholky stromů, až pomalu slunce v celé své velebnosti se ukázalo a světlo svoje po celé stráni rozlilo. Protější stráň byla ještě v polosvětle, za splavem padala mlha níže a níže a nad jejími vlnami bylo vidět na vrchu nad pilou klečet ženské pilařovic. „Koukejte jen, babičko, jak krásně slunce vychází“, povídala Barunka, všecka pohroužena v podivu světla nebeského, „kýž bychom nyní klečely na Sněžce!“.

Východ slunce láká k barevnému ztvárnění i v jazyce (vzpomeňme jen např. Máchova Máje, kolik je tam naznačeno barev). Zde u Němcové je sice bělel se sníh, zelenala se tráva, růžové červánky, zlaté paprsky, ale celkem vidíme, že autorka naprosto nehýří barvami. Ani takovýto motiv — lákající k zpoetizování jazyka odděleného od reality — ji nesvedl k tomu, aby překročila určitou hranici; řekli bychom — místo malovaného obrazu máme tady kresbu, která je jen trochu kolorovaná, jen tak náznakem, ale zůstává kresbou vybraných detailů.

Ačkoli jde u Němcové vlastně o popis drobných detailů a dějů, přece má čtenář nakonec dojem velmi silné dynamiky, dějovosti. Kde to vlastně tkví? Přesně vzato, když rozebereme jazykově uvedenou ukázku a mnoho jiných, vidíme jen řadu vyjadřovaných detailů. A přece to žádný čtenář ani posluchač nevnímá jako tříšť nesouvislých věcí. Dost se odborníci namáhali najít, jakým jazykovým prostředkem jsou tyto detaily spojovány v celek. Dlouho žil názor, že je to aspoň částečně realizováno jejím slovosledem, především tím, že velmi často má sloveso na konci věty. Je zřejmé, že takový slovosled ve svém základě vede k uzavřenosti celku, a právě proto — ovšem vlivem latiny — zdomácněl u nás v jazyce humanistickém. Avšak podrobnější rozbor ukázal, že pro její dobu to byla konvence.[11] Není tedy pro onu dobu její slovosled individuální vyjádření umělecké. Pro nás ovšem — protože dnes tento slovosled obvyklý není — opět působí dojmem prostředku uzavřenosti, ale nebylo tomu tak právě v době autorky samé.

Kde je tedy vlastně prostředek spojující detaily v celek? Není v jazyce, nýbrž v stylistické kompozici (ta je ovšem sama vyjádřena jazykem). Jde totiž o to, že autorka činí z čtenáře-posluchače aktivního účastníka; nedává čtenáři plný popis, jen náznak markantních bodů; nedává celé plynulé dění, ale jen drobné děje za sebou následující a čeká od čtenáře, že je aktivní, a ne pasívní. A také čtenáři Boženy Němcové jsou aktivní, proto mohou takřka do nekonečna Boženu Němcovou číst nebo poslouchat. Je-li umělecké dílo do všech podrobností propracováno, čtenář nebo posluchač cítí svou pasivitu, kdežto u Němcové je strhován k tomu, aby sám celý obraz nebo celé dění dopracovával; tím se stává přímo účastníkem tohoto dění. V tom je klíč k velkému umění Boženy Němcové.

Je pravda, že Božena Němcová k účasti čtenářské pomáhá i některými přímými prostředky, ale ty samy nejsou natolik výrazné, aby o věci samy mohly rozhodnout. Např. obrací se k čtenáři: „Kdybyste mne znali …“ nebo řadou otázek: „Co ji u zahrádky zastavilo?“ …, „Či se babička zahleděla na stráň?“ (v. výše) [10]apod. Dále pracuje Němcová také s tím, co nazýváme vnitřní řečí; vyjadřuje jí myšlení své nebo cizí. Často Němcová takto čtenáři-posluchači sděluje vedle základní autorské řeči, vedle řeči postav, ještě také myšlení autora nebo postavy. V textu postava sama mluví, ale také myslí a její myšlenka je vyjádřena zdánlivě v jednom pásmu s řečí autorskou a není jí vždycky podřízena jako nepřímá řeč, ale není rovněž zřetelně druhým pásmem v podobě řeči přímé.

To všechno jsou prostředky stylistické, jak vésti čtenáře-posluchače k větší pozornosti a účasti, ale přece jenom průvodní. Nejdůležitější je umění, kterým autorka čtenáře nutí k tomu, aby neúplně vyjádřené sám dotvářel v plnou realitu, v plné plynulé dění. Tím subjektivita autorova se mnohonásobí subjektivitou čtenářskou a vytváří tak subjektivitu kolektivní, neboli umělecká realita se objektivizuje.

A takový dojem nemá jen inteligentní čtenář literárně vzdělaný. Máme doklady, že v podstatě takto chápou Němcovou i prostí čtenáři, i když si toho nejsou vědomi.

Frant. Táborský, rodák z Bystřice pod Hostýnem, uvádí vzpomínku na to, jak předčítal starému strýci Babičku a jak četba byla doprovázena jeho kritikou:

„… Jako u nás, jako u nás. Takový byly naše stařenky, takový! Naša i vaša. Tak je to, tak! To je život, tady teče život. … Víte, tomu se říká knížka. To je knížka! Život při ní prožiješ, — celý život a moudrý život! To móže poslouchať aji muž.“[12] Vidíme, jak to tento prostý člověk hodnotí: že je to život, který stojí za to, aby se poslouchal, čili prostými slovy říká totéž, co jsem zde naznačil.

Vracíme se ještě jinam. Dříve se často psalo o idyličnosti v díle Němcové, zejména v Babičce. Je to idyla anebo je to přesný obraz tohoto života? Musíme říci: ani jedno, ani druhé; je to působivý obraz skutečného života, ale umělecky povýšený a umělecky zpracovaný. V tom je jádro díla Boženy Němcové: ve velkém umění slovy, poměrně prostými a nesložitými spojeními, ale přece tak bohatými předložit čtenáři živý obraz tak, jak to dovede nejlepší malíř několika črtami. Přitom Němcová nežila v nějakém vysněném životě, měla smysl pro konkrétní život celého svého okolí, to dokládá velmi jasně její korespondence. Němcová není umělec, který by se díval na život jen jako umělec-pozorovatel, nýbrž jako člověk, který ten život žije; proto v jejím uměleckém díle je realita životná.

Jistě by bylo možné ještě podrobněji analyzovat všechny jazykové a stylové složky, ale zde mně šlo jen o to, abych aspoň náznakem ukázal, jak a proč u Němcové jednotlivosti prostě jazykově vyjádřené vytvářejí jednotný celek, a to tím, že dobře vystižené a vybrané drobné detaily jejím uměleckým postupem provokují čtenáře k tomu, aby se stal aktivním účastníkem. V tom je i nesmrtelnost díla Němcové a lze říci její modernost. Právě v současné době mnoho vynikajících světových autorů takovouto zdánlivou prostotou a neúplností obrazů i dějů vedou čtenáře k tomu, aby se sami aktivně na obrazu, ději podíleli. Uvádím aspoň jediný příklad, Solouchina a jeho „Kapku rosy“.[13] U tohoto nového sovětského autora, který má v posledních několika letech v Sovětském svazu, ba i v celém světě, velkou odezvu, jsou prostředky jazykového vyjádření i postup jeho kompozice tak blízký Boženě Němcové (kterou jistě neznal a nezná), že to až překvapuje.

Vidíme tedy, že Božena Němcová více než před sto lety vytvořila dílo, které je trvalé a k němuž se i současné umění podobnými postupy bezděky vrací.

 

[11]R é s u m é

DIE SPRACHE DER SCHRIFTSTELLERIN BOŽENA NĚMCOVÁ

Der Verfasser veröffentlicht hier einen populären Vortrag über die künstlerische Sprache der führenden tschechischen Schriftstellerin Božena Němcová; die Sprache ihres literarischen Werkes wird zweifellos für eine der ästhetisch wirksamsten Sprache gehalten und dabei handelt es sich um eine Sprache, die ganz schlicht und jedem Tschechen verständlich ist.

Der Aufsatz belegt, dass die Verfasserin zu dieser Sprache nach ihren ersten (seit dem J. 1844), noch in zeitgemässer konventioneller Sprache gehaltenen Werken gelangte, erst als sie sich der in der Umgebung von Domažlice (Taus) gesprochenen Volkssprache annäherte und dadurch die Sprache ihrer im nordöstlichen Böhmen verbrachten Kindheit evozierte. Seit dem J. 1846 schreibt sie in der Schriftsprache, mit einer gewissen örtlich gefärbten, vor allem die Kvantität und den Wortschatz betreffenden Variation, phraseologisch jedoch und syntaktisch ist sie bewusst auf die gesprochene Sprache eingestellt. Das ist in der damaligen tschechischen Literatur etwas neues.

Die künstlerische Wirksamkeit ihrer Sprache beruht allerdings nicht nur auf dieser Annäherung. Sie liegt in der stilistischen Komposition: mittels schlichter, ausgeprägter Worte hält sie einzelne Detaile der Realität statt ausführlicher Beschreibungen, einzelne Handlungsteile statt einer ganzen fliessenden Handlung fest und dadurch wirkt sie ausdrucksvoll dynamisch. So wird nämlich der Leser aktiv, er vollendet das Ausgesprochene zu voller Realität; die Subjektivität des Verfassers vervielfältigt sich dadurch zu einer kollektiven Subjektivität des Lesers und somit objektivisiert sie sich.

Auf diese Art nähert sich das künstlerische Verfahren von Božena Němcová den auch in der gegenwärtigen Prosa angewandten Methoden (z. B. bei dem jungen russischen Schriftsteller Solouchin u. a.).

Slovo a slovesnost, volume 25 (1964), number 1, pp. 1-11

Previous Jiří Levý: Deskriptivistický výklad poezie

Next Jaromír Bělič: Celonárodní slovní zásoba ne plně spisovná a nespisovná